Sigas
komentáře u knih
Skvostná země
Grace McCleen
Desetiletá Judith žije sama se svým otcem. Oba jsou členy fundamentalistické sekty (silně připomínající svědky Jehovovi) a jejich předvídatelný život má jasná pravidla. Ve škole je Judith terčem drsné šikany a ve volných chvílích utíká do světa, který si ve svém pokoji vyrobila z nejrůznějších odpadků. Jednoho dne zjistí, že zázraky se opravdu dějí, že je dokonce sama může vyvolat. A od té chvíle se strhne řetěz událostí, které skončí úplně jinak, než původně zamýšlela.
Tématicky zajímavé, hluboké a emocionálně strhující. Od začátku jsem měl pocit, že tohle není jen další knížka, kde se nás autor snaží ohromit svým řemeslným důvtipem. Ke konci jsem ohledně tohoto soudu poněkud v rozpacích, ale každopádně téma knihy není vycucané z prstu, cítíte, že autorka si ho hluboce prožila a doslova vás strhává sympatií ke svým postavám. Cítil jsem s nimi a od čtení jsem se opravdu nemohl odtrhnou.
Jedna linie je otcova existenciální krize. Druhá připomíná na první pohled spíše vítězné tažení malé Judith, která v sobě objevila schopnost dělat zázraky, ve skutečnosti ale směřuje také k neodvratné katastrofě. Právě Judithina zázračná schopnost žene děj dopředu, v celku příběhu si s ní ale nevím rady. Mám ji chápat jako náhodu, psychózu, nebo opravdový zázrak? A který svět je ten pravý? Až na závěr zjistíte, kde asi autorka stojí, postavy si možná také udělají jasno, a přesto zde zůstává něco vzdorujícího realitě. A možná to není žádné samoúčelné ohromování důvtipem, ale zjištění, že vůbec nemusí být jasné, kde ta realita vlastně je. Takže nevím přesně, co autorka chtěla říct, a už vůbec si nejsem jist, jestli se mi to líbí, ale čtení to bylo skvělé.
Ostatně myslím, že co se “ideologické” stránky příběhu týče, nemusí se pohoršovat nikdo, věřící ani zarytí ateisté. Máme tu jen otce, kterému starosti přerostly přes hlavu, a desetiletou holku, která se málem utopila ve vlastní představivosti. Bůh, se kterým Judith mluví, připomíná jednou spíš ďábla, pak zase část jí samé. Skvostná země je pro mě především citlivé zobrazení dvou křehkých lidí toužících po lásce, zápasících s vírou a snažících se vyrovnat se životem, který pro ně rozhodně není lehký.
Tanec s draky
George R. R. Martin
S deprimující vyhlídkou na několik let čekání na další díl jsem si tuhle knihu zpočátku šetřil a dávkoval ji jen po malých částech. Po slabší Hostině pro vrány jsem z Tance z draky opět nadšený. Staré známé postavy se vrátily na scénu a ani dornská linka už nevypadá jako začátek jiného příběhu, ale organicky se do něj včlenila. Atmosféra je poněkud depresivní, dokonce bych řekl, že některé postavy klesly na samé dno zoufalství, ale, jak je u celé ságy zvykem, z tohohle světa se vám vůbec nechce odcházet. Druhá půlka příběhu se opět rozjela kolotočem strhujících zvratů. Kapitoly končí přesně ve chvíli, kdy jste v šoku z náhlého vývoje událostí, a zvědavost, jak bude děj pokračovat, vám nedovolí přestat číst. A tak z pomalého dávkování nezbylo nic a jen jsem lačně hltal.
Střet králů
George R. R. Martin
Střet králů jsem přečetl ještě rychleji než Hru o trůny, takže rozhodně nemohu říct, že by kniha postrádala poutavost. Tempo příběhu se ale změnilo. Zatímco v prvním dílu byla atmosféra těhotná něčím neznámým, co přichází, nyní už děj podstatně pokročil, věci jsou v chodu a třebaže chcete vědět, jak to dopadne, nečekáte už tak dychtivě na rozřešení záhady, co se vlastně bude dít. Navíc děj je už značně rozstříštěn a probíhá spíše v paralelních liniích, zatímco v Hře o trůny se ještě rozbíhal ze Zimohradu jako ze svého středu. Ani nárůst nadpřirozených prvků, kouzla, třetí oka a zelené sny, mě příliš nepotěšil. Ale nic to nemění na faktu, že kniha to je návyková a hned se vrhám do třetí části.
Hra o trůny
George R. R. Martin
Knihu jsem četl až po zhlédnutí seriálu, který je sám o sobě vynikající, a trochu jsem se obával, zda se mu zážitek z knihy vyrovná. Mohu říci, že ano. Kniha je mnohem obsáhlejší a uvědomíte si souvislosti, které vám v seriálu unikají. Ani při obeznámenosti s dějem se neztrácí napětí a poutavost četby. V obou případech je přítomna sympatická drsnost a přímočarost ambivalentního, krutého světa, ale charaktery postav jsou trochu posunuté, už jen díky rozdílům věku. Také Tyrion působí mnohem plašeji a je mi ještě sympatičtější než dekadentní a věčně souložící postava z obrazovky. Ačkoliv v knize nechybí typické prvky žánru fantasy, dalece převažuje surová realističnost "středověkého" světa a nemusíte si kazit chuť instatní pachutí žánrových klišé.
