Senga komentáře u knih
Vždy jsem dávala přednost slečně Marplové, tomu malému ješitovi s šedými buňkami jsem přišla na chuť až časem. Jeho příběhy mě baví, ale z těchto povídek jsem na rozpacích. Jakoby paní Christie měla v šuplíku poznamenané nápady na různé zápletky, které odložila jako slepé uličky, nebo příliš hloupé. Ale nakonec se je rozhodla použít v tomhle zhuštěném dílku. Svému melodramatickému založení dala neomezenou volnost. Dvojí tváře, převleky, drogy, osudová setkání (když není Poirota jak do příběhu namontovat, jako deus ex machina vyleze prostě ze křoví...) toho všeho je tam přehoušel. Některé pointy byly hodně přitažené za Poirotův knír. Ale ke kafi dobrý.
Zajímavá kniha, škoda chyb v ní (třeba dvě různá data narození). Z osoby M. G. mám pocit, že šlo o člověka, který chtěl hlavně někam patřit, zapadnout. Mít významnou úlohu ve společnosti, postavení... A nakonec jí tohle všechno poskytla NSDAP s Goebbelsem. Na jejím příkladu je vidět, že ženy nacistických pohlavárů nebyly rozhodně nezúčastněné, nevědomé a apolitické, jak po válce tvrdily. Ale sloužily s manžely stejně oddaně straně i Vůdci.
Nejdřív se mi nechtělo tuhle detektivku číst, říkala jsem si, co to má být. Ale pak jsem to přečetla de facto na jeden zátah. Výborná kniha, příběhy opravdu Agatha psát uměla! Nedokážu posoudit, nakolik byly reálie přesné, ale o to tu nejde, nebyla žádný van Gulik. Závěr knihy byl zajímavý, nejdříve jsem usuzovala, že Esa bude něco jako slečna Marplová, ale děj mě vyvedl z omylu. Rozhřešení přinesl někdo jiný.
Napadl mě i takový alternativní konec, že skutečným pachatelem by nakonec byl ten, kdo získal Reniseneb a s ní tím pádem celý majetek, o čemž by naivní Reniseneb samozřejmě neměla tucha a věřila jeho verzi, ale to jen tak fantazíruju : ))
Ransomovky, četba mého dětství, milovala jsem je všechny. Foglar mě tolik nebavil, ale tohle bylo moje gusto. Když jsem jako už dospělá slyšela píseň "Spanish ladies" , hned jsem si vzpomněla na Johna, Zuzanu, Titty a Rogera....a zázvorovou limonádu/ jamajský rum jsem už taky ochutnala : )
Už v první třídě jsem uměla celé kusy z jednotlivých balad recitovat, celou Polednici "dám" dodnes.... Můj svérázný otec mi ji četl jako se čtou pohádky, jeho procítěný přednes Vodníka mi pořád zní v uších : )) Paní učitelka, zvyklá na Křišťálovou studánku a podobné, byla ze mě zděšená: ) Nesmrtelná klasika, čas od času se k ní vracím, jako dospělá v tom vidím víc.
Jak už psali mnozí, kniha je spíše kronikou jednoho domácího násilí. Režisér, kterému se povedly jeden-dva filmy, už nic dalšího vytvořit nedokázal. Nechal se živit vzdělanou a schopnou ženou, o kterou si otíral boty, urážel ji, podváděl, využíval a evidentně bil. V exilu by bez ní chcípl hlady. A ona si to nechala líbit, ještě uvažovala o tom, že by chtěla být jako manželky jiných disidentů (Havlová, Vaculíková apod.) a nevěry snášet jako ony. Vůbec pro ty, kteří mají o disidentech nějaké iluze, budou její vzpomínky dost obohacující.
Za mě musím říct, že jsem ji nechápala . Závěr knihy jsem vnímala jako snahu "vytáhnout se", co potom, když se toho lempla zbavila, dokázala a byla v tom taky cítit snaha po uznání ze strany jejího mnohaletého tyrana. Za mě promarněný život.
