tatjana1737 komentáře u knih

Knížku jsem koupila na blind na základě zdejších recenzí a vysokého hodnocení, po přečtení bohužel musím konstatovat, že mně se do vkusu netrefila. Poselství knížky je pěkné, ale myslím, že by ho asi dokázala ze sebe vytlačit každá maminka. Hlavně se mi ale nelíbí ilustrace - maminka je ještě vcelku vzhledná, ale ústřední chlapec Adam mě neoslovil vůbec. Tipla bych, že ilustrace jsou šité dle konkrétní rodiny, a to mě vždy trochu mrzí - mám raději univerzální knihy, kde jsou děti nejmenovány, aby se do nich dětští čtenáři (posluchači) mohli vžít. Uvidím ještě, jak knihu přijmou děti, až ji spolu budeme číst.

5 09.03.2025

Napravuji a doplňuji komentář:

Bonusovou knížku jsem dostala spolu s kompletem Století Olomouce a jsem ráda za to, že jsem si ji mohla ihned po přečtení série přečíst také. Jedná se o útlounký sešitek, který je opravdu vhodné číst se znalostí Věku přízraků, Hodiny hromu a Okamžiku oběti, jinak ho čtenář asi úplně neocení. Se znalostí série však představuje doplnění osudů postav, zejména tedy Ambrože a Dany, i když i Žofie a Matrna se zde objeví. Moc se mi líbila hlavní myšlenka spojení "starého" s moderním, až mně to s koncem roku dojalo.

7 12.02.2025

(SPOILER) Četla jsem již po Vánocích, ale dlužím komentář:

!!! POZOR SPOILERY !!!

Po přečtení prvních dvou dílů volné série s názvem Století Olomouce jsem si od Ježíška přála celý komplet. Jednička mě zaujala hlavně jazykem vyprávění a atmosférou, kterou knize dokázal dát, dvojka se mi líbila víc příběhově. Knihu jsem pořizovala v kompletu, v šubru a s doprovodnými obálkami skrývající ilustrace vázané na určité pasáže v textu. Nedívala jsem se do obálek k Věku přízraků ani Hodině hromu, četbu Okamžiku oběti jsem si ale obálkami proložila a přiznám se, že ilustrace mě spíše zklamaly. Výjimkou byl obsah posledních dvou obálek, ten byl dokonalý. Ale jak se mi třeba nelíbily ilustrace v předchozích knihách od gottmi, tak portrét Leopolda se fakt povedl! Mrzí mě, že čtenáři „běžného výtisku“ zůstanou ochuzeni o poslední obálku, ta byla takovou milou osobní a (směrem k babičce) smířlivou tečkou k příběhu.

Třetí díl na předchozí dva navazuje volně, s postavou Žofie, Matrnou či Ambrožem se tu spíš nepotkáme. Jak v prvním díle autorka akcentovala dělnické hnutí a ve druhém ženskou otázku, ve třetím se dotýká antisemitismu - i s odkazem na aféru Leopolda Hilsnera. Příběh sám o sobě nijak složitý není, což je knihám Lenky Poláčkové některými vyčítáno, ale mně se líbí její styl vyprávění, dobové kulisy i vážnější nota, na kterou hraje. Co bych možná lehce vytkla je opět větší přítomnost magie – u Hodiny hromu je zcela na čtenáři, zda na Skřítka uvěří či si dění s ním spojené bude vysvětlovat jako přepjatost hlavní hrdinky a víru v pověry. Zde, podobně jako v prvním díle, jsou pradávné síly zastoupeny bez jakékoli pochybnosti, což může někomu vadit a knize kvůli tomu strhne hodnocení.

Protože Okamžik oběti vyšel dříve, než jsem ho našla pod stromečkem, kvůli různým více či méně zřejmým náznakům na IG jsem od určité chvíle měla sílící tušení, že Leopold do Paříže odjede taky, a nevěděla, jestli mám kvůli tomu být zklamaná nebo mu to přát. Ne, že bych si ho nutně přála vidět v náruči slečny Kaňové, ale milostná linka mě trochu roztrpčila. Možná neprávem v ní cítím jistou úlitbu době, musím ovšem uvést, že jinak mě vůbec nepohoršuje. Ba naopak, vše bylo napsané velmi citlivě, jemně a poeticky, až jsem se zamilovávala spolu s hlavním hrdinou.

Antisemitské nálady a jednání vedlejších postav byly napsané velmi uvěřitelně a i když slovní spojení, které nese i název knihy, bylo použito v konkrétní situaci, líbí se mi, že se název dá vyložit různými způsoby – nejen ve smyslu oběti lidské či rituální, ale i jako oběti osobní, kterou musely postavy přinést (zejména Leopold, který v určitém momentu musel klást na misky vah osobní zájmy, společenské postavení i ochranu milovaného protějšku).

7 12.02.2025

(SPOILER) Od autorky se mi líbila její prvotina Spolubydlící, i když uznávám, že měla svoje mouchy, a i Výměna byla fajn. Beth by potřebovala trochu vycizelovat, ale má sympatické postavy, vypráví jednoduchým jazykem a mile, a v zápletkou se vždy objeví i vážný podtón a poměrně těžká témata. V knize Tři rande má čtenář od počátku jasno. Joseph Carter to táhne se třemi najednou a je to mizera. Každá z těch tří od něj něco očekává, všechny jsou sympatické, i když je každá úplně jiná, a člověk se ptá, která nakonec s Josephem skončí a získá ho, nebo jestli ho všechny prohlédnou a pustí k vodě.

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Nebo je to celé úplně jinak?

O'Leary si hraje s očekáváním čtenáře, ale jeho domněnky bourá pozvolně a nemění je tak často jako třeba Liane Moriarty. Já jí tedy na špek skočila se vším všudy a od té chvíle byla ve střehu, jak to s jednotlivými rovinami vyprávění je. Siobhan jsem odhadla a, i když chápu, ze to bylo důležité pro další děj, stejně mě to mrzí. Tenhle moment v knize mě opravdu zasáhl a zcela změnil mé vnímání hlavní mužské postavy.

Kdybych mela knize a autorce něco vytknout, je to větší množství dobrých lidí, kteří do světa vyšli naprosto nepřipravení na psychické manipulace protřelejších sobců. Až v takové míře jsem se s tím sama nesetkala, a pokud je to v Anglii běžné, upřímně Angličany lituju. Richard byl zmetek. Tak, jako je kupa zraněných Angličanů vyrovnávajících se s bolestí a traumatem, snad existuje i víc Mortimerů nebo Aggie.

