Šura komentáře u knih
Název a první kapitola mne zaujaly. Zbytek knihy už méně. Čekala jsem od knihy asi něco jiného. Přečetla jsem si ji v rámci výzvy, mám splněno a tím to končí. Jediné, co bych ještě vyzdvihla je kapitola ze sauny, kdy cizí ženská vyzvídá, proč se teda Lu rozvedla.
Strhující příběh, Dán mě pořád baví. Postava Krauze je přitažlivá a iritující zároveň. Vadí mi podvádění manželky a chlast za volantem, líbí se mi chytrost, humor, smysl pro kamarádství. Perfektní byla kapitola s Kalverou. Určitě půjdu do další knihy od Dominika Dána.
Vtáhne do děje a nepustí. Velmi zajímavé. A pokud to bylo podle pravdivé události, tak masakr. Hlavně to, že si odseděl 5 let a co se mu ve věznici dělo. O brutalitách páchaných na dětech ani nemluvě.
Třeštíková mě baví. V knize pro mě jednoznačně převažovaly klady nad zápory. Je tam rozhodně několik věcí přitažených za vlasy, ale bavil a dojímal mě exkurz do niter členů jedné rodiny. Postava Huberta byla trochu psycho, ale ostatní postavy, situace byly velmi uvěřitelné, ba dokonce mi něco silně připomínaly. Motiv ježibaby mi trochu připomínal babičku z knihy od Soukupové, Nejlepší pro všechny. Divná, ale zásadová babka, která pozitivně působí na své vnouče.
Pěkné. Postavy v knize byly velmi reálné, zejména Adam, jeho žena, Viktor.. Hezky vykreslený kontrast mezi Prahou a vesnicí. Líbilo se mi to moc. Jen ten konec bych tam asi mít nemusela tak podrobně.
Nedočteno. Deníkovou formu psaní mám ráda, ale po přečtení půlky knihy a prodlužování výpůjční doby v knihovně, jsem to vzdala.
Dobrý styl humoru, pěkné myšlenky o životě. Možná si od Zibury přečtu ještě něco dalšího.
Nepředstavitelně poutavé. Pohled z druhé strany. Už jsem 2. světovou vnímala z pohledů Němců v Černém obelisku. Tady jde o Němce, jenž výrazně vyčnívá z řady, svou poslušností, extrémním smyslem pro řád, vojenskou ctí, také absencí empatie. Na druhé straně obyčejný kluk, syn divného fotra. Kam až to může dospět!? Pro mě jednoduše mazec. Mám sklony k tomu jej litovat. Škoda, že nezůstal u těch koní.
Jinak člověk v knize opět nalezne připomínku těch největších hrůz války, jež je dobré si připomínat pořád. Z obrovského množství nevinných obětí, nazývaných jejich katy jako jednotky, nepřestává mrazit.
Moje první setkání s autorkou. Nevím, co si o tom myslet. Jako přečetla jsem to za víkend, s hodně věcma jsem se ztotožňovala. Baví mě nahlížet do cizích životů, baví mě psát deník. Ale pořád ve mně zůstává pocit "a to je jako celé? a co jako?" Ještě si to asi nechám rozležet v hlavě, ale zatím nic moc teda.
Jednoznačně zaujme. První polovinu jsem doslova zhltla. Část o psaní knihy mě začala nudit, a tak jsem knihu na čas odložila. Při správné náladě jsem ji dočetla jedním dechem do konce.
Líbil se mi styl psaní, zejména u příběhu psaným kurzívou, a obrázky z přírody. To s tím krahujcem a tak.
Těším se, až někdy dcera zabrousí do mé knihovny s otázkou, co si má přečíst (tak jak já chodím k našim), a já ji doporučím Si Lap Lapa.
Legrační i dojemné. Kniha mi tématem velmi sedla. První setkání s autorkou a asi ne poslední.
Nejslabší z Hartlových knih. Četla se lehce, bylo tam pár hezkých myšlenek, se spoustou situací jsem se mohla ztotožnit. Největší mínus je pro mě autorovo líčení snů, tady už to bylo tak přehnané, že jsem měla chuť knihu nedočíst. Příběh Berta pro mě byl málo uvěřitelný a Andreina vánoční štědrost také. Působilo to na mě jako šité horkou jehlou.
Úžasné! Po dočtení a setření slz jsem znovu listovala a kochala se fotografiemi, některé pasáže znovu pročítala a říkala si, tuhle knihu chci mít doma ve své knihovně. Autor nechává rozhovor úžasně plynout, pokládá otázky bez předsudků, všechno hraje. Líbily se mi všechny rozhovory, ač každý jiný. V každém je něco. Víc netřeba komentovat, nechám to v sobě doznít.
Ležela v knihovně a sama si mě přitáhla, nechtěla jsem si nic půjčovat a přesto jsem ji vzala. Strávila jsem s ní dvě noci, v nichž se toho tolik odehrálo. Nevím, jak slovy vyjádřit pocit, jež zanechala.