Pro mě velmi zajímavé, leč zajímala by mě spíš ta necenzurovaná verze. Čapkovi text upravovala nejen Alice Masaryková ale i Edvard Beneš. A ti dbali, aby svatozář kolem prezidenta Osvoboditele nic nenarušilo. Čapek připravil k tisku i verzi bez retuší a zásahů, Alice se však postarala, aby to po válce šlo do stoupy. Jako by Masaryk nebyl člověk z masa a kostí.
Nejsem cílová skupina, to říkám rovnou. Coelhové, Toltéci a tak podobně mě míjí. Přijde mi, že dnešní společnost zavrhla tzv. tradiční hodnoty, které naši předci ctili a dávaly jejich životu smysl. A tak současní lidé hledají nové pravdy, filozofie, mystiku, vnitřní souznění....a já nevím co ještě. A na tomhle "se vezou" různí spisovatelé, kteří předkládají snadno stravitelné návody na život v intelektuálním kabátku. Plně respektuji ty, kteří tento typ literatury rádi, ale já jsem poněkud mimo :)
Nejdříve jsem myslela, že to bude něco jako Divoké labutě, ale ne. Je to příběh rodiny z Mongolska vyprávěný z pohledu matky/babičky, dcer a jedné z vnuček. Časový úsek je dán životem dcer, přesah do minulosti je jen okrajový, zmíněný v rámci vyprávění jednotlivých osob. Chvílemi, když se děj přesunul do Ulánbátaru, mi to evokovalo knihu "Trable holek že severu". Co mi trochu trvalo "pobrat", byly místní názvy bez vysvětlivek - dél, ger, sonnómí apod. Ale nakonec jsem si to přiřadila a ani mě to v textu nerušilo. Ke konci to podle mě ztrácelo dech, ten konec šel tak nějak do ztracena, proto o hvězdičku méně.
I když jsem zažila jen závěr totalitní doby, a to jako batole, takže dobu, kdy ti tři studují, znám z vyprávění, jsem Severočeška a Krušnohorec, tudíž prostředí, kde se vše odehrává, znám víc než dobře. Věci jsou popsané bez sentimentu, trefně. Celkově to bylo vlastně dost smutné, ale kolikrát jsem se smála i nahlas. Musím si najít další knihy pana Fahrnera.
Příběh mi přišel chvílemi až monotónní, Růža se motala pořád v kruhu, opakovala tytéž, řekněme, "chyby". Což však bylo dáno i sociální vrstvou, z jaké pocházela. Čína, jako většina Asie, je společností rozdělenou na kasty, vzájemně neprostupných. Neměla tedy moc šancí prorazit. Zajímavější byl pro mě ale příběh Lídy než Růženy. Zajímavé bylo zachycení začátku prosazování politiky jednoho dítěte (s jejímiž dopady se Čína potýká dnes) - kruté, bez ohledu na práva jednotlivých osob a jejich souhlasu. Za co jsem ubrala hvězdy, byl ten konec, to jsem nějak nepobrala, jakoby autorka nevěděla, jaký tomu dát závěr.
Mimo jiné: Souhlasím s těmi, komu česká jména přišla poněkud divná. Přezdívka Tygr mi seděla líp jak Čenda. Pokud si vzpomenu na jinou literaturu z tohoto prostředí , tak např. rostlinná jména či vztahující se k živočichům by byla případnější a rovněž by usnadňovala orientaci mezi postavami (například Astra, Pivoňka, Vlaštovka apod.).
Trochu zklamání. Čekala jsem něco obsáhlejšího na způsob "Móda v ulicích protektorátu". Všeobecné, opakující se informace proložené citáty např. z dívčích románků atd. Více fotek by také nebylo na škodu. Ale k základnímu seznámení se s módními trendy 1. republiky kniha stačí.
Kdysi jsem byla majetkem jednoho tvrdohlavého kokršpaněla - takže knížka mě místy hodně pobavila. Je vidět, že V. W. měla kokršpaněla "Pinku" doma, studijní materiál přímo před sebou, a dokonale dokázala vystihnout jejich povahu. Nevím, proč v denících psala o této knížce tak negativně, proč ji tak odsuzovala. Ostatní knihy ji většinou při psaní hodně vyčerpávaly, brala jsem to jako druh jejího oddechu. Každopádně kniha mě osobně bavila, bylo to na V. W. klidné čtení.
