tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Knihu jsem četla už v době vydání, od kdy je hrdou součástí mé knihovny v těsném sousedství Foglarovy trilogie. Na VŠ jsem půjčovala známému, který řekl, že až na závěrečnou volbu Velkého Vonta (pro něj coby skalního Foglarovce naprosto nepřípustnou) to bylo, jako kdyby četl Foglara. Na podzim jsem ji půjčovala kamarádce, která ihned po přečtení, plna dojmů, měla potřebu shrnout to zásadní. Dovoluji si zkopírovat:

Ahoj, tak jsem knížku zhltla a jsem plná dojmů:
- moc jsem si to užila, neb jsem vůbec netušila, že taková FF existuje, a je zřejmé, že autor má Foglara velmi dobře načteného a dokázal ho vytěžit,
- zápletka, styl vyprávění, výrazové prostředky opravdu velmi připomínají kánon - zezačátku mě ty věty končící vykřičníkem přišly trochu na sílu, ale časem jsem si zvykla,
- oceňuji i sugestivní popisy počasí - miluju!
- co mi chybělo, byla možnost více se identifikovat s nějakou postavou a prožít skrze ni niternější pocity (ve většině knih Foglar s tímto pracuje, přiznám se, hanba mi - u Stínadelské trilogie si nejsem jistá!) Myslela jsem si, že to bude třeba ta Martina, ale o té se dozvídáme žalostně málo. Jako by se autor bál pustit se na tenký led ženské psýchy - je to budoucí Velká Vontka, ale v knížce se sotva mihne.
- co se mi naopak moc líbilo, byly slovní přestřelky mezi Červenáčkem a Rychlonožkou - ty byly vtipnější než v kánonu, bylo jich tam více a jsou silnou stránkou knihy,
- Losna je prostě looser forever, jemu to Velké Vontství prostě není souzeno,
- Tleskač: uvěřitelně zdůvodněný jeho původ, ale že by Tleskač dobrovolně půjčil Ramouzovi ježka, ještě rozšroubovaného, na celých 24 hodin?! NIKDY!!! Celá zápletka s dvěma ježky se mě vlastně trochu osobně dotkla - JEŽEK V KLECI JE JEN JEDEN!!!
- celá aféra kolem těch plánů a "zdůvodňování" původních zápisů v deníku mi přišlo trochu na sílu, i když ten závěr - plány jsou ztraceny, ale nevadí, protože kolo stejně nejspíš nelétalo - se mi vlastně docela líbil,
- sblížení Stínadelských s Druhostraníky v závěru je pěkný nápad (a konečně je důvod věřit, že je série fakt ukončená - už se tam nic zajímavého nestane) ale proč se proboha nekonal na závěr ten závod, kde by se mohl konečně atleticky zaskvět Štětináč?!?
- a jako jak, že na konci Rychlé Šípy DOSPĚLY??? Tady se musel Foglar obracet v hrobě!!!
- Shrnutí: Podařená FF. Miluju, když má někdo takhle načteného Foglara a dokáže smysluplně navázat. (Ostatně, to platí nejen u Foglara! ;-) Děkuji za půjčení, knížku si určitě pořídíme, manžel ji taky nezná!!

Kdykoli na knihu v minulosti přišla řeč, vyzdvihovala jsem Velinského, že ze všech Foglarových pokračovatelů on napsal nejvěrohodnější foglarovku; za mě to byl de facto rovnocenný 4. díl. Co se týče kamarádčiných výroků, v zásadě se se všemi ztotožňuji. Poté, co jsem loni přečetla nejen trilogii, ale i různé další autory zabývající se stínadelskou tématikou, nechala jsem si Poslední tajemství Jana T. na konec. Po přečtení, s časovým odstupem od časů, kdy jsem knihu četla prve, a v porovnání s předlohou, Hrnčířem, Grifinem či Hoganem, stále tvrdím, že je to Foglarovu stylu nejpodobnější, současně mám ale jako dospělý čtenář několik výhrad a výtek k věcem, co jsem dříve tolik nevnímala:

- Jarku Metelku miluju. Pokud jsem Grifinovi vyčítala neustálé omílání Jarkových detektivních schopností a nadužívání slovního spojení "detektiv Jarka", Velinský by si s ním mohl podat ruce. V zásadě je to vždy Jarka Metelka kdo přichází s racionálním vysvětlením, vývody, ke kterým dospěl jako první na základě faktů, ale i s poučováním a "kritikou" ostatních, když si něco nemyslí správně. Já Jarku fakt miluju, ale místy mi byl tou "přechytralostí" trochu protivný :-).
- Jak psala výše kamarádka, o postavě Martiny toho skoro nic nevíme. I Tonča Sedlářová, přestože vlastně také není nijak detailněji vylíčena, působí plnokrevněji než bledá a mlčenlivá Martina, jejíž upřený pohled nemůže nikdo vydržet.
- Coby stoupenec Otakara Losny (a jako hrdá obyvatelka Modrých ulic) nemohu se smířit s tím, že by Ota nakonec zaslouženě nebyl legendárním Velkým Vontem s velkým V. Na konci Tajemství Velkého Vonta se ježek dostane do rukou jemu, který ho už jednou vybojoval, a už by zase měl selhat?
- Mažňák působí jako hlavní antagonista, ale jeho linie vlastně taky není moc propracovaná a na dospěláka působí černobíle, včetně ohavného chování po záchraně z vody.
- Amazonky by si zasloužily rozpracovat, Ransomeho vliv na mě už kdysi působil spíše rušivě, ale ve srovnání s Grifinem jsou mi tyhle holky výrazně sympatičtější.
- Taky nerozumím tomu, proč se atletický závod nakonec nekonal?
- I když křestní jméno v trilogii zmíněno nebylo, Nekola za mě rozhodně nebyl Karel!
- Ale to hlavní: V knize je rozehráno několik dějových linií: zlověstní Netopýři (opravdu by jim RŠ dali deník jen tak a nechtěli ho získat zpátky??), poslední tajemství ježka v kleci, dění ve Stínadlech končící volbou Velkého Vonta. Autor se v průběhu děje zaměřuje tu na jednu linii, tu na druhou, ale ne každé se věnuje spravedlivým dílem. Volba Velkého Vonta v závěru knihy je neskutečně zrychlená, utnutá a ošizená, i když to Velinský zdůvodňuje Losnovým kvapným stěhováním. Každopádně po pozorném čtení trilogie vím, že by to s volbou nebylo tak snadné, jako v knize - vždyť i Vláďa Dratuš Losnu navrhl za svého nástupce a nerozhodoval dav ani většina, ale hezky se sčítaly hlasy od náčelníků ulic. Useknutý závěr téhle linky mě mrzel ze všeho nejvíc, a to jsem už svého času skousla, že VV se nakonec stala dívka.
- Nu a to usmíření mezi Stínadly a Druhou stranou? Pro mě jako skálopevnou nositelku žlutého špendlíku nemyslitelné!! :-)

