soukroma komentáře u knih

Vtipný začátek: neuvěřitelná záplava informací o hmyzí reprodukci, postupně nejen hmyzí, velmi přesné, informativní, zajímavé a zábavné. V první čtvrtině jsme však již uneseni do vesmíru a setkáváme se nejen s všemožnými mimozemšťany (baví mne, jak si autoři vizuálně vymýšlejí), ale hlavně s jakýmisi abstraktními šňůrami vědomí až někam k pavučině. A toho ještě ten Tón... Příliš mnoho neuchopitelného.
To už bylo poněkud nad mé síly, krom toho ten původní nášup informativních vtipů poněkud mizel...a byl nahrazován rádoby puberťáckými komentáři.

1 24.04.2024

Obsah divný, nelíbivý, nepříliš informativní, natož zábavný; formátování hrozné a obálka příšerná. Opravdu podprůměr. Nejsem sice žádný Haškův příznivec, ale chtěla jsem se něco dozvědět ... z tak nabubřele prezentované knihy...

1 24.04.2024

Le Carré mi k srdci nikdy nepřirostl, přesto ho čas od času znovu zkouším. Není to svižné, čtivé, ani dost napínavé jako od mistrů špionážních thrillerů, a tady je to navíc neúnosně dlouhé, objemné a těžké.

1 09.04.2024

Ne, ne, od Agathy mohu číst jen detektivky, a ty klidně stále dokola...

1 09.04.2024

Hned prvních pár stran, stále ještě prologů a předmluv a poznámek britského autora, mne dost nadzvedlo. Autorovi má být 32, celé tři roky! se věnuje medicínské praxi (ne úplně vlastní, ale jako zaměstnanec na soukromé klinice) na postu praktického lékaře, a už o tom píše knihu?! Tuto náročnou medicínskou disciplínu si podle vlastních slov vybral z celé přehršle specializací zcela sám a dobrovolně, tvrdí, že ji má (stále!) rád, což je snad pochopitelné. Ale proč to opakuje ob řádek tolikrát, že to vypadá, jako když chce o své lásce k práci (a snad i pacientům) přesvědčit nejen čtenáře, ale už i sebe...

Vlastní obsah mi také nesedí stručnými deníkovými zápisky, které povětšinou sestávají z toho, jak čeká na budíček - začátek ordinačních hodin na vteřinu přesně, jak se každému pacientovi zas a znovu představuje(!), jak ubíhají desetiminutovky vyčleněné na pacienta, jak se chudák nestíhá najíst, napít, odskočit si, upravit si vzhled (stačilo vzít si plášť)... Prostě já, já, já, a pak někteří vtipní (tj. pokud možno otravní nebo divní pacienti).
Na tomhle nezáživném kolotoči (kupodivu bohatě protkaném autorovými vulgaritami i nechutí ke schůzím, výcviku, seminářům a konferencím) mne zaujaly jen dvě věci, odlišné od ordinací našich praktiků (pominu-li to lékařovo představování se, to jsem nezažila ani jako zbrusu nový pacient specializované praxe) - léčí nejen dospělé, ale i děti, a až příliš často sepisuje podklady a upozornění pro sociálku.
Vlastně ještě mi bylo divné, kolik (tedy většina zmíněných) pacientů chodila za autorem jako k terapeutovi, psychologovi, psychiatrovi, či gynekologovi apod. Hází to sice na pacienty, nikdy jim taky neřekne, že mají jít jinam (a když, tak stylem - zarostlý palec = běžte na pediatrii!), či dokonce rovnou, bez návštěvy praktika... (už chyběl jen zánět zubního váčku, ale možná jsem prolétla příliš rychle a nějaký stomatologický zádrhel se do jeho péče dostal). A navrch vydává tyto "ordinační" epizody za vtipné.
Jeho Alice s prckem mne také vytáčela, při jejich zmínce jsem vždycky měla dojem, že někde mezi ordinacemi porodila, už dávno, a že mi to ušlo. Kolem porodu nakonec nic nebylo, až na konci dvoutýdenní rodičovské dovolené, o Alici nic moc, trošku o malém Williamovi (prcek s velkým jménem).
Knihu sepsal autor před kovidem, ale na závěr přičinil ještě doušku ohledně kovidové krize a praktických lékařů. Těm tedy nechuť přijímat pacienty naživo u sebe v ordinaci - aspoň u nás - zůstala.

