sakro
komentáře u knih
Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
Vlastně nevím, co by se ještě dalo k Solženicinovi napsat. Jedním slovem "majstrštyk". Surové, mrazivé. Jen při čtení cítím všudepřítomný mráz, zničené tělo a devastovanou duši. Prožitou realitu si už dnes nedokáže nikdo ani představit. Přesto je nutno tuto převýchovu sovětského člověka připomínat i novým generacím. A musím jen zopakovat komentář Terkisheada (Snad mi to promine. Nechci opisovat, jen zdůraznit) - Tesat do kamene, aby se nezapomnělo !!!
Východní Krušné hory
Jiří Svoboda
Nádherně zpracovaná kniha doplněná obrovskou spoustou perfektních fotografií pana Svobody. Určitě nezbytnost pro ty, kteří se rozhodují začít Krušné hory objevovat, ale jistě ji ocení i znalci tohoto pohoří, kterým nabídne k poznávání další a další zajímavá místa. Pokud se pro ni rozhodnete, už ji budete jen těžce shánět v běžné knižní distributorské síti, ale stále vám ji rádi zašlou přímo z nakladatelství Imagine Media.
Homunkulus
Jindřiška Ptáčková
Hodně čtu večer před spaním a občas se mi stane, že narazím na knihu, u které si stále říkám „ještě jednu kapitolu a jdu spát“. Ale pak dám ještě jednu a ještě jednu a ještě jednu …. Určitě to znáte sami. A přesně tohle se mi stalo u této detektivky. Jasně, že to není žádný literární skvost, nad kterým by bylo třeba sednout na zadek, ale je to moc dobře napsané, příjemný jazyk, slušný spád děje. U knihy pro oddech mi tohle vlastně stačí. Od autorky je to má první kniha, ale určitě si rád udělám čas i pro další.
Hrad Sovinec
Tomáš Niesner
Tahle kniha se opravdu povedla a musím říct, že málokterý z českých a moravských hradů a zámků se může pochlubit tak zdařilou prezentací. Přehledná a odborně, ale přitom čtivě popsaná historie hradu doprovázená množstvím fotografií s popisky v češtině, polštině, angličtině a němčině. Je vidět, že pokud je vůle, může být kvalitně udělaná i kniha s relativně malým nákladem a velmi omezeným způsobem distribuce. Zájemcům o historii hradů opravdu doporučuji.
Sophiina volba
William Styron
Sophiina volba je kniha, kterou přečtete a už na ni nikdy nezapomenete. A ať už vymyslím v rámci hodnocení cokoliv jiného, bude to zbytečné. Prostě ji mám v hlavě a často si na ni vzpomenu třeba i při nejméně očekávaných životních situacích. Jsem přesvědčen, že kdo je vnímavý, cítí to jako já. Kdo je povrchní, toho je mi líto. Doporučuji: čtěte a pamatujte !!!
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Česká klasika ze všech největší, takže vůbec nevím, co napsat. Už nikdy nemůžu být v hodnocení originální. Tahle kniha je jednoduše skvost, ke kterému se stále a stále vracím. Ne že bych ji celou opakovaně četl. Jen si ji prostě zcela náhodně otevřu a přečtu pár stran. Vždy mě uklidní a rozveselí. Totéž doporučuji každému: budete-li mít jakýkoliv splín, uchopte tuto knihu, namátkou otevřete a čtěte. Pokud vám to nepomůže, je s vámi něco špatně.
Soucit musí stranou
Luděk Kubát
Ctirad, Šárka, Beránek, Vrána. Skvělá parta. Těch knih od pana Kubáta je už hodně, ale pořád mě baví. Je to taková moje rodina. Přestože jsem z Ostravy, znám Klášterec nad Ohří, znám Kadaň, znám okolí těchto měst, takže znám místa,, která popisuje a tím pádem je mi vše tak nějak bližší. Největším problémem je najít ke každě knize nové, originální hodnocení. Nejvíce by mi totiž vyhovovalo zkopírovat hodnocení knihy předešlé a vložit jej do hodnocení té současné. Bylo by vždy v pořádku, ale je mi jasné, že by to nebylo fér. Tak se s tím budu muset u každé další knihy nějak popasovat. Každopádně super, příjemná oddechovka a jen doufám, že budou přicházet další a další.
