tatjana1737 komentáře u knih

Knížka mne na první pohled úplně neuchvátila, ale po asi 10tém přečtení od včerejška jsem změnila názor. Je tvořena především celostránkovými ilustracemi s minimem textu (proto "první čtení" ;-)), který je jednoduchý a snadno zapamatovatelný. Jména postav vycházejí z filmu (oproti knižnímu přepisu filmového děje Davida Lewmana) a kniha končí příchodem Barona do Maxova života. Osobně bych ocenila delší zpracování příběhu, to je asi jediné, co bych knize vytknula. Chlapečkův nejoblíbenější moment - když Leonardův páneček odchází z bytu a Leonard přepne muziku.

2 31.12.2016

Protože syn na tomto filmu doslova ulítává (od nějaké doby na něj koukáme MINIMÁLNĚ jednou denně), přinesl mu Ježíšek několik knížek s tématikou Tajného života mazlíčků. Tato knížka má v anotaci "Na motivy úspěšného animovaného filmu" a opravdu téměř do detailu kopíruje děj. Co mi ovšem vadilo je to, že překlad se odlišuje od českého dabingu (např. morče Fanda namísto Normana, nebo že by Mel snědl pilulku, kdyby byla v burákovém másle - namísto paštiky apod.). Příběh je navíc místy až doslovným přepisem toho, co se děje ve filmu, takže pro někoho, kdo zná film téměř zpaměti, je to docela otrava číst. Mrzí mne i to, že obrázky jsou až na konci knížky, kdyby byly ilustrace přímo v textu, bylo by to lepší.

!!! POZOR SPOILERY !!!

No já nevím... budu se opakovat, ale pro mne měly všechny další knihy po Nabíječi sestupnou tendenci. Poslední výkřik mi přišel tak trochu výkřikem do tmy. Co se názvu týče, odpovídalo by spíše "poslední hovor" nebo "telefonát", aby to mělo vazbu na zápletku knihy a čtenáře to trochu vyděsilo. Takhle jsem se o Simona ani nebála, protože jsem věděla, že se vše v dobré obrátí.
Celá kniha mi přišla trochu nedotažená a nedodělaná. Alarmující už byla samotná útlost hřbetu. Připadá mi, že Claytonové trochu došel dech a že všechen prach si vystřílela u předchozích dílů. Vedlejší linie se daly mnohem líp a víc rozpracovat: Sophiino rodičovství, Mimiina svatba, do děje mohly mnohem více vstoupit postavy z Hřebce a Samce, tzn. Viv a Clark, Chloe a Lucas. Caroline očividně zapomněla na to, že Chloe zná, protože se s ní viděla v baru (a nevěřím, že by se Viv, se kterou se nadále vídaly, zapomněla zmínit, že ona krásná neznámá, s níž byl Clark na večeři, byla jeho sestřenice), ačkoli spíše na to zapomněla sama autorka. Zápletka se Simonovou nehodou byla sice dramatická, ale přečtená za chvilku a se šťastným koncem, ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že Simon bude v pořádku a že se nakonec vezmou. Takže i v tomhle ohledu jsem si připadala trochu okradená. A svatba jako taková? I tu šlo rozepsat - ve srovnání s Posledním výkřikem třeba Spoutaný od Chaseové líčí svatební den hrdinů velmi pěkně (o to víc, že je psaný z pohledu muže).
Celkově jsem spíše zklamaná než nadšená. Knížka byla i nadále psaná svěže, byly v ní vtipné momenty, u kterých jsem se pousmála, ale šlo z ní vytěžit víc.

Co se názvu týče, když jsem knihy začala číst a přemýšlela, které mám ještě před sebou, zcela vážně jsem si najednou nebyla jistá, zda jde o výkřik nebo Poslední výstřik. A v tomhle ohledu si špatně titul knihy přečetl i můj manžel, který ihned zpozorněl, o čem to čtu :-).

4 31.12.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Kdybych nečetla všechny knihy série chronologicky, asi by mne Samec sebral víc. Nabíječ však dal laťku hodně vysoko a zatím se žádný další díl nevyrovnal jeho kvalitám. Navíc název tohoto a předchozího dílu už mi v českém překladu přijde opravdu za vlasy přitažený. Nabíječ byl vtipný, Roštěnka ušla a další názvy? Hřebec? To jako proč? Samec? Kvůli jedné větě, kterou Chloe řekne? Nebo kvůli jeho mackovi?? No nevím...
Přestože jde o další nový příběh, toužení a svádění mi nějak chybělo, náboj mezi hrdiny jsem úplně necítila. Asi zrzci nejsou můj kryptonit (i když strýček Řehoř namalovaný Adolfem Bornem, hmmm). Navíc mi příběh přišel slabší, předvídatelný, jak z amerického romantického filmu (kdyby to bylo zfilmované, možná bych se bavila víc). O pitbullech nic nevím, ale moje předsudky hlavní hrdinka nevyžehlila. A scéna na letišti béčková... Navíc se mi nechce věřit, že kdyby spolu hrdinové strávili takovouhle noc, že by on jen tak beze slova odletěl... Taky mi nevím proč vadila další brantracovsko-sestřenická souvislost. Tahle RUSOVLASÁ souvislost mi tedy vůbec nedošla. A Sophia je pro mne nejvíc nesympatická ženská postava série.

5 29.12.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Po ne moc zdařilé Roštěnce jsem se opět bavila a culila. Kvalit Nabíječe Hřebec sice nedosahuje, ale potěšil - zjistila jsem totiž, že od tohoto typu literatury očekávám jiskření mezi hrdiny, postupné prohlubování jejich vztahu a narůstající touhu - než dojde na první a samozřejmě dokonalý a dechberoucí sex. Všeho jsem se v Hřebci dočkala (a po přečtení Samce si říkám, že autorka je hodně ujetá na orální sex). Nicméně hvězdu ubírám za hlavní hrdinku, která mi nesedla. Sice je líčena jako dospělá a vydělávající žena, její popis a chování mi však připomínaly nedospělou puberťačku. To už mi Caroline seděla víc, a že taky proti ní mám výhrady. Rozčilovalo mne už jen to, jak slintala z Hanka, přestože celou knihu bylo jasné, že je to vůl a jeví o ni zájem jen když je u toho Clark. Takže nejen Caroline a Jessica, ale i čtenář už dávno ví, s kým Viv nakonec skončí. Hlavní hrdina by sbalil i mne (aprobace Historie - Archivnictví se nezapře), ačkoli jsem si vždy musela odmyslet tu část popisu, která se týkala tvídového saka a záplat na loktech (strkám si prst do krku!). Na rozdíl od Vivian vím, co je to balustráda, a i když mne na ni nikdo nesklátil, od Clarka bych si dala říct :-). Ačkoli, ta hvězda dolů je i za jeho brýle, nemám zájem, aby na mne v posteli někdo krátkozrace zíral :-).

