splichalka komentáře u knih
Fanynky prominou, ale musím říct, že jsem se ještě v žádné knize (s výjimkou prvního dílu) nesetkala s takto provokativně nesympatickými ústředními postavami. Moje hodnocení zvedá jedině nápad a ironie v dialozích, a to by tak bylo všechno.
Dle očekávání výborné - jen ty postavy jsou tak typicky "soukupovské", až mám pocit, že už jsem se s nimi někdy setkala, a to ne jenom v reálném životě, ale už i v předchozích autorčiných počinech. Celý dojem z knihy mi tak trochu zkazil pocit, že čtu něco, co už jsem jednou četla, ale jinak dávám palec nahoru.
"Kde končí duha" nebo chcete-li "S láskou Rosie" je vcelku milá kniha se sympatickými hrdiny a vtipnými postřehy, nicméně jediná zápletka ve stylu "chci tě, ty mě nechceš", "chceš mě, já tě nechci" začíná už po prvních 100 stranách trochu nudit, zvlášť když závěr musí být každému čtenáři jasný už ze samotné anotace na přebalu. Přemýšlím, jestli v tomto případě není lepší film, který knihu víceméně kopíruje, jen je podstatně svižnější.
Přestože Jeffery Deaver patří mezi moje oblíbené autory, přestože to bylo čtivé a přestože na závěr přišel (ne)čekaný zvrat, tak jak to mám ráda, nemůžu si pomoct, ale celé mi to tentokrát připadalo bez nápadu, jako by už autor neměl čím překvapit a tak vyvařil náměty a osoby z dvou svých předchozích knih. Ach jo.
Chystáte-li se strávit parný víkend u vody a mezi koupáním vám přijde vhod pohodová společnost celkem sympatické hrdinky, je to ideální kniha. Ale současně počítejte s tím, že s příchodem pracovního týdne už si možná ani nevybavíte, o čem příběh vlastně byl.
Trávíte-li cestu do práce či do školy v MHD, a to jen takovou chvíli, že je vám líto začítat se do pořádné knihy, přečtěte si to. V jakémkoli jiném případě je to ztráta času. A to mám Evu Urbaníkovou jinak docela ráda.
Knize rozhodně nemůžu upřít její čtivost, kdybych mohla, dala bych ji na jeden zátah, ale stejně jako v Nechtění jsem v závěru postrádala ten "wow efekt". Zápletku znáte od prvních stran a pokud jste přečetli víc než dvě severské detektivky, jedna plus jedna si spojíte velmi rychle a pak už jen popoháníte vyšetřovatele, aby prozřeli i oni. A konečně - taky jste měli někteří pocit, že autorka tak trochu vykradla Nesboho Spasitele?
Autorka má možná talent na vaření, s vypravěčstvím je to už slabší. Jen něco nakousne, už od toho utíká, takže logická i časová kompozice celého románu je dost podivná. Navíc jsem úplně postrádala zápletku i nějaké vyvrcholení. Mělo to potenciál ve stylu "Eat, pray, love", ale celé to bylo takové nijaké. Namísto čtenářského zážitku budete mít po přečtení spíš hlad :-) A možná budete mít stejně jako já pocit, že jste nečetli román, ale proseděli půl dne s kamarádkou :-)
Musím říct, že jsem se knihou prokousávala víceméně ze setrvačnosti doufajíc, že už od příští stránky chytne příběh spád vystavěný více na samotné zápletce než na zběsilém pobíhání hlavních hrdinů italskými uličkami. Připadá mi, že se Dan Brown spíš soustředil na vytvoření akčního scénáře pro další film s Tomem Hanksem, než na kvalitně napsaný příběh. Až na scény z Istanbulu trochu nuda (a to ještě ani ne proto, že by byly tak dobré, jako spíš proto, že jde o mé oblíbené město).
Pěkně napsané, občas hodně trefné, ale podle mého názoru tak křiklavě výchovné, až mě to vytáčelo. Naprosto nepokrytě a nedospěle jsem celou dobu fandila Bertíkově vzpurnosti.