V každém případě, dle mého, o své profesi, zejména v medicínském oboru, může zasvěceně psát jen někdo, kdo jej zdárně a dlouhodobě vykonává, pokud možno již na pokraji důchodu, kdy zkušenosti, historky a zábavné příspěvky zdárně prošly sítem vzpomínek z praxe. Tady jsem se nejen nebavila, ale celé mi to bylo nějak proti srsti.

1 04.04.2024

Když mi autorka (kupodivu autoři tohle nedělají) naservíruje na prvních deseti stranách víc než deset osob, jejich vazeb minulých a současných (i budoucích - věštba!), a pokračuje dalšími hrstmi ještě v dalších místech děje, mám chuť ji uškrtit. Naštěstí se vyhnu zločinu jednoduše: knihu odhodím jako nevhodnou, pro sebe nečitelnou, nic nepřinášející. Navíc jsem si stihla přečíst poznámky o tom, jak je příběh, osoby a místa zcela fiktivní a plně v režii autorky, takže tuplem nemám zájem.

Dozajista to není historický román, ale bohapustá romantika, umístěná do momentálně velmi populárních kulis...

1 04.04.2024

Skvěle jsem se pobavila, moc jsem si tuhle knížku užila. Výjimečná místem děje - Lucemburk (Gibraltar severu) projdeme, prolezeme, projedeme skrz naskrz, včetně kasemat, Václavských hradeb, dolního a horního města, výtahu, mostů, i do řeky budeme muset s hlavním hrdinou... A nezůstaneme jen u něj doma, ale vydáme se autem či letecky na otočku na všechny světové strany - do Německa, Švýcarska i Francie, při pátrání po řešení zločinů, které se hrdiny dost dotýkají.
Gastro zápletka byla zajímavá, přírodní versus umělá průmyslová výroba potravin, zisky, matení spotřebitelů, divné EU statistiky i nařízení neřešící vše, nebo naopak až moc. Žádné podrobné recepty, ale pár námětů v lokální kuchyně samozřejmě nechybí (i když slovníček někdy nerozklíčuje vše z podivné lucemburštiny, např. wäinzoossissmat moschterzooss, haart eeër mat wäisser zooss), vždyť hrdina byl nadějný oceněný mladý kuchař, nyní vlastník dobré restaurace Dvojkostelí ve městě.
Catvanum jako titulní nově objevené ďábelské ovoce dodávající mimořádnou chuť jakémukoli jídlu (i blafu) bylo osvětleno na známém a hojně používaném glutamanu sodném - vůbec nejde přes chuťové pohárky, rovnou se dobude do mozku ... a udělá v něm dřív nebo později jistou paseku (naštěstí na něm nejsem závislá a nepřicházím s ním do styku, takže jsem si mohla výklad užít).

Autor má dar lehkého pera, pěkně vykreslených hrdinů, atmosféry místa, ale zdaleka není německý studený čumák, takže naservíruje tu a tak vtip a humor:

"Vetanen pouzdro otevřel a vytáhl nůž. Rukojeť byla z kosti, zdobená jemným vyřezáváním, čepel krátká a rovněž zdobená. 'Finský lovecký nůž. Ostrý jako čertova sestřička. Od mého dědy.'
'A s tím památečním nožíkem chceš držet v šachu žoldáka cizinecké legie, jestli bude čekat za dveřmi ve sklepě?'
'Když to bude muset být,' zabručel Vatanen. 'Můj děda s ním složil soba. Možná jsem jen malý úředníček EU, ale když mně nebo mému příteli jde někdo po krku...pak neznám žerty. V žilách mi koluje laponská krev.'"