Otcenaškův jazyk se mi neomrzí. "Povzdechla si vprostřed snu a po ústech se jí pokmitl kratičký, zpola dětský usmíválek."...
Klasický příběh z druhé světové války. Nedozvěděla jsem se nic moc nového. Příběh české dívky očima francouzského autora se četl snadno. Již tolikrát zpracované téma utrpení nevinných lidí, jak v knihách, tak ve filmech, bylo ozvláštněno existencí tajné knihovny v Osvětimi. Kladně hodnotím to, že je příběh založen na vyprávění skutečné ženy, s níž autor strávil nějaký čas. Také se mi líbilo povídání o knihách, co vše mohou pro člověka znamenat, jak si jich lidé dovedou vážit. Vadilo mi střídání slovesných časů v začátku knihy, jež ve mně vzbuzovaly pocit amatérského psaní. Mezi knihami s válečnou tematikou, jež jsem četla, zaujme tato asi nejnižší pozici.
Od hodnocení odpad jsem upustila a dávám Havlíčkové jednu hvězdu za skvělý nápad, jak vydělat. Metoda octo codes, na níž si postavila svůj byznys, škatulkuje lidi do osmi šuplíků. Když do žádného nezapadáte, označuje vás Havlíčková jako pragmatické, peskující, pesimistické, protivné puritány. Já osobně jsem se samozřejmě nenašla v žádném z uvedených stylů a neidentifikovala jsem ani nikoho ze svých blízkých. Mé děti (4 a 5) nejsou ovlivněny typickými rodičovskými větami, jimiž Havlíčková ve své knize nešetří, a rozhodně si neberou příklad z mého či manželova stylu oblékání, přirozeně sahají po holčičích kouscích a přesto charakterové vlastnosti korespondují s úplně jinými styly dle typologie. Celá tato metoda je podle mě pouze bravurní marketingový tah zaměřený zejména na nesebevědomé ženy a milovníky návodů "jak žít". Mně je dobře v mém životě s mými blízkými a je mi úplně jedno, kdo do jakého stylu spadá, tolerujeme se navzájem bez této "objevné" metody, stejně tak i v pracovním životě. A větu, že dítě potřebuje bezpodmínečnou lásku, opakující se v knize víckrát, již opravdu ponechávám bez komentáře. Autorka se v knize často zaměřuje na sebe a svou rodinu. A styl psaní bych označila "jak mi zobák narost". Knihu mi půjčila tchyně, takže s radostí vracím.
Hodně drsná kniha, ve které je spousta krutosti a utrpení. Přečteno jedním dechem. Hezký pocit ve mně nezanechala, chuť na další díl ano.
Po Jo Nesbovi jsem potřebovala změnu a sáhla jsem po této dánské detektivce. Po pár přečtených stránkách mě vtáhla a nepustila, dokud jsem nedočetla. Pár velmi napínavých večerů zakončených slzami... Dobré. Půjdu do druhého dílu, jestli jej v knihovně ukořistím :-)
Po Žítkovských bohyních, které byly pro mě dokonalou četbou, jsem se vrhla na další dílo mladé talentované české autorky. Fascinuje mě způsob, jakým Kateřina Tučková píše. Mnohokrát během čtení, jsem si ji představovala při tvorbě této knihy. Dala mi nahlédnout do historie, o které jsem dříve příliš nepřemýšlela. Jo, přečetla jsem dost knížek týkajících se obou světových válek a jedním okem sleduji manželovy dokumenty o druhé světové, ale nikdy jsem se více nezajímala o téma odsunu Němců. Kateřina Tučková mě inspiruje k tomu, abych si k němu přečetla, vyhledala i něco víc. Mám chuť téma dále studovat, i když dějepis patřil k mým nejméně oblíbeným předmětům..
A konkrétně k postavám a samotnému příběhu Gerty Schnirch? Já k ní, na rozdíl od jiných čtenářů (viz komentáře níže), cítila velké sympatie a obdivovala jsem její sílu, s níž přijala, zamilovala si a vychovala, jak nejlépe uměla dítě, které vzniklo za takových okolností. Obdivovala jsem ji za to, že dokázala své tajemství nést sama až do samotného konce a nesvěřila se s ním ani svému milému Karlovi. To byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů celé knihy. Pro mě je knížka mnohovrstevnatá, až nechápu, co vše se do ní vešlo. Brilantně vykreslené vztahy (matka Barbora - dcera Gerta, matka Gerta - dcera Barbora, Gerta a ženy s nimiž sdílí po několik let jedno lože, stará Zipfelová a její Němky, Gerta - Janinka, ...), historické události, Brno, Perná se svými původními obyvateli a mnoho dalšího. Jedním slovem DOPORUČUJI. Určitě budu číst znovu.