soukroma komentáře u knih

Líbila se mi mnohem víc než Pobřežní cesta, Rayina prvotina, která byla psaná jednodušším stylem a byla trochu únavná pod(r)obnými popisy putování a živoření den za dnem. Teď už se autorka vypsala, po úspěchu své amatérské autobiografické prvotiny a lepším manželově zdravotním stavu se zřejmě cítila o hodně lépe a mohla se vrhnout na mnohem barvitější a ekologičtější styl. Zase ze života, plné vzpomínek od dětství, mládí s Mothem, až po současnost, sice s jeho trvající nemocí a hned v úvodu umíráním maminky, ale přeci jen hodně o přírodě, zážitcích, vjemech, dumání o budoucnosti a co pro to může sama udělat...
V první knize jsem si vůbec nevšimla, že vlastně s manželem už v mládí hodně putovali, prošli důkladně Jezerní oblast, divokou Skotskou vysočinu či nebezpečnou Snowdonii, kde se setkali nevyhnutelně s nepřízní počasí a složitými situacemi, které mohly i špatně skončit. Tyhle zážitky pěkně zapracovala do Bouřlivého ticha. Takže na svoji Jihozápadní štreku v první knize (pár vzpomínek na ni, ale hlavně spíš na samotnou prvotinu a její cestě ke čtenáři, v tomhle pokračování je), ve středním věku, jako bezdomovci, vůbec nešli jako nějací amatéři. Ve stávající knize sice o velkém výletu v domovině v současnosti není nic, zato se vypravili na pár dní na Island a tamní trek byl ještě výživnější.
Popisy přírody, od krajiny, atmosféry, zvířat i vlivu člověka se autorce opravdu povedli, doma i v cizině. Vzhledem k tomu, jak se manžel přes svoji degenerativní diagnózu drží a pohyb i životní změny mu spíš pomáhají, než ubližují, nejspíš bude ještě nejedna kniha a tentokrát ji budu se zájmem vyhlížet. 99%

Mám ovšem výhradu k českému titulu:
Wild Silence s ohledem na obsah se totiž spíš týká ticha v divočině/mlčenlivosti divočiny, zatímco "bouřlivé ticho" naneštěstí nedává v kontextu knihy žádný smysl...

5 08.05.2023

Ach jo, v polovině knihy jsem si to docela pochvalovala - ne moc o modelingu, ale o jiných věcech kolem autorky, v druhé půli už jsem začala být unavená, když po tisícísté popisovala své zlomené srdce a zradu po smrti manžela, a to kvůli jeho závěti s totálním vyděděním (kterou samozřejmě napadla), pořád jsem ještě vytrvala, i když už moje hodnocení její osoby i z jejích vlastních slov vyznívalo nadmíru narcistně, sebestředně, nevyrovnaně a nedospěle, vrhající se na krk dalším milencům s vlastnickými sklony. Na sobě neshledala ani špetku čehokoli negativního, ani jedinou špatnost, neřest, slabost, pochybení, klopýtnutí, prostě nic, jedině slabost v podobě hroucení se, panických atak, s léčbou pomocí studia horoskopů, tarotů, čar na dlani, a samozřejmě nezbytné psychoterapie a podpůrných antidepresiv - ale to samozřejmě nikoli z vlastní viny...
Ale budiž, dětství neměla kdovíjak růžové, nakonec z toho vyplynulo, že ji vlastně rodiče (už po emigraci ve Švédsku) opustili a ještě jako neplnoletá a nedostudovaná odjela do Paříže živit se sama, jako modelka (a na rodiče, ale ani na babi, které se o ní doma dlouho starala sama, pak už ani nevzpomněla).

