tanuki komentáře u knih
Svět se hnul. Normálně žít svůj život už nestačí. Abychom se cítili naplnění a spokojení, musíme o svých zážitcích a myšlenkách dát vědět ostatním, sdílet je s celým světem, se všemi těmi neznámými lidmi, které jsme nikdy neviděli a nepotkali. Potřebujeme obdržet lajky, palce a srdíčka, které nás ujistí, že o nás někdo ví, že si nás někdo všiml, že nás někdo poslouchá, i když to může být jen iluze.
Komnata ozvěn je černou groteskou, která si bere na paškál spoustu moderních trendů - od snahy zveřejňovat na sociálních sítích každou hloupost, která nás napadne přes touhu získávat co nejvíc sledujících, kvůli čemuž vytváříme na sítích svůj alternativní život, který s tím skutečným nemá téměř nic společného až po možnost považovat se za nebinární osobnost a být háklivý na to, když se někdo odváží určovat naše pohlaví podle...našeho pohlaví. Všechno je to dohnáno ad absurdum až do zhroucení celé jedné rodiny a následné katarze, která dává naději, že se z celého toho kolotoče je možné vymanit. Takže především všeho s mírou...
Kniha několika rozdílných žánrů, které velice umně spojuje dohromady v jeden kompaktní celek. Ač se tváří jako běžná beletrie, tak je vystavěná na pravdivých historických událostech kolem kolonizace Tasmánie. V jedné linii sledujeme frustrující a nezadržitelný zánik celého jednoho domorodého národa, který nemá šanci se ubránit evropské rozpínavosti a víře o své nadřazenosti. Druhá linie sleduje snahu jednoho poblázněného vikáře o objevení a lokalizaci božské rajské zahrady, která ho zavádí na dlouhou plavbu skrz celou zeměkouli právě do Tasmánie. A do toho všeho zasáhne i osobitá posádka lodi, která tříčlennou výpravu přepravuje. Ta má své vlastní cíle, jichž chce plavbou dosáhnout a jejich angličtí pasžéři jsou jí jen na obtíž.
Výsledkem je tragikomické vyprávění, které je zčásti cestopisné, zčásti napínavé, občas úsměvné, místy absurdní a samozřejmě také poučné. Wikipedie a mapa jsou při čtení velmi užitečné a můžete žasnout, kolik těch neuvěřitelných věcí se skutečně přihodilo.
V rámci předchozích dílů trochu úkrok stranou. Samozřejmě je tu všechno, co máme na Pratchettovi rádi, ale zároveň to není úplně ono. Jak už název napovídá, celé je to parafráze na starověký Egypt - takže hlavní roli hraje náboženství, dlouhá dynastie vládců, našptávající kněží, balzamovači, mumie, stavitelé pyramid a také samozřejmě pyramidy samotné, se svou zvláštní geometrií, která může křivit a prohýbat prostor i čas. Moc mi to v konceptu Zeměplochy nesedělo, ale pár povedených vtípků bylo i tady, především co se tajného intelektuálního života velbloudů týče. :o)
Osudy několika lidí, které se v jedno dopoledne propletou na dejvickém tržišti. Co člověk, to osud, většinou popisovaný zčásti retrospektivně a zčásti v přítomném ději na tržišti. Občas jsem měl pocit, že si autor chtěl zkusit, jestli dokáže na malém prostoru popsat životy lidí, kteří se liší věkem, pohlavím i sociálním postavením. Vytvořil reprezentativní modelové osoby, od malého kluka až po starou paní a všechno možné mezi tím. Sympatická oddechová kniha, která ale místy vypadá jako domácí úkol z předmětu tvůrčího psaní. Dle informace na přebalu se povídky můžou číst na přeskáčku, což vzhledem ke zvolené formě možné je, ale aspoň první a poslední povídku bych nechal na svém místě. :o)
Hlavní hrdina je pořádný smolař. Sotva se objeví na scéně, tak jde všechno od desíti k pěti. Vlastně se mu nic nedaří, nic mu nevychází, na co sáhne, to se nějak pokazí, ale zároveň má schopnost všechny ty problémy nějak řešit a po celou dobu se pohybuje na hraně katastrofy, kterou odvrací zoufalými činy s nejistým výsledkem, které často jeden problém odvrátí a další dva generují.