Zvažovala jsem, že knihu zařadím ještě do loňské výzvy jako knihu obsahující mapu, protože právě kvůli té mapě na předsádce jsem si ji kdysi vybrala. Bylo to v dobách, kdy cesta z Liberce do Prahy byla daleká, a proto jsme tam moc často nejezdili. Když jsme se ale už do velkoměsta vydali, s bratrem jsme vždy přemlouvali rodiče, abychom se zastavili v knihkupectví U Jednorožce na Staromáku, protože to byl jeden z mála kamenných krámů, kde měli sci-fi a fantasy literaturu, a to dokonce cizojazyčnou. (Doteď přemýšlím, zda jsem neprohloupila, že jsem si nekoupila anglického průvodce kosmickou lodí Enterprise se všemi stavebními plány.) Tam jsem se setkala s Morressym, jako první objevila Zeměplochu (abych si ji nikdy nepřečetla, a pak tenhle jediný díl vyhandlovala s bratrem za nějaký komiks), kupovala zde některé své Star Treky. Aby bylo jasné, ty knihy jsme si s bratrem nepořizovali za své, ale při každé návštěvě jsme dyndali na rodičích, aby nám je koupili oni. A protože i ceny knih byly jinde, každý při návštěvě dostal jednu knihu, a tak jsme museli vybírat hodně pečlivě, abychom pak nelitovali. První A5kové vydání prvního dílu Čaroděje Zeměmoří mě dle ilustrace na obálce nezaujalo, ale ta mapa mě okouzlila, takže si pamatuji, že jsem knihu sice vrátila do police, ale několikrát se k ní vrátila a nakonec volba padla na ni. V těch pravěkých dobách někdy před 30 lety jsem ji pak doma četla výrazně déle, než jakou rychlostí čtu nyní, ale byla to první (a zatím jediná) kniha, kterou jsem po dočtení ihned začala číst znovu, jak se mi líbila. Zpětně nedokážu definovat, čím mě Gedův příběh tak zaujal, v dnešní době plné jiných titulů, kdy se fantastika bere za rovnocennou součást literatury, se může někomu zdát naivní či odbytý, bez epických bitev či magických tvorů. Přesto je to pro mne srdcovka.

Další z knížek, která mne zaujala v Adventním kalendáři Arga. Čteno s předškolačkou, kterou to bavilo hodně. Já už jako dospělák měla svoje výhrady, ale celkově z toho mám dojmy také dobré. Mylně jsem čekala, že kniha bude seriózní popularizací skutečných záludností těla, ne fantazijním vysvětlením různých jevů, kterými nás vlastní tělo občas překvapí. To je moje zásadní výtka, ale dceru to naopak bavilo a po některých kapitolách dokonce vymýšlela vlastní vysvětlení. Mne Mžitka iritovala (valem za to mohl popis samotné hlavní hrdinky a neustálé zdůrazňování Mžitčiny povýšenosti a přechytralosti), dceru bavila a neustále se ptala, jak vypadá, a chtěla si ji nakreslit. Samotné ilustrace a ručně psané části textu jsou silnou stránkou celé knihy, která je vizuálně opravdu pěkná. Jen tedy formát není příliš kabelkový, kniha je sice útlá, ale o něco větší než A4 sešit, takže na čtení při cestě na výlet ve vlaku se úplně nehodí :-). Ač mě samotnou titul moc neoslnil, dcerka si jej přála domů, a tak jsme navzdory velké pořizovací ceně koupili k svátku.

12 03.02.2024

Včera dočteno. Knihu mi tchán předával ve středu s tím, že by ji tchyně potřebovala vrátit do konce příštího týdne, protože jí slíbila kolegyni na dovolenou. S ohledem na to, že jsem zase doma s nemocnými dětmi, prohlásila jsem ji, že do pátku mám přečteno. "Do toho příštího myslíš," smála se. - "Ne, do toho tenhle tejden," upřesnila jsem já :-).

Souhlasím s hodnocením, je to typická Hartlovina. Oproti prvotině je vidět posun v tom, že se autor víc "vykecává", kniha je výrazně košatější a delší než Šampon, Prvok, Tečka a Karel. U jiných Hartlových knih mi to trochu vadí, protože na uzavřeném prostoru rozehraje tolik motivů, že by to jiným autorům vystačilo na pentalogii, ale on to všechno zhustí do jedné knihy. Tady mi to nevadilo, i když těch skoro 450 stran popisuje dění v průběhu jen jednoho týdne - možná to bylo dané návratem do světa Šampona a spol., kterážto kniha se mi od PH líbí nejvíc.

Nemohu říct, že bych se identifikovala jen s jednou z "Gazel", ale v každé jsem našla nějaký střípek toho, co řeším buď já nebo moje kamarádky. Knížka je pro mě tak trochu generační výpovědí, zajímalo by mne, zda by stejné momenty na mě měly tentýž účinek při čtení třeba za 30 let, a jak příběh vnímají holky třeba o 10 let mladší než já. (Sama jsem téměř ve věku hlavních hrdinek.) Na tomto místě si dovoluji položit otázku: "Co Vy? Zavolali byste na to číslo, jak bylo nabízeno v závěru knihy?"

Dokážu si představit, že se k postavám Hartl vrátí třeba za 10 let a předloží nám další generační výpověď. Bude kniha taky zfilmovaná a Gazely budou hrát tytéž herečky jako v adaptaci Šampona a spol.?

Pokud někdo neřeší vyloženě podobné životní věci jako hlavní hrdinky, knížka pro něj bude milou oddechovkou. Líbí se mi Hartlův laskavý styl, v knize není žádný vyložený haj.l nebo sv.ně, hlavní postavy se k sobě chovají laskavě a neubližují si, čtenář z četby neodejde vnitřně rozložený. Pokud naopak řeší některé podobné situace a rekapituluje, zda svůj život skutečně žije nebo přežívá, pak mu knížka navzdory lehkému peru možná nabídne podněty k zamyšlení. (Jen nevěřím, že sama o sobě ho ke změně přiměje, na to je spousta věcí neuzavřených.) Každopádně ze současných autorů je pro mě Patrik Hartl vždy (a většinou jen s malými výhradami) sázkou na jistotu.

