sharik komentáře u knih

Útlá próza o psychickém onemocnění a cestě k sobě samému. Hlavní hrdinka je spisovatelka Barbora a její alter-ego Sylvie. V hlavní roli je rozpor této postavy, projevující se hlavně v Barbořině rezervovanosti a Sylviině (slovy textu) "kurvení", jímž Barboru (se kterou sdílí tělo) trápí. Víc prozrazovat nebudu. Snad jen, že kniha trpí a zároveň láká vším, co dělá současnou postmodernu tím, čím je. Je rozporuplná, stylově vytříbená, až příliš plná sexu a snahy šokovat, hraje si se čtenářem. Jestli vás nadchne nebo znudí, záleží asi zejména na tom, zda jste ochotni to s autorkou hrát a pod tím vším cíleným šokováním hledat schovaná velká témata. Pak možná zjistíte, jak hezky s onou zdánlivou prvoplánovostí kontrastují. Ale musím říct, že to tlačení na pilu ohledně otevřených popisů intimností (hlavně v první polovině knihy) mi přišlo trochu zbytečné.

1 23.07.2019

Podlehl jsem a přečetl si další světový bestseller. Přesto, že obvykle mě knihy s takovou pověstí zklamou, u Nesba tu obří popularitu asi chápu. Jde sice o thriller, jakých jsou stohy, nicméně Sněhulák má jednak atraktivní téma a zápletku, zároveň Nesbův vypravěčský styl příjemně plyne, a přitom není až příliš jednoduchý, aby hraničil s uniformní stravitelností. Nakonec i klišé scény (klasický finální "souboj", kterému se nevyhnete snad v žádném thrilleru, či detektivce, ať už knižní nebo filmové) tu vlastně působí takřka přirozeně, rozhodně však nepostradatelně pro stavbu románu. Ale je fakt, že bez takové scény na závěr asi žádný thriller prostě nemůže fungovat... Co je však nejlepší, je autorovo "tahání čtenáře za nos". Detektivkářský twist je tu několikanásobný (kupodivu není ani tak překombinovaný) a pokaždé umí překvapit a znejistit vše, co jste si mysleli, že víte... Aby nakonec vše beze zbytku zapadlo do oné pověstné skládačky. Prostě thriller přesně takový, jaký má být.

15 20.07.2019

Povedená historická městská fantasy. Rok 1928 se vším, co k němu patří. Třenice Čechů a Němců, silně antisemitská společnost, k tomu oslavy deseti let od vzniku republiky. No a samozřejmě něco navíc. Tím je tu magie. Román se točí zejména kolem tajného policejního oddělení zaměřeného právě na magickou činnost a autor nám servíruje téměř detektivní příběh v reáliích alternativního Československa, k tomu ovšem přidává démony a kouzelníky.
Nejvíc oceňuji, jak pracuje právě s dobovou náladou kolem židovských obyvatel a v otázce národní hrdosti mezi Čechy a českými Němci.
Co mi trochu vadí, je množství postav, které (i přes rozsah více jak 450 stran) nemají občas prostor k rozletu a splývají jedna s druhou. Je to škoda zejména proto, že těch pár postav, které jsem dokázal rozlišit a nezapomínat, kdo je kdo, ty mi přišly vykreslené skvěle a mnoho jsem si jich oblíbil. Když už jsem zmínil ten rozsah, místy se autor příliš piplá s dodatečnými informacemi a zdržuje jinak plynulý děj. Taky škoda.
Ale jinak jsem si knihu užil a jsem rád, že jsem po ní sáhl. Stojí za to, přestože sama detektivní zápletka není tím, co by mě drželo při čtení. To hlavně prostředí a některé postavy. I když ano, zajímalo mě, co se děje a kdo za tím stojí, jen to nebylo to nejdůležitější. Zda budu číst plánovaná pokračování, to ještě nevím, nicméně Noc a mlha mě nezklamala. Jen vlastně nechápu ten název. Není lákavý, není nápaditý, a ani po dočtení nemám jedinou teorii, proč se kniha jmenuje zrovna takhle.