Za mne nejlepší moment = když Clark Viv přiznal, že jí stoprocentně olíznul nohu :-).

7 29.12.2016

Budu opakovat předchozí komentáře, ale Roštěnka má velkou chybu, a totiž že jde o druhý díl. Ztrácí proto punc něčeho nového a nečekaného, čtenář už ví, do čeho jde a má svá očekávání, erotické scény už nemají svůj náboj. Asi jsem vadná, ale ve filmech i knihách z Červené knihovny mne nejvíc bere, než se hrdinové dají dohromady, jejich narůstající touha a očekávání. Přestože vždy toužím se k nim ještě vrátit a číst o nich dál, klasický vztah už je trochu nuda, přestože zažívají tuny skvělého sexu. Když jsem si v knihovně půjčovala všech pět knih ze série a četla si jejich anotace, po rozečtení Nabíječe mi bylo líto, že třetí a čtvrtý díl jsou o někom jiném. Po přečtení Roštěnky už mě to vůbec netrápilo.

Ne, že bych nějakému páru nepřála sex, kdykoli se na sebe podívají, natož dobrý sex a s mnohonásobnými orgasmy. S nejlepšími kamarádkami si dokonce tu poslední položku již tradičně vzájemně přejeme k svátku, narozeninám i pod stromeček. Ale Caroline se Simonem to dělali tak často, že se to trochu omrzelo. Claytonová píše vtipně a scény samy o sobě nebyly řemeslně napsány špatně, ale prostě už chyběl moment překvapení a něčeho neznámého. A dobře, taky hraje roli i moje osobní závist, ale tu ponechme stranou :-).

Děj byl sám o sobě hodně jednoduchý, prokládaný tunami sexu (ano, ano, Simon to na začátku Nabíječe na Caroline křičel přes zeď bytu, ačkoli se mýlil v tom, že pro ni nic nebude) a vedlejšími liniemi příběhů Jillian a Benjamina (jak to sakra bylo s tím Mnichovem a Vídní??!) a Sophie s Neilem (fakt si myslím, že jen jedna pusa, navíc přiznaná, se nepočítá za nevěru). Ale už to prostě nebylo ono... Netvrdím, že si knihu nikdy nepřečtu znovu, jako oddychovka je to pořád zábavné a ne úplně pitomé čtení, ale z hlediska nějaké síly příběhu je jednička lepší. Aktuálně mám rozečtenou trojku a zatím nic moc... Alespoň za mne. Netvrdím, že někoho jiného kniha nechytne ;-).

Btw: Nebylo v 1. díle řečeno, že je Clive vykastrovaný? Ke kastrovanému kocourovi mi moc nesedí harém - ačkoli odkaz na Simonovy milenky pobavil.

Autorce děkuji za odkaz na píseň Look a Lot Like Christmas (Johnny Mathis), kterou jsem neznala :-).

7 27.12.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Rodiče mne včera vzali na nákup a předtím se maminka chtěla zastavit v knihovně. Nechtělo se mi sedět v autě v podzemní garáži, takže jsem šla s ní a nakoukla do ženské sekce, jestli už se nevrátila Chaseová, na kterou mám rezervaci. Když jsem viděla název knihy Alice Claytonové, pobaveně jsem si ji vytáhla z regálu a přečetla anotaci. A co, půjčila jsem si rovnou všechny díly. Začetla jsem se ještě ten den a nyní hlásím, že jsem úspěšně dočetla. A přestože ještě nebyly Vánoce, tahle kniha byla hodně podařený dárek, který jsem si mohla nadělit. A i když je většina mých knih z kapacitních důvodů hermeticky zabalená a uložená na půdě (manželův kolega, když jsem sháněla palety, na které jsem pak krabice s knihami uložily, se mi posmíval, že se asi bojím, že mi knížky nastydnou), jsem rozhodnutá, že až dorazí rodičák za leden, Nabíječe si koupím. A pokud budou další díly stejně dobré, tak jdu do nich taky!

Rozhodně to nebylo jen tím, že jsem se četbou tohoto typu literatury strefila do období ovulace, ale Claytonová to prostě napsala dobře. Obvykle jsem skeptická k upozorněním "nejvtipnější kniha roku", ale musím přiznat, že tentokrát jsem se culila skoro celou dobu, co jsem četla, a kdyby vedle mě nespalo dítě, chechtala bych se některým momentům nahlas (mazlení s houskami?? LOL). Příběh nebyl sice ultra originální (on a ona se seznámí za okolností, při nichž si nemohou být sympatičtí, ale jiskra přeskočí a zažehne plamen, nejprve se hašteří, ale co se škádlívá, to se rádo mívá, i přes erotické napětí se skamarádí, skoro k něčemu dojde, vzájemné vztahy zrozpačití, aby nakonec zjistili, že jsou pro sebe stvořeni), ale slovní přestřelky hrdinů a některé obraty byly napsány tak vtipně, že jsem to autorce odpustila. Hlavní hrdina je samozřejmě od pohledu frajer a sympaťák, hlavní hrdinka je nevtíravě pěkná, sebekriticky se umí oglosovat, ví, co od života - včetně toho postelového - chce, a má správňácké kámošky, které děj posouvají dopředu - a jak nepředvídatelné, dají se do kupy s Nabíječovými kamarády. Přestože se Carolin chvílemi chovala spíše jako puberťačka, než jako rozumná pracující žena, oběma hrdinům jsem fandila a dělalo mi velký problém knihu odložit.

