tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Včera konečně dočteno, po mnoha a mnoha letech znovu. Jak jsem se již chlubila, knihy jsem si pořizovala v novém vydání od Albatrosu s ilustracemi od Jiřího Gruse. Ty jsou opět velmi zdařilé, i když opět obsahují drobné chyby (třeba když Dabinel drží v Opuštěném dvoře dva špalíky tlustých svíček a my přitom víme, že šlo o svíčičky tenké). Co ovšem musím veřejně a důrazně zpranýřovat je redakční práce Albatrosu u všech tří knih Stínadelské trilogie. Zapomenuté uvozovky, čárky či sem tam překlep byly v každém díle, třetí mi však přišel ze všech nejodbytější. Asi na 4 místech v knize je slovo "líp" psáno jako "lip", chybí zde uvozovky a na jedné jediné stránce (!) je asi 4x namísto "i" ve slovese napsaný vykřičník. Za absolutní výsměch pak považuji zvolání: „Žlutá je barva našel!“ s L na konci Přitom jinak jsou ty knihy velice pěkně udělané, tištěné na příjemném papíře, mají všechno, aby se dobře četly (a třetí díl má dokonce opět látkovou záložku). Redaktor by se měl čtenářům pokorně omluvit a Albatros by jim měl vrátit peníze, nebo aspoň nějakou jejich část!

(V tomto kontextu se mi příliš nechce do pořizování dalších Foglarovek, které u Albatrosu postupně vychází, i když jsem zvažovala, zda si je do sbírky nepořídit.)

Po přečtení některých komentářů níže musím souhlasit s tím, že RŠ tentokrát dělají mnoho kontroverzních kroků, kterých si zřejmě byl vědom i sám autor, neb je vzápětí nějak vysvětlí, odůvodní a chlapci se i omlouvají (uzmutí hlavolamu Rejholcovi ve sklepě, míchání se do Dratušových věcí, samotný boj s výrostky v Kocouřím hrádku). Pro dospělého čtenáře to jsou zkrátka Rychlé šípy se vším všudy, nikdy se nemýlící, a i když dělají něco, co se s jejich zásadami úplně neslučuje, morální imperativ to vždy zachrání. Zde je namístě položit zajímavou a stále nezodpovězenou otázku, jak Jestřábovy knihy vnímají ti, co je četli až jako dospělí, tedy nikoli v onom magickém období, kdy jeho příběhy mají takovou moc. (Ano, mám zrovna rozečtené Evangelium podle Jaroslava Foglara.)

Co se příběhu týče, znalcům Rychlých šípů asi netřeba představovat. Přemýšlím, kolik mi bylo, když jsem tento díl četla poprvé, ale byla jsem už relativně velká. Přesto mě to napětí kolem tajemství Velkého Vonta neskutečně drásalo a pořád jsem netušila, co to je. Autor neustále natahoval a prodlužoval, a když pak došlo k odhalení, pamatuju si, jak to na mě silně zapůsobilo a při pozdním nočním čtení mě mrazilo. Jak já si nadávala, že jsem si to nepřečetla až další den za světla! A pamatuji si, že když jsem knihu půjčovala kamarádce, ona pasáž ji rozhodila naprosto stejně a v šoku a fascinovaném znechucení citovala Cizincovy výroky. Debatovaly jsme tenkrát, co měl Foglar za problém, že toto do svých knih cpal, a tohle nám přišlo jako to nejvíc nejhorší – a to mě občas ještě dnes při větrných nocích děsí přízrak pomateného Derneta z Chaty v Jezerní kotlině.

Coby pravověrnou Vontku mě více než těšily opisy Stínadel, v nichž přibyly některé nové ulice, ale hlavně spatření onoho „modrého zázraku“, který dokonce ani někteří místní doposud neměli možnost zahlédnout, ale my jím symbolicky zakončili celou trilogii. Ta končí více než optimisticky. (Rozhodně lépe než druhý díl, kde – jak správně píše @Pytlík – Foglar píše o nezdravosti celé čtvrti a vyslovuje naději na její zbourání. Hanba! Přivázat autora k židli a krmit ho panádlovou polívkou od Hojerů!) Těší mě i to, že ač mnoho pokračovatelů z Oty Losny dělá největšího losera mezi Velkými Vonty, zde se mu od samotného Foglara dostalo rehabilitace, zadostiučinění a konečně může všem prokázat svoje kvality, o nichž RŠ, Vláďa Dratuš ani my čtenáři nepochybujeme. Při jeho krátké inaugurační řeči i slzička ukápla.


Jelikož jsem více než úchylná, nejenže od léta nosím žlutý špendlík (a to i v práci, i když mi to kazí outfit), ale ze všech tří knih jsem si v průběhu četby vypisovala jména, stínadelský místopis a pomístní názvy. Dnes si hodlám v klidu vzít k ruce mapu Stínadel od Pavla Čecha a hezky se v ní porochňat a porovnat svoje vývody s těmi jeho. Žlutá je barva naše!

13 11.12.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Ilustrace byly velmi podařené a Lomová mě přesvědčila, že umí. To jsem věděla už dávno, její Anča a Pepík patřili mezi moje top ve Čtyřlístku, ale nyní už s jistotou vím, že umí i pro dospělého čtenáře. Kresba byla detailní, zejména stará Praha mě uchvátila. Bohužel příběh jako takový mě příliš neoslovil, i když vnímám jeho poselství a po dočtení jsem cítila smutek za Čerwuiše, vytrženého z původního prostředí, nakročeného mezi dvěma světy, ale nepatřícího ani do jednoho. A cítila jsem i nostalgii po dobách, kdy ještě na světě byly bělochem nedotčené kouty přírody. Velice zajímavý je závěrečný doslov obsahující Fričův životopis - neměla jsem ponětí, že ve světě téměř není známý, měla jsem za to, že šlo o jednoho z našich významných "etnografů" (v uvozovkách proto, že on by se tak asi nenazval). Zajímavé, že jeho potomci žijí na dvou kontinentech - a potěšující, že se setkali.

5 11.12.2023

(SPOILER) I této přečtené knize dlužím komentář, a tak napravuji. S ohledem na časový úsek, který od dočtení uběhl, to tentokrát budou jen takové střípky úvah:

!!! POZOR SPOILERY !!!

