Set123 komentáře u knih

Tohle je prostě… špatný. Já se vám omluvuju, asi jsem zlý člověk, ale tato kniha je zkrátka ze všech, všech ohledů špatná. Možná je to moje chyba, tím proč tomu tak je ostatně začnu, ale… ale ne, ta kniha je zkrátka špatná.

Takhle, abych to uvedl, jako malý jsem poměrně rád pročítal sumarizace mytologií (skandinávské, řecké, egyptské), což jistě bylo fajn, ale jednoho dne jsem si přečetl Eddu. Pak druhou Eddu a tak dál a tak dál. A zjistil jsem, že tyto „souhrny“, či převyprávění zkrátka nefungují. Jistě, proč to nedat dítěti (zrovna u této knihy bych věděl, myslím třeba Petišku, či Gaimana), ale pokud se o daných mytologiích chcete dozvědět historická fakta v kontextu celkového uvažování, musíte jít k původním příběhům. Z Petišky nepochopíte jak zásadně odlišně fungovala morálka Řeků, na to potřebujete přečíst Iliadu. To jde u slovanské mytologie špatně, protože celistvé mytologické prameny prakticky neexistují. Ale…

Ale sakra, tohle je kompletně a úplně vymyšlené a nemá to tak vůbec žádnou hodnotu! Přečtěte si Červenákova Bivoje a budete mít stejně hodnotné informace! Kurňa, tohle není o nic (krom jmen, jakž takž) hodnotnější nežli zcela náhodně nová vymyšlená mytologie, akorát že ta bude patrně lépe napsána. Si přečtěte Silmarilion. Slovanská mytologie je obtížná. Jednak proto, že nám ji tu milosrdní křesťané vypálili do mrtě („Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.“ – první ustanovení toho skvělého Zákona sudneho ljudem.), druhak proto, že se rozpínala na obrovském území, nekontrolovatelně a bez velikánů jako byl implicitní Homér. Zkrátka neexistuje konsolidovaná verze jakéhokoliv slovanského mýtu, a to ani na území jednotlivých národnostních oblastí (Češi, Poláci, Rusové, hlavně Ukrajinci), natož na nějaké obecné úrovni. Jinak řečeno – každé slovo si autor této publikace vymyslel a tím z ní udělal bezcenný žvást. Což, abych byl fér, přiznává.

Nadto je to špatně napsaný žvást, který své smyšlenky opakuje, vystihuje je zcela pateticky a to bez hlubšího citu nejen pro literaturu, ale i pro polyteistické náboženství. Najděte mi takovou mytologii, která stavěla na dichotomii dobra a zla. Neexistuje prostě proto, že smrt, podzemí a tma neměly a priori negativní konotace způsobené vlivem monoteistického náboženství. Či jinak, Hádes, Loki, Osiris, či Sutech jsou tu sympaťáci, tu hajzlové. Neexistují skupiny „dobro“ a „zlo“ jak je autor prezentoval v Bělbogovi a Černobogovi, do té míry hypotetických a pokud existujících, tak právě až pod vlivem křesťanství kreovaných bozích.

Zbytečné by bylo zdůrazňovat, jak arogantní je autorovo připodobnění svého výronu k Odysee, kterého se v úvodu dopouští, či jak stupidní je, že knihu nedal ke korektuře alespoň nějakému studentovi bohemistiky, než ji publikoval s cenovkou v nakladatelství 428 Kč, což je naprosto strašlivé. Co by možná za zdůraznění stálo je, že zatímco křesťané například staroanglickou poesii zasvinčili svou ideologií, mistr Kuzmišín ji zasvinil ezobláboly o životní síle a podobně. Achjo, já byl zase dneska zlý.

Mimochodem, ano, příště si pořádně přečtu o čem kupovaná kniha je než ji v záchvatu šílenství koupím, on zas autor docela přiznává jak podivný výtvor to je, což mu přičítám ke cti.

A aby bylo jasno proč jsem se tak rozčertil nad tím, co tu evidentně nikomu nevadí – tohle je ideální metoda nikoliv toho jak „naše“ stará božstva vyzdvihnout ze zapomnění, ale jak i to minimum co o nich víme zlikvidovat, uvrhnout v totální likvidaci efektivnější, než co se podařilo křesťanům, jimž se stále „vracela do obřadu zadními vrátky“. To si raději přečtěte toho Bivoje a Křest svatého Vladimíra. Ježiš já jsem fakt nějak moc naštvaný a nějak moc dlouhý… Ale na mou obhajobu, já se fakt vytočil do běla kdykoliv jsem tu knihu znova otevřel...

8 21.08.2022

Oooo...k tohle bude dlouhé, předem se za to omlouvám. V zásadě mám ke knize jednu jedinou výtku tudíž si dovolím ji zmínit hned na začátku a pak u ž se budu zabývat interpretací. Ta výtka je v zásadě dost hloupá. Kniha je o dost delší, než by nezbytně musela být. A než se zeptáte, ano. Tohle opravdu píši ke knize o rozsahu nějakých trapných 260 stran, či kolika. Problém je asi takový, že v utopických, či dystopických knihách má příběh, už tak nějak z jejich přirozenosti, pomocný charakter. Prostě je to věšáček, na který pověsíme sdělovanou myšlenku. To není nic špatného, ale je pak chybou dávat příběhu příliš prostoru, který nedokáže zaplnit. Tak se to stalo, že se plynulý tok děje několikrát zbytečně opakuje, případně odbočuje do prázdna. Což, nebojme se si to přiznat, člověka nudí. Takových čtyřicet stránek pryč a byl bych spokojen. Ale pryč už od toho, jdu se vyblbnout. Mám tu několik poznámek, pokusím se jich sem narvat co nejvíce a to, pokud možno, v provázaném sledu.

O výkladu této knihy se vedou relativně dlouhé diskuze a v zásadě existují dvě hlavní větve. Jedna říká, novela kritizuje socialismus (Ať už odkazy jmen (Marx, Lenina, Trocká), nebo celkovým systémem – odvržení samoty, nezaměnitelné místo ve velkém kolektivu, zákaz jeho narušování) a druhá větev naopak za kritiku kapitalismu (teze o tom, že se nesmí opravovat, ale kupovat nové, extrémní význam kladený na plynoucí trh, velká pohyblivost v rámci světa, likvidace zábav v nichž by se netočil kapitál (např. botanika)). Ale když v knize najdeme toto všechno, není očividné, že ani jedno není pravda? Že je to ještě jinak? Teď maličko ukročím.

Kniha je zajímavá co do fokalizace. Vypravěč často mění osoby, které nás nechává sledovat. To z toho důvodu, že kniha má celkem asi čtyři hlavní hrdiny. Jedním z nich je John. John je v knize častěji než svým jménem označován, zdá se dosti pejorativně, za „divocha“. To by člověk pochopil stran postav knihy, postav „civilizovaných“, ale pozor, on takto Johna označuje i vypravěč, který se jinak zdá být indiferentní vůči ději. Což je divné. Proč se tak děje? Já osobně si myslím, a nemám to podložené žádnou studií, či rozborem, že je to kvůli tomu, že je autor zastáncem myšlenky Rousseauovského „vznešeného divocha“. To, že kniha je dystopií je jasné – kritizuje tedy to, co popisuje. Pakliže jedna z hlavních postav a to ještě k tomu ta morálně nejčistší, pochází nikoliv z civilizované společnosti (v kontextu našem i kontextu knihy) se tedy zdá ukazovat na to, že společnost obecně je zde pojímána jako cosi, co vnitřně rozkládá charakter osob. Označení divoch se tedy v tomto kontextu stává nikoliv pejorativním, ale adorujícím.

