soukroma komentáře u knih

Nesedělo, holt nejsem černoch, abych ocenila tento smysl pro humor...

1 27.07.2022

Čtivé, spíš romantické než napínavé: kniha je oslavou Florencie, která je představena opravdu dopodrobna, dokonce více než Paříž, odkud z Louvru před 111 lety zmizela Mona Lisa. Spousta zajímavých informací o umění, historii a umělcích. Autor se snažil držet co nejvíc skutečnosti ohledně krádeže a pátrání po obraze, což oceňuji, nicméně romantická linka rozvinutá skoro na počátku příběhu mne spíš rušila.

1 27.07.2022

Pro mne příliš depresivní rozjezd, silná osamělost v mnoha podobách, včetně ohavného Hazarda. V tuto chvíli vůbec nesedlo, odkládám.

"Nosil svou samotu a opuštěnost jako staré nepadnoucí boty. Byl na ně zvyklý, v mnoha ohledech mu byly pohodlné, ale časem ho deformovaly, způsobovaly mozoly a puchýře, které nikdy nezmizejí."

1 26.07.2022

Nemám ráda knihy, kde doslov přesahuje smysluplný počet stran.* Což v tomto případě bylo hodně překročeno - celá třetina knihy se točí kolem výkladu vcelku krátkého příběhu, ovšem v obrovském kontextu politiky a dějin Brazílie a přistěhovalců. Příběh mne poděsil a doslov odradil od dočtení.

*Jen o chlup méně než knihy, kde obsah doslovu najdu už před příběhem samotným...

1 23.07.2022

Napínavé a čtivě i věrohodně napsané: ale ústřední dění míří do jádra džungle drogových kartelů, kde život a smrt nedělí (a neznamená) zhola nic. Utrpení a mučení pro udržení proudících zisků z drog je zcela běžnou záležitostí, věřit se nedá nikomu. Brutalita, přesněji realita, tohoto prostředí mne nakonec od čtení někde ve třetině odradilo, když už to nešlo snést a obracel se žaludek. Zkusím tedy něco jemnějšího od autora, pokud najdu.

"'Kde začneme?'
'Ve městě Yaviza u Panamerické dálnice, na kraji nedrsnějšího kraje na světě.'
'Byl jsem na mnoha drsných místech.'
'Jo, jasně. Pás Darién, kam pojedete, je trumfne všechny. Jestli vás nezabijí obchodníci s drogami, únosci, partyzáni nebo zběhlí vojáci, kteří se tam ukrývají, postarají se o to hadi. vosy, infikované rány nebo gastroenteritida. Případně všechno dohromady. Je jedenadvacáté století a vyslali jsme rovery na Mars, ale pořád se nepodařilo postavit skrz Darién silnici spojující Severní a Jižní Ameriku. Je to příliš nebezpečné.'"

1 30.06.2022

Tentokráte mne nezaujaly ani fotky.

1 29.06.2022

Americká Fulbrightova stipendistka se pokouší mapovat změny na daleké Kamčatce a hluboce je analyzovat, tak to stojí na přebalu. Ve skutečnosti jsem se ale z románu právě o Kamčatce zrovna moc nedozvěděla, zejména ne o přírodě, ale kupodivu ani ne o současném etnickém složení. Lidmi (ovšem hlavně Rusy) jsem ovšem byla zavalena k udušení. Těch postav, které v knize vystupují, je nechutná hora - jen v úvodu nám autorka naservíruje oboustranný jídelní lístek tzv. ústředních postav... a těmi to jen začíná. Příběh se rozjel čtivě, únosem dvou sester školaček, ale dál po celý rok (co kapitola to měsíc) se od tohoto příběhu více či méně odchylujeme, jak do toho vstupují další školáci, mladiství, dospělí, postarší, a všichni si řeší svoje vlastní problémy, někdy také s podobnou ztrátou blízkého mladistvého. Od poloviny jsem zvládla už jen prolistovat, abych se dobrala podivuhodného (tj. pro mne nečekaného a značně nevěrohodného) konce. I když... úplný konec to jistě nebyl.
50%