Moje maminka si knihu ode mne asi nepůjčí, protože zhrdne samotným názvem, natož příběhem, který jí bude připadat až moc americký, já jsem ale byla spokojená. Spolu se Zapleteným Emmy Chaseové jde o dobře napsanou oddychovku, která se ani opakovaným čtením neomrzí.

... Moje top scéna je kapitola v autě cestou z Tahoe. A přestože poslední podkapitolka mi ke knize úplně neseděla, poslední větou Claytonová příběh úžasně korunovala.

Myslím, že tvrdé dárky v podobě knih (vzhledem ke slovním přestřelkám hrdinů jsem považovala za nutné dodat to "v podobě knih"), které na mne zítra budou čekat pod stromečkem, odložím pro další díly. V dohledné době na mne prosím nemluvte, budu číst. A doufám, že stejně jako u Nabíječe se i smát.

7 23.12.2016

Protože po emotivním zážitku s "Mukukášem" vyhledává chlapeček adrenalin, vytáhla jsem z knihovny Pět báječných strýčků s nádhernými Bornovými ilustracemi čertů. Pod záminkou, že budeme číst o bubákovi, jsem se ponořila do četby knihy o Mince a pěti kamarádech jejího tatínka, kteří jí krátí pobyt na horách vyprávěnkami o tom, jaké hrdinské skutky vykonali. Dítko se kupodivu nechalo opít rohlíkem a delší prohlížení čertovských obrázků mu stačilo, takže neprotestoval proti zcela jiné dějové lince. A já jsem se opět pobavila. Přestože jako dítě jsem sama z téhle knížky byla odvařená mnohem víc (s bratrem jsme si nadávali do apenďourů a vyžadovali od rodičů sekané potrubí), nebránilo mi to si ji po letech (ne poprvé a ani ne naposledy) vychutnat z pohledu dospělého čtenáře. Nepil umí - a když si čtenář odmyslí některé drobnosti, které napovídají, kdy se kniha odehrává (např. účast závodníků z NDR na lyžařských závodech, popř. odkaz na konkrétní osoby ve stejném příběhu), mohlo by klidně jít o příběh nějaké současné holčičky - a Born je prostě frajer (do ilustrace strýčka Řehoře jsem platonicky zamilovaná, takže pokud, pánové, některý z Vás vypadá jako on, pošlete mi prosím své foto, budu se na něj se zalíbením koukat). Mezi mé top momenty patří nejen očerňování ostatních strýčků při každém vyprávění, ale i pták Noh odnášející si rytíře Bruncvíka.

14 14.12.2016

!!! POZOR SPOILERY pro ty, co nečetli !!!

Mráz nepřichází z Kremlu, ale z Osla... A to jsem tam před pár lety byla s kamarádkou na dovče a vypadalo to tam ták nevinně! Můj první Nesbo - všichni říkali, že je to nejlepší díl, tak jsem si řekla, že jím načnu detektivní žánr. Začala jsem číst před třemi dny a zrovna začal padat sníh... Začalo to pomalu a plíživě. Sice žádné vyžívání se v naturalistických popisech mrtvol, ale i tak na to čtenář musí myslet a je poněkud znepokojen. Obzvláště pokud spí sám v ložnici (protože manžel se chodí vyspat do jiné místnosti), nemůže usnout, venku pochmurně a tiše padá sníh. A babička se dopoledne kasala, že chlapečkovi u nás na terase uplácala huhuláka. A na terasu se jde právě z ložnice... Jediné, co ve mně živilo naději bylo to, že naše dítě je stoprocentně manželské :-). Kdybych neměla knížku půjčenou od kamarádky, strčila bych ji na chvíli jako Joey do mrazáku. Což by vlastně bylo vzhledem k titulu knihy stylové :-).

SPOILER:
Nebylo to špatné, ale vraha jsem si vytipovala poměrně záhy. Protože - ruku na srdce - byl příliš sladký a dokonalý (přitom neměl chuť na sex, což je samo o sobě podezřelé!), měl dědičnou vadu na kráse (a na začátku knihy je jistá zmínka o sochách) a ochotně dával policii tipy. Když si člověk položí otázku z dopisu, kde se vzal Sněhulák, a podívá se na data některých kapitol, začne uvažovat, kdo že byl chlapec na začátku knížky, proč nebyl jmenován, že onen moment je asi důležitý pro zrod Sněhuláka, a že vrahem tedy bude muž... Do nebe volající bylo samo o sobě to, že když Harry zjistil, že se Idar nemohl zabít sám, netrklo ho, proč mu Mathias dával tip na ochromující lék, který po něm Idar chtěl...
Ocenila bych delší protahování napětí, trochu si pohrát s psychologií vraha (že třeba ne každá žena, která má "nemanželské" dítě, nemusí být děvka - viz ta nebohá znásilněná - jak by se třeba popasoval třeba s tímhle zjištěním).
A ocenila bych i to, kdyby tím špatným chlapcem byl plísňař a mrtvoly byly v Harryho zdech :-).

Ale i tak. Ono napsat fikci o vraždách, které se nestaly, tak, aby si čtenář říkal, že se tohle dít může, není jednoduché. A četlo se to dobře; kdyby mě neustále neotravovalo dítě, že si chce hrát s plastelínkou (aby ji pak vztekle zadupávalo do koberce, že pořád čučím do knihy), měla bych to přečtené dřív. Na Olafa z Ledového království se už nikdy nepodívám stejnýma očima

!!! POZOR SPOILERY !!!

Je pravda, že míra dobrodružství v této knize je až příliš vysoká a množství zvratů v ději značné, což - na rozdíl od předchozích popisů poměrů u dvora - nepůsobí moc uvěřitelně. Angelika z každé nástrahy díky přátelům, svému rozumu a odhodlání, a velkou měrou i díky značné dávce štěstí, unikne. A že Středozemní moře skrývá nástrah skutečně ažaž. Jen když člověk čte úvahy Osmana Ferradžiho o tom, že nelze uniknout vlastnímu osudu, je mu za hrdinku trochu smutno, obzvláště když ví, kam některá rozhodnutí vedla a že její cesta opět nebyla přímá, ale vydala se do slepých uliček a odboček... Nicméně všechna tato dobrodružství jsou pro zformování osobnosti hlavní hrdinky potřebná:

Do paměti se jí vtíraly Desgrezovy skeptické předpovědi. Jak ji Joffrey de Peyrac po tolika letech přijme? Po letech, která se nad nimi přehnala a poznamenala je na duchu i na těle. Každý prošel jinými úskalími, jinými zkušenostmi... měl jiné lásky... Bude to těžké shledání.
Ona měla ve světlých vlasech šedý pramen. Ale byla v rozkvětu mládí, ještě krásnější než v době své svatby, protože tehdy se jí v rysech ještě nezračila celá její osobnost, její tělo ještě úplně nerozkvetlo a její chůze ještě nebyla tak vznešená, občas až znepokojující. Ta přeměna se odehrála daleko od očí Joffreye de Peyrac a jeho vlivu. To ruka tvrdého osudu ji v její samotě modelovala.