Veké slovo v příběhu má magie. Všechno se točí kolem ní. Vraždy, monstra, mágové, tajné organizace, všemocní démoni, zkrachovalci se specifickými nadpřirozenými schopnostmi. Část knihy se různě oťukávají, potkávají a zase rozcházejí a když je pak všechny naženete do jednoho malého a navíc dost divného baráku, vzniká pořádně výbušná směs plná akce a překvapení.
Zní to jako slušný eintopf, nicméně to funguje celkem dobře. Autor se snaží být vtipný, což se mu daří tu více a tu zase méně. Jako začátek série ucházející, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále.
Začátek nemastný, neslaný. Země po katastrofě, otec a syn na cestě. Několik nebezpečných situací, pár okamžiků strachu, nepříliš přesvědčivé vykreslení. Už jsem něco podobného četl v mnohem lepším podání. Pak začne budování nového spravedlivého světa, což je lepší. Štve mě otec svou úděsnou dokonalostí. I ve chvílích, kdy něco dělá vyloženě špatně a nesmyslně, je to pokaždé z ryze ušlechtilých důvodů. Tolik úžasných a kladných vlastností člověka až znechutí. Komunita se rozrůstá a musí začít řešit spory ohledně jejího dalšího směřování. Nastávají konflikty, vznikají různé názorové frakce, syn revoltuje proti otci, někdy příliš zarputile, zavile a nepochopitelně. Ojevují se noví příchozí, válka s cizáky, vznikající lásky, pozvolna se odhalující skutečnosti z tajemné minulosti některých obyvatelů města. Autor nám zabije pár oblíbených postav a ke konci připraví zvrat (i když z kategorie béčkových dobrodružných filmů TV Nova), který celkem drasticky mění pohled na celou situaci. Vlastně ten příběh má všechno, co si čtenář může přát a zároveň mu i něco chybí. Asi je to jen otázka osobních preferencí.
Skvěle napsaná a ilustrovaná kniha, sympatická, vtipná a srozumitelně vysvětlující záhady vesmíru, života a vůbec tak, že je pochopí jak dospělí, tak i děti, o které zde samozřejmě jde nejvíce. S velkým potěšením jsem si opět prosvištěl hlubinami vesmíru od Velkého třesku přes formování prvních hvězd, jejich seskupování do galaxií až do naší úžasné Sluneční soustavy. Astrokocour je bezva parťák, který umí objasnit jakýkoliv složitý vesmírný problém. Má v zásobě spoustu názorných přirovnání a taky zajímavostí, na které jen tak někde nenarazíte. Vážně povedená kniha.
Krásně obrazově zpracovaný komiks, který přibližuje československý protiněmecký odboj v době okupace. Na můj vkus však hodně zkratkovitý děj. Většina postav se v příběhu jen mihne, chybí tak alespoň jejich minimální charakteristika, motivy, historie, budoucnost. Snaží se to zachránit závěrečné medailonky, bez kterých by se čtenář už ztratil úplně, takže díky za ně. Dnešní doba a právě tato forma si možná žádá zrychlené a osekané vyprávění, nicméně mně to příliš nevyhovuje.
Všechno začíná neštěstím, požárem cirkusové scény zvané Chrám divů. Příběh, zpočátku mírně zmatený, se rozbíhá na obě strany - do minulosti i do budoucnosti. Osudy tří vypravěčů se pomalu ale nezadržitelně začínají proplétat, události spojovat a bílá místa vybarvovat. Ve skládačce se občas objeví střípek, který čtenář naprosto nečekal a celkový obraz tak dostává nečekaně nový význam. Skvěle vykreslená atmosféra New Yorku z přelomu 19. a 20. století. Cirkusáci, nuzáci, výtržníci, opiová doupata plná mužů hledajících zapomnění a upocené uspokojení, ženy v nesnázích, které si přejí pokračovat ve svém dosavadním životě bez následků činů minulých...a dvě sestry, dvojčata, osudem svázaná a životem zkoušená.
