Sparkling komentáře u knih

Od Miloše Urbana miluji všechny knihy. I ty, které mě tolik nenadchly, protože i ty v sobě mají to specifické kouzlo, atmosféru, která člověka ovlivní ne na dny či týdny, ale spíš na roky a možná doživotně.
K této knize jsem se po asi sedmi letech vrátila (poprvé jsem ji četla asi ve 13-ti letech, takže to teď kvůli mé nepříliš dobré paměti působilo jako čtení první) a nemohu ji ze sebe dostat. Neustále ji cítím v sobě, koluje mi v žilách, nadechuju se jí, zaměstnává můj mozek (i srdce?).
Jako téměř v každé Urbanově knize se čtenář pouští do početných prohlídek architektonického skvostu, v tomto případě se jedná o katedrálu svatého Víta (,Václava a Vojtěcha). Mám pocit, že už jen samotné popisy katedrály by mou čtenářskou dychtivost plně uspokojily. K tomu mě nadchl dokonalý kriminální (občas téměř hororový) příběh, jehož detaily mi občas opravdu nedaly spát-přestože nejsem nijak bojácná, šeptané věty ,,Červi čekají. Maso ti sládne." se mi zavrtaly do morku kostí a ještě teď mě občas zastudí. Kromě těchto dvou základních kamenů knihy se nemohu zbavit nadšení souvisejícího se symbolikou, kterou jsou protkány všechny Urbanovy knihy. A v této knize jsem se navíc setkala s mimořádně sympatickými hlavními postavami, které tvořily dokonalý protiklad - s Romanem Ropsem (do nějž jsem se okamžitě platonicky zamilovala) a s Klárou Brochovou (které jsem zase od začátku fandila a věřila, že dokáže Ropsovo srdce snad jako jediná na světě vyléčit). No a pro romantiky je v knize jako bonus ten nádherný milostný příběh vrcholící na poslední stránce knihy...

1 20.05.2016

Už u druhé knihy od Katherine Mansfield jsem se snažila najít to kouzlo, díky kterému Virginia Woolf označila Mansfield jako spisovatelku, na jejíž psaní jako na jediné žárlí. Nenašla jsem ho. S Virginií se podle mého názoru nedá absolutně srovnávat (a kdo taky ano,že). Neříkám, že jsou její povídky špatné, jejich kvality jsou ale nevyrovnané-některé z nich na mě zapůsobily silněji, některé bych do sbírky vůbec nezařazovala. Nicméně ani jedna jediná mi nevyrazila dech.
A jen malá poznámka: ve sbírce Aloe je zařazeno devět povídek, které jsou i ve sbírce Blaho.

1 20.05.2016

Celkem zklamání. Kniha se mi líbila víc než Hermafrodit, ale připadala mi tak trochu jako čtení na dovolenou-je čtivá, chytlavá, objevuje se v ní milostný trojúhelník a také nejrůznější zvraty, ale že bych v ní našla nějakou hlubší myšlenku, to se říct nedá.

1 20.05.2016

Tak já nevím...
Chyba zřejmě byla číst jako první Sebevraždy panen, které jsou mi námětem i stylem psaní velice blízké, vybrat jako první sázku na jistotu. V doslovu knihy Hermafrodit se píše, že autorova druhá kniha bývá nejhorší, ale že u Hermafrodita tomu tak není. No, Hra o manželství mě teprv čeká, ale musím říct, že Hermafrodit mě opravdu nijak nenadchl. Jistě, některé pasáže si zachovávají jemný a přesto působivý styl psaní, který mě uchvátil u knihy Sebevraždy panen... Jenže knize něco chybí. Možná je to tím, že je moc dlouhá, a proto často sklouzává k (pro mě) příliš plytkým řečem. Já osobně miluju knihy, nad kterými se člověk často musí pozastavit a zamyslet se nad tím, co se právě přelilo ze stránek knihy do jeho mysli. Nebo je to snad tím, že příběh je pro mě příliš ,vycucaný z prstu´-některé zápletky (už ta hlavní, že) působí velice nevěrohodně, což by se dalo odpustit, pokud by se tak nedělo v každé kapitole. Incestní svazky, lidé mizející a vracející se v nejneočekávanějších chvílích, noční kluby plné genetických odchylek, automobilové honičky s tragickými konci... Knize chybí ona tajemnost Sebevražd panen, detaily skryté mezi řádky, možnost objevovat nové a nové významy slov a odstavců, která žijí vlastním životem.
Doufám, že mě Hra o manželství nadchne víc. A pokud ne, Eugenides pro mě i tak zůstane milovaným autorem už jen za to, že dal světu Sebevraždy panen.

1 20.05.2016

Nevím... Atmosféra chvílemi opravdu úžasná, ale číst 280 stran místopisných názvů není zrovna to, co bych sama vyhledávala. Nemám moc pochopení ani pro většinu postav a co se týče Sala, zdá se mi, že autor mohl trochu přiblížit jeho minulost, vzhledem k tomu, jak nešťastný se zdál být.

