sakro
komentáře u knih
Veselí
Radka Třeštíková
Četbu knih Radky Třeštíkové jsem díky hodně rozporuplným recenzím dlouho odkládal. Pak jsem si řekl, že názor si musím udělat sám a bůhví proč jsem sáhl právě po Veselí. Musím říct, že jsem byl překvapen. Kupodivu mile. Vrátil jsem se tedy zpět k recenzím této knihy a přiznávám, že připomínky a výtky některých recenzentů moc nechápu. Že tady všichni moraváci chlastají? Ano. Že je hlavní postava nezodpovědná a často se chová jako kráva? Ano. Že jsou některé příběhy málo uvěřitelné a přitažené za vlasy? I s tím souhlasím. Chtěl bych ale vědět co by psali, kdyby moraváci pocucávali jen čaj a limonádu, kdyby se Eliška chovala jen zodpovědně a podle zásad Guta-Jarkovského a kdyby prožívala jen běžné věci, které známe ze svých životů a které jsou v podstatě nudné a nezáživné. Vy byste si takovou knihu koupili? Já bych ji určitě považoval za vyhozené peníze a pak bych se teprve opřel do neúprosné kritiky sám. Ale to, co vytvořila paní Třeštíková, bylo dobře napsané a příjemně se to četlo. Našel jsem tam pasáže velmi zábavné stejně jako pasáže, které mě nutily k zamyšlení a evokovaly mi zážitky z mého vlastního života. Popsala prostě život takový jaký je, se vším, co k němu patří, ať se to někomu líbí nebo ne.
Krhutoviny
Jiří Krhut
Přemýšlel jsem, jak bych tuhle knihu zhodnotil. Nakonec jsem si přiznal, že nevytvořím popisek výstižnější, než uvedl v závěrečném poděkování sám její autor. Je to sbírka básniček, rýmovaček, přesmyček, citátů a všelijakých lingvistických postřehů, salt a přemetů. Za sebe jen dodám, že jelikož miluji humor (i ten lehce přes čáru) a sám si rád hraji s nádherným českým jazykem, považuji knihu za téměř geniální a budu si v ní jen tak bezcílně a opakovaně bloudit a listovat ještě hodně dlouho.
Nestydaté pohádky
Jitka Moody
No proč ne? Když už sáhnu po knize, která se vlastně odhaluje již svým názvem, pak určitě neočekávám žádný literární skvost, neočekávám, že by měla přijít do rukou dětem a vlastně vůbec neočekávám pohádky v přesném smyslu toho slova. S vědomím toho už mohu být vlastně jen mile překvapen, což jsem. Jednotlivé „pohádky“ jsou krátké, s vtipnými postřehy a mnohdy i slušně vypointované. A když už se rozhodnu přečíst si Nestydaté pohádky, pak nechápu, proč by mě měly pobuřovat sexuální scény? Tu knihu přece číst nemusím, a pak mě nemá co urážet. Já časem určitě rád sáhnu i po Druhé porci.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Nádherná kniha o lidském životě. O obyčejném lidském životě prožívaném v časech dobrých, horších i strašných. O životě, za který později obyčejně člověka odsoudí ti, kteří danou dobu neprožili, případně ji strávili na jiné straně barikády a tudíž by měli přinejmenším mlčet. I když je to smutné a nespravedlivé, tak to prostě vždy bylo, je a bude. Proto jsem vždy velmi rád, když ty doby někdo připomíná a snaží se je čtenáři předkládat bez předsudků a bez soudů. A právě toto paní Mornštajnová umí, ať už sáhnete po kterékoliv její knize. Pokud bych měl ukázat na něco, co mi právě na této knize vadí, pak je to anonymita prostředí. V románu Hana jsem si mohl představovat jednotlivé části skutečného města, ulice a konkrétní domy a tím to pro mě bylo všechno mnohem uvěřitelnější. Chápu, že už v názvu Slepá mapa je předesláno, že se stejný příběh mohl odehrát kdekoliv v Čechách nebo na Moravě, ale přece jen ….. V žádném případě to však neberte jako výtku, jde čistě o můj subjektivní pocit. Že knihu doporučuji k přečtení všem snad nemusím zdůrazňovat.