3 12.07.2019

Má čtvrtá kniha od Miloše Urbana. Tentokrát spíše zklamání. Proč? Zejména kvůli první třetině, pak přijde zlepšení, ač stále je to nejslabší Urbanův román, co jsem četl.
Samotný nápad (ač ne původně autorův, nýbrž psaný jím na zadání) je zajímavý a zpracování by taky bylo, ovšem kdyby... Kdyby autor tak netlačil na pilu ve snaze dávat najevo, že píše scifi. Už samotný alternativní svět, který je v něčem stejný, jako náš, v jiných věcech ne, je problematický. Třeba koncept "Eurosvěta" s univerzální měnou "Eurokorun" má být očividně jakousi parafrází vývoje EU. V čem je přesně ten svět jiný? A má v díle ta jinakost pro příběh vůbec nějaký význam, nebo tu je jen proto, aby text románu křičel "koukej, já jsem scifi román?". Bohužel myslím, že to druhé. Stejně násilný a - při vší úctě k autorovi - dětinský případ je neustále přítomný i v případě historických osob a skutečných měst, či jejich čtvrtí. Proč se některé jmenují tak, jako v našem světě a jiná jména jsou komolena (např. Shakingspeare a desítky dalších)? Opět mám pocit, že zcela samoúčelně, aby text pořád volal "haló, já jsem alternativní realita!". Jiný důvod zkrátka schází, a to až bolestivě.
Takhle to nefunguje a Urban tím strašně kazí jinak dobrý román. Když už musí vymýšlet alternativní jména a politiku, měla by mít nějaký význam, ne? Ale to přece tak zkušený autor ví a já nechápu, jak na to mohl zapomenout. Podezírám ho, že se rozhodl napsat stůj co stůj scifi, ale nevěděl moc jak. Přitom samotný koncept města "urbo kune" by bohatě stačil.
Bohužel to není jediná školácká chyba. Třeba poměrně na začátku trkne čtenáře několikastranová pasáž, kdy se postavy sejdou a sdělují si to, co obě vědí (a nijak to netají), takže jediný účel rozhovoru je sdělit informace i čtenáři. Nechápu, že takové věci jsem našel v knize jindy skvělého Miloše Urbana...
Ale teď k tomu pozitivnímu: Po cca sto stranách toto většinou mizí (což bohužel zároveň činí knihu trošku nekonzistentní), futuristické popisy většinou fungují (humor bohužel ne, na pilu tlačené [a u Urbana tolikrát viděné] staromilství také brzy začne spíš otravovat) a konečně jsem si čtení spíš užil a začal i vnímat bezmála detektivní zápletku, místy upomínající na patrně nejslavnější román U. Eca. Největší plus je samotné objevování zákoutí města Urbo kune (to je fakt parádní) a samotný klasicky "urbanovský" příběh, včetně různých milých bizarností. Bohužel, pokud to není první Urban, kterého čtete, možná vám bude připadat, že podobný příběh jste už v ruce měli.

2 06.07.2019

Jedna z nejlepších knih současné poezie, co se mi letos dostala do ruky. Verše střídají básně v próze, jeden text za druhým postupně vypráví příběh, s různými odbočkami k příběhům dalších lidí - tady nejde jen o sebrané básně, tuhle knihu se vyplatí číst jeden text po druhém, neb má jasný koncept, jehož se drží. Je to bolestivé a krásné, upřímné a otevřené ve všech aspektech, místy zdánlivě povrchní, ale já si myslím, že přesně tak to autorka chtěla. Tuhle knihu budu ještě chvilku vstřebávat. Pche, kam se na podobné hrabe celá ta prvoplánová a klišé "instapoezie"? Pokud chcete něco citlivého, upřímně prožitého a zároveň opravdu kvalitního, přečtěte si třeba právě Terezu Klenorovou a její "Píšu nesouvislé básně o diagnóze F.60.3". Nejen, že věnovala svou knihu důležitému tématu, jakým jsou psychické poruchy, ale taky napsala vážně silnou sbírku.
Dalsi důkaz, že kvalitní současné české poezie existuje fakt dost. Klenorová samozřejmě není jediná, ale zrovna její sbírka by podle mě neměla zapadnout.