Jenže pak jsem začala číst předposlední kapitolku (autorka tomu říká eseje, já nesourodé, nechronologické kapitolky ze života, myšlenkové shluky, proto také tolik zbytečného opakování, k němuž přidává jen málo nového) a udělalo se mi nevolno. To, jak si "pamatovala" své dětství ještě z Československa počátku 70. let, tedy její první druhou třídu, bylo tak neslýchané ("všichni jsme milovali Lenina a nepřáli jsme si nic víc, než ho navštívit v mauzoleu, a všichni jsme chtěli být pionýry... - děs, běs a hrůza, rozhodně ne všichni, dokonce nikoho takového tedy ani neznám!) a ohavné (měla, ale nechtěla udávat vlastní rodinu za pochybené názory na "nejlepší přátele", tak donášela na kamarády a spolužáky, třeba že nezpívají sovětskou hymnu! - krom obludnosti tohoto činu poukážu už jen na fakt, že v první druhé třídě ji stěží někdo mohl zpívat, když ruština byla předmětem až od třídy čtvrté...). A vrcholem hnusu a celkové pomýlenosti byla následující vskutku historicky podložená věta: "V průběhu historie bylo Československo součástí Rakouska-Uherska, Pruska, Německa a nakonec Sovětského svazu." Nu, pokud si to takhle "pamatuje", ve svých 57 letech (možná stále krásná, ale nikoli snad ještě dementní), tak je mi líto ani ne tak jí, jako hlavně jejího okolí. Namíchla mne na celé čáře a nevěřím jí už ani nos mezi očima. Raději nehodnotím, protože nakonec by mi zbyl jen: odpad.

A to jsem se ani nevyjádřila k mnoha stylistickým chybám, překlepům, či faktickým přešlapům (ze Švédska se např. na okamžik stalo Švýcarsko...).

Hodně rozdrobené, vyprávění spíš o psychoterapeutovi než o vražednici zavřené v ústavu. Dlouho trvalo, že do sebe začaly útržky zapadat (vlastně až do posledních stran).
Celkově málo napínavé, zdlouhavé, málo čtivé. A ani tím závěrem se mi autor neodvděčil za dlouhé čekání a sledování výplodů terapeuta (vzato kolem a kolem hodně špatného).
Opět (jako v Pannách) povrchně připomenuta antika, přesněji jedna málo známá tragická postava z Euripida: Alkéstis.

"Hněv je mocný komunikační prostředek."

Panny se mi nelíbily dějově, tohle jen o trochu víc. Ale v Pannách je spousta zajímavostí, zato tady jsem se spíš hodně často podivovala nad zaručenými psychoterapeutickými postřehy a moudry (mj. o děsivosti dětství). 65%

5 03.05.2023

Velmi vydatné. Velmi německé. Nejen válečné, poválečné, uprchlické ...
Čtivé, zajímavé, intenzivní, děsivé, v minulosti i přítomnosti.
Témata poválečného zakázaného "družení se" Němek s americkými "okupanty", zejména nežádoucí případy s černošskými vojáky (vzít se nemohli, a to především kvůli americkým, nejen vojenským předpisům), otázky dětí narozených v Německu z těchto neoficiálních svazků (nežádoucí děti doma i v Americe, později nepříliš vydařené adopce), takže rasismus v Německu i Americe. V lince v současnosti navíc ještě otázky demence a Alzheimera (prchavé vzpomínky) a transgenerační přenos traumat (to jsem tedy ještě neslyšela a moc přesvědčená o letmém popisu tohoto mechanizmu v knize nejsem).
Celá kniha byla výborně napsaná a napínavá do posledních stránek, ale právě na závěr dle mého autorka až příliš tlačila na pilu a předložila samá sluníčková řešení a ještě jeden otevřený "happy end" ohledně rodiny, a to už bylo na mne moc. Proto celkově snižuji hodnocení na 90%.

Validace = "...technika jednání a komunikace, vyvinutá pro průvodce lidí s demencí. Má podporovat dobrý stav a autonomii dementního člověka tím, že subjektivní skutečnost přijímá tak, jak existuje pro něj.
Když slábne krátkodobá paměť, pokoušejí se starší lidé znovu zvládnout svůj život tím, že se upínají ke svým dřívějším vzpomínkám. Zásadně platí, že zmatený člověk má pro své chování důvod. Nelze ho přinutit, aby ho změnil, když nechce.
Bolestné povity, které jsou vyjádřené, uznané a validované důvěrnou osobou, jsou slabší. Bolestné pocity, které jsou ignorovány nebo potlačovány, jsou silnější. Vcítění a soucit vedou k důvěře a mírnějším bojácným vztahům."

10 01.05.2023

Zoufale pomalé, nezáživné, a samozřejmě, když už od skotského jezera, tak jedině Loch Ness..., jakoby tamní autor nemohl vytáhnout jiný "trumf". Nedalo se.