Pomalé odkrývání jednotlivých faktů je dávkováno přesně takovým tempem, aby byl čtenář neustále zvědavý, co se stane dál. Příjemné překvapení. :o)
Josífkovi je právě sedm a má problémy se lhaním, protože jednodušší je přece říct lež, než se postavit pravdě a jejím důsledkům čelem. Když ale jeho rodiče zvolí odvetná opatření, tak si Josífek uvědomí, jaké to je zažívat lhaní z druhé strany. A ano, žádná příjemná věc to rozhodně není. Hezké ilustrace, žádné přemoudřelé moralizování a především, děti to moc bavilo.
Zpočátku mírné zklamání. První část příběhu, i když popisuje dramatické události, nedokáže tolik zaujmout. Některé postavy jsou si příliš podobné, zaměnitelné a pletou se. Skokové zlepšení v druhé části už pak autorka naštěstí udrží až do konce. Atmosféra již není tak neopakovatelně zvláštní jako v prvotině, ale opět přece jen výjimečná je. Vyprávěním se míhá naznačené nebezpečí, které tam někde venku číhá a obchází. Tajemství a možná i nadpřirozeno, které podněcuje představivost. V kontrastu s tím jsou vykresleny běžné a přízemní starosti jednotlivých postav, které chtějí najít aspoň kousek štěstí samy pro sebe. Nejdůležitější ze všeho jsou možná věci, o kterých ti, co vědí, nemluví. Ticho a zaryté mlčení. Tísnivé.
Název trochu klame. Člověk by čekal, že zde potká partičku nezdolných optimistů, kteří i přes nepřízeň osudu nepřestávají věřit v život a jeho světlé stránky. Setká se ale spíš se zahořklými uprchlíky z východního bloku, kteří si s sebou do nové země přitáhli spoustu traumat a bolestí, se kterými se i po letech jen těžko vyrovnávají. Zpočátku je těžké se s nimi naladit na společnou vlnu, ale kniha je dostatečně obsáhlá, aby si k nim čtenář cestu přece jen našel. Příběh míchá témata rodinná, politická i sociální, některé motivy (např. zmizení blízkých) se opakují a není jasné, zda je to účel, nebo jen nedostatek vypravěčské konvence. Francie vždy tíhla k levici, k revoluci, a mladí Pařížané jsou stále plní radikálních myšlenek a teorií o odstranění třídní nerovnosti. Jejich idealismus je zde poměřován s realitou skutečných emigrantů, které pokus o nastolení vlády lidu stál jejich životy a donutil je žít ve vyhnanství, daleko od vlasti a od svých blízkých. Každý se mohl provinit nějak jinak a v exilu nakonec skončili jak odpůrci režimu, tak i jeho vyznavači. I hrdinové se v minulosti mohli zachovat zbaběle a přisluhovači v sobě najít kousek lidskosti. Mladý Michel se v těch složitých vztazích snaží zorientovat a zároveň se plácá ve složitém propletenci vlastních rodinných a milostných vztahů. Po počátečním tápání naštěstí kniha dospěje k zajímavému rozuzlení, které ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Je to tak, a ne jinak.
str 26: "Dětem se nevykládá, co se stalo před jejich narozením. Nejdřív jsou moc malé na to, aby tomu rozuměly, pak jsou moc velké, aby to poslouchaly, pak nemají čas a pak už je příliš pozdě. To patří k rodinnému životu. Žijeme vedle sebe, jako bychom se znali, ale nic o sobě navzájem nevíme. "
str. 241: "Existují nepřekonatelné úkoly jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: zamlčovat pravdu neznamená lhát."