O'Learyové se báječně povedlo vybalancovat roviny vyprávění, nechat čtenáře soudit postavy a pak dojít k prozření, které zabolelo. Byť autorka nedosahuje řemeslných kvalit zmíněné Moriarty a její knihy stylem připomínají oddechovky, o oddechovky v pravém slova smyslu nejde a za přečtení stojí.

P.S.: Zcela se ztotožňuji s výrokem Colinovy matky po zabití Bluebell :-).

9 09.02.2025

Četli jsme společně se synem a shodli jsme se, že druhý díl byl lepší než první. Mně se líbilo prostředí Krušných hor a permoníci, i když jejich universum zas tak rozpracované nebylo. (Zajímá mě, jak kluci ještě v budoucnu využijou dárek, který od permoníků dostali.) Paní vod moc sympatická nebyla a staré strašidlo taky ne, ale příběh byl poutavý, četl se dobře a ilustrace - včetně "lexikonu strašidel" - ho opět povýšily o kus výš.

Potěšilo mě, když jsme při čtení narazili na nová strašidla a syn hlásil, že jsou to břichurky - kniha ho zaujala, a protože si ji ještě nechtěl číst, prohlížel si ji dopředu. Radost nám udělal i opakovaný výskyt Šmejďáka, kterého kluci berou s sebou i na prázdniny.

Jen škoda, že Ondra a Vítek potkávají strašidla při každém svém kroku, zatímco čtenáři knihy se tohle nezadaří - tím pro mě knížky trochu ztrácejí na věrohodnosti, ale dětského čtenáře to asi nepohorší a naopak se třeba bude při výletech s napětím rozhlížet, jestli nějaké strašidlo nezahlédne. Stejně tak jako dospěláka mě trochu mrzí, že knížky na sebe dějově příliš nenavazují, a byť se kluci chlubí, že mají za kamaráda dráčka, ten už (logicky s ohledem na změnu lokace) v příběhu nefiguruje.

Nicméně abych nefrfňala, synovi se to líbilo, knihu jsme spolu přečetli, a účel přimět ho číst byl splněn :-).

7 29.01.2025

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knižní štafeta, na kterou jsem zapomněla a v pravdě se mi do ní moc nechtělo. Knihu jsem nakonec přečetla za 1 den a jak hlavní (anti?)hrdina Paul pořád opakoval, že mu Alice nějakou část sebe sama skrývá, napadlo mě, že by bylo docela fajné, kdyby celou dobu ona lhala jemu a manipulovala jím. Různé narážky v knize tomu nahrávaly, takže když pak přišlo finální odhalení, WOW efekt se nekonal. Protože Paul byl od počátku psaný neskutečně nesympaticky (zkrachovalec, který využívá ostatní, lže, aby se dělal lepším a zapůsobil), po dočtení jsem si ani nebyla jistá, zda mu přeji nějakou rehabilitaci a aby nakonec "pravda zvítězila". Příběhu by možná prospělo filmové zpracování, kde by "hrdinu" hrál nějaký charismatický herec, aby si diváka získal a ten mu fandil navzdory charakterovým vadám. Takhle jsem si říkala, že si vlastně za dost věcí mohl sám a ta kajícnost směrem k Florrie přišla dost pozdě a nepůsobila moc věrohodně.

6 29.01.2025

(SPOILER) Knihu mi přinesl knižní Ježíšek a přiznám se, že podle podtitulu jsem si myslela, že půjde o nějakou humornou knihu fejetonů, á la (ne)Máma, Historky z Tinderu apod. Z omylu jsem byla vyvedena, co jsem se začetla, a první dvě hrdinky jsem zbouchla během tří hodin u doktora. Zprvu mi mně nejvíc podobná přišla Jana, ale našla jsem se i v Marcele, která hodně hrála na strunu toho, co jsem prožívala na podzim, a co nebylo zrovna jednoduché. Kristina mi očima prvních dvou žen moc sympatická nepřišla, ale když člověk pak četl její životní příběh, bylo mu jí líto. Stejně tak jsem nějak vnímala "Madam Zazu", ale když jsem se pak do ní s pauzou ve čtení začetla, byla mi z těch tří blízká a opět se potvrdilo, že kolikrát někoho soudíme podle vnějšku, někam si ho zaškatulkujeme, a když se pak podíváme na svět jeho očima, zjistíme, že je to úplně jinak a že by si zasloužil naši omluvu. V tomhle mi pořád vyskakuje citát Robina Williamse, který na mě vyskočil na IG, ve smyslu, že máme být na ostatní lidi milí, protože nevíme, s čím bojují - a každý s něčím bojuje. (Mohu teď potvrdit z vlastní zkušenosti...)

Knihu možná víc docení čtenářky - maminky, které děti mají a které některé ze situací zažily, protože do četby vloží i svoji zkušenost. Určitě ale MaminkOFF neurazí ani čtenářky, které ještě děti nemají, jen nevím, nakolik je některé situace tnou a zasáhnou, jestli budou mít pro některé hrdinky pochopení nebo si je zaškatulkují (aby je pak při opětovné četbě za pár let třeba rehabilitovaly). Knihu si samozřejmě mohou přečíst i muži, jen nevím, nakolik je ten ryze ženský pohled bude zajímat.

K Hartlovi bych asi úplně neporovnávala, jisté styčné prvky tam jsou, ale Hartl za mě nejde u vážných věcí tak na dřeň, nebo se u nich nezastavuje na tak dlouho a poměrně rychle nás v ději posune dál, aby nás zahltil dalšími a dalšími informacemi. Chalupníková není takový chrlič .

Souhlasím s jedním komentářem @market-k-a, že byť je kniha psána s lehkostí, autorka do ní dala i poměrně vážná témata, kdy myslím, že mohla trochu ubrat. Jako kdyby se jí do autorského záměru vsunuly najednou i jiné motivy, realističtější, kvůli kterým ale knížka není tak vyvážená a vybalancovaná. Každopádně jestli je to prvotina, je to opravdu dobré, autorka píše hezkým jazykem a na mnoha místech má skrytá různá životní moudra, kterými není na škodu se řídit. Plus samozřejmě to, co si odneslo mnoho čtenářek: nesuďme druhé, když je neznáme a nevíme, jaký příběh žijí.

