Sigas komentáře u knih

Patnáctiletý Christopher vyšetřuje vraždu psa. Má to docela těžké, protože coby autista nesnáší kontakt s lidmi a sám se odváží nejdál do krámu na konci ulice. Ale ono spíše než o nějaké vyšetřování (které se stejně brzy promění v rodinné drama) jde o pohled do duše člověka, který existuje trochu jinak než většina ostatních. Když se ho někdo dotkne, tak ho uhodí. Když je zmatený, zacpe si uši a sténá. Jeho nejoblíbenější sen je, že všichni lidi umřeli. Normálně by vás to zaskočilo, ale Christopher vám to všechno tak nezáludně vysvětlí, že ho musíte mít rádi. A možná pochopíte, že mezi námi vlastně není až takový rozdíl, že mezi velmi odlišnou lidskou zkušeností je stále jistá zásadní spojitost.

16 03.08.2014

Autorův sloh ve mně od samého začátku narážel na značný odpor. Není věta, aby nebyla poetická. Spojuje nesouvisející, kupí paradoxy, zajíká se v nekonečných souvětích, která jako by chtěla říct všechno, a neřeknou nic. U každé druhé věty musíte přemýšlet, co vlastně znamená. Zuzanka, mladá dívka z Bellacu, prostě není normální. Připadá mi, že v ní není nic skutečného, že vše proměňuje v poetickou hru a ani nemůžete říct, že by to byla její vina, protože ona skutečnost prostě nezná, a tak od ní ani nemůže utíkat. Zuzanka je spíš zakletá.
Čtete o jejích dětských rozmarech, o tom, jak vyhraje v časopise cestu kolem světa, o cestě lodí, všude potkává různé postavy, věci a krajiny, všechno se motá a tančí v tom neskutečném poetickém blouznění a stále vás neopouští myšlenka: Zuzanka je naprosto mimo.
A pak se octne na opuštěném ostrově v Polynésii. Stráví tu dny, měsíce, roky. Jedinou společností jsou jí papoušci, rostliny, moře. Nevzdoruje jako Robinson, nechce ostrov civilizovat, ale poddává se mu. Propadá rytmu divoké, člověkem nedotčené přírody, barvám ptáků, vůni rostlin, hře světel, náruči moře.
Teprve teď mi začal ten omamný tanec slov dávat smysl. Co mi u slušné dívky z francouzského venkova připadalo bláznivé, co mi vadilo na Giraudouxově slohu, co mi v civilizovaném světě přišlo jako ztracenost a nepřípadnost, to je naprosto případné u dívky, která je opravdu trosečnicí, která je opravdu ztracena. Bez lidského protějšku, bez záchytného bodu, bez všech našich jistot ztrácí získané představy a zdánlivé povědomí, které má člověk sám o sobě, nepoznává se už, plete si vlastní emoce, její vědomí se potácí v extrémech mezi zvířecí přirozeností a bohem. Její osamělost se stává láskou, a když moře vyvrhne těla utopených, pečuje o ně bez odporu a beze strachu jako o své milé. Vlastní duše jí vyklouzla z rukou, aby mohla obejmout vše.
Když jsem četl první polovinu knihy, chtěl jsem ji dokonce odložit. To je na mě moc, říkal jsem si, to prostě není ke čtení. Ale pak jsem se spolu se Zuzankou ztratil, pak jsem jí porozuměl. Zuzanka a Tichý oceán je totiž skvost, který se otevře, až když se v něm ztratíte.

