Sigas komentáře u knih

Historie prvních Targaryenů na Železném trůnu. Kronikářská stylizace nedovoluje tak šťavnatý a životný text jako v Písni ledu a ohně. Zpočátku jsem pochyboval, jestli tohle vůbec někdy dočtu. Ale postupně jsem se začetl a Martinova překypující fantazie mě opět dostala. Opravdu nechápu, jak někdo může z hlavy vysypat šest set stran tak košatých a zcela vymyšlených dějin. Na druhou stranu je to i nevýhoda, protože v té přehršli jmen a fakt se člověk ztrácí.

4 28.12.2019

Kniha nepojednává ani tak o otázkách reálné existence fenoménů UFO. Jung přiznává, že o tom nemůže říct nic jistého. To je ale úplně jedno, protože stále tu jako fakt zůstává velice vlivná pověst nebo fáma a jemu jako psychologovi pramálo záleží, zda je ve fyzickém smyslu pravdivá. Zkoumá ji jako psychické dění. A právě tady to začíná být zajímavé.
Jestliže samotná fáma fascinuje miliony lidí po celém světě, o co víc musí být fascinující zkoumání zdroje a původu této fascinace? Protože zjistíme, že nejde ani tak o létající talíře a mimozemské civilizace, ale o to, aby člověk dosáhl svého uskutečnění, aby se stal tím, kým má být, kým vlastně vždycky byl a stále je, aniž to ovšem ve většině případů tuší. Pak jde o skutečné tajemství, o absolutně jiné, o to, co nad námi vykonává absolutní převahu, ať už pro jeho označení používáme jakákoliv slova.
Za nejpodnětnější ale považuji některé Jungovy spíše vedlejší postřehy, například o charakteru náboženského zážitku, o působení kompenzace v duchovním životě světců, o pavoucích, modlitbě, smrti, banalitě nebo o symbolu Prostředníka.

2 19.12.2019

Není dokonalá, ale je to jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem četl. Pan Vane někdy působí trochu staromódně a neohrabaně, i když dokáže překvapit břitkou sebeironií. Adam a Eva mají celkem nesnesitelnou patriarchální domácnost a když se k tomu připojí Lilith, tak je to už docela queer. Někdy vykoukne hláška jako ze špatného hororu. “Musím se všemi silami pokusit přinutit ji k pokání,” zní jak z úst psychopatického náboženského fanatika. (I když uznávám, je to jen špatná konotace, protože tady to říká Mara, Paní žalu, což není žádná vnější síla, ale náš vlastní zármutek.)
Jinak je Lilith naprosto jedinečná. Prostřednictvím fantastického příběhu je v ní zachycena mystická cesta duše k osvobození od vlastního ega a k sjednocení s Bohem. To byste čekali ve spise nějakého světce, ale tady máme nestvůry, paralelní dimenze, kostlivce, mluvící zvířata, zlé obry, kouzla, zkrátka arzenál toho, z čeho později vznikne žánr fantasy. A přeci vůbec nejde o útěk z reality, naopak vše vede k jasnému náhledu reality - jak někdo definoval mystiku.
Je to zápas o to, jak říci nevyslovitelné. Vyprávění plné paradoxů a hlubokých symbolů. MacDonald předběhl dobu v pochopení šíře duše, od nevědomí, přes naše ego, až po probuzení bytostného Já. Přestože používá některé tradiční náboženské výrazy a motivy, nenechává se jimi spoutat, ale využívá svobodu svého fantastického světa, aby vyjádřil plnost, ze které jeho příběh žije. Tak může říct věci, za které by ho jinak třeba v náboženském spisku vypískali jako heretika, například přesvědčení o konečné spáse všeho stvoření: “Zničení neznamená smrt zla. Pouze dobro na místě zla znamená jeho smrt.”

“Pravda je vše ve všem; a pravda o věcech spočívá, zároveň skrytá i odhalená, v jejich zdání.”

