schacco komentáře u knih

Vynikající přehledová kniha.

22.10.2024

Zajímavě koncipovaná kniha. Každý rok má svoji zvláštní kapitolu a každá tato kapitola je psaná jiným stylem, z jiného pohledu, ústy jiného aktéra rozličného sociálního statusu. Jelikož je každá kapitola dlouhá (resp. krátká) tak dvě tři strany, stává se, že než se čtenář přizpůsobí danému stylu, seznámí se s zúčastněnými osobami a zorientuje se v předloženém ději, kapitola končí, často rozpačitě. Čtenáři tak neustále uniká pocit uspokojení ze čtení, nehledě na chabé informační naplnění či zachycení ducha příslušného roku. Jako sex, který končí skoro ještě dříve než začal. Co se výběru témat týká, je zajímavé, že autor kupříkladu úplně vynechal ze "svého století" anšlus Rakouska a Mnichovskou dohodu.

30.07.2024

Vynikající kniha. Nikdy není málo připomínat základní principy svobodné, prosperující společnosti a vyvracet směry, které mají totalitární tendence. Zároveň sdílím autorův optimismus v oblasti lidského poznání.

13.07.2024

Ke čtení mě inspiroval povedený film Duna z roku 2021. Kniha byla pro mne ovšem zklamáním.

Vyfabulovaný svět je v některých oblastech solidně propracovaný, v jiných vůbec.

Dílo je to strašně povrchní, prázdné, přehnaně obestřené mysticismem tak nezřetelným, že u něj přesně platí poučka jistého filozofa, že pokud se někdo vyjadřuje co nejvíc nejasně, je to proto, že se snaží zakrýt NIC.

Předloženému příběhu chybí napětí, gradace, vyprávění je z mého pohledu nešťastně uchopené, resp. složené. Překlad je, slušně řečeno, poněkud kostrbatý (platí minimálně pro 10. vydání z roku 2023). Nečetlo se mi to pěkně. Filmy (z roku 2021 a 2023) na mě zapůsobily mnohem víc.

4 16.03.2024

"Bojte se doby, kdy Člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem Člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem, tím je odlišný od celého vesmíru."

1 09.11.2023

(SPOILER) John Glubb byl nesporně pozoruhodná osobnost. Byl to hlavně voják, praktický člověk, žádný rozšafný intelektuál. Jeho úvahy jsou vojensky strohé, nezatěžuje se široce vyargumentovanými výklady.

Tato dvě na sebe navazující dílka z let 1976 a 1977 postrádají rovněž jakousi ucelenost, systematickou uzavřenost. Přesto, nebo právě proto, jsou jeho postřehy a zjištění nerozplizlá a v mnoha případech neobyčejně zajímavá, úderná a až děsivě trefná.

V Osudech říší píše Glubb o vzestupu a pádu velkých národů a rozlišuje přitom několik fází této sinusoidy, trvající vždy nějakých deset generací (tedy 200-300 let). V rámci první fáze hovoří o nástupu a rozmachu, další fáze znamená věk výbojů k věku obchodu, dále rozlišuje věk hojnosti, věk intelektu a končí věkem dekadence. Sám u této poslední fáze bodově shrnul, čím je charakterizována. Tak jednak je to defenzivnost, dále pak pesimismus, materialismus, lehkovážnost, příliv cizinců a ústup náboženství. Čtenář sám se může zamyslet, zdali se se všemi těmito atributy nemůže v současnosti setkat například... třeba... já nevím... v západním civilizačním okruhu.

Na Osudy říší navazující dílko Jak zajistit naše přežití je souborem názorů na motivy dopisů a dotazů čtenářů Osudů říší.

Několik střípků z knihy:
Podléháme iluzi, že nás může zachránit lidský rozum. Nová ideologie, mnohem více nových zákonů, více racionálního plánování, změna strany u moci žádný intelektuální důvtip nemůže obnovit velikost národa, který ztratil energii, iniciativu, čest a především oddanost službě.