Z toho mi vychází, že autor nekritizuje socialismus, či kapitalismus, ale společnost, ve slova smyslu „civilizace“, jako takovou. Dokážeme to zaměřit konkrétněji? Podívejme se, jaká ta společnost je. Je řízena z centra relativně úzkou skupinou osob, nikoliv však ve zlém úmyslu. Je řízena technicky tak, aby byla stabilní a pokojná – aby každý mohl najít štěstí, aniž by musel omezovat štěstí toho druhého. To je čistokrevná technokracie. Svět v ní není řízen politikou, ale logikou, absolutním precizním souladem všech komponent. Aby technokratická společnost byla možná, potřebuje dokonale poznat přirozenost svých komponent a potlačit jejich individuální specifika. Ano, zní to povědomě? Je to kritika toho, co nazýváme osvícenstvím. Já jsem do značné míry postmodernista, takže jsem si to možná maličko násilně vytáhnul, ale musíte uznat, že jistá logika se v mém výkladu dá najít. Čili ano, obviňuji tu Huxleyho z kritiky moderní společnosti. Huxley byl očividně velice inteligentní člověk a takovým už ve 32. roce docházelo, kam Evropa, potažmo celý svět směřuje. Pohleďme tedy na kritiku absolutní modernity – osvícenstvím ve vrcholně rozvinuté podobě a to ještě před tím, ač těsně, než vznikl první koncentrační tábor - symbol dehumanisace.

Pro nedostatek místa zde nebudu rozvádět žádnou úvahu o střetu svobody a štěstí. Je to každopádně také jedním z hlavních témat knihy. Taktéž jsem očividně pojímal komentář jako můj rozbor dystopického režimu, nikoliv rozbor společenských faktorů, ke kterým vede. V tomto ohledu dovolte mi se odkázat na citaci níže.

A závěrem, kdo jsem já, bych se vzpíral místnímu úzu. Povšimněte si, v dosavadním rozsahu mého komentáře jsem ani jednou nepoužil ono příjmení na O. Samozřejmě mne to lákalo, ale jednak jsem si myslel, že Konec civilizace je dostatečně svébytné dílo, než abychom jej museli hodnotit a priori prostřednictvím komparace s dílem jiným a jednak jsem věděl, že to nedokáži ani zdaleka tak dobře, jako pan Postman ve svém díle Ubavit se k smrti. Budu zde tedy citovat, omlouvám se za délku:

„Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával toho, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v kulturu trivialit, zaujatou něčím, na způsob pocitového kina, nebo hry s odstředivým míčkem. Jak Huxley poznamenal v pozdějším Návratu do překrásného nového světa, bojovníci za lidská práva a racionalisté, kteří jsou vždy připravení vzdorovat diktatuře, zapomněli vzít v úvahu „takřka bezedný lidský hlad po nejrůznějších formách rozptýlení“. V románu 1984, dodává Huxley, jsou lidé ovládání prostřednictvím bolesti. V Konci civilizace je kontrola zajištěna prostřednictvím slasti. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky.“

Magický prazdroj je velice zvláštní kniha, která, zdá se mi, není v některých ohledech pro Zeměplochu typická. Zdálo se mi to už když jsem ji četl poprvé a to to byla asi pátá kniha Zeměplochy, kterou jsem četl. Inu, nyní jsem ji přečetl podruhé a pocit přetrval.

Ano, je šílená a přehnaná, jak už to u Zeměploch bývá a jak je to ostatně také správné. T9m se hrdě řadí po bok Otce prasátek, Sekáče a mnoha dalších. Ale má několik specifik. Jednak, zdá se mi, má relativně pomalý rozjezd. Je méně vtipná (ve slova smyslu, že v textu je méně explicitních vtípků, což neznamená, že to není skvělá zábava) a v pozadí – možná i popředí – je svým způsobem smutná. A co je velice podivné, svým zvláštním způsobem do ni Mrakoplaš s Coninou přinášejí erotické napětí. Mrakoplaš… Mno jo no…

Každopádně toto hrdinské fantasy, tato hrdinská výprava je prostě skvělá. Potkáte při ní všechno, bazilišky, chiméry, vůbec různou mytologickou havěť, zlovolné vezíry a jejich nebezpečné jámy plné hadů, bezohledné boháče, kruté piráty, tajemné humanoidní bytosti ve stínech, hrdinné, i zlovolné mágy, barbarské hrdiny, i vlněné jégrovky! Co víc si přát? No fakt, co byste ještě chtěli? Džina?! Máte ho mít! Ne, vážně, tahle knihy má snad všechno a to je dlouhá tři sta stran. Obzvláště rád mám několik kratičkých scén z konce knihy, týkajících se Jakokalypsy.

Hlavní záporák… Příběh kolem hlavního záporáka možná činí knihu tak smutnou. Peníz to nemá lehké, jen co je pravda a já to při čtení neměl o nic lehčí. Víte, já nesnáším děti. Je to živočišný druh, který by měl podle mne zaniknout a když to říkám, uvědomuji si všechny vedlejší následky jaké by to mělo. Takže když v knize vystupuje dítě, mám chuť té knize za něj nafackovat a když je to dítě harant, hrooozně se vyžívám v tom na něj všechno házet. A na Peníze nemůžu! Prostě to nejde, protože on nemůže doslova za nic a to je pro mne velice smutné. A ne, tohle sakra není spoiler, to se dozvíte doslova asi na čtvrté stránce, takže mě neštvěte! Nu a jelikož na Peníze to zjevně nejde házet, zůstává patrně hlavním antagonistou této knihy sama lidská povaha, kterou, mimochodem, stále sleduje Smrť. Zakončím, dovolte, jedním kratičkým citátem:

„‚On vám přece pomohl,‘ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. ‚Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?‘
‚To mu nikdy nebudeme moci odpustit,‘ odpověděl Zovce.“

Do značné míry bych se zde mohl opakovat vzhledem k mému komentáři u starší Eddy, ale pokusím se být pokud možno originální.

Mimořádně oceňuji předmluvu, která popisuje život a dílo Snorriho Sturlusona, uvádí Eddu, i Ságu. Je velice užitečná a obsahuje informace, které přeci jenom čtení poněkud ozvláštní.

Co oceňuji nepatrně méně – a je to obecnější znak Eddy, i Ságy – není nějaká chyba, nebo něco co bych mohl kritizovat z hlediska formálního, jedná se spíše jen o jakousi skvrnku na kráse z pohledu čistě osobního. Zatímco je starší, poetická Edda čistá a ryzí, dokonalý originál, ničím neředěné mrazivé mytologie, Snorri, a nikoliv nepochopitelně, řízl onu čistou mytologii křesťanstvím, dějinami světa a jakousi podivnou „racionalizací“. Opakuji, dává to smysl a je to ve skutečnosti celkem elegantně, ač vtipně pojato, ale osobně mi to maličko kazilo požitek. Ta Trója, s tím Kristem mi to prostě maličko znepříjemnili. A upřímně, Augusta jsem tam fakt nečekal.

