SSTknihy komentáře u knih
Jsou příběhy, které by neměly být nikdy zapomenuty. Jako ten Laleův - příběh slovenského žida, který prošel peklem koncentračního tábora v Osvětimi a Březince a jako tatér se stal očitým svědkem děsivých událostí, promyšlené brutality a masového vraždění. Ale také nesobecké lásky, přátelství a nezištné pomoci.
Myslím, že nikdo z nás si nedovede představit jaké to je být ze dne na den zbaven svobody, důstojnosti i identity. Jaké to je, když se z vás stane jen číslo ve statistických tabulkách a pečlivě vedených seznamech. A přesto Lale, stejně jako mnozí další, dokázal vyprávět svůj příběh až téměř po 70 letech. Jako by celý život pociťoval vinu za to, čím prošel, že využil každé příležitosti k tomu, aby přežil.
Říká se, že uvěřitelné si musíte vymyslet, ale to neuvěřitelné se stalo - číst Laleův a Ditin příběh, projít s nimi vše co během války, ale i po ní zažili, to je vskutku adrenalinová jízda, ale i nádherný příběh o lásce a naději. Aneb jak vždy říkal Lale: „Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.“
Zabrnkat na duši lze i bez kytary – právě při čtení textů vybraných českých písničkářů v tomto sborníku. Krása, vtip i nadčasovost vybraných písní neztrácí na své působnosti ani v písemné formě. Předloha Jana Dobiáše pak stručně mapuje vývoj českého písničkářství a folku.
Krize středního věku v podání dvou bratrů – Tylera a Barretta, dvou přestárlých dětí, které se utápí ve své každodennosti a nekonečné touze nějak uniknout, vymanit se, dokázat něco úžasného, prozřít. Jejich sny o zázračné proměně jsou ale jen snílkovstvím a zoufalým únikem před realitou, které se nedokážou postavit tváří v tvář a přiznat si tak svou prohru. Zuby nehty se drží iluze, že ještě není pozdě najít svou dokonalou sněhovou královnu – svůj dokonalý sen.
Jedna večeře, čtyři hlavní protagonisté a jeden zločin. Otázkou ovšem zůstává, kdo je tady vlastně pachatel? Ti, kteří spáchali konkrétní zločin? Nebo ti, kteří věděli o skryté hrozbě v podobě časované bomby a nic nepodnikli? Nebo snad ti, kteří se rozhodli aktivně jednat, ale proti obecným morálním a právním zásadám? Mateřská láska je všeobjímající, ale má zároveň právo použít jakékoliv zbraně?
Nakonec je mé hodnocení nižší kvůli jisté nedokončenosti příběhu a podivné nevěrohodnosti v jednání některých postav. Chvílemi mi příběh přišel stejně chladný a neosobní jako ta luxusní restaurace, ve které se hlavní hrdinové scházejí.
Dva české hrady, dva zločiny a opět skvělý Jiří Adam z Dobronína v roli chytrého detektiva. V první povídce je sice ještě osamělým vdovcem bez svých pomocníků Petra a Rozárky, ale nic to neubírá na dramatičnosti jeho vyšetřování a vražedné řádění na Krakovci je fakt napínavé. Druhý příběh sice trochu moc sází na náhodu a rozuzlení je poněkud překombinované, ale děj frčí jako splašený kůň, mrtvoly přibývají jak houby po dešti a podezřelých je celá hromada. Komu pan Vondruška sedí, toho není třeba přesvědčovat, aby četl dál!
Cesta do pekel je prý dlážděna dobrými úmysly. V domnění, že pro svoje blízké děláme to nejlepší, jim možná ve skutečnosti spíš ještě víc ubližujeme. Petra Soukupová opět rozehrává své nenápadné rodinné drama, příběh, zdánlivě docela obyčejný, jakých se kolem nás dnes a denně odehrávají stovky, aniž bychom je zvlášť registrovali, a přitom plný dramatických zvratů a osudových rozhodnutí. Její styl psaní je velmi specifický, zvláštně odtažitý, až dokumentární, se střídáním pohledů jednotlivých postav na stejnou situaci. Nemusí to sednout každému, mě naopak velmi, mám díky tomu pocit, že vidím přímo do hlav jednotlivých postav a stávám se tak součástí jejich příběhu. Pro mne opět jednoznačně čtenářský zážitek. P.S. Určitě si přečtu Kdo zabil Snížka!