8 20.10.2019

Důvěrné, až intimní vyprávění, pocity a vzpomínky. Kniha o ztrátě nebyla tak drásavá, jak jsem čekal, ale zato jsem v ní našel něco velmi blízkého, co zná asi většina z nás, ale o čem se nemluví. Ty drobné, zdánlivě nedůležité detaily, které se vynořují jako ostrovy z oceánu zapomenutého života a jsou nabité významem toho, co zůstává neuvědoměno. Ta stále přetrvávající vnitřní nejistota: “A Ty, babičko, Tys zažila někdy něco z toho, co já? Ty výčitky, pochybnosti, ten děs?” Marné čekání na dospělost: “Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, jak já miluju cukrovou vatu.” Ten plíživý pocit bezvýznamnosti života: “Pane Bože, kde přebýváš v takových bezbarvých chvílích? Když tě není nikde vidět, ztajeného v maloměstských kulisách, ale zas to není zlé natolik, abys byl odhalen trpící v trpících.”

5 25.08.2019

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti.
Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit.
Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”?
Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom si neuvědomoval, že se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného?
Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik.
Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije.
Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem - skutečnost vzkříšeného Krista.
Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, můžeme donekonečna diskutovat, co ještě brání eucharistickému společenství (a není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?), budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících konceptuální pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.

4 23.07.2019

Můžeme sice spolu s autorem doslovu k českému vydání pochybovat, zda základní koncept knihy, takzvaný “jednopohlavní model”, je jednopohlavní a jestli je to model. To ale nic neubírá na skutečnosti, že Laqueur na základě bohatého historického materiálu přesvědčivě ukazuje, jak naivní je naše obvyklé přesvědčení o založení pohlavní diference na základně jakýchsi biologických fakt (například muž má penis, žena ne). Fakta se vždy prezentují v rámci určitého diskurzu a teprve na tomto použití záleží, zda pohlavní diferenci budou, nebo nebudou zakládat. Slovy autora: “Můj archimédovský bod však neleží v realitě transkulturního těla, nýbrž v prostoru mezi tímto transkulturním tělem a jeho reprezentacemi.” To znamená, že chápání pohlaví není něco samozřejmého, ale zároveň to není něco zcela libovolného.
Nakonec, už v první části nás Laqueur ujistí, že na otázku, jakým způsobem se vlastně těla určují a co přesně míníme sexuální diferencí, nenabízí žádnou odpověď. To by musel, dodávám už já, vykročit mimo pole biologie a obrátit pozornost ke zkoumání touhy, což by nás nutně dovedlo k něčemu hluboce spirituálnímu.

2 30.06.2019

Opravil jsem si mylnou představu. Čekal jsem, že Malý princ je trochu infantilní a růžově bolestínský. A třebaže to může být pravda o malém princi jako postavě, knížka jako celek je dospělá, hluboce psychologická a v její moudrosti zřetelně slyším Citadelu. Je to sice velice smutný a osamělý příběh, ale končí vykoupením. To není levné, ale stojí všechno.

16 10.02.2019

Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující.
Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já?
Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé.

Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.

1 20.01.2019

Je to knížka o úžasné osobnosti a vlastně už jen proto musí být zajímavá. Trochu balancuje na pomezí žánrů: na životopisný román je příliš věcná a na seriózní životopis příliš románová. Tím nechci říct, že by se odpoutávala od historické skutečnosti nebo si přímo vymýšlela, naopak její věrnost historickým zdrojům je imponující. Spíše jde o styl a možná i o poněkud nekritický obdiv k ženě, kterou už za jejího života považovali za světici.