Bezva kniha. Technické termíny a popisy jí dodávají jakoby na uvěřitelnosti, ovšem někdo s lepšími znalostmi fyziky, chemie a astronautiky by v tom asi nalezl "díry". Každopádně pobavila, její myšlenka by se dala snad shrnout na "neskládejte ruce do klína, i když situace vypadá sebevíc bezvýchodně a neztrácejte humor"...a ještě si na cestu do vesmíru vezměte kvalitní hudbu.
Knížka, ke které se vracím, když je mi trudno. Přístup autorky k drsnému, tvrdému životu na farmě v primitivních podmínkách je popsán v humorné nadsázce. Myslím, že jsem asi poslední generace, která si Vejce a já a trilogii Co život dal a vzal přečte a pobaví se. Ty, které jsou narozené v devadesátých letech a hlavně v novém tisíciletí budou spíš vidět a řešit nerovnoprávné postavení žen v předválečné Americe, zjevný rasismus vůči Indiánům ad. Ale pro mě je to oddychovka - řeknu si, že můj život s tekoucí vodou a splachovacím záchodem je vlastně skvělý: ))
Kniha mě nezklamala v tom smyslu, že bych ztratila iluze o Betty. Není to asi zrovna správné přirovnání, ale B. Němcová si taky svůj nešťastný život odreagovávala v knihách, v Babičce si idealizovala svoje dětství. Stejně tak Betty si nešťastné první manželství "vylepšila" ve Vejci a já. Dozvěděla jsem se zajímavé detaily z jejího života, i o jejích dcerách, o druhém manželovi, se kterým to taky nebyla idylka. Překvapila mě její matka, Sydney, která byla podle mě dost nezodpovědná. Dost jsem se snažila o Betty zjistit víc už dříve (např. že její první manžel Bob byl zabit v roce 1951), tahle knížka byla první, která je poskytla uceleně.
Knihu nelze posuzovat z dnešního pohledu. Mějme na paměti, že byla psána v 19. století, kdy ženy měly jiné postavení, to, co je nám dnes fuk, mělo svrchovanou důležitost. A dneska by některé věci nebyly vůbec možné, protože by se na to hned přišlo:) Při čtení jsem si vzpomněla na B. Stokera, psát příběh jako vyprávění z pohledu různých osob a deníkových záznamů bylo asi v módě. Každopádně to bylo čtivé. Ale Laura si za své svízele mohla sama, ve jménu pochybné cti vlezla do pasti, a pak se divila. Naštěstí měla vedle sebe Mirky Dušíny, kteří by pro ni do ohně skočili....Ten konec mi přišel úsměvný, ale což. Oddychovka dobrá.
No...čekala jsem originálnější rozuzlení. Naivka z nižších vrstev bez patřičného "vychování", s ošumělým vzhledem, ke štěstí přišla, ale po příjezdu do luxusního domova jejího staršího manžela se to začalo kazit, k tomu ta podivná hospodyně... Ten závěr je diskutabilní, nechci vyzradit zápletku, ale těm, co měli být kladní, jsem moc nefandila, nepřišlo mi nijak OK, že špatný skutek může projít a ještě se to vydává za klad. A je jedno, jak padouši byli padouští:) Favel měl nakonec mé sympatie. Jinak to byla taková slaďárna. Ale za ten slibný rozjezd dávám 3.
Knížka mého dětství, měla jsem ji moc ráda. Děj si pořád nějak vybavuji. Loutky opustí svého smutného principála a odejdou do reálného světa. Střet představ a reality přijde rychle. Čarodějnice zjistí, že perníkovou chalupu v lese není dost dobře možné postavit, víla nemůže na palouku tančit tak dobře jako na tom divadelním.... Všichni se ještě rádi vrátí :) Jako dospělá už knížku neotevřu, abych si nezkazila vzpomínky.
Výborné, dozvěděla jsem se hodně informací, které jsem neměla šanci ve škole získat (nedávná historie se moc nevyučuje). Nebo mě to ponouklo shánět další informace.