Sorrow komentáře u knih

To zase byla jízda! :) On prostě umí. Miluju, jak na vás z každé stránky dýchá ten jeho nezaměnitelný styl. Zasloužil by i pět hvězd, jenže to by pak zase v mých očích nebylo spravedlivé vůči takovým klasikám jako Osvícení, Řbitov, Míle apod. :)
Pozn: Ráda bych některé čtenáře upozornila, že ty spoilery v komentářích jsou vážně trapné (teď zrovna narážím např. na komentář Lilith1) - jistě se najde spousta lidí, kteří si prostě přečtou knihu, a pak se možná podívají na komentáře (a možná taky ne), ale také existuje spousta takových, kteří si vyhlídnou knihu, mrknou na komenty, jestli to má vůbec smysl číst, a když pak pomalu v každém druhém (teď nemluvím jen o téhle knize, ale tak všeobecně) narazí na spoiler, možná je chuť na přečtení knihy úplně přejde..tak se prosím vás trošku zamyslete (někteří), než něco napíšete !

14 09.02.2015

Zas a opět - klasiky jsou prostě geniální! Kmotr je přesně jednou z těch, do kterých jsem se nechtěla nikdy pouštět. Téma podsvětí mě moc nebralo, což se ale razantně změnilo s uvedením některých seriálů na Netflix (jo, propadla jsem Narcos i Perníkovému tátovi ), no a když Kmotr vyšel jako audiokniha namluvená samotným velkým Oldřichem Kaiserem, nebylo už o čem. A panebože, jak já jsem ráda, že jsem se k té knize dostala. Tvoří ji několik příběhů, a tak se dozvídáme postupně velmi mnoho o celé famiglii Corleonových, o tom, jak se Don dostal k moci i obecně o fungování newyorského podsvětí v 60. letech, válkách rodin, pašeráctví, penězích získaných z hazardu a tak podobně. I přes atraktivitu tématu si nicméně stojím za tím, že dílo získalo takový úspěch pro to, jakým způsobem zachycuje mezilidské (zejména rodinné) vztahy. Přesto, že jsou Corleonovci bandou gansterů, budete je milovat a s napětím sledovat jejich osudy. Celý příběh má podmanivou atmosféru a dokáže vás přenést do dané doby a místa. A audiokniha? Tak to je jeden velký majstrštyk. Přesně takhle má vypadat umělecké dílo, které podtrhne kvality literární předlohy. Kaiser je mistr slova a neuvěřitelně dokáže pracovat s hlasem. Režijně muselo být dost pracné herce ukočírovat a usledovat intonaci jednotlivých hrdinů, výsledkem je ale fenomenální audiokniha, která opravdu stojí za pozornost!

13 24.10.2023

Tak jo, tahle kniha vám buďto zaleze pod kůži anebo ji přetrpíte, nic mezi tím. Já patřím ke druhé skupině. Ano, Soukupová umí budovat charaktery, ano Soukupová umí popisovat stereotyp, který většina z nás žije a nechce žít, ale co dál? Přečtete-li si několik jejích knih, motivy se začnou omílat a byť zůstává obdivuhodné, že věrohodně popíše muže s krizí středního věku stejně tak jako jedenáctiletou holku, která ze všeho nejvíc touží po domácím mazlíčkovi, prostě si jejich osudy přečtete, na chvilku k nim přilnete, knihu zaklapnete a končíte. Byť se to mnohým bude zdát jako vyhrocený soud, já zkrátka nechápu, proč bych měla strávit pět hodin čtením knihy, která mi dá asi tolik jako zhlédnutí dvou dílu nejmenovaného seriálu… I tam jsou přeci ty charaktery uvěřitelné a jdou „až na dřeň“, což je přirovnání, jež snad u téhle knihy každý používá. Nechápejte mě zle, od příběhu dostanete přesně to, co slibuje, takže nač si vlastně stěžuju, jen pro mě je to prostě málo, já potřebuju, aby kniha měla nějaký přesah – společenský, historický, stylistický, to je jedno, ale nějaký… Poslouchala jsem jako audioknihu, které formálně nemám co vytknout, každého ze čtyř hlavních hrdinů namluvil někdo jiný, což je příjemné osvěžení, ale když vás prostě nezaujme příběh, ani dobře zpracovaná audiokniha to obvykle nezachrání, bohužel i v tomto případě. Jistě je ale na místě pochválit grafickou úpravu, Pecina je zkrátka třída a jeho práce nezaměnitelná :)