Ananas!

19 03.02.2024

Rozečteno v roce 2023, ale navzdory dobrým úmyslům se nepodařilo dočíst do 31. 12.

Pokud bych měla srovnat s Hoškovým Evangeliem podle Jaroslava Foglara, Dvorský nepíše tak odborným jazykem a jeho kniha je díky tomu o něco čtivější. Oceňuji i to, že poznámkový aparát je řazen na konci knihy, takže odkazy na bohaté citační zdroje neruší plynulost textu a neodvádí pozornost k poznámkám pod čarou. Naopak spíše než u Pavla Hoška, u Miloše Dvorského jsem místy váhala, zda přání nebylo otcem myšlenky, neboť některé úvahy a podobnosti mi přišly trochu na sílu (např. Štěpán Vonta či symbolika žluté barvy). (A pokud si mohu dovolit remcat, i obálka mohla být hezčí :-).)

Kapitoly věnující se Foglarovým inspiračním zdrojům či stínadelskému místopisu a staré Praze byly velice pěkné a pro mne osobně přínosné. Nemyslím, že by mi vzaly kouzlo fikčních Stínadel a universa Rychlých šípů, „moje“ Stínadla a ta, která nikdy neexistovala nebo jejich předobraz padl v rámci asanace, vedle sebe koexistují dál a kouzlu trilogie mi to neubírá. Naopak, ze závěrečných kapitol jsem si odnesla spíše rozpačité pocity. Vývoj vontského hnutí by si zasloužil samostatnou studii stejně jako část věnovaná Foglarovým napodobitelům a pokračovatelům. Házet do jednoho pytle Pratchetta, Rowlingovou, Tolkiena a celkově fantasy mi přijde značně zjednodušující, nesouhlasím s tím, že by knihy neměly svoji morální hodnotu a byly vystavěny na protikladných principech než Foglar. (Celé autorovo konstatování je poměrně stručné a možná si jeho myšlenky vykládám mylně, ale jeho teze mi přijdou velmi zjednodušující a zavádějící.) O kultu píše více a hlouběji Pavel Hošek, co se odkazu foglarovek u současných dětí týče, nejsem tak skeptická, byť některé povzdechy s autorem sdílím. U Jestřábových knih vidím jako hlavní problém ani ne tak idealizaci hlavních hrdinů a zhrubělost dnešní doby, jako to, že jsou dějově zasazeny do období, které je současným dětem hodně vzdáleno a reálie na ně mohou působit cize.

Kdyby kniha závěrečné kapitoly neobsahovala nebo uchopila jinak, moje hodnocení by bylo vyšší (3,5 * zaokrouhlených na 4). Četla jsem první vydání zapůjčené z knihovny, takže nemohu porovnat, co bylo později doplněno a rozšířeno. Kniha je beznadějně vyprodaná, ceny na trhu dosahují značných výšin, a tak nezbývá doufat, že brzy dojde k dotisku či novému vydání. Oceňuji totiž, že se autor do tématu takto komplexně a do hloubky pustil, práce to musela být mravenčí a úmorná, s minimem písemných zdrojů a bez možnosti zeptat se otevřeně na některé otázky přímo u zdroje. I když mi připadá, že místy od tématu odbočil a v závěru opustil objektivní pohled na věc a sklouzl k předkládání vlastních postojů, Mýtus zvaný Stínadla je zajímavou publikací.

Jiří Stegbauer: „Ke stoletému jubileu Jaroslava Foglara bych si přál, abychom si jako jeho příznivci položili mimo jiné otázku, nakolik jsme těmi, jimiž jsme chtěli v souladu s vlivem spisovatelových děl být, a co uděláme pro to, abychom se co nejvíc reálně přiblížili ideám, které propagujeme, šíříme a připomínáme.“

Nedá mi to zakončit zelenoraoulovskou otázkou: A co na to Jan Tleskač?

Ač je tomu hodně dávno, kdy se na mne usmálo štěstí v nějaké soutěži, a zpravidla patřívám k těm, kteří nic nevyhrajou, tato kniha se ke mně dostala jako výhra v Adventním kalendáři nakladatelství Argo. Zařekla jsem se, že soutěžit budu jen o ty tituly, které mne zaujmou, a tento mě praštil do očí svým názvem. Když jsem si pak přečetla anotaci a podívala se na hodnocení, řekla jsem si, proč ne, poslala odpověď, a pak se divila, že se na mne štěstí usmálo. Ač bylo Argo rychlé i co do odeslání výhry, do čtení jsem se pustila až po Novém roce a musím říct, že autorka si mne rychle získala svým stylem i humorem. Jen jsem si tedy musela knihu dávkovat, maximálně dvě kapitoly denně, jinak bych ji měla přečtenou do dvou dnů maximálně a nebyla z ní tak nadšená. Některé kapitoly jsou si totiž podobné, takže se vytrácí moment překvapení, a i proti slovnímu humoru Danky Štoflové čtenář trochu otupí. Je-li však kniha dávkována v tom správném množství, tak nezevšední a čtenář se k ní vrací a těší se na další příběhy a historky.

Souhlasím s pochvalou i výtkami níže uvedenými. Já sama byla zprvu nadšená, takže jsem se chtěla dozvědět víc o autorském blogu i o spisovatelce samé. Google byl však překvapivě skoupý, ať jsem zadávala jakákoli hesla, a tak se nabízí jen dvě vysvětlení: Danka buď píše pod pseudonymem, nebo je to celé smyšlené. Vysvětlení č. 2 na mě poprvé vyskočilo tady na DK a jen ta myšlenka mi vzala hodně radosti a potěchy z četby. Na popisované události, zejména ty "ezoterické" jsem najednou začala pohlížet mnohem skeptičtěji a mé nadšení bylo zchlazeno. Po pár dnech jsem se trochu otřepala, v mezičase si četla některé příspěvky na blogu, a přijala, že něco asi přibarvené bude, ale blogeři že zpravidla píšou o tom, co dobře znají, takže to celé vymyšlené být nemůže. Neboť přijmout za své představu, že neexistují nejen muži galantní a nepřekonatelní v lůžku (jsem přízemní, i mě tato informace hodně zaujala), ale ani věci mezi nebem a zemí, sepjetí s Přírodou a schopnost jí naslouchat, to by ze mně vysálo i naději a víru v dobro.