Staré národy zakrňují kvůli přílišné organizovanosti, ztuhlosti institucí a neustále narůstající byrokracii; to ubíjí činorodost jednotlivců a jejich psychologickou motivaci.

Další vnějškovou změnou, která vždy provází přechod od věku výbojů k věku hojnosti, je rozmáhající se defenzivní mentalita. Pohádkově bohatý národ už nestojí o slávu. Jeho hlavní starostí je udržet si bohatství a luxus. Je to období defenzivy. Jejím symbolem jsou Velká čínská zeď, Hadriánův val na skotských hranicích či Maginotova linie ve Francii v roce 1939. Jelikož je k mání více peněz než odvahy, je snazší nepřítele uplácet než s ním bojovat. Takovýto odklon od staré tradice si lidská mysl snadno zdůvodní. Vojenská připravenost, či chcete-li agresivita, se pojednou odmítá jako primitivní a nemorální. Civilizované národy jsou příliš hrdé, než aby bojovaly. Prohlašuje se, že zábor jednoho státu jiným je nemravný. Impéria jsou zlá. Tato intelektuálská pomůcka nám umožňuje utlumit pocit méněcennosti, který zažíváme, čteme-li o hrdinství našich předků a trudně přemítáme, jak jsme na tom dnes. „Není to tak, že se bojíme bojovat,“ říkáme, „ale považujeme to za nemorální.“ Vida, získáváme tím dokonce pocit mravní převahy. Problémem pacifismu je, že ve světě stále existuje mnoho národů, které agresivní jsou. Národům, které prohlásí, že nemají vůli bojovat, hrozí, že si je podrobí národy, které právě procházejí dobyvatelskou fází (někdy se smiřují i s tím, že budou začleněny do nějaké nové říše jako pouhé provincie nebo kolonie). Kdy je nutno neváhat s použitím síly a kdy ustoupit, je věčný lidský problém, který můžeme vyřešit, jak nejlépe umíme, jedině v každé nové situaci, jak postupně přicházejí. Očividně však z dějin plyne, že národy ve skutečnosti neskládají zbraně kvůli svědomí, nýbrž odzbrojují kvůli oslabenému smyslu občanů pro službu, rostoucímu sobectví a bažení po bohatství a klidu.

1 22.10.2023

Flavius Iosephus tuto knihu napsal podle svých slov proto, aby vyvrátil pochybnosti o tom, že jsou Židé starobylý národ.

Na začátek relativizuje řecké historiky, upozorňuje na to, že se vzájemně vyvracejí a nikomu z nich se nedá věřit. Obviňuje je, že ve své většině upřednostňují literární složku před faktickou. V tomto smyslu prý jen snad Thúkydídés snese přísnější měřítka.

Postupně ale Josephus pro své účely využívá a cituje i zdroje egyptské, fénické a "chaldejské". Nejrozsáhleji nakonec však reaguje na řecké a egyptské historiky a často se vymezuje proti jejich hodnocení židovského národa. I v antice totiž existovalo něco jako "antižidovství" a mnoho tehdejších historiků tento pohled přenášelo do svých děl. Důvodem údajně mohla být zásadní odlišnost židovského náboženství od ostatních, jejich uzavřenost a rezervovanost vůči cizincům. Za zmínku stojí i to, že některé prameny ztotožňují Židy s Hyksósy, kteří vyvrátili egyptskou říši a nějakou dobu nilské deltě vládli, než byli opět vypuzeni.

Co se původem židovských knih týká, Josephus píše, Židé mají všehovšudy 22 knih, z toho 5 Mojžíšových, zbývající (když se pominou dvě knihy veršů a návodů na život) pak psané po smrti Mojžíše proroky, kteří zaznamenávali události, jež se staly během jejich životů. Zdůrazňuje, že dbali na fakta v daleko větší míře než historikové sousedních civilizovaných národů.