Hostina pro vrány
George R. R. Martin
Po tom, jak se rozjela Bouře mečů, mi připadalo, že Hostina pro vrány pořádně šlápla na brzdu. Seznamujeme se s novými postavami a novým prostředím, většina starých postav zmizela, setkáváme se s nimi jen mimochodem nebo se jen tak přemísťují sem a tam. Trochu jako by začínala úplně nová kniha, trochu jako by vyprávění dojíždělo jen setrvačností. Až na konci mi zvrat s Cersei připomněl, jak mě předchozí díl dokázal strhnout. Doufám pouze, že tato změna tempa má ve vyprávění své odůvodněné místo.
Bouře mečů
George R. R. Martin
Třetí část série se mi líbila zatím nejvíc. Tempo místy až zběsilé, plné zvratů, vyhrocené vysokou úmrtností hlavních postav. Na druhou stranu, člověk si na to pomalu zvykne a za chvíli ví, že kapitola zdaleka neskončí tak slibně, jak začala, a už jen čeká, jaká zrada se tentokrát na konci skrývá.
Pí a jeho život
Yann Martel
Pestré, pěkně odsýpající vyprávění, od lenochodů tříprstých, přes exkurze ke třem velkým náboženstvím až k životu trosečníka na širém oceánu. Jen konec mě trochu zklamal. Buď jsem ho vůbec nepochopil, nebo se obrátil v nevázanou hříčku o vztahu fikce a skutečnosti. Uniklo mi, proč by to měl být slibovaný příběh, po kterém uvěříme v boha, dva týdny nad ním přemýšlet nebudu, ale čtení to bylo výborné a strhující.
Aeneis
Publius Vergilius Maro
Aeneis sice nedosahuje lehkosti homérských eposů, ale na druhou stranu je to dílo typicky a programově římské, včetně té trochy topornosti. Představuje, jak se chtěli Římané vnímat a čím chtěli být. Vergilius byl jeden z nejlepších básníků své doby, a tak pro člověka, kterého zajímá antika a dokáže skousnout rozsáhlý epos, to je lahůdka.
Chutná těla
Isaac Marion
"Jsem Mrtvý, ale není to tak zlé. Naučil jsem se s tím žít." Začátek příběhu o zamilovaném zombíkovi ukazuje, proč tahle knížka stojí za přečtení. Absurdní existence Nemrtvých skýtá spoustu příležitostí, které může ironický nadhled komicky zužitkovat. Vrcholem pro mě bylo zombíkovo rande, pasáž, kterou jsem vzhledem k tomu, že mé sociální dovednosti jsou asi tak na úrovni této zachovalé mrtvoly, četl s hlubokými sympatiemi.
Bohužel spolu s tím, jak jsme čím dál víc vtahováni do světa živých, příběh zajíždí do obvyklých kolejí romantické dystopie. S živými už není sranda, smrt a ztrátu končetin berou moc vážně a pořád něco řeší: v jakém světě to žijeme, jak jsme se dostali až sem, jak můžeme získat svou lásku a zachránit budoucnost? A tímhle hraním na vážnou notu se brzy nutně vytratí většina ironie, na které knížka ze začátku stála.
Zhruba první třetinu bych hodnotil nadprůměrně, zbytek mě trochu zklamal. Kdyby to šlo, dal bych tři a půl hvězdičky.
Snílci
George MacDonald
Síla MacDonalda je v jeho schopnosti vyjádřit fantastickým příběhem daleko hlubší skutečnost, než na jakou se zmůže mnohý realistický román. Hrdina přichází z normálního světa do Pohádkové říše a zde se setkává se stromy, skřítky, rytíři, obry i s krásnými paními, aby v těchto dobrodružstvích, podnikaných s vědomou naivitou pohádkového konání, dospěl k pravdě o své duši. V tom Snílci velmi připomínají mnohem mladší Knihu ztracených věcí J. Connollyho. Snílci ale vyšli už v roce 1852 a třebaže autor byl, jak jsme upozorněni v úvodu, jen “průměrný stylista”, setkáváme se tu s tak dokonalým využitím mýtického jazyka a příběhy jsou tak plné symbolického významu, že mohu říct jen: klobouk dolů.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Mistrovsky vyprávěný příběh o marné naději, kterou si z nevědomosti či z neochoty vědět zachovávají ti, kdo stojí před branami vyhlazovacího tábora, zatímco z komínů spaloven už vychází páchnoucí dým jejich příbuzných. A vzhledem k tomu, že taková byla skutečnost, přechází často literární zážitek v reálnou hrůzu.
Opakování
Søren Kierkegaard
Typický Kierkegaard: sebezpytující, trápící se sám nad sebou, pohlcený reflexí, abstraktní a místy jen těžko čitelný. Oproti jeho čistě teoretickým pojednáním jsou zde úvahy zasazeny do příběhu ze života, ale přesto má text takovou hloubku a tolik rovin, že tomu, co všechno chtěl říct a co naznačuje, rozuměl asi jen sám autor. Nicméně pro člověka podobného ladění je to lahůdka.