Kratke zobaky: Jak se mluvi na Ostravsku
Alžběta Štenclová
Jednoduše geniální. V pravém slova smyslu se sice nejedná o knihu, tak jak si většina z nás knihu představuje. Tedy jakýsi příběh, děj, myšlenku, poselství .... To vše chybí. Ale je tady duch, podstata a entita obyvatel části naší republiky - opavska, ostravska a těšínska. Tedy oblasti, kde mluvíme kratce, bo neni čas. Čtu a slyším sám sebe. Jelikož jsem služebně procestoval celou naši zem, s úsměvem vzpomínám na okamžiky, kdy jsme třeba u piva dávali k dobru specifické krajové výrazy a ostatní vůbec netušili, která bije. Tahle publikace je prostě moje mládí, můj život, moje rodina a já za ni autorce moc děkuji. Hlavně za odvahu něco podobného vydat. Ale koneckonců: Kdo se boji, sere v sini (v překladu: Bez odvahy ničeho nedosáhneš). Jo a hvězdiček dávám 6 :-)
Destrukce
Stanislav Biler
Někteří čtenáři ve svých recenzích uvádí, že není jednoduché knihu Destrukce číst. Určitě mají pravdu. Já si ale myslím, že bylo hlavně hodně těžké, ji napsat. Pochopení či nepochopení druhého, úvahy nad smyslem života, nulová důvěra v sebe samotného, porovnávání jednotlivých existencí zdánlivě bez ladu a skladu. To vše občas proloženo byť drobnou, ale přesto hlubokou poznámkou nebo zajímavým poznatkem. Prostě trocha sarkasmu, trocha nadsázky, podobenství a spousta pravdy. Kousek té pravdy nebo realistický poznatek najdete téměř na každé stránce. Jen je nutno číst pozorně a soustředěně, jinak se vám kouzlo té knihy vytratí. Já jsem si ten čas udělal, při čtení jsem se nenechal rozptylovat ničím jiným. Občas jsem se i kousek vrátil, abych si daný postřeh vychutnal. Možná i to je ten důvod, proč mě Destrukce tak zaujala. Přesto se však neodvažuji generalizovat doporučení k přečtení. U této knihy totiž platí mnohem víc než jinde, že je třeba k ní dospět (a tím nemyslím jen odžité roky).
Pastvina zmizelých
Václav Erben
Prostřednictvím zelené edice Původní česká detektivka občas objevuji nové české spisovatele krimi. Někdy lepší, někdy horší. V případě Pastviny zmizelých však o žádné objevování talentů nešlo. Václav Erben je v krimi literatuře pojem. Bohužel tedy byl. Ale vlastně stále je a myslím, že ve svých knihách ještě dlouho bude. Jeho postupná stavba příběhu, seznamování se všemi osobami jen tak jakoby mimochodem, to vše je naprosto skvělé. Předčasné odhalení pachatele čtenářem v podstatě nepřichází v úvahu, odhalení a vysvětlení přichází opravdu až na posledních stránkách. Jako krimi příběh tedy téměř geniální. Několik knih jsem již před dlouhým časem četl, a jelikož si je už zcela samozřejmě nepamatuji, rád se k nim vrátím. Milovníkům žánru doporučuji nejen Pastvinu zmizelých, ale vlastně všechny jeho knihy.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Život je nespravedlivý :-). Zatímco paní Mornštajnová předkládá svým čtenářům další a další naprosto skvělé romány, já jen velmi těžce hledám k hodnocení jejích příběhů nové superlativy tak, abych nebyl nucen stále se opakovat. I Tiché roky je totiž bezesporu nutno hodnotit jako úžasnou knihu, která ve čtenáři zcela jistě zanechá nesmazatelnou stropu. A to i přesto, že se jedná v podstatě o úplně jednoduchý příběh jedné úplně obyčejné rodiny. Podobný by asi ve svém okolí našel mnohý z nás, ale uvést ho tak skvělým způsobem do literární podoby, to je malý zázrak. Proto musím nakonec i sám sobě přiznat, že jsem sobec, protože vím, že paní Mornštajnová v současné době poskytuje svůj talent svým i ostatním dětem ve formě pohádkových příběhů a bude tedy asi nějakou dobu trvat, než se my, dospělí, dočkáme něčeho nového.