str. 257: "Velcí romanopisci mnohdy zaznamenali, že ženy se neodbytně dožadují jistot. Značná část jejich příběhů spočívá v získávání slibů. Naléhají, nedají pokoj, udělají z toho záležitost života a smrti, a muži nakonec ustoupí."
str. 334: "Lidé se bojí, že ztratí paměť. Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení. Dobře se žije jen v zapomínání. Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí. Šťastní lidé zapomínají."
str. 501: "Říká se, že šance vám na dveře zaklepe jen jednou, že se jí musíte umět chopit. Pak je pozdě. Odejde jinam a nevrátí se."
Znáte toho mírně popleteného pána z her o nejslavnějším Čechovi? Že se jich tam na jednom pódiu sešlo přehršel? Ano, to máte pravdu. Všichni jsou to takoví úsměvní nekňubové, ale to jen klamou tělem. Ve skutečnosti jsou to všechno velmi vzdělaní a umělecky založení pánové. Zkuste poznat druhou tvář Miloně Čepelky. Tvář poetickou a něžnou, plnou milostné touhy a obdivu k ženám, kterou vyjadřuje v krátkých čtyřverších. Občas je nutnost (daná titulem knížečky) vyjadřovat své myšlenky pomocí počátečních slov začínajících na konkrétní písmeno omezující a vede k určité šroubovanosti, někdy má ale za následek nečekaně originální verše.
Kniha Hyperion je jakýmsi vesmírným Dekameronem z daleké budoucnosti (i když zde vypravěči neutíkají před nebezpečím, ale jdou mu vstříc), ve kterém sledujeme osudy sedmi poutníků, kteří si na své cestě vypráví příběhy svých životů, jež jsou všechny nějakým způsobem spjaté s planetou Hyperion. Jednotlivá vyprávění jsou různorodá, protože každý člen výpravy je z jiné společenské vrstvy, jiné planety nebo i narozen v úplně jiném čase, než ostatní. Každému se přihodilo něco zvláštního, neuvěřitelného a vymykajícího se zdravému rozumu. Jednotlivé příběhy by bezesporu obstály i jako samostatné povídky, ale jejich nitky se sbíhají na Hyperionu u Hrobek Času a čtenář je napjatý, jak to všechno do sebe zapadne a dopadne.
Kniha se zabývá problémy, se kterými je člověk konfrontován i dnes nebo se s nimi setkal ve svých dějinách a je zřejmě nevyhnutelné, že je musí řešit stále znova. Osídlování cizích světů a jeho nepříznivé dopady na domorodce, neustálé hledání Boha, výhody ale i nebezpečí integrace, nadměrná závislost na technice, které již nikdo nerozumí a která má své vlastní záměry. Formují se tři síly a k nim se navíc přidává obyvatel Hrobek Času, o kterém nikdo nic neví, ale všechny zásadně znepokojuje. Uvidíme v příštím díle, jakou šachovou partii rozehrají.
Myslel jsem, že se po přečtení prvního dílu pustím do něčeho jiného, ale nejde to, musím pokračovat, musím vědět, co bude dál. :o)
Velmi sugestivně popsané vztahy v narušených rodinách, jejíž členové trpí a ubližují si, nerozumí si, i když se mají rádi.
Konečně po dlouhé době kniha, která nemá slabé místo a můžu jí s klidem dát pět hvězd. Co jediné mi vadilo, že malé děti se zde příliš často baví dospělým jazykem, ale dokážu se přes to přenést. Ender je manipulován svými učiteli do role, která mu není příjemná. Vzpírá se, bojuje a přesto v každém okamžiku činí přesně to, co je po něm požadováno. Někdy je ta bezmoc až nesnesitelná. Když chceš svého nepřítele porazit, musíš se do něj vcítit, musíš ho pochopit, musíš ho milovat. A to dokáže pouze jediný člověk - Ender.