9 26.07.2014

Jak už název napovídá, je to knížka o falešných představách o Bohu, napsaná na základě pastoračně-psychologické práce s 591 osobami katolického vyznání, aktivně se angažujícími v církvi, se kterými se autor setkal v souvislosti s jejich životními krizemi. Občas je čtení jejich příběhů velice depresivní a skličující, obzvláště když vidíme shrbené postavy hlasatelů radostné zvěsti. O to dojemnější pak je, když nacházejí smíření s Bohem, se svým životem a sami se sebou.
Na začátku Frielingsdorf objasňuje teologická východiska: O Bohu si žádnou adekvátní představu udělat nemůžeme. A přeci je Bůh skutečný, je nám vždycky mnohem blíž, než vůbec tušíme, přináší nám vykoupení a volá nás k plnému životu. Ale co když věříme jen v boha, kterého jsme si sami vymysleli? Co když se naše představa stane jen prostředkem, kterým sami sebe trestáme. Překážkou, kterou si stavíme na naší cestě k Bohu, abychom se mu nemuseli přiblížit? Pomocníkem našeho už od prenatálního období získávaného negativního postoje k životu, našich deficitních strategií přežití? Někdy můžeme najít svobodu od svazující minulosti, jen když se postavíme těmto znepokojujícím otázkám čelem.
Na takovou kupu špíny a bolesti, s jakou se setkáme, je tu možná trochu málo pozitivního poselství. Ale to může být jen můj subjektivní dojem, tím spíš, že knížka vznikla jako doplnění předcházející autorovy knihy Od přežívání k životu, kterou neznám a která snad tenhle nedostatek vysvětluje.

3 12.07.2014

Nesmírně zajímavé čtení. Ne že by apokryfy byly hodnotnější nebo snad hlubší než spisy, které se dostaly do kánonu, ale ukazují nám kánon v širších souvislostech, ukazují nám pozadí, na kterém vznikal, a ukazují ho jako živé svědectví uvnitř církve, které se muselo prosadit v konkurenci odchylných názorů, odchylných podání a někdy i vysloveného pohádkaření.

2 04.06.2014

Velmi podrobná kniha zachycuje vzestup Hitlera k moci především v souvislosti s celkovou historickou a společenskou situací. Od jisté chvíle se všechno začne valit s jakousi osudovostí a tragédie, která přichází, je nevyhnutelná, protože doba je na ni zralá. Vidíme, kolikrát stačilo něčí jediné drobné rozhodnutí, aby se Hitler a jeho NSDAP propadli do bezvýznamnosti, ale nebyl nikdo, kdo by to rozhodnutí udělal, kdo by se té lavině v jejím zárodku postavil. Někdy máte pocit, že kdyby se Hitler nenarodil, museli by si ho Němci vymyslet.

2 03.06.2014

Je to útlá knížka, a navíc celou její polovinu tvoří životopis Steinové. Jako základní seznámení s jejím životem a myšlenkami svůj účel splní, ale doufal jsem v něco trochu výživnějšího. Ne že by nebyly výživné myšlenky samotné, naopak prozrazují hluboké proniknutí do tajemství víry, ale pořád jsou to jen střípky.

2 29.04.2014

Poprvé se mi Poutníkova cesta dostala do rukou před víc jak dvaceti lety a považoval jsem ji tehdy asi za tu nejlepší knihu, jakou jsem kdy četl. A když jsem se k ní teď po tak dlouhé době vrátil, nemusím kupodivu na tom soudu moc měnit.
Jak píše zlovlk v komentáři pode mnou, je na ní něco až půvabně naivního. Koukáte, jak poutníka z bažiny zachrání Pomoc, jak ho tluče obr Beznaděj, jak Mluvka vede prázdné řeči, Malověrnému chybí víra a Vypočítavý je vypočítavý. A cosi asi bude na místech, jako je Oklika, Pohoda nebo Výstraha? Člověk by skoro čekal, že to bude primitivní. Ale ono je to hluboké, pravdivé a strhující, protože každý poutník se v tom stokrát pozná a autorova upřímnost ho srazí do kolen. Knížka tak půvabná jako Bunyanova prostá víra, která ze sebe nic nedělá.