V druhé části knihy přibližuje v čem vlastně tkví síla židovských zákonů, jež mají být hodny toho, aby následovány a dodržovány, neboť jsou nejspravedlivějších a nejzbožnější na celém známém světě. Vysmívá se dalším náboženstvím, jako řeckému polyteistickému Olympu (kde bohové nejsou tak mocní a oplývají spoustou lidských slabostí či nectností), tak egyptskému Duatu, který uctívá zvířata.

Knihu uzavírá rozsáhlý poznámkový aparát. Zajímavý příspěvek v poznámkách: "obec nemá náhodně přijímat cizince" (Platón, Zákony) " to by občanům, žijícím v dobré ústavě se správnými zákony, přinášelo škodu ze všech největší, kdežto většině obcí, protože nemají dobré zákony, na tom nezáleží, že jsou míšením porušovány, když jejich občané přijímají cizince".

1 29.09.2023

Po knize jsem sáhl sveden názvem. Chtěl jsem se nechat inspirovat stran moderních trendů webových stránek, případně se při té příležitosti dozvědět i pár užitečných tipů & triků . Co jsem ale dostal bylo něco neuvěřitelného. Text na úrovni žáka druhého stupně základní školy, neskutečné množství hrubých pravopisných chyb, překlepů, celková neucelenost až zmatečnost. Informačně samá hlušina. Rady, moudra a "pravdy" jsou na té nejbanálnější myslitelné úrovni. Jak říká klasik: "Nevím věru, co Vám vytknouti dříve,..."

Nechci se lacině trefovat do autora této knihy, ale každý, kdo se snaží napsat knihu, by si měl zajistit alespoň bazální korektury a redakci. Pokud jde o knihu, která se navíc chce tvářit odborně, pak oslovit alespoň dva tři recenzenty, odborníky v dané oblasti, kteří by si ji před vydáním přečetli a opřipomínkovali. Pokud by něco podobného nastalo u knihy "Moderní Web", pak by taková kniha nikdy nemohla vyjít. Guilty pleasure par excellence.

Václav Havel o paní spisovatelku otřel svůj úd a paní spisovatelka o tom napsala knihu. Paní spisovatelka byla možná ve své době, když už ne nejkrásnější, tak jistě pohlednou českou spisovatelkou, ale současně je to prvotřídně povrchní, omezená, sebestředná, hysterická, nabubřelá osoba. Nad řádky knihy jsem kroutil hlavou od začátku do konce, často obracel oči v sloup a občas mi dokonce ujelo i nějaké to nepříliš lichotivé slůvko. Václav Havel měl ve svém životě nadmíru rád ženy, často mu sloužily jako hladivé povyražení z jeho příliš svázaného a mnohdy trudného života. Jedním z posledních povyražení se pro něj patrně stala i paní spisovatelka, ve které ovšem tento bazální sexuální vztah probudil a roztočil dřímající pocit vlastní výjimečnosti. Za pomoci usilovného líčení projevů svých vyšších citů a náznaků vyšších účelů vlastní existence se snaží vyvolat dojem, že jejich vztah byl něco mnohem víc, něco na úrovni hodné zápisu do dějin státu a jeho největšího reprezentanta. Její líčení lásky je však pubertálně exaltované, neupřímné, násilné, falešné… občasné pokusy o duchaplnost a přesah trapné. Z knihy se tak pouze tetelí nadšení z toho, že k paní spisovatelce sestoupil "Největší Čech", o čemž se nejprve musí dozvědět všichni její blízcí a pak - skrze tuto TAJNOU knihu - i nejširší veřejnost. Jediným odkazem knihy je poznání, jak je paní spisovatelka uzavřena do svého ega. Žensky chaotického, duchem prázdného, roztěkaného, ztraceného, emocemi nabitého, neuchopitelného ega. Četl (a dočetl) jsem pouze v rámci vlastní potřeby poznat osobnost Václava Havla; a to komplexně, ze všech možných úhlů pohledu, skrz veškerou dostupnou literaturu, ať už je jakákoli.