Když jsem četla Cestu do Versailles, říkala jsem si, jak Angelika stráví všechny muže, kteří udělali tu chybu, že si ji zamilovali. A že jediný, kdo ji mohl zvládnout byl Joffrey. V Nezkrotné Angelice mi tuto úvahu potvrdil Osman Ferradži:

Ach, Firuzé," vykřikl téměř bolestně, "vzpomínáš si, co jsem ti řekl? Nelze znásilňovat osud. Když vás hvězdy upozorňují, nesmíme jimi pohrdat. Zvláštní znamení toho muže ti kříží cestu a... nemůžu vidět všechno, Firuzé. Musel bych vykonat nekonečné výpočty, abych rozluštil z hvězd nejpodivnější příběh, který jsem v nich kdy četl. Vím jen to, že ten muž je stejný typ jako ty..."
"Chcete říci, že je Francouz?" zeptala se bojácně. "Údajně je Španěl nebo spíš Maročan..."
"Nevím... chci říci... Je typem, který ještě nebyl stvořen, jako ty..."
(...)
"Proč jsi uprchla Rescatorovi?" vydechl nakonec. "Byl to možná jediný dost silný muž, jenž by se s tebou mohl spojit... a možná i Mulaj Ismail, jenže... jestli to není daleko větší riziko. Přineseš smrt těm mužům, kteří se s tebou spojí... Tak je to."
Vykřikla a sepjala prosebně ruce.
"Ne, Osmane Ferradži, to neříkejte..."
Jako by ji obviňoval, že vlastní rukou zabila manžela, jehož milovala. Sklopila hlavu jako vinice a násilním zavřela oči, aby zahnala obraz dalších tváří, vynořujících se z minulosti.
"Ano. Přinášíš jim smrt nebo porážku nebo utrpení, které jim bere chuť k životu. Je třeba být výjimečně silný, aby ti bylo lze uniknout. A to vše proto, že míříš tvrdohlavě tam, kam tě nikdo nemůže následovat. Ty, kteří jsou příliš slabí, necháváš ležet na cestě. Síla, kterou do tebe Stvořitel vložil, ti nedovolí zastavit se dřív, než dorazíš na místo, jež je ti určeno."
(...)
"Neplač, Firuzé. Není to tvá vina. Je to mimo tebe. Ty nepřinášíš neštěstí. Přinášíš štěstí. Jiné osoby jsou však příliš slabé, aby unesly tíhu jistých pokladů. (...)"

Jak říkal starý farář Colinu Paturelovi: Žena je plamen, chlap je koudel a ďábel fouká :-). A že Angelika je podle všeho sakra hořlavá směs!

V závěru knihy opět důkaz toho, že Angelika je postavou, která do své doby zcela nezapadala, a mírný nástin toho, co bude v dalších dílech:
Proboha, copak nelze na tomto světě stvořit kout, kde by takový Breteuil neměl právo pohrdat Colinem Paturelem, kde by se Colin Paturel nemusel cítit ponížený neuskutečnitelnou láskou k vznešené dvorní dámě?
Nový svět, kde by ti, kdo jsou dobří, odvážní a moudří, stáli vysoko a dolů klesli jen ti, kdo tyto vlastnosti nemají?
Není někde panenská země, jež by přijala všechny lidi dobré vůle. Kde je taková země, Pane?... Kde je taková země?

9 18.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Filip du Plessis se chce své nechtěné ženušky zbavit, ale ona tak vytrvale bojuje, že se u dvora udrží i bez něj a získá pevnou pozici. A taky královy sympatie a možná více než to... Vztah mezi Angelikou a Filipem je velmi komplikovaný a moc mne mrzelo, že když už si k sobě konečně našli cestu, dopadlo to tak, jak to dopadlo. Tak trochu si říkám, zda ho král do první linie neposlal úmyslně... Každopádně Filip zde již vyznívá jako podstatně kladnější postava, jeho neschopnost a neochota milovat je jen dána bezútěšným dětstvím a zážitky, které musel jako pohledný jinoch vytrpět, aby po kariérním žebříčku mohl vystoupat nahoru. Přestože je líčen jako velký švihák nosící růžovou, bledě modrou apod., jeho postava vůbec nepůsobí zženštile - naopak scény výhozu či vlčího honu byly velmi působivé. A to, jak Filip postupně začne roztávat a nemotorně dávat najevo svoji lásku, nebo když vypráví o tom, jak pouze jednou byl zamilovaný... ach! ;-) Čtenář tak Angelice odpustí i to, že vlastně "zradila" svého prvního muže. A v mých očích jí i to i trochu rehabilitovalo - oproti tomu, jak v předchozím díle bezskrupulózně využila každého muže, z něhož mohla mít prospěch, se nyní stala pokornou a milující ženuškou. Takže by se dalo říct, že alespoň oba své manžely Angelika milovala.

Zajímavě je líčen vztah hrdinky ke králi, kterého vnímá stále jen jako muže a nikoli jako KRÁLE se svými výsadami a postavením, které jej staví nad ostatní smrtelníky. Angelika se sice dostala na výsluní, je však patrné, že stále balancuje jednou nohou nad propastí, protože její svéhlavost, neústupnost a hrdost z ní dělá nejen ženu žádoucí, ale též nebezpečnou...