7 26.04.2014

Martin Buber v téhle útlé knížce zkoumá vztah náboženství a filosofie, a přestože jeho analýza nejrůznějších proudů moderního myšlení klade na čtenáře poměrně velké nároky (tím spíš, že jejich znalost předpokládá a většinou jim věnuje jen pár vět nebo odstavců), základní poselství je řečeno tak prostě, srozumitelně a přesvědčivě, že jsem tím zůstal docela překvapen: Náboženství není žádný souhrn představ nebo idejí, ale skutečnost, skutečnost celá a bez vynechávek, tak jak ji člověk prožívá, když je otevřený setkání, když do ní vstoupí a naproti sobě tu potkává Boha a druhé lidi.
Zbytek je jen komentář k tomu, proč má naše doba takový problém skutečnost vůbec vidět. Ukazuje, jak je realita zastřená obrazy, které jsme si vytvořili, ale které už ztratily souvislost se skutečností, kterou mají zobrazovat, jak se obracíme do sebe a myslíme si, že můžeme všechno nalézt sami v sobě, jak subjektivita pohltila člověka natolik, že již téměř není schopen vyjít ze sebe ven a prožít opravdové setkání tváří v tvář. Mám Bubera rád.

6 26.01.2014

Když vezmu každé dílko z téhle knížky zvlášť, rozhodně se mi nejvíc líbilo to nejkratší - pohádka o Hyacintovi a Růžence. Autorova fantazie je originální, lehká, hravá a veselá, někdy překvapivě odvážná a jádro poselství se vyloupne snadno a nenuceně.
Pak jsou tu Hymny noci. Krásné, tiché, vznešené a odhodlaně zasněné, obzvláště ze začátku. Když ale romantická duše na svém putování za útěchou tajemné noci zavítá i do Palestiny a v Kristu spatřuje vůdce, jehož chce následovat do věčného snu, přijde mi to jako poněkud nešťastná romantizace křesťanské symboliky, která je na škodu romantismu i křesťanství.
A nakonec nejrozsáhlejší, ale pro mě také nejhůře stravitelný Jindřich z Ofterdingen. Dlouho jsem nevěděl, jak mám tento román číst. Postavy jsou tak typizované (poustevník, havíř, básník, kupci) a patetické (obzvláště vzájemná vyznání lásky Jindřicha a Matyldy jsou přímo odporně vzletná), že jejich formální funkce jim vysála veškerý uvěřitelný život. Až později mi došlo, že Jindřicha je třeba číst především jako pohádku, jako symbolické znázornění autorových představ o světě. Ostatně z nástinu toho, jak měl příběh pokračovat, se ukazuje, že některé postavy se nakonec měly spojit v jedné, určené jako abstraktní princip (Rozum, Fantazie, Měsíc, Železo). Jenže i to kouzlo pohádky ve mně postupně udusilo nestřídmé hromadění různých mytologických motivů vrcholící v úděsném mytologickém eintopfu Kingsohrova vyprávění na konci prvního dílu. A tak nesrovnatelně víc než sám příběh mě u Jindřicha z Ofterdingen bavilo objevování Novalisových v příběhu skrytých a roztroušených filosofických názorů.
Možná ještě zajímavější je objevování samotného Novalise - Friedricha von Hardenberg. Postava, ze které jsem zkrátka na rozpacích. Co byla skutečnost a co stylizace? Na obrázcích vypadá jako andílek, který neumí do pěti počítat, ale mladý Fritz si mezi známými získal proslulost uměním flirtovat s děvčaty. Propadne kouzlu dvanáctileté Sofie von Kühn a o rok později se s ní zasnoubí. Prý to není láska, ale náboženství. Nešťastná Sofie pak v patnácti letech umírá. Nepochybně musela mít jisté éterické kouzlo, ale Fritz ho tak nafoukne, že na ní postaví náboženství lásky a udělá z ní královnu nebes. Pubertální královna nebes neuměla napsat snoubencovo jméno bez několika pravopisných chyb, kouřila, bývala k němu chladná a nechala si vykat. No a sám Novalis se navzdory své nebeské Sofince za chvíli zasnoubí s jinou. Tak co si s tím počít?