13 05.01.2021

Malé ženy poprvé vyšly v roce 1868, oblibě se tedy těší už více než sto padesát let. K jejich čtení mě dovedla jednak zvědavost, jak je to možné, a pak také nová filmová adaptace. Velmi záhy po otevření knihy čtenář pochopí podmanivost této klasiky. Alcottová vykreslila charaktery natolik věrohodně, že je k nim okamžitě jednoduché přilnout, obzvlášť pak v rebelce Jo se najde celá řada čtenářek. Rodinné vztahy, vzájemná náklonost, nenásilná romance, milá dobrodružství, ale i vážné momenty – to vše jsou atributy, jimiž román oplývá. Dokáže dojmout, rozesmát i zahřát u srdce, a právě proto bude milovanou knihou už asi napořád. Stylisticky je dílo velmi přístupné, archaicky působí jen narážky na morálku malých slečen – že by se žena měla chovat tak a tak, aby dostála roli dobré manželky a matky, rovněž rozprava Jo se svojí matkou o zvládání zloby a hněvu by asi u dnešních psychologů neobstála. Nejsilnější linkou pro mě byl bezesporu vyvíjející se vztah Jo a Laurieho, předčil dokonce i srdcervoucí osud jedné ze sester. Celý příběh jsem si vychutnala v audiopodobě, kterou skutečně ze srdce doporučuji. Andrea Elsnerová má jeden z nejpříjemnějších hlasů, co znám, každé ze sester vdechla život, aniž by přitom přehnaně přehrávala. Brilantně jazykově zvládla napodobit situace jako třeba mluvení s plnou pusou a povedly se i zvukové předěly. Režijně dokonalé.

13 13.07.2020

Úvodní třetina knihy pro mě byla emocionální bombou, během 150 stran se Kateřině podařilo mě hned dvakrát rozbrečet. Proces se Surmenou a popis Jakoubka mi daly prostě zabrat. Pak bohužel nastala trošku pomalejší druhá třetina, která je sice zajímavá a oceňuji, kolik autorka vložila do rukopisu píle, nicméně s nábojem předchozí části se nedá rovnat. Finiš knihy ovšem opět nabírá spád a taky docela nečekaný směr a úplný závěr mě dostal do kolen.
Poslouchala jsem audioknihu neskutečně skvěle namluvenou mojí oblíbenkyní Terezou Bebarovou, které sekundoval (taky skvělý) Miroslav Táborský, a poslední minuty jsem úplně hltala. Poslední kapitolu jsem si dokonce pustila dvakrát, protože jsem nebyla schopná uvěřit tomu, že mě Tučková tak utřela :D
Zvuková stránka je vůbec výborná - kromě dvou předních narátorů, se můžete těšit na speciální efekty v případě čtení archivních spisů a dopisů a houslové předěly jednotlivých částí.
Vynikající záležitost! Těším se na Gertu!

13 05.10.2018

Poprvé jsem knihu četla ve fyzické podobě někdy před deseti lety, pak viděla film a teď poslechla audio. A abych si Saturnina náležitě zamilovala a dokázala docenit, potřebovala jsem všechny tyhle tři formáty. Teď už ale nemůžu hodnotit jinak než pěti, musím smeknout před Jirotkovým krásným, čistým humorem, po duši hladícím jazykem i tím, jak skvěle dovedl vystihnout českou povahu.

13 31.10.2016

O této knize už bylo řečeno mnohé a já půjdu s davem...Je to výjimečná kniha, u které se musí přemýšlet a hledat...Vždyť kdo hledá, najde :)

13 24.04.2016

Nobelista Ishiguro byl mým dlouhodobým restem. Klára a Slunce mě však okamžitě přesvědčila o kvalitách tohoto spisovatele. Málokdy se mi stane, že mě kniha naprosto upoutá už pár úvodními odstavci, této se to ale podařilo s naprostou lehkostí. Vážně jsem se upřímně těšila na každou chvilku, kterou s ní strávím.
V první řadě upozorním odpůrce žánru, že sci-fi element je to poslední, o co v knize jde. Je to především společenská próza zkoumající otázku lidství, otázku (ne)nahraditelnosti lidské duše napsaná tak precizně, chytře, zároveň ale jednoduše, až vám spadne čelist. Ishiguro mistrovsky využívá Kláry jako vypravěče příběhu pro účely použitého jazyka a mění její vyjadřování na základě prožitých zkušeností. Ona sama jako postava je nesmírně charismatická a rozhodně na ni po dočtení budete dlouho vzpomínat. Děj je svým způsobem přímočarý, po cestě ale přesto narazíte na spoustu zajímavých myšlenkových odboček. Kdybych měla letos (nebo i obecně) doporučit jen pár knih k přečtení, tahle bude figurovat někde hodně vysoko. Je chytrá, nutí k zamyšlení, je výjimečně dobře napsaná, přesto "se čte lehce". Je smutná i nadějeplná, obsahuje mnoho aktuálních témat zakomponovaných do děje zcela mimochodem, takže nedělá že čtenáře blbce a doslovně nevysvětuje "co a jak". Je prostě skvělá, tak si ji přečtěte a já jdu od Ishigura číst něco dalšího!