3 30.04.2023

Líbilo se mi to, i když je tam trochu nadpřirozena a hlavní mladá hrdinka je hodně nekonvenční (černočerná, a navíc hotové "železářství", příměr z knihy), ale přitom velice profesionální pitevní asistentka, puntičkářsky pečlivá a empatická (nejen k mrtvým, ale hlavně pozůstalým).
Čtivé, ale není to rychlé čtení: z počátku hodně pitvání, ale nastolené dva různorodé zločiny a záhady jsou zajímavé a netradiční, vyžadující amatérské i policejní pátrání. Komplikované, napínavé, dramatické a smutné. Závěr skoro po všech stránkách nečekaný. A nepříliš tradiční je i místo děje: Camden Town.

"Zlost je siamské dvojče zármutku."

"Emoce jsou pohroma pro jasné uvažování."

6 29.04.2023

Mně se to nakonec moc líbilo! Začátek se četl skvěle, ovšem když se v příběhu prosadila Celie, neměla jsem z toho velkou radost a četlo se mi to hůř. Nakonec jsem vytrvala až do hořkého konce a přes všechnu spíš méně skrytou agitku máloprocentní komunity to vážně na mne zapůsobilo, i nějaká slza ukápla, což se opravdu nestává.
Je to pro mne nepochopitelné: o skutečné celebritě bych něco takového určitě nečetla, fiktivní příběh (možné podobnosti se skutečnými herci a Hollywoodem jsem neregistrovala, nejsem znalec) mne ale bavil. Ano, móresy, excesy, pozlátka, lži, masky, teatrálnost na cestě za slávou a penězi tam rozhodně byly (a to se ani náznakem v příběhu vlastně nepíše o filmovém natáčení a jeho zákulisí). ale poměrně otevřeně, odhalitelně pro čtenáře. A té afektovanosti tam vlastně taky nebylo moc. Lidské osudy, hnutí myslí a srdce, touhy, odpovědnost a ... láska ve všech možných podobách a postupující době od poloviny minulého století do nedávna. (Za)jímavé čtení.

Pozn.: autorku neznám, takže jsem si přečetla info na záložce, na té fotce je ale opravdu krásná žena..., klasicky i uhrančivě.

7 27.04.2023

Nevím, co si o tom myslet. Celé je to psané takovým dětským, či spíš dětinským, kostrbatým, špatně čitelným stylem. Zejména starý příběh z 16. století se pak jeví hodně nereálně (hrdina uměl číst a psát, posílal z ciziny vzkazy po poslíčkovi, rodina adresáta uměla také bez probléml číst - možná podceňuji brněnské venkovany, ale v roce 1540...?; kůň si zlomil nohu, utratil ho na místě - jak propána někde v pustině?; sehnat nejméně čtyři arkebuzy ze dne na den, na venkově...???). Závěrečná pointa ze současnosti je sice zajímavá (a smutná), ale rovněž nepříliš věrohodná.
Pro tu nečitelnost, posílenou mizerným překladem (včetně chyb - neprošlo to korekturou a překlad rovnou z rukopisu nevěstí ani důkladnou korekturu na straně originálu), jsem v duchu pořád příběh posouvala vší silou vůle kupředu (zajímalo mne vyústění), ale zbytečně... 50%
Ale zas je to prvně, kdy se s legendou tolik zlopověstného místa u D1 setkávám..., nikdy mne to asi nezajímalo, když se kolem občas jezdilo.

5 26.04.2023

Jak už bylo řečeno níže: ztráta času.

2 23.04.2023

(SPOILER) Po několika brutálních knihách jsem se opravdu těšila na útěšné čisté radosti. Četla jsem první díl, takže jsem tušila, že to bude uklidňující, přes všechny nejistoty a peripetie hlavního hrdiny. A se začátkem knihy se ztratí letadlo, v lesní pustině Kanady, bez jakýchkoli signálů, a to byl pilot na palubě s převáženým vězněm sám... Pěkně uklidňující začátek...
I pokračování v první půli knihy, kdy pilota hledalo docela hodně lidí - opravdu to nebyla pustina bez živáčka, jsou tam samotáři zálesáci, rodiny, osady, indiáni, a svým způsobem k sobě mají blízko, zajímají se o dění kolem sebe včetně vzdálených sousedů, které třeba ani neznají. Dramatické situace střídají nejen zálesácká, ale i obyčejná lidská moudra, nikdo nehysterčí, všichni své i cizí osudy berou vlastně v klidu, musí se prostě podle nevratných změn zařídit, víceméně sami si poradit. A pokud to nejde tam, kde je zima opravdu dlouhá a krutá, musí se odstěhovat jinam.
Druhá půle je jiná, slunečnější, jak se Nat vrací do Utahu a zkouší si obout zase botky podomního obchodníka (přesněji obchodníka-dodavatele spodního prádla, příležitost pro každého, po velmi rozsáhlém území přesahující hranici státu). A po patnácti letech v Kanadě zase vidí nevyhnutelné změny, spousta starých známých už není, ostatní se mění, někde už není krám, někam se mu vůbec nechce. Ale zase to bere s rozvahou. Závěr je dílem překvapivý, dílem nikoliv - hrdina hledal klid na stará, sedmapadesátiletá, kolena...a parťák Lord malamut mu nestačí.
Líbilo se mi, jak jsou tyhle knihy jiné. Dějově i postavami naprosto nečekané z pera českého autora. Představení zcela odlišného života, nebo dokonce životů, přesto základní pravdy a pravidla jsou všude stejné. Není to z nejmodernější doby, internetová, satelitní a mobilní komunikace ještě není, ale jinak se tamní život asi dodnes zas tak moc nezměnil. Osvěžující.