1 04.11.2018

To, co Rahner nazval Základy křesťanské víry (doslova Základní kurz víry), je ve skutečnosti pojmově a myšlenkově extrémně náročnou šestisetstránkovou knihou. Kromě toho nás ani tak neseznamuje se základy křesťanství, jako se je pokouší učinit srozumitelnými a smysluplnými člověku naší doby, pro kterého jsou tradiční formulace víry neprůhledné a nevěrohodné. Vychází z faktické zkušenosti věřícího a prostředky transcendentální hermeneutiky se ji snaží intelektuálně poctivě přiblížit, uvést do jejího pojmu. Tak trochu teologické Bytí a čas.
Abych byl přesnější, Rahnerův výchozí bod není tak úplně obyčejná zkušenost věřícího křesťana. Je to zkušenost člověka, který vidí, který se odvážil vykročit vstříc smrti a přijmout vše. Teprve pak se mu plně otvírá paradoxní zkušenost Boha jako absolutního tajemství, které je tím nejzřejmějším, absolutní blízkost toho Nejvzdálenějšího, dějinnost toho, který je mimo dějiny. Proto také jen neomílá poučky z katechismu, ale uvádí nás ve smysl toho, co je podstatné, co je skutečné a co je mystickému pohledu vlastně zřejmé. Co možná na počátku přijal skrze dějinné podání, co ale nadpřirozenou milostí překračuje za vše podmíněné, do oné Boží temnoty, na které je postaveno veškeré chápání. A jelikož vidí to, co už tu vždycky bylo, pro co máme jen obvykle zastřený zrak, nemluví o tom, co se týká jen pár osvícených jedinců, ale co se týká naprosto každého.
Je to práce geniální a musím přiznat, že si mě naprosto získal. V podstatě jsem měl jen podružné výhrady, například ohledně toho, zda je v některých případech nejvhodnější používat určitý pojmový aparát (třeba tomistický). Asi největším problémem pro mě byla Rahnerova obhajoba některých katolických dogmat (katolická církev jako jediná církev Kristova, papežský primát, mariánská dogmata), ale chápu, že jeho postup může být legitimní pro člověka, který se historicky již nachází v situaci katolíka a hledá pro své postavení ospravedlnění. Navíc i tak zůstává vůči nekatolickým křesťanům překvapivě otevřený. Já budu přesto dál tvrdit, že katolíkem se stanu, jakmile se katolická církev stane katolickou.
Jinak Rahner prokazuje opravdové hermeneutické mistrovství ve způsobu, kterým dokáže srozumitelně interpretovat i na první pohled nesmyslná tvrzení. Pravda, tu a tam zůstane nevzhledně čouhat třeba nějaké nepoddajné usnesení 1. Vatikánského koncilu, celkově se mu ale podařilo představit křesťanství, za které se člověk sám před sebou nemusí stydět.

“Úplně základní tendence křesťanského života spočívá v tom, že křesťan není nějakým zvláštním případem člověka, nýbrž že je to prostě člověk takový, jaký je, ovšem v tom smyslu, že přijímá bezvýhradně celý svůj konkrétní lidský život s veškerou jeho dobrodružností, absurditami a nepochopitelností.”

2 11.08.2018

Ze základní motivace knihy jsem byl nadšený. Už jen ten titul, který vyznává “nezbytnou jednotu”. A taky si kolikrát říkám, jak scestné jsou obvykle naše základní představy o světě a jak potřebné by bylo začít v rozhovoru pěkně od začátku s takovým přehledem “každý školák to ví” nebo by aspoň měl vědět, protože ve škole nás základní věci často nenaučí. Bateson přináší spoustu nejrůznějších příkladů: Dva popisy jsou lepší než jeden. Mapa není území. Věda nikdy nic nedokazuje. Rozdělení světa na celky a části je arbitrární.
Praktické provedení mě ale zklamalo a zčásti nepochybně proto, že evoluční biologii nerozumím a pro Batesona má přitom zásadní důležitost. Těžko se srovnávám i s analytickým pojetím mysli, kterou je možné uvažovat odděleně od vědomí. Celkový ideový rámec knihy mě tak zřejmě stále míjí, a přesto ji považuji za velmi inspirativní.

