Scarefish komentáře u knih
Moje oblíbená, máme ji rádi celá rodina. I film Karla Zemana. Obě zpracování jsou krásně hororová. Vše pěkné už tu řekli předchozí recenzenti.
Maupassanta jsem čítávala hodně a Miláčka jsem milovala. Poutavý příběh, skvěle vylíčené prostředí pařížské smetánky své doby. Výborné je i rozhlasové zpracování s J. Šťastným a V. Preissem.
Od Josefa Lady jsem přečetla asi všechno, nemohla jsem opomenout ani tuto vzpomínkovou knihu. Čtu ráda o časech minulých a fascinuje mě skromnost podmínek, ve kterých lidé žili. Absenci technických vymožeností jim přeze všecko docela závidím, i to, že nepotřebovali k životu tolik krámů jako my dnes. Milé čtení přinese klid, úsměv, zpomalí čas a odsune do pozadí zběsilosti moderních časů. Díky za pana Ladu!
Asi budu široko daleko jediná, pro kterou je tahle knížka - vzhledem k popularitě její autorky - tak trochu zklamáním. Nelze neocenit její smysl pro dějové kombinace a barvitost zápletek. Jenže: je to tak trochu ve stylu "čtenář se nesmí nudit". Nemohu se zbavit dojmu, že kniha je celkově povrchní a působí až přeplácaně. Děj hezky plyne a proplétají se v něm v kratších sekvencích příběhy četných postav, až dá práci si je všechny pamatovat a pokaždé zařadit do patřičného vztahu a děje. Od dobré beletrie čekám silný příběh s výpovědí, která mě osloví a přivede k zamyšlení. Autorka má vypravěčskou fantazii a nadání pro dějové konstrukce, slabou stránkou knihy je absence silného příběhu. Je to vlastně takový přitažlivý román pro ženy, který se pěkně čte, ale hlubší stopu v duši čtenářově nezanechá.
Tato kniha si tu užívá převážně pochvalná až velmi dobrá hodnocení. Já se řadím k té menšině, která moc chválit nebude. Ze začátku jsem byla opravdu napjatá, všechny ty započaté děje mě udržovaly v dychtivé touze se dozvědět, jak to nakonec do sebe zapadne a kdo za vším stojí. Ale časem mě to unavilo. Některé stránky by z té knihy mohly klidně zmizet. Tedy: dějových linií bylo příliš mnoho, postav ještě více a konec - tam už jsem se místy musela smát. Šestiletá holčička, která se zachrání únikem ve výtahu? A další takové "pitomosti". Mám ráda, když se na konec vše vysvětlí, tady to autor nedotáhl, už mu nějak došly síly. No nic, další knihy už si od mistra Bjorka raději nepřečtu.
Silný příběh, velmi dobrá kompozice a jazyková úroveň. Otázka viny a trestu. Prokreslená psychologie postav. Začněte číst a jen tak něco vás od té četby neodvede.
Knížku jsem četla postupně, s přestávkami. Kdybych ji četla v jednom tahu, asi by moje dojmy byly silnější. Je to moje první přečtená kniha od tohoto proslulého autora, která údajně není pro něho typická. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátila, ale četla se dobře a četla jsem ji ráda, zkusím i další od MH. Na příběhu Jeda Martina lze dost vnímat vyprázdněnost našeho světa. I když hrdina dosáhl závratného kariérního úspěchu, bohatství, lásku krásné ženy, přátelství, zdá se, že nic z toho v něm nevyvolalo hlubší citová pohnutí, radost, vše přijímá tak nějak s ledovým klidem, odosobněně. Jakoby tu nebylo nic, za co má cenu bojovat, co si lze v životě užít. Ani ten druhý pól, kterým je bizarní vražda, s Jedem nijak zvlášť nepohne. Vztah k jeho otci je též zvláštně povrchní. I když k sobě na sklonku otcova života jakoby najdou cestu, stejně končí emoční vyprázdněností jako dva cizí lidé, chladně a odevzdaně. Problémy moderní doby tu jsou nastíněny i okrajově, v subtilnějších detailech mezi řádky. Otec bydlí ve velkém domě, který stál kdysi v prestižní čtvrti, postupem času se však okolí změnilo v místo, kam se nedá s jistotou bezpečně dopravit, ten dům zůstal trčet obklopen nepřátelským územím s přistěhovaleckou komunitou. Na sklonku života se Jed vrací do domu po prarodičích na venkov, kde je vlastně též paradoxně cizincem. Vetřelec ve vlastní zemi, tam kde má člověk své kořeny? Návrat, za kterým by mělo stát jisté prozření se tak mění spíše ve frašku. Koupí pozemek a nechá ho obehnat zdí, zarůst zelení. Kniha dějově hezky plyne a vše se zdá v pořádku, ale není.
Četla jsem před mnoha lety, krátce poté, co jsem viděla film, který mě dobře pobavil asi hlavně díky Simoně Stašové. I ostatní herecké výkony nebyly k zahození (Pažout!). Pokud se dobře pamatuju, film knihu věrně kopíruje. Příběh je dobrá oddechovka, žádné velké intelektuální dílo, ale jako lehčí čtení to vůbec není špatné.