1 18.01.2014

Knížka vypráví v prvním plánu především o nápaditosti. Proti smutnému zástupu aspirujících spisovatelů, kteří kdo ví proč zoufale chtějí psát, ale nemají o čem, postaví člověka, který má už od dětství neuvěřitelnou spoustu nápadů, ale psát nechce. Tenhle člověk, přezdívaný Petr Pavouk, je ostatně zajímavý i z jiných důvodů, což nám napoví už malý mužíček se zeleným kloboukem, který ho provází a kterého ostatní lidé nikdy nevidí.
Petrova fantazie a inteligence jsou vzácný dar. Dovede je využít a líčení jeho neobvyklých životních osudů je zábavné a zajímavé. Když jsem mu ale pomalu začínal závidět takové bohatství zážitků, ukazovalo se čím dál jasněji, že s jeho vztahem k realitě není něco v pořádku. Je možné žít čistě esteticky, jako by vše byl jen nezávazný příběh, které si vymýšlíme pro své potěšení? Od té chvíle mě mnohem víc než Petrovy další osudy zajímalo, jaké poselství má autor připravené na závěr. Jak může tenhle ohňostroj imaginace naplnit motto knihy, které říká: “Odpojit se od světa médií a všelijakých kulturních osvětářů je jako vstoupit do jiného, magického světa. Jako vstoupit zpátky do skutečnosti. Čas snů skončil.”
Pokud se tím chcete nechat překvapit, další větu už nečtěte. Protože si neodpustím poznamenat, že mě Gaarder příjemně překvapil, když příběh o nápaditosti utržené ze řetězu zakončil něčím vcelku nenápaditým a neoriginálním, co známe už z klasické tragédie.

1 21.12.2013

Tenhle subtilní román jsem si vychutnával, a to hned několikrát. Proč mě už od začátku chytl za srdce, aby jím ke konci pořádně zasmýkal? V čem vlastně spočívá jeho kouzlo? Nejdříve mě napadají jednotlivé věci, které mi byly sympatické: vášeň myšlení, pochopení pro outsidery, ironický nadhled a něco, co by šlo nazvat soucitem nebo snad poněkud pateticky láskou k lidem, která ovšem nesklouzne k laciné abstraktnosti. Ale ono v tom bude ještě něco víc.
Filosofování postarší domovnice a dvanáctileté holky je sice zajímavé, ale není to přednáška z filosofie, a tak je rozhodně nemusíme brát za slovo. Já třeba nesdílím nadšení pro náboženství Umění nebo pro výkřiky o biologickém determinismu, ale požitek z četby mi to nijak nezkazilo. Jejich úvahy jsou především příležitostí, abychom za fasádou kamenných tváří a předvídatelných životních rolí dokázali objevit skrývající se bohatství vnitřního života, hluboká lidská trápení a touhy. Je to především kniha o potkávání: o tom, když někdo naproti všemu očekávání potká toho, koho stojí za to potkat, a když na druhé straně v něm samém naproti vnějšímu zdání dokáže někdo objevit poklady, které skrývá. Není právě tohle společná lidská touha, kterou příběh naplňuje? Je to moc popelkovské? Jenže uvědomte si, že tahle Popelka není mladá a krásná dívka, ale stará a ošklivá domovnice. To samo o sobě brání příliš naivní sentimentalitě. Ostatně, autorka opravdu míří na čtenářovy emoce, ale já přiznávám, že jsem se v tomto případě rád nechal strhnout.
Vadila mi jen jedna věc. Jestliže jsem na začátku zmínil, že jsem si knížku vychutnal několikrát, bylo to ze zoufalství nad překladem. Ne že by byl psán ošklivou češtinou, jen občas nedával smysl. A přiznejme si, to je u knihy založené na myšlenkách dost velký nedostatek. Skoro v každé kapitole jsem se u některé věty zarazil a dlouho hloubal, co vlastně znamená. Nakonec jsem si pořídil francouzský originál a vzhledem k mým mizivým znalostem francouzštiny také anglický překlad a nakonec se většinou ukázalo, že ta věta je úplně jasná, ale nesmyslně přeložená. Někdy překladatel jen mlží, takže smysl vůbec nelze postihnout, jindy to přeloží přesně naopak a úplně tím poruší kontext. Došlo to tak daleko, že jsem překladu už vůbec nevěřil. Tou dobou se ale prvotní zoufalství změnilo ve zvrácenou vášeň, se kterou jsem, ostatně zcela v duchu románu, srovnával různé jazykové verze, vyhledával chyby a pátral po pravém smyslu textu. A tak i této nedokonalosti mohu být nakonec jen vděčný za umocněný čtenářský zážitek.