8 28.01.2025

(SPOILER) !!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Přiznám se, že patřím k těm, které prvotina Sáry Topinkové od @ya.ctu zaujala a oslovila, takže když jsem vzápětí po dočtení viděla avízo, že se chystá pokračování, byla jsem přirozeně velmi natěšená. Dá se tedy pochopit, že když jsem si šla pro knihu do knihovny a spatřila ji v poličce připravených rezervací, lačně jsem po ní sáhla, přitiskla ji na prsa a začala se ďábelsky smát. To píšu vlastně jen na vysvětlení tomu pánovi, co tam zrovna v dětském oddělení byl se svými malými dětmi, viděl mě a kterého jsem svoji reakcí vyděsila :-). Zkrátka a dobře, na knihu jsem se nesmírně těšila. Bohužel ale musím konstatovat, že tentokrát to pro mne nebylo úplně ono. Nevím, zda je to tím, že jsem si v rámci očekávání pomyslnou laťku – i v návaznosti na první nadšené komentáře na IG – dala hodně vysoko, anebo tím, že problémy hlavních hrdinů mě tolik neoslovily. Přitom, když jsem nad tím po dočtení zpětně přemýšlela, v mnoha ohledech jsem ještě na vysoké škole byla jako Šarlota. Perfekcionismus, přepínání se, přibírání dalších úkolů, aby člověk okolí dokázal, že na to má a že dostojí své pověsti jedničkáře, aniž by kdokoli viděl nebo snad ocenil úsilí a ztrátu volného času, které do výsledků bylo třeba investovat…

Šarlota mi nebyla příliš sympatická už první knize a ani ve Včelce jsem se do ní příliš nedokázala začíst. U Cilky mi hodně pomáhaly ty dvě časové linie vyprávění, nějaké podobné kompoziční hrátky mi zde chyběly a byla jsem trochu zklamaná tím, že se vše odehrává v přítomnosti. Autorka sice střídala vyprávění očima ústřední dvojice, ale ani to mě úplně neuspokojilo :-). (Zato se mi moc líbilo občasné drobné použití nářečí, třeba u slova rožnout, nenápadně reflektující, v jaké části ČR se děj odehrává.)

Každopádně do Šarlot jsem se úplně nedokázala vžít a nadále na mě působila spíše nesympaticky, byť jsem ji v mnoha ohledech dokázala chápat. Její z vnitřní nejistoty pramenící touha mít přehled o svých blízkých mi až příliš zaváněla snahou kontrolovat, což jsem zažívala roky ze strany své mámy, trvalo dlouho, než jsem dokázala pojmenovat z toho pramenící nelibost, a vzepřít se, abych se neudusila. Mít kamarádku, která mi tohle dělá, měla bych spíše potřebu se od ní distancovat než ji neustále přesvědčovat o tom, jak je pro mě důležitá a mám ji ráda – předně bych vůbec neanalyzovala, proč se tak vůči mě chová.

Oceňuji, že při opisu milostného sblížení nešla Sára Topinková do zbytečných detailů, tohle bylo naprosto postačující. Za přehnanou ovšem považuji reakci Ley, jejímiž ústy bylo třeba čtenáře fungovat s biologií ženského těla :-). I když jsme většinu informací měli spíše z Bravíčka, náš středoškolský profesor nepodcenil informovanost a divím se, že dnešní teenageři toto nevědí??

Damián mě bavil víc, což je dané už tím, že mi byl sympatický v Cilčině příběhu. Zde ovšem úplně nevěřím hloubce sebereflexe dospívajícího kluka, který dokáže pojmenovat svoje pocity, analyzovat a vysvětlit proč se chová tak, jak se chová, a současně vycházet vstříc zneurotizované, nejisté a úzkostné partnerce, přestože je sám plný problémů, strachů, a ještě řeší problémy svých sester. Z tohohle úhlu pohledu v knize naprosto selhaly dospělé postavy – u Šarloty ještě nějak fungovala babička (od rodičů si Lotka nenechala radit a celkově mi přišlo, že fungují spíše jako spolubydlící), ale u Damiána – s výjimkou Miloše – vlastně nikdo. Coby dítě vyrůstající v jiném zázemí si nechci připustit, že by opravdu existoval takovýhle „sociální případ“, a pokud ano, že by to neřešila minimálně škola či OSPOD…

Btw: Ta babiččina „epizoda“ mě dost ťala, ani ne tak kvůli Lotce, brala jsem to jako nutný literární zvrat, ale proto, že od prázdnin doma řešíme něco podobného a není to snadné.

I když jsem tentokrát nebyla tak spokojená, cením si toho, že Sára Topinková otevírá poměrně těžká témata. Pokud se její knihy skutečně dostanou k věkové cílové skupině, věřím, že ji osloví a mnohdy asi i pomohou.

P.S.: Obálka je opět neskutečně vymazlená a už se těším, jak bude vypadat avizované vydání v pevné vazbě s barevnou ořízkou.
P.P.S.: Ještě chci najít odkaz na píseň Kachen proti kapitalismu, abych si dotvořila celkový obrázek :-).

8 06.12.2024

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak alespoň ve stručnosti napravuji: O knize jsem se poprvé dozvěděla v rámci předmětu Literatura pro děti a mládež, a byť ke sci-fi už nějakou dobu netenduji, zaujalo mě, že autor je Liberečák, a knihu si dala na seznam toho, co bych si chtěla přečíst. Sáhla jsem po ní až po Písečnících a musím konstatovat, že kdybych Finisem začínala, tak by mě autor zřejmě tolik neoslovil. Jednak mi neseděla grafická podoba knihy, ať šlo o minimalistické barvy a ilustrace, ale zejména sazbu písma a jeho font. Ten přítomný čas mi tolik nevadil, ale měla jsem veliký problém se začíst do příběhu. Především se však podepisuji pod tvrzení, že Já, Finis je fakt depka – něco takhle bezvýchodného bych desetileťákovi číst nedala. I když mi svět, kde se děj odehrával, byl vyloženě odporný, chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Autor bohužel dost věcí uspokojivě nedovysvětlil a vcelku odbyl, s čímž se dětský čtenář asi vyrovná, ale dospělému to už bude vadit. Kupř. proč Nepřítel vůbec plánoval válku světů nebo proč si hlavní hrdina jako jediný na konci vše pamatoval? Jakožto rodičovi mi vadila i naprostá pasivita dospělých postav – to se opravdu nikdo nepokusil být vzhůru v noc, kdy mu mělo zmizet dítě? Přijít záhadě na kloub? Opravdu by se lidi tak rychle smířili s tím, že jim někdo krade děti? Úplně jsem nepochopila i pointu s Tygrem – co se s ním stalo a zda to opravdu byl bratr hlavního hrdiny?