1 04.04.2024

(SPOILER) Jsem ve čtvrtině, těší mne, že se dosud vyprávění týká především dětství hlavní hrdinky (narozené 1923) v Japonci okupované Koreji, které nebylo zrovna příjemné, ale opravdové hrůzy jsou už za humny, protože ji Japonci již unesli a putuje do Číny.
Oceňuji čtivost i autentičnost z pera francouzské novinářky a zprostředkovaný dostatečný vhled do dějin Korey a japonské okupace země i Číny. Předchozí knihy na stejné téma mi nijak zvlášť neutkvěly, ale zatím je asi brzy celkově soudit...
Po nahlédnutí do dalších komentářů přičiňuji svůj úvodní raději teď, pak se mi asi už nebude chtít...
Ano bylo hůř, hrůz a krutostí jen přibývalo, ovšem už se nejednalo o práci v nevěstinci, tam si své hrdinka odbyla ve svých 14-15 letech. Zadržením a odlifrováním do koncentráku v Charbinu (prakticky Mengeleho detašované pracoviště) teprve začínají hrůzy válečné a budou trvat od roku 1938 do 1945: hrdinka se zapojí do války tří armád v Číně (Japonci, Čankajšek a Mao), pomáhá komunisticky laděnému odboji, zamiluje se, aby svou lásku ztratila kvůli otestování biologické zbraně na civilistech...
Nadále prchá před svým nenávistným pronásledovatelem, takže ji čeká ještě delší kolečko po pevnině i moři přes Singapur, Jávu do japonské Hirošimy. A tam ještě přežije výbuch atomovky... A život jde pořád dál, již ne tak hrůzně, ale zase s větším či menším štěstím, soukromých katastrof a ztrát potká hrdinku ještě několik.
Putování po jihovýchodní Asii a zážitky válečných osmi let skoro připomínají stoletého staříka, jen se hrdinka nepohybuje v nejvyšších kruzích a je to skutečnost, a to mimořádně obludná (válečné hrůzy jsem už přeskakovala, mnohem syrovější a krutější než zážitky z nevěstince - tam do poloviny knihy byla hrdinka "jen" u dvou tří ohavných vražd a jedné hrůzné sebevraždy).

"Tvářil se záhadně, chvilku váhal, jestli má mluvit anglicky, naším spikleneckým jazykem, ale nakonec zvolil japonštinu. Neblahá předzvěst pro každého, kdo zná složitost asijských jazyků. Japonština je stejně jako korejština jazyk krutý k ženám a ke slabším, neboť nesmiřitelně odráží zafixovaný obraz světa a společnosti, hierarchicky uspořádaný podle dvou spojených os: sociální a osobní pozice, věku a pohlaví. K těmto kritériím se přidává nuance, jakou přináší výběr zdvořilostních částic, které se obměňují podle atmosféry rozhovoru: oficiálního nebo uvolněného. V několika okamžicích jsem temnou magií jazyka spadla na nejnižší stupeň stylistických vztahů."

1 31.03.2024

To není "druhý" životopis, ani rádoby pokračování skvělého Bláto, pot a slzy. Je to změť kratičkých vzpomínek, ještě se prolínajících a nejdoucích vůbec k věci. K jakékoli věci. Nechápu tento počin. Nic čtenáři nedává.

Zrovna tak nedokážu pochopit, jak mohl napsat při svém vytížení 90 knih..., i když, pokud by jich byla většina jako tahle, pak si to představit - časově - dokážu.