V mnoha komentářích zaznívá, že Danka Štoflová se trefila do myšlenek mnoha bílých Evropanů vyjadřujících touhu po něčem ryzím, pravdivém, na co už jsme zapomněli, uvěznění v civilizaci i v každodenních povinnostech svých životů. Být o něco mladší a punkovější, asi bych si sbalila krosnu a vyrazila do Smokey Mountains, když ne najít svého Indiána, tak aby mě Čerokí naučili všechno to, co je pro jejich děti samozřejmost. V tomhle je kniha nepřekonatelná a věřím, že leckterá romantická duše se vypraví aspoň do lesa na výlet, když ne na cestu do hlubin svojí duše. Je otázkou, jestli bych byla tolik skeptická, kdyby mi v hlavě neklíčila myšlenka na to, že vše je fikcí, nebo bych přijala, že tak, jak to autorka líčí, se to opravdu stalo. Zejména některé snové a duchovní pasáže mi během čtení přišly neuvěřitelné. Chtěla bych věřit tomu, že se toto děje, ale něco ve mně se tomu vzpírá, a za to ta jedna hvězdička dolů v hodnocení. (Ačkoli to, že jsem to sama nezažila, neznamená, že to nemůže být pravda.)

Knížka ke mně přišla v pravý čas, mnoho úvah na téma muži a ženy se trefilo do mého momentálního rozpoložení a věcí, které zrovna prožívám a řeším. Danka sice nepíše nic nového, mnoho doporučení a rad, která mezi řádky nabízí, jsem již někdy slyšela, ale zde jsou zahaleny do vtipného hávu s indiánskými pírky a do kontrastu dvou odlišných kultur, takže věřím, že tím spíš jim třeba někdo bude naslouchat nebo ho to minimálně přiměje k zamyšlení. V knize jsou hezky schované univerzální pravdy o partnerském soužití nebo výchově dětí a mně se to četlo hezky. Autorčin styl mi sedl a pokud bychom se třeba někdy setkaly osobně, věřím, že bychom si notovaly a hodně se nasmály. I za to dík.

Milá Danko, věnování v knize „ať udělá radost“ vyšlo na jedničku. Nejen proto, že jsem měla radost, že jsem něco vyhrála. Nebo proto, že jsem ze čtení radost měla. Celkově mi tato výhra udělala radost tím, že jsem potkala novou svěží autorku, která umí psát lehce i o vážných tématech a čtenáře, který je vnímavý, naučí víc naslouchat sobě samému i lidskosti, která by neměla být výsadou Indiánů, ale něčím univerzálním, co všechny lidi spojuje.

P.S.: Radost bych měla i z toho poznat nějakého štědrého indiánského milence, ale myslím, že když začnu praktikovat některé rady indiánských žen, nebudu za ním muset jet až do Severní Karolíny, ale najdu ho u sebe doma :-). (A kdyby ne, předejte, Danko, nějakému Čerokí moji adresu :-P.)

15 21.01.2024

(SPOILER) Po letech přečteno znovu. Hned v úvodu je nutno uvést, že tuhle knihu je nutné číst jako knihu od Hogana, ne jako pokračování Foglara. Pokud čtenář čeká návrat do universa Rychlých šípů, a ještě ve Foglarově stylu, bude Mečem Vontů zřejmě rozčarován. Pokud někdo jen hledá návaznost na původní trilogii a nevadí mu autorský příběh i motivy, pak bude Hoganem zřejmě nadšen či minimálně potěšen. Mně se svého času nepozdávalo právě to, že je kniha jiná než trilogie, ale protože jsem četla jiné autorovy knihy, dokázala jsem ocenit i samotný příběh. Dokonce bych nyní, s odstupem několik desítek let, knihu hodnotila mnohem výš než kdysi.

Hogan představuje zcela nové postavy a zcela jiná Stínadla, než z dob Rychlých šípů. Děj se odehrává s odstupem nějakých 50 let, takže původní postavy zde nevystupují a tajemná stínadelská čtvrť je nutně jiná. Někomu by mohlo vadit, že s klubem RŠ a dalšími vedlejšími postavami trilogie se autor vyrovnal poměrně rychle (měli jiná jména, odstěhovali se, ve městě již nežijí nebo odmítají o minulosti mluvit), mně to vlastně ve finále vyhovuje, protože bych akorát mohla být zklamaná. Víc rozpracována je pouze postava Otakara Losny, ale vlastně také jen zprostředkovaně. Dozvídáme se sice, že měl sestru, ale i další příbuzné, z nichž jeden ve městě zůstal a má vcelku prima vnučku v tom správném věku, aby popletla hlavu aspirantovi na Velkého Vonta, jinak je to pouze několik vět.

Mnoha čtenářům Foglara Hoganův styl nesedí, ale já jsem na něj zvyklá. Kamarádka se do knihy pokoušela několikrát začíst, ale nakonec ji odložila. Vytýkala zejména přechytralou mládež, která prostě takhle nemluví. V tom musím souhlasit. Autor sice výrazněji uplatňuje dívčí element, postava 12leté (!) Makiny je ale nejen na svůj věk mimořádně inteligentní a všímavá, ale taky neskutečně oprsklá a drzá. Jak uvádí absolventská práce Barbory Kovalíkové (FF UPOL, 2017), Hogan užívá hodně květnatý jazyk, užívá moderní výrazy a obecnou češtinu, ale místy to působí neobratně, nebála bych se říct uměle.

JH také do knihy - stejně jako ve Společnosti správných romantiků - vkládá do úst hned několika postav odsudky minulého režimu, což bych mu asi i odpustila, kdyby o politice nemluvily i děti (což se mi již zdá nevěrohodné).

Jako třetí výtku bych uvedla některé zkratky, kdy z popisu není hned na poprvé zjevné, že se změnila situace nebo prostředí – kupříkladu v Tajemství Volavčího jezera doteď nepobírám scénu s potyčkou jednotlivých part, ta je prostě napsaná tak nepřehledně, že se v ní neorientuji a před svým vnitřním zrakem ji nevidím. V Meči Vontů to tak markantní není, ale i tak je Hoganův rukopis na některých místech znát (např. při pátrání na matrice se pak hrdinové dále baví, aniž by ale z textu jasně vyplývalo, že už odešli a svoje repliky pronášejí venku). Protože ale knihu vcelku dobře znám a četla jsem i jiné jeho knihy, nyní mě to tolik do očí nebilo.