Autor svůj tvůrčí záměr vylíčil v druhé části Dopisů ze Zedelghemu (str. 435):
"Strávil jsem dva týdny v hudebním salonku a zpracovával jsem fragmenty zkomponované za poslední rok do 'sextetu pro překrývající se sólisty': klavír, klarinet, cello, flétnu, hoboj a housle, každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy. V první řadě každé sólo přerušuje sólo následující, ve druhé každé přerušené sólo zase postupně pokračuje. Revoluční dílo, nebo jen opičárna? To se dozvím, až to dodělám, a pak už bude stejně pozdě..."
Motiv mraků se povídkami prolíná, Mitchell si pohrává s myšlenkou nesmrtelné duše, která se po konci života převtělí a pokračuje ve své pozemské pouti. Pro každého smrtelníka je to lákavá představa.
Kniha, která se tváří jako sci-fi, ale jejímž nosným tématem jsou mezilidské vztahy. Zvolené prostředí pomáhá do hloubky prozkoumat odcizení bezmezně zamilovaného páru v situaci, kdy je oddělení partnerů téměř absolutní. Nejde jen o vzdálenost vyjádřenou v kilometrech či světelných letech, ale také o umístění dvou lidí do tak odlišného prostředí a jejich konfrontaci s tak rozdílnými problémy, že je pro ně téměř nemožné zůstat ve vzájemném vnitřním souladu a jednotlivé cihly doposud pevného vztahu a porozumění se začínají pomaloučku a polehoučku viklat, drolit a odpadávat až do bodu naprosté krize.
Misijní rovina má samozřejmě taky svůj vývoj - od hledání souvislostí, tápání v minulosti, vytváření komunikačních mostů až po uvědomění si skutečného stavu věcí. V otevřeném konci prosvítají dvě východiska - odpuštění a naděje.
Roland a jeho suita pokračují na cestě k temné věži. Zpočátku je tempo vyprávění pozvolné, ale po tom kvapíku z minulého dílu asi chvíle na vydechnutí neuškodí. I když se nejedná o vydechnutí relaxační, protože se na scéně opět objeví trocha psychedelie a hlavně spousta dusivých snů, které naše hrdiny postrkují tím správným směrem. Vždycky se ošívám, když tím hlavním motivem pro konání postav je to, že se jim o něčem zdálo. A tady se po nocích zdála spousta věcí spoustě lidí a mně to zastínilo jednu hvězdu v hodnocení. Když jsou konečně naši hrdinové pomocí snů seskupeni do správné formace, může konečně začít další přímočará vypravěčská jízda, která se žene krajinou jako nadzvukový psychicky narušený vlak nabitý nejmodernějšími technologiemi. Dojde na soupeření fyzické i intelektuální. Zda bude mít navrch šílenstvím postižený stroj, nebo lidská inteligence, se teprve uvidí.
A co vy, máte taky rádi hádanky? Některé z nich jsem příliš nepochopil, tak nevím, zda je chyba v překladu či na mém přijímači. V duchu knihy tedy nelze tento komentář zakončit jinak než hádankou. Tak třeba:
Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví.
Na počátku byli tři přátelé a jejich osudy se rozlétly jako holubi po výstřelu. Rushdie nám předkládá příběh cizokrajný, který chutná po tureckém medu a kořeněném čaji. Setkáváme se s ženskou krásou tak výjimečnou, že vede až ke zbožňování. Sledujeme mužskou odvahu a sílu vůle, která poráží armády a dobývá cizí území. Zaplétáme se ve vyprávění, které může vyslechnout pouze indický císař, protože kohokoliv jiného by stálo život. Mughalský vládce váhá, zda se něco takového mohlo opravdu stát. Tahá ho snad tajemný Evropan za nos, aby si získal jeho přízeň a postavení u dvora, nebo se jedná o zapomenutou část minulosti, která již nikdy neměla být vytažena zpět na světlo? Rozhodování je obtížné...