Pěkný a napínavý výlet do středověku, po boku johanity Zdislava, bývalého templáře, který se amatérsky pouští do vyšetřování záhadných zločinů v okolí své Uhříněvské tvrze. Zdík je postava z masa a kostí, nechybí mu lidskost a i přes věrnost řádu si umí užívat radostí života. V pátrání mu pomáhají jeho panoš Herman a pacholek Günter, takže vyšetřovatelský trojlístek je dostatečně pestrý a zajímavý. Tahle historicko-detektivní série mě baví a těším se na další díly.
Pěkný výlet do středověku a v pořadí již třetí setkání s bývalým templářem Zdislavem a jeho pomocníky, tentokrát při pátrání po vrahovi v královských zlatých dolech pod Blaníkem. Tenhle trojlístek detektivů-amatérů mě stále baví, historické reálie jsou věrohodné, zápletka zajímavá, a fakt, že pachatel je jasný už někdy v polovině, vůbec nekazí celkový dojem z dobré a napínavé detektivky. Už se těším na další díl.
Hildy je přímo učebnicová alkoholička – tvrdí, že skoro nepije (denně) a že to má pod kontrolou (výpadky paměti) a že není nic špatného, dát si občas skleničku (blábolivé telefonáty a jízdy v opilosti). Hildy je taky tak trochu čarodějnice, protože údajně umí číst lidem myšlenky. A taky je realitní makléřka. A má novou kamarádku Rebeku. A občas se vídá se svou dávnou láskou Frankem. A pozoruje lidi ve svém okolí. No a tak to jde až téměř do konce, kdy se to konečně trochu rozjede a začne to mít spád a napětí. Ale upřímně, čekala jsem, že to přijde trochu dřív.
Kamarádky jsou přesně ten typ knihy, který vás naláká obálkou a anotací, docela dobře se čte, jenom to tak nějak nakonec vyšumí do ztracena.
Je to zábavné, nadčasové, vtipné, poučné, krásně napsané, čtivé – prostě Shakespeare. Chválit jeho dílo je stejné jako nosit ony pověstné sovy do Athén. A ještě máme štěstí na skvělé překlady, myslím, že i díky nim mohou tohoto génia objevovat další a další generace.
Román o naději, o čekání na zázrak, který, stejně jako štěstí, buď vůbec nepřichází, nebo si ho uvědomíme teprve ve chvíli, kdy ho prošvihneme. Milostný a životní propletenec osmi lidí, které osud vede z jedné náruče do druhé a smýká s nimi ve stavu věčného hledání, toužení, odmítání a ztrát. Jako by nebylo dost problémů ve vnějším světě, ještě si každý z nich vytváří svůj vlastní balvan, který s sebou bezmocně vláčí ze vztahu do vztahu.
Co dodat - Páral ve své vrcholné formě.
Bohužel už jen slabý odvar toho, v čem byl pan Páral kdysi tak skvělý. Vlastně mi to přišlo jako taková prvotní črta k chystanému románu, ve kterém bude děj barvitější a obsáhlejší, postavy zajímavější a nebude tomu chybět přesah nebo alespoň více humoru. Tohle byla jen trochu smutná vzpomínka na knihy, které mě kdysi hodně bavily.
Vlastně je tu všechno, na co jsme byli u Párala zvyklí – několik postav, mužů a žen, kteří se scházejí pravidelně o víkendech na Slapech, přivážejí si sem své tajnosti, touhy i sny, aby se v konfrontaci s ostatními ujistili o tom, že jejich život možná ještě není tak špatný nebo naopak, že už to vážně za moc nestojí. Jenomže to původní kouzlo Páralových vztahových propletenců už tu nějak nefunguje a přiznávám, že jsem se místy docela nudila.