Smrt místostarosty
Stanislav Češka
Slušný námět podepřený reálným případem. Žádné akční scény, ale pouze získávání fakt prostřednictvím dalších a dalších výslechů zainteresovaných postav. Tedy hodně blízko reálnému průběhu vyšetřování kriminálního případu. Přesto jsem se na děj v podstatě nemohl soustředit. STRAŠNĚ mi vadil použitý jazyk. Zvolit k vyprávění jazyk jakoby se celé vyšetřování odehrávalo na půdě Ústavu pro výzkum jazyka českého je naprosté neštěstí a vůbec jsem to nepochopil. Vyšetřovatelé, podezřelí i svědci, přestože jsou z nejrůznějších sociálních vrstev, hovoří tak, jako by jejich nejoblíbenější a v podstatě jedinou za život přečtenou knihou byly Pravidla českého pravopisu. A to i přesto, že jsou všichni z Brna a okolí. Bohužel to dělá celou knihu velmi málo uvěřitelnou. Takhle nemluví skoro nikdo, ať už žije v kterékoliv části naší republiky. Z popsaných důvodů je pro mě kniha velmi špatně čitelná a asi bude trvat dost dlouho, než dám autorovi další šanci.
Dál nechoď!
Václav Křivanec
Před časem jsem přečetl krimi Sagittarius od autora, o kterém jsem do té doby vůbec neměl ponětí. Jelikož mě kniha nadchla, což si můžete dohledat v mém komentáři, rozhodl jsem se přečíst si knihu předchozí, což je právě Dál nechoď. Kupodivu jsem v té době knihu nesehnal ani na žádném antikvárním e-shopu, ani v knihovně. Naštěstí se za pár týdnů objevila, tak jsem po ní bez váhání sáhl a hned po doručení jsem se pustil do čtení. Musím uznat, že úspěch Sagittaria nebyla žádná náhoda. Prostě pan Křivanec umí a to mi nikdo nevymluví. Napsáno příjemným civilním jazykem bez zbytečných pseudouměleckých pokusů, děj se logicky posouvá, ale přitom vás občas nečekaně překvapí. A stejně jako v životě se i tady vyskytují předem jasná a odhadnutelná chování některých postav, ale není to na závadu, protože to přesně zapadá do celkového kontextu příběhu. I v tomto případě nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdami a doporučením k četbě, i když asi jen milovníkům detektivek.
Koloušek
Jana Bernášková
Jsem chlap, tak si ani nejsem jist, jestli mohu tuhle knihu hodnotit. Když listuji recenzemi zpět, je tam mužů jako šafránu. Zatím jsem od paní Bernáškové nic nečetl. Asi proto, že jsem nic nehledal. I tahle kniha se mi dostala do rukou víceméně nedopatřením. Musím říct, že jsem to čekal horší. Je to o životě, o smrti, o sexu, o mezilidských vztazích a celé to drží pohromadě dosti inteligentní humor. Příjemný, i když sem tam nepochopitelný, protože ženský. A to v žádném případě nemyslím ve zlém. I pro ženu je často mužský humor nepochopitelný. To tak prostě je a nedá se s tím nic dělat. Pokud bych měl vypíchnou nejlepší pasáž, pak je to jednoznačně dopis pro otce. Ale čte se to příjemně a to je v literatuře to hlavní. Takže pro mě takové půl na půl, i když někde skrytě vzadu mám takový neodbytný pocit, že kdyby tahle kniha nevznikla vůbec, tak se patroni literatury nezhroutí.
Veselí
Radka Třeštíková
Četbu knih Radky Třeštíkové jsem díky hodně rozporuplným recenzím dlouho odkládal. Pak jsem si řekl, že názor si musím udělat sám a bůhví proč jsem sáhl právě po Veselí. Musím říct, že jsem byl překvapen. Kupodivu mile. Vrátil jsem se tedy zpět k recenzím této knihy a přiznávám, že připomínky a výtky některých recenzentů moc nechápu. Že tady všichni moraváci chlastají? Ano. Že je hlavní postava nezodpovědná a často se chová jako kráva? Ano. Že jsou některé příběhy málo uvěřitelné a přitažené za vlasy? I s tím souhlasím. Chtěl bych ale vědět co by psali, kdyby moraváci pocucávali jen čaj a limonádu, kdyby se Eliška chovala jen zodpovědně a podle zásad Guta-Jarkovského a kdyby prožívala jen běžné věci, které známe ze svých životů a které jsou v podstatě nudné a nezáživné. Vy byste si takovou knihu koupili? Já bych ji určitě považoval za vyhozené peníze a pak bych se teprve opřel do neúprosné kritiky sám. Ale to, co vytvořila paní Třeštíková, bylo dobře napsané a příjemně se to četlo. Našel jsem tam pasáže velmi zábavné stejně jako pasáže, které mě nutily k zamyšlení a evokovaly mi zážitky z mého vlastního života. Popsala prostě život takový jaký je, se vším, co k němu patří, ať se to někomu líbí nebo ne.