12 20.10.2022

Mateřství nahlíženo ze všech myslitelných úhlů. Metafory odkazující k názvu knihy (každou chvíli se tam zažehne jiskra, rozdmýchají emoce, někdo vybuchne, vzplane) - tohle je dotaženo fakt mistrovsky. Poslouchala jsem jako audioknihu namluvenou Anitou Krausovou, která patří k mým nej interpretkám. Fakt moc podařené stejně jako autorčin debut Vše, co jsme si nikdy neřekli.

12 19.08.2022

Dívka, žena, jiné zaujme na první pohled už pro svou neobvyklou stylistiku, Evaristo nepoužívá velká písmena a věty jsou od sebe často odděleny nikoli tečkou, nýbrž vynecháním řádku. Plynulosti a čtivosti textu to ale nikterak nebrání, proto bych s často používaným označením „experimentální próza“ šetřila. V jednotlivých kapitolách sledujeme osudy dvanácti žen různého věku i společenského postavení, spojujícím prvkem je pro ně více či méně tmavá barva pleti a postupné prolnutí osudů. Zpočátku jsem měla trochu problém s orientací v tom, kdo je kdo a jak spolu dané hrdinky souvisí, brzy jsem ale autorčinu stylu uvykla a s nadšením sledovala, jak propojí všechny linky. Příběhy jsou natolik barvité, že je těžké vypíchnout pár těch nejlepších, kniha podle mého funguje tak dobře právě díky celému konceptu propojení osudů a poukázání na odlišnosti „normy“ v průběhu času. Ač si to čtenář tak nějak v koutku duše uvědomuje, je skoro až neuvěřitelné, jakým pokrokem společnost prošla v průběhu několika posledních dekád co se týče vnímání rasy, pojetí feminismu nebo přístupu k genderu. Stále nejsme tak daleko, jak bychom měli být, ale když si připustíme, že před pár desítkami let bylo nemyslitelné pustit černocha v autobuse sednout a před nedávnem stál jeden v čele USA, je jisté zadostiučinění snad na místě. Román Bernardine Evaristo považuji za prudce inteligentní, pokrokový, výtečně stylisticky a tematicky zpracovaný; nechybí v něm hloubavé vážné pasáže, ale ani humor a nadsázka. Oceňuji, že je téma zpracováno velmi komplexně a autorka se nebojí dotknout i záležitostí, o kterých (troufám si tvrdit) heterosexuální bílý člověk nemá moc ponětí (jako třeba domácí násilí v případě kapitoly o Dominique). Doporučit můžu nejen knihu samotnou, ale i její audioknižní zpracovaní. Pro naraci byla vybrána má oblíbená Vanda Hybnerová, té bych snad vytkla (opět) jen angličtinu, ale je jí tam minimálně, takže určitě nepůsobí rušivě. Zvukové předěly kapitol jsou docela bláznivé, ale k celkovému plastickému obrazu příběhů se mi hodily. Audiokniha může být navíc dobrou volbou pro někoho, koho by snad přeci jen rušila ona zmiňovaná nezvyklá stylistika.