06.07.2019

Na první pohled klasická military scifi z prostředí vojenské školy, připravující vojáky na budoucí konflikt s mimozemskou rasou. Už to samo funguje výborně. Kolektivní psychologie, šikana i cvičné souboje jsou vykresleny bravurně... Ovšem hned na druhý pohled zjistíte, že vojenská tématika není to jediné, co může Card v tomto románu nabídnout. Ona vlastně hned na začátku je patrná mírná inspirace kyberpunkem a taky to hlavní - psychologický rozměr knihy.
Studenti vojenské školy jsou malé děti (Enderovi samému je zpočátku příběhu šest let), čímž se ke slovu dostává téma ovlivnitelnosti a výchovy. Což mě přivádí hned ke druhému (a možná ze všech nejdůležitějšímu) tématu, a tím je násilí. Ovšem násilí v psychologické rovině, tedy otázka, kde se bere a jak se probouzí. To je snad nejlépe vidět na zdánlivě vedlejší zápletce Enderových sourozenců, kteří v armádě nejsou. S nimi se také pojí (stále aktuálnější) téma pravdy v médiích a ovládání mas a jejich názoru prostřednictvím virtuálního světa (nejen médií, ale i jinými schopnými rétory, zde dětmi, Enderovou sestrou a bratrem). Dalším důležitým tématem je politika, ve světě Enderovy hry znatelně ovlivněná Studenou válkou, což je poplatné době vzniku... Nechci zacházet do podrobností, všechna tato (i další) témata jsou v sobě samých plná kontrastů, které fungují a odhalují svět v celém jeho spektru. Nejen fikční, ale skrze něj i náš skutečný. Stále stejně kontrastní a stále stejně komplikovaný při hledání pravdy, ač kniha je už pár desítek let stará. V tom je naprosto nadčasová.

10 03.07.2019

Začnu tradičně tím pozitivním. Především styl. Styl, styl, styl. Hakl patří k těm, kdo dokazují, že u psaní nejde jen o to "co", nýbrž především "jak". Po stránce stylu jsou tyto povídky naprostá bomba. Co je tedy špatně? Nic. Nic, pokud jste čtenářem "hospodských" próz, kde často jen někdo popíjí pivo, jiný vypráví naprosto nepravděpodobné historky, "hrabalovsky pábí", pak společnost dopije, zmlkne, jde se domů. Často bez zjevné pointy. Já ten druh čtenáře, co by tohle miloval, moc nejsem, ač takové znám. Přesto většina Haklových textů v téhle knize mě něčím oslovila. Možná tím, že některé zmíněný model ne úplně dodržovaly a Hakl tu vytvořil zajímavý svět 90. a 80. let (nejen) v Praze - vypravěč se často zaměřuje na banality, aby pak i naprosto nepravděpodobné a bizarní situace vyzněly přirozeně a obyčejně. To se mu daří zcela unikátním způsobem a je to super. Přesto mně osobně občas chyběly silnější pointy a třeba závěrečná novela ve sbírce mi připadala už příliš roztěkaná a tím nezajímavá. Mnoho postav mluví o mnoho věcech a nic z toho. Oproti tomu povídky Láďovo poslední tango, První cizinci v Praze a do třetice Jedno odpoledne, ty byly naprosto parádní.

