Sisssi komentáře u knih

Pěkné, lepší než Habsburkové 1740-1918, přesto nelze pominout drobné nedostatky. Některé formulace jsou poněkud kostrbaté, jinde najdeme chybný popisek u obrázku. Oceňuji široký záběr a snahu seznámit čtenáře s Habsburky ze všech možných úhlů a odhalit i mnoho na první pohled nepodstatných detailů z pozadí. Daní za tuto snahu je však krátkost a heslovitost jednotlivých příspěvků.

Velmi průměrná červená knihovna. S dobou a osobností Marie Terezie to má jen málo společného. Škoda, zasloužila by si víc, když už měla to výročí. Pro čtenářky Oldřišky Ciprové nebo Hany Parkánové-Whitton je to vhodné, pro toho, kdo se chce seznámit se skutečnou Marií Terezií, nikoli.

Pobavilo, poučilo, potěšilo. Románová biografie, která čtenáře seznámí nejen s H. G. Wellsem, ale i s dobou, ve které žil. Člověk si uvědomí odlišnosti mezi smýšlením Anglie a středoevropského prostoru na počátku 20. století.

Neurazí, nenadchne. Od Ceny Evropské unie za literaturu bych čekala víc.

Solidní ujeťárna! Hra jazyka je opravdu slušná a je mi líto, že neumím francouzsky, protože v originále to musí být ještě lepší. A právě o to tu jde - o hru - hru s jazykem, s vyřčením něčeho nesrozumitelného nebo zdánlivě nevinného, co se později přetaví v něco úplně jiného či dokonce hrůzného (Spravedlivý Trest). Přesto čtenář některé věci vypravěčce neuvěří. Například to, jak pochopila kdeco z filosofie, ale není jí jasný význam slova žena (který vůbec nepoužívá, protože odděluje dva poddruhy ženství - kurvy a panny, přičemž i těmto slovům dává svou vlastní náplň), není jí jasné, kde psát velké písmeno, protože jde o jméno, nebo nechápavost ohledně sestry, kterou si (údajně) nedokáže spojit se Spravedlivým trestem, ačkoli na konci použije i obě jména z dřevěné tabulky. K některým svým hrám se čtenářem se dokonce sama přiznává (tušila, že je dívka a ví, co znamená její břicho).

Vřele doporučuji! Úžasná kniha s dobře zpracovanými vysvětlivkami, Kalista zkrátka nikdy nezklame. Díky této korespondeci si člověk udělá obrázek o každodennosti třicetileté války - věčný strach, devastující důsledky pohybu vojsk, ať jsou to pluky naše či nepřátelské a k tomu ještě náhled do vztahu šlechtické matky a jejího vzdáleného syna.

Oproti prvnímu dílu se v pokračování zbytečně moc mluví a málo děje. Mrzí mě určtá předvídatelnost (např. ve chvíli, kdy se Cressen začne zabývat myšlenkou otrávit Melisandru, je čtenáři, který přisoupí na hru autorovy poetiky jasné, že se nakonec otráví on sám) a hloupé a zbytečné Martinovy chyby.
1. naivní představa, že žena má na počátku těhotenství prsa plná mléka - slyšel autor někdy slovo mlezivo?
2. dvakrát se zdůrazní stažení králíka, ale dál se asi peče nevykuchaný - chudák Jon, to by si tedy pochutnal.
3. chybné užití slova chrlič (gargoyle = ozdobný architektonický prvek, odvádějící vodu) v případech, kdy měl být užit jiný výraz (chimera = žádnou vodu neodvádí, přípdně úplně neutrální slovo statue), tento nedostatek mohl být odstraněn alespoň dobrým překladatelem, ovšem od člověka, který vyprodukuje větu "Tvoje Výsost pro tebe poslala?" (správně "Její Výsost") nebo "Ty nejsilnější vydrželi do večera" (správně "Ti nejsilnější vydrželi do večera"), mě to ani nepřekvapuje, o užití přivlastňovacích zájmen a přehnaně častém užití "mně" na úkor "mi" ani nemluvě.
Doufám, že druhá část druhého dílu bude lepší a už se na ni těším.

Z vědeckého hlediska se tomu dá vytknout leccos, to ale nemění nic na tom, že je to počteníčko. Jedna z knih, u nichž si člověk uvědomí, že žádný spisovatel nenapíše tak skvělé příběhy, jako sám život. Pár Václav Zmrhal & Alžběta Šoustalová, šedesátník, který se brání, že několikrát za sebou by se ženou nedokázal obcovat, sex v jedné z třeboňských bran nebo hození podkovou - to jsou věci, na které nezapomenete.

Pozoruhodná odhalení? Císařovna Alžběta v novém světle? To ani náhodou. Slabá kniha, která možná uspokojí francouzské čtenáře, kteří se o Sisi příliš nezajímají.