3 22.12.2017

Když vezmu jen hlavní dějovou linku s Missy, tak je to v nejlepším smyslu prvotřídní doják. Očistné smíření v slzách. Větší část knihy ale zabírají Mackovy rozhovory s Bohem a z těch už jsem byl trochu méně nadšený.
Vůbec mi nevadí, že jsou neortodoxní. Naopak, vidím v nich probleskovat vitalitu nového druhu křesťanství, které vede člověka k celosti. Ale vadí mi, že jsou příliš rozvláčné a poněkud nudné. Pro cílovou skupinu ortodoxních křesťanů je to možná vhodné tempo, ale ostatním bude nejspíš připadat, že mluví o ničem, a bezpečně je to odradí. Což je velká škoda, protože základní poselství příběhu má tak silný potenciál.
Co se týče teologie Chatrče, jsem v rozpacích. Zobrazení Boha Otce jako rozšafné černošky, která si říká Taťka, sice úspěšně nabourává tradiční představy a očekávání, na druhou stranu z toho, co se z Mackových diskusí s Taťkou dozvídáme, přeci jen místy vyčuhuje tradiční dogmatismus. A když přijde na hlavní otázku, na existenci zla, Bůh se tváří, jako že má odpověď. Nepochybuji, že Bůh je odpověď na existenci zla, ale nevěřím, že můžeme dostat odpověď na otázku, proč ho Bůh dopouští, ani že vůbec můžeme takovou otázku smysluplně položit. Abychom nakonec nebyli jako ti Jobovi přátelé.

1 02.04.2017

Ze začátku to vypadalo na naprosté utrpení. Možná teď lépe chápu, proč v opačném táboře vznikají výtvory jako Boží blud. Ale ke konci jsem s překvapením zjistil, že i na téhle knížce něco je, ačkoliv je to důkladně skryté mezi nesmysly.
Jako by se stále potácela mezi dvěma protiklady. Což je divné, protože protiklad je její hlavní téma, buď něco je pravda, nebo to pravda není. Ostatní je jen mysticismus, a to pro autora není dobrá nálepka. Nevím, proč má Schaeffer takový odpor k přijetí paradoxu jako principu reality. Není snad biblický Bůh dost paradoxní? Ale podle něj je pravda to, co stojí v Bibli, doslova, včetně všech vědeckých, geografických a kdo ví jakých poznatků. Je mi líto těch, pro které je zpochybňování biblické neomylnosti takovým pohoršením, sám jsem tomu před léty věřil, ale je to zcela jasné nehistorické popření skutečnosti. Dneska nechápu, proč bych měl mít zapotřebí vytvářet si sekundární “pravověrnou” realitu, když Bible a Boží moc vůbec je tak úžasná právě proto, že je skutečná, což znamená mimo jiné, že se odehrává v dějinách a dějinně. Schaeffer na sekundární pravověrné realitě trvá, ale zároveň znovu a znovu opakuje, že problém moderního člověka tkví v tom, že není skutečný a nežije v souladu se skutečností a do souladu s ní se dostane, až když se stane pravověrným křesťanem. Takže na jedné straně je velice správná intuice, že abychom byli pravdiví, musíme být skuteční, ale na druhé její velice mylné a v důsledcích kontraproduktivní rozvinutí. Teoretický princip je skutečnost, jeho praktické naplnění neskutečnost.
Stejný nevyřešený rozpor se ozývá v lavírování mezi pravověrností a soucitem. Nejprve vyzná, že není nic ošklivějšího než pravověrný křesťan bez soucitu a pochopení. A o pár stránek dál bez ostychu napíše, že soucit nesoucit, přeci jen to hlavní, na čem záleží, je být pravověrný. Není ale se systémem, kde se tyhle dvě věci vylučují, něco zásadně špatně? Výsledkem je, že po čtení vám nakonec zůstane spíš dojem ošklivosti.
Nedávno jsem poslouchal přednášku Franka Schaeffera, Francisova syna, který měl být otcovým nástupcem, ale pozice fundamentalistického evangelikalismu opustil. Na rozdíl od svého otce dokázal paradox přijmout. Titul jedné jeho knihy je “Proč jsem ateista, který věří v Boha”.

4 07.01.2017

Terezie je moje tajná láska. Tak hluboké a niterné, že žádný psycholog vám neřekne o podstatě duše tolik, co ona.
A kromě toho, líčení jejího života je strhující drama. Chce na sebe říct to nejhorší, a nakonec jen obdivujete její čistotu. Zmocňuje se jí Bůh, a všichni ji přesvědčují, že je to ďábel. Je připravená zemřít za každý článek víry, a přece máte pocit, že jí na článcích vlastně nezáleží. Chce být poslušná až do krajnosti, a nakonec musí být poslušná především Tomu, který vládne její duši.