Hoganova Stínadla jsou nutně jiná než Foglarova, nejen uplynutím oněch 50 let, ale samozřejmě i kvůli jinému autorovi a jeho stylu. Přesto mě tahle městská čtvrť bavila, a dokonce jsem některé ulice začala na mapy.cz hledat v Brně, kde by se příběh měl odehrávat, abych zjistila, že tam nejsou :-). (Stejně tak v Archeologickém ústavu nenajdeme Františka Losnu nebo Vendu Hrubeše v ústavu historickém.) Dala jsem si předsevzetí, že až příště pojedu za sestřenicí do Brna, musím se na Králova Pole podívat.

Co se týče zapojení Keltů, tím, že je kniha zcela jiná než původní trilogie, mě to nevadilo kdysi a nevadilo mi to ani teď. Naopak vnímám, že mnoha čtenářům to mohlo dát novou látku k přemýšlení. Osobně by mě jen zajímalo, jak k rozšíření myšlenky a oživení vontského hnutí v praxi došlo.

V neposlední řadě musím pochválit velice zdařilé ilustrace Jiřího Petráčka. Jen skini na titulce mi vždycky přišli tak ohavní, že jsem knihu opatřila papírovým přebalem, abych se na ně nemusela koukat :-).

Po letech musím konstatovat, že mě vcelku mrzí, že se svým postavám Hogan nevěnoval v nějakém pokračování a také, že nám některá stínadelská tajemství ponechal nevysvětlená. Vlastně i za to jsem však ráda, protože mě to příjemně dráždí a mohu dát průchod svým teoriím a přáním.

P.S.: Za ty roky jsem si chybně pamatovala, že Taranem je ten pán, kterého objevilo Bratrstvo; úplně jsem zapomněla na to, že tahle teorie byla vyvrácena. Pokud bych měla hledat mezi postavami z knihy, mám svůj tip. Chce někdo podiskutovat? :-)

11 17.01.2024

(SPOILER) Dlužím komentář, a tak napravuji. Vybavuji si, že když jsem tuhle knihu brala do ruky poprvé, podle názvu jsem čekala nějaký exotický dobrodružný román a už při prvních odstavcích pocítila mírné zklamání. To ovšem brzy vystřídalo ponoření se do děje a prožívání dobrodružství hlavních hrdinů. Za mne je to příběh patřící mezi lepší autorovy knihy. (Ve srovnání kupř. s Přístavem volá je Poklad Černého delfína mnohem propracovanější, vyspělejší i konzistentnější co do děje a poselství.)

Jedná se o jednu z foglarovek, které propagují oddílový život (ne nutně v rámci oddílu skautského) a představují jednu z kultovních celotáborových her, o úvodní hře na Vyzvědače ani nemluvě. Poměrně hezký rozbor motivů knihy nabízí Evangelium podle Jaroslava Foglara: smysluplné trávení volného času vs. poflakování se po ulicích či Stepní vlci (včetně rváče Mlejnka) obdivující ručně psanou kroniku a toužící zažít něco podobného.

Vybavuji si, jak jsem kdysi spolu se Standou a Lojzkem doufala, že Jitka Mlejnková "bichli" přinese, a jak mě stejně jako Standu zraňovalo Lojzkovo jednání a svalování viny. (Dokázala jsem se do toho všeho znovu vžít znovu po letech, i s ohledem na to, že jsem v daném věku stejně jako Standa kromě kolektivu potřebovala i jednoho nejlepšího kamaráda, a stejně jako Standu i ten můj mě zklamal a naše cesty se rozešly, i když jsme se pak spolu dokázali normálně bavit.) I když některé reálie dnes už nejsou aktuální, dynamika turistického oddílu a promyšlená hra, vyplňující čas ještě dlouho před táborem a na táboře završená hledáním pokladu, jsou nadčasové. I coby skaut jsem toužila, aby podobná dobrodružství připravil i někdo pro nás, a jako dospělá musím obdivovat promyšlenost jejich přípravy i organizaci. Oceňuji i aktivnější zapojení dospělých, kdy se Standa doma svěří rodičům, jak to s kronikou bylo, a později, když se přizná i hlavní viník, se kroniky snaží domoci oddílový vedoucí. Ve většině Foglarových knih stojí dospělí zcela stranou nebo vystupují jen jako průvodci a vedoucí hlavních hrdinů, zde to bylo o dost věrohodnější.

Nakonec jsem si vybavila ještě jedno další zklamání, které mi kniha kdysi přinesla, a které se opakovalo i po těch skoro 30 letech. Od prvního čtení uteklo hodně vody a já na to stačila zapomenout. Když se Poklad Černého delfína chýlí k závěru, čtenář má před sebou ještě několik kapitol a těší se, jak si v příběhu pobude a co bude dál, aby ovšem zjistil, že těch několik kapitol se týká návodů pro oddílový život a popisy her - nejde o pokračování děje.

12 16.01.2024

Nemám ve zvyku odkládat knihy nedočtené, ale tohle jsem fakt nedala a vzdala to na str. 72. (Z toho 64 stran jsem dala ještě v loňském roce a mohla si tak zvednout statistiku za rok 2023 :-), kdybych pořád nedoufala, že to dám.) Knihu mi věnovala kamarádka a už po pár stranách jsem se jí musela ptát, jestli se mi názvem či příběhem snaží něco naznačit. V hodnocení hlavní hrdinky byla podstatně drsnější, titulovala ji jako skot domácí, ale jinak použila i větu, která v hlavě po celou dobu blikala i mně, a totiž že hrdinku pálí dobré bydlo.

I těch 72 stran, co jsem se sebezapřením přečetla, mi ovšem přišlo neskutečně rozvleklých a roztažených tak moc, až byl příběh řídký a poloprůhledný a zcela neuspokojivý. Hrdinka se má dobře, nic jí nechybí, ale jednoho dne zjistí, že jí to vlastně nevyhovuje a zatouží po troše toho vzrušení. Co se lásky k bývalému spolužákovi (a nyní politikovi) týče, přišlo mi, že o ní přesvědčila sama sebe, láska tam žádná nebyla. Anotace slibovala vášeň a později zvrat, který hrdinku postaví před rozhodnutí - upřímně doufám, že to nebude nějaká nemoc dětí nebo manžela, které by ji přiměly chytit se za nos, protože to by bylo hodně laciné.

Bohužel nemám dostatek vůle, abych se přinutila číst to dál a zjistit tak, jestli se mýlím nebo mě autor něčím překvapí. Pokud takto vypadají všechny Coelhovy knihy, spolehlivě mě to odradilo od jeho četby, byť jsem na některé svého času vychvalované tituly byla docela zvědavá.