2 24.06.2019

Začněme klady. Svižně napsaná kniha s (většinu času) uvěřitelnými postavami, o nichž se dobře čte. Nejde o klasický thriller, už vůbec ne o detektivku, v tom je originální, což je velice příjemné. Ovšem Půlnoční slunce má i řadu problémů. Tím největším je uveřitelnost děje, zejména v poslední třetině, kdy se konečně dobíráme odpovědí na to, co se tu děje a hlavně, jak to dopadne. Vše je najednou řada příliš velkých a šťastných náhod, vše je vyšší mocí perfektně načasované, do toho postavy rychle mění chování, aby byly ve službách děje a zvratů, a celé to tak nějak přestává fungovat. Vrcholem je poslední kapitola, kdy se vše uzavře pomocí tisíckrát viděného klišé, které čtenář uhodne až příliš dlouho dopředu (navíc na posledních stránkách opět sledujeme velmi nepravděpodobnou proměnu jedné z postav). Přesto neříkám, že jde o špatnou knihu. Napsaná dobře, postavy fajn, ovšem velké finále je dosti nezvladnuté. Lepší průměr, ale nelituji těch dvou odpolední nad ní strávených. I kdyby jen za dobře vykreslené a neobvyklé prostředí.

4 05.06.2019

Hodiny z olova mě zaujaly už ve chvíli, kdy vyšly, ale přiznám, že jsem si je pořídil až když byly oceněny v Magnesia Litera. Chvíli mi trvalo se začíst a naladit se, nicméně když jsem se konečně zakousl, byl jsem víc než spokojený. Po stránce stylu úžasně napsaný román skutečně plný mnohých zásadních témat a zajímavých myšlenek... Nečekejte však, že těch bezmála 750 stran proteče jako voda, neb se jedná spíše o esejistickou a snad až filozofickou prózu, kde děj a příběh nejsou tím hlavním, naopak slouží coby prostředník, který má na cosi zdviženým prstem ukázat. Zaslouží si mnoho zastávek pro zamyšlení.
A na co že to ukazuje? Je toho víc než dost, zkusme to nějak shrnout... Hodiny z olova je román o Číně a o Česku. Historie a současnost a jejich propojení, kulturní rozdíly, generační rozdíly, ženská práva a mužské myšlení (teda, tady mi přišla autorka místy k mužům nefér... Nejsme přece všichni posedlí touhou být dominantními samci, co myslí jen na to, jak ženu ponížit, o*ukat a ideálně ve stejnou chvíli, román tak bohužel místy vyzní), komunismus, disent, politika obecně (minulá i současná, česká, čínská, evropská, světová), dále čínská, ale především česká povaha a zejména její negativa v celé své rozmanitosti... a celá řada dalších témat a otázek. Nemluvě o symbolických momentech a aspektech textu.
Mnoho vrstev, mnoho postav, mnoho příběhů, přehršel témat. Na méně stran by se to zkrátka nevešlo (přesto někdy byl text až moc rozvleklý, ona takhle dlouhá esejistická kniha se zkrátka časem stane trochu úmornou). A přes to není kniha nepřehledná a prakticky anonymní postavy (jichž rozhodně není málo) čtenář brzy pozná, rozliší a některé si snad i oblíbí. Včetně těch ne úplně lidských.
Nakonec je to román více o nás, než o vzdálené a cizí zemi. A to je na něm nejlepší a v jistém smyslu nejsmutnější a nejmrazivější.
Hodnotím čtyřmi hvězdami, ač ten rozsah při poměrně statickém textu trochu příliš a (i v jiných komentářích zmiňované) černobílé vidění všeho trochu kazí celkový dojem. Nejvíc mě ovšem mrzelo ono plošné vykreslení můžu jako tupých uslintaných tyranů. Ne, takoví opravdu všichni nejsme.