Kamčatka byla přiblížena stručně aspoň takto:
"A vzduch a moře byly jediné způsoby, jak se odsud dostat. I když už Kamčatka nebyla zákonem uzavřeným územím, region byl od zbytku světa odstřihnut zeměpisně. Na jih, východ a západ ležel pouze oceán. Na severu, který ohraničoval ruskou pevninu, byly stovky kilometrů hor a tundry. Nepřekročitelné území. Silnic na Kamčatce bylo málo a byly rozbité: některé, které vedly do jižnějších vesniček a v centru poloostrova, byly jen prašné cesty, po většinu roku nesjízdné; další, které směřovaly do výše položených vesnic, existovaly pouze v zimě, kdy byly udusány ze sněhu a ledu. Žádné silnice nespojovaly poloostrov se zbytkem kontinentu. Nikdo nemohl přijít či odejít po souši."

1 27.06.2022

Tak nevím, útlá kniha, slibující zajímavé napětí: jsem v polovině a ne a ne se to rozjet. Už si zoufám, některé postavy, některá místa a některé záliby vypadají slibně, ale v podstatě furt nic.
Autor si asi předsevzal, že čtenáře provede mnoha místy světa, "zasvěceně" - dávám do uvozovek, protože poté, co prohlásil Gruyère za francouzský sýr! a ještě plísňový!!, mu prostě ani ostatní zajímavosti a klišé ohledně kultur a nátur cizinců prostě nevěřím...
A ta podstatná pasáž o Praze, s podivným dumáním o Češích, tedy taky nic moc: dle všeho autor odešel 1969 a o zdejších změnách ani po revoluci nemá ani tušení, rozhodně nic z toho neprožil.
Odkládám, a se slibnými čekajícími dalšími knihami asi navždy.

1 18.06.2022

Začalo to dobře a vypadalo to na důkladný právnický thriller. Jenže to by hrdinka nesměla pracovat jako obhájkyně v otcově firmě, a zejména se proměňovat v noci na nekontrolovanou sexbombu-zpěvačku. Jakmile se do tohohle úletu autor pustil, mne pustil z háčku, definitivně.

1 16.06.2022

Po velmi krátkém historickém exkurzu plaveb a objevování v Arktidě následuje již čistě jachtařský obsah. A tomu odpovídá také fotografický doprovod: prakticky žádné arktické scenérie, pouze jachtaři.
Pro běžného milovníka cestování a cestopisů to zrovna moc není.

1 16.06.2022

Zcela něco jiného, než jsem očekávala: o Sorbonně jako instituci velice málo, sotva dvě tři stránky její historie, zbytek změť bez možnosti orientace. Zmatený styl, povětšinou čtenář tápe, o čem/kom a proč je teď právě řeč... Žádné fotky z univerzity (ani Paříže) vyjma podivného posedu autora v nějaké blíže neurčené místnosti a snímek z promoce.
Místo o škole a elitách se dozvídáme výhradně o autorovi, o jeho průpravě, cestovce, žádosti o přijetí a nakonec o jeho doktorské práci o Balzacovi, snad i s přepisem. To už jsem ale po "zkušenosti" s předchozím textem prostě vzdala.
Kniha zdaleka není "akademickou a kulturní sondou do hlav elit a „prestiže“ francouzské společnosti", jak se prezentuje.

Možná v úvodu něco málo může být užitečné pro budoucí studenty zajímající se o možnosti přijetí na studia ve Francii. Pro mne nebylo v knize zajímavého a užitečného zhola nic.
Zato se mi vtírá otázka, kdo vydání u nás - dokonce překlad ze slovenštiny - financoval a proč. Sám autor?