Uběhlo už víc než 15 let od doby, kdy Lenka Lanczová byla moje nejoblíbenější autorka a její knížky sloužily jako skvělá vztahová příručka (jasně, že mě nejvíc bavily ty erotické scénky, kam se hrabalo Bravo:-)) Po této knize jsem sáhla čistě z nostalgie, abych se přesvědčila, jestli LL pořád umí psát tak chytlavě. A umí, dokonce i pro starší generaci, jen mi to přišlo celé takové dost naivní. Ale jako výlet do raného mládí to bylo fajn. Úplně mě to osvěžilo :-)
Palec nahoru, hodně povedený počin. Než jsem se pustila do čtení, těch takřka osm stovek stran mě dost odrazovalo, ale když jsem se blížila ke konci, chtěla jsem ještě víc, víc, víc. Jediná věc, která by umocnila celý můj zážitek z knihy, by byl týden dovolené, abych si celý příběh vychutnala v jednom kuse. A upřímně doufám, že už autor pilně pracuje na nějakém dalším románu.
Marně pátrám v paměti, jestli jsem se někdy u nějaké knížky takto bála (možná kdysi na základní škole, když jsem louskala jedny Stopy hrůzy za druhými :-) Říkám vau, zásobárna (mnou neobjevených) skvělých severských autorů ještě není vyčerpána. Pokud jsou všechny knížky této autorky aspoň z poloviny tak dobré jako Plavba smrti, sem s nimi!
Páni, kolik dojemných příběhů se vejde do necelých čtyř stovek stran! Musím uznat, že se autorovi podařilo mě rafinovaně obelstít, když z víceméně povídkové knihy udělal jednotlivými postavami dokonale propojený a ucelený příběh. A to tak, že jsem ani jednou netápala, o kom se vypráví a jakou hraje v příběhu roli. A i když jsem si řekla, že s Lovcem draků srovnávat nebudu, nakonec to udělám. Pro mě rozhodně o poznání méně srdcervoucí a dramatické, ale o to víc opravdovější a citlivější. Sama jsem na vážkách, která kniha se mi líbila víc..
Když jsem si knihu na základě pozitivních hodnocení a doporučení kupovala, očekávala jsem ukrutně silný příběh, který se stane mojí srdcovkou. A ono tentokrát ne. Celé to na mě působilo tak nějak prvoplánově. A ty tučně vytištěné vysvětlivky, myšlenky a poznámky mi vyloženě vadily. Dávám tři hvězdy, k tomu půl za čtivost. A mrzí mě to dost, opravdu jsem se na tu knížku těšila..
Čtete a pořád máte pocit, že je to takový obyčejný dívčí románek. Knihu přečtete a víte, že o ní musíte ještě chvíli přemýšlet. Možná ve vás zůstane trochu depky, možná trochu naděje.
A bože, i já jsem se v Martě poznávala! Takže vypínám počítač (a zavírám knihu) a fakt už jdu dnes konečně něco dělat :-)
Obvykle mě povídkové knihy moc nebaví a nevyhledávám je, ale na doporučení jsem udělala výjimku, a dobře tak. Bylo to tím, že povídky byly v knize jenom tři delší, proto bylo možné se do příběhů dostatečně začíst. Hlavně to ale bylo autorčinou schopností skvěle popsat běžné i dramatické okamžiky života, vykreslit jednotlivé postavy a přesně vystihnout jejich niterní pocity. Myslím, že povídku "Zmizel" se mi jen tak nepodaří dostat z hlavy..
Děkuji ti, Joe, za další skvělou lekci z historie jednoho konfliktu podanou tak, abychom si uvědomili, že informace poskytované médii jsou většinou omezené, jednostranné a vytržené z kontextu. V mém případě nastal díky této knize čas pochybovat o obecně přijímaném západním politickém světonázoru, a to nejen v případě Palestiny a pásma Gazy.
Autorův charakteristický rukopis. Trochu lásky, trochu tajemství, trochu víc depky a hodně reality. Jiří Hájíček mě prostě baví čím dál tím víc. A tímto ho vyzývám - prosím, pište dál, pište víc!