12 17.04.2021

Samotný příběh je odstartován nalezením těla šestnáctileté Lydie, což naprosto zdrtí celou rodinu Leeových. Ani jeden z rodičů nevěří, že by si jejich dcera sáhla na život sama, probíhající vyšetřování však nenaznačuje opak. O jednom možném podezřelém ale ví Lydiin bratr a neváhá zajít tak daleko, jak bude potřeba, aby se domohl spravedlnosti. Byť se tedy kniha na první pohled jeví jako thriller ve stylu Zmizelé, toto zdání už snad nemůže více klamat. Ve skutečnosti Vše, co jsme si nikdy neřekli nese naprosto oprávněně svůj název, neboť o víc než cokoliv jiného, se jedná o velmi komorní příběh jedné rodiny, v níž každý má své touhy a tajemství. Problémem je, že snad žádná z tužeb protagonistů nebyla nikdy naplněna, o těchto pocitech se však striktně mlčí. Nikdo se tak nezajímá o Nathovu potřebu prosadit se a stát se úspěšným, a to i přesto, že ve škole dosahuje nadprůměrných výsledků; o Hanninu touhu po obyčejném objetí; o matčinu nikdy nezahojenou křivdu, kdy se kvůli těhotenství musela vzdát studia či o otcův celoživotní zápas s odmítáním jen kvůli barvě kůže. Stylisticky a vlastně i příběhově mi kniha neuvěřitelným způsobem připomínala můj oblíbený Medvědín od Fredrika Backmana a její čtení na mě mělo podobný úzkostlivý účinek. Je to jeden z těch pomalejších příběhů, kdy jsou karty vykládány postupně a opatrně, jednotlivé informace jsou pečlivě vrstveny, až se vytvoří plastická mozaika, ve které má každičká věta své místo. Máte-li rádi komornější příběhy odhalující tajemství, tohle je trefa do černého.

12 20.12.2020

Starý nerudný páprda, všetečná pečovatelka, která díky traumatu z dětství vídá svaté a obří sídlo plné harampádí i starých tajemství. Kombinace předurčená k úspěchu.
Jess Kidd si mě naprosto získala svým neotřelým pohledem na věc, vykreslením nestereotypních charakterů a hlavně dynamikou mezi nimi. Už dlouho jsem se nesetkala s tak vtipnými dialogy a slovními přestřelkami. Kniha jimi však není napěchována, a tak jsou opravdu osvěžujícím prvkem.

Na ukázku:
Cathal se na zdvihadlo mračí: "Na co je ten vynález?"
"Kdybyste náhodou zůstal vězet zadkem ve vaně."
"Jaký nemehlo by se zaseklo ve vaně? Proč bych se měl zasekávat ve vlastní vaně? Copak nejsem ještě dost hbitej?"
"Ale jste, hlavně když lezete přes to svoje haraburdí."

Vetešník oplývá i neobvyklými slovními obraty, přirovnáními a popisy, díky čemuž se nádherně čte, ale zároveň vyvolá imaginaci a často úsměv na tváři.

Na ukázku:
Pozoruju, jak se šourá před obrazem sem a tam. Dneska se potácí tak, že mě napadne, jestli se nenačuchal terpentýnu.
Nebo:
A stane se následující, v tomhle pořadí: začne mě svědit nos, začne mě svědit mezi půlkami, začne kapat vodovodní kohoutek. A pak nic.

Mnou vybrané ukázky jsou spíše toho vtipného rázu, autorka ale umí zabrnkat i na vážnější notu.

Ukázka:
Paměť je jako vzpurný pes. Občas míček upustí, a občas ho přinese, a občas nepřinese míček, nýbrž botu.

Celkově je Vetešník směsicí mnoha různých žánrů (rodinné drama, detektivka se samozvaným vyšetřovatelem, černá komedie i horor) a prvků, které ale dohromady velmi pěkně ladí a utváří příběh, na nějž se nezapomíná. Sedne zejména milovníkům atypických hrdinů s velmi dobře propracovanými vztahy.

12 20.08.2019

Jedna hvězda za nápad propojení dvanácti osudů, jedna hvězda za čtivost...tím končí veškerá pozitiva, která jsem v knize našla. Je to šablonovité, předvídatelné, překombinované, ploché, plné klišé a děsně nereálné.