7 06.12.2024

(SPOILER) DLUŽÍM KOMENTÁŘ, a tak aspoň ve stručnosti napravuji:

Druhý díl Písečníků mě bavil výrazně více, protože u něj jsem už neviděla tolik paralel s Harry Potterem a příběh byl pro mě hodně originální. To, co se stalo Primaluce, jsem sice odhadla poměrně rychle, ale „kdo“ je Král jsem netušila vůbec. Pokud bych měla něco vytknout, tak Tomášovo chování: mnohokrát bylo nelogické – bylo zjevné, že mu někdo usiluje o život, ale nejenže se nikomu nesvěřil (v knize odůvodňováno tím, že by se bál ztráty deníkových záznamů), ale ještě zásadně vyhledával rizikové situace, chodil sám do temných opuštěných prostor a celkově dělal všechno pro to, aby se mu něco stalo. Stejně tak mi přišlo nedořešené neférové chování Albia při závodech, kdy tenhle „Malfoy“ podváděl už poněkolikáté, ale dospěláci to nadále přehlíželi a neřešili. Ilustracím jsem na chuť spíše stále nepřišla, ale příběh mě chytil a měla jsem ho přečtený během pár dní. Autor rozřešil některé záhady a nejasnosti z prvního dílu (Tomášův původ), ale současně si připravil půdu pro zápletky do dalších knih. Doufám v pokračování!

4 06.12.2024

(SPOILER) Po dočtení Věku přízraků jsem se bála sáhnout hned po pokračování, abych nebyla zklamaná. Co když se mi příběh nebude líbit? Vyrovnám se s tím, že zde bude jiná ústřední postava a dvojice? Bude se opakovat wow efekt prvního dílu nebo je laťka nasazená vysoko? Četbu jsem si proto proložila jinými knížkami, až přišel den, kdy čas dozrál a já pocítila silnou touhu a chuť vrátit se do Olomouce na konci 19. století. S tenčícími se stránkami do konce jsem co nejvíce snažila oddálit moment dočtení, abych s knihou byla co nejdéle, ale stejně jsem se pouštěla do četby dalších kapitol. Protože Hodina hromu je stejně dobrá, ne-li lepší než Věk přízraků (a chystaný třetí díl je prý úplně nejlepší), a moje předchozí obavy byly zcela liché.

Nerada v komentářích shrnuji děj knihy, a tak se zaměřím jen na svoje dojmy. Příběh mě bavil a město a postavy v něm žijící před mýma očima ožilo, k čemuž přispěly i reálie a plastické opisy. Opět musím vyzdvihnout autorčin jazyk – i když napsala dílo prozaické, poetické popisy byly samy o sobě básní vyvolávající ve mně nejen duševní obrazy, ale i hluboké pocity. Naprosto nádherný byl ušlechtilý, nadpozemský moment Ambrože s vlasy prosvětlenými zapadajícím sluncem a asociace s Prométheem, které vzápětí – spolu i s hrdinčinými sympatiemi – zmizely, když slunce zapadlo a do místnosti se stíny náhle vstoupil soumrak.

Nevím, zda to bylo tím, že jsem knihu četla rozjitřená, ale když „Dany“ utekla z tancovačky, bylo mi z toho do pláče. Zejména pak poslední třetina knihy mě silně zasáhla a vliv na to měly i texty vyměňovaných dopisů. Dopisů psaných lidmi, kteří – ač neměli mnoho prostoru se skutečně poznat – přijali osudovost svojí lásky a oddanost jeden druhému. Při soudním přelíčení jsem se uvnitř zalykala nespravedlností, nemohla se vyrovnat s ignorancí mužské justice a pocítila velmi silnou pokoru vůči ženskému hnutí. Sociální otázky 19. století mám těsně spjaté s osobou VŠ přednášející docentky Jany Englové, takže když do soudní síně vstoupila hraběnka Pötting-Persingová, viděla jsem v ní i rysy noblesní a lidské paní docentky. (Na tu jsem si při čtení vzpomněla nejednou a jsem si jistá, že Olomoucké století by se jí jako čtenářce líbilo.) Nechyběla ani chmurná úvaha nad tím, že některé věci se s dobou nemění.

Nevím, koho autorka přiřkne jako osudovou ženu juristovi Leopoldovi (který mi ve Věku přízraků byl zprvu spíše nepříjemný), ale moc bych si přála přečíst romantický příběh s dobrým koncem věrné přítelkyně Berty Kaňové.

Neaspiruji hrát si na booktubera, ale nadšení z těchto knížek musím sdílet dál. S obdivem se kořím Lence Poláčkové a její práci se slovy. Myslela jsem si, že psát umím, ale chtěla bych psát jako ona. Mohl to být obyčejný příběh dvou lidí, ale Lenka Poláčková jej zaplnila tolika precizními detaily, že z něj udělala komplexní svědectví o konci 19. století. Ať šlo o technický pokrok, ženské hnutí a jeho odraz ve vzdělávání žen a dívek (znala jsem manžele Náprstkovy a Minervu, ale o Pöttingeu jsem neměla tušení), postavení žen, pohled na manželské soužití nebo i dělnické hnutí (akcentované více v prvním díle). I s ohledem na použitý jazyk toto vše z knihy dělá klenot pro kumštýře a fajnšmejkry. Šest hvězdiček z pěti.


„Teď líbám Tě do dlaní, pro zázračnou jejich schopnost dávat věcem tvar. Líbám Tě na čelo, pod nímž Tvůj hrdinný duch dřímá. Líbám Tě na víčka, bys znal jen klidný spánek, prostý všech výčitek a nočních můr. Líbám Tě na tváře, které jak dětská líčka růžoví, když slunce sen a Tebe ze svých výšin usmívá. Líbám Tě na ústa, tak kouzelná a dosud nepoznaná. A líbám Tě na prsa, kde čestné Tvé srdce údery odečítá chvíle, než se my dva znovu šťastně shledáme.“

8 21.10.2024

Věk přízraků mne nadchnul, a tak jsem sáhla po dalších knihách autorky. Při čtení anotace jsem čekala nějakou konspiraci, ale Sojkovo tajemství bylo úplně jinde. U knížky je znát, že je to prvotina, není tak vycizelovaná a vybroušená jako Série Olomouce. Svůj styl autorka nezapře, vzor je utkaný s nápadem, ale tkanině ještě chybí lemování a výplň. Jelikož jde o historický román, ocenila bych mapku, ale ještě více medailony skutečných postav, které v příběhu vystupují (Gorazd, Svatopluk, Wiching nebo pouze zmiňovaný Rastislav), včetně informace o cyrilometodějské misii nebo o Velké Moravě. Tato látka se v dějepisu učí poměrně stručně, i když by si – což dokazuje i román Lenky Poláčkové – zasloužila hlubší rozvedení. Třeba právě neformálně formou vyprávění příběhů zasazených do skutečné doby. Moc se mi líbilo vylíčení lásky k Moravě (stárnu a jsem čím dál sentimentálnější), ale takový Štorch by z látky udělal epičtější příběh.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY, PRO TY, CO NEČETLI !!!