Je to k pláči, když s sebou celý den taháte v opravdu těžkém batohu dvě knihy, protože víte, že jednu dočtete, a potřebujete něco na zpáteční cestu. A když pak k tomu okamžiku dojde, zjistíte, že jste si namísto druhého dílu vzali třetí :-)

Druhý díl přináší další prvky, které pro čtenáře dělají Stínadla Stínadly. Ať jde o různé party včetně Uctívačů ginga, anebo postavu tajemného Široka. (Jak mně se líbí Čechovy komiksy!) Velká škoda odbyté redakční práce u textu knihy. Rychlé šípy se staly neživotnými, opět chybí nějaké uvozovky a redaktor na jednom místě z Jarky udělal Jirku a ze Šmejkalovy ohrady Smejkalovu. Kniha opět obsahuje dárek (omalovánky – Obrázky ze Stínadel), zato chybí látková záložka a desky si opět zaslouží celofánový obal. Opět ale musím konstatovat, že nové vydání se mi líbí, Grus umí a znovu též souhlasím s Typomilovými závěry a hodnocením. Jen několik výhrad: RŠ mají na obrázku nakreslená švihadla viditelně křížem přes tělo, ale z textu víme, že „Fred s Ryškou a Křivákem je užasle pozorovali. Těch lan si předtím nevšimli. Rychlé šípy je měly omotána tak pečlivě a úhledně, že lanka vypadala jako opasky, pokud ovšem vůbec byla pod teplákovými bundami vidět.“ I stínadelské ulice mi na některých ilustracích nepozdávají, přijdou příliš široké a světlé, nekorespondující s popisy úzkých, temných a zakroucených uliček, často jen mezer mezi dvěma domy. Viz kupříkladu dvoustránková ilustrace s Červenými schody, ale i jiné.

Taktéž jsem si poprvé všimla jistých nesrovnalostí v samotné knize, např. když RŠ jdou Rezavým klíčům odevzdat svůj nález a ptají se jich, zda znají Široka: „Znáte Široka? Slyšeli jste už o něm? Jistě ano!“ (s. 173) Jistěže ano, Mirku, když to byl právě Široko, kdo z klubu „odvedl“ Emila Hačiříka Hlavně mě však zarazil údaj, který jsem vždy přehlédla nebo si ho vykládala jinak, a to odhalení Širokovy identity: „Víte, kdo jsem? Jsem předchůdce posledního Velkého Vonta! Toho, který chtěl předat Losnovi Velké Vonství po Losnově vítězném zápase s Mažňákem.“ (s. 250) Nevím, jestli za to může Jan Tříska, ale vždycky jsem si myslela, že Široko = Losnův předchůdce, a v tomto mém názoru mne podporovaly též knihy jiných autorů (Velinský, Griffin), kteří ho titulovali jako Nekolu. I jsem se musela podívat do svého vydání z 90. let a fakt to tam je. Žila jsem v bludu!!!

Při čtení jsem musela polemizovat s Griffinem, který RŠ do Stínadel posílal jako na trh a hoši tam trávili snad víc času než na Druhé straně. V 2. dílu původní trilogie je však uvedeno: „Loňský rok byli ve Stínadlech několikrát, před několika dny už také zase jednou – ale ani tolik výprav je nedovedlo zbavit pocitu stísněnosti. Dostavil se vždy, jakmile překročili Rozdělovací třídu a vstoupili na území Stínadel, té nebezpečné a podivné čtvrti města.“ (s. 48)

Coby pravověrné Vontce, charakter Rychlých šípů mi přišel poněkud vratký, když po přečtení vzkazu, který ale podle práva patřil Rezavým klíčům, šli chlapci vykopat kroniku na Červené schody. A vůbec jejich potřeba sjednocovat Stínadla a měnit poměry – to je přece všechno záležitostí Velkého vonta a Rady! (s. 234: „Čeká nás tolik důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla! Uklidnit je, uspořádat! Musíme do toho! Musíme!“) Jako dospělý čtenář jsem tíživěji vnímala i Bublinův skon. Proč se hoši do Stínadel nevydali dříve? Proč se nemohli domluvit se Žlutým květem dřív? Sami zpětně litovali, že kronika neměla takovou cenu A ač sami obviňovali Daneše a jeho partu z toho, že Bublinu vnímají jako obyčejné zvíře, nechovali se tak k němu i oni sami? Možná to zrcadlí období, v němž se příběh odehrává, kdy lidé nechovali takové sentimentální city k mazlíčkům, ale kdykoli tyto pasáže čtu, je mi to velmi líto. Z pohledu Druhé strany nerozumím rozhodnutí pejska pohřbít ne na nějakém jiném místě, např. spjatém s výlety, ale ve Stínadlech.

A bacha, na rozdíl od Čechovy mapy, domnívám se, že Bekov a Tovární čtvrť jsou jedno a totéž!

Konečně se dostávám k dlouho odkládanému komentáři. Zrovna Šípům bych ho nerada dlužila.

Coby pravověrný čtenář Foglara, Záhadu jsem samozřejmě četla mnohokrát. K letošnímu čtení mě přimělo zjištění (objev), že Albatros knihu vydal nejen ve sběratelském vydání (kéž bych byla bohatá!), ale i v novém kabátku s ilustracemi zcela nového kreslíře, než jsme byli dosud zvyklí. Komiksy a Záhada jsou pro mě nerozlučně spjaty s Fischerem, Čermák z mého pohledu nemá žádnou osobitost a jeho chlapecké postavy jsou jedna jako druhá. Albatros vsadil na Jiřího Gruse a neudělal chybu. Ke koupi mě nakonec přiměla recenze na Typomilových stránkách. Kdo četl Záhadu Velkého fonta, ten ví, že dotyčný pán je tak trochu samožer :-), ale je znát, že s předlohou je dobře obeznámen a chová ji, byť ji dokáže i znevážit, v úctě. A s ohledem na to, že Gruse především vychvaluje, rozhodla jsem se do toho nakonec jít.

Děj knihy asi netřeba představovat, za sebe tedy mohu uvést jen dojmy z nového vydání: Fakt se povedlo. Jak mám většinou knihy spojené i s vizuální stránkou, a mám-li něco načteno, nedělá mi dobře, když to najednou čtu v jiném provedení (viz např. Chata v Jezerní kotlině, kterou jsem si koupila kvůli ilustracím od Čecha a ve finále mi to nesedlo a příště budu číst pouze své vydání od Olympie z 90. let), tak tady mi to vůbec nevadilo. Albatros lehce odbyl redakční úpravu, v textu mě překvapilo, že Rychlé šípy byli životní, ale překlepů či chybějících uvozovek tam bylo pomálu. Celkově je kniha moc hezky udělaná, od použitého papíru, přes velikost písma, obrázky i drobnost v podobě látkové záložky :-). Bonusem je do knihy vložený dárek – úryvek z Griffinova Poselství ze Stínadel. (To jsem četla a zas tolik odvařená jsem z něj nebyla.) Jen mě mrzí, že i desky jsou jakoby z recyklovaného papíru, takže kápne-li na ně tekutina, tak je to poškodí.