12 01.09.2016

Budu zlá a půjdu proti proudu...Hned na úvod říkám, že ta kniha určitě není špatná a své čtenáře si najde. Můj šálek kávy to ale nebyl (nebo alespoň ne tak úplně).
Dvě dějové linie jsou ze začátku hódně hódně odlišné a zdánlivě spolu nesouvisejí, nakonec se samozřejmě ukáže že ano, ale podle mě byla ta spojitost jakoby nesmyslná - ty dvě linie by klidně vystačily na samostatné knihy, protože takto byly sice obě dobré, ale ani jedna nebyla úplně dotažená. Postavy samotné (obzvlášť z linky kolem Katrín aspol.) jsou dost ňoumové, nechápala jsem jejich chování, pohnutky, myšlení, nesedl mi ani jeden z charakterů té trojice - bylo to takové vyšroubované, řekla bych...
Kapitolou samou o sobě je závěr, který je podle mě ale příšerně nedotažený, nechápu, jak tady někdo může vychvalovat, jak je to skvěle promyšlené, to tedy pardon, ale podle mě není...zůstala neuzavřená celá spousta věcí, především pak motivy "záporáků" (*spoiler: proč měl jako Bernódus zapotřebí trápit ty tři, protože nemohli najít otvor do sklepa, no pardon a jak s tím souvisel Benni - trápil je taky nebo ne??? konec spoileru*).
Možná jsem jen ignorant, ale zkrátka mně se tam nezdála taková spousta věcí. Kniha by dle mého měla být rozdělena do dvou samostatných anebo by musela být natažena o pár desítek či stovek stran, aby byly jasné veškeré pohnutky a motivy...
I tak dám ale autorce ještě šanci a ani Vás neodrazuji - už podle hodnocení a komentářů se kniha většině líbila :)

12 31.08.2016

Tak tohle byla čistá dokonalost. Jako obvykle jsem zase (a už fakt nevím proč) překvapená tím, jak klasická díla vážně tnou do živého po všech stránkách. Mrtvá a živá je kniha s fantastickým dějem, který graduje do poslední stránky, výbornou atmosférou prodchnutou tajemnem s nádechem hororu, brilantní psychologickou analýzou postav a v neposlední řadě je zkrátka úžasně napsaná. Po dočtení současných knih mám obvykle po pár týdnech (někdy i dnech ) v hlavě vzduchoprázdno a dovedu si tak maximálně vzpomenout, jestli se mi líbila, nebo ne, u klasik si ale většinou pamatuju nejen děj jako celek, ale i konkrétní scény. Nevím, jak to ti autoři dělali, ale na "seznam povinné četby" jsou skutečně zařazováni právem.
Mrtvou a živou beze zbytku doporučuji a jestli si chcete čtenářský zážitek ještě trochu osladit, zvolte audioknihu. Narátorka Lucie Pernetová doteď nepatřila k mým velkým oblíbencům, její hlas je na mě až příliš vysoko posazený a trochu pisklavý. Nyní mě ale přesvědčila, jak fantastickou herečkou ve skutečnosti je. Každou scénu trefila polohou hlasu přesně tak, jak bylo potřeba. Od naivity přechází v rozhodnost a hlavní hrdince svou interpretací doslova vdechla život. Jedna z nejlepších audioknih, které jsem kdy poslouchala.

11 01.04.2022

Myslím, že po přečtení Betonové zahrady se všichni do jednoho shodují v názoru, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších a nejvíce znepokojujících knih vůbec. Člověk si v průběhu připadá velmi zvláštně, jako by pozoroval něco zvráceného, od čeho chce odtrhnout zrak, ale nemůže. Smrt rodičů zasáhne každého ze sourozenců jinak. Autor velmi úsporně, a přesto precizně zvládl vykreslit čtyři rozdílné charakterové rysy, z nichž mi nejvíc učarovali chlapečtí hrdinové – „špíňák“ (jak jsem si ho pro sebe pojmenovala) Jack a nejmladší Tom. Přestože čtenáři v hlavě utkví zejména závěrečná scéna, skrývá toho v sobě dílo mnohem víc – otázky morálky, sexuality, dospívání, vyrovnání se s rolí hlavy rodiny… McEwan umí výborně na malém rozsahu vybudovat atmosféru a navodit neopakovatelný vnitřní pocit. Hutnost letních dní, žár rozpáleného betonu, bzukot dotěrných much – to všechno ze stránek doslova sálá. Krátký výsek času, který strávíte s hrdiny, jež byste reálně asi potkat nechtěli a velmi bizarní situace, jíž čelí, dělá z Betonové zahrady dílo, z něhož je vám špatně, ale nikdy na něj nezapomenete.

