Senga komentáře u knih

Japonské autory jsem si oblíbila. Řekla bych, že v těchto knihách nejde tolik o příběh, jako o atmosféru. Některé věci asi nikdy úplně nepochopím, protože jsem vyrostla v jiné mentalitě a ve společnosti založené na jiných hodnotách a principech. Vetešnictví je příjemně klidné čtení. Stejně jako v Podivném počasí v Tokiu (aneb Aktovka pana učitele) i tady jsou ventilované nálady, pocity, popisováno je více životních linek, jejichž aktéři se vzájemně potkávají, někdy jen na chvíli. Konec je otevřený, myslím, že shrnout by se konečná myšlenka dala tak, že záleží nejen na tom, koho potkáme, ale také kdy. Pokud ho potkáme brzy, můžeme se "minout". A dalším bonusem knihy je, že, jen tak mimochodem, se člověk něco dozví i o japonských zvycích, a to mě baví taky hodně.

3 20.03.2025

Poprvé jsem knížku četla, když mi bylo devět. Úplně mi nedocházela "funkce" Sandry z Modeny, ale měla jsem tu knihu moc ráda. Přemýšlím, pro koho je vlastně určená. Pro dospělé mi přijde taková, jak to říct, plochá a jednoduchá, zkratkovitá. Možná je můj pohled dán i tím , že jí mám spojenou s dětstvím. Některé věci byly trochu nereálné. Středověk nebyl žádná selanka, lidé se dožívali tak 30ti let, i když pravda, Benedikt Rejt se dožil 80 let, na tu dobu výkon. Postavy v knize uvedené byly tedy z tehdejšího pohledu věkovité, lidé z nižších vrstev by se toho sotva dožili :) Avšak ačkoli autorka reálie zjednodušila, poupravila skutečné osoby a události, vykreslila pěkně příběh jednoho velmi schopného a nadaného kameníka.

Pěkná oddychovka na skoro jarní večer. Poirot prostě nedokáže odpočívat, dýně holt nejsou vraždy a nezaměstnají šedé buňky tolik, jak by detektiv na odpočinku potřeboval. Naštěstí je zavražděn Roger Ackroyd a ješitný Belgičan se může opět zaskvět. Nakonec mi došlo, kdo je vrah, sice téměř na konci, ale svitlo mi. Jeho totožnost může však prozradit už jedna věta na začátku, ale v tu chvíli mi to nesepnulo, jen jsem říkala "divně řečeno" : ) Z Poirotovek se tahle řadí mezi povedené.

4 04.03.2025

Neměla jsem ráda už příběhy od pana Čtvrtka a taky Krkonošské pohádky, a to z důvodu, že se mi nelíbilo, že ten, kdo má majetek, má automaticky všechny záporné vlastnosti, je to lump, despota a blbec. Snad to byla (doufám ) od pana Dahla nadsázka, ale jinak tahle knížka byla jak dětské politické školení. Během čtení mi přišlo, že už jsem to někde četla, snad v Alence? Karlík je takový malý Bobeš, jehož chudoba cti netratí. Nechápala jsem proč, když to byli takoví chudáci, si matka Bucketová nenašla nějakou práci, staroši v posteli by to určitě přežili. Ale lepší je asi hladovět a obývat v podstatě slum...
Souhrou šťastných okolností najde Karlík zlatý kupón a s dědečkem Pepou (který nevylezl 20 let z pelechu, ale je schopen běhat po továrně jako čečetka) jde na prohlídku Wonkovy továrny s dalšími 4 dětmi. Tyto děti pochází z lepších poměrů než náš Karlík, takže jsou to záporáci, stejně jako jejich rodiče. Prohlídka se nakonec moc nekoná, hlavně klusají chodbami továrny a zastaví se někde jen proto, aby se zbavili jednoho z dětí (netýká se Karlíka). Nakonec zůstane jen Karlík, jehož hlavní předností asi je ta holá zadel (a to, že nekladl celkem logické dotazy, které pan Wonka odmítal zodpovědět tím, že je odbyl úsečnou poznámkou, nebo předstíráním hluchoty), a proto udělá životní terno...
Nevím, co si z toho odnést. Příběh byl plochý, v továrně, kde se mohl děj aspoň trochu rozběhnout, to bylo nakonec docela fádní. Ani syna to nebavilo.

2 01.03.2025

Zpočátku dobrý. Děj celkem napínavý, parta nesamostatných jedinců, do té doby závislých na bohatém příbuzném, musí najednou samostatně čelit realitě. Cestu zpátky k penězům jim tarasí jedna mladá vdova... Za co jsem však hvězdy strhla, byl ten závěr. Bylo to vlastně popření Poirotova přístupu ke spravedlnosti. Vražda (nebo zabití) nemůže mít omluvu a být hozeno na někoho jiného. A že se, do té doby docela sympatická, osoba najednou zachová jako husa, které týrání dělá vlastně dobře a náhle"prozře" a zjistí, že ten člověk s nedobrou, majetnicko-tyranskou povahou je vlastně pro ni tím nejlepším a usedlý život to, po čem vlastně doopravdy touží..Jo, paní Christie byla sentimentální, ale co je moc, to je moc.

