SSTknihy komentáře u knih
Není radno přechovávat ve svém bytě mumii. Hrozí, že se bude potulovat po parku a páchat obludné věci. Směsice hororových, fantazijních a mysteriózních příběhů z pera českých i světových mistrů. Za mne patřily k těm nejlepším Doylova Mumie č. 249 nebo Nerudova povídka Ty nemáš srdce!
Tajemné domy a podivné pokoje, prokletí, záhadné postavy, okultismus a černá magie. Fantazie pracuje na plné obrátky, tak raději nečíst před spaním!
Drobnokresby lidí, stojících na pokraji společnosti, ne kvůli svému rozhodnutí, ale proto, že je společnost vyřadila a izolovala pro jejich individualitu, jinakost a nepochopení. Trochu jiné čtení než známější Malostranské povídky. Neruda se tu opět projevuje jako mistr vykreslení jednotlivých charakterů.
Tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, přináší poznání, že všichni géniové jsou tak trochu blázni a svým způsobem vyvolení, protože obyčejný život by je jen ubíjel. Realita nebo počínající šílenství přepracovaného vědce? Méně typický Čechov, ale zajímavé čtení.
Brutalita jako násilí páchané bez jakýchkoliv výčitek svědomí a bez vědomí viny. V případech, inspirovaných skutečností, autor sleduje osudy jednotlivých protagonistů a zkoumá, co vede mladistvé k tomu, aby se v tak útlém věku vydali na cestu zločinu. Nejde ani tak o to, zdůraznit brutalitu a hrůznost popisovaných příběhů, jako dostat se k samotné příčině a podstatě oné brutality.
Méně známé dílo klasika české literatury, které vyšly až 25 let po jeho smrti. V krátkých črtách zachytil Bass svět rázovitých figurek z pražského světa, včetně portrétů několika známých osobností, jako byl například Jaroslav Hašek.
Soubor fejetonů, psaných lehkou rukou a humorem, pro tohoto barda českého fejetonu vlastním. Důsledné cílení na pointu občas zavání podbízivou formou, ale v celku jde o pohodové čtení, které nezklame.
Generační výpověď, originálně zpodobněná jako životní glosování inspirované dotazníkovými kolonkami, které hlavního hrdinu provázejí od samého počátku jeho bytí. Román je zároveň odrazem doby a absurdit, se kterými se hrdina musel celý život potýkat. Dotazník obdržel v roce 1976 Cenu Jiřího Koláře a v roce 1978 ještě Cenu Egona Hostovského.
Povinná četba na vysoké. Půlka spíš vzdělávací, půlka zajímavé čtení, různorodé stejně, jako směsice autorů, kteří svým dílem do knihy přispěli.
Příjemné, poetické vyprávění o světě, který lze zahlédnout při pohledu z okna, o lidech, které potkáváme cestou na nákup a o obyčejných každodenních příbězích, zaslechnutých při letmém hovoru s přáteli.
13 magnetofonových pásků, uložených v archivu Karla Hvížďaly, zachycuje v knižním zpracování vzpomínky Jiřího Suchého na jeho profesní začátky, na divadlo Semafor, na spolupracovníky a přátele, na rodinu, ale také na dobu, rok 1968 nebo praktiky Státní bezpečnosti. Nechybí ani úvahy nad zálibami a přání a touhy do budoucna.
Generační výpověď z období reálného socialismu v podání hrdinky Věry, která humorným a bohatě obrazotvorným stylem popisuje své peripetie a trable s rodinou, dospíváním, láskou, přátelstvím, světem i sebou samou, které chtěla vyřešit absolutním vzdorem, což se tak nějak nepovedlo, takže milá Věra nakonec skončila v blázinci. Vyprávění o generaci bez kotvy, které je ovšem samo takové neukotvené.
Poetickým jazykem a krásnou češtinou psané povídky s nostalgickými, humornými i tragickými hrdiny, kteří žijí ve světě, ve kterém násilí a zlo nejsou popírány, ale smířlivě přijímány. Za knihu dostal autor roku 1992 cenu Egona Hostovského.
Krátké povídky, do kterých se vešel celý život. Lehké až anekdotické podání, završené výraznou pointou jen umocňuje sílu příběhů, zaměřených na tragiku a křehkost lidských životů, nadějí a lásek.
Šílenství bez hranic, špikované černým humorem a hluboce filozofickými myšlenkami. Zločin a trest v přímém přenosu, završen šíleným tancem kostlivců na dně kobky. Kdo to vezme vážně, bude po zásluze potrestán :-)
Ó, jak já paní Agathu miluju! Přečetla jsem každou její knihu a mnohé i víckrát, a ona mě stejně vždycky dostane. Pokaždé, kdy už už začínám být pyšná na to, jak jsem chytrá, ukáže mi, že to celé byl jen její záměr a důmyslná hra kočky s myší. Deset malých černoušků patří rozhodně k tomu nejlepšímu a hlavně nejdůmyslnějšímu, co napsala. A ani čas na tom nic nezmění.
„Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit.“ V téhle útlé knize je vše – naděje, odhodlání, radost, víra, štěstí, touha, boj, vztek, nenávist, bezmoc, smutek, rezignace i smíření. K tomu není třeba nic dodávat.
Živoucí svědectví skutečnosti, že ani pod příkrovem války a neustálého ohrožení života, život sám nepřestává a dospívající dívka ho může prožívat se všemi radostmi i bolestmi. Na deníku, který si Anna psala po dobu dvou let je skvělý především její postupný fyzický i psychický vývoj, chápání světa ve kterém žije i toho, ve kterém žít nemůže, stejně jako uvědomování si sebe sama. Některé pasáže byly natolik otevřené a upřímné, že mohly vyjít až po dlouhých letech v doplněném vydání. Annin tragický konec je už jen závěrečnou obžalobou děsivého systému a nelidského přístupu k lidem, kteří neudělali nic, čím by si takové jednání zasloužili.
Další ze série románů zkušené dvojice Scortia – Robinson. Tentokrát si berou na paškál medicínské prostředí a popisují dramatické spiknutí kolem vývoje nebezpečné smrtící látky. S přihlédnutím k faktu, že byl tento příběh napsán na konci 70. let, je to celkem slušný triller, který se dobře čte, má spád, působí věrohodně a nabízí dobrou pointou.
Randle McMurphy je přesvědčen, že se mu právě povedl skvělý kousek a svou chytrostí vyzrál nad systémem, který ho chtěl napravit a zaškatulkovat. Netuší, že nástupem do ústavu pro duševně choré právě začal nejtěžší zápas jeho života - boj o zachování lidské důstojnosti a hrdosti. Síla mašinérie, proti které bojuje je ale příliš drtivá a boj předem marný. Naštěstí jeho poselství svobodné vůle a touhy po životě přežije. Divadelní představení, film i kniha – vše skvělé!