Podzimu neutečeš
František Uher
Kladně hodnotím pouze dějovou linku, a i ta byla dost násilná a kostrbatá. S čím jsem měl ale opravdu velký problém, to byl jazyk, který autor pro své vyprávění zvolil. Děj je neustále tříštěn někdy i vtipnými poznámkami, kterých je však tolik, že jsem prakticky každou stránku musel číst vícekrát, abych vůbec pochopil, kam děj spěje. Každý policista a vyšetřovatel, každý delikvent i každý svědek je natolik vtipný a pohotový, že je to v absolutním rozporu s reálným světem kolem nás. Mám prostě u kriminálních případů raději jednodušší, čistší a tedy uvěřitelnější příběh a jeho postupné řešení než překombinovaný, složitý a málo uvěřitelný děj, který je ještě navíc válcovaný ohromujícími literárními ambiceni autora. Bylo to mé první literární setkání s panem Uherem, bojím se však, že i poslední.
Zapomenutý zločin
Vlastimil Vondruška
Velmi příjemná kniha. Děj, odehrávající se v prostředí hradních sídel mi připomněl mou oblíbenou starou českou televizní inscenaci Zločin na Zlenicích hradě. Příběh velmi zajímavý, jen jsem se chvílemi ztrácel v postavách a musel jsem listovat zpět, abych se opět dostal do obrazu. Naštěstí je kniha natolik útlá, že absolvovat tyto krátké dějové návraty není nijak složité. Za přečtení určitě stojí a mé setkání s dílem pana Vondrušky určitě nebylo ojedinělé.
Když zpívají labutě
Roman Cílek
Před pár týdny jsem tady hodnotil autorovu sbírku povídek Dědičný hřích. Jelikož jsem z ní byl nadšený, okamžitě jsem se poohlédl po další knize a padly mi do ruky právě labutě. A zase jsou to skvělé povídky, ale kdybych měl říct pravdu, pořád jsem při čtení čekal ten náboj, který mě oslovil u Dědičného hříchu. Tady jsem ale čekal marně. Nevím, podle jakého klíče autor povídky do sbírek vybírá, ale pro mě měl tentokrát o něco málo horší ruku. Je to však jen můj názor, který však podle hodnocení jiných jde opačným směrem. Každopádně za přečtení i tato kniha rozhodně stojí a svůj názor si musí udělat každý sám. Inu sto lidí, sto chutí.
Varhaník z mrtvé vesnice
Danuta Chlupová
Před časem jsem si přečetl Jizvu, která se mi velmi líbila. Varhaníka z mrtvé vesnice jsem měl připraveného ke čtení dost dlouho, ale pořád jsem četbu odkládat s obavou, abych po první, skvělé knize, nebyl zklamán. Odklad však byl naprosto zbytečný. I tahle kniha mě moc oslovila a zaslouženě ji hodnotím pěti hvězdičkami. Možná, že jinému čtenáři, který nepochází z našeho kraje razovitého a nemá k němu vztah, může být odtažité prostředí nebo polská komunita ve které se celý děj odehrává. Já ale oceňuji právě tu pravdivost a realistická fakta z občas i kruté historie prolínání našich národů na česko-polském pohraničí. Jednoznačně doporučuji.
Sejdeme se v pět
Vladimíra Černajová
Už druhá přečtená kniha z pera paní Černajové, která je prvoplánově oddechovkou, ale obsahuje mnoho pravd o nás samotných. Nenáročné čtení k zasmání i k zamyšlení. Naprosto mi vyhovuje autorčin literární styl i humor a rád sáhnu po další její knize.
Předloha pro vraždu
Eva Mašková
Tak se mi konečně podařilo přetrpět tuhle pseudokriminální červenou knihovnu až do úplného závěru. Jak už jsem psal několikrát, mám velmi rád původní českou detektivku, a proto vždy rád sáhnu, třeba i namátkově, do zelené řady z nakladatelství Moba. Tentokrát to však pro mě bylo obrovské zklamání a při pročítání předešlých recenzí mám dojem, že jsem četl úplně jinou knihu. Jedna parta naprosto nevyzrálých, nezodpovědných a do reálného života těžce zařaditelných postav se snaží prorazit v literatuře. Další parta, tentokrát detektivů, se chová tak neprofesionálně, že je jejich pracovní zařazení jen málo uvěřitelné. Celému příběhu pak vévodí bývalá policistka, která se rozhodne vyřešit vše sama, ale dělá jednu botu za druhou a ohrožuje jimi nejen sebe, ale i své okolí. No a vše korunuje doslova pohádkový závěr: těm dobrým se vydaří i to, v co snad ani doufat nemohli a ti zlí a nesympatičtí si za špatné konce mohou sami. Po další autorčině knize asi nesáhnu.