7 02.06.2019

Nečetl jsem zas tolik děl od Kinga, ale Pod kupolí bylo zatím to nejlepší. Proč? Zejména kvůli psychologii a uvěřitelnosti každé z mnoha postav tohoto masivního díla. Není to román jen o tom, že maloměsto se ocitne v izolaci a my nevíme proč. Je to o psychologických dopadech, o tom, jak se ukazuje to nejlepší a zejména to nejhorší v lidech, když ztratí dohled a získají moc. King pracuje s postavami skutečně detailně a na více jak tisíci stranách se díky tomu neztratíte, ani se nezačnete nudit nebo ztrácet pozornost. Co je ale podle mě hlavním tématem románu? Odolnost davu a myšlení stáda. Tohle téma se proplétá a prosakuje celou knihou a myslím, že nádherně se završuje v závěru, který je tolika čtenáři (dle mého naprosto neprávem) kritizovaný. Kingovo Pod kupolí je totiž neuvěřitelně skvělý román od začátku do konce a na každé jedné stránce...

22 06.05.2019

Tohle se nepovedlo. Ačkoli Janošík bojující proti rebelujícím Čechům ve variaci na steampunk? To si nemůžu nechat ujít, říkal jsem si. Na tuhle knihu (jejíž autor je skrytý pod pseudonymem) jsem se opravdu těšil, bohužel nemůžu říct, že bych byl spokojený. Ano, čekal jsem bizarnosti, jenže tady se až příliš vrší jedna na druhou beze smyslu, vtip se z nich pak nějak vytrácí. Nepomáhá ani místy zkratkovitý a jinde naopak lehce utahaný děj (výsledkem obojího u mě byla nuda a strašná nechuť vzít knihu do ruky a číst dál), či povrchně vykreslené postavy, které často něco dělají bez jakékoli zjevné motivace. Humor tu funguje taky jen občas a mám podezření, že spíš ten, který vznikl bezděčně, zatímco většina "vtipných momentů" trpí křečovitou snahou být vtipnými i se slabým, často těžce detinským, fórem. Škoda. Tohle mě minulo. Oceňuji ten svět (stroje, na kterých Jánošík a další Slováci jezdí, jsou boží!) a historické narážky, ale jinak si bohužel myslím, že potenciál zůstal nevyužitý a podle mě vznikla dost nudná novela sázící na prvky, které autor zkrátka nezvládá.

4 20.04.2019

Verschluss, literární mystifikace třech autorů, kteří se vydávají za rekonstruktéry díla fiktivního Karla Drexlera. Jak se jim v této práci daří? Povídky samy o sobě nejsou špatné, má to však několik ale. Nevadilo by mi, že próza (po odečtení paratextů) má jen nějakých 160 stran, kdyby ovšem jedna z pěti povídek nebyla už dříve (navíc poměrně nedávno) publikována. Ale dobrá, pokud se do světa téhle knihy hodí, proč ne. Ovšem právě svět alternativní historie je tu paradoxně největší problém:
Je příliš podobný skutečné historii. Dobrá, Československo se tu izolovalo okolnímu světu v rámci "Krumlovského programu" a začaly se dít věci... Ale jaké věci? Prakticky stejné, jako na konci třicátých a zejména na začátku padesátých let. Alternativní historie je tu často naprosto samoúčelná, a to je škoda. Místy si až říkám, že vlastně není alternativní, protože propaganda, či cenzoři jsou jak vystřiženi z textu o komunistech po roce 1948. Navíc samotný motiv uzavření hranic taky není zrovna originální. Jistě, v tomto světě je centralizovanější, ale ruku na srdce - není z textů příliš poznat, že je svoboda je ještě okleštěnější než v socialistické ČSR. Když už je ten svět naznačen, mělo se z něj vytěžit víc, než pracovat s tím, co z historie dobře známe a balit to do zdánlivě nových souvislostí, aby se ve výsledku ukázalo, že o nic nového nejde.
Hned první text, který měl potenciál stát se naprostou bombou, mi bohužel utkvěl zejména tím, jaká je škoda, že měl příliš otevřený konec. Jako by se autor (autoři?) očividně příliš nechtěl pouštět do pokračování příběhu, do vysvětlování, a tak povídku prostě utnul. Opravdu škoda... Druhý text mi zůstal v paměti dobrým nápadem i zpracováním, bohužel jsem ho už znal z antologie Ve stínu říše (kam se popravdě hodil víc). Následují dvě povídky sice mají dobrý nápad, nicméně vlastně promarněný. Poslední text se kvalitou skoro rovná prvnímu, nicméně po dočtení zůstává jakýsi zvláštní pocit nedotaženosti...