Předesílám, že hodnotím knihu, nikoli její odkaz. Je koncipována jako takové "sebrané spisy", resp. jedna esej + sebrané proslovy. Přestože autorovi rozumím, soucítím s ním, s jeho vhledem do situace souzním, čtení této knihy bylo pro mne utrpením. Vzhledem k rozsahu je to čtivo tezemi chudé, kde rozkošatělé věty zakrývají obsahovou řídkost, přičemž se každá teze v textu mnohokrát v různých formách opakuje. Argumentačně není též nikterak výživná. Stručně a krátce, není to o mnoho víc než (pochopitelný a oprávněný) intelektuální pláč (po francouzsku rozvleklý v marné snaze o duchaplnost) nad tím, jak jde tradiční Francie nezadržitelně k šípku a nikdo s tím nic nedělá.

Pozn. Pokud by byla kniha rozsahem desetinová, šel bych s hodnocením mnohem výš.

Několik vybraných odstavců:
Je-li přítomen člověk, je i nerovnost, tedy lidskost… Jaká je rovnost… mezi katanským a zkorumpovaným tyranem, jako je Muammar Kaddáfí, a spisovatelem, jako je Václav Havel, jenž vkládá svůj talent, odvahu a život do služby k osvobození své země a svého národa? (str. 62-63)

Ostatní populace (ale možná se to mění) záviděly obvykle západním a konkrétně, co se nás zde týká, evropským společnostem. Chtěly se k nim přidat a těžit s nimi z výhod, jež u nich viděly: mnohem vyšší životní úroveň, mnohem rozvinutější a ochrannější systémy sociálního zabezpečení, menší korupce, lépe zaručené osobní svobody, stabilnější politické režimy v souladu s právním státem. Zdá se však, že globálně (jako obvykle se pochopitelně najdou všechny možné individuální výjimky…) špatně pochopily jednu věc: že tyto skutečně tak výhodné systémy, zejména v porovnání s těmi, na něž byly zvyklé, jako protihodnotou a podmínku vlastní existence uplatňovaly rozsáhlý soubor přijímaných omezení, vysoký stupeň občanskosti a vědomí formy…, hluboce zakořeněný smysl pro společenskou smlouvu a její ctnosti. A to jsou rysy nabývané dlouhodobým cvikem, který u národů ještě víc než u jedinců a rodové linie vyžaduje nejspíš řadu generací a nemůže vynechat některé nezbytné vývojové etapy. (str. 68-69)

Proč výměnismus není morálka:
První důvod, proč výměnismus není morálka, a to ani pod klamnou přezdívkou antirasismu a v pokřivené, falešné formě dogmatického antirasismu, je ten, že nehledí na pravdu. Není morálky bez pravdy. A výměnismus lže velmi a nejen tím, že skrývá svou skutečnou povahu, záměny a účinky za falešný pojem antirasismus. (str. 224)

Druhý důvod, proč výměnistická ideologie není a nemůže být morálkou, je ten, že svět, který zavádí, a který jsme si všichni mohli vyzkoušet, je děsný, odporný, a projevuje se každým dnem víc jako návrat do stavu před společenskou smlouvou. Jistě, nebohý a bezpomocný uprchlík nutně vzbuzuje soucit. Jsme přirozeně náchylní poskytnout mu to, co žádá a co nazývá azyl. Ale morálka nemůže pominout kantovský požadavek možné univerzalizace našich činů. A soucit se stává sentimentalitou a přestává mít cokoli společného s morálkou, jakmile gesta, k nimž vede, svět nejenže zdaleka nečiní lepším a citlivějším, lidštějším, harmoničtějším, inteligentnějším a duchovnějším, ale naopak brutálnějším, násilnějším, hloupějším, ošklivějším a nižším. A právě taková je bohužel realita, kterou stále obtížně skrývá jediná pohlednice, jíž výměnisté vystavují, klipy a seriály o společném životě, činící dle vlastních slov "život krásnějším". (str. 227)

Politická čest nemůže spočívat ve zbožňování jediné hodnoty, rovnosti, v neprospěch všech ostatních, pravdy, pořádku, veřejného klidu, spravedlnosti, bezpečnosti, poznání, civilizace. (str. 227-228)