12 01.12.2013

Začíná to jako zajímavé obrázky z ospalé a vyprahlé Persie první poloviny 20. století. Nevím sice, jestli byl tehdy Írán modernější než dnes, každopádně mě překvapilo, jak moderní, v dobrém i ve zlém, je přístup autora. První povídky v tomto výboru jsou drsně realistické. Narazíte na zeď a dál už není nic. A zeď zobrazuje Hedájat skvěle. Ne dost na tom, že příběh skončí už tak dost špatně, ale autor si ještě přisadí dovětek přesně vypočítaný na to, abyste zaručeně propadli pocitu, že je to ještě mnohem horší a žádné východisko z tohoto krutého světa neexistuje.
Jak postupujete dál, ukazuje se stále jasněji, že spíše než o realismus se v jeho případě jedná o pesimismus. Zeď ho nezastaví, aby nesestoupil ještě hlouběji. Když svět nemá smysl, může ho stejně dobře nahradit nesmysl. Rozdíl mezi šílenstvím a realitou se ztrácí, aby v povídce Slepá sova vyústil v úplnou mystiku pesimismu, v níž se zhmotňují hrozivé noční můry smrtelného zoufalství. Zkrátka Hedájat píše výborně, ale jeho beznaděj se mi zamlouvala tím méně, čím byl přesvědčivější.

Druhé pohlaví mě překvapilo. Není to knížka, nad kterou lze jednoduše mávnout rukou, ale hodnotit ji je docela těžké. Beauvoirová ve svém zkoumání postavení ženy shromáždila spoustu materiálu z nejrůznějších oblastí a její líčení jsou psychologicky hluboká a románově živá. Na okraj dodám, že trochu zbytečně mnohomluvná. Především ale líčí úděl ženy poněkud jednostranně jako holé neštěstí, a to s takovým zaujetím a s takovým vzmachem pera, že místy překračuje žánrové hranice až na pokraj hororu a čtenáře začne polévat studený pot.
Kdykoliv si ale začnu říkat, že ta deskriptivní část je sice jednostranná, ale vcelku dobrá, vyvodí autorka závěry, se kterými nelze souhlasit. Její kontroverzní závěry vycházejí z předpokladů, které označuje jako existencialistickou morálku: Cokoliv nepochází z autonomní svobody, cokoliv nepochází z jedince, který se ve své transcendenci svobodně určuje, to je buď mravní poklesek, nebo trpěný útisk, v každém případě naprosté zlo.
Problém je v tom, že lidská existence prostě je biologicky a historicky určená a příroda ani dějiny nejsou žádným garantem společenské spravedlnosti. Pokus osvobodit se od všeho určení a určit se pouze jako to, co se svobodně určuje, vede paradoxně k tomu, že člověk sám sebe ztratí, protože pak není nic určitého a jeho existence se vypaří v abstraktní možnosti. Takové tragické existenci nakonec zbudou jen nářky na přírodu, společnost a všechno kolem, protože všude naráží na meze své svobody: Prokletím ženy je, že se neúčastní válečných výprav. Jejím největším neštěstím je, že rodí děti. Jenže život je dialektický, a tak by se dal namítnout pravý opak.
Kniha je to rozhodně zajímavá a přináší spoustu podnětů k zamyšlení. Jenže místo toho, aby přinesla slibovanou tečku za „ženskou otázkou“, opíše kruh a postaví vás znovu na její počátek.