Byť souhlasím s Typomilovými výtkami (kupř. chybějící žluté špendlíky Vontů či dřevěná podlaha Tleskačovy kůlny), Grusovy ilustrace jsou opravdu zdařilé. Pokud bych měla vytknout něco zásadního, tak jen nové pojetí Otakara Losny, kterého mám v hlavě ve Fischerově verzi, které odpovídá i Foglarova charakteristika, že neměl pěknou, ale zajímavou tvář (parafrázuji). Nového vydání jsem se trochu bála kvůli úpravě některých pojmů oproti originálu, ke kterým Albatros přikročil, aby se kniha přiblížila současnému čtenáři. Sama jsem si však ničeho výraznějšího nevšimla, ba dokonce Tam-tamy jsou stále prodávány za desetník, což u dnešních dětí může vyvolat různé otázky :-). Za sebe tedy doporučuji nejen těm, pro které jsou RŠ nové, ale i těm, co k nim mají nostalgický vztah, četli je v dětství a třeba je už doma v nějakém starším vydání mají.

Nu a protože jsem úchyl, nejenže jsem ještě před prázdninami začala opět v klopě nosit žlutý špendlík, ale začala jsem si z knih vypisovat stínadelský místopis a porovnávat jej s Čechovou mapou Stínadel.

18 05.12.2023

(SPOILER) Když jsem se dozvěděla, že Shusterman napsal další knihu, naplnilo mě to velkým nadšením. Když jsem zjistila, že ji bude prezentovat v Praze, dokoupila jsem si všechny jeho knihy, které jsem předtím četla z veřejné knihovny, a vypravila se na autogramiádu. Jak z té akce doteď mám velmi rozporuplné pocity, ani z Kosení nejsem kdovíjak odvařená. Asi se budu ve zdejších hodnoceních vymykat, ale jak Shustermanovy knihy miluji, když jsem Kosení dočetla, smutně jsem konstatovala, že bych se bez něj i obešla a že kdyby nevyšlo, až taková škoda by to nebyla.

Před samotným čtením jsem si dala re-reading celé Smrtky, abych si oživila postavy i události, a ač jsem si příběh pamatovala velmi dobře, stejně mě to zase celé dostalo. Musím však konstatovat, že pro čtení Kosení není znalost série nezbytná. Pro čtenáře je dobrá tím, že ví, do jakého světa se vydává a jaké jsou jeho zákonitosti. Ve většině povídek však vystupují postavy neznámé a důvěrná znalost Citry, Farradaye či Rowana není nutná. Kdo však trilogii zná, ten se lépe zorientuje, ocení osudy C. s. Currieové a vychutná si i různé více či méně skryté narážky v textu.

!!! POZOR SPOILERY !!!

PRVNÍ ŠVIH: Nejsem na poezii, takže tohle mě hned v úvodu úplně nedostalo :-). Obsahově to není zlé a když to byl jediný text, do kterého hlavní autor nezasahoval, tak na tom něco bude, jen já se asi úplně nedokážu vžít do pocitů Smrtky - ostatně při čtení knížek jsem ani nikdy neměla potřebu se do Smrtky stylizovat.

IMPOZANTNÍ: Za mne trošku zklamání, čekala jsem tak nějak víc. Vyznění povídky na mě působilo tak, že Currieová vlastně bývalou vládu pokosila jen proto, aby se jí „zasloužilé“ Smrtky přestaly posmívat. Velkým zklamáním pro mě byla i informace s obarvením copu, žila jsem v bludu, že Marie měla stříbrné vlasy od přírody.

OD ZVÍŘAT RADĚJI DÁL: Řadím se k těm, kteří by tuhle povídku klidně vypustili. Ne, že by byla napsaná blbě, to ne, ba dokonce jsem stále čekala, co se z toho vyvrbí a byla napjatá. Ale ústřední Smrtka zde není příliš ctihodná, spíše pro smích, a závěr celé povídky to jen potvrdil.

NEZVEDENECKÁ ULIČKA: Ač mě povídka v průběhu moc nebavila, samotný závěr a odhalení Mámy se mi líbil moc. Přestože v textu vůbec nefiguroval, já toho Nimba prostě miluju.

MARSOVSKÁ MINUTA: Asi jsem trapně přízemní a od Kosení, i když jsem věděla, že je to něco nového a jiného, jsem očekávala hlavně shledání s postavami, které mi jsou známé - tahle povídka se mi líbila nejvíc. Možná i proto, že hlavní aktér zde není jednoznačně a prvoplánově záporný, a že to, co udělal, bylo sice masové a zdrcující, ale rozhodně to tak nezamýšlel. (Anti)Hrdina je tady komplexnější, trochu zneuznaný frustrát, ale rozhodně lidštější než karikatura ze třetího dílu. (Kdo z nás někdy nežárlil na oblíbenějšího spolužáka, který je flink a úspěchy k němu přichází samy?) V textu také hodně narážek na trilogii, třeba Xenokratova zmínka o tom, že se ve své róbě nehodlá koupat aj.

SMRTELNÉ PLÁTNO: Velmi pěkná povídka a zajímavý námět. Čtenář se stává svědkem konce jedné éry a nástupu nové.

CIRROVÉ: Protože mojí nejoblíbenější postavou je Nimbus, a jelikož jsem čekala návrat ke známému, další povídka, která mě potěšila. Včetně nenápadné narážky na Lorianu a Joela. Smrtka Morrison konečně jednou udělal něco pořádně :-).

ANASTASSIN STÍN: Pro mě trochu zbytečný příběh, včetně informace o tom, jaký typ se líbí Citřinu bratrovi.

VYTRVALOST PAMĚTI: Jako příběh zajímavé, nicméně Smrtka Dalí mi byl vyloženě protivný. Jak padlo i v jiném z komentářů, povídkový formát má ten nešvar, že na takhle malém prostoru si člověk nevytvoří k postavám takovou citovou vazbu. A ty způsoby jeho kosení??!

SEZNÁMENÍ A SMRT: Smrtka Boo se v této knize zařadila mezi další, které v cechu považuji za naprosto malicherné, zbytečné a rozhodně neodpovídající vznešenému obrazu Smrtek tak, jak ho Shusterman budoval v původní sérii. Pro tetičku muselo být velmi zdrcující zjistit, že i hlavní sekáč zarytě trval na tom, že šlo o sebepokosení, a že ji vlastně nikdo nemá rád. Přesto jsem si z povídky neodnesla nějaký hlubší prožitek.