5 12.12.2021

Velké rozčarování. V té knize není nic, snad kromě - v rovině kulturní války - trefně aktuálního:
"Cítit se vinen, nebo se necítit vinen. Myslím, že v tom je všechno. Život je boj všech proti všem. To je známo. Ale jak ten boji probíhá ve společnosti více méně civilizované? Lidé se na sebe nemůžou navzájem vrhat, jakmile se zpozorují. Místo toho se pokoušejí svalovat na druhé hanbu viny. Vyhraje ten, komu se podaří z druhého udělat viníka. Prohraje ten, kdo přizná chybu."
A souvisejícího:
"Kdo se omlouvá, prohlašuje, že je vinen. A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. To jsou osudné důsledny první omluvy".
A u doslovu Sylvie Richterové jsem si mohl hlavu ukroutit. Jak je to přísloví s tím vytvořením kuličky z čehosi? :-)

6 06.08.2021

Slovy Egypťana v knize: "Myslíte, že by islám mohl vzniknout v tak krásném kraji?" (Znovu ukázal na nilské údolí s opravdovým dojetím). "Ne, monsieur. Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než - s prominutímí - píchat velbloudy. Čím víc se náboženství blíží monoteismu, tím je nelidštější a krutější; a ze všech náboženství nikdo neprosazuje monoteismus tak radikálně jako islám... V žádné muslimské zemi nikdy neměly místo ani inteligence ani talent; ararbské matematiky, básníky a vědce známe jen proto, že ztratili víru".

3 06.08.2021

Dvě významné teze z knihy:

Civilizace jsou rozděleny do tří fází. První fáze je barbarství, doba, kdy lidé věří, že zákony jejich vlastní vesnice jsou zákony přírody, jak prohlásil G. B. Shaw. Druhá fáze je civilizace, kdy lidé nadále věří ve spravedlnost svého konání, ale zaobírají se myšlenkou, že by se mohli mýlit. Třetí fáze, dekadence, je chvíle, kdy lidé začnou věřit, že neexistuje žádná pravda, nebo že všechny lži jsou stejně pravdivé.

Hrubá síla, v níž kdysi spočívala evropská globální ekonomická moc, je pryč. Mocné státy jako Čína, Rusko a Spojené státy nabízejí tytéž výhody jako Evropa, ale důsledky porušování smluv jsou větší. V danou chvíli na tom možná nezáleží, ale jak se globální síly rozcházejí a Evropa stojí mezi nimi, absence hrubé síly bude čím dál významnější. Být bohatý a slabý je nebezpečná kombinace.

4 19.07.2021

Český emigrant Jan Novák přináší další nálož stránek, tentokrát v podobě variace na biografii spisovatele. Ač je ústřední postavou knihy důležitá figura českého intelektuálního prostředí padesátých až sedmdesátých let - Milan Kundera, kniha se snaží přinést komplexnější obraz celé české (a slovenské) kultury psaného slova těchto desetiletí. Místy je snad až příliš detailní, ovšem stává se, že tu a tam právě z detailu probleskne onen "duch doby", který je v každé době implicitně přítomen v mainstreamu tvorby.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Kundera Novákovi sympatický není a na mnoha a mnoha místech knihy jeho antipatie celkem výrazně ovlivňují vyznění té které události, situace či hodnocení kvality napsaného. Jeho sugestivní otázky bez odpovědí jsou často trapnou manipulací, která se snaží navést čtenáře tam, kam by si sám autor snažně přál, ale chybí mu pro to pádné důkazy a občas i logika. Popisy jinak neutrálních událostí mají správně zvolenými výrazy ve čtenáři vyvolat negativní přídech. Kapitoly ke Kunderovým dílům se nesou v duchu nikoli literárního rozboru díla, nýbrž spíše v duchu snah najít v nich něco, co by - nezřídka velmi chatrně - podpořilo životopiscův náhled na tohoto nebohého muže. Podle vyjádření několika literárních vědců též Novák vědomě nepoužil řadu nehodících se materiálů, podkladů a důkazů.