Oceňuji to, že milostné scény jsou zde popisovány velmi lyricky a malebně, žádné konkrétní kdo sahal komu a na co či kam. Čtenář si tak může jen domýšlet, jeho fantazie pracuje a výsledný dojem je o to silnější. Ovšem ta jinotajnost mne zmátla v případě pana de Lauzun, kdy z popisu milostné scény není patrné, zda byl akt dovršen či nikoli, přestože Lauzun pak na Filipa volá: "Pane, udělal jsem z vás paroháče!"

P. S.: Zrovna jsem si říkala, co se asi stalo s panem d'Andijos, a on se objevil opět na scéně. Na webu jsem se pak dočetla, že i v tomto případě se jednalo o reálnou historickou osobnost, která skutečně vedla povstání proti panovníkovi. Na tomto díle se mi líbí propracovanost historických detailů, popis poměrů u panovníkova dvora i výjevy přepychu Versailles.

11 09.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nemohu se zbavit sílícího dojmu, že Angelika stravuje všechny muže, kteří k ní vzplanuli nějakým citem, zatímco ona k nim - na rozdíl od svého upáleného manžela - nevzhlíží a využívá je jen jako prostředky k tomu, vydrápat se opět nahoru. Nejprve Nicolas, který se touhou vlastnit svoji vyvolenou nechal zaslepit natolik, že si nehlídal záda, ztratil moc v podsvětí a nakonec přišel o život. A ona mu nevěnovala ani jedinou myšlenku, přestože jen díky jeho ochraně přežila svůj pád na dno. Pak básník Špína, kterého využila k pomstě, ačkoli bylo jasné, že on kvůli tomu zemře (scéna, kdy se Angelika snaží zdržet Desgreze, byla velmi působivá díky závěrečným krutým větám, které k ní policista pronesl při odbíjení půlnočních zvonů). Ostatně přemýšlela jsem, zda i to, že může využít básníkových pamfletů k odplatě, jí Desgrez sdělil z dobré vůle nebo jako chladný kalkul jak chytit dlouho hledaného novináře... Kvůli ní neblaze skončil pan Bourjus, na němž si vybudovala kariéru (popis orgií u Červené masky mi přijde odporný i ve filmu, při nynějším čtení na mě působil velmi silně), pohrála si s Davidem Chaillou a jeho patentem a využila i naivního Audigera. Nakonec se jí však podařilo prodrat se až na výsluní, čehož docílila tím, že využila svého bratrance Filipa. Je však otázkou, zda cena nebyla příliš vysoká... Ačkoli, když Angelika dokázala najít potěšení i v nedobrovolném styku s panem de Vardes, jistě docení i sadistické způsoby svého bratrance Filipa (a navíc jsem to četla, takže vím, že ano ;-)).

Filip zde ostatně není líčen zrovna jako romantický typ: na rozdíl od nového filmového zpracování, kde je vyloženě kladnou postavou, zde je chladný, nepřístupný, zuřivě nepřátelský ve svém pokoření ženou. Svatební noc zahájená výpraskem jezdeckým bičíkem asi nepatří mezi mainstreamové dívčí sny, Angelika však přesto i v těchto situacích nachází jisté erotické zalíbení (a taky si uvědomuje, že si zbičování vlastně zasloužila, když ponížila toho hrdého boha války), a to mi jako ženské čtenářce moc věrohodné nepřijde:

Strčil ji do pokoje, zavřel dveře a začal ji švihat bičem. Uměl s ním zacházet. Určitě dostal úřad nejvyššího lovčího Francie zaslouženě.
Angelika si rukou chránila obličej. Couvala až ke zdi a instinktivně se otočila. Po každé ráně se zatřásla a kousla se do rtů, aby nezasténala. Ale zároveň se jí zmocňoval jakýsi podivný pocit a její prvotní vzpoura ustupovala jistému uznání, zvláštnímu smyslu pro spravedlnost. (...)
Vyděšená Angelika ho najednou viděla napůl svlečeného a bezbranného, stál ve stínu rovně jako archanděl. S krátkými světlými vlasy vypadal náhle jako úplně jiný člověk, podobal se antickému pastýři (...).

To jako vážně?? Trápí její děti, škrtí ji na jezeře, pak ji surově zbičuje a jí se to líbí??! Chápu, že Filip ještě sehraje svoji kladnou roli v příběhu, takže nemůže být líčen jako totální zrůda, ale v takovéhle situaci bych byla spíše vyděšená než vzrušená :-).

Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety si vůbec nepamatuji, že se již nyní v příběhu objevily náznaky, že s Joffreyho smrtí na náměstí Gréve to nebylo úplně tak, jak by se na první pohled zdálo. Ovšem stejně tak si nepamatuji, že by později osvětlil Angelice, proč ji nevyhledal a nechal jí projít si tím vším...

Mimochodem, netuším, proč se hlavní hrdinka tak chvástala, že do Versailles se vypraví teprve tehdy, až dostane pozvání od krále, když se nakonec na zámek pozvala sama :-).

P.S.: Jistá scéna v knize (a ne, opravdu to nebylo bičování na konci, jak by se mohlo zdát z toho, jakou pozornost mu zde věnuji :-)) mne velmi rozechvěla a ještě hodně dlouho ve mně rezonovala.

8 07.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Angelika spadla na samé dno a ještě je nucena brodit se bahnem. A protože tonoucí se stébla chytá, smíří se hrdá šlechtična s tím, že se stane milenkou přítele z dětství, nyní vraha, lupiče a jednoho z králů podsvětí. Nicolas je ve filmech líčen poměrně romanticky, v knize jde však o méně zářného hrdinu: krást a loupit začal proto, že byl líný vytvářet hodnoty, lopotit se a čestně pracovat. Zprvu se mu splnil sen o vlastnictví dávné lásky, čtenář (a brzy i sám Rošťák) zjišťuje, že tím, kdo někoho vlastní a někomu panuje, je ovšem sama Angelika. Při čtení druhého svazku Cesty do Versailles si říkám, že naše romantická kráska dost bezskrupulózně a chladně uměla využít muže, kteří se do ní zbláznili. A ti pak neskončili moc dobře... Na jednu stranu mi to přijde velmi pragmatické (a z takových lidí jsem vždy měla spíše hrůzu), na druhou stranu na jejím místě a při ztrátě všech výsad a poct asi nešlo jednat jinak. A markýza jen využila toho, co jí příroda nadělila, aby přežila a umožnila přežít i svým dětem. Pasáže o tom, co se dělo s Florimondem a Castorem, zatímco si Angelika lízala rány a stavěla se na nohy, mne, coby matku malého dítěte, upřímně děsily. Nedělám si iluze, že autoři nám reálie 17. století ještě trošku nalakovali na růžovo a že realita byla podstatně drsnější, nemluvě o tom, že i dnes určitě na mnoha místech taková je...

