Sigas
komentáře u knih
Hrad smrti
Jakub Deml
Silné, ale těžko srozumitelné. A vzhledem k tomu, že se jedná o snovou vizi, by to bylo dost nesrozumitelné už před tím, než na radu Březinovu přidal Deml úvod a komentáře. Ale jsou tam místa tak bolestná a tak krásná.
Dějiny raného křesťanství
François Vouga
Docela suché a vzhledem k nedostatku zachovaných pramenů vlastně strohé (ale to není vina autora). Na druhou stranu velmi informativní a především oceňuji nedogmatický a pronikavý pohled na různost původních křesťanství, problematiku ortodoxie, nároky výlučnosti a na možnosti jednoty.
Mutabor
Norbert Scheuer
Kniha nikoliv rozsáhlá, ale velice hutná, takže získat přehled o postavách, událostech a vztazích mezi nimi je docela těžké. Příběh je zajímavý, syrový, vyprávění nekonvenční.
Hledání Phoebe
Gavin Extence
Autor má s autismem osobní zkušenost, což ho zbavuje mého počátečního podezření ze zneužívání tématu. Jinak mě příběh o autistické dívce, která nakonec řeší za druhé problémy vyžadující společensky extrémně náročné interakce, úplně strhl. Navíc tu v nezvyklém světle vyvstávají celkem zásadní otázky náboženského přesvědčení a mezilidských vztahů.
Ty moje skvostné zvířátko
Marieke Lucas Rijneveld
Varice na Lolitu, chvílemi dost doslovná. Zároveň dost odlišná, jak stylem nekonečných, zalykajících se vět, tak obsahem plným nechutných veterinárních přirovnání, nespoutané fantazie a svým způsobem daleko otevřenější a ještě méně obvyklé sexuality. Nemá to intelektuální vytříbenost Lolity, ale jinak strhující čtení.
Obětní beránek
René Girard
Vidět za vší kulturou a náboženstvím jediný zakládající princip, kolektivní vraždu, to mi připomíná gnostickou spekulaci. Ale pojetí evangelia jako demaskování a neperzekuční porážky všech perzekucí je geniální.
Malý, velký
John Crowley
O knize mohu říct asi totéž, co je jedním z jejích hlavních motivů: Pořád čekáte, že přijde něco velkého, a ono nakonec nic. Ale četlo se to hezky, až na podivnou posedlost prokreací.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Poutavé čtení, obzvláště začátek a konec. Jen v prostřední části jsem trochu vypadl z tempa, asi mi přišla více “historická” a méně dramatická. Vlastně s tou historií jsem měl největší problém, protože ačkoliv autorka přiznává, že chtěla napsat román, a ne historickou práci, hojně využívá historických fakt a doslovných citací, a já se bezmocně vztekal, že pak nedokážu rozlišit fikci od skutečnosti. A rozlišovat to považuji za důležité.
Co se týče jedné z hlavních ideových linek, totiž kněžského svěcení žen, které bylo v románu ospravedlňováno odkazem na praxi prvotní církve a nezbytnost pro spásu duší v nouzových podmínkách, vedla mě spíše než k problému emancipace žen v církvi k úvaze nad tím, zda by nebyl pro první křesťany pojem “křesťanský kněz” protimluv a zda není na přesvědčení o nutnosti profesionálních zprostředkovatelů spásy něco velmi znepokojivého.
Neumím tančit po špičkách
Emily Dickinson
Výbor pokrývá všechna základní témata Emily Dickinsonové, od banálních postřehů přes dojmy z přírody až po úvahy nad smrtí a extatické odhalení Věčnosti.
Emily vyrůstala jako evangelikál posedlý osudem duše po smrti a jakkoliv později prošla radikální transformací, nikdy ji toto zaměření neopustilo. A tak ji na jednu stranu fascinuje příroda a obyčejný život, na druhou stranu právě v přírodě a obyčejném životě nalézá Extázi a Nesmrtelnost. Ačkoliv je pro ni Věčnost něco takřka empiricky jistého, nestaví duši před ortodoxního Boha, ale paradoxně před její vlastní domněnku. Někdo to označil jako mysticismus bez náboženství.
Říká se, že některé její zdánlivě jasné básně lze číst dvěma navzájem neslučitelnými způsoby. Nemusí to být chyba interpretace, ale mohou prostě vyjadřovat střet dvou protikladných postojů. Je Emily materialistka, nebo spiritualistka, věřící, nebo nevěřící, prožívá tento svět jako nebe, nebo jako peklo? Třeba je bipolární. Ostatně, neřekla o sobě, že věří stejně silně, jako pochybuje?