Příběh mne nijak zvlášť nezaujal (ostatně pro nás ve středu Evropy to motivační a inspirující nijak není). Děj končí v okamžiku, kdy je Adunni na vysněné startovní čáře, a mne by opravdu zajímalo pokračování: jak si poradila se svým životem dál, později, po dosažení vzdělání, po kterém tak toužila...
Fakta o Nigérii citovaná v knize jsou ... neuvěřitelná (nejlépe placení senátoři a nejbohatší pastoři, největší křesťanské kostely...). Kromě směsi mizerných lidských vlastností, které lze najít všude na světě, se autorka vlastně nijak negativně o dění v zemi nezmiňuje, nezabývá se tím (ani Adunni nijak nezajímá). Politika, korupce, rasismus aspol., nic takového v knize prostě není (a mělo by být, dle mého, protože prokazatelně to v té zemi bylo, je a bude).

Jakkoli vysoko oceňuji práci překladatelky, pro mne pak to čtení zprzněného jazyka bylo spíš utrpení a vedlo k rychločtení/přeskakování v textu (ale to opravdu souvisí i se samotným obsahem, podivný jazyk není na vině sám).

Pozn.: já se ale opravdu zdráhám uvěřit, že v mrňavé vesnici bez špetky civilizace, kde děti do školy chodí, pokud vůbec, jen pár let, se najdou hned dvě třinácti- čtrnácti-leté dívky (!), které naprosto přesně vědí, co chtějí, bez ohledu na jediné prostředí, které zatím okusily (slibující vdavky v 15 a celoživotní rození dětí a starost o ně vedle péče o manžela a domácnost): jedna špičkovou učitelkou, druhá švadlenou-návrhářkou.

1 09.06.2022

Obrnila jsem se trpělivostí a pustila do téhle bichle: nová autorka a zajímavé prostředí (finské pobřeží a ostrovy u Helsinek, samozvané městské království Hartola) a hromady neskutečných finských jmen (kazil to jen hlavní hrdina se jménem Jan) slibovaly mnohé...
Do poloviny to šlo, pokud pominu autorčinu touhu dopodrobna vše vylíčit, po minutách, včetně hnutí mysli mnoha aktérů. Ale od poloviny se to opravdu začalo kazit - rozjela se hrooozně romantická linka mezi špičkovým vyšetřovatelem a mladou nezaměstnanou novinářkou (on pak už neměl ani myšlenky na samotné vyšetřování, jak se zabýval jí, ona své investigativní vyšetřování starého případu utonulé - jen náhodou velice důležité pro vyšetřování nových vražd - také skoro hodila za hlavu).
Ke konci se to stále zhoršovalo a samotný závěr v tomto smyslu "nezklamal": při autorčině psavosti se jí tak nějak podařilo opomenout důkladně objasnit motivy všech pachatelů, teta jako jedna z klíčových postav přítomná na místě vymizela z děje už nějakých sto stran před koncem, aby se už neobjevila, mýty krále vody a dcer peřejí zůstaly taky jen v náznacích (to poslední by mi celkem vadilo nejméně, ale bez řádného objasnění celého objemného děje to tedy vadit začalo).
Takže ve výsledku konstatuji se zármutkem ztracený čas nad nepatřičně dlouhou a zdlouhavou knihou, z které se vyloupla nakonec opravdová hloupost. 50%

1 29.05.2022

Přes zdejší nadšené komentáře a vlastní snahu odkládám v pětině: ani po 90 stranách jsem se nezačetla. Nic nezaujalo, pomalé, vlastně se v podstatě nedělo, zdlouhavé a nekonečně dlouhé....