Krhutoviny
Jiří Krhut
Přemýšlel jsem, jak bych tuhle knihu zhodnotil. Nakonec jsem si přiznal, že nevytvořím popisek výstižnější, než uvedl v závěrečném poděkování sám její autor. Je to sbírka básniček, rýmovaček, přesmyček, citátů a všelijakých lingvistických postřehů, salt a přemetů. Za sebe jen dodám, že jelikož miluji humor (i ten lehce přes čáru) a sám si rád hraji s nádherným českým jazykem, považuji knihu za téměř geniální a budu si v ní jen tak bezcílně a opakovaně bloudit a listovat ještě hodně dlouho.
Nestydaté pohádky
Jitka Moody
No proč ne? Když už sáhnu po knize, která se vlastně odhaluje již svým názvem, pak určitě neočekávám žádný literární skvost, neočekávám, že by měla přijít do rukou dětem a vlastně vůbec neočekávám pohádky v přesném smyslu toho slova. S vědomím toho už mohu být vlastně jen mile překvapen, což jsem. Jednotlivé „pohádky“ jsou krátké, s vtipnými postřehy a mnohdy i slušně vypointované. A když už se rozhodnu přečíst si Nestydaté pohádky, pak nechápu, proč by mě měly pobuřovat sexuální scény? Tu knihu přece číst nemusím, a pak mě nemá co urážet. Já časem určitě rád sáhnu i po Druhé porci.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Nádherná kniha o lidském životě. O obyčejném lidském životě prožívaném v časech dobrých, horších i strašných. O životě, za který později obyčejně člověka odsoudí ti, kteří danou dobu neprožili, případně ji strávili na jiné straně barikády a tudíž by měli přinejmenším mlčet. I když je to smutné a nespravedlivé, tak to prostě vždy bylo, je a bude. Proto jsem vždy velmi rád, když ty doby někdo připomíná a snaží se je čtenáři předkládat bez předsudků a bez soudů. A právě toto paní Mornštajnová umí, ať už sáhnete po kterékoliv její knize. Pokud bych měl ukázat na něco, co mi právě na této knize vadí, pak je to anonymita prostředí. V románu Hana jsem si mohl představovat jednotlivé části skutečného města, ulice a konkrétní domy a tím to pro mě bylo všechno mnohem uvěřitelnější. Chápu, že už v názvu Slepá mapa je předesláno, že se stejný příběh mohl odehrát kdekoliv v Čechách nebo na Moravě, ale přece jen ….. V žádném případě to však neberte jako výtku, jde čistě o můj subjektivní pocit. Že knihu doporučuji k přečtení všem snad nemusím zdůrazňovat.
Podzimu neutečeš
František Uher
Kladně hodnotím pouze dějovou linku, a i ta byla dost násilná a kostrbatá. S čím jsem měl ale opravdu velký problém, to byl jazyk, který autor pro své vyprávění zvolil. Děj je neustále tříštěn někdy i vtipnými poznámkami, kterých je však tolik, že jsem prakticky každou stránku musel číst vícekrát, abych vůbec pochopil, kam děj spěje. Každý policista a vyšetřovatel, každý delikvent i každý svědek je natolik vtipný a pohotový, že je to v absolutním rozporu s reálným světem kolem nás. Mám prostě u kriminálních případů raději jednodušší, čistší a tedy uvěřitelnější příběh a jeho postupné řešení než překombinovaný, složitý a málo uvěřitelný děj, který je ještě navíc válcovaný ohromujícími literárními ambiceni autora. Bylo to mé první literární setkání s panem Uherem, bojím se však, že i poslední.
Zapomenutý zločin
Vlastimil Vondruška
Velmi příjemná kniha. Děj, odehrávající se v prostředí hradních sídel mi připomněl mou oblíbenou starou českou televizní inscenaci Zločin na Zlenicích hradě. Příběh velmi zajímavý, jen jsem se chvílemi ztrácel v postavách a musel jsem listovat zpět, abych se opět dostal do obrazu. Naštěstí je kniha natolik útlá, že absolvovat tyto krátké dějové návraty není nijak složité. Za přečtení určitě stojí a mé setkání s dílem pana Vondrušky určitě nebylo ojedinělé.