4 21.04.2023

Velmi obsáhlý román o třech etapách nejen evropských dějin: první půle byla dost úmorná, ve Francii se pozvolna schylovalo k revoluci, moderní dvě linky byly hodně samostatné a jako takové dlouho bez záchytných bodů.
V druhé půli se tyto dvě linie příběhů konečně začaly mírnými náznaky propojovat a děj přitvrzovat, však se obě odehrávají za války, Velké a té druhé světové. A současně vypukne naplno Velká francouzská revoluce a následný teror, kdy si nikdo není jist životem vlastním, svých rodin včetně dětí, protože lůza a samozvaní soudci "z lidu" si neberou servítky. Lafayette je nenáviděn, ano, přední světový demokrat!, a jako voják je uvězněn v Olomouci (trochu mě zde mátlo míchání Rakouska a Pruska), takže jeho žena s rodinou na zámku Chavaniac je předním cílem, než se věci vyvinou jinak. A současně se velice dramatizují osudy hrdinek v obou válečných příbězích.
Druhá půle románu mne vtáhla, napravila dojem předchozího zdlouhavého a kostrbatého čtení (každé ze tří dějových a časových linek je vždy věnováno jen pár stran a nestřídají se systematicky). Dramatické, děsivé, akční, autentické. Nakonec tedy víc než dobré čtení s velkým dějinným, osobnostním i zeměpisným přesahem.

3 21.04.2023

Naprostá spokojenost (konečně, po třech brutálních přemrštěných thrillerech...), přes politickou zápletku a prostředí: napínavé, zajímavé, ale hlavně s uvěřitelnými postavami, vyšetřováním, dialogy, hnutími mysli. Autorka skvěle představila své hrdiny ze všech stran, žádné černobílé, umělohmotné postavy, ale lidé se všemi klady a zápory, živoucími, řešícími práci i své soukromí, utápějící se v zármutku, depresi, osamělosti, touhách. Právě záležitosti soukromé mi tu vůbec nevadily, skvěle doplňovaly a dokreslovaly dění. Ostatně i celé politicky, mocensky a finančně se tvářící krimi se na posledních stranách stává velmi osobním...
Moc se mi líbili všichni detektivové, kteří střídmě, ale trefně používali irský suchý humor. Po krk ponořeni v politicky exponovaném vyšetřování byli pořád lidmi: unavení, ale pečliví a nepřestávali o nejasnostech a té hromadě lží získávaných od svědků i podezřelých přemýšlet a dávat dohromady celou zapeklitou skládačku. V ní se míchaly národní politické, ekonomické i existenciální zájmy, spolu se zahraničním kapitálem, ekologií a přírodním bohatstvím, zisky a nezbytným podplácením...
A dokonce se hodně dozvíme i o Irsku centrálním i západním okrajovém, střídajícím se počasí, lidičkách postižených moderní dobou (2011), tj. cizími rozhodnutími o nich samých, a především dublinském komplexu sídla vlády protkaném mnoha tunely s tisícovkami pracovníků a návštěvníků. Pár irských slovíček atmosféru ještě koření...
Výborné. Autorku budu sledovat (Přiznání mám v knihovně zatím netknuté, tak se mám nač těšit!).

4 17.04.2023

(SPOILER) Uf, na horory asi nemám žaludek, přesněji ten správný nadhled, ale srdnatě jsem se knihou prokousala, za vydatného vypouštění hrůzných krvavých scén, tedy např. celého konce, z něhož nešťastně vymizela i hlavní postava kapitána. Ano, všichni umřeli, až na jednoho, ale ten jakoby umřel taky.
Ale jak umírali, to snad samy stránky knihy ječí hrůzou! Ohněm a mečem, tak na ně (na všechny!).