Vždy jsem si lámala hlavu, proč je první díl nazván Markýza andělů, přestože by se toto označení hodilo v ironickém smyslu spíše pro díl druhý. Angelika sice byla v dětství častována touto přezdívkou, když kráčela v zástupu venkovských dětí, Markýzou andělů však byla titulována v podsvětí a pod tímto přízviskem vystupovala jako Rošťákova milenka. Ale uznávám, že Cesta do Versailles je podstatně optimističtější název pro knihu o tom, jak Angelika vše ztratila a vlastní pílí, štěstím a využitím všeho, co se nabídlo, zase získala.

Setkání s Desgrezem potěšilo, přestože nyní je jeho postava podstatně temnější než v dobách Peyracova soudního procesu.

Na závěr úryvek, který se mi líbil:
V témž okamžiku naposledy vydechl Mazarin. Nechal se převézt do Vincennes a předal veškeré jmění králi, který je odmítl; poté kardinál opustil tento svět, který hodnotil velice střízlivě, protože ho poznal z nejrůznějších stránek.
Svou největší vášeň, moc, odkázal svému královskému svěřenci. Ministerský předseda obrátil ke králi zežloutlý obličej a šeptem mu předal klíč k absolutní moci:
"Žádný ministerský předseda, žádný oblíbenec! Jen vy sám, pane..."
(...)
Když Ludvík XIV. prolil poslední slzy mladého srdce, přestal se poddávat citu a pustil se do práce.
V předpokoji potkal představeného kněžské rady, který se ho otázal, na koho se teď mají obracet s problémy, které obvykle řešil pan kardinál, a král odpověděl:
"Na mě, pane arcibiskupe."
Žádný ministerský předseda... žádný mocný oblíbenec... Stát jsem já, pánové!
Udivení ministři stáli před tímto mladým mužem, jehož sklon k zábavám je naplňoval úplně jinými nadějemi. (...)
Dvůr se skepticky usmíval. Král si vypracoval rozvrh, hodinu po hodině, kam si zanesl veškeré své podnikání, i plesy a milenky, ale především práci, intenzívní, soustavnou, svědomitou práci. Potřásali hlavou. To nemůže dlouho trvat, tvrdili.
Trvalo to padesát let.

8 04.11.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!

Pro mne podstatně zajímavější svazek než 1. díl: Děj se žene výrazně kupředu, Joffrey zmizel, je uvězněn v Bastile a následně obžalován z čarodějnictví a alchymie. Angelika skončila na dlažbě, je nejen bez prostředků, ale i bez přátel a konexí, a zejména bez vlivného a milujícího manžela. Někdo se jí pokouší zabít a k tomu čeká další dítě...

Kapitoly věnované soudnímu procesu ubíhaly jak pražce pod koly rychlíku. Pokud autoři skutečně vycházeli z dobových reálií, tak vhled do fungování francouzské justice té doby byl velmi zajímavý. A i když jsem věděla, jak to celé dopadne, stejně jsem Joffreyovi fandila.

Přestože díky filmům i předchozímu čtení vím, že se vše nakonec v dobré obrátí, neubránila jsem se při četbě napětí a prožívala všechna příkoří soudního procesu znovu. A opět se rozhořely mé sympatie k Desgrezovi, který je napsán tak, že ho prostě čtenářky musí milovat :-).

9 02.11.2016

Splněn další bod čtenářské výzvy - do žebříčku poctivě přidáno až po přečtení i druhého dílu Markýzy andělů.

První svazek mne nikdy moc nebavil (možná i díky absenci postavy advokáta Desgreze, který patří k mým oblíbencům) a i při druhém čtení po nějakých 20 letech jsem se místy neorientovala. Nevím, zda je to tím, že vydání prý bylo zkráceno (nedávno vyšlo nové, úplné vydání Angeliky, ale ještě jsem ho neměla v ruce), ale připadá mi, že mnoho odstavců končí v půli a kupa informací je jen v náznacích a nedovysvětlených...

Při prvním čtení jsem měla oči navrch hlavy, jaká je to erotika, dnes jsem si říkala, jak jemné to je (po přečtení některých odvážných románů - a ne, nemyslím 50 odstínů! - jsou Golonovi velmi diskrétní autoři v poodhalování postelových tajemství hlavních hrdinů). Kniha mne tentokrát více bavila svoji "historickou" stránkou, která mi přijde poměrně propracovaná. Nezajímala jsem se o to, takže netuším, nakolik jsou autoři věrní reáliím a zda podnikli nějaké rešerše v archivech, minimálně ale novověkou Francii za rodícího se majestátu krále Slunce popsali velmi plasticky. Jen čtenář musí číst hodně pozorně, aby se zorientoval v množství jmen a titulů. Některé dobové postavy jsou jen zmíněny k dokreslení doby a děje, na jiné je nutno brát ohled a zapamatovat si je, neb ještě budou v Angeličiných osudech hrát svoji roli. Ostatně i zmiňovaný advokát Desgrez byl reálnou postavou.

Filmové zpracování (mimochodem: opět poměrně nedávno byl natočen remake, dějově více odpovídající knižní předloze, jen věkový rozestup mezi Angelikou a Geoffreyem je zde větší) považuji za klasiku, knižní předloha je však podstatně bohatší záležitost. Nejde jen o červenou knihovnu, popis milostných scén a fantastický příběh hlavní hrdinky, ale i o román historický, díky kterému jsem svého času - na rozdíl od svých vrstevníků - znala kardinála Mazarina, osudy hugenotů apod. V tomto ohledu je tedy Angelika trochu těžší čtení, rozhodně by však neměla uniknout pozornosti romantickým povahám.

Moc se mi líbí některé obraty a obrazy:
Angelika se mohla stát sama sebou, až když se stala ženou. Předtím byla jen růže svázaná v kytici; uvězněná ve vlastním těle, které bylo díky kapce maurské krve v žilách nadáno schopností prožívat ty největší rozkoše.