Asi nejlepší, co letos o Sisi vyšlo (konkurence není veliká, ostatní letošní tituly jsou poměrně triviální romány). Pár nových perliček se v knize najde, bohužel však autorka právě u nich zpravidla necituje, odkud je vzala. Některými věcmi je si však až přehnaně jistá a vidí je až příliš jednoznačně a občas "vyvrací" mýty, které však nelze úplně zavrhnout, spíš obsáhleji vysvětlit okolnosti a detaily (např. Alžbětino stravování). Velmi přínosné mi připadá zdůraznění finanční nákladnosti Alžbětina zdánlivě nenáročného života "v ústraní", což je fakt, který většinou v publikacích zapadne nebo mu není věnována pozornost.

Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově.

Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu!

Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série.

Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce.

Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.

Připadá mi, že kniha je jen povrchním produktem dnešní módní (pseudo)ekovlny, která se s oblibou opájí iluzemi o výlučnosti jednotlivých krajů země, touží po obnově "starých zlatých časů" a domnívá se, že člověk se odtrhl o přírody a nyní se k ní snaží vrátit. Podobné myšlenky se v západní společnosti začaly masově šířit v 19. století. Domnívá-li se autor, že ze "stinných zákoutí středověkých kostelů dosud vykukuje pohanský Zelený muž" (str. 165), pak je na omylu, zelený muž středověké architektury v sobě nemá mnoho pohanského, jak bylo doloženo např. Ronaldem Huttonem (naposledy v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture, 2023, problematice zeleného muže je věnováno celé jedno číslo).

Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit.

Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit.

Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů.

Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné.

Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku.

Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové.

Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací).

V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?

Skvlé čtení, které umožní nahlédnout pod pokličku porodnictví a podívat se na ně očima lékaře, který se v oboru pohybuje již několik desetiletí. Doporučuji, myslím, že čtení bude zajímavé i pro kritiky dnešního nemocničního porodnictví.

Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).

Přestože jde do značné míry o vykrádačku starších titulů podobného rázu (Harry Potter a spol.), přesto má autorka i dostatek svých vlastnich, originálních nápadů. Ačkoli se však dovolává staré moudrosti a sepjetí s přírodou, jde o ryze moderní nazírání na tato témata. Z knihy přímo čouhají aluze na moderní wiccu (horoskopy, krystaly,...) a celkovou dnešní alternativní eko-ezo spiritualitu. Zároveň i kniha sama ukazuje, jak je ono eko-ezo falešné a konzumní - nejhezčí zážitky s matkou má Marina z něčeho tak přihlouplého, jako je nakupování hadříků. Nemluvě o tom, že se v knize zdůrazňuje zdravá výživa, ale pokud se skutečně něco konzumuje, pak jen samé nezdravé věci.
Poněkud nadbytečné a stereotypní bylo, jak se Marině vždy stala nějaká nehoda a pokaždé ji zachránila náruč kentaura Arthose, stačilo by méněkrát, je to až moc nápadné.

Autorka v každém díle poodhaluje nový a do značné míry svébytný fikční svět, tentokrát jde o Basileovu říši nág. Trochu mě překvapilo, jak zjednodušeně a neohrabaně se v knize mluví o šikaně, čekala bych, že autorka jako učitelka bude o podobném tématu pojednávat živěji a věrohodněji. I to jednoduché rozuzlení problému v duchu "stačí to přece nahlásit a vše se hned vyreší a bude to dobré" přece v praxi často neplatí. Pro ty, koho zaujala zápletka s Meluzínou doporučuji knihu "Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků" od Martina Nejedlého, je totiž důležité si uvědomit, že pro středověk nešlo jen o nějakou kratochvilnou pověst, ale především o záležitost politiky a reprezentace.
Konec knihy působí dost uspěchaně, stále jsme ještě někde v zimě po Hromnicích - a najednou posledních asi 20-30 stran a hrc prc je konec roku. Nějak jsem nepochopila, proč nejprv všichni považují za tragédii, že se sekundáni ještě neproměňují ve fauny, ale jakmile se Marina měnit začne, zas všichni vyšilují, že je to moc brzo. Co ale vůbec nechápu a je mi záhadou vzhledem k té proklamované ekologii, udržitelnosti a zdravému žití v souladu s přírodou: proč si děvčata přímo v Rafaelce kupují k svačině pizzu? Proč chodí zmalované (jiz od primy), s řasenkou, na podpatcích? Proč nemá Marina nějaké ekologičtější volnočasové aktivity než je multikino a nakupování s kamarádkami (v čemž ji podporuje i matka, když jí dává peníze, aby si na jaře nakoupila nové cetky, aby se líbila)? Asi proto, že ona nálepka eko je pro autorku jen líbivým prázdným štítkem, který zakrývá vyprázdněnost a konzumerismus pseudoekologického způsobu žití.
Nač byla v knize mapka, když v té zahradě se nic neodehrávalo?