SPÁT, SNAD I KOSIT: Tento příběh řadím mezi ty v knize nejlepší. Zajímavý námět, který umožňuje zapojit velké množství nápadů a těžit z něj víc a víc, aniž by se vyčerpal.

TEMNÁ OPONA ZVEDÁ: Pro některé fanoušky asi světýlko na konci tunelu, pro mě spíše frustrace. Jednak se nikdy nesetká se svou láskou, a pak to vlastně technicky není ona

Jak jsem si myslela, že Shusterman nemá slabou knihu, tahle mě nenadchla. Možná časem a při dalším čtení změním názor, ale po dočtení jsem spíš zklamaná než nadšená. Nápady mnoha povídek mě zaujaly, ale jak chyběl nějaký jednotící prvek (pominu-li, že jím je zasazení do universa Smrtky), nijak zvlášť ve mně nerezonovaly. Pro skalní fanoušky zřejmě must have, ale já sama ale vím, že se velmi pravděpodobně ke Kosení nebudu vracet tak často jako k románům. Tam Shusterman vynikl v celé své síle a možnostech, za mne mu povídkový formát příliš nesvědčí.

8 05.12.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Vyrůstala jsem na Anče a Pepíkovi, takže Lomová pro mě není zcela neznámou veličinou. Komiks na mě vyskočil v Levných knihách a zaujal, takže jsem ho na prodejně rovnou koupila. Kresbu / malbu / další techniky nedokážu úplně docenit, ale styl ilustrace se mi líbil, včetně odlišení časových rovin či snů, které měly jemnější kontury. V ději jsem se v jednu chvíli trochu ztratila (bazén a zápletka s mrtvolou), ale poměrně rychle se zase chytila. Děj zaujal, setkání se slavnou osobností pobavilo, ale ten konec... minimálně jen za ten dávám jednu hvězdu dolů.

Velmi zajímavá je historie vzniku komiksu i to, že poprvé byl vydán ve Francii.

11 02.12.2023

(SPOILER) Nimbus: "Nikdy jsem netvrdil, že jsem bůh. Jenom se bohu podobám."

Přečteno... podruhé. A pořád si myslím, že tahle kniha je z trilogie nejlepší. Na Postavách je k tomuto světu několik "anket", z nichž jedna cílila na pořadí oblíbenosti jednotlivých dílů. U mě je to: 3 - 2 - 1. Smrtka byla první a vyvolala zájem o Shustermanem vytvořené universum a o pokračování příběhu, čímž by si první místo jednoznačně zasloužila. Když se ale zamyslím nad příběhem, jeho vyzněním, jak se vše vyvíjelo, kde bylo nejvíc překvapení a zvratů, tak za mě jsou top Zvon a Nimbus, jehož konec (Trvalka + nezvedenci) mě dostal i podruhé. Další ankety se ptaly na to, jakého historického patrona bychom si vybrali jako smrtka, jakou barvu róby, jaký by byl způsob našeho kosení či zda bychom chtěli být obyčejnou řadovou smrtkou, podsekáčem nebo vrchním sekáčem. Co se otázky na oblíbené postavy týče, za mě je jednoznačně tou nejlepší a nedojemnější postavou Nimbus. Jeho vyznání vůči Greysonovi, bezbřehý údiv a radost nad tělesností a skutečnost, že se toho všeho vzdal... Z literatury znám mnoho ušlechtilých postav, ale tahle je z nich bezkonkurenčně tou nejdokonalejší. Při druhém čtení mě zaujaly smrtky - zakladatelky a vcelku doufám, že autor splní své předsevzetí a napíše příběh i o nich. Přiznávám, že až nyní mě pořádně trkly některé narážky ze ztracených stránek smrtky da Vinciho, z nichž vyplývá, že to byla smrtka, kdo položil základy tonistické víry (uctívání ladičky, jež vydává tón Gis / As či velká resonance). Všechno to do sebe krásně zapadlo a nemohu než - podruhé a znovu - před autorem smeknout.

10 25.11.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Přečteno v rámci re-readingu a je zajímavé, jak na mě postavy - i když jsem to už četla a děj si pamatovala - působily stejně, zejména jistá tíseň z umělé inteligence Nimba. (Asi je to tím, že nemám vůči AI důvěru, moc dobře si pamatuji, co dokázal Skynet v Terminátorovi, a tak jsem do vnímání Nimba promítla svoje postoje a skepticismus. Přitom - pokud na tomto místě mohu spoilerovat i ze třetího dílu - Nimbus je mojí NEJoblíbenější postavou z celé trilogie. Mimochodem: autorovou taky.)

Hodně lidí tuhle knížku hodnotí níž než Smrtku, protože už pro ně příběh nemá takový WOW efekt, ale mně se líbí obdobně, protože přináší nové motivy a autor opět čtenáře, který si nabubřele říká, že už ho nic nepřekvapí, něčím dostane. V tomto díle to pro mě byl návrat (a způsob tohoto návratu) jedné z postav, ale pak především samotný závěr s ostrovem Trvalka a Nimbovou reakcí.

10 18.11.2023

Před Kosením, které jsem si koupila v Praze v den autogramiády, jsem se rozhodla dát si re-reading předchozích dílů a vrátila se do světa Smrtky. Od doby, co jsem to četla poprvé, jsem se setkala i s jinými lidmi, kteří knihu četli a Shusterman je dostal do kolen, přestože věkově nejsou YA. Cestou v autě se o Smrtce rozpovídala kamarádka angelikoložka, toho času netrpělivě čekající na třetí díl z knihovny. Během nezávazné konverzace cestou od tramvaje přišla na NS řeč se sousedkou, která pracuje jako knihovnice a s dcerou byly na Humbooku. Jak jsem si myslela, že „to nikdo nezná“, počet fanoušků, kteří dorazili do Prahy, aby si nechali podepsat knihu, mě přesvědčil o opaku a je pro mě důkazem, že je to dobrý příběh. Jistě, coby kritický dospělák mohu rýpat a najít nějaké nesrovnalosti (třeba hloubku a osudovost citu hlavních hrdinů, ač se reálně znali nějakého 3/4 roku), ale protože mám dar při opakovaném čtení prožívat to, co při čtení prvním, tak mlčím a jen chválím. Ačkoli pro mě nejlepší knihou z trilogie je ta závěrečná, Smrtka mi otevřela dveře do dalšího ze Shustermanových světů a já musím zas a znovu konstatovat, že ten pán mě vždycky něčím odrovná a dokáže mi, že nemám načteno tolik, aby mě už nic nepřekvapilo. (Což je pocit, který u knih miluju.) Kdykoli jsem se někomu snažila příběh shrnout a převyprávět, působilo to banálně a neznalé to může zmást. Shustermanovy knihy jsou ale plné i velkého množství hlubokých myšlenek a filozofických úvah a když čtenář chce, tak po jejich dočtení v něm vždy něco zůstane, co ho ovlivní. Jsem zvědavá, jaká poptávka po trilogii bude poté, co ji Spielberg přenese na plátno, a jak moc se mu podaří ctít předlohu.

