Sigas
komentáře u knih
Epos o Gilgamešovi
neznámý - neuveden
Nemůžu si pomoct, ale miluju příběhy z dětských dob lidstva, kdy poetika mohla být prostá a přitom tak krásná. Z časů, kdy se skládaly písně o kácení lesa, nevěstka byla nositelkou civilizace a “hrdina, potomek Uruku, trkavý býk, syn vznešené krávy” plakal nad svým přítelem, “divokým mezkem, který honil osly hor”:
Až já zemru, nebudu snad jako Enkidu?
Hoře se vplížilo do mého nitra.
Ze strachu před smrtí utíkám na step...
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická (p)
Pro mě to byla především knížka o vykořeněnosti, o lidech, kteří nejsou nikde doma: Židé jako "kolektivní Job", křesťanští Arabové, židovští křesťané, pravoslavní se sklony ke katolicismu, katolíci konvertující k pravoslaví. Takový typický příklad: katolická řádová sestra, napůl Polka, napůl Litevka, se zázemím v Rusku, konvertuje k pravoslaví, vdá se za pravoslavného Žida a přesídlí do Izraele.
Různorodou směsici dopisů, deníkových záznamů, rozhovorů, novinových zpráv a nejrůznějších dokumentů spojuje postava Daniela Steina, polského Žida, který se stal katolickým knězem a v Haifě se pokouší obnovit židokřesťanskou obec. Steinovo působení za války, kdy se účastnil odboje a zároveň pracoval jako překladatel pro gestapo, se mění v pouhou dobrodružnou epizodu, která je zcela zastíněna jeho poválečným působením (varování pro toho, kdo by čekal něco na způsob Laskavých bohyň).
Celý román se snaží vyrovnat s jednou velkou otázkou: Proč se všechny problémy neustále točí kolem Židů? A jak je možné tuhle otázku zrušit? Na to je samozřejmě těžké odpovědět, vždyť to je jako chtít vysvětlit tajemství dějin. Ale Danielu Steinovi se kupodivu daří svým životem smiřovat všechny ty zdánlivě neřešitelné náboženské, sociální i etnické rozpory.
Možná jsem příliš podezřívavý kvůli nápisu o "jednom z nejlepších románů současnosti" na přebalu, nicméně pár věcí mi trochu vadilo. Nevím, jestli to není jen překladem, ale připadalo mi, že množství postav používá skoro stejné výrazové prostředky. A především - dokumentární styl knihy téměř neumožňuje vést čtenáře k nějaké myšlence nenápadnou cestou, tak aby si toho ani nebyl vědom. Vidíte, jak autorka cíleně vybírá materiál a předkládá vám ho, a já se na některých místech nedovedl zbavit pocitu, že až příliš tlačí na pilu a poněkud manipulativně mi podsouvá své vlastní závěry.
Každopádně to bylo velice zajímavé čtení, především proto, že přibližuje Izrael z poněkud neobvyklých, možná až okrajových perspektiv. Jinak - a nebýt mé slabosti pro tuhle fascinující zemi - bych byl v hodnocení zdrženlivější.
Laskavé bohyně
Jonathan Littell
Skvělá kniha. Dějiny holokaustu, válka na východní frontě, pád Berlína, vyšetřování vraždy, incestní láska, temné sexuální fantazie, kavkazské národy, spleť nacistické byrokracie - je tu tolik zajímavých témat, že jsem vůbec nestihl nudit. V rozpacích jsem snad jen z několika momentů spisovatelské svévole, která překračuje hranice uvěřitelnosti.
Kromě toho je to ovšem také pěkně hnusná kniha. Při čtení jako by na mě vždycky padla tlustá deka. Ale zároveň jsem se pokaždé svým způsobem těšil na další dávku. Podobně jako hlavní protagonista Aue, i já jsem měl pocit, že při tom něco důležitého pochopím. Jak vůbec mohlo dojít k něčemu tak hroznému, jako byl holokaust? Jak mohlo pár tisíc členů Einzatzgruppen vyvraždit přes milion lidí, většinou žen a dětí, a po válce se zase začlenit do normálního života? Jakou vinu má národ, jehož státní mašinérie pracovala k tomuto cíli, a přece všichni bojovali za konečné vítězství s pocitem dobře splněné povinnosti?