Další z raných foglarovek, ale ve srovnání s knížkou Přístav volá - ač podobně útlá - mnohem komplexnější a propracovanější. I když reálie školní třídy a celého příběhu zůstávají prvorepublikové, i dnes leckterý čtenář v třídním kolektivu nalezne takové Rudy Lorence nebo Motejly. Líbil se mi postupný růst hlavního hrdiny, jeho práce na sobě samém, a pamatuji si, jak jsem v době prvního čtení pokukovala po spolužačce, která do třídy přistoupila a chodila do skautu, a jak jsem podobně jako hlavní hrdina nakonec byla ze "svého Cyrina" spíše zklamaná :-). Podobně jako @RoBertino27, měla jsem tendence sbírat krabičky od sirek, ale myslím, že jsem nakonec neslepila ani dvě dohromady, natož abych promyslela celou náročnou konstrukci :-). To už mi přišlo snazší vyrýt si do lavice kružítkem železnici, ale ani to neklaplo :-).

Závěr knihy mohou někteří považovat za "agitku" pro myšlenku junáctví - a vůbec celá kniha propaguje ideály skautingu. K těm ovšem Petr Solnar vlastně nejprve dospěl sám, ještě než vstoupil do oddílu. (Dvojkaři prý Jestřábovy knihy příliš neznali a nečetli, ale pokud ano, muselo je potěšit, jak jejich jména a příhody zapracoval do svých děl - zde se kupříkladu mihne hned několik jmen legendárních členů oddílu, včetně Skukuma.) Co mne překvapilo bylo poměrně rychlé složení nováčkovské zkoušky i Petrův brzký nákup kroje - co si pamatuji, u mě obojí trvalo delší dobu.

Jak na knihách moc nemusím kapitoly ve smyslu "a co bylo s hrdiny dál", zde to vyznívá velice pěkně. Povšimněme si i nenápadné zmínky, že Petr bude i v dospělosti pro svůj smysl pro čest a spravedlnost narážet...

10 26.12.2023

Moje hodnocení určitě nebude objektivní a úplně spravedlivé, protože do ruky se mi nejprve dostal 4. díl, aniž bych měla návaznost na předchozí. O čem to je, to jsem věděla z anotace, ale neznala jsem postavy a neorientovala se v kresbě, kdo je kdo, s výjimkou chlapeckého protagonisty. Příběh jsem nepobrala a celé mi to přišlo spíše jako příručka pro cosplayery, jak se líčit, z čeho šít, kde (v Japonsku) levně nakoupit.

5 21.12.2023

(SPOILER) Pamatuji to těšení se, kdy Olympie vydá další Foglarovku, a přemlouvání rodičů, aby mi ji koupili. Jak mi některé kusy, včetně "Přístav volá" chyběly, a jak jsem se třásla, abych knihu měla v knihovničce, a počítala, co mi ještě chybí a těšila se, co ještě budu číst. (Kupříkladu po "Tajemné Řásnovce" jsem prahla několik dlouhých měsíců a nebyla s to ji nikde sehnat, alespoň jako zápůjčku k přečtení.) Jiné foglarovky si pamatuji lépe a detailněji, tuhle jsem zjevně četla pouze 1x v 90. letech, z čehož usuzuji, že mě tenkrát nevzala tolik jako jiné. Nevzala mě tolik ani nyní. Jako dospělý čtenář s odstupem věku - i těch mnoha let od prvního čtení - vidím, že knížka má hodně nešvarů a nejde jen o útlý rozsah. To, že dospělí - a rodiče zvláště - zde hrají minimální roli (s výjimkou škodící sousedky), bych autorovi odpustila, to je rys všech jeho knih. Ale spousta dalších věcí, se kterými šlo pracovat do hloubky, zůstalo nevyužitých. Ačkoli první část knihy byla velice významná, z děje se kupříkladu po navázání přátelství s Láďou zcela ztratila parta, předtím tolik aktivní ve Vilemínově pronásledování. S výjimkou jednoho dopisu se po Michalovi, Kočkodanovi i Lexovi zcela slehla zem - nechce se mi věřit, že by ze dne na den přestali Láďovi škodit. To spíše autor upnul pozornost jiným směrem. Ale i zde: Přátelství hlavního hrdiny je sice líčeno velkými slovy, ale nikterak detailně jako třeba u Chaty v Jezerní kotlině, a v knize vlastně zabírá hrozně malý prostor. Zápletka s Rudou Šaflířem, vztahy ve školní třídě a ukradenou třídnicí mizí zcela do ztracena, přitom i zde by to bylo na pořádné drama a morální vítězství hlavního hrdiny. Stejně tak setkání s Dvouhlavcem a jeho tajemné kopání zůstalo epizodou. Dala by se čekat i nějaká katarze stran paní Zábranské či alespoň vytouženého kola, tolik důležitého v úvodních kapitolách, ale ani toho se autor nedotkl. Na knížce je hodně znát, že jde o jednu z autorových prvních, a možná i to, v jak krátkém časovém úseku byla napsána pro literární soutěž. Přesto nesporně svoje morální kvality má a ať hodí kamenem, kdo se jako dítě alespoň chvíli nepokoušel také žít Modrým životem (a kdo si snad po vzoru hlavního hrdiny nezavedl vlastní sešit, kam si opsal Jiřího pravidla :-) ).

EDIT: Jde taky o zajímavé svědectví doby, jak žily tehdejší děti. Dnes zcela nemyslitelná třeba situace, kdy Tondova sestra má jednu rozbitou panenku, kterou ukládá do krabice od cukru. Jiřího tatínek shání každou korunu pro bratra, kdy vezme i pracně naspořené synovy peníze, či chování Tondova otce k synovi.

EDIT 2: Vzpomněla jsem si ještě na rozhlasové čtení namluvené Alfrédem Strejčkem, které běželo na pokračování v rádiu na polštář. Kterak jsem na vlastním rádijku s dlouhatánskou anténou ladila Touláček a nesnášela temně pronášené intermezzo "Přístav volááá!" Nevím, zda to bylo u téhle Foglarovky, ale zúčastnila jsem se i soutěže, správně zodpověděla dotaz na ilustrátora Rychlých šípů a vyhrála jeden sešit jejich příběhů :-).

10 21.12.2023

Wika na mě vyskočila při filtrování v sekci erotických komiksů. Po letmém nahlédnutí jsem v četbě dala přednost Druuně, protože vizuál mě odrazoval. Druuna je realističtější, ale erotický náboj pro mě neměla žádný a příběh byl s pokračujícími díly čím dál divnější, takže jsem z celé četby vyšla spíše neuspokojená. (Ano, ten dvojsmysl je tam záměrně.) Po Wice jsem dnes sáhla, protože jsem potřebovala nějakou "jednohubku", než si vyberu něco k dlouhodobějšímu čtení, a bylo to velmi příjemné překvapení!