1 20.05.2016

Perfektní! Čerstvý vítr, neuvěřitelně osvěžující. 15 příběhů, 15 čar a linek, které po přečtění vytvoří síť, celek, ze kterého budete mít chvíli pocit, jako byste kousli do citronu.

1 20.05.2016

Nádherná kniha (jedna z mých nejoblíbenějších).

Dobrý základní přehled, bohužel poněkud povrchní. (Četla jsem zároveň s poměrně detailní a náročnou knihou Psychoanalytické teorie a v této kombinace se informace skládaly do celku pro mě ideálním způsobem.)

19.06.2019

Začala jsem knihu číst, nakoukla jsem do anglického vydání a zjistila, že moje české vydání je brutálně zkrácenou verzí knihy. Nevíte někdo náhodou, která vydání obsahují opravdu celý původní text?

Příběh, který se snaží dokázat (a ukázat), že "dobrého člověka těžko najdeš". Ano, kniha mi připomněla Flannery O'Connor, stejně jako další autory amerického jihu, ale i romány anglických autorů, jako například Jarmark marnosti (jehož podtitul "román bez hrdiny" by klidně mohl být vyražen i do desek Faulknerovy Vesnice) či Middlemarch.

30.10.2018

Krásná, poetická kniha. V první části mě poněkud odrazovalo poměrně velké množství řeckých reálií, ty ale postupně vymizely a jejich místo zaujaly vnitřní monology jedné odvážné řecké malířky, a byly to monology zasahující do hloubky a popsané slovy, ze kterých se mi tajil dech. Myšlenkové pochody viděné pohledem samotné Heleny a popsané jejími slovy se v knize střídají s neméně pozoruhodnými kapitolami psanými ve třetí osobě.

30.10.2018

Za nádherné fotky bych udělila plný počet hvězdiček, ale doprovodný text mi přišel samoúčelný - text pro text bez snahy přiblížit svět starověkého Egypta někomu, kdo se v něm úplně dokonale neorientuje, chyběl nějaký systém, struktura. Kniha sype na čtenáře jedno jméno za druhým, názvy období, měst, faraonů, bohů... O Egypt se zajímám a stejně jsem měla problém, abych udržela nit. Chyba může být i na mé straně, každopádně hodnotím subjektivně.

27.06.2017

Roztomilé, jednoduché, poetické. Krásná a inspirativní knížečka.

22.06.2017

Po předchozích zkušenostech s autorkou jsem byla na knihu velmi natěšená, ale bohužel mě zklamala. Povídky postrádají pointu a nenašla jsem v nich ani perfektně vybroušenou atmosféru, která pro mě byla hlavním důvodem nadšení z povídek v knize Sůl, ovce a kamení i v románu s autobiografickými prvky Návrat přítelkyně.
Povídky v knize Recyklovaný muž jsou prázdné a jako by kolem mě jen prolétly bez zanechání jakékoliv stopy.

10.06.2017

Skvělá, přehledná kniha. Pro studenty psychologie je ideální - poskytne teoretický základ týkající se psychodiagnostických metod, na kterém je pak možné dále stavět praktickým seznámením s jednotlivými testy.

24.05.2017

Nenadchne, neurazí. Od Urbana jsem zvyklá na o dost vyšší úroveň a na to "něco" navíc. Ale to už o něm vlastně nějakou dobu neplatí a jeho knihy čím dál tím víc sklouzávají do průměrnosti. Škoda.

11.04.2017

Kniha skončila tam, kde začínala být zajímavá.

30.03.2017

Možná musí být člověk větší intelektuál či znalec chilské literatury, aby si knihu užil. Přestože mám Bolañovy ostatní knihy velmi ráda, tuhle jsem spíš přetrpěla.

25.03.2017

Moc krásné čtení, divím se, že autorka není známější. Moc se mi líbila první a poslední povídka, dvě prostřední už méně, ale jemný, něžný a přesto přesný styl psaní se objevuje ve všech čtyřech.
Nejvíc mě oslovila první povídka, autorka nádherně vykreslila život vdovy, která, ač už stará žena žijící sama v domě, si zachovává své rituály a péči o své tělo i duši a občas si zavzpomíná na to, co bylo, bez přehnané nostalgie.
Dokonale, přesně (a přesto nevtíravě) popsaná atmosféra přímořského městečka a životů lidí v něm, kteří jsou spolu propojeni nejrůznějšími způsoby.

04.02.2017

Prvních 40 stran mě málem unudilo k smrti, donutila jsem se ale číst dál, příběh naštěstí nabral spád, ale byl tak stupidní, že tu jednu hvězdičku dávám jen za to, že autor nepoužíval úplně primitivní jazyk.

17.01.2017