02.01.2025

Moc se mi líbí, jak si skrze paní Oliverovou dělá paní Christie legraci sama ze sebe (pěkná byla legrácka: "Ano, to je paní Oliverová," odpověděl Poirot. "Ta, co napsala Mrtvou v knihovně?"). Příběh byl dobrý, už jinde využila motiv, že nejpravděpodobnější člověk je nakonec skutečným vrahem, ačkoli chvíli jakoby směřuje k jinému rozuzlení. Co se mi tak úplně nelíbilo, že jedna vražda prošla bez trestu, ačkoli se jednalo o nešťastnou náhodu, mému naturelu se to lehce příčilo, ale chápu, že pak by se nemohl konat romantický happy end : ) Četba byl příjemně strávený čas.

1 31.12.2024

Agatha vymknutá z kloubů šílí...za mě musím říct, že detektivky, kam paní spisovatelka vroubovala nějakou linku kontrašpionáže, bolševiků a podobných legrácek nemám tolik v oblibě (ani Kočka mezi holuby mě moc neoslovila). Ze začátku se to táhlo, táhlo...a pak rychlý konec, jako by toho už měla dost. Hodnotím jako slabší "Poirotovku", mám raději ty starší, ale třeba časem hodnocení zvýším. Mám totiž rozjetý cíl "přečíst všechny detektivky s Poirotem", zatím jsem asi ve čtvrtině, tak uvidíme, paní Christie

3 28.12.2024

Vždy jsem dávala přednost slečně Marplové, tomu malému ješitovi s šedými buňkami jsem přišla na chuť až časem. Jeho příběhy mě baví, ale z těchto povídek jsem na rozpacích. Jakoby paní Christie měla v šuplíku poznamenané nápady na různé zápletky, které odložila jako slepé uličky, nebo příliš hloupé. Ale nakonec se je rozhodla použít v tomhle zhuštěném dílku. Svému melodramatickému založení dala neomezenou volnost. Dvojí tváře, převleky, drogy, osudová setkání (když není Poirota jak do příběhu namontovat, jako deus ex machina vyleze prostě ze křoví...) toho všeho je tam přehoušel. Některé pointy byly hodně přitažené za Poirotův knír. Ale ke kafi dobrý.

1 16.10.2024

Zajímavá kniha, škoda chyb v ní (třeba dvě různá data narození). Z osoby M. G. mám pocit, že šlo o člověka, který chtěl hlavně někam patřit, zapadnout. Mít významnou úlohu ve společnosti, postavení... A nakonec jí tohle všechno poskytla NSDAP s Goebbelsem. Na jejím příkladu je vidět, že ženy nacistických pohlavárů nebyly rozhodně nezúčastněné, nevědomé a apolitické, jak po válce tvrdily. Ale sloužily s manžely stejně oddaně straně i Vůdci.

Nejdřív se mi nechtělo tuhle detektivku číst, říkala jsem si, co to má být. Ale pak jsem to přečetla de facto na jeden zátah. Výborná kniha, příběhy opravdu Agatha psát uměla! Nedokážu posoudit, nakolik byly reálie přesné, ale o to tu nejde, nebyla žádný van Gulik. Závěr knihy byl zajímavý, nejdříve jsem usuzovala, že Esa bude něco jako slečna Marplová, ale děj mě vyvedl z omylu. Rozhřešení přinesl někdo jiný.
Napadl mě i takový alternativní konec, že skutečným pachatelem by nakonec byl ten, kdo získal Reniseneb a s ní tím pádem celý majetek, o čemž by naivní Reniseneb samozřejmě neměla tucha a věřila jeho verzi, ale to jen tak fantazíruju : ))

3 06.09.2024

Ransomovky, četba mého dětství, milovala jsem je všechny. Foglar mě tolik nebavil, ale tohle bylo moje gusto. Když jsem jako už dospělá slyšela píseň "Spanish ladies" , hned jsem si vzpomněla na Johna, Zuzanu, Titty a Rogera....a zázvorovou limonádu/ jamajský rum jsem už taky ochutnala : )

Už v první třídě jsem uměla celé kusy z jednotlivých balad recitovat, celou Polednici "dám" dodnes.... Můj svérázný otec mi ji četl jako se čtou pohádky, jeho procítěný přednes Vodníka mi pořád zní v uších : )) Paní učitelka, zvyklá na Křišťálovou studánku a podobné, byla ze mě zděšená: ) Nesmrtelná klasika, čas od času se k ní vracím, jako dospělá v tom vidím víc.