Na autora jsem poprvé narazila pár let zpátky při hledání knih pro splnění předmětu Lieratura pro děti a mládež. Titul Já, Finis byl ale vypůjčený, takže jsem nakonec předmět splnila jinými knihami. Znovu na mne Václav Dvořák vyskočil na IG, kde se ve svém příspěvku holedbal, že naučí i zaryté nečtenáře číst, kterážto prohlášení byla podpořena ohlasy nadšených maminek. Shodou náhod nejstarší schytal svojí první pětku za to, že o prázdninách nic nepřečetl (to, že jsme četli spolu, úspěšně zapomněl), a i když jeho to nehnětlo, mne coby osobu, která by bez knih zemřela, to mrzelo a řešila jsem, jakou knihu pro něj vybrat. Dvořák na svých stránkách měl akci 3+1 na svoje knihy, svrběly mě prsty, ale protože výsledná částka i tak byla dost vysoká a do výplaty daleko, zamluvila jsem Finise i Písečníky v knihovně. Když se pro ně šla vypravit, strávila jsem nakonec asi 1,5 hodiny rozhovorem s knihovnicí v dětském oddělení. (Což bylo krásné, protože po opravdu hodně dlouhé době jsem mluvila s někým, kdo je stejně postižený jako já, a ani jedna jsme nedokázaly ten hovor ukončit.) Doporučovala mi i jiné knihy a u Písečníků pronesla něco, co moji četbu značně poznamenalo. Totiž, že je to vykrádačka Harryho Pottera.

Po dočtení jí bohužel musím dát za pravdu a nechce se mi věřit, že by Dvořák HP neznal a všechno to jenom byla náhoda. Jen některé z bodů: Hlavní hrdina je outsider a sirotek, ale dříme v něm víc, než sám tuší. Hned první den si znepřátelí nejen spolužáka (bledý blonďák), ale i jednoho z učitelů, který je na něj a jeho přátele zasedlý a nespravedlivě a neúměrně jim sráží body ve školním hodnocení. Tomáš vyniká v létání, hned při první hodině „kouzel“ zvedají děti do vzduchu předměty, a je dobrý i v gravibalu, který nikdy nehrál, zkrátka talent od přírody. Mechanik v hangáru je takový vlastně Hagrid. Děti celou dobu podezírají zlého učitele z nekalostí, sledují ho dokonce do zakázané zóny, kde sice nenarazí na Chloupka, ale těsně předtím, než se jim podaří něco zjistit, se musí vrátit… Říkala jsem si, že by to byl „dobrý plot twist“, kdyby záporákem ve skutečnosti byl ten roztržitý profesor historie. Když vykrádačka, tak se vším všudy, profesorem Quirellem byl skutečně profesor Libris. Když to člověk čte s tímhle vědomím, aniž by k odhalení ještě došlo, profesorovy výroky při hodinách historie dávají úplně jiný smysl (takže když to pak někdo čte podruhé a už zná pointu, musí si říkat, jak to autor umně zaonačil, aby to vlastně bylo do očí bijící).

Václav Dvořák píše dobře, ne že ne, kniha je čtivá a udržuje napětí a čtenáře u stránek. S tím předem daným hodnocením to na mě však tak trochu působilo jako „jo, tahle zápletka je dobrá, ale já ji dokážu uchopit a zpracovat líp než Rowlingová, protože píšu líp“. Minimálně co se prvního dílu HP týče, dávám autorovi za pravdu (a pozor, to patřím mezi ty, co Pottera četli mezi prvními, ještě než propukla hysterie a pottermánie, a k celé sérii mám sentimentální vztah). I když autor do děje zakomponoval mudlovskou sestru a celé se to odehrává ve vesmíru, nic to bohužel nemění na tom, že to fakt je vykrádačka. Standardně bych vypálila pět hvězd, takhle nemohu než tři a ještě přemýšlím, zda jsou zasloužené.

Nicméně kniha fakt dobrá je a i když obsahuje cizí slova a zpracovává i vědecké poznatky, věřím, že děti bude bavit. Jen na toho moje je ještě hodně složitá - minimálně velikost písma a hustota textu na stránku jsou pro něj zatím složité. Jednou ale třeba uvidíme. Pokud se však do knihy pustí, já mu ten ohavný spoiler nedám a budu jen čekat, jestli na tu podobnost přijde sám.

P.S.: Po přečtení některých zdejších komentářů dodávám, že coby někdejšího latiníka mě iritovalo počeštělé skloňování některých latinsky znějících jmen :-).

7 13.10.2024

(SPOILER) !!! POZOR, OBSAHUJE DROBNÉ SPOILERY !!!

Ach Poggio, Poggio Bracciolini, i já bych Ti neodolala, ale nikoli pro Tvé dlouhé řasy, italskou vášnivost v lásce nebo štíhlou postavu, ale pro Tvoji lásku ke knihám. Mám to totiž stejně jako Ty.

CITÁT: Poggio zvolna přejížděl prsty po okraji stránek. Rád tak navazoval s knihou známost, než se do ní začetl.

Toho dne jsem pekelně pospíchala a měla zpoždění, které jsem se snažila ukrátit tím, že se jednu zastávku svezu autobusem, ale jako na potvoru byla špička a ta jedna zastávka mi trvala skoro 7 minut. V obchodě jsem potřebovala jen pár drobností, ale všude fronty, a když jsem vběhla do knihovny vyzvednout rezervaci, zjistila jsem, že k vyzvednutí není v přízemí, ale ve čtvrtém patře. Následovala chvatná otočka a úprk na výtah, který zbrzdil pohled na Lovce knih. Titul jsem ihned čapla, skočila k samoobslužné pokladně, a kvůli tomuhle zdržení mi ten výtah někdo ukradl. Všechno jsem nakonec stihla, i když na knop, a když jsem se později v klidu domova začetla, pochopila jsem, že ten okamžik u stolku s vystavenými knihami byl jedním z těch zřídkavých vnuknutí, kdy člověk sáhne po něčem, co mu naprosto sedne, aniž by to v tu chvíli tušil. Je to ale prostě „na první pohled“.