Jinak, hovoříme-li o knize, musíme ji pojmout jako dvě, respektive tři části. První je Edda a Básnický jazyk jako, řekněme podkapitola. Druhá část je Sága o Ynglinzích. A funguje to tu opět do značné míry podobně jako u starší Eddy. První část, O bozích (v tomto případě Edda a Básnický jazyk) je zábavná a neskutečně zajímavá. Druhá část, O hrdinech (v případě Ságy to platí ještě více), je prostě nudnější. No je to tak no… V první části nám Snorri bravurně převypravuje některé Eddické mýty ústy Vysokého, Stejně vysokého a Třetího. Je to dokonce i stejně koncipované jako starší Edda – čili jako jakási vědomostní exhibice. „Copak ty tohle nevíš? No to jsi ale blbeček, že neznáš jména těchhle osmnácti obrů a osmdesáti trpaslíků!“

Jazyk básnický navíc přidává i některé příběhy, které nepocházejí ze starší Eddy a já jsem na ně například už dávno zapomněl. Ano, znal jsem je jako malý, ale prostě jsem je nějak vytrousil a bylo velice milé si je osvěžit. A to ať již hovoříme o Lokiho příhodě s kozlem, nebo o Ódinovi, který sere na všechny básníky.

Sága je prostě méně zajímavá. Člověku se skoro zdá, že přejala biblické manýry s vyjmenováváním rodokmenů, jenom to trošičku opepřila nějakou drobnou příhodou ze života nějakého toho krále, nejlépe takovou historkou, která končila jeho relativně kreativní smrtí.

Obecně vzato je to skvěle napsané a pokud se chcete do skandinávské, či jednodušeji nordické mytologie dostat hlouběji, je tato famózní historická památka naprosto nezbytná. Ale osobně bych spíše doporučil starší, poetickou Eddu. Některé části z ní si přečtete i v mladší Eddě a mám-li být upřímný, ty části mne osobně stále zajímaly nejvíce, ale přečíst si ji jako celek je nezbytné. Potom bych doporučil jako shrnutí a doplnění dalších mýtů, zde přítomnou mladší Eddu.

Pochybuji, že se najde příliš mnoho lidí, kteří by jako malí nemilovali vlastně všechny možné mytologie. Kdo nezná Dia, Ara, Háda, kdo se nesmál Jovovi, Martovi a Plutonovi? Koho nelákala spletitá síť všech těch Raů a Reů, Amonů a Amon-Reů? Kdo nepodivoval se nad Perunem a Svarogem! A kdo se nepobavil nad severskými příběhy? Já takový byl, všechno mne to fascinovalo. Ale dospělost přináší nový pohled. Zatímco řečtí a římští, egyptští, a slovanští bohové a hrdinové staly se zajímavými příběhy, severská mytologie se stala fascinující záhadou. Legendou zahalenou v háv mnoha věků ústní tradice, ale hlavně v háv sněhu, ledu a mrazu, v trůn záhadnosti, kolem kterého pobíhají vlci a poletují havrani.

Starší Edda je velice zajímavou sbírku poesie, která se až podivuhodně dobře čte. Srovnejme ji například s Homérovými eposy. Zatímco Edda utíká jako voda, přes Illiadu, i Odysseu, se člověk musí prokousávat pomalu jako Kapitálem. Na druhou stranu má tato sbírka velký hendikep ve své neúplnosti. Mnoho básní zjevně chybí a Edda tak nedává kompletní pohled na jednu z popkulturně nejvlivnějších mytologií. To že chybí jednotlivé verše v přítomných básních je samozřejmě další jizvou. I tak je však čtení této sbírky neuvěřitelně zajímavý zážitek. Člověk se nutně musel někdy jako malý setkat s nějakým převyprávěním různých severských legend, ale zde, zde jsou ve své prosté, originální kráse.

Otázkou je, může-li běžný čtenář vlastně plně pojmout krásu Eddy. Například pan Tolkien tvrdil, že ne. Edda je psána aliteračním veršem a ve svém originále byla stavěna libozvučně a právě její libozvuk na ní patří (prý) k tomu nejkrásnějšímu. A ač bych chtěl velice pochválit překlad pana Hegera, který je naprosto skvělý, je nutné si přiznat, že tuto stránku se přenést nepovedlo – ono to ostatně nejspíše nebylo ani možné.

Na stavbě jednotlivých básní můžeme pozorovat velice zajímavé struktury. Častý je například výskyt jakýchsi refrénů. Najdeme je hlavně v Mýtických písních, ale vyskytují se i v Hrdinských. Na mysli mám například ono nádherné „Nemlč, věštkyně, ptát se nepřestanu, dokud mi plnou nepovíš pravdu…“ z Baldarových snů. S tím souvisí další zajímavá stránka eddických básní. Je v nich kladen až neuvěřitelný důraz na moudrost, znalosti a rozum. Mnohem častěji nežli souboje, se v básních vyskytují vědomostní soutěže, či exhibice. Nádherným příkladem soutěží je Píseň o Vaftrúdnim, příkladem neméně krásným u exhibice může být Píseň o Fáfnim. Nevěřte výrokům jako „Jen samá pýcha, zloba, smilstvo, závist a další hnusy.“, není to pravda. Upřímně řečeno, ano, Edda má své excesy (Loki a střeva jeho syna jsou myslím dobrým příkladem.), ale v poměru k násilnostem a jiným roztomilůstkám jiných mytologií, o Bibli ani nemluvě (Tu je ostatně v brutalitě obtížné překonat.), je Edda vlastně celkem rozkošná. Na druhou stranu asi také nutno přiznat, že je to možná způsobeno nevelkým obsahem Eddy.

Abych se tu zbytečně nerozepisoval, zmíním už jenom jednu věc. Severské mýty jsou, jak jsem už jednou zmínil, často vyobrazované v popkultuře. U Tolkiena je to zjevné, stejně jako v té zrůdnosti, kterou se severskou mytologií provedl Marvel. Ale zjevné odkazy na Eddu najdeme i tam, kde bychom je nutně nečekali. Zmíním dva. Jednak World of Warcraft. A konkrétně mířím k postavě Thralla. Jeho jméno znamená Otrok. Tak i v Eddě je otcem všech otroků jistý Trael – Otrok. A pak je tu například Sigmar z Warhammeru. Tam je, myslím, inspirace Sigurdem zjevná.

Závěrem už jen toto. Edda je nádherná sbírka a ač se mi třeba Tolkienovy verše líbí více, nic to neubírá nádheře originálu.

Je cosi strašného na čtení Fuksových knih. Toto byla má třetí a ani jedna se rozhodně nečetla příjemně. Fuks dokázal mistrně to, co je pro mnohé spisovatele takřka nadlidským úkolem. Dokázal vykreslit hyperbolu a patos tak, aby to nebylo trapné. Docílil geniálního pocitu tísně, strachu, pomalého šílení tak, aby nezůstala pouze ležet na papíře, ale přenesla se i do srdce čtenáře. Zpočátku mohly kolísavé myšlenky a vjemy pana Mundstocka působit dojmem silně matoucím, až nepříjemným, ale stačilo dát knize čas pár desítek stran na jakési usazení a už to šlo samo.

První kniha pana Fukse obsahuje podobné prvky, jako jeho knihy budoucí, ovšem poněkud méně ostré a frekventované. Kniha vlastně připomíná jakousi sinusoidu. Opakující se motivy se objevovali střídavě s klamáním čtenáře, stejně jako se střídaly okamžiky rozumného vědomí se senzuálním nevědomím, sněním. Díky tomu všemu kniha nese neuvěřitelnou atmosféru, která ovšem také není jednotná. Temnota protektorátu, z části v období heydrichiády, se mísila a překrývala se skrytější, tajemnější atmosférou židovské tradice a mystiky. Při čtení bylo v několika případech nemožné nemyslet na Meyrinkova Golema. Zvláště pak poslední návštěva u pana Hause s setkání s Chaninou připomínalo mystickou atmosféru kolem Golema a dívka, bez bližších charakterových podobností, snad pouze podobná vzhledem, mi připomínala Rosinu právě z Meyrinkovy knihy.