V zásadě souhlasím s ódami i výtkami všech komentářů níže. Zařazení mezi erotické komiksy nerozumím, protože erotika se zde sice vyskytuje, ale pomálu, velmi cudně a jedná se o láskyplná spojení. Příběh přináší všechno to, co mám na fantasy ráda, i když je to plné klišé a je to předvídatelné. Je zde zhrzená láska, intriky, ukryté dítě s velkým potenciálem i osudem, charismatičtí padouši, mentoři a průvodci a nechybí ani závěrečná epická bitva. Asi jsem divná, ale nepřišlo mi to přehnaně sexuální ani násilné. Kniha je neskutečně kvalitně provedená, rozkládací stránky jsou překvapením i dárkem pro čtenáře a považuji je za velice osvěžující a dobrý nápad.

Jen tedy nesdílím nadšené ovace stran kresby, i když před její propracovaností a detaily smekám; ani si nechci představovat, jak dlouho se s Wikou kreslíř potýkal. Na mě to však bylo velmi přeplněné, barevné, odvádělo to moji pozornost od děje a hůř se mi soustředilo - a to si myslím, že jsme člověk hodně vizuálně založený, podobě hrdinů jsem musela přijít na chuť. (Původně jsem zvažovala dát za to jednu hvězdu dolů, ale jestli ode mě Druuna dostala tři, tak tady je to na plný počet.)

Když jsem se ale podřídila zákonitostem obrázků i světa, neskutečně jsem si příběh užila a dokážu si představit, že bych si ho mrtě užívala i na stránkách knihy, obzvláště byla-li by hlouběji vykreslena psychologie jednotlivých postav. Kupříkladu Běs je postava jako víno, nemluvě o samotném Oberynovi.

8 17.12.2023

POKRAČOVÁNÍ:

Zajímavá mi přišla analýza polarity mezi Stínadly a Druhou stranou, která mně díky Hoškovi zase evokovalo ono „My“ (Kultura) a „Oni“ (Příroda) z hlediska kulturní antropologie a etnografie. V tomto kontextu se musím s úsměvem ptát, co to o mně vypovídá, že já VŽDY sympatizovala s nositeli žlutého špendlíku.

s. 106–107: „Zřejmě nejnázornějším příkladem Foglarovy bezděčné „blízkosti archetypálnímu až mystickému vnímání světa“, který se podle řady znalců přímo nabízí jungiánské interpretaci, je polarita vědomí a nevědomí a hranice mezi nimi, vyjádřená polaritou Druhé strany, zastupované Rychlými šípy, a tajemných Stínadel, symbolicky oddělených hranicí v podobě Rozdělovací třídy. Rychlé šípy, symbolizující bdělé vědomí, jako nositelé řádu, podnikají výzkumné a nebezpečné výpravy do tajuplného temného, strašidelného světa Stínadel, která jsou neobyčejně výstižným symbolem nevědomí. (...) Čtenář se tak na jedné straně obvykle „vědomě“ identifikuje s hochy Rychlých šípů (s jejich osvícenskou racionalitou (...)), na druhé straně ale sám „nevědomě“ podléhá podmanivému kouzlu Stínadel a opakovaně se do nich vrací s příjemným mrazením v zádech. (...) Čtenářovo vědomí tak spolupracuje s Rychlými šípy, zatímco jeho nevědomí je spojencem Stínadel“

Svého času jsem svým propadnutím kouzlu foglarovek a identifikací se s jejich hrdiny byla ostatním k smíchu. Hošek mi pomohl najít slova, která toto období charakterizují a vysvětlují, proč jsou mi myšlenky foglaringu stále blízké a proč je mi v nich tak dobře. „Je to hra, která se stala životem“ (s. 50), „(...) tato hra se postupně stane čímsi jako způsobem bytí-ve-světě. Stane se určitou verzí světa, jistým typem vědomí, jakoby „vytapetovaného“, „vydlážděného“ či „vymalovaného“ určitým způsobem, vědomí vnitřně strukturovaného osobitou sítí symbolů, hodnot a orientujících se opěrných bodů v čase a prostoru“ (s. 159). Hezky to zrcadlí i citát Tomáše Vučky: „Nečetli jsme Foglara, nýbrž žili jsme Foglara.“ (s. 44) Pro mě byl ale nejvýstižnějším slovní obrat ze začátku knihy (s. 17), a totiž foglaring jako domov pro duši.

7 16.12.2023

„A právě proto, že Foglar svými knihami a svojí výchovnou činností provedl tisíce dětí úskalími a soutěskami dospívání, nabídl jim přesně to, co v tradičních kulturách prostředkuje náboženství, kdežto v té české nikoli. Nabídl jim obyvatelný „svět“, utkaný z příběhů, posvátných obřadů a symbolů, zvyků, pravidel a zákonů, a tím jim poskytl opětnou strukturu pro utváření identity, pro strukturování vnitřního světa, pro uspořádávání chaotického proudu pocitů, událostí a vjemů do smysluplného vzorce a řádu, ano, nabídl jim symbolický řád, který funguje jako předloha životní praxe, jako východisko životní filozofie a jako základ životního stylu.“ (s. 178)

Po opětovném probuzení a objevování krás Foglarova fikčního světa, dostala jsem se logicky i k publikacím, které se Jestřábovi věnují na poli teoretickém. Rozbory jeho díla mě potěšily už jen proto, že kdysi dávno, v prvotním náctiletém okouzlení, natáčela jsem sama se sebou rozhovory coby s odbornicí na Foglarovo dílo, analyzovala společné prvky jeho knih a vyvozovala závěry :-). (Existovat tehdy internet a webkamery, možná by mě dnes nazývali jako autorku prvních podcastů!) Dnes, po tolika letech, vidím, nejen že jsem nebyla sama, ale že jiní tuto tendenci dotáhli dál. Mrzí mě ovšem, že tehdy jsem neměla s kým na téma Foglar a foglaring takto zasvěceně debatovat. (Mimochodem: pojem foglaring je pro mě novum, ale ztotožňuji se s obsahem, který mu autor přiřknul, a moc se mi líbí.)