Kromě toho zde působí autonomie uměleckého díla. Jedna báseň z výboru přímo vykresluje obraz autora, který zapálí knot a odejde, ale zdroj světla září dál skrz čočku času. A Emily nám zapálila pořádnou vatru. Vezměte třeba “This Chasm, Sweet, upon my life”. Někdo to čte jako svědectví o vnitřní rozpornosti lidské existence (můj případ), někdo jako příběh nešťastné lásky k Sue a někdo jako strach těhotné ženy z nadcházejícího porodu. A jelikož překladatel zvolil mužské oslovení - “Ta strž, drahý, v mém životě” - má na mysli zřejmě ještě něco dalšího.
Zjistil jsem, že pro mě nejlépe funguje číst zároveň s českým překladem i originál. Některé básně jsou přeložené geniálně, z některých se trochu vytratila jejich síla a výjimečně se mi dokonce zdály být přeložené proti původnímu smyslu.
Luther - Finále středověké zbožnosti
Jaroslav Vokoun
Přiznám se, že jsem dosud považoval Luthera za postavu, která sice nastartovala reformu křesťanství, ale zároveň obětovala živoucí bohatství přítomné v mystické zkušenosti intelektuálnímu moralizování. Sypu si popel na hlavu, protože co může být pravda o některých podobách moderního protestantismu, rozhodně neplatí o Lutherovi, jak ho přibližuje Jaroslav Vokoun v této knížce. Naopak, vyvstává tu obraz člověka, který místo rušení klášterů rozšiřuje klášter na celý svět, místo marginalizace svátosti vidí Krista i v tom nejmenším listě stromu a místo intelektualizace náboženství je pro něj teologie především zkušeností Boží sladkosti.
Nebeský vězeň
Carlos Ruiz Zafón
Nebeský vězeň mě zaujal zatím nejméně z celé série. A to přesto, že se na scéně znovu objevil Fermín. Většinou je příliš depresivní a má jen pár světlých chvil, jako když se vytasí s odbojářem vyrábějícím figurky kadilů v podobě doni Carmen Polo de Franco. Jinak je to spíš takové propojování a dokončování vláken z předešlých dílů, tentokrát ovšem bez hlavního tajemného a pohlcujícího motivu.
Andělská hra
Carlos Ruiz Zafón
Už od prvních stran mě znovu vtáhla ta skvěle vykouzlená atmosféra předválečné Barcelony, jak jsem si ji pamatoval ze Stínu větru. Dokonce jsem měl dojem, že Andělská hra je jen variací na Stín větru, jako by si autor sedl s myšlenkou: Tak to zkusíme ještě jednou. Možná mě to svedlo na scestí, protože jsem pořád očekával, kdy se zas všechno nějak vysvětlí. Že tady půjde o něco jiného, o boj spisovatele s ďáblem o vlastní duši, mi začalo pomalu docházet, až když ďábel začal vykládat svou teorii náboženství. A abych to dokázal plně ocenit, potřeboval bych si Andělskou hru přečíst znovu. To ale neznamená, že mě napoprvé nedokázala uchvátit, i když Stín větru nepřekonala.
Normální lidi
Sally Rooney
Příběh dvou mladých lidí, kteří k sobě patří, ale nevědí to. I když oni to vlastně dobře vědí, ale neuvědomují si to, a tak musí projít dlouhou a bolestnou cestou duše za sebepoznáním s nejistým koncem. Přestože se často chovají jako pitomci, můžete k nim cítit hlubokou sympatii, protože jsou to v jádru dobří lidé, “zmatení a trpící”, abych si vypůjčil charakteristiku přímo z knihy, kteří se prostě snaží žít, jak dovedou.
Autorka dovedla geniálně zachytit, jaké monstrum to člověk je, když nejen, že sám o sobě neví, kým je, co cítí a co chce, ale ve vztazích k druhým často končí v aktivní roli toho, kým není, a dřív, než se vzpamatuje, se stává svým vlastním nejhorším nepřítelem. Jenže vztah k druhým také osvobozuje a teprve s druhým můžeme být sami sebou. Jak oba tyto aspekty, spása i zkáza, působí ve vztahu k téže osobě?