Knížka nám neodpoví, jsou to přece paměti esesáka, který nechová výčitky svědomí. A přece můžeme pochopit mnohé, protože vidíme, jak tehdy lidé mysleli. Dokonce je to hotová encyklopedie postojů k takové, jak se říkalo, “Schweinerei”. Pokud ale od jejich vysvětlení nedokážete udržet odstup, strhnou vás do naprostého morálního bahna a z následující deprese se jen tak nevyhrabete. Trochu mi to připomíná Zločin a trest, tentokrát ovšem bez trestu. Vraždy, hrůza, horečky, blouznění, nakonec se tu mihne Soněčka, ale Raskolnikov se nezačne kát.
Možná je škoda, že Aue je znázorněn jako vyšinutý sexuální deviant, protože dost dobře by na jeho místě mohl být někdo “úplně normální”. V jistých historických situacích stačí, když se člověk prostě jen zapojí do systému. Krutá pravda je, že v podobné situaci by se zřejmě zachovala většina z nás stejně a dokud jí nemusíme čelit, můžeme se jen rozpačitě ptát, zda bychom nenalezli více odvahy.
Nový život
Orhan Pamuk
Nálepka “postmoderní” ve mně už předem vyvolává nedůvěru: Dezorientace, ztráta identity, pluralita významů, relativita střídání starého a nového. To všechno v Pamukově románu najdeme, a přesto nelituju těch pár hodin, které jsem s ním strávil.
“Nový život” začíná tajemnou knihou, v níž mladý student Osman objeví nový smysl. Jenže smysl čeho? Svého života, celého světa, nebo samotné knihy? A kde tento nově objevený smysl vlastně najít? Otázka po smyslu textu se tak proměňuje v otázku po způsobu bytí smyslu textu.
A pak je tu láska Osmana k další čtenářce knihy, Canan. Pátrání po smyslu nového života oba dva svede dohromady s podobně postiženými lidmi, zastánci i odpůrci knihy, provede je po celém Turecku, po zvláštním světě autobusových spojů až k okamžikům poznamenaných smrtí ve chvílích dopravních nehod. Sledujeme, jak se mění svět kolem, lidé přicházejí o iluze, nacházejí smíření, nebo se pozvedají v zoufalém odporu. Ano, je to bizarní obrázek plný bláznivých postaviček ovládaných paranoidními představami spiknutí a proti-spiknutí, je to postmoderní guláš uvařený z exotických tureckých ingrediencí, ale hledání smyslu celé té taškařice mě opravdu bavilo a především musím uznat, že tahle na první pohled podivná slátanina skutečně hluboký a znepokojující smysl má.
Buď - alebo
Søren Kierkegaard
Rafinovaná kniha. Formálně pestrá sbírka aforismů, úvah a novely. Osciluje mezi nevázanou rozpustilostí a smrtelnou vážností. Vydána byla pod pseudonymem jako soubor náhodně nalezených textů dalších osob, z nichž některé se tváří, jako by vydávaly pod pseudonymem díla dalších osob. Zkrátka Kierkegaard je všechno, jen ne jednoduchý.
Hlavním tématem knihy je rozpor mezi estetickým a etickým přístupem k životu. Estetická část je pestrá, živá, lehkomyslně duchaplná, schází ji vážnost a čte se snadno. Když pak přijde ke slovu zástupce etického přístupu k životu, je to zprvu menší šok. Styl je najednou rozvláčný, suchý a dokonce nudný. Formálně to je správné - etika není žádná sranda. Pokud má estetickou platnost, pak - jak se ostatně dočteme - spočívá v tom, že ji žijeme, ne že o ní mluvíme. Čtivost tím trpí, ale absenci estetického požitku bohatě vyváží šokující myšlenková hloubka. Popisy duševních stavů jako zoufalství, omrzelost životem, rezignace, lítost a vina, i prozoufání se k sobě samému patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Rozvíjejí se tu základní témata, kterými se zabývají další autorovy práce, a připadá mi, že oproti nim jsou zde snadněji pochopitelná.