18 10.11.2023

Moje první kniha od Shustermana, po letech přečtená znovu a pořád stejně dobrá. Zajímalo by mě, jestli Neal od začátku uvažoval o přenesení na filmové plátno, protože kapitoly vždy končí takovým způsobem, že člověk musí číst dál. Kdysi jsme s jednou čtenářkou řešily scénář celotáborové hry s tématem Bez šance a moc by mě zajímalo, jaká byla nakonec realizace. (Když jsem o tom vyprávěla lidem, co knihu znají, shodně se ptali, jaká traumata si táborníci odvezli zpátky domů.) Při čtení většiny Shustermanových v ČJ vydaných knih (na Kosení se teprve chystám) jsem si říkala, co má ten chlap za problém, nebo co hrozného musel v životě prožít, že ho napadají taková témata. On sám k tomu na autogramiádě v Luxoru uvedl, že píše o věcech, na které musíte pořád myslet a nemůžete kvůli tomu v noci spát. Co se tématu rozpojení týče, musím mu dát za pravdu. I když na mě kniha neúčinkovala tak mocně jako poprvé, protože jsem si stále dobře pamatovala, co přijde, stále jsem na příběh a jeho aktéry musela myslet. A to nejen proto, že mám doma děti tři, které se někdy mění v upíry pijící krev dvěma dobrým lidem (= svým rodičům), ale přesto si nedokážu představit, co by se muselo stát, abych je poslala na rozpojení a koupila si letenku na Bahamy. Nejsilnějším momentem v knize je pro mě stále popis rozpojení ve sklizňovém táboře Happy Jack, a tím nejdojemnějším příběh o Humphreym Dunfeem.

13 10.11.2023

CITÁT: Nostalgie, to je takový pocit, kdy celá naše bytost ví, že se něco už nevrátí, ale velmi malá část nás přitom cítí, že to někde tajně zůstalo.

Marii Doležalovou jako herečku sleduji od dob Pusinek, v nichž mě její Iška neskutečně dojímala, a její literární počin Kafe a cigárko se mi líbil hodně a stále si v něm příležitostně listuji a lituji, že kvůli Star Dance a pozdějším závazkům nevyšlo pokračování. Když vyšel Jeden kopeček šmoulový, samozřejmě jsem to zaznamenala, ale recenze a komentáře těch, kteří si knihu pořídili a přečetli, mě od kupu i čtení odradily. Když na mě nyní knížka vykoukla n Knihobotu za směšných 15 korun, přihodila jsem ji do košíku, a přiznám se, že jsem se na ni opravdu těšila, i když jsem netušila, co čekat. Po doručení balíku jsem se ihned pustila do čtení a dočetla druhého dne. Celou dobu jsem si říkala, že dám 4 hvězdy, protože je to přece jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině, a to není pro každého čtenáře. Nakonec ve mně ale několik myšlenek natolik rezonovalo, že jsem dala hvězd pět a snad knize trochu napravím pošramocenou reputaci. Za mě totiž za přečtení stojí, i když je to pořád jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině.

CITÁT: Každý člověk má čtyři prababičky a čtyři pradědečky a to jsou příbuzní v čase tak vzdálení, že je často vůbec nepozná, ale zároveň pořád tak blízcí, že příběhy o nich ještě nebyly zapomenuty. Příběhy jejich životů ještě stále existují a někdy stačí jenom se na ně zeptat. () Příběhy vašich rodin totiž ze všeho nejvíc chtějí být předávány dál a nezapomenuty, jen vám je nikdo nikdy nevyprávěl. Třeba proto, že jste byli ještě děti a pak už se na to nějak zapomnělo, protože jste se neptali. A přitom jestli je naší duši něco ze všeho nejblíž, pak jsou to vyprávění o našich předcích. Člověk je až překvapený, jak podobná trápení a radosti to někdy jsou. A jak v nich, jako by vůbec neexistoval čas, vidíme jako v zrcadle sami sebe.

Tuším, že v době vydání knihy se MD narodila dcera Alfréda, a tak knihu vnímám jako neskutečně krásný dárek vlastnímu potomkovi, který se tak dozví o svých pradědečcích a prababičkách, s nimiž už se osobně nesetká. Je to o mně známo, že co se mi narodily děti, mám tendenci hloubat nad osudy vlastní rodiny a svých předků a neskutečně mě mrzí, že jsem se sama na spoustu věcí nezeptala, dokud byl čas. Ač jsem o něco starší ročník než Marie, hodně věcí si z 90. let pamatuji podobně a místy, jako kdyby převypravovala moje vlastní vzpomínky a jejich střípky. (Tamagočiho jsem neměla, takže mi nechcípl, a nemohla jsem nosit gumičky, protože jsem byla do dvanácti ostříhaná podle hrnce.) Jen tedy já před přestěhováním do Liberce bydlela na sídlišti na Stříbrníkách v Ústí nad Labem a nostalgii a po popraskaném asfaltu chodníků, kvítkách modřenců na trávníku u vchodu či hřišti přes silnici, nikdo nevymaže, stejně jako vzpomínky na to, jak sluneční paprsky padaly na zem pod určitým úhlem. Stejně tak mám v hlavě sice trochu zaprášený a popraskaný, ale stále čitelný kinofilm zážitků ze Sosnové (kde se po letech, co jsem se tam jako dospělá šla podívat, všechno nějak zmenšilo): hraní si u bytovek, šplhání na betonovou konstrukci nad popelnicemi a z ní na borovici, co za ní rostla, bojůvky u skály kousek od babiččina domu, jak mi sousedovic Tomík načůral do bábovičky. A na druhé straně pak Mečůvka a lesní jahody od dědy Jindry, které na zahrádce nasbíral jen pro mě, cesty s bratranci a sestřenicemi pro domácí máslo k sousedce pod kopec, zapůjčené holinky od Báji, ve kterých byla díra, nebo vyhraněný spor s mým tatínkem cestou na nákup do Horní Bečvy, který se týkal toho, jestli Opičí král jsem já nebo on.