Dědičný hřích
Roman Cílek
Sáhl jsem po této knize bez jakékoliv předešlé recenze či doporučení a bez znalosti jiných autorových publikací. Prostě jen proto, že mám rád českou detektivku a snažím se ji objevovat právě prostřednictvím "zelené řady" původní české detektivky. Nejdříve jsem zjistil, že se nejedná o příběh jeden a pak, že vlastně vůbec nejde o detektivku jako takovou. Tím však veškerá má "kritika" končí a dál už přicházejí jen samá pozitiva. Jde vlastně o dvanáct naprosto skvělých povídek žánru noir. Psáno nádherným jazykem s naprosto perfektními slovními obraty. Jednotlivým příběhům vévodí jakási ponurost a fakt, že mnohdy od počátku víte nebo předvídáte děj na jejich dokonalosti absolutně nic neubírá. Moje rada tedy zní: neváhejte a přečtěte si.
Hana
Alena Mornštajnová
V literatuře se občas stane, že se jako čtenář setkám se skutečně silným příběhem, který však nakonec autorovi proteče mezi prsty a svým způsobem ho pohřbí. O příběhu, který jsem se chystal číst jsem už něco z anoncí a recenzí věděl, takže jsem napjatě čekal, jak se s tématem vyrovná paní Mornštajnová. V jejím podání mě však příběh ohromil, okouzlil, pohltil a nešťastný jsem byl pouze od okamžiku, kdy jsem zjistil, že počet stran do konce románu rychle ubývá a že se s postavami budu nucen rozloučit. Mnoha skvělých hodnocení se knize dostalo už od spousty recenzentů přede mnou, takže bych v konečném důsledku jen a jen opisoval. Pro mě tedy jednoznačně nejlepší kniha za poslední léta. S opravdu čistým svědomím doporučuji každému k přečtení a určitě se k ní ještě vrátím. Nakonec mi nezbývá než říct: paní Mornštajnová, děkuji.
Pod Palcem
Jarmila Pospíšilová
Neříkám přímo ne, ale na můj vkus roztahané a nezáživné a nakonec se vlastně všechno vyřeší tak nějak úplně samo. Vždy rád sáhnu po autorech českých detektivek a mám rád edici původní české detektivky od nakladatelství MOBA, proto jsem dal šanci i paní Pospíšilové. Nevím, jestli je to její standardní styl psaní, nebo se úplně nepovedl jen tento jeden příběh, ale mám připravených ke čtení tolik knih, že mám obavu, že k dalšímu pokusu o průzkum její tvorby se nějaký čas nedostanu.
Neřád
Boris Steinbauer
Před časem jsem si přečetl autorovu Smrtící obhajobu a přestože to v hodnoceních vyplývá právě naopak, Neřád se mi líbil víc. Surový, naturalistický, občasné scény možná i trošku mimo realitu, ale je to autorova literární licence, takže je to úplně v pořádku. Kniha má spád a i přes počáteční časové i lokální skoky je možno se v ní rychle zorientovat. V edičním plánu nakladatelství MOBA jsem zjistil, že brzy vyjde autorova další kniha a už teď se na ni těším.
Sagittarius
Václav Křivanec
Proč není možnost udělit více hvězdiček? Přede mnou už je spouta skvělých hodnocení, spousta doporučení, takže mi připadá, že to moje už by bylo nošením dříví do lesa. Jednoznačně je to jedna z nejlepších detektivek, které jsem v poslední době přečetl. Navíc česká a ještě navrch ze Šumavy. Co více si přát. Milovníkům krimi, kteří tuto knihu ještě nějakým nedopatřením neobjevili, opravdu doporučuji.