Lovci knih mají za mne zde na DK nespravedlivě nízké hodnocení, kterému vpravdě nerozumím. Pro mě to po dlouhé době byla kniha, kterou jsem si nesmírně užila. Uznávám, že příběh jako takový není úplně propracovaný, stejně jako mě při čtení závěrečných stránek trochu zamrzelo, že některé události časově nesedí. Patřím k těm, co jsou dogmatici, na druhou stranu vytýkat historickému románu, že si autor lehce upravil realitu, aby mu to líp pasovalo, je trochu nesmysl. (Až zase budu někde nadávat na historickou nevěrnost, tak si tuhle větu omlátím o hlavu. Husemannovi jsem ale odpustila, protože se mi to prostě jako celek líbilo.) Pokud bych měla něco vytknout, tak snad jen to, že autor psal poměrně lehkým perem, jiný sloh by se ke knize hodil více (a možná odtud pramení zklamání čtenářů porovnávajících se Jménem růže Umberta Ecca).

S výjimkou Oswalda z Wolkensteinu mi byly všechny postavy sympatické, včetně poněkud hřmotného Baldassareho. (I když jsem četla i přehled postav s uvedením, které jsou historické a které smyšlené, nějak jsem si to nespojila, a tak bylo pro mě vcelku překvapením odhalení civilní osoby papeže Jana XXIII.) Tedy všechny postavy s výjimkou těch dvou hromotluků a samotného Zikmunda Lucemburského, který to tedy od autora slušně schytal. Příběh Anežky Moravské mne přiměl k úvahám, že i pod stručnou větou z historie se skrývá lidský příběh, a to mám ráda. Mrkla jsem po dočtení na medailon Anežky i Jošta a zase si rozšířila obzory (přiznávám, moje středoškolská láska k Lucemburkům skončila u Karla IV.).

Čím si mne ale kniha získala, to byly drobnosti značící, že autor o době něco ví a že se snažil chování i mluvu postav přizpůsobit době. Zejména pak mnoho informací ladících krásně s mými někdejšími znalosti kodikologie, sfragistiky i epigrafiky. Hnidopišsky jsem si ověřila typologii knihoven podle počtu svazků a i tenhle údaj seděl. Konspirační ottónská teorie mě potěšila (ach, kde jsou časy přednášek doktora Dršky!) a i když jsem tak nějak tušila, že vzácné manuskripty nakonec světlo světa nespatří a celou historiografii naruby neobrátí, přesto jsem všem třem lovcům fandila a nejvíc Poggiovi, jehož pohnutky mi přišly nejčistší.

Zkrátka a dobře, tohle se mi moc líbilo a kdyby autor sepsal pokračování se stejnými figurami, vůbec bych se nehněvala. Pominu-li nevyzpytatelné honičky za knihou a před padouchy, velmi jsem si užila líčení Costových závěrečných zkoušek z práva nebo znesvěcení hrobu nebohé Meripurgy. S tenčícím se počtem stránek ku konci narůstala moje melancholie, že už bude konec, a i když Poggio končil nostalgicky a ve stylu Harryho Pottera (Albusi Severusi Pottere), Baldassare mi vykouzlil takový ten úsměv na rtech, kdy nevěřícně kroutíte hlavou a má to v sobě dávku kritiky i obdivu. Poggio získal moje srdce, ale přiznávám, že Baldassare by mne asi sbalil :-).


Knihu jsem ihned přidala do Čtenářské výzvy - bod, kdy postava pracuje v knihovně. Bracciolini sice není klasickým zaměstnancem knihovny v dnešním slova smyslu, nechával se však najímat k iluminacím a opisům knih, takže v technicky v knihovně pracoval a ne v jedné :-).

10 08.10.2024

Tahle série na mne vyskakovala z různých stran už nějakou dobu a když ji KD nabízely ve slevě, rozhodlo to a koupila jsem ji tatínkovi k narozeninám. Protože se mu líbila, půjčila jsem si první díl na dovolenou, abych po 2 dnech byla v polovině knihy a proklínala se, že jsem si nevzala i dvojku. Nikdy si ovšem nezahrávejte s knižními bohy, protože to dopadlo tak, že po 4 dnech jsem se vracela domů s nemocným dítětem a získala tak kupu času pro čtení.

Musím vyzdvihnout nejen zasazení do období před a během první světové války, které pro mě u knihy s nálepkou „fantasy“ bylo hodně netradiční, ale zejména autorem vybudovaný svět. Myšlenka enkláv, jejich fauna, pojetí magie, hlavní aktéři příběhu i vedlejší postavy, rozpolcenost hrdinů mezi přátelstvím, národností, politikou a velkými dějinami, které řídí jejich pohyby na šachovnici… Svůj díl jistě odvedl i překladatel a velmi oceňuji slovníček a vysvětlivky na konci knihy (to už se dnes moc nevidí).

S odstupem času se už nedovedu podrobněji rozepsat ke každému z dílů, a tak jen ve stručnosti:
- Líbilo se mi, jak se alchymista z nenápadné a spíše průměrné figury vypracoval v postavu, vzbuzující respekt a mající skutečnou moc.
- Oceňuji postavu nové hraběnky Samarinové, o to víc, že milostná Rudnického linka mi přišla uspěchaná a trochu mě zklamala.
- I když mi bylo líto, že kniha končí a nepokračuje, možná jsem za to – s ohledem na dějinné mezníky a osudy carské rodiny docela ráda. Přesto by mě zajímalo, zda Adam Przechrzta plánuje pokračování?

10 08.10.2024

Tahle série na mne vyskakovala z různých stran už nějakou dobu a když ji KD nabízely ve slevě, rozhodlo to a koupila jsem ji tatínkovi k narozeninám. Protože se mu líbila, půjčila jsem si první díl na dovolenou, abych po 2 dnech byla v polovině knihy a proklínala se, že jsem si nevzala i dvojku. Nikdy si ovšem nezahrávejte s knižními bohy, protože to dopadlo tak, že po 4 dnech jsem se vracela domů s nemocným dítětem a získala tak kupu času pro čtení.

Musím vyzdvihnout nejen zasazení do období před a během první světové války, které pro mě u knihy s nálepkou „fantasy“ bylo hodně netradiční, ale zejména autorem vybudovaný svět. Myšlenka enkláv, jejich fauna, pojetí magie, hlavní aktéři příběhu i vedlejší postavy, rozpolcenost hrdinů mezi přátelstvím, národností, politikou a velkými dějinami, které řídí jejich pohyby na šachovnici… Svůj díl jistě odvedl i překladatel a velmi oceňuji slovníček a vysvětlivky na konci knihy (to už se dnes moc nevidí).