CITÁT: Jedno je jisté. Všechny jejich činy, které pro nás udělali, jsou v nás. Jejich pozornost, jejich péče a jejich přítomnost ve chvíli, kdy jsme je potřebovali, v nás zůstaly jako odvaha, radost a chuť žít. Žádný čin z lásky, i ten nejmenší, se nikam neztratil, protože v nás zůstal jako láska samotná. Ve skutečnosti nic nikam nezmizí. Ten nejdůležitější obsah našich setkání je pořád v našich životech: láska.

Ano, knížka od Marie Doležalové jistě nejvíc potěší rodinu Marie Doležalové, ale i mně se její zážitky a vzpomínky na rodinu moc líbily a doufám, že jí poskytly odrazový můstek k mnoha dalším rozhovorům s rodiči a dalšími příbuznými. Trochu je mi tedy líto bratrance Standy i ostatních zhrzených nápadníků, to já tedy, když jsem milovala, tak se vším všudy a po Pavlíčkovi ze školky jsem smutnila tak silně, že jsem tři dny pořád bez ustání zpívala jen: „Pavlíčku, Pavlíčku, proč mě nechceš.“ Každopádně Jeden kopeček šmoulový (kterou mimochodem považuji za jednu z nejhnusnějších zmrzlin, hned po melounový) má to veliké plus, že Vás přiměje přemýšlet nad vlastním dětstvím, vzpomínat i se nostalgicky zasnít, a třeba i oslovit ty, kteří ještě žijou, aby Vám zavčasu vyprávěli a Vy si mohli v sobě uchovat alespoň střípky ze životů těch, co tu už nejsou.

CITÁT: Vím, že ve svém srdci jsem pořád se všemi spojená. Protože jediné, co nikdy nikam neodejde, je láska samotná.

P.S.: Doteď, když slyším znělku Willyho Foga, vzedme se ve mně vlna emocí. Písničky z Rosy jsem si musela stáhnout na internetu a sem tam je sjedu, jen sehnat vitacit, abych ho mohla lízat z dlaně, se mi už asi nepovede.

P.P.S.: Pokud si autorka někdy přečte tento komentář, ráda bych ji někdy pozvala na kávu a hodila s ní řeč. O tom, jak jsme si v dnes již neexistující zahradě školní družiny hráli na krvavý koleno nebo o tom, jak se seznámili moji rodiče.

P.P.P.S.: Tati, můžu bejt Opičí král aspoň v těch chvílích, kdy to nejsi Ty?

12 10.11.2023

Četla jsem na doporučení a předně chválím moc hezkou, milou kresbu. Uznávám, že v některých stripech jsem se našla a i když byly třeba trochu přehnané, pobavily mě. Hlasitý smích se sice nekonal (ale já jsem pověstná tím, že se směju především uvnitř), ale líbilo se. Celkově mi ovšem knížka přijde jako zbytečný počin, resp. zbytečný pro někoho, kdo třeba autorku nesleduje a není z ní hotový. V takovém případě koupi doporučuji. Ostatním čtenářům za ty peníze spíše radím výpůjčku v knihovně a teprve pokud to bude ono, tak si komiks pořídit domů. Až tolik mě to neoslovilo.

5 10.11.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Knihu mi dala kamarádka s tím, že ji dlouho nic tak nedostalo. Přiznávám, že mě to bavilo hodně a četla jsem na jeden zátah, ale jednu hvězdu opravdu MUSÍM dát dolů za ty šílené chyby, co kniha obsahuje. Pokud je na vině sama autorka, poněkud to otřásá mojí důvěrou v to, jak ji vykreslil a vychválil přebal knihy. Kupříkladu "pro Boha" namísto "proboha", "sec sakra" namísto "setsakra", "laskání ve vlasech" namísto "vískání", ale i zcela nepochopitelné psaní některých cizích slov foneticky a jiných tak, jak se píší.

Příběh je skutečně možná trochu limonádový, ale při vší té mizérii, s níž se tři hlavní hrdinky musí potýkat, mi to vůbec nevadilo a naopak mi až chyběl happy end týkající se nemocného syna.

Netvrdila bych sice úplně, že při čtení příběhu z druhého a třetího úhlu pohledu se mi vše začalo skládat dohromady a zapadlo to do sebe, nebo že jsem si z toho sedla na zadek, ale myšlenka byla dobrá a uchopení vůbec nebylo zlé. Autorka sice často zdůrazňovala, že jedna situace může být různými lidmi nahlížena a vnímána různě, ale ono to asi neuškodí, protože v reálu si to uvědomuje málokdo. Někomu možná nesedne jistý fatalismus ve smyslu, že nic se nám neděje bez účelu a že to kolikrát vidíme až zpětně, ale mně je tahle životní filozofie docela blízká, takže jsem na to přistoupila a čekala, jak se to vyvrbí.

Přiznám se, že jak mi postava Ludmily nejprve přišla ryze nesympatická, tak nakonec jsem jí tu podzimní love story přála a i zmínka o fících a červených šatech mi přišla moc krásná. Jen tedy Libor byl za mne totálním antihrdinou, s tím jsem nesympatizovala snad ani okamžik.

Ztráta času to rozhodně nebyla, jen škoda těch ohavných chyb.

11 16.09.2023

Po předchozích setkáních s Pavlem Čechem jsem čekala sice trochu víc, ale odešla jsem spokojená. Knížku jsem primárně vnutila synovi, který ji zhltl během chvilky, a pak si ji pořádně a v klidu přečetla sama. Po Dobrodružství Rychlé Veverky (zejm. 5 díl) se nemohu zbavit dojmu, že Čech ty knihy kreslí, maluje a píše hlavně pro sebe, takže nevím, jestli nemám být trochu zklamaná a dotčená. Kreslí, maluje a píše je ale hezky, takže zatím se s tím moje ego vyrovnává a budu je číst a vnucovat svým dětem dál.

Edit: Knížku jsem následně (doslova) vnutila tchánovi, který vyrůstal na Mayovkách a zpětně oplakává svůj sešit s výstřižky z filmů, který coby mladík vyhodil s tím, že ho už nebude potřebovat, a nyní by za něj dal všechno na světě. Vzpíral se, ale nakonec si knihu odnesl a doma přečetl, aby mi ji vracel s tím, že nevěřil, že se mu (dětská kniha) bude líbit, ale líbila, a že jsem měla pravdu.

8 16.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak.

Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město.

Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?)

Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval).

Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel.

Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít.

I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.