Březový háj
Lukáš Zárybnický
Knihy s obdobnou tematikou mám poměrně rád, ale touto jsem úplně nadšen nebyl. Jak trefně napsal některý z recenzentů přede mnou, podařilo se mi dokousat až do konce. Autor použil obecně známá fakta o použití a rozšíření pervitinu v Německu a v německé armádě a z tohoto faktu vytvořil příběh, který zasadil do několika dnů jednoho epizodního boje v rámci největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Bohužel jsem měl vtíravý pocit, že Francii nedobyla v té době jedna z nejlepších a nejlépe vybavených armád, ale parta "feťáků". Námět knihy je skvělý, ale z důvodu neúměrného tlačení na pilu bohužel dost promrhaný. Já jsem po této knize sáhnul po přečtení jiné autorovy knihy, a to 1492: Dobytí Granady. To ale byla úplně jiné liga. V Březovém háji je základním kamenem pervitin, ale o tom si mohu přečíst v několika jiných párstránkových článcích v časopisech a nepotřebuji jej obalovat příběhem.
Když se rojí smrt
Jarmila Pospíšilová
Když beru tuto knihu jako odpočinkovou literaturu, nemohu si stěžovat. Solidně napsané, dlouho bez předvidatelného konce. Taky jsem určitě četl kvalitnější kriminálky, ale je to krimi česká a ta mě baví. Samozřejmě i v ní se vyskytne pár opravdu nepovedených kousků, ale tento k nim určitě nepatří a jistě sáhnu po knihách paní Pospíšilové i příště.
V pekle ptáci nezpívají
Jarmila Pospíšilová
Prostřednictvím řady Původní česká detektivka od nakladatelství MOBA poznávám další a další autory české krimi literatury. Tentokrát jsem sáhl po pro mě první knize Jarmily Pospíšilové a musím přiznat, že mě překvapila v tom kladném slova smyslu. Solidní příběh staré vraždy, které hrozilo promlčení, uvěřitelné vztahy protagonistů jak z řad policie, tak svědků. I přesto, že jsem pachatele odhadl jen krátce poté, kdy se podařilo identifikovat oběť, jsem byl spokojen a rád se začtu do dalších příběhů autorky. Jen nevím, z jakého důvodu je v dnešních detektivkách nutné tak často vkládat civilistu, který dopomůže rozřešení případu. Možná to čtenář žádá. Já bych se obešel a věřím, že kriminalisté by na řešení přišli i sami.
Vražda v Schönbrunnu
Beate Maxian
Po Vídni a Sacheru jsem se dostal i ke třetí vídeňské kriminálce Bety Maxian. I tuto hodnotím velmi slušně a musím říct, že ze všech tří mi zůstával skutečný pachatel nejdéle v utajení. Příběh je přehledný, má spád, nechybí momenty překvapení a jako relaxační čtení téměř bez chyb. Dokonce je mi líto, že už jsem vyčerpal všechny české překlady a nemám dál kam sáhnout. Snad se nakladatelství MOBA pochlapí a vydá ještě i některý z dalších příběhů novinářky Sarah Pauliové.
Hlubina
Jozef Karika
Ani já moc nechápu poměrně nízké hodnocení této knihy. Mi naopak připadá téměř geniální a myslím si, že kdyby byl Jozef Karika scénáristou Holywoodu, byl by už dávno za vodou. Já prostě jeho knihy miluju a tak jak si od jiných autorů koupím občas něco, od něj mám knihy naprosto všechny. Musím však říct, že je čtu zásadně v originální slovenské verzi. Kdysi jsem dvě koupil v českém překladu a i tak jsem si následně přečetl slovenský originál. Nedokážu vysvětlit důvod, ale ve slovenštině jsou ty knihy jaksi opravdovější. Věřím, že pokud po jeho knize sáhne čtenář náhodou a bez znalosti knih předešlých, může být rozčarován. Pokud však znáte všechno, počínaje Tmou, pochopíte jeho vývoj. Jednoduše obdivuji jeho fantazii. Hlubinu jsem právě dočetl a už budu netrpělivě sledovat autorovy webové stránky, abych zavčasu zachytil dolší novinku.