S odstupem času se už nedovedu podrobněji rozepsat ke každému z dílů, a tak jen ve stručnosti:
- U druhého dílu mi trochu vadilo, že bezprostředně nenavazuje na první, a že od událostí popisovaných v Adeptovi utekl nějaký čas.
- Samarin i Rudnický postoupili na kariérním i společenském žebříčku a s tím, jak se dějiny daly do pohybu, mnohem víc u obou přátel vyplouvají jejich rozdílnosti.

Tahle série na mne vyskakovala z různých stran už nějakou dobu a když ji KD nabízely ve slevě, rozhodlo to a koupila jsem ji tatínkovi k narozeninám. Protože se mu líbila, půjčila jsem si první díl na dovolenou, abych po 2 dnech byla v polovině knihy a proklínala se, že jsem si nevzala i dvojku. Nikdy si ovšem nezahrávejte s knižními bohy, protože to dopadlo tak, že po 4 dnech jsem se vracela domů s nemocným dítětem a získala tak kupu času pro čtení.

Musím vyzdvihnout nejen zasazení do období před a během první světové války, které pro mě u knihy s nálepkou „fantasy“ bylo hodně netradiční, ale zejména autorem vybudovaný svět. Myšlenka enkláv, jejich fauna, pojetí magie, hlavní aktéři příběhu i vedlejší postavy, rozpolcenost hrdinů mezi přátelstvím, národností, politikou a velkými dějinami, které řídí jejich pohyby na šachovnici… Svůj díl jistě odvedl i překladatel a velmi oceňuji slovníček a vysvětlivky na konci knihy (to už se dnes moc nevidí).

S odstupem času se už nedovedu podrobněji rozepsat ke každému z dílů, a tak jen ve stručnosti:
- Víc než Samarin mi byl sympatický „alchymik“ Rudnický. Toho jsem si představovala jako toho vousáče z obálky a měla tak velký problém s ilustracemi v knize, byť ty zřejmě více odpovídaly duchu doby.
- Oceňuji autorem prezentované reálie, které krásně dokreslují ducha doby a podprahově vytvářejí ty správné kulisy. Je znát, že Przechrzta je historik, ale jen málokdo umí svoje rešerše do knihy vetknout tak, aby to nebylo do očí bijící a nekřičelo to: „Tohle všechno jsem musel naštudovat a teď to tu za každou cenu prodám!“
- Cením si i zasazení do Polska, jehož dějiny znám jen povšechně, a tak to pro mne i tímto bylo nové a poutavé.

9 08.10.2024

Pokud bych měla hodnotit jako samostatnou knihu, bylo by hodnocení nižší. Jelikož se ale jedná o "doplňkový" titul k Alespoň prozatím, bylo by nefér nehodnotit v návaznosti na příběh Mariny. Podotýkám to, co zdůraznila sama autorka v úvodu, že znalost AP je pro čtení příběhu z pohledu Jakuba nezbytná.

Zprvu mi dělalo problémy se začíst, a to i kvůli četnějším přepisům messengerové konverzace. Ne, že by nebyly vtipné, ale jen mi těch pár vět na stránce přišlo - oproti klasickému textu - trochu jako podvod :-). Nicméně výměna zpráv mezi Jakubem a jeho nejlepším kamarádem (a možná trochu i crush - i když samozřejmě jen platonicky, chlapsky a v kamarádské rovině :-D) byla vtipná a pěkná.

Celkově jsem měla přečteno velmi rychle. Některé události, které by mě zajímaly víc, autorka vzala vcelku hopem. Řadím se proto k těm, kteří si čtení sice užili, ale vlastně jsou trochu nespokojení a chtěli by víc, třeba právě příběh Tomáše a Anny. Nebo pokračování o tom, jak se všichni sešli v Praze.

5 08.10.2024

(SPOILER) Moje třetí a jejich první kniha od YA.čtu, s odvážným rozsahem kolem 350 stran (a ano, písmo je zde opravdu drobné). Zprvu se mi moc nelíbila malůvka na ořízce, ve stylu drobných obrázků na přebalu knihy, ale když mi došlo, k čemu se to všechno váže (včetně jednoho srdíčka prostřeleného šípem), vzala jsem ji na milost. Jen škoda, že kniha z knihovny je zatavená v obalu, takže mapku lze otevřít jen velmi obtížně (ona ale k orientaci v ději až tak nezbytná není), a že vzadu je přelepená obřím čárovým kódem. (Jak mám libereckou knihovnu ráda, zde musím smutně pronést, že to šlo nalepit i jinam.)

Pokud bych měla něco vyzdvihnout, tak je to styl autorky a jazyk, jakým je kniha psaná. S ohledem na to, že je AS mileniálka, je to opravdu dobrá práce. Když mi bylo náct, tak jsem romány pro dívky nečetla, Rudolf mě nezaujal vůbec a Lanczovou jsem objevila až na VŠ a už tehdy na mě reáliemi 90. let působila jako retro. Těší mě proto, že pro současné náctileté existuje současná autorka píšící současné knihy. (Kvůli zasazení do konkrétní doby možná jednoho dne taky budou působit jako retro?) I když náct už mi není nějaký ten pátek, příběh se mi líbil a vykřesal ve mně vzpomínky na moje první lásky a zamilování, včetně toho pocitu neuvěřitelnosti, že cit je opětován a vyvolená bytost jeví taky zájem.

Přesto oproti ostatním knihám vydavatelství jednu hvězdičku srážím. Předně mi nepřijde, že by období corony a nouzových stavů bylo reflektováno tak, jak si ho pamatuji, a to včetně délky doby různých vládních opatření (nebyla jsem na střední, ale nouzový stav skončil dřív než v červnu). Coronavirus tvoří kulisu příběhu, ale je reflektován spíše okrajově, zcela chybí vypjatost a polarita společnosti co se týkalo názorů na nošení roušek nebo později očkování. (Marina plánovala s kamarádkou vycestovat, ale „povinné očkování“ a prokazování se certifikátem zde úplně chybí.) Za mě to tedy úplně svědectví o té době není, na druhou stranu ale uznávám, že pro knihu to až tak důležité nebylo a možná by ji to zbytečně hyzdilo. (Doteď mám pocit, že roušky, očkování, povinné testování a další v lidech vyhrotilo emoce a zejména pokud měl někdo opačný názor, jedno zda byl zastáncem nebo odpůrcem, šli ihned do přímé agrese.)