1 28.05.2022

(SPOILER) První kniha od autora, po počáteční totální depresi z teroristického útoku dronem na vrtulník nad obchodním centrem na okraji Londýna s několika desítkami mrtvých a následným zátahem ozbrojených složek na podezřelé, což odnesla mladá policistka, jsem váhala, zda vůbec pokračovat. Nakonec jsem se odhodlala, děj byl sice nadále depresivní (čím dál víc), ale také značně napínavý, až do závěrečné (vcelku očekávané) děsivé scény.
Autor zobrazil všechny neduhy současné (těsně před-kovidové a -ukrajinské) britské společnosti - terorismus, rasismus, neschopnost a nemožnost integrace, pozůstatky starých válek (Afghánistán), fanatismus náboženský i národnostní, ale i rodinné neshody až dramata. Depresí až přes čáru.
Hlavní hrdina mi připadal trochu jako světec, jak zvládal jako svobodný otec vychovávat malou dcerku a přitom mít takové psychicky i fyzicky náročné zaměstnání, pro nějž zase musel tvrdě udržovat fyzičku. Dcerka sedmiletá byla neskutečně a nepříjemně přemoudřelá. Zato její matka byla prvotřídní mrcha. "Těšila" jsem se na souběžné soudní drama o rodině, ale k tomu nedošlo (škoda). Zase to vyřešil hrdina hrdinně sám.
Takže suma sumarum velice čtivé, aktuální, naneštěstí uvěřitelné, proto ta velká deprese. 85%

MOBA se ovšem opět dopustila tolika hrubek, překlepů a chyb v textu, že to čtenáře jako mne až bolí...

1 25.05.2022

Podtitul: Radosti a strasti našich krajanů v "Babylonu na Seinou"
Naprostá nezbytnost pro milovníky Paříže, belle époque, moderního umění a technických novinek, osobností všeho druhu, včetně českých, kteří milovali Paříž stejně jako my dnes, ba ještě víc, když zde našli uplatnění či vzdělání.
Kaleidoskop osobností známých a jejich osudů spjatých alespoň částečně s Paříží (těch méně známých jmen není mnoho, většinu po více než stovce let stále dobře známe a uznáváme). Mířili tam mnozí, umělci, sportovci, inženýři, někteří i pěšky či na kole. Většina se vracela zpět s nesmazatelnými zážitky a inspiracemi, rozhodně nezklamána.
Škoda, že kniha nemá rejstřík (jen názvy kapitol napovědí, komu hlavně je daná část věnovaná, ale kolem se vždy prodírá ještě houf dalších velmi zajímavých jmen), ale ten by asi musel být hodně dlouhý, aby plně posloužil...
Nechybí samozřejmě dobové fotografie, malby, plakáty, ale také zachycení tváří těch, o nichž se hovoří (někdy v domácím prostředí).

1 24.05.2022

Je mi líto, ale nedokážu prostě číst knihu od někoho, kdo mafiány, svoji rodinu, považuje za "dobré lidi", což světu sděluje s velkou pompou a hrdostí hned v úvodním slovu.
Nehodnotím, odkládám.

Tedy tolik absurdit pohromadě, vybujelých jak z naší lidské podstaty a reality tak z bezbřehé autorovy fantazie, aby jeden pohledal! Nevídáno.
....
Ještě čtu, takže ještě něco dojmů jistě přidám.

Pěkně děsivé kousky...

1 17.05.2022

Můj komentář úzce souvisí s dosud jediným příspěvkem ke knize, a to v Diskuzi: podle všech informací a předmluv to vypadá, že v roce 2014 Prostor vydal krátce po smrti autora knihu, kterou autor napsal na přelomu 70./80. let, sice s entuaziasmem, ale s minimem informačních zdrojů o předmětu svého zájmu. Připadá mi to jako podivný krok (možná jen zadostiučinění, ale už jen pro dědice), zejména pokud se autor se objektu svého zájmu, francouzským dějinám a de Gaullovi především nějak víc nevěnoval po roce 1989, kdy by se již dostal k závratnému množství dalších informací i dříve utajených nejen na naší straně, aby po dalších 20 letech mohl svoji samizdatovou publikaci obohatit, aktualizovat a přidat třeba i zkušenější pohled na velkou osobnost ovlivňující nejen Francii, Alžírsko, ale celou (po)válečnou Evropu i světovou politiku. .
Vydaná "v původním znění" tato kniha naneštěstí hodnověrný význam pro naši dobu skoro postrádá. Škoda. Raději ani nehodnotím.