9 03.05.2015

Velice užitečný úvod do problematiky Jana Husa. Stručný, přehledný, a přeci se nevyhýbá otázkám překračujícím obvyklé stereotypy, takže se skoro zdá, že závěrem knihy je: “Hus zůstává velkým problémem”.
A jak by ne. Hus není akademická otázka. Možná tak sám z počátku svůj proces vnímal, ale Kostnice ukázala něco jiného. Hus je tělesný problém, je to konflikt zuřící uvnitř reality, kdy vás zdánlivě odtažitá scholastická diskuze může proměnit v hromádku popela.
Kejř píše, že Husa přivedl na hranici rozpor jeho iluzivních představ o Kristovu zákonu s reálným světem. A myslím, že tato věta přesně ukazuje, proč je tak těžké Husa pochopit. Co je iluzivní a co reálné? Co je Kristův zákon a co jsou naše představy Kristova zákona? Co je církev a co jsou naše pojetí církve? Každopádně Husovy “iluzivní představy” byly určitě také dost reálné na to, aby ho připravily o život.
Abychom k němu byli opravdu spravedliví, museli bychom vidět Kristův zákon jako Hus a římskou církev jako koncil a zároveň chápat, co ve skutečnosti - tedy nejen v jejich představách - znamená, když se Hus drží Kristova zákona a římská církev svých dogmat. Musíme nejen chápat, co pravdou každý z nich míní, ale také, co toto jejich mínění pravdy skutečně znamená. Takže co je pravda, co je církev, co je skutečnost?

6 03.05.2015

Anthony de Mello dokázal napsat knihu o Kristu, kde o Kristu vůbec nemluví. Vlastně jen jednou, úplně na konci. Možná jsme zapomněli pod nánosem slov, dogmat a náboženských představ, že Kristus je skutečnost. Možná jsme vytlačili Boha do říše představ. A pak někdo přijde a řekne prostě: „Stačí, když budete pozorní a bdělí. Neboť v tomto stavu vaše oči uvidí Spasitele. Nic jiného, absolutně nic jiného.“
Snaží se naučit nás otevřít oči a vidět to, co je, protože pak najdeme všechno ostatní. Zároveň však vůbec nemůže říct, co je, protože je to něco nevýslovného. Z toho plyne rozporuplnost jeho knížky. Někdo si tam dosadí svou prázdnotu a řekne: Nic v ní není. Někdo v ní uvidí Skutečnost a řekne: Je v ní všechno. Je to knížka ukazovací, která nemůže nic říct, nic dát, dokud si sami nevezmeme a sami neztratíme. Jen volá: Podívej, tady...

11 08.10.2014

Tato útlá knížka mi stylem připomínala seminární práci: Letem světem přes názory mystiků a teologů, psychologů a filosofů na téma mystika a sexualita. Je to přístup nutně těkavý a povrchní, poslouží snad pro základní orientaci v problému jako taková literatura o sekundární literatuře. Ale vezmeme-li v úvahu, že samotní mystikové měli vždy potíže s mluvením o své zkušenosti a vyjadřovali se jen s přemáháním a s vědomím neadekvátnosti svých slov, je ještě větší otázkou, nakolik je možné a případné mluvit o mystice s takovým odstupem. Mluvení o mystice je buď mystické a bezprostřední, nebo se z něj vytratila podstata. To jen k mému dojmu, že dva základní pilíře lidského života si zaslouží trochu víc původnosti.
Bez uvozovek je řečeno asi toto: Smyslovost a duchovnost jsou jako dvě postranice žebříku, který nás může vést k dokonalé lásce k Bohu.