Knihu jsem nakonec nedočetla, hlavně asi proto, že jsem se nedokázala plně soustředit na tu záplavu faktů, odborných termínů a na mě složitě podaných informací. Odnáším si nicméně dojem velkého díla s ohromným množstvím faktů, postaveného z velké části na mravenčí a systematické práci. Klima je podmíněno spoustou faktorů a jejich vzájemných interakcí, které člověk běžně nedokáže pojmout, uvědomit si a vstřebat. Teplota oceánů, větry, sluneční aktivita, vše je úzce propojené. Osobně si myslím, že člověk klima ovlivňuje, už jen proto, že nás je moc a technicky (chemicky) zasahujeme do všeho. Naděje, že nás spasí Green Deal je ovšem jedna velká iluze (především je to politické téma, tedy zápas o zdroje, vliv a moc), která nejspíš ještě prohloubí dnešní klimatické a ekologické problémy. To, co bychom pro "záchranu" planety měli dělat - citlivě přistupovat k půdě, lesům, zastavit lidskou rozpínavost a ziskuchtivost - není totiž tak pohodlné, a tudíž je účinné řešení (či naděje na něj) stále někde v nedohlednu.
Knihu jsem prvně četla, když mi bylo asi 18. Byla jsem nadšená. Teď se mi dostala do ruky po mnoha letech znovu, kdy už mi je asi třikrát tolik let. Nyní už to nadšení tak velké není, víc jsem si všimla i některých neobratností překladu - přitom paní Marxová byla velmi dobrá překladatelka. Ať tak či onak, knížka je stále výborná, vypovídá mnohé o sepětí člověka a zvířete, a přenesla mě do časů "normálního" světa, kdy nebylo tolik vymožeností a pohodlí, ale o to opravdovější a čitelnější byl svět. Těžká práce venkovského veterináře popisována s lehkostí a humorem.
Krásná kniha psaná nádhernou poetickou češtinou. Úsměvné i smutné příběhy ze světa přírody - takové, jaká dnes už není. Autor dokázal procítit život zvířat, těch nádherných tvorů, z nichž každý, i ten sebemenší, se snaží udržet při životě stůj co stůj. Autorovi lze jen v dobrém závidět, že prožil to, co prožil ve světě, který dával smysl navzdory všem těžkostem, tvrdé práci a chudobě. Působivé jsou ilustrace Mirko Hanáka. Skvělý příběh je Vlkodlak.
Kniha rozhovorů se dvěma syny pozoruhodné, dnes již vlastně zapomenuté, osobnosti vydavatele a překladatele Josefa Floriana, který tak nějak zázračně dokázal v prvních desetiletích minulého století vydávat řekněme vzácnou a ojedinělou překladovou i českou literaturu v nevšední podobě, tedy jako ucelené umělecké dílo - včetně grafické úpravy, ilustrací, často i na ručním papíře. A to vše ve skromných podmínkách, za pomocí rodiny a několika mecenášů. Měl dvanáct dětí, z nichž většina disponovala nevšedním talentem řemeslným, výtvarným i hudebním. Mimořádná rodina v zapadlé vesničce - dnes městysu Stará Říše. Aleš Palán se zasloužil o velmi cenné dobové svědectví a zachování mnoha detailů, které poskytují čtenáři představu o všestrannosti Josefa Floriana a tehdejších poměrech. Počátkem devadesátých let jsem měla to štěstí, že jsem ten pozoruhodný dům ve Staré Říši navštívila a viděla Florianovu knihovnu ještě dříve, než se tato nesmírně cenná sbírka tak nešťastným a ne zcela jasným řízením rozdělila a rozptýlila kdesi ve světě.
Výborná kniha. Četla jsem ji v angličtině a bavila jsem se. Možná ji víc ocení dospělí než děti.
Moje oblíbená kniha. Opakovaně se k ní vracím a ráda si nechávám ožívat to kouzlo ojedinělého sídla, ducha, tvorby a života. Dobře se mi čte obzvláště v obdobích úzkosti, která mě čas od času postihnou. Dává mi sílu. Škoda, že skutečné kouzlo Petrkova je jednou pro vždy minulostí, odešlo se svými majiteli. Měla jsem to štěstí, že jsem tam jednou byla a zažila bratry Reynky. Dnešní muzeum je pěkné a určitě je dobře, že budova zůstane zachována, a snad i ten reynkovský duch tam povlávat bude. Ale už to není ono, nemůže být.