Snažila jsem se v tom najít nějaké poselství, metaforu, pointu, ale jen velmi vzdáleně jsem v tom viděla starý "dobrý" strach lidí z neznámého, v němž občas vidíme obludy všeho druhu (a někdy tam opravdu i jsou, byť třeba v ryze lidské, nebo jiné extrémní živočišné podobě). Proto se domnívám, že autoři umístili skvěle děj do dávné minulosti, ano, rovnou středověku, kdy na běžný (vlastně veškerý) lid útočily děsné a běsné představy pekla neustále předhazované z kazatelen, a současně neschopnost dohlédnout dál než za vlastní dvorek (všude jinde byli totiž ještě lvi, nebo něco horšího, kdo to tehdy mohl vědět...). A protože mezi Bohem a jednotlivcem stál hřímající kazatel, pak pro něj nebyl problém zmanipulovat je jako dav a dělat hrůzné věci ve jménu, hmmm, koho asi (možná spíš ďábla než Boha, jehož jméno tak rádi - kazatelé - brali nadarmo). A takový zkušený inkvizitor věru věděl, jak na své ovečky, v odlehlém děsivém místě...

Takže s odhlédnutím od děsivosti popisů brutálního mučení, zabíjení a sexuálních scén to maličko k nějakému zamyšlení vedlo. Zábavu v tom za sebe ale nevidím ani v nejmenším, nevím, proč přisazovat v současné beletrii k nekonečným skutečným hrůzám, které se na nás v současnosti valí ze všech stran.
Ještě že mám již rozečtené Čisté radosti, to snad mé rozpoložení srovná (ještě po předchozím Carterovi a Kingovi, dvakrát uf)...

K výpravě knihy mám spíš kritickou poznámku: když už paperback, pak ozvláštnění všech okrajů stran půlkou ďábelské hlavy, což ani nevyznělo, bylo z hlediska přírodních zdrojů zcela zcestné.

Ještě dlouho se mi budou vybavovat slova kapitána doprovodné vojenské skupiny, když promlouvá ke středověkým venkovanům: "logické a strategické gesto"...

9 16.04.2023

Stylem průměrná bakalářská práce: spousta citací, grafů, již vyslovených myšlenek, domněnek a možná i vizí...někoho jiného. Ale i na takovou úroveň (by) tomu chyběla analýza nastudovaného a následně samozřejmě syntéza toho, na co autor tedy nakonec vlastně přišel. Za nesystematičnost by si asi taková práce rozhodně hvězdičku nezasloužila...
Nedalo mi to nic (a to jsem ani neměla valná očekávání), protože mne to hrubě nebavilo a pro ten styl vlastně odrazovalo. Nedávno jsem měla v ruce o chlup novějšího Tutanchamona, se zřejmě ještě větší mediální bublinou, a už ten mne hrubě zklamal (velmi podobný styl, jinými slovy nic nového pod sluncem, ale hlavně ať je tam řádná hromada více či méně souvisejících témat). Měla jsem dát na svůj dojem a autora už raději dál ani nezkoušet.

8 16.04.2023

Zajímavé na začátku, napínavé na konci, zdlouhavé až nudné uprostřed. Pěkná pointa, ale některé jiné věci neobjasněny.
Prakticky všechny figury hodně nemorální.

Pozn.: nevím, zda by si ještě dnes, po 40 letech, autor troufl takhle psát o cikánech...

7 16.04.2023

Přes jistý odpor ke knize hned, jak jsem ji uviděla a měla v ruce - výprava ohavná, podivná a dokonce zavánějící, a prvních pár stranách, kde se představuje hlavní hrdinka doslova jako sociopatka, jsem nakonec u knihy vydržela. Kdo chce vědět, jaký je rozdíl mezi psychopaty, sociopaty a těmi ostatními (lidmi, empaty), důkladně a důsledně se sice v knize nepoučí (ale pár mouder o lidech tam rozhodně každý najde), ale jak zápletka graduje, je zřejmé, že psychopaty se to v knize hemží víc než ve "zdravé" populaci.
Docela se mi nakonec líbilo vyšetřování sociopatické konzultantky! a naprosto odlišné policistky s italskými kořeny. Velmi osobní, daleko do minulosti hlavních postav, všech známých ještě ze školních let... Jak se ukázalo, psychopata týrajícího rodinu i jiné málokdy okolní svět má šanci odhalit, pokud s ním opravdu nežije nebo není obětí, a i tak...
Nepříjemné čtení, ale sdostatek napínavé a útočící na čtenářovy představy, kdo, co, proč, jak do samotného konce, kdy je jasno (ovšem krom Tess).