2 02.10.2014

Od samého začátku vás zavalí ponuré, depresivní líčení sprostoty pařížské spodiny: “Nevrlý, zpupný úsměšek se šířil po té rozšklebené šibeniční masce, táhl dolní pysk pod otrávené zubaté cimbuří ohavné tlamy, tlačil oba koutky hluboko do hlinitých či křídových výmolů, jimiž mu močka a kořalka zbrázdily tvář.” “Tělesně velmi zchátrala, k zoufalství zkrachovalého Chapuise, který by se nestyděl vydražovat svou něžnou družku; teď už ji mohl nabízet jen jako hadr na mytí dlaždic v márnici pro malomocné.” Kromě všudypřítomného hnusu budete klopýtat i o poněkud patetický, přepjatý jazyk, který ale není pouhou neohrabaností nebo dobovou manýrou - na to je v něm příliš mnoho opravdové bolesti a pobouření. Spíš je to adekvátní výraz autorova postoje ke světu, určitá základní nálada, protest proti sprostotě přítomnosti. Ostatně Bloy sám své dílo v tomto smyslu komentuje: Nikdo nepopře, že postavy, se kterými se setkáte, jsou málo pravděpodobné, a vyprávění tak hledá souhlas čtenářů vzpurných.
Je to vyprávění o bídě a utrpení, která jedny stáhne do nejhlubší sprostoty a které se jiní postaví, aby umřeli také nešťastní, ale s hlavou vztyčenou. Je to, abych opět použil slova autorova, jediné dlouhé odbočení, “v němž se mluví o trýzni žít, o pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha.” A je to křik člověka vedoucího beznadějný boj s dobou, která odnesla středověk do nenávratna, člověka, který i ve svatební písni neváhá vychrlit na čtenáře svou metafyziku bolesti: “Ve chvíli, kdy budete bečet rozkoší, budou řvát nemocní upoutaní na lůžko nebo odsouzenci na smrt, … budou řvát jako v pekle, stisknuti zuby vašich hříchů.”
Co k tomu říct? Leon Bloy vás nepobaví, akorát vás protáhne těmi nejsmrdutějšími pařížskými stokami, urazí vás svou nesmiřitelností a zcela jistě s ním budete v mnoha věcech nesouhlasit. Jenže v mnoha věcech je zase krvavě pravdivý. Zkrátka poslechnout si tohoto nasršence určitě stojí za to.

5 23.09.2014

V jednom dokumentu poznamenal Tomáš Halík, že Terezie pocházela z prostředí sentimentálního, až bigotního katolicismu, ale ona sama byla jiná. Pro mě to byl občas dost tvrdý oříšek. Úsměvy panenky Marie, modlitby k mrtvým bratříčkům, andílkům v nebi, plundrování svatých míst na cestě do Říma. Skousl jsem ten oříšek a Terezku si zamiloval, protože ona ve své dětinskosti věděla mnohem víc než my „rozumní“ o tom, co je opravdová láska.

8 10.09.2014

Místy to byla skvělá zábava, místy balancovala na hraně trapnosti, ale převážně, vzhledem k mé počáteční nedůvěře, až překvapivě dobré čtení. Hitler, který se ocitne v současném světě a kterého mají všichni jen za skvělého imitátora, získá prostor v televizním vysílání. Pro něho je to nacistická propaganda, pro ostatní zábavná show: To přece nemůže myslet vážně, když říká takové nestoudnosti. A potěšilo mě, že autorovi se celkem podařilo zachovat ambivalentní postoj, který chovají ostatní postavy k Hitlerovi (myslí to vážně, nebo si dělá legraci?), i v rámci vztahu čtenáře ke knize jako celku a nesklouzl do mělkého a laciného humoru, kam měl, přiznejme si, občas našlápnuto. Stejně jako posluchačům proslovů televizního “baviče” Hitlera, jak tu už bylo mnohokrát napsáno, i mně občas přecházel mráz po zádech.
P.S. Při čtení komentářů jsem si všiml, že někteří čtenáři v sobě sledovali se znepokojením záchvěvy lidské sympatie k “strýčkovi Dolfimu”. Možná nám z různých důvodů dělá potíže to přijmout, jako monstrum a démon neklade naší duši takový odpor, ale o to důležitější může být vyrovnat se nějak s šokujícím faktem: Hitler byl kupodivu také člověk.

10 11.08.2014