15 13.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Další z knih, na které jsem v rámci rezervací v knihovně musela dlouho čekat. Coby fanynku seriálu Teorie velkého třesku mě to bavilo hodně, Olive by klidně na nějaké konferenci mohla v rámci panelové diskuse nebo afterparty v baru potkat Bernadette :-). Jen pokud porovnávám jako externí doktorand humanitních věd, připadá mi, že naše univerzity pro postgraduální studenty nejsou tak brutálním prostředím jako ty americké.

U erotických scén jsou více méně dvě cesty, jak se s nimi spisovatel může popasovat, a to buď psát hodně otevřeně (ale pak hrozí, že se některými použitými výrazy netrefí do vkusu čtenářstva) nebo jinotajně - vybalancovat to je velmi těžké. Zde překladatelka mohla místy volit jiné výrazy (po láskyplné předehře mi sloveso "šukat" přišlo jako pěst na oko) a autorka zase mohla ubrat na explicitě a detailech. (Opravdu jsem nepotřebovala číst o tom, že Adam nasál celý jeden pysk.) Každopádně, i když hodně podrobná, sexuální scéna je v knize vlastně jenom jedna (ale zato dvakrát). Škoda, že knihu hyzdilo několik překlepů a chyb, celkově se hodně povedla - i když Adam z obálky nevypadá jako Adam z mojí hlavy. Jistě, děj obsahuje různá klišé, lásku ústřední dvojice vidí všichni kromě ústřední dvojice a od začátku je jasné, jak to dopadne, ale je to napsané čtivě, vtipně a bavilo mě to celou dobu. Lituju snad jen toho, že záporná postava se odkopala moc brzy a konflikt skončil dříve, než začal.

Zatímco Transcendence, na níž jsem v rámci rezervací také dlouho čekala, mě spíše zklamala, u Hypotézy lásky jsem měla očekávání nízko a byla velice příjemně překvapená. Bavily mne i dílčí hypotézy v úvodu kapitol, které napovídaly, o čem kapitola bude, a bylo znát, že autorka univerzitní prostředí dobře zná. (Na rozdíl od jiných knih, které se sice na univerzitách odehrávají, ale autor spíše potřeboval nějaký dějový rámec než že by se v prostředí reálně vyznal.) V rámci žánru velmi zdařilá kniha - Hazelwood si ji opravdu vymazlila a svojí potřebou psát i něco jiného než akademické texty se mi zařadila po bok Leonarda Hofstadtera a dalších sympaťáků z Pasadeny. I když jsou zde dějová i romantická klišé, a i když je jasné, jak to skončí, zasazení do univerzitního prostředí pro mne bylo něčím novým a suma sumárum, je to milá oddechovka, takže za mne za plný počet.

16 11.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Pokračování:

Hodně motivů a okamžiků v knize mi přišlo přes čáru. Zmlácením děvčat a stínadelskými čerty počínaje, přes Vinšovy hrubé nadávky přítelkyni, anebo jeho pomočení se, které autor rozmázl hned na několika místech příběhu. A ten útok na Fanku? (s. 235) U toho jsem si už jen poznačila: WTF? I když se nakonec ukázalo, kdo byl pachatel prvního, stejně mi to přišlo přehnané a zbytečně surové. Pachatel měl skončit minimálně v polepšovně, ideálně s předchozím psychiatrickým vyšetřením, a nevěřím ani tomu, že by matky kompliců - i s ohledem na to, jak tato událost Stínadly zahýbala - nešly věc oznámit. Když nic jiného, u Foglara bývá zlo po zásluze potrestáno, tady se autor začal soustředit na druhou dějovou linku s požáry a tohle mu uniklo. Ostatně i to žhářství mi přišlo moc a nechce se mi věřit, že by se tato deviace takhle rychle rozjela. Do poslední chvíle jsem tipovala, že pyromanem je otec dotyčného, už jen proto, že se mi nechtělo věřit, že by autor tuhle diagnózu napsal jedné z postav. Pro někoho to možná bude mít wow-efekt, mě to spíše zklamalo. Byť mě potěšil nález jeho hrobu, zklamalo mě i vyprávění kolem smrti Roberta Komoura, to už mi přišlo vyloženě zbytečné a napsané ve snaze propojit věci, které vůbec propojeny být nemusely. (Ale uznávám, že původ mého oblíbence z klubu mě potěšil, neb se považuji za skalní Vontku, a - i když je to téměř nemožné - v průběhu čtení se díky tomu stal mému srdci ještě o fous bližší.)

Je to škoda, protože příběh i autorův styl pro mě měly zpočátku veliký potenciál a myslím, že kdyby mu některé chyby někdo opravil, a on sám se některých věcí vyvaroval, mohlo to být hodně slušné pokračování trilogie. Autor navíc některé věci ponechal otevřené (viz jen původní ježek ležící stále na dně stoky pod sv. Jakubem), takže se může zdát, že třeba ještě něco z tohoto prostředí sepíše. Z pokračovatelů u mne ale každopádně první příčku zaujímá stále nesesazený Velinský a přestávám věřit, že se někomu podaří Poslední tajemství Jana T. překonat.

I když RŠ v knize do Stínadel chodily tak často a tak hladce, jako kdyby chodily na nákup do koloniálu, jistou atmosféru to mělo a při čtení jsem cítila potřebu malovat křídou na zeď ježky v kleci (kterémužto nutkání jsem skutečně podlehla). Už víc jak měsíc nosím v lemu trička žlutý špendlík. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů a já věřím, že mnozí z nich jej skutečně ocení. Pokud se k němu dostanou...

9 11.09.2023

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Budu se opakovat, ale psát komentáře s časovým odstupem od dočtení je na houbeles a kdo to dělá (= já), zasloužil by si nakrmit panádlovou polívkou. Třetí díl Grifinovy nové stínadelské trilogie jsem jako jediný četla v podobě fyzické knihy a hned v úvodu musím vyzdvihnout její úpravu. Papírový přebal (který po dočtení považuji za velikánský spoiler) jsem sundala a knihu četla v krásné plátěné vazbě. Taktéž ilustrace Petra Modlitby jsou velmi zdařilé a klidně jich mohlo být více a na větší ploše - ty celostránkové se hodně povedly, i když mně se asi nejvíc líbí úvodní perokresba. Kniha má i látkovou záložku, což je něco, v čem si rochňám; celkově je vidět, že si Martin Izera s vydáním dál velkou práci. Titul je věnován sběratelům a fandům Rychlých šípů, v čemž vidím kámen úrazu. Kniha vyšla v omezeném nákladu a k většině sběratelů, natož fandů nemá šanci se dostat. Což je veliká škoda, protože jen širší čtenářská základna může poskytnout tu správnou zpětnou vazbu, jestli pokračování za přečtení stojí a jak si stojí ve srovnání s předlohou.