1 25.03.2024

Natěšená na knihu o Japonsku, přesněji o Češích žijících v Japonsku, jsem už po pár stránkách propadla zklamání až zoufalství. Podivná rodina, aspoň tak líčí milující manželka svého bohémského muže, dirigenta, který za tři měsíce pobytu v Japonsku bez rodiny se odrodil, našel si místní studentku. Neuvěřitelné, sladkobolné, teatrální.
Takže o žádné Japonsko v podstatě nejde - matka s dvěma dětmi akorát pobíhá po tokijském obchoďáku nebo pláče nad svou ztracenou láskou a píše zlomené dopisy matce....
Pokud by se autorka opravdu věnovala ve svém autobiografickém povídání cizokrajné zemi a životě v ní, pak by se dala přejít i dlouhá doba, která od té doby uplynula (a za kterou se země výrazně proměnila): byli tam někdy v 80. letech, knihu ale napsala až před deseti lety. Ale ani tak by čtenář v takto nové knize prostě neskousl ty příšerné černobílé fotky. To už by byly lepší žádné. Znechuceně odkládám před půlkou.

1 25.03.2024

(SPOILER) Tak nevím, tentokrát mne Coben nepěkně nudil až otravoval. Kam asi bude směřovat zápletka, to naznačil již v samotné úvodní poznámce - raketové odpalovací základny v každém maloměstě v New Jersey.
Začátek jakž takž, ale pak to nikam nepostupuje, divné postavy včetně hlavního hrdiny, kde i to jméno je na pováženou - Napoleon (Nap) Dumas (aspoň že má francouzský původ). Vší silou dočteno, zda autor přeci jen nevykřeše aspoň na závěr něco kloudného: nestalo se, závěr je skoro ještě horší než celá táhnoucí se zápletka - nedovolil si nechat vše na vládě a jejích tajných bezpečnostních aktivitách (ale mučení, waterboarding, si neodpustil), tak vypracoval hodně neuvěřitelné vysvětlení dění před 15 lety...
Podprůměr obecně, a podpodprůměr na autora, který mne povětšinou dovede aspoň něčím zaujmout. Hodnotím jako zcela ztracený čas, měla jsem odhodit dávno před polovinou... 55%

V úvodu jsem aspoň od autora našla několik velice trefných popisů, tentokrát žalu ze smrti blízké osoby. Nemohu než plně souznít:

"Několik týdnů mne všichni zahrnovali pozornostmi, ale pak je to přešlo. Vzpomínám si, že když jsem se zhoršil v dějepise, paní profesorka Freedmanová si mě zavolala a řekla mi, laskavě, ale nekompromisně, že se nesmím vymlouvat na tvou smrt. Měla pravdu, život jde dál, jak má, i když se to zdá být úplně nehorázné. Když máte smutek, máte aspoň něco. Ale když se smutek otupí, co zbude? Jdete dál, a já jít dál nechtěl."

"Někdo tvrdí, že první krok v procesu žalu je odmítnutí přijmout nepříjemnou skutečnost. Já zjistil, že opak je pravdou. První krok je úplné a okamžité pochopení situace. Dozvíte se tu zprávu a hned si uvědomíte, jak je naprosto zničující, že není odkladu, že smrt je konečná, svět se vám zhroutil a vy už nikdy nebudete takoví jako dřív. Uvědomíte si to během několika vteřin, netrvá to déle, To uvědomění vám zaplaví žíly a úplně vás smete, Srdce vám pukne a podlomí se vám kolena. Každá část vašeho já se povolí, sesype a vzdá. Chcete se schoulit do klubíčka. Chcete se po hlavě vrhnout do propasti a padat a nikdy se nezastavit.
V té chvíli se dostaví odmítnutí.
Zachrání vás. Rychle vztyčí ochranný plot. Popadne vás a drží, nenechá vás vyskočit z okna. Sáhnete na rozpálená kamna. Odmítnutí stáhne vaši ruku zpět."