I když, po pravdě řečeno, Kierkegaardovy spisy na mě někdy působí velice rozporuplně. Často se pohybují v kontextu dnes již zapomenuté dobové rozpravy provinciálního Dánska, což z nich činí něco nahodilého, čemu je těžko porozumět a co by nás vůbec nemuselo zajímat. Na druhou stranu je to hluboký výraz jednotlivce, s krvavou krutostí zpytujícího svou duši a bojujícího o opravdovost, a jako takový mě Kierkegaard nejen zajímá, ale přímo fascinuje.
Tisíc a jedna noc. Díl 2
neznámý - neuveden
Těžko hodnotit sbírku vyprávění tak velmi odlišné úrovně. Od hlubokých mystických podobenství přes dobrodružné a erotické příběhy k příběhům o ničem až po nekonečné a nesnesitelně nudné výklady o počtu súr, ájí, slov a písmen v koránu. Každopádně je spojuje exotika orientu a nepochybné stopy otrocké morálky.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Kniha, která se zakousne do srdce. Jako mozaika se před námi skládá příběh několika lidí v nacistickém Německu, viděný naivním pohledem dětí - a smrti. Jsou to, jak říká vypravěčka, takové "zatoulané úlomky krásy" ve světě, na který už přes plot nakukují všechny hrůzy války. A kde je smrt nakonec, na rozdíl od lidí, laskavá. Trochu jsem bojoval s na můj vkus až příliš obrazným jazykem, ale byl to opravdu silný zážitek.
Ílias
Homér
Homér mě překvapuje neobyčejně svěží a originální poetikou. Půvabná přirovnání. Uprostřed vraždění, probodávání mozků a vyhřezávání střev působí obzvláště překvapivě náhlé výlevy něžnosti, spjaté většinou s dětmi - Hektór s úsměvem sundává přilbu, které se děsí jeho synáček, Foiníx vypráví, kolikrát ho malý Achileus poblinkal, přirovnání s děvčátkem, které chce vzít do náruče, nebo s chlapcem bořícím pískové hrady.
Zajímavá i psychologie hrdinů: Je Achileus váhavý mstitel, obávající se věštby? Když popírá, že by o nějaké věděl, zřejmě lže. Často zde postavy říkají něco jiného, než si myslí. Achileus vzteky nad urážkou pláče. Héra křivě přísahá při styžských proudech. To vše zaráží. A aby mozaika byla ještě pestřejší, je tu Aiás padající hubou do kravského trusu. To už docela zavání satirou...
Píseň o Nibelunzích
neznámý - neuveden
Píseň o Nibelunzích může za to, že jsem v dětství objevil i trochu jinou literaturu než jen dobrodružné romány a předznamenala mou dráhu čtenáře divných knížek. Příběh o princi drakobijci, krásných princeznách, bájných pokladech a neviditelných pláštích, o lásce, zradě a pomstě utopené v potocích krve má nepochybně potenciál zaujmout i dnešního čtenáře, ale obávám se, že forma středověkého eposu si do většiny knihovniček cestu nenajde. Možná je to škoda, já se o pár staletí či tisíciletí vracím rád.
Etika
Baruch de Spinoza
Spinozova Etika na mě působí značně rozporuplně. Používá nepřípadnou geometrickou metodu, je z ní na hony cítit rozumová hybris, a přeci je v ní něco, co ukazuje na hluboce pravdivou intuici.
Faust
Johann Wolfgang Goethe
Faust mě docela zklamal. Verše z prologu: "A hlavně se tam musí něco dít! Diváci chtějí podívanou mít," si vzal Goethe k srdci, a tak se řítíme z místa na místo, z nebe do podsvětí, z německé hospody do antiky, potkáváme přehršel postav, ale většina se jich jen mihne kolem a utrousí pár slov. Obzvláště druhý díl působí trochu jako panoptikum. Jestli mi něco zůstane v paměti, tak příběh o sobeckém nespokojenci, který přivedl naivní dívku do neštěstí a vyšel z toho převelice snadno. Pokud to ale měla být oslava činného člověka, tak na mě zapůsobila přesně naopak.