8 02.11.2016

Vím, vím, nikdo mne nenutil to číst, ale přesto to okomentuji: Kdyby to šlo, dala bych hvězdičku a půl. Na jednu hvězdu to tak špatné není, ale na dvě dobré taky ne. Vzhledem k tomu, že jsem četla předchozí díl, tušila jsem, do čeho jdu. I když si ráda přečtu nějakou tu erotiku, pořád vyžaduji, aby v knize byl i nějaký příběh. A ten zde je stejně naivní jako v jedničce. Přestože 2. díl navazuje dějově tam, kde předchozí skončil, Jonathan se chová jinak, než předtím. Najednou je mnohem více otevřený a za Grace víc bojuje - obrazně i doslova. Tématem knihy je jeho vztah k otci, který je podán jako chudák starý pán, který syna miluje a neumí k němu najít cestu, takže to vezme přes potencionální snachu. A ukáže se, že příčina roztržky mezi otcem a synem tkví vlastně v nedorozumění a že žádný temný stín na rodině neleží... Grace je sice neustále prezentována jako schopná ekonomka, ale kromě pár vět a sporadických odstavců roztroušených v celé knize tomu nic z autorčina vyprávění nenasvědčuje, takže ve mně příběh neustále vyvolává dojem, že Grace své pocty získala přes postel. Taylorová opět - na úkor propracování motivů jednotlivých postav či příběhu - mnohem víc energie věnuje popisu milostných scén, které po přečtení prvního dílu poněkud ztratily náboj (jen těch "perel" díkybohu autorka sviním nehází tolik :-)). Pořád si ale myslím, že by udělala líp, kdyby psala primárně o těchto scénách a snažila se vynechat příběh, který za pěkně popsanými postelovými eskapádami notně pokulhává.
Čekala jsem, co z toho bude a jak se budou postavy vyvíjet dál, abych zjistila, že další díly série se věnují jiným hrdinům. Nevím, zda je to dobře nebo špatně :-).

2 31.10.2016

!!! POZOR SPOILERY!!!
Budu opakovat jiné komentáře, ale opravdu je to tak trochu variace na 50 odstínů... Kdybych to měla shrnout do jedné věty: erotické scény pěkné, příběh poněkud naivní. Hlavní hrdinka - mladinká Američanka, chytrá ve svém oboru (díky čemuž získala zahraniční stáž), ale beznadějná ve vztazích k mužům. Potká muže s velkým M, který má však svoji stinnou stránku, a přestože se ona považuje za podprůměr, nesmírně ho přitahuje. Takže on poruší všechna svá pracovní i soukromá pravidla a sblíží se, přestože jí opakovaně říká, že mu jde jen o sex a chtíč. Na to, že je Grace panna, prožije úžasný první sex, její tělo odpovídá na jakoukoli jeho odezvu, a to i přestože v jejich fyzickém sblížení chybí jakákoli známka romantiky či něhy. A na konci knihy dojde i na Jonathanovy temné záliby (které čtenář už dávno vytušil, kdežto naše hrdinka tápe téměř do poslední chvíle)... Příběh je klišé staré jako lidstvo samo, ale budiž, to bych Kathryn Taylorové odpustila. To, že je její hlavní hrdinka ale úplně pitomounká, to už mi docela vadilo (ačkoli jí přiznávám více plusových bodů než Anastazii Steelové z 50 odstínů šedi), a Jonathan byl pro mne napsán taky poněkud ne-uvěřitelně. Ostatní postavy dotváří jen kulisy příběhu rostoucího chtíče mezi jimi dvěma: sympatický společník firmy a nejlepší kamarád hrdiny, správňácká mladší sestra - budoucí kámoška hrdinky, milá kolegyně z práce, které již po krátké době hlavní hrdinka poví první poslední, zklamaný ctitel - spolubydlící, který je sice dobře rostlý a celkově fajn kluk, ale proti Jonathanovi nemá šanci, démonický Japonec a navrch komplikovaný vztah k otci, kterýžto ale přeci jen budí trochu soucitu a vyvolá touhu čtenáře po usmíření se synem. Pocity hlavní hrdinky se týkaly jen její probuzené sexuální touhy, autorka to opravdu pojala jako červenou knihovnu, nevěřím, že v reálu by už jen po scéně, kdy Grace přijde o panenství, aby ji Jonathan řekl, že šlus a poslal ji domů, by si tato nepřipadala jako totální blbka a onuce, která byla využitá a zneužitá. Docela by mne zajímalo, jak by se Grace popasovala v reálu s pověstí coury - ty zmínky, které autorka na toto téma utrousila, podle mě docela sedí (ať je sex dobrovolný z obou stran, většinou z něj blbě vyjde ženská, která bude vypadat jako kariéristka přes postel a už nikomu nevysvětlí, že má i něco v hlavě a stáž si zasloužila díky znalostem). Kromě pochybných myšlenkových pochodů hlavních protagonistů obsahuje kniha i několik renonců - např. Jonathan deklaruje, že v práci to s nikým nedělal, ale příhodně má vedle kanceláře (ve které má mimochodem uložené kondomy) sousedící ložnici a v nočním stolku hedvábný šátek... Ale ať to nevyzní jen negativně - pokud čtenář nečeká žádnou propracovanou psychologii postav a zjevně či skrytě mu jde hlavně o čtení lechtivých scén, Taylorová nezklame. I když se slovní spojení "moje perla" vyskytovalo na můj vkus až příliš často (slovník synonym přece není tak nedostatkové zboží!), erotické scény byly popsány bez obalu a poutavě, takže pokud má někdo problémy v plnění manželských povinností, může se začíst, navnadit a ušetřit si tak milostnou předehru :-).