Každopádně některé situace v návaznosti na dobu, kdy se děj odehrává, mi na knížce přišly nereálné. Stejně jako to, že by hrdinka náhodou měla na chatě maturitní šaty (o otcově a Václavově kostýmu nemluvě) nebo že by teprve ve svých 17 letech prožila první orgasmus při autoerotice. Nemluvě o tom, že obě rodiny bydlely vedle sebe dost dlouhou dobu, aby nějaká neformální sousedská komunikace proběhla dřív než v době corony.

Byť oba (zejména on) udělali mnohá ukvapená rozhodnutí, Marina i Jakub na svůj věk překvapivě velmi vyspěle analyzovali vlastní pocity a vnitřní motivaci a dokázali o nich mluvit. To neumí leckterý zralý dospělý :-). Jakožto dospěláka mě trochu iritovalo i to, jak vedlejší postavy v podání dospělých zcela ignorují, že se jejich děti toulají kdovíkde, a tak si žádná z nich nevšimla, že jejich děti tvoří pár. (Ano, kniha je psaná pro teenagery, kteří tohle asi vnímat nebudou, mně jakožto rodiče to lehce iritovalo. A to i s ohledem na to, že při prvním nouzovém stavu se všichni báli tak, že nosili roušky i když byli v lese úplně sami, takže by mě spíše zajímalo, kde se moje dcera celé dny toulá a s kým.) Kdybych knihu betovala já, tohle by byly moje zásadní připomínky, nicméně uznávám, že většina výtek zde uvedených se zrodila právě proto, že svým věkem nejsem cílová skupina. Kdybych byla mladší, tak by mě nic z toho zřejmě nenapadlo a vypálila bych plný počet hvězdiček. Protože napsané to bylo fakt dobře a čtivě, postavy (včetně vedlejších) byly sympatické, u knížky jsem se nenudila, její čtení mě bavilo a Marině jsem fandila. (Co 5 z 10 od Davida, já se v nějakých 16 letech na ulici od kolemjdoucích mladíků dozvěděla, že jsem 3 z 10…)

Plus: Coby Liberečáka mě bavilo, že se kniha odehrává v sousedství v Českém Ráji, i když Liberec tu byl jen zmíněn v návaznosti na nákup v Makru. A protože netuším, kde všude jsou v regionu lukostřelecké oddíly, představovala jsem si, že Jakub chodí trénovat „k lukostřelcům“ u nás, což je coby kamenem dohodil od našeho domu.

P.S.: Doslov autorky na mne silně zapůsobil. V kapse pořád žmoulám drobné, ale svůj los jsem si pořád nekoupila. Mám?

8 07.10.2024

(SPOILER) !!! POZOR, i když neurčité, komentář obsahuje MOŽNÉ SPOILERY !!!

Druhá zkušenost s YA.čtu a mohu říct, že já tedy rozhodně YA.čtu a číst budu. Páni... dočetla jsem před chvilkou, takže je to všechno čerstvé, a protože nechci převypravovat děj a prozrazovat, mohu konstatovat alespoň tohle: krásně vizuálně zpracovaná kniha (jen motýlci po stranách textu + číslování stránek na okrajích po stranách a ne dole, jak jsem zvyklá, mě dost dlouho rušili), ale především dobře napsaný příběh (Vážně autorce před vydáním nebylo ještě ani 19??? Smekám!), krásný jazyk, stylistika, promyšlená kompozice knihy - kterou by člověk vlastně mohl po dočtení začít číst znovu a plynule navázat, nebo by ji mohl číst "na přeskáčku" časových rovin, tedy tak, jak byla napsaná, anebo si přečíst jen kapitoly arabsky číslované a pak ty očíslované římskými číslovkami, nebo naopak, a příběh si složit chronologicky. Jako... WOW. Jistě bych dokázala najít nějaké výhrady, a možná se objeví, až si dojmy trochu sednou, ale v danou chvíli jsem opravdu nadšená a - teď se budu opakovat - obdivuji autorku, že v raném věku dokázala napsat něco takhle vyzrálého a (kompozičně, stylisticky, jazykově...) propracovaného. Jistě za ní bude stát i tým YA.čtu, který odvedl svůj díl práce, ale i tak...

Mimochodem: Zásadně čtu i předmluvy autora, doslovy či poděkování, protože to mám stejně jako v kině - zaplatila jsem si celý film, takže zhlédnu i titulky, a stejně tak - zavázala jsem se přečíst celou knihu, a tak si přečtu i poděkování a tiráž. (Teď kecám. Vydavatelské údaje čtu tak ve 2 případech ze 100.) A kdybych to měla zhodnotit, ono i to poděkování je vymazlené a promyšlené, stejně jako zbytek knihy :-).

Ač jsem svým rokem narození spíše Old Adult, kniha se mi líbila, příběh mě vtáhnul a s blížícím se koncem byly momenty, které mi vháněly slzy do očí (za mne zejména závěrečná scéna s Beou). Cynicky nevěřím, že by někde byli takoví klaďasové jako Robert a Damián, ale lidsky chci věřit tomu, že ano, a vlastně v dobré konce doufám a i když všechno křičí, že nebudou, chci, aby byly. Při čtení jsem si říkala, že "až tak moc se Cilce nestalo" - aniž bych to chtěla bagatelizovat, jen jsem se při čtení anotací a komentářů bála mnohem horšího a varování na knize mým dobrým pocitům nepřispělo. O to víc mě zabolelo, co se stalo dál, i proto, že jsem v podobné situaci byla taky a taky byla naprosto paralyzovaná. Ale jinak jsem neměla tendenci si do příběhu cokoli projektovat ze své zkušenosti a Cilčin příběh vnímala sám o sobě. Jako rodiče mě pak zasáhly ani ne reakce hrdinčina otce, které byly na facku, ale tak nějak jsem je čekala a brala to tak, že byl schválně takhle napsaný, jako spíše rodičovská bezmoc a fakt, že máma a táta dlouho nevidí či úmyslně přehlížejí, že se něco děje, a pak, když by to chtěli řešit, jsou naprosto bezmocní. O tom, že v případě gymnázia, kam Cilka chodila, selhaly všechny další dospělé autority, nemluvě.

U nás v knihovně je zařazena v dětské sekci a mně by zajímalo, jak na ni nahlíží dětský či mladistvý čtenář, který ještě v životě nenarazil. Ač pro někoho příběh asi vyzní mravokárně a v knize uvidí hlavně varovně vztyčený prst, souhlasím s tím, že jde o důležité téma a že kniha za přečtení rozhodně stojí. Na přidané hodnotě (a tady se i já začínám vracet na začátek vlastního komentáře) jí pak přidává to, jak je napsaná.