2 19.04.2019

Požitek z téhle knihy trochu kazí nedbalá práce nakladatelství Beta (2019). Sem tam úplně zprasená věta jako např.: "Louis se po7tam stali společně s Judem.", či scéna, v níž Louis utěšuje manželku a najednou o ní vypravěč promluví jako o jeho dceři, nemluvě o občasných opravdu divně poskládaných větách... Někdo to překládal ve tři ráno a tomu, kdo to kontroloval, tohle nepřišlo z nějakého důvodu vůbec divné... Podobné hrůzy kazily i Kingovo To (překládat jméno Screamin' Jay Hawkins, plést si bratrance a sestřenice, nebo přeložit "eat pu**y" jako "žrát kun*u" zavání neznalostí témat i jazyka). A to mě fakt mrzí. Zvlášť, když jinak je ta kniha opravdu super.
Řbitov zvířátek je mrazivý horor, kde je děs dlouho přítomný jen v pozadí, objevuje se vlastně zřídka, ale tím silněji pak působí. Hlavní téma (aspoň jak to cítím) se ale opět skrývá mezi řádky (ačkoli tady se až tak moc neskrývá, King se nesnaží tohle poselství příliš kódovat) - je to o otázce pocitu viny a jejího přijetí. I takové viny, která je domnělá a tím ještě ničivější. Nejen pro "viníka", ale i pro všechny kolem.

7 17.04.2019

Klasická kyberpunková antologie z doby, kdy žánr požíval největší popularity a zároveň se tak nějak ustaloval, tedy z první půlky 80. let. Zrcadlovky kyberpunk ukazují v celé jeho kráse a témata s ním bytostně spojená v co největší šíři. Otázky skutečnosti reality, téma drog, punku, okraje společnosti, k tomu otevřená sexualita, vývoj světa ruku v ruce s vývojem kybernetiky a korporátního kapitalismu, sem tam virtuální světy a hlavně úžasně postmoderní přístup ke psaní, jímž by se mohlo inspirovat i mnoho autorů pokoušejících se o vysokou literaturu a pohrdajících science fiction :). Zároveň neskutečná imaginace autorů při tvorbě světů, které čtenáři nijak nevysvětlují, prostě ho hodí do budoucnosti plné vlastních pravidel a je na nás se v ní zorientovat. To je pochopitelně další věc pro kyberpunk běžná a má svůj smysl - jak jinak ukázat chaotický svět než uvrhnout v chaos čtenáře? Ovšem to není jediný z postmodernistických přístupů, o nichž jsem mluvil, ale zas do toho nechci příliš zabřednout...
Vybrat nejlepší povídky by bylo těžké. Ze dvanácti textů mě osm totálně nadchlo a nevěděl bych, který vychvalovst dřív. Navíc jsou úžasně různorodé... Ze zbývajících mi jedna povídka přišla těžce průměrná, další dvě mi řekly ještě míň a pouze jedna mě opravdu nebavila.

Tak na závěr alespoň seznam autorů, povídek a hvězdičkové hodnocení:
W. Gibson - Gernsbackovo kontinuum (3*)
T. Maddox - Hadí oči (5*)
P. Cadiganová - Minuta ticha za rokenrol... (5*)
R. Rucker - Houdiniho příběh (2*)
M. Laidlaw - Kluci ze Čtyřstý (5*)
J. P. Kelly - Slunovrat (5*)
G. Bear - Petra (1*)
L. Shiner - Dokud nás lidské hlasy nerozdělí (4*)
J. Shirley - Volná zóna (5*)
P. di Filippo - Stone žije (5*)
W. Gibson a B. Sterling - Ruda hvězda, zimní orbit (2*)
B. Sterling a L. Shiner - Mozart v zrcadlovkách (4,5*)