Je strašlivý život a konec toho dobrého pana Mundstocka, váženého, dobrého a všemi milovaného Mundstocka, který si vybral metodu při které si tak trochu prošel peklem, které nakonec vlastně ani nezažil. Ale upřímně, nejsem si jist, jaký jiný, lepší konec by si kniha zakončila. Zdá se mi, že je přesně taková, jaká by být měla. Nu a nám nezbývá nic jiného, nežli přemítat a spekulovat nad tím, kdo že to byl ten holoubek, co to byl ten Mon, jaká byla úloha SiMona a vlastně celé knihy. Opravdu skvělé.

Číst Smithovo dílo je opravdu zajímavým zážitkem. Hrozně rád bych jej četl separovaně a neporovnával jej v jednom kuse s Lovecraftem, ale obávám se, že mi to nevyjde. Vím, je to nefér, ale nic nenadělám. Začněme tedy tou komparací hned. Ač si myslím, že Lovecraft je mnohem lepší spisovatel a jeho texty obsahují cosi, čeho se Smith snažil dosáhnout, ale povedlo se mu to pouze občas a ještě pouze dílčím způsobem, musím uznat, že z technického hlediska je Smithův styl doveden do vyšší úrovně. Na jeho próze je vidět, že se od mládí psal poesii a ta se mu nadobro obtiskla do stylu. Jeho schopnost popisu – lehká, rychlá, ale přesná – velice usnadňuje konzumaci jeho textů a rychlému navození silné atmosféry. Lovecraft stejného efektu – přinejmenším u své rané tvorby – dosahoval obtížněji a zdlouhavěji. Ostatně jsem dostal chuť přečíst si nějakou tu poesii z jeho pera a je mi tak relativně líto, že není přeložená do češtiny. Pravda, v angličtině nejspíše silněji vynikne rytmika jeho stylu.

Jak už tomu tak bývá, sbírka obsahuje silnější a slabší kusy. Z mého pohledu je jich slabších poněkud více. Jedná se většinou o nevýrazné texty, které velice rychle zapomenete a ač jsou opravdu skvěle napsané, omrzí. Ty úplně nejslabší jsou dosti prázdné, bez originality a nevzbuzující žádný cit. Co je dobrá zpráva, ani jeden z těch textů není špatný – špatný značí, že se nedá číst. To zde nenajdete.

Mezi nejsilnější patří právě ty, kde se mu téměř podařilo dosáhnout lovecraftovského kouzla. Pro mne osobně je nejvýraznější Utajený potomek a Genius Loci. Za zmínku jistě stojí text Příběh Satampry Zeirose a Čarodějův návrat. Mě samotného taktéž velice zaujal Ghúl. Všechny povídky komentuji individuálně, tam najdete podrobnější komentáře.

Předmluvu o autorovi a jeho díle jsem si nechal až nakonec, chtěje zhodnotit nejprve povídky samotné, aniž bych nutně znal autorův život. Radost mi udělalo potvrzení mého předpokladu, že vedle Poea byl Smith ovlivněn také pohádkami Tisíce a jedné noci. To je nejsilněji cítit ve dvou případech. Jedné z těch podle mne nejhorších povídek Zoraidin polibek a naopak na kousku, který mne zaujal, už zmíněném Ghúlovi.

Lovecraftovské motivy se neobjevují ve všech povídkách, ale v mnohých ano. A ač osobně nejsem fanouškem „doplňování“ díla jiných autorů, v tomto případě jsem rád, že k míšení došlo. Nejen Lovecraft dal Smithovi mnohé, ale byl tomu i naopak a Mýtus Cthulhu se tak stal mnohem plnějším. I přes jistou kvalitu pana Smithe bych jeho díla do Mýtu neřadil, ale jelikož to udělal sám Lovecraft, mohu to tak brát a jsem celkem rád.

Mnohé dalo by se říci o tomto autorovi a ač opakuji, že nedosahuje kvalit pana Lovecrafta (krom techniky), jedná se o dobrého spisovatele, jehož dílo rozhodně stojí za přečtení a osobně doufám, že v nejbližší době vyjde další díl sebraných spisů.

Inu, Hamletovi jsem udělil relativně negativní hodnocení z toho prostého důvodu, že mi ono drama nemohlo poskytnout nic nového. Hamlet je neustále omílaná hra, kterou zná každý zpaměti a ač se bezpochyby jedná o dílo astronomické kvality a hodnoty, na mě mezi jinými hrami od Williama Shakepseara působil jako jedna z těch méně záživných. Nu a podle čísel zde na databázi knih, je Romeo a Julie hra ještě čtenější – tedy ještě známější. A s politováním musím konstatovat, že na mě tato hra má stejný účinek jako právě Hamlet.

Aby bylo jasno, text je neuvěřitelně krásný a propracovaný, což podtrhuje ještě překlad profesora Hilského, ale stejně jako u Hamleta musím konstatovat, že na mě hra nemá patřičný efekt.

Dovolím si každopádně dvě poznámky.

První je asi takováto. Romeo a Julie mají v Shakespearových tragédiích jeden svůj protějšek. A tím je hra Antonius a Kleopatra. Toto drama mám velice rád a rád jej také k Romeovi a Julii přirovnávám. Antonius a Kleopatra jsou vládcové světa, kteří si ve své moci v ničem nezavdají, kteří jsou protřelí světem nejkrutější politiky a intrik. Jejich láska je tímto velice poznamenána. Je vášnivá, ale nikoliv divoká a nerozvážená, je absolutní, nikoliv nárazová. Je pevná jako skála, není záchvatem mladistvé nerozvážnosti. Je krásná. Naproti tomu Romeo a Julie, ve svých čtrnácti letech jsou pouze rozvášnění životem, nerozvážní a nejistí, afektovaní a… no, nebojme se si to přiznat, hloupí. A Vavřinec je v tom ještě podporuje. Konec Antonia a Kleopatry je zkázou nekonečného oceánu. Konec Romea a Julie je konec přílivu. Je to smutné, je to silné, ale není to… takové.

Druhá poznámka, u které se toliko nerozvášním, je jenom takový postřeh. Vedle dramat napsal William Shakespeare mnoho sonetů. Doporučuji si je přečíst před Romeem a Julií a ještě jednou po Romeovi a Julii. Tato dvě Shakespearova veliká díla se úžasně prolínají. Nutno však podotknout, že Romeo a Julie není jedinou hrou, která na sobě tento znak nese.

Tím co zde píši, nikterak neponižuji hodnostu tohoto dramatu pouze si dovoluji tvrdit, že jiné hry jsou, inu pokud ne lepší, tak alespoň jiné a poněkud více osvěžující. Nic to nemění na tom, že Romeo a Julie je hra plná bolesti (v ostrém kontrastu s frivolním humorem), smutku a deprese. A je to opravdu dobrá hra.

8 31.10.2020

Jsem přesvědčen, že pan Gaunt byl mnohem hloupější, nežli by se na první pohled soudilo. Nepochopil, že jeho místo je v politice, nikoliv v nějakém lokálním maloobchodu. Sakra, tomu by to tam šlo! Konec konců, komu je co do duší? Dnes se hlavně hlasy cení, že ano, pane Kryle?

Ale teď vážně. Následující část bude téměř jistě obsahovat vyzrazení děje.

