Svatoslav komentáře u knih
Přivřeme oko nad tím, že Rowlingová figurovala pouze z pozice konzultanta a nenapsala ani jediný dialog (tudíž ji nemůžeme "příliš" hanit). Při čtení scénáře máte pocit, že čtete hodně nepovedenou fanfikci napsanou na zakázku.
+ nové dětské postavy (skvěle vykreslené vztahy mezi vznikajícími přátelstvími - Albus+Scorpius)
+ poměrně uvěřitelně rozvedený osud po 23 letech Draca Malfoye (vlastně celá jejich rodinná linka mě bavila zdaleka nejvíce)
+ troška nostalgie na prvních pěti stránkách
+ dospělácké vystřízlivění z pohádky (depresivní, psychologický svět, kde se umírá na věk, na žal a původní postavy se musí smířit s tím, že již dávno nejsou nejmladší)
- neuvěřitelně odporně vykonstruovaný, vycucaný hlavní děj z prstu, který by se dal vyřešit jedním mávnutím hůlky
- "šokující" zvraty, které spíše iritují a špiní značku
- přehnaná snaha emancipace ve světě HP (nic proti, jsem velkým zastáncem feminizace postav, ale když je Hermiona hlavní ministryní, Ginny redaktorkou sportovní rubriky Denního věštce [ještě více umocněná feminizace], McGonagallová ředitelkou bradavic a zásadní zvrat přepisuje dějiny ve prospěch gendru - měl jsem co dělat abych neomlátil tablet o stůl)
- neskutečná dějová překombinovanost (jedna vrstva vztahová původních postav, druhá vrstva vztahová nových postav, třetí vrstva vztahová minulost původních postav, čtvrtá vrstva "hlavní" zápletka s "cursed child", pátá vrstva cestování v čase)
- cestování v čase (jakmile se začne v zaběhnuté značce nesmyslně cestovat, přepisovat čas a nelogicky jej zase vracet nazpět - něco je sakra špatně)
- nelogičnost (od chování postav počínaje, zvraty pokračuje a imbecilním finále konče)
- motivace hlavního "záporáka" (nulová, stupidní a iritující)
- samotný závěr připomínající sitcomy 80s (come together, zničme zlo... uf)
Kolem a kolem se Rowlingové nedivím, že nechtěla nic z toho napsat a jenom z povzdálí remcala a dohlížela na divadelní hru. Dost dobře si neumím představit, jak by scénář plný technicky náročných efektů mohl fungovat na jevišti. Nemluvě o skocích v čase, prostoru, změn pohlaví aj.
Cursed Child působí jako nevyvedená fanfikce na slavnou značku. Kdyby scénář nevyšel knižně, neměl bych nic proti. Ale takhle je to pouhý parazit.
Zklamání? Kdepak, nic jsem neočekával. Rozhořčení? K****vské rozčílení nad odporným rejžováním značky takto dehonestujícím způsobem. Mweh.
Ach, Steve. Trvalo mi roky, než jsem se odvážil nahlédnout za roh, co se děje na zelené míli v Cold Mountain. To čekání stálo za to.
King je jen jeden a v tomto experimentu jasně ukazuje, že není spisovatelem jednoho žánru. Bolestivá elegie života s překrásným poselstvím o podstatě dobra a zla.
Žijte každý den na plné pecky, neboť nikdy nevíte, kdy právě ta vaše zelená míle může skončit. Naprostý skvost.
O Petře Soukupové jsem roky slýchal jen to nejlepší. Bylo tedy nabíledni začít románem Nejlepší pro všechny. Jednalo se o mou teprve druhou knihu nového roku a hned další silný čtenářský zážitek. Po emoční stránce ve mně bude rezonovat velmi dlouho.
Pocity čtenářské duše:
- zvláštní (osobitý) styl psaní
- absence přímé řeči
- vybroušená psychologie postav
- sobecké, pokrytecké a vnitřně rozervané postavy
- naturalisticky realistické
- úsporný styl = emoce třímají mezi řádky
- závěrečný flashforward geniální a zničující
Král hororu z Maine si již nemusí literárně nic dokazovat, a přesto na stránkách posledního románu ukazuje, že stále umí posouvat své vlatní hranice. Později je efektivní duchařinou, která neopomíjí klasické Kingovy trademarky – outsider dítě, vdova a litární agentka. Na rozdíl od ambiciózního Ústavu netlačí Později na pilu a oblíbené motivy nenásilně zapadají do celkové mozaiky příběhu.
Romány Stephena Kinga pravidelně okupují přední příčky prodejnosti, a proto se každý čtenář dříve či později k jeho románům dostane. Až se tak stane, Později bude prozatimní kvalitní tečkou nad dosavadní bohatou spisovatelskou kariérou hororového titána.