1 11.03.2024

Natěšená jsem se pustila do knihy, slibující atmosférickou návštěvu málo známého souostroví Scilly na dosah Cornwallu, kde bouřlivé moře dávalo lodím zabrat a pašeráků bylo a je stále dost, až na to, že je zajímají jiné komodity.
Hlavní hrdina i místo děje byly skvělé, ale samotná zápletka mizerná, vše se nesmírně táhlo a jen silou vůle jsem nakonec rychle dočetla. Po úvodní smrti na prvních stranách se dalších 300 stran zhola nic neděje, "vyšetřování" těch pár stálých obyvatel - potenciálních podezřelých - ostrůvku o velikosti jeden a půl na půl míle se pohybovalo výhradně v kruzích a neposouvalo ani o píď. První indicie ohledně pachatele se objeví pár stran před koncem, a pachatel je to věru nepravděpodobný...
Takže lze doporučit jen pro skalní milovníky drsného ostrovního života - omezený pohyb trajekty mezi ostrovy a letecký bus na pevninu, kostel na jiném ostrově, hřbitov už plný, jen kremace, časté vichry a bouře, útesu a zátočiny, ... a pašeráci.

Text není bez chyb, ale nejhorší byly přechodníky: překladatel je používal na každé druhé stránce, což bylo nesmírně rušivé - v současné mluvě ani literatuře už prostě nemají v češtině místo. Mne otravovaly a zdržovaly, protože jsem se u každého z nich zarazila a rovnou vymýšlela, jak pěkně by se daly nahradit.

1 06.03.2024

"V životě se musíme rozhodovat podle faktů, ne podle strachů."

"Neexistuje pozitivní či konstruktivní kritika. Každá kritika je bolestná a negativní."

"Neopravujte druhé! Netrumfujte! Netrucujte! Ale někdy je to fuška." (vždycky je to fuška!)

1 03.03.2024

Autor má Ameriku podle vlastních slov rád, žije tam celý dospělý život (ale taky v Německu - zde se často představuje jako Němec a často zapírá, že je žid), ale vlastně dosud "znal" jen New York, takže i pro něj je zkoumání rozlehlé země a jejích lidiček krok do neznáma. Číst se to dá, jako povrchní kratičké rozhovory s náhodnými lidmi, místy zatrne, místy pobaví, a místy obojí najednou (otázky vztyčování a snímání vlajky...), ale je to hodně křížem krážem USA (autem a letadlem) , ale hlavně stále tak či onak o židech v Americe a Němcích. Ať hovoří s kýmkoli, kdekoli, vždycky se vynoří na pozadí, pokud ne přímo v popředí, židi. A témata jsou také stále stejná: mezinárodní situace (Palestina aspol.), americká politika, zločinnost, rasismus, náboženství, chudoba... Celý výlet se odehrával v době Obamovy administrativy.
Svůj názor autor zjevuje už samotným titulem knihy... (a jistě nemluví o lidech, se kterými se potkal a jejichž rozhovory v knize uplatnil). Nepotkává se s proklamovanou zemí Svobody a zemí Odvážných. Ovšem vydal se jen do některých států (myslím, že nestihl všechny, zato "exotickou" Aljašku a Havaj samozřejmě navštívil; knize by prospěla třeba mapka se zachycením států/měst, kde vlastně byl, z názvů kapitol se orientovat vůbec nedá) a většinou pouze do jediného města v nich. Celkové vyznění dost hrozné, rozhodně depresivní a pesimistické, s malou nadějí na zlepšení. Je to tedy jen kusý a vybraný pohled na věc (ze svých luxusních hotelů povětšinou rovnou mířil do černošských, nebezpečných, zakázaných čtvrtí, i mezi bezdomovce).
Jen na okraj: zajímavé bylo, jak si autor kuřák v té už silně protikuřácké atmosféře vždy poradil.