Upřímně jsem knihou trošičku zklamán. Ne proto, že by byla špatná, to ne. Já na ni byl hrozně, ale opravdu strašně natěšený. Opravdu jsem od knihy čekal snad mnohem více, nežli mi mohla nabídnout. A to rozhodně není vinou knihy, ale vinou mou. Tak nějak mě na knihu hrozně natěšilo Prokletí Salemu a odkazy v popkultuře to jenom završily. To byla chyba.

Nutno zmínit, že se kniha jazykově, strukturou, či popisy nikterak výrazněji neliší od čehokoliv jiného, co jsem od Kinga četl. A to se mi u již čtrnácté knih zdá býti jistou chybou. Možná jediná knihy, která se zatím stylisticky odlišovala, byla Geraldova hra. Ale úplně špatně to zase není, on totiž tuto strukturu King prostě umí. Myšlenkové pochody postav, propojování vztahů a tak dále a tak dále. Jazyk nemá smysl popisovat, to bych mlel pořád to samé dokola jak o v mých jiných komentářích.

Připouštím, že těch postav bylo v této knize opravdu maličko moc. Je pravda, že si je člověk nemusel nutně zapamatovat, ony se vždy samy připomněly, ale moc jich opravdu bylo. Nakonec opravdu důležitý byl akorát Alan, Norris, Poly, Keeton a Gaunt, ale člověk má takovou instinktivní tendenci zapamatovat si všechny postavy a tahle knihy mu to opravdu neulehčuje.

Musím ovšem ocenit eleganci, se kterou pan King rukou pana Gaunta postavy propojoval. Čekal jsem, že začneme opravdu nějakými drobnými lumpárnami, což byla možná pravda, pokud bahno v prostěradlech považujete za drobnou lumpárnu, ale obecně bych řekl, že se to až moc rychle rozjelo do extrémních rozměrů, což jsem osobně neocenil, ale vztahy fungovaly dobře.

Co mě relativně dost trápilo, byl chaos, který nastal v druhé polovině „Výprodeje století“ a táhl se až do úplného konce. Nemám rád chaos, ale v této knize to byl naprosto neodvratný. Nu a myslím, že i chaos se Kingovy povedl velice pěkně, takže jsem u toho nakonec ani tak moc nesténal.

Závěrem si nemohu odpustit okomentovat závěr. Mnoha lidem se nelíbil. Mě ano, mě se upřímně dost líbil, i když davové scény nemá rád. Proč se mi líbil? Protože to byla krásná alegorie na Zjevení Janovo. Konec konců, co jiného, nežli toto, byl pan Gaunt?: „I vyšel kůň, ryzí: i sedícímu na něm dáno jest, aby pokoj vyzdvih z země, a aby se lidé ve spolek mordovali: a dán jemu meč veliký.“ Celé závěrečné zúčtování poněkud připomínalo Apokalypsu. Jak ostatně říkal pan Gaunt, prostředky zůstávají stejné, jenom jejich forma se mění. A co sejde na tom, jestli to je meč veliký, nebo puška automatická, že?

Je třeba si něco otevřeně přiznat. Howard Phillips Lovecraft nebyl velkým básníkem. Jeho prozaické texty jsou geniální, jeho poesie je průměrná. Možná skoro podprůměrná. Tím ovšem hovořím o struktuře veršů a o rýmech. Nikoliv o atmosféře, kterou vzbuzují. Právě jejich kostrbatost, nedokonalost, někdy až nepřirozenost možná umocňuje sílu Lovecraftovy veliké imaginace, která zasahuje téměř veškerou popkulturu fantasy a hororu dneška.

Jeho sonety nejsou známé, právě proto, že nejsou excelentně zpracované, jsou však skvělé. Do Lovecraftova díla přinášejí další stupeň poznání. Většina sonetů velice rychle odezní. Ale jiné? Hned první tři, které slouží jako jakýsi úvod jsou velice temné a napínavé. Nyarlathotep? Geniální. Maják prastarých? Příběhově velice zajímavé.

Četl jsem vydání od Strak na vrbě, kde má překlad na svědomí Tomáš Kratochvíl. A je to skvělý překlad. Není ani zdaleka doslovný, což zaručuje prostor pro vytvoření jazykové kompatibility, která není v doslovném překladu možná.

(SPOILER) Ach, jak těžké je pro mne psát tento komentář. Víte, když jsem před devíti měsíci zjistil, že znovu vychází Pistolník a já tak budu mít možnost si celou sérii přečíst, byl jsem nadšený. A tak začal dlouhý pochod, veliká cesta, která trvala víc než půl roku, ale jsem zde, na konci a jsem smutný. Protože nejen po poslední knize, ale vlastně po celé sérii mi v ústech zůstala pachuť.

To že se tato pachuť objeví, mi bylo jasné od Zpěvu Susannah, tušil jsem to již ve Vlcích z Cally, ale i tak jsem překvapen. Nejdříve však něco o knize, potom o celé sérii. Upozorňuji na vyzrazení příběhu obsažené v komentáři.

Na rozdíl od Zpěvu Susannah se v knize něco zase děje a celý styl knihy se vrací ještě před Čaroděje a sklo. Tím myslím, že se Rolandova parta zase vypravila na cestu, nesedí někde ve škarpě, či ve vesničce, ale opravdu pochoduje. Problémem se ukázal býti jeden nešvar, zasazený již ve Zpěvu. Stephen King. Víte, když jsem četl řádky Zpěvu, na kterých se on vyskytoval, byl jsem v šoku z té arogance. Ale myslel jsem, že to rychle skončí. Ale ne. Tak jako se již od třetí knihy neustále mlelo o růži, zcela bez hloubky a beze smyslu, tak se v poslední knize začalo hovořit o panu Kingovi. Ba dokonce ještě více a ještě otravněji. Omlouvám se, ale to, že ze sebe spisovatel udělá „Nejdůležitější“ věc na světě a do příběhu zahrne zcela neskrývaně i svou osobní tragédii, je tak vygradovaný egoismus a narcisismus, jaký jsem posud neviděl.

Kniha změnila i vypravěčský sloh a tak autor opakovaně komentuje děj, jakoby nestačilo, že ze sebe udělal jeho součást.

Ještě dvě věci stojí za zmínku. Jednak ony toliko omílané úmrtí postav. Jsou trapné, jen co je pravda. Smrt Edda by ještě byla stravitelná, i když si v jejím průběhu vzaly ony věhlasné reflexy všech pistolníků volno. To jak umírá Jake, je vyvrcholením Kingova egoismu, které ani nemám sílu komentovat. Susannah pro jistotu ani neumírá, jen se na všechno vysere, zapomene na to, že na ní její muž „čeká“ a nachází si za něj velice trapnou náhradu. Vůbec tato část konce knihy je podle mne zrůdnost. Ochu je jediný jehož smrt byla hrdinská, zato však nesmyslná. Zato ale sakra smutná. Callahanova smrt je zmíněna tak nějak mimochodem, takže o tom snad ani nebudu mluvit.

A druhá věc. Obecně si myslím, že autor má vždy právo ukončit své dílo, jak se mu zlíbí. To že i sám King cítil nutnost si vlastní konec obhajovat, podle mne neříká o konci samém nic dobrého, ale budiž. Rolandův konec beru, nic proti němu nemám. Ale to co je před koncem… Jednak Mordred, druhak Karmínový král… Inu, to je ubohost. Ochu mohl klidně šlápnout do díry, zlomenina se mohla zanítit a on umřít na infekci a bylo by to vlastně stejné. Takhle to působí tak, že jediný důvod proč se tak dlouze mlelo o Mordredovi byla jeho smrt, načež Mordred odchází ze scény. Krále nebudu komentovat. Uznávám, jeho konec byl kreativní, ale tak stupidní.