Můj dopis světu
Emily Dickinson
Chápu, že překládat Emily Dickinsonovou je úkol předem odsouzený k nezdaru, protože některé její básně jsou v originále dokonalé. “Because I could not stop for Death, He kindly stopped for me.” Moje první seznámení s ní, buší mi v hlavě už několik dní a uvedlo mě do stavu dlouhotrvajícího intenzivního okouzlení.
Ale protože číst poezii v angličtině je pro mě někdy trochu namáhavé, s vděčností sahám i po překladu. Porovnávám s originálem a občas zjistím, že tam, kde originál končí rezonancí věčnosti, překlad jen tak trochu zašumí. Přesto při autorčině zhuštěném, intenzivním stylu je velmi užitečné vidět, jak se s interpretací potýkal někdo jiný. Že je to jiné než originál, to je samozřejmé a nesnižuji tím nijak výkon překladatelky.
Davitina harfa
Chaim Potok
Trvalo mi déle, než jsem se začetl. Ta komunistická domácnost mě nijak nepřitahovala. A pak trochu zvláštní styl. Příběh je sice vyprávěn v první osobě, ale přitom suše a téměř nezúčastněně, jako by se všechno dělo někomu jinému. Postupně mi to přestalo vadit, dokonce jsem tomu přišel na chuť a vyprávění se stalo velice intimním. A když se čím dál silněji začal ozývat motiv konfrontace s ortodoxním judaismem, nebo šířeji s náboženskými kořeny duše, tak už mě to docela pohltilo.
Je to náš příběh: Teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury
Pavel Hošek
Přiznám se, zpočátku ve mně pár náznaků vzbudilo obavu, že se dozvíme, jaký má podle Božích záměrů být český národ, a tedy že Hoškovo teologické východisko bude nějaké iluzorní hledisko na tento svět mimo tento svět. Ale nestalo se a ony podezřelé náznaky skončily tvrzením, že Bůh chce, aby byl český národ český, tedy co nejvíc sám sebou. To je mi nakonec velmi sympatické, protože nejde o nic jiného než o obdobu přijetí svého života v celosti a fakticitě, se světlými i temnými strákami, s milou i nemilou historií, tedy o přijetí sebe sama rozšířené na naše bytí v rámci dějin národního společenství. Jaký je smysl nebo poslání českého národa? Ne selektivní hlas jedné epochy nebo jedno hlediska, ale všechny ty soupeřící a často protichůdné tradice a proudy - to je náš příběh.
Nemohu posuzovat odbornou, historickou stránku knížky, ale pro mě to bylo velmi poučné a zábavné čtení.
Katedrála moře
Ildefonso Falcones
Je to rychlé, jednoduché čtení a obsahuje zajímavé pasáže přibližující středověké reálie. Jinak mně vyprávění, jak nevolník k pohádkovému bohatství a krásné ženě přišel, plné mělkých postav, zhýralých šlechticů, spikleneckého pomrkávání a hrotů ňader rýsujících se pod volnými košilemi, připomnělo obálku románu Pohledný horal a trochu jsem se za tu knihu styděl.
Stín větru
Carlos Ruiz Zafón
Zafón to namíchal mistrovsky. Příběh je temný, ale probleskuje jím naděje, je tajemný, ale neupadá do laciné duchařiny, některé postavy jsou nesnesitelně kruté, ale vyvažují je dobráci v čele s rozmarně zábavným Fermínem. Někdy trochu náročnější čtení s ohledem na orientaci v různých časových rovinách a liniích příběhu, které se navíc jakoby opakují, ale výsledek stojí za to.
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
Neměl jsem zpočátku vysoká očekávání, myslel jsem, že to bude jen taková vata, ale byl jsem příjemně překvapen. Příběhy dvou outsiderů, potulného rytíře Dunka a jeho panoše, malého Egga. Egg je sice targaryenský princ, ale v podstatě funguje jako outsider z vlastní volby, což je možná ještě sympatičtější. Fantastické motivy jsou redukovány na minimum, a tak je to v podstatě příběh z Martinova středověku, se svou typickou syrově autentickou atmosférou.
Clayův most
Markus Zusak
Zusak je skvělý spisovatel, o tom nemám pochyb, ale někdy se nedokážu sžít s jeho stylem. Jednak ta adolescentní klukovská stylizace a jednak jeho divoká poetika (ulice si mnou ruce, kluci hoří, chodba je plná únavy). Jinak způsob, jakým buduje napětí z ničeho, jak splétá a rozvíjí příběh, jak pracuje s emocemi, to je vynikající, i když mě strhl asi až v druhé půlce knihy.