Žhářka je nadčasovým dílem. Psychologickou studií lidí na pokraji sil, lidí skrývajících tajemství a alegorií na problém s menšinami v naší společnosti. Román zpracovává témata, která jsou aktuální dodnes. Dodává jim na síle pomocí thrillerového příběhu o holčičce zneužívané vládou a následným řáděním. Podobně jako Carrie je hodně explicitní, co se násilí, brutality a sexuality týče. Oproti tomu krásně pracuje s rodinným motivem a otcovskou láskou, která se v románech objevuje mnohem méně, než ta mateřská. Osmdesátá léta Kingovi zkrátka přála a najde se málo románů či povídek, které se z té doby nezapsaly mezi to nejlepší na poli žánru.
Od Mornštajnové po předchozích počinech očekávám ojedinělý čtenářský zážitek. Tiché roky jsou ve své podstatě řemeslně lépe odvedenou "hartlovkou", což není výtka, jenom jsem po Haně a Mapě náročnější.
Ready Player One je návykový mokrý sen všech geeků. Stačí pár řádků a vaše nerd dušička se tetelí blahem z každé narážky, camea a citace. Upřímně se hlavní postavě nedivím, já na jeho místě bych v OASIS zůstal neustále. Z toho důvodu si RPO v budoucnu naordinuji znovu a rád, protože tenhle svět je stvořený k znovuobjevování.
Carrie byla první Kingovou knihou. Carrie byla mou první Kingovkou. Carrie je a bude mou první Kingovkou, jež mě přivedla do náruče mistra děsu a donutila mě si od něj přečíst úplně vše. Ještě teď děkuji té náhodě, kdy mi kniha padla do oka. Děkuji!
Po pětileté pauze se Stephen King vrací s dalším eposem nesoucím krutou pravdu o společnosti a s enviromentálním poselstvím vůči matičce přírodě. Ti, co mají autora řádně načteného, budou uslintávat blahem nad miliony odkazů na jeho předešlá díla. Většinou jsou to pouhá slůvka, věty nebo pouhé narážky. Po dlouhé době udělal čáru přes rozpočet všem, kteří se hlásili k prohlášení, že mistr už dávno není tím, čím byl. Po autonehodě, která se mu přihodila v roce 1999, se zdálo jako by ztrácel dech. Ovšem Pod kupolí je nejen ten starý dobrý Stephen King, jakého známe. Autorsky vyrostl na novou úroveň sledující aktuální trendy. Vrátil se s plnou parádou a za zvuků fanfár usedl zpět na trůn děsu a strachu. Pomocí spousty odkazů rekapituluje svou předešlou tvorbu a zároveň posunuje hranice daleko kupředu. Pokud vás zajímá, jak si lidé odříznutí od okolního světa se zhoršujícím se ovzduším poradí, či kdo má na svědomí tajuplnou kupoli, neváhejte! Kdo ví, třeba za tím opravdu stojí malí zelení mužíčci. Pravda je totiž někde venku. (The truth is out there.)
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet... se nenachází rybníček, ale česká verze Blair Witch, variace na Kariku, moderní bestiář Šumavy a hrátky na found footage za socíku. Zní to zvláštně, ale díky suverénnímu stylu Klabouchové román drží kompaktně při sobě a dodá i uspokojivé finále. Což, přiznejme si, není v tomto žánru pravidlem.
Ač hype nemám rád, v tomhle případě je oprávněný. Ignis Fatuus je atmosférické, značně děsivé, mile gore a perfekcionisticky vypiplané dílko, za kterým musí být kvanta hodin rešeršní práce.
Jen se obávám, že při příští návštěvě kamarádky ze Sušice výlet do lesů nejspíš oželím.
Stephen King a magický realismus? Že to nejde dohromady? Lunapark čtenáře okouzlí vykreslením doby, svého "fikčního" světa. Lunapark vás dojme svou upřímností a vzpomínkou na časy, kdy pokynutí hlavou na pozdrav bylo povinností. Lunapark vás mírně vyděsí svou "ghost story" linkou a v neposlední řadě chytne a nepustí svým detektivním pátráním. Lahůdka na jedno posezení, která zpříjemní každý sychravý den.
Hloupoučké, naivní a stylisticky na úrovní slohové práce žáka základní školy. Přesně takto vypadají mé povídky z dob 15-tého roku. Rád na ně se slzou v oku vzpomínám, alepři jejich oprášení mi tuhne úsměv. Některé knižní látky by měly zůstat v šuplíku jako milá vzpomínka a tenhle debut je toho důkazem. První výrazný přeslap ze strany Yoli.
Spielgemanův masterpiece! Komiksová elegie o životě, o síle lidského ducha, touze po svobodě, touze přežít. Komiks, který vás provede nejtemnějšími zákoutími historie na jejímž konci vás osvítí plamínek naděje. Maus je kousek, který by rozhodně neměl chybět v žádné sbírce vášnivého sběratele/čtenáře komiksů.
Povídka sešitá horkou jehlou na objednávku G. R. R. Martina pro jeho povídkový sborník. Dějově banální, kombinace všech možných klišé, které se Flynnová snaží zamaskovat pod kontroverzní obživu hrdinky (jež se objevuje pouze na začátku a je z celého díla skutečně tím nejzajímavějším). Flynnová dostála svého trademarku s šokující pointou, ale stejně jako zbytek díla spíš unavuje. Pro příště obchodní nabídky odmítnou a zamakat raději na románu!