Teď k sérii. Až ve vlcích jsem si to začal uvědomovat, ve Susannah už byla chyba jasná. King se projevil jako někdo, kdo neumí vůbec psát. Jak je sakra možné, že nejslavnější autor současnosti napíše něco v prvních třech knihách a všechno to potom zmrví? Rozkreslí si nějakou mapu světa, postavy, prostředí, pohnutky a cíle oněch postav. A bum. Pak to všechno v průběhu předělává, překrucuje, píše si, co se mu zachce, aniž by to mělo smysl a jakoukoliv návaznost tak ruinuje.

Toto poznání pro mě bylo neuvěřitelně bolestivým. A je to o to horší, že celou tu dobu tvrdí, že si to nevymýšlí, ale příběh do něj jaksi proudí. To do něj tedy proudil sakra divně.

Docházejí mi síly, musím to zakončit. Zakončím to pozitivněji. Série se čte dobře, nejtěžší se mi v tomto ohledu zdá Věž z důvodů výše zmíněných. A nutno podotknout, že jsem si to celé užil. Do té, či oné míry i Věž. Konec konců, kdyby mě zájem o příběh, nebo celé univerzum opustil, sotva by mi vadila úmrtí postav, nebo antagonistů. Kingova představivost je veliká (i když bych mohl kritizovat všechno to jeho „inspirování“) a celá Rolandova sakra depresivní pouť je velice poutavá. Osobně musím říct, že by bylo lepší, kdyby nikdy nenapsal poslední dvě knihy, protože mi velice pokřivily pohled na celou sérii, ale co naděláme. Nejlepším dílem je jednoznačně tak trochu samostatně stojící Čaroděj a sklo, nejhorším se mi bohužel zdá Temná věž, i přes to, že jsem do ní vkládal mnohé své naděje.

Pan Poe je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec. A jeho básně patří k vrcholu jeho tvorby. Tak jak to bývá u sbírek povídek, bývá to i u sbírek básní. Některá se vám líbí více, jiná méně, ale u Havrana a jiných básní mohu s klidným srdcem říci, že žádná není špatná. Opravdu se snažím vzpomenout si na alespoň jednu jedinou, která by nebyla krásná a nenacházím ve své mysli ani jednu.

Hodnocení v kategorii „povídky“ u této knihy dávám různá. Nejslabší výsledek má Eldorado, kterému uděluji tři hvězdy. Pomiňme to, že tři hvězdy jsou stále průměrný výsledek, tedy dosti dobrý, důležité je spíše si uvědomit, že Poeovy básně daleko přesahují mnohou jinou poesii a tři hvězdy u něj značí pět hvězd kdekoliv jinde.

Pan Poe byl velice zvláštní, smutnou, depresivní a narušenou osobou; stále však také osobou nad mnohé inteligentní a citlivou. Toto všechno se projevuje v jeho poesii, ještě více, než v jeho povídkách. Samota, smutek, beznaděj, bezmoc… To jsou temná slova, temné city, které na vás prýští z téměř – téměř! – každé jeho básně. K těmto neuvěřitelně hlubokým citům přidejte geniální sloh a vzniknou vám jedny z nejlyričtějších básní všech dob.

Dovolíte-li mi, zmíním zde tři konkrétní básně. Začnu básní „Sloky Heleně“. Na mnohé tento hymnus na lásku, na krásu, dovolil bych si říct na poblouznění, nebude působit tak mocně jako na mě. Já k básni chovám jistý osobní cit, jelikož jsem na místo oné pověstné „Heleny“ dosadil Helenu jinou, která pro mě byla – a stále je – osobou jisté vysoké Důležitosti.

Vedle Heleny jsem si obzvláště zamiloval jinou báseň, jejím jménem je „Očarovaný palác“. Vedle své individuální existence, je tato báseň též součástí povídky „Zánik domu Usherů“, kterou vřele doporučuji. Ale k samé básni. Z počátku se jedná o jakýsi chvalozpěv krásy, blaženosti, ba dokonalosti. A pak přijde pád, neb obléhat začali králův pyšný hrad. Podle mě je to báseň nad jiné depresivní, smutná a realistická. Zapůsobila na mne dost mocně na to, abych se ji naučil zpaměti. Vždy když si ji znovu odříkávám, vzpomenu si na Epos o Gilgamešovi: „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva.“ Ano, osud lidstva dříve, či později, ale zcela jistě postihne vše.

A pak je zde Havran. Mám o něm vůbec psát? Co bych psal? A jak by to bylo dlouhé? Omezím se tedy pouze na toto: Jedná se o nejlépe znějící báseň, s nejhlubším citem a největší hloubkou, jakou jsem kdy četl. Miluji ji a to jak v jazyce českém – ctím překlad pana Vrchlického a možná ještě více ten od pana Nezvala -, tak i v anglickém originálu, který dosahuje znělostí a hloubkou ještě o mnoho dál. Podstatou té básně je temnota. „Darkness there and nothing more.“ A tuto temnotu, toto šílenství, či chaos, ztělesňuje Havran – pán? či paní? či snad sám ďábel? Nevím. Ale prosím, odmysleme si na okamžik havrana a dosaďte na místo havrana to, čeho se vy sami nejvíce bojíte a představte si, že toto něco zvěstuje tu nejhorší věc, která se vám může stát, v samotě, v tichu, které ostře, ale přece melancholicky kontrastuje s vichřicí. A k vám pomalu, ale jistě přichází šílenství…

Je mi nemilé hodnotit tuto knihu v zásadě záporně, bohužel však nemám na výběr. Je jisté, že toho času byl Labyrint světa a ráj srdce nejdůležitější českou knihou, hned vedle Bible Kralické, v dnešní době to už ale opravdu není ono…

Češi jsou považování za jeden z nejvíce ateistických národů na světě. To je ale nesprávná interpretace statistiky. Jsme národ, který se podivuhodně málo zařazuje do církevních struktur. Ale ateisté? Ne. Těch pravých ateistů (mezi které se počítám), znám velice málo. Lidé dnes věří v neuvěřitelné množství esoterických, astrologických a jiných nesmyslů. Ve zvěrokruhy, aury, vlastně i anděly, kteří většinou pocházejí s křesťanství, židovských textů, či islámu. Ale Bůh? Ne. Karma ano, jakási Síla, ano. Ale nikdo se nechce řadit do církve.

Problém tohoto textu je tedy jeho přílišná inklinace (a kdo by se divil?) ke křesťanství, sic jinak vedenému, však stále křesťanství. Je zde příliš mnoho dialogů, které nám dávají jakousi rigorózní podobu víry, a to dnešní čtenář nesnese. Protože dnes je k víře třeba svoboda.

Jak jsem již řekl, já nejsem věřící člověk. Mně vadí to, že Komenský, stejně jako většina lidí té doby, ve všem vidí Boha a vše na Bohu záleží a Bůh tohle a Bůh tamto… Ten strach ze samostatnosti a z opuštěnosti je mi dnes prostě proti srsti. Ale to byl problém hlavně druhé poloviny knihy.

V první polovině mi hrozně vadil náš drahý Poutník. Tak rýpavého, nepříjemného a vybíravého člověka bych zaškrtil, kdybych měl tu smůlu, že bych ho potkal. Každý dokáže najít spousty chyb v čemkoliv. (To je ostatně to, co dělám ve svých komentářích.) Je ovšem neuvěřitelně hloupé ignorovat to pěkné, což bohužel Komenský často dělal.