15 02.11.2013

To byl tedy nářez: Oslovení jako “mladý a sličný zajatče” nebo “můj ubohý modláři”. Kouzelná sebereflexe divocha, který o sobě vypráví a dodá: “To víš, milý hochu, divoch je přece jen divoch.” Pohan, který vidí kněze při mši a zvolá: “Ach, té kouzelné nádhery náboženství! Té velebnosti křesťanského ritu!” Vášniví bezstarostní divoši, slzící a omdlévající hrdinové, vznešený poustevník obklopený ve své jeskyňce nadpřirozeným světlem, hřbitovy v měsíčním svitu.
Na druhou stranu je to esence toho, co si představuji pod pojmem romantismus. Esence nechutně kondenzovaná, odpudivě patetická a stylisticky hrozivá, která se přesto stává čímsi klasickým. Teprve když si dovolíte odstup reflexe a nečtete jen samotný příběh, ale zároveň dokument o počátcích romantismu, je to snesitelné, zajímavé a dokonce i zábavné. Jak se trefně píše v předmluvě, Chateaubriand je jedním z nejhorších a zároveň největších spisovatelů Francie.

Malá ochutnávka. Pozor, obsahuje spoiler, ale myslím, že v tomto případě to vůbec nevadí:
“Nebesa!” zhrozil se misionář,“ čeho ses to dopustila, milá dcero?” “Zločinu, ctihodný otče,” zalkala Atala s vytřeštěnýma očima, “ale zahubila jsem jen sebe a zachránila svou matku.” “Pověz vše,” vzkřikl jsem všecek poděšen. “Slyš tedy!” vybídla mne odumírajícím hlasem, “předvídala jsem svou slabost, a proto jsem při našem útěku z vesnice vzala s sebou…” “Co jsi vzala s sebou?” vyrazil jsem strnulý hrůzou. “Jed,” řekl poustevník. “Už zuří v mých útrobách,” zahořekovala Atala.

1 29.10.2013

Trochu zklamání. Experimentální forma románu mi sama o sobě nevadila, i když jsem nepochopil její účel. Poněkud mě rušilo, že to, co měl být formálně dialog, bylo vlastně vyprávění a zkrátka jsem si nedovedl představit, že by tak spolu dva lidé v živé konverzaci opravdu mluvili. Ale to může být způsobeno také posunem v překladu a v hebrejštině to třeba znělo normálně.
Obsah knihy je zajímavý, alespoň z historického a kulturního hlediska. Takové nahlédnutí do rozpolceného světa sefardských Židů. Když si ale odmyslím to zajímavé a pro vlastní děj v podstatě podružné, nemohu říct, že by mě příběh nějak zvlášť zaujal.

10.10.2013

Ne že bych neměl rád příběhy s filosofickou pointou, právě naopak, ale v téhle hříčce na téma paradoxní povahy času jsem prostě nedokázal odhalit žádný hlubší smysl. Možná mi jen unikl, možná zde žádný není. Mrzí mě to tím spíš, že realistická část vyprávění byla rozehrána docela slibně. Od postav neforemného profesora latiny, nadpozemsky krásné a chytré studentky, dravé učitelky biologie a jejího manžela, básníka, češtináře a sportovce v jedné osobě jsem, nevím přesně proč, čekal hodně. Připadalo mi, že mají potenciál pro velmi zajímavý vývoj a že můžou říct něco podstatného. Jenže jejich příběh se rozplynul do ztracena, začala cesta do mlžných dálek a jediné, co mi na konci zbylo ze všeho očekávání, byla prázdnota.

10.10.2013

Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat.

“Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svatých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”

Deml s odstupem 40 let vzpomíná na pouť, kterou podnikl se svými přáteli v době, kdy se ještě chodilo pěšky, o nocleh jste požádali v neznámé chalupě a v nočním lese vás překvapil pytlák. Povídání je to malebné, mírně sebeironické (proč mi kapitolky typu "Jak jsme obědvali" neodbytně připomínají Cimrmana?), s přídavkem sarkastických šlehů, hlubokých myšlenek a prodchnuté Demlovou zbožností. Mám pocit, že to ani nemělo být ničím víc, totiž historka o zimním putování tří podivínů. Se zásadním dovětkem, že ji vypráví mistr básník.

4 04.09.2013

Nejprve si řekneme, jak celý příběh skončí. Konec se mi totiž líbil nejvíc. Zápletka se od jisté chvíle vyvíjela tak nepravděpodobně, že po většinu času mě asi nejvíc poutala otázka, jak z toho autor dokáže vybruslit. No a povedlo se mu to, duchaplně a s grácií. To musím ocenit, stejně jako fakt, že mě čtení prostě bavilo.
Jinak jsem neunikl svým obvyklým rozpakům z literatury pro mládež. U Posla hned poznáte, o jaký žánr se jedná. A já si nejsem jistý, jestli je třeba psát pro mládež jinak než pro dospělé, jestli se za tím neskrývá jen marketingová podbízivost. Na druhou stranu je zajímavé, že v podstatě zde máme knihu s „výchovným“ posláním. Poselství je to pěkné, i když trochu banální, což ale vyvažuje ne úplně přímočaré a jednoznačné provedení.
A ještě varování: Zusakův obrazný jazyk se už povznáší k výšinám „čokoládového nebe“ ze Zlodějky knih, což nemusí být pro každého úplně dobrá zpráva.

7 25.08.2013

Příběh bezvýznamného úředníčka, který vede svůj osamělý život, sní o jakémsi velkém a hotovém poslání, které na něho někde čeká, a ve skutečnosti veškerou svou energii investuje do malicherných půtek, jako když se za vynaložení značných prostředků po dlouhou dobu snaží přimět důstojníka, aby mu na Něvském jako první uhnul z cesty. Především je to ale nemilosrdná cesta za poznáním lidské povahy. Dostojevskij si vysloužil přídomek znalce lidských duší. Myslím, že je mnohem víc: Ví totiž, že člověk není jen duše. A právě rozpor mezi tím, čím by chtěl být, ale čím je právě jen ve svých přáních, mezi tím, čím je ve skutečnosti, a konečně mezi tím, čím je pro druhé, otevírá chřtán zoufalství, do kterého moderní člověk “z retorty” zahučí až po hlavu.
Těžko vzpomínám na nějakého hanebnějšího a nesympatičtějšího hrdinu, než jaký ožívá v této novele. A přece nic hrozného neudělal, není to žádný démonický zloduch a jeho hanebnosti jsou malé, upachtěné, až směšné. Náš hrdina má dokonce ideály, sní o "kráse a vznešenosti", ale ve skutečnosti z něj většinou vypadne jen něco ošklivého, trapného a podlého. Je to člověk do značné míry neskutečný, abstraktní, odtržený od "živého života", a přece je ve své abstraktnosti tak reálný, jako by vystoupil přímo ze života. Až jde z toho mráz po zádech, když jsem v něm občas poznával sám sebe.
Dostojevskij je zkrátka génius. Dokáže věrně zachytit ty nejnesmiřitelnější rozpory, které se v člověku setkávají. S trýznivou upřímností odkrývá lidskou malost a hanbu až na kost. A kde se najde druhý takový mistr trapnosti, který svou postavu poníží, zbaví veškeré důstojnosti, předhodí veřejnému pohrdání, až nad ní budete soucitem a hrůzou trnout - a zároveň ji učiní tak komickou, že budete prskat smíchy?

15 13.08.2013