Kritika čistého rozumu
Immanuel Kant
Kantova Kritika mi dlouho ležela v knihovně a při pohledu na její tloušťku jsem četbu stále odkládal. Ale přeci jen, je to základní filosofické dílo. Když jsem se konečně rozhoupal, bylo to daleko čtivější, než se původně zdálo, a hlavně - knížka se dotýká opravdu klíčových filosofických témat. Jistě se vždy nemůžu ztotožnit s tím, jak se s nimi Kant vypořádal, nelíbí se mi ani jeho pedantická systematičnost, ale faktem je, že Kant vidí ty nejzákladnější problémy, že má úžasný postřeh a hloubku pohledu, a tak nám nechává spoustu námětů, o kterých musíme spolu s ním přemýšlet - což je ve filosofii to nejdůležitější.
Dějiny rané romantiky: Fichte, Schlegel, Novalis
Břetislav Horyna
Četba této knihy byla utrpením a musím klást autorovi za vinu, že napsal něco tak nesrozumitelného. Má to být představení rané romantiky nebo do sebe zahleděná diskuze se zahraniční sekundární literaturou o raném romantismu? Asi chce být obojí, ale tím pádem není ani jedním.
Hyperion aneb eremita v Řecku
Friedrich Hölderlin
Hyperion mě nadchl. Co filosofie vyjadřuje tak namáhavě a neohrabaně, je zde básnicky podáno s neobyčejnou jasností, živostí a pronikavostí. "Počnu přemýšlet a v tu chvíli jsem, zase jak dříve, sám ... příroda odpírá náruč a já tu stojím před ní podoben cizinci, který ji přestal chápat." A jak je tím řečeno vše, jak výtečně zobrazeno odcizení, marnost přemýšlení a touha po něčem vyšším.
Fenomenologická interpretace Kantovy Kritiky čistého rozumu
Martin Heidegger
Skvělý pokus kantovsky rozumět Kantovi lépe než on sám. Kantův zásadní problém: jak je možné předontologické porozumění bytí jsoucna, nás tak vede až rozvrhu nastíněném v Heideggerově Bytí a čase.
Moc se mi líbí jedna poznámka na okraj: "Filosofické poznání člověka bude muset jako pojmové poznání vždy učinit ducha svým centrem, přinejmenším, abychom byli zcela opatrní, dokud se ještě nedaří vydávat popis fungování např. žaludečních šťáv za interpretaci člověka."
Pán much
William Golding
Strhující příběh o tom, jak blízko číhá ve společnosti a v každém člověku zlo. Přečetl jsem jedním dechem.
Umění milovat
Erich Fromm
Čtivé, srozumitelné a dokonce vystihuje podstatný problém lidské touhy po lásce a masové neschopnosti lásky v současné kapitalistické společnosti. Na druhou stranu mi Umění milovat obzvláště v druhé půli připomínalo takový humanistický “popík”. Je to líbivé, těžko něco namítat, ale stále jako by zůstávalo na povrchu. Pravdivé, ale banální postřehy. Ne že by jich nebylo potřeba v situaci, kdy společnost ztrácí vědomí i těch banálních životních pravd a z tohoto hlediska čteme skvělou a velice potřebnou knížku, výborný protijed na příručky typu “jak získat přátele a vliv na lidi”. Nicméně si myslím, že pokud nepřekročí svůj marxistický stín, musí nakonec ztroskotat na pokusu o transcendenci bez transcendence.
Krysař
Viktor Dyk
Tato útlá knížka podává v sérii stručných obrazů prostý, ale silný příběh plný vášně, bolesti a ztracených nadějí. Je to spíš báseň než próza, její krásný, poněkud archaický jazyk má melodii a rytmus. Pro mě velice milé překvapení.
Pro budoucí poutníky a poutnice
Jakub Deml
Kniha, skládající se z deníkových poznámek, básní, dopisů, úředních lejster i výpisků z novin a knih, je pro nezasvěceného čtenáře, jakým jsem i já, dost těžko přístupná. Fragmenty ze života bez znalosti souvislostí, ohlasy na návštěvy, o nichž se víc nedovíte, odpovědi na dopisy, které neznáte. Přičtěte k tomu, že Deml je básník a mystik a že nám přímo říká, že souvislosti znát nepotřebujeme - a chápete, proč zde analytická mysl musí kapitulovat, jak bezradně přiznává referent biskupské konzistoře v odpovědi na autorovu žádost o udělení imprimatur.
Ale jaké poklady najdu mezi tím “pískem”! Mluví tu poesie tak čistá, prostá a zároveň hluboká, mluví tu radost oděná bolestí obrazy tak silnými a působivými, že už jsem dlouho nečetl něco tak dojemného a krásného. Deml stojí příliš daleko, abych se s ním dokázal ztotožnit, ale místa, kde se setkáváme, mě oslovila tak silně, že jsem dlouho zůstal poněkud otřesený.