Problémem Osvícení je jeho rozsáhlost. Téměř archetypální příběh o strašidelném hotelu, jež by vydal na delší novelu, je až neúnosně natažen. Nebyl by to ale King, aby i nutné (čti nudnější) pasáže dokázal hutnými flashbacky a sebereflexí postav, která je pro jeho romány tolik vlastní - zpestřit. Celý román je koncipován jako jedna velká pocta dámě, která dala duchařskému knižnímu subžánru tvář takovou, jakou známe dodnes. Shirley Jackson. Autor se nikdy netajil jejím vlivem na svou tvorbu. V tomto případě je to cítit opravdu hodně. Pouze do poloviny. Ve chvíli kdy se začne zápletka rozplétat a mytologie hotelu pookrývat své tajné kostlivce, vyprávění nabere spád a posledních 70 stran se čte jako na horské dráze. Dravé, intenzivní a neustále gradující. V ten moment se mé zklamané čtení změnilo v nadšené. Nebýt nutného dovětku "po čase" mohla se dostavit nefalšovaná katarze. Leč bohužel.
Osvícení rozhodně není Kingovým nejlepším románem nebo jedním z jeho nejlepších, ale rozhodně památným. Ať už díky ikonické adaptaci od Kubricka, parodické epizodě ze sitcomu Přátel nebo sporu mezi Kingem (puntičkářsky lpícím na detailech) a perfekcionalistou Stanleym Kubrickem. Pro fanoušky povinnost.
P.S. Na zadní straně přebalu se píše "rozhodně nečtěte večer sami". Mohu vás ujistit, že nehty strachy si rozhodně neukousáte.
P.P.S. Hlavní záporná postava má až podezřele podobné rysy jako legendární Pennywise. Náhoda?
Cujo není typickým hororem ani thrillerem. Útlý román si chytře hraje se čtenářem. Zatímco pasáže z pohledu psa jsou napínavé a psychické pochody nakaženého psa geniálně popsané. Rodinné trable (,ať už té či oné rodiny) celé vyprávění brzdí a jakmile přijde na scénu vzteklina, doslova obtěžují. Naštěstí ve finále vše do sebe dokonale zapadne a vy pochopíte, že to byl záměr. Pečlivě vybudovaná psychologie postav a jejich rozmístění na šachovnici funguje v nervydrásajícím a intenzivním finále jako emoční katalyzátor. Legendární román tak nezklamal. Pouze King může do subžánru s krvelačnou zvěří přinést svěží invenci.
Akwaeke Emezi na necelých 180 stranách odpovídá na palčivé otázky a zároveň se nebojí bruslit na tenkém ledě YA alegorie a psychologického thrilleru. Mazel je velmi důležitou knihou s bolestivým tématem o kterém by se bezesporu mělo mluvit více. Není nic horšího, než nad problémy přivřít oči a dělat, že neexistují. Na to je i pohádkové město Lucille krátké.
Chátrající společnost, vysychající planeta a dinosauři brázdící kaňony planety Země. Aspekty příběhu tak lákavé, a přesto mrazivé vzhledem k přihlédnutí k současným klimatickým změnám. Negalyod je debut, který by neměl zapadnout prachem (v tomto případě pískem), ale měl by být sladkým dezertem na jednom posezení. Dezertem, který díky precizní práci nakladatelství Argo nadchne oko a pohladí duši fanoušků velkých příběhů. Příběhů o hledání ztracené pravdy a zrodu hrdiny. Perriot na stránkách komiksu otevřel vrátka do fascinujícího světa, který by si zasloužil navštívit více než jednou. A jaký lepší průvodce k tomu může být, než tichý pastýř a věrný Pachycephalosaurus.
King miluje sci-fi brakovky padesátých/šedesátých let. Tommyknockeři jsou toho důkazem. Atmosférická, mysteriózní první polovina čtenáře postupně nahlodává, jak se bude příběh vyvíjet. Přidává na napětí a rychlost vyprávění nabírá na obrátkách. Druhá polovina bohužel (dle daného žánru tehdejší doby) je, až na pár výjimek naprosto pitomá, pošpiňující skvělou první polovinu a v neposlední řadě, urážející čtenáře. Čekáte na bombastické odhalení a vyvrcholení? Místo toho dostanete posedlý, vraždící automat na limonádu a vzpouru strojů. Na seznamovací část knihy nikdy nezapomenu (v dobrém), na závěrečnou část taktéž (s osypkami na zádech). Jeho první "seznámení" s "neznámem" nedopadlo nijak slavně, oproti tomu Pavučina snů či Pod kupolí dopadlo mnohem lépe a řadí se k tomu nejlepší, co kdy napsal.
Planeta mezi dvěma slunci je milostným vyznáním Alien univerzu a mistrovskou prací s psychologií postav a postupným budováním mytologie (s kterou se následně pracovalo v Dies Irae). Čtení Fabiana je (jako jednoho z mála českých žánrových autorů) zkrátka slast!