První díl jsem četla jako e-knihu, druhý jsem sice objevila na internetu ke stažení v pdf, ale zatím se nedostala k přečtení. Po přečtení jedničky mi tedy chyběly některé události, ale nebylo to tak fatální, abych se v nových postavách nezorientovala a autor sám některé souvislosti vysvětlil. Od samého počátku se mi líbilo, že Grifin více pracuje s neklubovním životem Rychlých Šípů, ve Stopě Mirek s Jarkou chodí do tanečních a oba mají (skalní odpůrci dívčího prvku se nemusí bát, není to nijak markantní) své dívky. Děvčata hrají roli i v příběhu, byť spíše okrajovou (jedna z postav slouží jako prostředník předávající psaníčka - vzkazy mezi chlapeckými postavami), Velinský s nimi pracoval více. Grifin opět zapojuje i dospělé postavy, z nichž nejplnokrevněji působí kriminalista Vrána. Do knihy jsem se poměrně rychle začetla a do určitého momentu jsem nešetřila superlativy. Jakmile ale došlo k zmlácení Emek, s četbou jsem dlouho otálela a po tomto momentu se více začala soustředit na to, co se mi nelíbilo.

Předně mám pocit, že Grifinovi ujela časová osa, pokud si vůbec nějakou před psaním sestavil. Vrána v prvním díle uvádí, že byl Tleskačovým vrstevníkem, od dětství byl mezi Uctívači ginga (ty ale založil až Štěpán Mažňák, ne?). Ve třetím díle se dozvíme, kdo byl Komourovým vrstevníkem, což mi zase časově nesedí k založení vontské organizace, o níž se ostatně později hovoří jako o dávnověku. Potom mi není zcela jasné, proč některá slova v textu byla vytučněna - zprvu jsem se snažila sestavit z nich nějakou šifrovanou zprávu, ale pak mi došlo, že to měl asi být způsob, jak je zdůraznit. Dále kniha obsahuje chybky, které redakční práci unikly, kupř. když při zátahu v zahradě Uctívačů byl i Křivák, titulovaný na tomto místě jako vůdce Rezavých klíčů (s. 157), aby se o několik stránek dále RŠ Křiváka s kamarádem potkali a ukázalo se, že jejich vůdcem je Fred (s. 194). Vrána si zve Adíka na devátou ranní k výslechu, aby mu vzápětí řekl, ať dorazí odpoledne. V textu se neustále opakují přezdívky bezdomovců, takže i natvrdlý čtenář už je zná zpaměti (ideálně v rámci slovního spojení vulgo, alias či řečený), stejně jako některé postavy neustále opakují svá sdělení, jako kdyby zapomněly, že ostatní aktéři u toho byli taky, a nebo že to vypravěč už jednou stejnými slovy převyprávěl. Vrána si chtěl přečíst Tam-Tam před jeho vydáním, ale RŠ ho napsaly a vydaly bez něj. Říkali v době, kdy se příběh odehrává, děti rčení typu to je bomba nebo vím to na beton? Zima se severních končin Sibiře opravu není mínus 10 °C (s. 246). Jednotlivých hlavolamů bylo v knize nějak moc a stejně tak mi přišlo divné, že RŠ s tím sice dělaly tajnosti, ale skoro každý ve Stínadlech už věděl o tom, že v ježkovi byl ukryt plán létacího kola. (Ostatně Mažňákův pokus z Poselství nijak tajný nebyl), nemluvě o Širokkově identitě, kterou taky znalo podezřele mnoho postav. Proč by Metelka starší četl Tam-tamy potají, když se většina rodičů o klubovní život svých potomků aktivně zajímala a byla na něj pyšná? (s. 259) O Vránovi se mnozí vyjadřovali jako o kozlovi zahradníkem a přestože hajný Zubr všechny výtečníky z dob jejich mládí znal, na kriminalistu se nepamatoval. I když chápu, že bylo potřeba přidávat indicie pro čtenáře postupně, a tedy bylo nutno využít služeb vysloužilého Mázla, nechce se mi věřit, že by Vrána ani jeho parťák Hájek neuměli německy.

5 11.09.2023

Stejně kvalitní jako první díl a stejně jako u prvního dílu, i zde jsem se v mnoha komiksech našla.

7 11.09.2023

(SPOILER) Nemám ráda psaní komentářů s delším časovým odstupem od přečtení knihy, protože dojmy vyblednout a většina myšlenek, které jsem chtěla zachytit, se rozuteče. Ke knize jsem se dostala po jednom rozhovoru v práci a řekla si, že když už jsem neviděla film s Borisem Rösnerem, mohla bych si přečíst knihu. Pokud bych titul měla hodnotit jako knihu erotickou, a navíc optikou dnešní, značně uvolněnější a otevřenější doby, tak by neobstál. Líbila se mi ovšem sonda do tehdejšího života, úvahy, které knihou prostupují, byly neskutečně hluboké, a dilemata, jež prožívali hlavní aktéři, řeší mnoho lidí i dnes. Je důležitější duchovní vztah nebo tělesno nebo spojení obojího? Lze vůbec prožít plnohodnotný partnerský vztah, je-li založen jen na vzájemných sympatiích a podobnosti, ale chybí v něm tělesná složka? Z informací, které jsem o Milenci Lady Chatterleyové měla, jsem si mylně myslela, že hajný bude nějaká "lopata" se zvířecím chtíčem, a překvapilo mě, že to byl úplně normální mužský se svými touhami. Pro Connie tedy naplněním a spojením duchovního i tělesného - osobně ten otevřený konec nevnímám depresivně, a to i když si vlastně nedokážu představit, jak by takovýto pár mohl ustát společnost, v níž by musel žít, ale jako nadějeplný a se světýlkem na konci. Za cenný považuji doslov Martina Hilského, po jehož přečtení se obdivuji autorově odvaze a snaze o obhajobu něčeho, co nám dnes přijde naprosto přirozené a beze studu. Jistě, výrazové prostředky byly velmi neobratné a pro současného čtenáře spíše trapně úsměvné (Frantík a Blaženka), ale když člověk pochopí, proč to Lawrence psal a měl potřebu zdůraznit i takové věci, že Mellors v rámci romantického vyznání má rád Connie i za to, že čůrá a kaká, a i když věřím, že kdyby to autor napsal dnes, bylo by to mnohem lyričtější a mělo i větší erotický náboj, tak je to vlastně moc hezké.