Hvězdička navíc za oblíbeného spisovatele :-)
Jsou červení a modří. Ti červení mají všechno, jsou na vrcholu, jsou bohatí, mají krásné domy, užívají si života. Muži jsou úspěšní, ženy krásné. Alespoň tak to vidí ti dole – modří. Ti, kteří nemají nic, jen sami sebe, své sny, touhy a ambice. A tak se ti modří snaží dostat na pozice těch červených, aniž by tušili, že vrchol, na který se šplhají je plný nudy, zoufalství, kompromisů, vyhoření, stesků po dávných časech a neschopnosti něco změnit. Když to modří konečně pochopí, je už bohužel pozdě, už jsou oni sami těmi červenými. A ze samého nicotného dna se k nim derou noví modří...
Můj rozhodně nejoblíbenější Páralův román, skvěle propracovaný, výborné charaktery. Doba a prostředí možná poněkud zastaralé, ale jinak se na tom koloběhu nic moc nezměnilo.
Milostné příběhy v typickém Páralovském stylu, odrážející erotické, partnerské i sexuální vztahy v 90. letech minulého století. Nastavené zrcadlo fakt nikoho nešetří a musím říct, že mě kniha bavila kdysi a baví mě i teď. Jen ten odstup téměř 30 let odhalil možná trochu víc směšnosti, hlouposti, beznaděje, tragikomiky, zoufalství, naivity a neporozumění, než by si člověk přál :-)
Román o konfrontaci snu a skutečnosti. Marek nastupuje jako mladý inženýr chemie do svého prvního zaměstnání, jenomže jeho nadšení, elán a ambice žijí spíš v jeho bujných představách, ovlivněných romantickou četbou, než v reálném přístupu. Zmítán v mukách obraznosti se sice ve svých představách stává úspěšným hrdinou v práci i v ženské náruči, realita je ale katastrofální a Marek musí urazit ještě dlouhou cestu, než najde sám sebe a zjistí, co chce doopravdy v životě dělat.
Velmi autobiografický román. Zajímavé je i filmové zpracování z roku 1990 s Jiřím Pomeje a Dášou Bláhovou
Takový hořko-sladký, se špetkou černého humoru a z dnešního pohledu docela depresivní pohled do života dvou životních ztroskotanců, kteří pohrdají všemi, kteří se bez mindráků smířili se svou každodenností stereotypností a podřizují se svým povinnostem. Violka a Kazan jsou zdánlivě šťastní, netrápí se konvencemi a jsou přesvědčeni, že právě oni si život umí užívat. Ve skutečnosti utápějí svůj život v alkoholu, sexu a marných snech o lepší budoucnosti.
Životní drama čtyř lidí z jedné severočeské chemičky. Byť se autor kdysi vyjádřil, že tento román „o smyslu života, který lze nalézt v práci“ napsal ze strachu, aby nebyl zakázán, podle mne patří mezi to nejlepší, co Páral vytvořil. Typický rozpor mezi dvěma životními koncepcemi se tu odráží v postavě vyhořelého Viktora, který si zatvrzele hájí svůj klid, a na druhé straně v postavě mladého a ambiciózního Břéti, jehož touha po životě a snaha něco dokázat a něco znamenat stojí zatím na startovní čáře. Mezi nimi pak krásná, ale kariéry chtivá chemička Edita, kdysi patřící Viktorovi, nyní podléhající kouzlu zářivého mládí v podobě Břéti. Hon na bílou velrybu – životní cíl a smysl – může začít.
Třetí kniha tzv. Černé pentalogie aneb Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje. Hlavním hrdinou je ženatý inženýr, který se chová tak trochu jako námořník – v každém přístavu (neboli městě) má jinou milenku. Celkem to rozjede na sedmi místech, souloží ostošest a vše má perfektně zorganizované jako podle jízdního řádku. No, nedopadne to s ním nelépe :-)
Druhá kniha tzv. Černé pentalogie s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu. Tím hmyzem tu není nikdo jiný než normální člověk, uchycený v pařátech stereotypu, konzumu, průměrnosti, každodenní nudy, v zajetí předsudků a nesmyslných přání a erotických představ. Všechno má svůj zaběhnutý neměnný řád, dny se podobají jako vejce vejci, mění se jen roční období. Chvilku to sice vypadá přeci jen na změnu, ale síla zvyku a navyklé stereotypy nakonec stejně zvítězí.
Přiznávám, že především díky vynikajícímu Josefu Somrovi a Pavlu Landovskému mám o kousek raději filmové zpracování z roku 1967.