"Zahanbení je mocná síla, s jejíž pomocí je možné s člověkem manipulovat ke kýžené reakci."

4 15.04.2023

Je to vzpomínková kniha na létání v aeroklubu Strakonice. A to hlavně na lidi - tamní letce, příznivce a přátele, mnohem méně o samotném létání. A pokud, tak především bezmotorové. Určeno tedy hlavně pro okolí autora (proto nehodnotím), mně to nedalo nic, krom informace o navijácích používaných místo vlečného letadla pro větroně.

Nakonec úplně stejný "zážitek" i vlastně hodnocení jako u předchozí knihy. Zde sice zajímavý - dle anotace - námět i místo (Arizona, kousek od hranic s Mexikem), ale provedení to opět zcela zabilo. Autorka se vší silou snaží všechny své postavy představit na prvních pár stránkách, což se jí nemůže povést s kvalitním dopadem na čtenáře - tolik různých postav, šarží, z různých míst, patřících pod různé organizace, s různými zájmy, někdo ještě v utajení, někdo možná hraje na dvě strany, přitom mají povětšinou pracovat jako jeden velmi nesourodý tým, jenž (ale v podstatě úplně na pozadí) má i vyšetřovat úvodní úmrtí. K druhé vraždě po velké nedějovosti dochází ve třetině dlouhatánské knihy, do kdy jsem se ani ve jménech nezorientovala... Ne a ne.

1 13.04.2023

V první půli naprosto obludná a zbytečná brutalita a ohavnosti u tří vražd (přeskakuji) v rytmu strach, bolest, mučení, smrt a posmrtné trauma blízkých. Uprostřed se konečně schyluje k řádnému vyšetřování, překvapivě rychle se najde motiv a hlavně identifikuje pachatel. A na závěr převelice akční scénka s letadla na stojance... Překombinované, nevěrohodné co do pachatele a zejména možností naplánovat - a hlavně provést - tak komplikované zločiny.
Čtivé to je, to ano, autor ví, jak hrát na čtenářskou strunu a uspokojit své skalní obdivovatele. Ale já jej musím velmi střídmě dávkovat a proletět dlouhý text s vynecháváním brutálních a balastních pasáží, jen abych mohla kriticky zkoumat, jaké řešení nám zase naservíruje... 70%

"Jestli doopravdy chcete, aby někdo trpěl, nezabijete jeho - připravíte ho o to, co nejvíc miluje, a necháte ho žít až do smrti s psychickou trýzní, kterou mu ta ztráta přinese."

"Zlo nenosí vždycky ohyzdnou masku. ... Často se skrývá všem na očích ... chodí pod maskou přívětivosti ... spravedlnosti a ochoty."

10 12.04.2023

Zajímavý a autentický pohled na válečná léta v Holandsku - příběh se odehrává v Amsterdamu v době od září 1941 do září 1943. Omezování Židů až jejich postupná deportace bez výjimky (pokud se jim nepodařilo uprchnout nebo se někam pořádně schovat, což bylo časem skoro už nemožné), celých rodin včetně dětí všeho věku, i sirotků. A jakou roli v tom hrály židovské jesle, nejen pomoc prozatímně zadrženým rodičům, ale jako způsob záchrany některých z dětí před jistou smrtí odsunem. Hlavní hrdinka Betty, židovská sedmnáctiletá dětská ošetřovatelka, byla hodně nevycválaná, hotový střelec, což se jí párkrát skoro vymstilo v tak nebezpečné době. Nakonec ale vše zvládla, a proto můžeme o jejím válečném zážitku číst...
Styl je trochu suchý, ale zato bez balastní vaty a ne nezbytné romantiky, kterou jinak autorky "válečných románů pro ženy" svá díla hojně opentlují, nebo na tom rovnou staví...

"Až dojde na lámání chleba, budou ti emoce stát v cestě. ... Má pravdu. Kvůli pocitům člověk přemýšlí ve chvíli, kdy má jednat, je slabý ve chvíli, kdy musí ukázat sílu, brečí, když by měl mít rozesmátý obličej."

1 11.04.2023