11 16.08.2021

Román Ke dnu volně navazuje na autorčin debut Do tmy, který byl v roce 2016 ověnčen Magnesií Literou. O kvalitách knihy jistě svědčí už jen fakt, že i podruhé se Bolavá objevila mezi nominovanými (2018), nicméně nominaci neproměnila. Oproti prvotině ohledává širší plejádu charakterů, z nichž vlastně nikdo není hlavní postavou. Zápletka tak stojí zejména na dynamice mezi nimi – ze směsice roztodivných obyvatel maloměsta lze jmenovat např. matku tvrdě pracující v masokombinátu, její tak trochu smradlavou dceru, podivnou neurotickou ženu navracející se do místa svého dětství nebo lékaře, jehož žena byla nalezena mrtvá a jehož milenka má zanedlouho přivést na svět dítě. Podobně jako v knize Do tmy má i tento román silnou atmosféru. Odehrává se v předadventním čase a ze stránek doslova čiší sychravé počasí, mystické mlhy i vlhkost bažin. Bolavé se do poměrně jednoduché linie příběhu daří vklínit důležitá témata vztahu matky a dcery, pocitů samoživitelky s nedostatkem financí, vztahů na maloměstě, kde každý zná každého a má o něm svůj názor, rozdílů mezi privilegovanou a středostavovskou třídou nebo (ne)vyrovnání se s následky potratu v rámci rodiny. Jazykově poměrně standardně odvyprávěné příběhové linie přetínají lyricky vyznívající pasáže Hany (ženy, která se do města navrací se svou nemocnou matkou), takže kniha ve výsledku působí stylisticky zajímavě, a přesto velmi přístupně. Byť tedy román nabízí v podstatě vše, co od kvalitního titulu čekám, nemohla jsem se v průběhu čtení ubránit pocitu, že je toho v jedné knize přeci jen trochu moc. Jednotlivá témata mnou spíše proplula a nezarezonovala zdaleka tolik jako v debutu Do tmy, který je v podstatě monotematický a monocharakterový. Tentokrát z nižšího hodnocení viním i audioknihu, kterou trochu nešťastně namluvili Miroslav Táborský (toho sice mám ráda, ale nehodil se mi k atmosféře příběhu) a Simona Postlerová (ta mi nesedí obecně, což je samozřejmě moje subjektivní vina). Domnívám se, že by bylo vhodnější zvolit pro stěžejní obsah ženský hlas, určitě bych se nezlobila třeba za Anitu Krausovou, která fenomenálně namluvila právě předchozí knihu, nebo celou škálu herců, z nichž by každý propůjčil hlas jiné postavě. Na závěr už snad jen pro formu dodám, že určitě není třeba číst Ke dnu až po Do tmy, ale není to na škodu.

11 28.07.2021

Medvědín je moje srdcovka, o tom žádná. Proto jsem byla děsně nervózní, aby mě pokračování My proti vám nezklamalo. Říkala jsem si, že Backman prostě něco tak niterného zopakovat nemůže. A víte co? Může!
My proti vám je trochu méně komorní a překračuje problémy medvědínských, autor hodně tematizuje politiku a populismus a možná právě proto působí kniha velmi nadčasově. Rozdělování společnosti, facebookové konverzace, které mění ráz města i lidí, nenápadné manipulace - skutečné zrcadlo tomu, jak to dnes (ne)funguje. Backman však nezapomíná ani na city jedinců a smršť emocí, kterou vám tady předloží, je možná ještě větší než v případě Medvědína. Styl psaní je pak už "jen" takovou velkou třešní na celém tomhle parádním dortu, u kterého se občas pousmějete, mnohem víc ale zamyslíte, a pokud nejste z kamene, pár slz taky ukápne. Miluju ty postavy, město, atmosféru, příběh a hlavně, hlavně miluju Backmana za to, že mi to všecko přinesl do života!

11 07.07.2019

Kavárna v Kodani je klasická romantika plná událostí a postav, které v tomhle žánru prostě čekáte. Ničím nepřekvapí, na druhou stranu se dobře čte a je zasazena do zajímavého prostředí Kodaně. Atmosféru hygge se jí celkem daří navodit a nebýt těch do očí bijících překlepů a nepříliš povedeného překladu, možná se zamyslím i nad třemi hvězdami.

11 08.03.2019

I můj druhý pokus s Katalpou dopadl skvěle. Ta autorka mě neskutečně baví svým přímočarým úsporným stylem a, a to k mému velkému překvapení, ne zcela definitivními konci, které nabízí určité interpretační možnosti. Tematicky mi kniha taky sedla, a jak už se objevilo v komentářích pode mnou, hrozně oceňuji vykreslení "druhé strany", ale z pohledu někoho, kdo byl prostě jen obyčejným člověkem a válka se ho dotkla zase úplně jinak. Líbí se mi nenápadně zakomponované vykreslení vesnického prostředí se zatvrzelými obyvateli, které je stále ještě aktuální. Přestože mé osobní setkání s autorkou nedopadlo úplně dle mých představ, jako spisovatelku tuhle dámu fakt žeru!

11 22.07.2018