14.04.2019

Před tímto románem mě hodně lidí varovalo. Prý je neskutečně špatný a navíc má jít (podle mnohých) o nejhorší Urbanovu knihu. Nemůžu souhlasit. Ano, postavy jsou nesympatické - ale o to víc realistické. Já teda nechci číst jen o postavách, které si bezmezně zamiluji. Musím je mít rád, ale s výhradami, právě ty nutí čtenáře knihu nejen konzumovat, ale trochu i prožít... Dlouhé popisy fotografických postupů? Nevím, nijak závratně dlouhé (a tím ani rušivé) mi zkrátka nepřipadaly. Navíc je to kniha o fotografovi a fotografování - kdyby vypravěč neukázal, že rozumí řemeslu, výsledek by byl neupřímný a plochý... Popisy fungování PR agentury? Co je na nich špatného? Nebyly nezáživné, nebyly nadbytečné, souvisely s dějem... Možná mám potřebu příliš tuhle knihu bránit, protože vlastně moc nerozumím, co na ní mnohým tak vadí... Ale ano, pokud vám vadí vše, co jsem tu popsal (a co se Závěrce obvykle často vyčítá) a pokusil se to obhájit, možná nejste cílová skupina (ovšem kdo je tady cílová skupina? snad čtenář, jemuž nevadí koketování s červenou knihovnou, ale pozor - jen koketování, protože Závěrka není žádná plytká lovestory, ač se tak trochu tváří - a to mě na ní možná bavilo nejvíc, to mimikri bourané právě podivností a onou nesympatičností postav). Urban opustil svůj zvláštní svět bizarností a vykročil projednou jiným směrem. Já jsem spokojený.

10 09.04.2019

Nedokážu hodnotit. Je to strašně prosovětské, prokomunistické... Ale zase těsně po válce se dá tahle propaganda asi i chápat... Dnešníma očima těžko, proto nehodnotím, hodnotil bych nízko. I přes to, že je to dobrý nápad a jako čtení pro mládež i místy vtipné...

Petr Schink napsal pozoruhodný román "brakové" akční fantastiky, který ovšem v rámci žánru rozhodně patří k tomu lepšímu, inteligentnějšímu a více než s dokola opakující se střílení a haldami mrtvých těl (ač ani těm se nevyhýbá) se tu setkáváme s opravdu zdařile vystavěným světem v alternativní historii. Estetika westernu, dieselpunku, science fiction. Jinými slovy osamělý mstitel, futuristická raná padesátá, osobní minipočítače a jako třešnička na dortu vraždící mašina, kyborg - kdysi člověk, pro jistotu pokrevně spřízněný s hlavním hrdinou Charliem Parkerem. A když už jsme u toho hrdiny, tak je to přesně ten týpek z detektivkářské Hard Boiled School - hodně dostává po tlamě, hodně "hláškuje" a i když byste mu přáli s tím něco udělat, je jasné, že jeho samotářský život chlapa, jemuž jde pořád někdo po krku, nelze změnit.
A právě tenhle chlápek se vrací do rodného města ovládaného nebezpečným gangem, aby se tu zapletl nejen do současných problémů, ale aby skrze ně zároveň vyřešil i svou vlastní minulost, jak už to tak bývá. Musím říct, že dávkování informací o Parkerově dětství zvládl Schink na jedničku. Stejně jako psychologii hlavní postavy. Jediné minus jsou pro mě akční scény, kterých je sice (naštěstí) méně a jsou rozhodně méně samoúčelné než třeba u F. Kotlety, nicméně na můj vkus by jich pořád mohlo být méně a mohly by být stručnější. Na druhou stranu ano, je to akční fantastika. A zase ano, ty scény tu měly svůj smysl.