1 12.12.2023

Kniha spíš pro mladé a mladší čtenáře: plná tajemných ilustrací, krátké texty týkající se životních etap v životě židů a zažitých tradic: od narození (zejména obřízka), dospělost (bar/bat micva v 13/12 letech), svatba a zejména pohřeb. Výprava i stručný obsah, s odkazy na Starý Zákon, jistě neobsahují vše, co i v současné židovské kultuře najdeme.
Dle mého pro zájemce, zejména mimo tuto komunitu, jsou lepší autentická vyprávění ze života v židovských rodinách, kde se přirozeně ukazují všechny zvyky, tradice, požadavky apod. nezvyklé pro lidi vně.

1 09.12.2023

Murphyho zákony jsou vždy jak se patří povedené (pozn. 1: pouze když se člověka, v tomto případě čtenáře, momentálně nijak přímo netýkají), a pokud v nich hrají hlavní roli zvířecí mazlíci a jiná domácí havěť, pak je o zábavu dokonale postaráno (opět výhradně za platnosti pozn. 1 výše).

Jeden postřeh za všechny (asi proto, že kočky neuhájily svoje přednostní postavení v celém vesmíru a byly upozaděny až za psy):
"Informativní tabulka MVDr. Harshe" pro vazbu mezi veterinárním zákrokem a dobou pracovní neschopnosti (veterináře; pro majitele nic takového neexistuje, na takový zasvěcený odhad škod si ještě nikdo netroufl - po fyzické, duševní ani finanční stránce), pohybující se v řádu dnů, týdnů až měsíců, se rozhodně vztahuje na kočky a nikoli na psy (tedy vyjma "vymačkání žláz", na to (si) kočky ne(po)trpí, zvládnou svou údržbu dokonale samy, a dobře vědí proč - pak by už veterinář, každý veterinář, byl úplně k ničemu a musel si ještě hledat jiné povolání, rekvalifikovat se nebo prostě tiše a bolestně zmizet ze světa...).

1 07.12.2023

Zajímavé téma, lecjaké nové informace lze načerpat. ale kniha je na čtení dost objemná a těžká a styl je hodně faktografický, takže vcelku poznámky "pod čarou" převažují samotný text.

1 20.11.2023

Vůbec jsem o existenci bratra slavného Vojty Náprstka nevěděla, takže skvělé seznámení. Bratři to byli hodně rozdílní a už od raných let rozkmotřeni, což se definitivně zpečetilo v jejich dospělosti a po smrti matky (kvůli odkazu: pivovar Ferdovi a U Halánků Vojtovi).
Ale o tomto vztahu text vcelku není, analyticky tematicky jsou probrány všechny stránky Ferdinandova života: cestování (studia a pivovarnická praxe v Mnichově, Paříži, návštěvy Anglie, Itálie apod.), podpora divadla, opery, spisovatelů, domácí přátelské diskuse a s tím související záliba labužnická (jen ta soupiska nových jídel na konci knihy, mnohá si dneska neumíme představit ani na ně koupit suroviny, jako třeba tehdy zřejmě velmi populární brzlík; co jsou pokrmy jako "chudí rytíři" a opilá jeptiška" si ale musím zjistit jinde...).
Je to literatura faktu, takže citace téměř převažují autorčin text, vše je doplněno spoustou fotografií/daguerrotypií významných osobností. Nicméně ani Národní muzeum jako vydavatel nezajistil bezchybný text jinak pěkně vypravené útlé knihy (překlepy a opakování se rozhodně našly).

1 20.11.2023

Předchozí autorova kniha se mi líbila víc, tady to byl především jeho životopis a seznámení s mnoha zákoutími veterinární politiky a obecně praxe, vedle jeho mnoha koníčků.
Těch skutečných zajímavých příběhů z jeho praxe bylo zmíněno vlastně strašně málo, na prstech by se dala spočítat jména jeho zvířecích pacientů - v protikladu ke skvělým Herriotovým opravdu lidským a zvířecím příběhům.

1 20.11.2023

Prostředí a doba by mne bavily (přesněji tedy zaujaly, protože se jedná o dobu válečnou), ale ne v takto přeromantizovaném milostném trojúhelníku, jehož peripetie byly předním autorčiným záměrem.

1 20.11.2023