4 27.10.2016

!!! POZOR SPOILERY !!!
Nebylo to špatné, ale jednu hvězdu stejně musím strhnout za autorovo očekávání, že kdo sáhne po "Prvních rocích", přečetl již Hraničářova učně a některá fakta jsou mu známa. Vadilo mi bezskrupulózní naservírování informace o Haltově původu. Co kdyby někdo knihy chtěl číst "chronologicky"?! Jinak jde o dalšího Flanagana se vším všudy - trochu pohádkový děj (ve smyslu, že hraničáři jsou supermanové, kteří svého protivníka dokážou sejmout jediným úderem), kupa hlášek a špičkování mezi postavami, mírně předvídatelný, ale dobře napsaný děj. Nejvíce se mi líbily pasáže o tom, jak se jednotliví hraničáři dávali do skupiny, poznávali se mezi sebou, škorpili se apod. Ačkoli opakující se líčení kulinářských dovedností Halta a Crowleyho bylo někdy trochu únavné :-). Jediné, co mne zklamalo, byla nepropracovanost Morgarathovy postavy. Baron byl sice líčen jako lstivý a inteligentní, v knize však karty odkrýval velmi rychle a bez zábran, a choval se jako typický černobílý padouch. Trochu víc intrik a předstírané laskavosti by nebylo na škodu. Jeho jednání na turnaji nebylo zcela strategické, od muže s takovým renomé bych čekala víc. Stejně tak chování hraničářů mi přišlo hodně bezstarostné, když se o nich dozvěděl Norris, Morgarath by se o nich jistě dozvěděl dřív, když měl po království síť špehů a přívrženců... :-X Taky by mne zajímalo, jak se Halt seznámil s Pritchardem a co tento dělal v Hibernii po dobu svého vyhnanství, když už byl Halt v Araluenu... Třeba Flanagan ještě překvapí a slepá místa vyplní.
Mimochodem: hrad Redmont je v knize líčen jako nezničitelný díky stavebnímu materiálu. Tak jak z něj mohly ve Ztracených příbězích být jen ruiny? Aha!

Jeden moudrý člověk mi kdysi řekl: "Nevěř ničemu, co slyšíš, dokud to neuvidíš na vlastní oči," prohlásil Halt.
Crowley k němu zvedl oči: "Kdo to řekl? Pritchard?" (...)
Halt chvíli předstíral, že přemýšlí, a pak se pousmál. "Ne. Myslím, že jsem to vlastně řekl já. Někdy umím být hodně moudrý."

"Takže, Norrisi - myslíš, že přežiješ Haltovy špatné vtipy a přidáš se k nám?"
Halt rozhořčeně zasupěl. "MOJE špatné vtipy?" utrousil pod vousy.
Ale Norris ho neslyšel. Se smrtelně vážnou tváří přikývl. "Snad ano. Když mi to dá příležitost vystřelit si na Morgaratha."

"(...) Slyšel jsem, že při boji zblízka používá válečnou sekeru. Bojovníkům Skotiů prý naháněl takovou hrůzu, že někteří z nich radši vzali do zaječích."
"To se smí?" opáčil Halt. "Myslel jsem, že hraničáři nemají používat těžké zbraně pro boj zblízka, jako jsou sekery a meče."
"Správně nemají. Ale kdo to bude vykládat chlapovi s válečnou sekerou?" prohlásil Berrigan.

"To jsi udělal ty?" zeptal se Duncan.
Halt zavrtěl hlavou. "Já vyřídil jenom dva. Tohohle vyřídil on." Ukázal na muže u dveří a potom na protější útes, kde stál Crowley a mával jim rukou. Jeho skvrnitou pláštěnku i dlouhý luk Duncan okamžitě poznal.
"To je hraničář," řekl s úžasem v hlase.
Halt ho táhl k cimbuří. "Tvrdí to o sobě," zabručel.

(...) Pak si na něco vzpomněl a svraštil čelo. "Všiml sis, že Leander si do kávy dává mléko?"
Halt zasupěl. "Ten chlap je barbar."
Crowley povytáhl obočí. "A to říká člověk, který si vylepšuje kávu medem?"
"S medem je výtečná," sdělil mu Halt. "Ale kazit ji mlékem je skoro zvrácenost."

6 21.10.2016

Ke knize jsem se dostala v rámci akce liberecké knihovny "rande naslepo", kdy si čtenáři půjčovali zabalené knihy označené barvou jen podle žánru, takže netušili, jakou knihu si vlastně půjčují, dokud ji doma nerozbalili. Když jsem si četla komentáře zde, obávala jsem se zklamání, titul mne však příjemně překvapil. Tempo bylo velmi pomalé, až ospalé, ještě daleko za polovinou knihy se nitky jednotlivých dějových linií k sobě zcela nepřiblížily, natož aby se spojily, ale čtení to poutavosti neubralo. Styl vyprávění Kate Furnivallové mi sedl. Autorka velmi pěkně popsala prostředí ostrova, i díky překladu Hany Volejníkové jsem si vychutnala některé slovní obraty či přirovnání. Odhalení vraha pro mne bylo překvapením, neměla jsem ani tušení. A docela ráda bych si přečetla, jak to s Dodií a Flynnem bylo dál.

Příjemný bonus - vzhledem k tomu, že se autorka v závěru přiznala k tomu, že se inspirovala skutečnými událostmi na Bahamách, mohu si díky přečtení knížky odškrtnout další položku Čtenářské výzvy, ve které tak dlouho stagnuji :-).

!!! POZOR SPOILER !!!
Zklamaná jsem byla závěrem příběhu Elly. Dokážu soucítit s jejím pocitem nudy, takže její románek jsem neodsuzovala, ale naopak jí fandila a doufala, že Reggie je do všeho zapleten, takže se od něj "osvobodí". O to víc mne zasáhla smrt jejího milence a to, že se její život vlastně vrátil do původních "poklidných" kolejí diplomatovy manželky.

3 16.10.2016

Knížku jsem koupila v knihkupectví za směšnou částku a říkala si, proč je tak levná, když ji napsala Vášáryová. S ohledem na její působení v politice a diplomacii jsem čekala trochu něco jiného, než co se mi dostalo. Ale úplně zklamaná jsem nebyla. Dost pasáží mi přišlo velmi nekompromisních až odsuzujících. Zejména, pokud čtenář čtení pojal i jako sebereflexi a zamyšlení, čeho se dopouští on sám. Některé poznatky však byly velmi přínosné. Pokud však někdo čeká obdobu Špačkových knih o etiketě, ať si knížku do ruky nebere. Nebo si ji nejprve zapůjčí v knihovně a až pak popřemýšlí, zda ji chce mít doma.

2 16.10.2016