Kniha je psaná příjemně, svižně se čte, obsahuje spousty krásných myšlenek a alegorií (ať říkám co chci, je to stejně ji zajímavý teologický monolog), můžete na ní myslet dlouhé dny a týdny a neustále ji probírat z jiných úhlů a to je úžasné. Opravdu se jedná o hodnotnou knihu, to nelze popírat, stejně tak, jako nelze popírat to, že Komenský byl neuvěřitelně inteligentní a moudrý muž, ale kniha prostě není pro moderního čtenáře. Nebo alespoň není pro mne. Je mi to líto, ale upřímně mě to nepřekvapilo.

Muž, který se směje, je druhá kniha od Victora Huga, kterou jsem četl a musím uznat, že je skvělá. Jejím problémem – pro mě – není ani toliko délka knihy, nebo dlouhé popisy – pro Huga typické -, ale spíše větší snaha o seznámení čtenáře s prostředím knihy, než bych si přál. Někdy je těch dobových informací prostě moc.

Autor je skvělý v popisu a tvorbě citů mezi postavami a vůbec se mu daří skvěle popisovat charaktery ve svých knihách. Úžasně popisuje zlomové okamžiky v duševním vývoji postav a nebojí se tyto okamžiky popsat velice surově, skoro až brutálně, za což si autora tolik vážím.

Hugo je také schopen do svého díla včlenit jakousi „heroickost“, či „dojímavost“… nejsem si jist jak ten pocit pojmenovat, řekněme prostě, že jsou v knize části, ze kterých vám naskakuje husí kůže.

Pro mě jsou hlavní dvě části této knihy, kvůli kterým dávám plný počet bodů:
Prvním je Kniha druhá – Loď na moři, které má pro mě celá velikou sílu, hlavně pak konec, u kterého jsem cítil, že bych neměl být dojat a přes to jsem byl. Ten zápas několika zlých, opravdu zlých duší s mořem, je podle mě prostě úžasný.
Druhým okamžikem je samozřejmě konec. Konec velice silný, dojímavý, nekompromisní a absolutní. Nechci zde cokoliv z knihy prozrazovat, proto napíši jen toto.

Jednoduše se jedná o skvělou knihu, která se – a byl jsem z toho překvapen – celkem dobře čte a těžko se od ní odchází.

O…..k, takže 120 dnů sodomy.
Upřímně si nejsem jist, jak začít, ale asi to vezmu rovnou od bodu tak lidmi oblíbeného: porno, filozofické dílo, nebo dílo sexuologické? No, jediné, co jsem schopen říci je, že se rozhodně nejedná o žádný masturbační materiál, ba dokonce to přesně k tomuto má velmi daleko. Samotné akty jsou velice stroze líčeny vypravěčským způsobem jako: „Nechal si nasrat do huby a po té to spolkl.“, ba dokonce to velice odpuzuje od jakýchkoli sexuálních myšlenek.
Dále pochybuji, že jsem jediný, komu slova jako hovno, prdel a srát vyloženě vadí, jsou-li použita v popisu od samotného vypravěče a ne v řeči nějaké postavy, což se zde bohužel děje neustále.
Někteří lidé tvrdí o 50 odstínech šedi, že se v nich autorka snaží všemožně vyhnout přímého označení pohlavních orgánů a jsou místo nich používány věci jako „Jeho mužnost“ a jiné. No a napříč všemu očekávání je to tu tak stejně. Ani jednou, za těch 400 stran jsem nezaznamenal slovo typu „penis“, nebo „pyj“, zato však slova jako „čuráček“, „ocas“, „mužnost“ a dejme tomu „kláda“, jsou v této knize neustále.
Někteří jiní v tomto díle vidí ohromné filozofické umění, které odhaluje temnotu v srdcích lidí a tak dále a tak dále. No, tito lidé mají bezesporu pravdu, omlouvám se však, ale tuto myšlenku lze zpozorovat v každé třetí knize a každém druhém fantazy.
No a poslední téma, které vytáhnu je sexuologie. No, rozbor některých sexuálních praktik a úchylek to rozhodně je, ale nejedná se o 600 rozličných příběhů a 600 jedinečných zvráceností, nýbrž o toto v čísle 50.
Autor píše, že pokud se vám budou některé části zdát podobné, stačí aby, jste si je přečetli znovu a uvidíte, že se liší. To je pravda, ale jedná se o změnu v počtu zúčastněných, nebo týraných osob, nebo jiné, čistě proporční rozdíly, či technikálie.
Tak abych dal příklad, v jedné povídce se píše: „Nechal si nasrat do úst a pak to spolykal.“ A v druhé „Nasrala mu na talíř a on to z něj snědl.“
Nekritizuji toto dílo pro to, že je nechutné a stereotypní, což bezesporu je, ale kritizuji ho pro jeho jednoduchost a pro to, že není takové, jaké samo sebe snaží prezentovat. Uděluji 2 hvězdy.
(Jo a co se týká znechucení, nebo něčeho podobného, to ucítíte v každé části tak tři povídky a pak vás to přejde, proto, že v první části to je neustále: sperma, sperma, hovna, hovna, moč, moč. V druhé: odpanění, odpanění, bičování, bičování. Ve třetí: mlátí, mlátí, řeže, řeže. A ve čtvrté: jed, jed, oheň oheň.)

No konečně také recenzuji poslední z trilogie, kde se pokusím o co nejobjektivnější hodnocení.
Svazek je opět rozdělen na dvě knihy, z čehož jedna je z pohledu zbytku společenstva a druhý se skládá z Froda, Sama a Gluma.
První polovině nemám co vytknout. Dle mého názoru se jednalo o literárně dokonale zpracované, příběhově plné a fantasticky nabyté vyprávění toho nejlepšího základu. Jedná se o jednu z nejdokonalejších knih, jakou jsem kdy četl. Vůči ději, slohovému stylu a jazykovým prostředkům nemám žádné námitky, ani kritiku. Prostě a jednoduše dokonalé.
K druhé polovině mám asi tolik: Jazykové prostředky, slohový styl, dokonce i dějová linka jakožto taková jsou dokonalé, mou jedinou kritikou zde je, stejně jako u prvního dílu, mé subjektivní zaujetí vůči Frodu Pytlíkovi.
Já tuto postavu vskutku nemám rád a přikláním se k tomu názoru, že i v knihách je hlavní postava spíše Sam Křepelka.
Vyvrcholení celého děje je dojemné a čtivé, stejně jako celá kniha. Leckomu by se mohlo jevit zakončení děje zpět v Kraji nudné a zbytečné, dle mého názoru tomu tak ale není. Toto zakončení děje bylo konečné a totální a podle mne bylo potřeba pro úplné vyvrcholení děje jednotlivých postav.
Dodatky byly velice kvalitní, užitečné a dobře seřazené, tudíž dle mne bez chyby.
Jelikož toto je databáze knih, nebudu se tu věnovat rozdílům mezi filmy a knihami, jenom podotknu, že jsou markantní.
Celou knihu hodnotím nejlépe ze všech 5 z 5 hvězd a dal bych nejraději 10, bohužel to nelze.
Celou sérii pak hodnotím jako jeden z nejlepších výtvorů světové fantasy tvorby, v celé historii.

Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále.

Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text.

Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...