Nicméně, pokud si toto všechno čtenář uvědomí a nastaví příslušný filtr, přes který knihu čte, nejde neocenit šíři nabytých informací a snahu o maximální vytěžení dostupných zdrojů (např. archívy StB, Ivo Pondělíček, spolužáci atd.). Navíc situace, kdy autor nenahlíží na Kunderu jako na modlu, mu umožňuje psát i o věcech, které by uctivý životopisec rozhodně vynechal, což nutně nemusí být vždy na škodu.

Konvenovalo mi členění textu knihy do velkého množství krátkých kapitol, které mi četbu dynamizovaly a ulehčovaly. Na druhou stranu, kniha tak možná působí roztříštěněji, než by bylo vhodné. Užitečnou funkci mají i vnořené medailónky několika osobností, které rozšiřují plastický obraz doby. Tu a tam textem probleskne zajímavá myšlenka nebo metaforicky pěkně vykroužený postřeh.

Jak tedy knihu ohodnotit? Je jistě výsledkem olbřímí práce. Objevila několik dosud neznámých Kunderových děl. Je silně nevyvážená směrem ke Kunderovi jako lotrovi a "deviantovi". Ovšem neomezuje se pouze na Kunderu, nýbrž snaží se o ucelenější pohled na "jeho" českou dobu. Suma sumárum - silně tendenční, ale užitečná kniha průměrné úrovně.

P.S. Schopnost J. Nováka trefně charakterizovat tu kterou osobnost velmi v mých očích snížil popis A. Dubčeka, kterého Novák označuje jako "bezbarvého aparátčíka". Přitom právě Dubček se stal veřejností nekriticky obdivovanou tváří Pražského jara, milovaným politikem, jehož popularita si nezadala s leckterou českou "rockovou hvězdou"; zvláště u žen. Že to byl současně nepříliš bystrý slaboch je věc druhá.

7 24.04.2021

Sbírka kratších esejů autorů seskupených kolem Václava Klause. Nepřináší nic než jakýsi stručný sumář aktuálních bojišť v rozběhlé kulturní válce. Asi nejpůsobivější shrnutí toho, co se děje na Západě, je odstavec z eseje Tomáše Břicháčka: "Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou - Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, sebenenávidějícího, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami a náhražkovitými (ne)ctnostmi, zadluženého, vymírajícího."

3 27.03.2021

Spíš než o nestrannou literaturu faktu jde o rozsahem nevelkou apoteózu obránců Stalingradu.

1 18.01.2021

Ač Jaroslav Kmenta nepatří mezi vyloženě nadané spisovatele, jeho práce je nesmírně důležitá. Jako novinář je dobrý. Kniha je opět - očekávaně - investigativní žurnalistikou nataženou na x set stran. Po přečtení Rudého Zemana v člověku významně zesílí již tak mocná touha, aby zbývající doba prezidentova úřadování utekla co nejrychleji a hlavou našeho státu se zase jednou stala osobnost - mimo jiné - s alespoň základní mravní integritou, slušností a nadhledem. A se schopností vybírat si vhodné spolupracovníky.

8 17.12.2020

Román průměrné úrovně. Slušela by mu spíše forma kratší povídky. Nicméně, dystopická vize vyprázdněné, odlidštěné společnosti je až děsivě aktuální, přestože sama kniha byla napsána již v roce 1953.

"…vezměme si menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím více je menšin. Hlavně, abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika… … čím víc se zvětšují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvniternější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! - A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy… rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt…"

"… Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! … celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátu… "

Z toho jednoho až mrazí.

10 13.07.2020

Stručný souhrn současných výzev v oblasti práva. Nepřekvapí, že drtivá většina z nich souvisí s technologiemi.