Všimli jste si, že v povídkách je Hercule Poirot větší vtipálek než v delších detektivních románech? Třeba epizodka s látkovou kočkou, jíž straší inspektora, ho ukazuje v úplně jiném světle, než toho zákony dbajícího a vážného ochránce spravedlnosti, jakého známe z pozdějších textů.

Povrchnímu čtenáři se možná bude zdát, že Bárta má již v této knize z roku 2013 stejné názory, jako dnes. Čtenář pozornější však odhalí jemné, ale o to důležitější odlišnosti.
V této knize Bárta ještě věřil, že naše civilizace je na omylu, pokud si myslí, že je ojedinělá a jediná pravá, naopak, je jednou z mnoha. Dnes mluví o naší výlučnosti, o tom, že ještě nikdy jsme neměli možnosti, jaké máme dnes. To je však realita člověka v jakékoli době, nikdo z nás nežil v budoucnosti, všichni známe jen svou současnost a nic novějšího ještě nemáme.
V této knize Bárta ještě projevoval alespoň nějakou badatelskou pokoru, s níž se nepouštěl do témat, od nichž je svým zaměřením vskutku na hony vzdálen.
V této knize Bárta ještě nemluví o potřebě lídrů, kterou dnes razí.
V této knize Bárta mluví o zániku Staré říše v 23. století př. Kr. a cituje staroegyptské texty, kde se uvádí, ze "otroci se stali majiteli otroků". V nedávném příspěvku na sítích však tvrdí, že otroci ve starém Egyptě prakticky nebyli, až od 12. st. př Kr. Jak to tedy podle nejnovějších poznatků egyptologie je?
V této knize Bárta ještě tolik nezjednodušuje a nezamlčuje negativní stránky fungování dřívějších civilizací, které třeba v Sedmi zákonech popisuje daleko růžověji a idealizovaněji. Dokonce (byť jen jedinkrát) explicitně vysloví, že onou ztrátou složitosti, která se s kolapsy snoubí, myslí propad životní úrovně.

Myslet si, že ono zabývání se růsty a kolapsy civilizací, které nacházíme v jeho knihách posledních 15 let, je něco unikátního a světového je velký omyl, podobné pokusy podnikali již humanitní vědci 19. století, o století dřív třeba Edward Gibbon (Úpadek a pád Římské říše) a v antice by se rovněž něco našlo.

Stejná však zůstává určitá naivita, s níž Bárta přistupuje paradoxně právě k starověkým civilizacím, které by měly být jeho nejsilnější parketou. Jeho mnohdy romantické nahlížení na Bretaň, Göbekli Tepe, ale i Egypt je poněkud zabředlé v iluzích o starých zlatých časech a o ušlechtilém divochovi (více viz Horák: Návrat starých bohů, Kostićová: Kosmické stromy... - na tuto knihu jsem si vzpomněla nad popiskem fotografie Tanečníci z Gebel Uvejnátu, v jejichž tanci Bárta vidí "jeden z prastarých a dodnes fungujících způsobů oproštění lidské mysli od těla", což může být spíš jen taková eliadovská fantazie).

Rozhodně lepší než Bártovy novější knihy. A bod navíc za nepravé dveře hodnostáře Nefera jako pozadí na obálce.

Moc zábavné čtení. A bavila bych se jistě ještě víc, kdybych jednotlivé postavy lépe znala. O českých emigrantech bez servítků a iluzí. Vřele doporučuji.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 7): Ty krávy tam určitě pracovaly v horizontální poloze. Jenomže po padesátce to jde ztuha. Za středověku by se potloukaly před kostelem, bily v prsa a obtěžovaly poutníky. Tady si hrajou na báby kořenářky a prodávaj indiánský čajíčky.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 10 - o Krylovi): Muže považoval buď za dočasné hospodské kumpány a kámoše anebo nepřejícné a závistivé hajzlíky.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 31): Němečtí a rakouští básníci prý již od konce padesátých let s obdivem a jistou závistí sledují, že Češi překládají jen nejlepší z nejlepšího a nic jim neujde. I takové doby prosím bývaly!

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 58): Co mi do prkánka v Praze chybělo? Dohromady nic moc. Rajtoval jsem děvky, sbíral starožitnosti a chlastal. Na mne byl českej bolševik krátkej.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 77): ...tím více jsem oceňovala úsloví berlínského proletariátu, že nejvyšším stupněm uznání je závist.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 109): To by nám přece doma nikdo nevěřil, jak to tady flikujem.

Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 112): Ideály přicházejí a odcházejí. Jen spros%tárna je věčná. Dycinky lez ten prevít někomu do... Dycinky, dycinky! O čem se nesmí mluvit, o tom se může lhát.