21 12.08.2024

Jak už psali mnozí, kniha je spíše kronikou jednoho domácího násilí. Režisér, kterému se povedly jeden-dva filmy, už nic dalšího vytvořit nedokázal. Nechal se živit vzdělanou a schopnou ženou, o kterou si otíral boty, urážel ji, podváděl, využíval a evidentně bil. V exilu by bez ní chcípl hlady. A ona si to nechala líbit, ještě uvažovala o tom, že by chtěla být jako manželky jiných disidentů (Havlová, Vaculíková apod.) a nevěry snášet jako ony. Vůbec pro ty, kteří mají o disidentech nějaké iluze, budou její vzpomínky dost obohacující.
Za mě musím říct, že jsem ji nechápala . Závěr knihy jsem vnímala jako snahu "vytáhnout se", co potom, když se toho lempla zbavila, dokázala a byla v tom taky cítit snaha po uznání ze strany jejího mnohaletého tyrana. Za mě promarněný život.

3 17.07.2024

Pro mě velmi zajímavé, leč zajímala by mě spíš ta necenzurovaná verze. Čapkovi text upravovala nejen Alice Masaryková ale i Edvard Beneš. A ti dbali, aby svatozář kolem prezidenta Osvoboditele nic nenarušilo. Čapek připravil k tisku i verzi bez retuší a zásahů, Alice se však postarala, aby to po válce šlo do stoupy. Jako by Masaryk nebyl člověk z masa a kostí.

2 05.07.2024

Nejsem cílová skupina, to říkám rovnou. Coelhové, Toltéci a tak podobně mě míjí. Přijde mi, že dnešní společnost zavrhla tzv. tradiční hodnoty, které naši předci ctili a dávaly jejich životu smysl. A tak současní lidé hledají nové pravdy, filozofie, mystiku, vnitřní souznění....a já nevím co ještě. A na tomhle "se vezou" různí spisovatelé, kteří předkládají snadno stravitelné návody na život v intelektuálním kabátku. Plně respektuji ty, kteří tento typ literatury rádi, ale já jsem poněkud mimo :)

29.06.2024

Nejdříve jsem myslela, že to bude něco jako Divoké labutě, ale ne. Je to příběh rodiny z Mongolska vyprávěný z pohledu matky/babičky, dcer a jedné z vnuček. Časový úsek je dán životem dcer, přesah do minulosti je jen okrajový, zmíněný v rámci vyprávění jednotlivých osob. Chvílemi, když se děj přesunul do Ulánbátaru, mi to evokovalo knihu "Trable holek že severu". Co mi trochu trvalo "pobrat", byly místní názvy bez vysvětlivek - dél, ger, sonnómí apod. Ale nakonec jsem si to přiřadila a ani mě to v textu nerušilo. Ke konci to podle mě ztrácelo dech, ten konec šel tak nějak do ztracena, proto o hvězdičku méně.

4 01.06.2024

I když jsem zažila jen závěr totalitní doby, a to jako batole, takže dobu, kdy ti tři studují, znám z vyprávění, jsem Severočeška a Krušnohorec, tudíž prostředí, kde se vše odehrává, znám víc než dobře. Věci jsou popsané bez sentimentu, trefně. Celkově to bylo vlastně dost smutné, ale kolikrát jsem se smála i nahlas. Musím si najít další knihy pana Fahrnera.

6 22.04.2024

Příběh mi přišel chvílemi až monotónní, Růža se motala pořád v kruhu, opakovala tytéž, řekněme, "chyby". Což však bylo dáno i sociální vrstvou, z jaké pocházela. Čína, jako většina Asie, je společností rozdělenou na kasty, vzájemně neprostupných. Neměla tedy moc šancí prorazit. Zajímavější byl pro mě ale příběh Lídy než Růženy. Zajímavé bylo zachycení začátku prosazování politiky jednoho dítěte (s jejímiž dopady se Čína potýká dnes) - kruté, bez ohledu na práva jednotlivých osob a jejich souhlasu. Za co jsem ubrala hvězdy, byl ten konec, to jsem nějak nepobrala, jakoby autorka nevěděla, jaký tomu dát závěr.
Mimo jiné: Souhlasím s těmi, komu česká jména přišla poněkud divná. Přezdívka Tygr mi seděla líp jak Čenda. Pokud si vzpomenu na jinou literaturu z tohoto prostředí , tak např. rostlinná jména či vztahující se k živočichům by byla případnější a rovněž by usnadňovala orientaci mezi postavami (například Astra, Pivoňka, Vlaštovka apod.).

4 07.04.2024

Trochu zklamání. Čekala jsem něco obsáhlejšího na způsob "Móda v ulicích protektorátu". Všeobecné, opakující se informace proložené citáty např. z dívčích románků atd. Více fotek by také nebylo na škodu. Ale k základnímu seznámení se s módními trendy 1. republiky kniha stačí.

1 14.01.2024

Kdysi jsem byla majetkem jednoho tvrdohlavého kokršpaněla - takže knížka mě místy hodně pobavila. Je vidět, že V. W. měla kokršpaněla "Pinku" doma, studijní materiál přímo před sebou, a dokonale dokázala vystihnout jejich povahu. Nevím, proč v denících psala o této knížce tak negativně, proč ji tak odsuzovala. Ostatní knihy ji většinou při psaní hodně vyčerpávaly, brala jsem to jako druh jejího oddechu. Každopádně kniha mě osobně bavila, bylo to na V. W. klidné čtení.

27.12.2023