Autor připomíná neustálou disproporci mezi překotně se rozvíjejícími se technologie a pomalou tvorbou legislativy. Naznačuje v zásadě dvě možnosti, jak problém řešit, přičemž prvním z nich je "změna nazírání na obsah… (stávajících) právních norem a pokus vyložit je v nových souvislostech", kde zásadní roli spatřuje ve výkladové činnosti soudů.

Mně osobně je ovšem daleko bližší druhá zmíněná a, podle mého názoru, životaschopnější cesta, která spočívá v důkladné revizi a redukci právních norem za současného zdůraznění základních obecných pravidel a principů, kterými by se pak tvůrci nových technologií museli řídit, resp. pohybovat se v jejich mezích.

V knize se objevuje i úvaha o fenoménu fake news, kdy je autorem ve stručnosti představena problematičnost jeho definice a velmi sympaticky doporučeno namísto tvorby nových regulací, využít stávajících institutů, které právní řády demokratických zemí již dávno mají.

1 26.05.2020

Další nadmíru zajímavá kniha předního amerického historika. Ten v ní předkládá výsledky svého bádání, v němž si kladl otázku, jak prakticky mohlo dojít k něčemu takovému jako je holokaust; a rovněž, jak až hluboké může být odtržení lidí od člověka definující lidskosti. Velice zjednodušeně řečeno, dochází k tomu, že zásadními předstupněmi holokaustu je zničení státu a destrukce byrokratických struktur, ergo ponechání obyvatel v prázdné zóně, v zóně bez-práví. K tomu fakticky došlo za války v Polsku a východních částech Sovětského svazu (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko) a právě na těchto územích došlo téměř k totálnímu vybití židovské populace. Autor to porovnává s čísly a poměry zabitých Židů v okupovaných či na Němcích závislých zemích Evropy, kde poměr přeživších Židů byl výrazně vyšší. Zdůrazňuje i daleko větších ochotu občanů rozvrácených států ke kolaboraci a vykonávání aktů násilí na svých spoluobčanech.

Vedle tragédie Židů nepřestává čtenáře fascinovat i nezměrné utrpení Poláků, kteří si prošli neuvěřitelným desetiletým martyriem od poloviny třicátých let do poloviny let čtyřicátých. V tomto období došlo, mimo jiné, k vyvražďování etnických Poláků v Sovětském svazu kvůli domnělé kolaboraci s Polskem nebo prostě jen v rámci etnických čistek, hladomorům, k okupaci dvěma velmocemi současně, systematickému vyhlazování polské inteligence na okupovaných územích (ať již Němci či Sověty), masakrům Poláků na polských území s ukrajinskou většinou (Volyň), likvidaci varšavského povstání, následnému vybití obyvatel Varšavy a srovnání města se zemí, vypořádání se s polskou povstaleckou Zemskou armádou, která se po skončení války navíc z nepřítele Němců stala i nepřítelem Sovětského svazu. Sovětům se nehodilo, že byla řízena polskou vládou z britského exilu, označili ji jako fašistickou, vojensky zlikvidovali a velké množství zajatých příslušníků Zemské armády popravili. Akumulovaně s holokaustem to všechno jsou události, co jdou až na samotnou hranici imaginace, kterou je člověk schopen snést.

Na závěr autor porovnává svět třicátých let dvacátého století s dneškem a poukazuje na hrozby, které by, při nešťastné souhře náhod, mohly vyústit v obdobně fatální kolizi, jako bylo vypuknutí druhé světové války. Je dobré mít na paměti, že tím nejpravděpodobnějším aktivním hráčem případné budoucí kolize je Čína.

Nedá mi ještě nezmínit překladatelský folklór, který občas z českého textu bije do očí. Kupř. takový výraz "čerstvá voda", kterou překladatel otrocky převedl z anglického termínu "freshwater", který ovšem prakticky znamená nikoli čerstvou, nýbrž sladkou vodu, přeneseně též vodu pitnou. Je to zde na několika místech a ruší to… "Polovina ČERSTVÉ vody a asi dvacet procent podzemních vod jsou v Číně znečištěny tak, že nejsou pitné…" ufff.

7 23.05.2020