Plavovláska
Mika Waltari
Plavovláska je rozhodně zajímavý a z počátku i dojemný příběh. Začíná dítětem toužícím po lásce a končí v nejhlubším bahně. Z formy jakési zpovědi, kde hlavní postava vypráví, jak se stala zkaženou, jsem poněkud rozpačitý. Připadá mi to příliš lineární, prvoplánové a těžko si představuji autenticitu takové výpovědi. Člověka ale zamrazí, když si uvědomí kontrast počestné fasády toho starého světa a zkaženosti a násilí, bublajících pod povrchem.
Nová věda o politice
Eric Voegelin
Voegelinův vhled do podstaty politického řádu v souvislosti se strukturou lidské existence otevírá úžasný pohled na dějiny i na naši současnost. Knížka to není jednoduchá, ačkoli se jeví jako poměrně přístupný úvod do Voegelinova myšlení. Pochopit hloubku jeho náhledu vyžaduje další studium, ale pokračovat dál a přečíst třeba jeho Order and History se rozhodně vyplatí. Za sebe mohu říct, že je to jeden z mála filosofů, kteří mě něco opravdu podstatného naučili.
Historie česká
Enea Silvio Piccolomini
Zajímavé jako pohled na české dějiny z "druhé strany".
Teorie partyzána
Carl Schmitt
Trochu rozporuplná knížka. V jádru je velice zajímavá úvaha o tom, jak moderní teorie partyzána mění klasickou a podle Schmitta vrcholně humanistickou ideu omezené války a spravedlivého nepřítele ve válku a nepřítele absolutního, jak je nepřítel naprosto delegitimizován a zbavován lidskosti. Ovšem autorův abstraktní juristický přístup se rozmělní v poněkud nepřehledném sledování toho, jak se skutečnost vymyká pojmům tradiční právní teorie. Tento byrokratický postup nás pak zavede třeba až k absurdní, ale zcela vážně míněné otázce, zda je partyzán pojistitelný.
Věky světa
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling
Geniální, velmi působivá kniha. Naroubování dialektiky na mystickou zkušenost a vícero bystrých, konkrétních postřehů. Problém je, že snaha popsat vývoj božství může být považována za vrchol filosofické nadutosti. Může mít hodnotu jen jako mýtus, jako vyprávění s relevancí zcela zvláštního druhu.
Co s tím souvisí a co je daleko patrnější – zdá se mi, že spíše než popis vývoje božství zde vidíme vyjádření existenciální situace člověka. Tady mají pozorování o čase, lásce, hněvu, úzkosti atd. mnohem větší význam. Projekt božství jako projekt člověka, jak vychází ze své nedostatečnosti a touží se stát celým, navrátit se a spočinout v sobě. Tady nacházím velikou myšlenkovou hloubku.
Bytí a nicota
Jean-Paul Sartre
Zpočátku jsem postupoval těžko a pomalu, až od třetí části s opravdovým zaujetím. Je to fascinující, geniální dílo. Překvapí hluboké analýzy, jako třeba analýza klouzání nebo lepkavosti, které jsou tak nečekané, že se pohybují na hranici vtipu a musel jsem se dokonce smát! Přes tuto sílu a působivost, nemohu se s celkovou koncepcí zcela ztotožnit. Některá základní schémata jsou podezřelá a mám pochybnost, že jde jen o hru abstraktních pojmů.
Zakázané pohádky
Alexander Nikolajevič Afanasjev
Tahle sbírka pohádek plná necudných šibalů, pohlavních orgánů a lejen mi nepřišla zajímavá ani tak vulgaritou, to by byla jen nechutná, ale především svou hlubokou ironií. Třeba muž naučí manželku na všechno odpovídat ne, dopadne to samozřejmě špatně a nakonec si řekne: To jsem ji naučil pěknou blbost. A aniž bych chtěl přeceňovat lidovou slovesnost, obscénnost spojená s cynismem tu většinou skvěle zdůrazňuje pointu.
Tak pravil Zarathustra
Friedrich Nietzsche
Krásná kniha, patetická a ostrá jako břitva.
Atlas mraků
David Mitchell
Celkem zklamání. Chytly mě jen první dva příběhy, zbytek jsem dočetl spíš jen z povinnosti.