Jedna z mála knih, ke které se ve svém pokročilejším věku opakovaně vracím. Vůbec celý Petrkov č. p. 13 s Bohuslavem Reynkem a jeho rodinou je takové moje celoživotní téma. Je moc dobře, že tato kniha, cele věnována životu Suzanne Renaud, vznikla. Pozornost na ni se zpravidla upínala jen přes jejího manžela, přitom její osud a tvorba si zaslouží detailnější pozornost. Autorka pracovala s mnohými prameny, zejména s četnou dochovanou korespondencí, takže mohla do knihy zapracovat i niterné pocity této silné a zároveň křehké, vnímavé a citlivé ženy. Je nepředstavitelné, jak těžké muselo pro ni být přesazení z francouzského, vcelku pohodlného života, do nehostinné Vysočiny a čirého venkovského života, do velkého studeného domu bez koupelny a pěkné kuchyně, prakticky bez topení. Jakému strádání byla vystavena i po citové stránce žena, která měla ve své rodné zemi namířeno k samostatnému životu vysokoškolské učitelky a umělkyně. V Petrkově sice našla vnitřní souznění se svým manželem, ve víře a literární tvorbě, založila rodinu a měla dva syny, toto všechno ji však ztrátu Francie plně nenahradilo. Zejména v tíživém období okupace a poúnorového režimu, kdy byla Suzanne od své vlasti plně odtržena a rodina musela čelit chudobě a mnoha příkořím, byl život nepředstavitelně bolestný.
Nedaleko petrkovské usedlosti je dnes informační tabule, kde mimo jiné najdeme tyto verše:
Dnes duše má je zahrada stará, kde smířením se šeří,
kde hmyz se v klidu zapřádá,
kde pláče na prořídlém keři kopřiva,
šedovlasá stařena o čelo růží opřená.
(S. R., Dveře v přítmí)
Veverčí příběh jsem četla se zaujetím. Trochu mě rušily chyby v interpunkci a občasné stylistické prohřešky, ale celkově považuji tuto knihu za velmi dobře napsanou. Autorčino zaujetí veverčím světem, trpělivost, pozorovatelské nadšení a barvité vyjadřování činí z její četby zážitek. Je až neuvěřitelné, co paní Kateřina dokázala vidět, popsat a prožít s veverkou Pinky a jejími potomky, jaké citové propojení lze vytvořit s malým divokým tvorem. Veverky považujeme běžně za obyčejná zvířata, která vídáváme celkem často a nehledáme v nich nic moc zajímavého. Tato kniha ukazuje, že každá veverka má svoji povahu, bystrost a osobité zvyky, jež ji činí jedinečnou. Pinky přivedla na svět 50 mláďat a prakticky je všechna odchovala na jedné kouzelné zahradě, kde nikdy nechyběly jak oříšky a další laskominy, tak i nadstandardní materiál ke stavbě hnízd. A já v té zahradě taky byla a práci manželů Soukupových obdivuju. Jejich zápal pro veverky může někomu připadat bláznivý, faktem však je, že práce pro přírodu je dnes jedna z mála, která má smysl. Katko a Petře, patří vám velký dík!
Knihu jsem četla před mnoha lety a pamatuju se, že se mi moc líbila. Poutavé vyprávění, tajemný motiv, záhada spojená se ztrátou paměti. Autorem výborně popsaná atmosféra domu, stupňující se napětí, psychologie postav. Hltala jsem ty řádky a čekala na rozuzlení.
Tato kniha mě v dětství minula, její četba mě, pokud se pamatuju, vůbec nelákala. Když jsem ji pak četla svým dětem, byla jsem nadšená a dokázala v ní najít mnoho moudrého. Moje děti ji kupodivu měly také rády, ale co si z ní tehdy odnášely, netuším. Podle mě je to kniha, k níž musí člověk dozrát, aby ji plně ocenil, pochopil to kouzlo pomalého medvídka, věčně nabručeného Ijáčka a pomateného Tygříka.
Kniha rozhovorů s ženami, které si vytáhly černého Petra a dokázaly přestát těžké věci a vzdorovat těžkému osudu. Odnáším si z ní především příběh Apoleny, ten ve mně bude rezonovat hodně dlouho. O svém nebetyčně svízelném životě vypráví věcně, popisně, bez výčitek a nářků. Žije z minima, smířená a samostatná, má dva přátele, kteří ji občas navštíví, které volá v případě krajní nouze. Jinak si přeje jen to, aby ji lidé nechávali na pokoji. Ostatní příběhy mě až tak nezaujaly, Sieglinde jsem i vynechala. Ono je to v podstatě tak, že ženu s těžkým osudem najdete v každém městě. Jen ta Apolena je ojedinělá. Nechci v žádném případě znevážit či neocenit práci Aleše Palána, který se v rozhovorech "zhlédl". Jen se ptám, jestli si kniha tohoto typu, jež je v podstatě výsledek novinářské práce, "zaslouží" tak výpravnou podobu, super těžký křídový papír a fotky renomované fotografky.
Výborně zpracovaný příběh o pohnutém osudu prostého člověka, sedláka a hospodáře, který zažil válečné útrapy, "radosti" osvobození Rudou armádou i děsivá padesátá léta - kolektivizaci. Hořkosladký humor. Opět přivádí k zamyšlení nad tím, jaké krutosti a absurdity si lidé na sebe dokázali vymyslet. Jak museli trpět sedláci, kteří do svých statků dávali svou těžkou práci i srdce, milovali svá hospodářská zvířata (koně), když přicházeli o všechno. Kniha má i výbornou audio-podobu v podání Michala Pavlaty