Četl jsem Věc Makropulos již před nějakým tím časem (v bájných dobách, kdy jsem ještě neměl potřebu vás tu obtěžovat svými poznámkami), moc jsem si ji nezapamatoval, jediné co mi utkvělo byla závěrečná diskuse o užití Věci. Krásně naivní pohled pana Vítka, tvrdý (z očividných důvodů) totalitářskou pozici pana Pruse, pohled Kolenatého, starého praktika.

A ano, je to zajímavé. Tato závěrečná diskuse mne i teď bavila. Ale kniha v sobě pro mne měla více.

Jednak, je to kniha na alespoň dvě přečtení. Věřte mi, dialogy se znalostí závěrečného rozuzlení jsou mnohem zábavnější než bez této znalosti. Elinin suchý sarkasmus. Studenost, rýpavost, netečnost. Najednou z ní je něco zcela jiného, než otravná, namyšlená kráska, kterou by jeden nejraději propleskl. Je z ní oběť doslova.
Nadto některé pasáže jsou zkrátka zábavné. Prostě jsou. Byl slabomyslný. Nebyl, byl smutný. Smutný, jak to vy můžete vědět? No a jak to tím spíše můžete vědět vy? Jo a občan Marat měl vlhké ruce a Danton měl zkažené zuby (nikdy jsem nevěřil historickému faktu více, než v tomto případě, abych byl upřímný). Tato hrátka s časem je natolik krásná a zábavná, protože s ní nemůžeme nic dělat. Měl vlhké ruce? No vzhledem k Maratovu zdravotnímu stavu je to možné. Měl Danton zkažené zuby? No ještě aby ne! A tak nám to Elina může sdělit, a my se nad tím můžeme rozčílit, ale to je tak všechno co s tím můžeme dělat.

Nadto, knihu jsem byl nucen znovu přečíst předmětem na univerzitě. Jmenuje se právo a umění skvělá záležitost. Musím se tu tedy z povinnosti zmínit o právnících knihy. Po prvním přečtení jsem si vlastně vůbec nepamatoval, že to o nějakém právu bylo! A ono jo!

Kolenatý: Inu, slečno, je to takový shnilý proces.
Emilia: Ale Gregor je v právu, že?
Kolenatý: Patrně. Ale s tím to nevyhraje.

Brilantní vystižení mezery mezi právem a spravedlností. A věřili byste, že se mě zrovna dnes docentka právní filosofie pokoušela přesvědčit, že právo směřuje ke spravedlnosti? Absurdní. Právo a spravedlnost si mají málo co říci. Možná ještě právo a legální spravedlnost, to jistě, ale to je přeci jenom něco jiného. Na spravedlnost potřebujete být v právu, ale na legální spravedlnost potřebujete právo a nějaký ten dokument. Jedná se o velice rozdílné úkazy a zdá se mi takřka naivní je slučovat.

Jo a pokud jde o obraz právníků v literatuře:
Emilia: Půjdete se tam podívat?
Kolenatý: Zajisté. Ovšem odvolí-li pan Prus.
Emilia: A když nedovolí?
Kolenatý: Což dělat!
Emilia: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?
Kolenatý: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!

Krása.

Příběh Túrina Turambara a Niȅnor není ze Ardy mému srdci nejbližší. Beren a Lúthien, ti mi jsou nejbližší a jejich tragédie, tragédie jejich osudu je větší. Je metafyzičtější, abych tak řekl. Přesto je příběh dětí Húrinových patrně největší žitou tragédií, jakou Tolkien napsal. Smíchejte to nejhorší z Oidipa krále a Romea a Julie a vyjde vám děsivý příběh Túrina a Niȅnor.

Celý Silmarillion se svíjí v bolestech. Je obrazem vzestupu a pádu. Nejhorší bolest se však točí kolem tohoto příběhu. Tolkien vytvořil esenci utrpení a bolesti. Arda je zemí předurčení. Věšteb a sudby. A kroky sudby pronásledují její obyvatele všude kam jdou, nehledě na jméno. Je-li to Túrin, nebo Turambar, Niȅnor, nebo Níniel. Krev přenáší sudbu a sudba kráčí neúprosně. A dříve nebo později dožene každého. Tak poznaly děti Fȅanorovy a zde i děti Húrinovy. Nelze snad popsat zvrácenost jejich osudu v tomto nejdelším zachovaném příběhu Prvního věku.

Je podivuhodné, jak krutě se autor Hobita dokázal ke svým dětem chovat, řekl by si jeden. Ale je pravdou, že Tolkien příběhy nepsal, on je popisoval, popisoval reálné dění. Sen byl jeho realitou a sen dovede strašlivé věci. Ostatně, je dobré si uvědomit, že utrpení krve Húrinovy zde neskončilo. Přivodilo ještě pád Doriathu a Túrinova adoptivního otce.

Sudba se jako velký Glaurung prohání světem Středozemě. A já jsem rád, že jsem se po letech znovu prošel s ní.

Tolkien svým slovem maloval obrazy. Rozeznejme popředí a pozadí. Oboje je důležité. Na první zapomenout nelze, druhé však často opomíjeno bývá. Jestli byl někdo mistr na malování pozadí, byl to Tolkien. A je to, nenechme se zmást, právě pozadí, díky čemu popředí může velice vzrůst, co do své nádhery.

Hlavně Pán prstenů je popředím, je výraznou dominantou Tolkienova světa. Pozadí však Tolkien budoval mnohem déle a mnohem komplikovaněji. Hobit, Silmarillion, rozkvetlé příběhy o Húrinovi, Gondolinu, Berenovi a Lúthein (hlavně oni jsou tím pravým vrcholem, pro mě jistě), nedokončené příběhy, stovky a tisíce stran poznámek, náčrtů, změn. Neskutečná píle mistra věčně nespokojeného.

Nedokončené příběhy představují poměrně široké spektrum příběhů ze všech věků Ardy. Nebudu lhát, osobně jsem shledal (přečetl jsem si ji konečně po čtyřech letech, po které mi kniha ležela v knihovně) nejzajímavějšími vyprávění o Třetím věku, Právě ta doplňují pozadí Pána prstenů způsobem až neuvěřitelným. Dozvíte se ledacos o pouti Prstenových přízraků stíhajících prsten, o pohromě odehrané na Kosatcových polích, o Ereboru, o řádu Istari a dalším. O vztazích postav, o nenávisti vzniklé stran Sarumana mezi ním a Gandalfem, o historii, o jejíž existenci jste neměli ani tušení, ale její zjevení jakoby vám otevřelo nový svět. Samozřejmě, Silmarillion to není. Budiž. Stále to však funguje a rozhodně to stojí za přečtení. Pán prstenů se každým dalším střípkem informací stává geniálnějším obrazem, řekl bych nenahraditelným, nezastupitelným.

Nejen Třetí věk však obsahuje skvělé příběhy. První věk obsahuje hlavně povídání o Húrinovi a Tuorovi, respektive Gondolinu. To vás nemusí přehnaně trápit máte-li přečtený nikoliv Silmarillion, ten mnoho informací neobsahuje, ale Húrinovy děti a Pád Gondolinu. Následuje několik… ani snad ne příběhů, ale informací z Druhého věku. Vyprávění o Galadriel a Celebornovi pro mne bylo těžištěm vyprávění.

Tolkien při tvorbě svého díla spal. A při spánku snil svět, který netvořil, on jej nahlížel. To je nejlépe vidět na jeho esejích (Istari, Palantíry), případně, snad ještě lépe, na vyprávění i Kosatcových polích. To shledávám takřka dokonalým. Samozřejmě je to zřejmé i z dodatků k hlavní trilogii, přesto však toto připomenutí zahřálo u srdéčka.