07.04.2019

Nečtu všechny díly, ale jen vybrané kusy, přesto si myslím, že už se ve světě série Agenta JFK tak nějak orientuji. Teď přišla na řadu Invaze, román odehrávající se v alternativní realitě, kde je výsledek druhé světové války ohrožen a vypadá to, že nacisti zvítězí. Jan Kotouč je "militarista", takže víc než na science fiction prvky je zde armáda a pak především samotná invaze v Normandii. Ok, informace o ní jsou už tak nějak známé a možná, že se nedají v samotném průběhu (vyjma jádra tohoto příběhu, paradoxně, že) čekat nějaké originální informace. Jenže proč by to pak měl psát? Myslím, že Kotouč mohl přidat trochu nového pohledu na Den D - tady ho totiž podezírám, že místy až prakticky opsal situace ze seriálu / knihy Bratrstvo neohrožených. Některé jsou totiž fakt příliš podobné, včetně chování postav. Ale i tak jde o solidní a svižnou oddechovku, která dokáže vtáhnout. Nicméně pozdější knihy tohoto autora mi přišly výrazně lepší.

2 18.03.2019

Moje první setkání s Nesboem. Tahle kniha možná nemá nejlepší čtenářské reflexe, ale já byl víc než spokojený. Na jednu stranu klasický krimi gangsterský příběh, plný hry se čtenářem, střelby a s výrazným hrdinou, na druhou stranu Nesbo ukazuje varianty vnímání příběhu, a to v rovině mimo zápletku tohoto útlého románu. Otázky po paměti a vnímání vlastního života tu vystupují mezi řádky a já je fakt oceňuji. A další věc, která je moc fajn - když už autor sklouzne do příliš velkého klišé, později se ukáže, že vše je úplně jinak... Jediné minus nacházím v jinak čtenářský sympatické postavě vypravěče. Baví mě, že je to hloupý a neotesaný nájemný vrah "s dobrým a měkkým srdcem", to je neotřelý hrdina. Jen ta jeho hloupost působí nevěrohodně, protože zároveň má děsný rozhled a vlastně je poměrně bystrý. Jako by se autor nemohl rozhodnout, jestli bude vypravěč prostý, nebo inteligentní. Zdůrazňuje hloupost, ale ukazuje inteligenci. Bohužel ne tak, aby to působilo jako autorský záměr. Ale až na tuhle drobnost je Krev na sněhu fakt povedená.

10 17.03.2019

Takhle skvělá kniha se mi dlouho nedostala do ruky! Pokud máte (a pokud nemáte, stejně si knihu užijete, jen vám unikne pár brilantních narážek a citací... Ačkoli jsem si jistý, že mi jich taky uniklo mnoho, mé znalosti nejsou až tak hluboké)... Tedy pokud máte alespoň trochu povědomí o sémiotice a poststrukturalismu, není možné si tento román neužít. A pokud jste se někdy trápili nad texty R. Barthese, M. Foucaulta a podobných, zaručuji, že místy budete brečet smíchy ("Jděte už do prdele s epistémé!"). Ačkoli tohle není humoristický román. Je to detektivka, kde se setkává skvělý šablonovitý detektiv z "drsné školy" s naprosto cizím a bizarním intelektuálním prostředím, jeho Watson se tak mění v Sherlocka, protože znalost semiotiky se tu zdá být srovnatelná s Holmesovou schopností odhadu a hluboké analýzy při prvním pohledu... Celý román stojí na jedné straně na jazykovědě a podivném detektivním případu, zároveň však na do bizarních výšin přehnanému popisu intelektuálního prostředí osmdesátých let. Nechci příliš popisovat o čem kniha je, to lze dohledat a navíc, abych to dokázal, potřeboval bych mnoho stran prostoru. Tak tedy jen na závěr ještě jeden citát, který mě v kontextu neskutečně pobavil: "We don't need Derrida, we have Jimi Hendrix!"... Ale jinak jo, Derridu potřebujeme!

4 11.03.2019