Kniha Evangelium podle Jaroslava Foglara je rozborem religionisty, který zkoumá, jaké prvky náboženství vykazuje foglaring jako myšlenkový a hodnotami zaplněný Foglarem vytvořený svět. Pavlu Hoškovi bych vytkla jedinou věc, za kterou jsem nakonec musela jednu hvězdu z hodnocení srazit, a totiž že jazyk, jímž píše, je velmi odborný. Nevím, zda publikace původně nevznikla jako akademické dílo, a množství použitých zdrojů a citačních odkazů by tomu nasvědčovalo, ale i když se ověnčena třemi tituly z oblasti humanitních věd považuji za intelektuálku, místy jsem měla problém se do textu začíst. Některé obzvláště krkolomné pasáže jsem předčítala manželovi a zlomyslně po něm chtěla, aby je převyprávěl vlastními slovy, přičemž ten velmi trefně konstatoval: „Rozumím tomu, ale proč to píše tak složitě?“

Posuď sám, čtenáři: „Lidská duše, a zejména to platí o jejích nevědomých vrstvách, je nadána určitou vnitřní dynamickou strukturou, určitou morfologií, která se v čase příliš nemění. Tato hlubinná struktura pak pochopitelně nachází svůj korelát v uměleckém vyjádření archetypálních motivů. Archetypální postavy a příběhy vyjadřují jakoby „základní slova“ niterného jazyka lidské duše.“ (s. 104)

Protože jsem knihu nečetla a priori kvůli akademickému obohacení, vnímala jsem hlavně autorovy myšlenky a to, jak na mě působí. Na mnoho aspektů Foglarova díla máme stejný názor, byť mě nikdy nenapadlo takto nad tím přemýšlet a explicitně to vyjádřit slovy. Kupříkladu to, že Jestřáb sice působil ve skautském hnutí, ale „jel po své koleji“. („Byl sice skautem, ale ne sektářem.“ s. 33) Sama jsem to měla podobně a možná to byla jedna z příčin mého rozkolu s Junákem, ačkoli možná šlo jen o to, že skaut, tak jak jsem ho vnímala a idealizovala si jej na základě Foglarových knih, nemohl v tomto srovnání obstát. A že jsem stejně jako jiní čtenáři nevyhnutelně musela selhat, když ne vlastním dospíváním, tak jen tím, že jsem byla dívka. („Každý čtenář „zradí“, protože každý čtenář dospěje.“ s. 172)

Nic to nemění na tom, že sama jsem četla foglarovky v tom správném věku a mohla tedy taktéž projít iniciací. Hoši od Bobří řeky byly mojí první knihou od JF, a to knihou, která způsobila zásadní obrat v mém myšlení a vnímání přírody i okolního světa. „(...) teprve díky pohádkám dokáže člověk znovu objevit a spatřit skutečnost v její oslnivé záři, neutlumené nánosem obeznámenosti. Pohádky tedy nepůsobí zkalení zraku snovými přeludy, spíš naopak, působí uzdravení očí.“ (s. 127) „Stačí otevřít oči (tedy nikoli zavřít!)“ – s. 139. (Jako pozoruhodnou vnímám pozornost, jíž autor studie věnuje Tolkienovi, protože i u mě JRRT „vystřídal“ Jestřába a hluboce mě ovlivnil.) Vše to vidím o to jasněji, že postupem času a vlivem denní reality člověk přestává některá kouzla, kterými je obklopen, vnímat, aniž by si toho třeba byl vědom. (De facto se stává dospělým tak, jak je vnímal Foglar, tedy někým, kdo už nepobývá v kouzelném světě dětství a žije svůj šedivý, možná i nudný? život.) Mně tuto dovednost vrátily moje děti a s o to větším nadšením se nyní vracím k foglaringu a prožívám radostné chvíle.

6 16.12.2023

Asi je to moje chyba, protože jsem naivně čekala, že příběhy na sebe navazují, vše se nějak vysvětlí, osvětlí a na konci Druuna padne Chacharovi do náruče. Ve třetí knize jsem byla už úplně ztracená, neorientovala se v jednotlivých snech, hladinách reality a kdo je replikant, kdo mutant a kdo Druuna. Sexu ubylo, což by mi nevadilo, přesto měla hrdinka potřebu čtenáře i ostatní figury přesvědčovat o tom, že je děvka a má to tak ráda. Asi jde o mužské erotické fantazie, ale mě to spíše otravovalo a z duše mi to nepromlouvalo. Byla bych hodnotila dvěma hvězdami, nebýt závěrečného příběhu, který se úplně vymykal a konec si slušně pohrál s čtenářem. Takže nechávám tři a slavnostně slibuji, že tuto neplechu jsem ukončila a Druunu si už asi nikdy nepřečtu :-).

7 16.12.2023

Opravdu jsem zvažovala, že to nedočtu a vrátím do knihovny. Čekala jsem na rozvinutí a vysvětlení sci-fi zápletky, ale bylo to to samé jako v prvním díle: hnusáci, sny ve snu (pokud někdo tápal u filmu Počátek, tak tady bude úplně ztracený), anální znásilňování hlavní hrdinky (které si ovšem Druuna užívá, takže je to cajk), Chachar žije / nežije, Lewis žije / nežije, Chachar-Lewis se zjeví a zase zmizí, sem tam se tam mihne kapitán Will, stroje a organická hmota se prolínají, Druuna se producíruje v zaříznutých gaťkách... Moje heterosexualita při pohledu na hlavní hrdinku neprošla žádnou zásadní zkouškou. Přečetla jsem včera a víc si z toho vlastně nepamatuju.

5 16.12.2023

(SPOILER) O Druuně jsem již slyšela, a když jsem teď dostala chuť na prasárničky (nestydím se za to), půjčila jsem si v knihovně. Mylně jsem čekala něco mezi Barbarellou a Muriel, ale tohle bylo... divný. Jakože fakt divný. Rajc to pro mě nemělo vůbec a i když jsem měla kalhoty dole, jak se v doslovu čtenářům vysmívá pan Karlík, bylo to kvůli tomu, že jsem se při četbě zavřela na záchod, aby děti nenapadlo koukat mi přes rameno, co čtu. Druunu jako ženskou hrdinku posuzovat nebudu, ale příběh mě - i když šlo o opravdu o něco mezi Dalím a Švankmajerem - zaujal, přestože mi v průběhu nedával mnoho smyslu. Jen tedy neschopnost plodit ve Městě děti nespatřuji v tom, že by se stavěl čas, ale že Druuně to většinou dělali blbě (čti: tam, kudy se děti nedělají).

11 14.12.2023

Možná tomu dám ještě jednu šanci, už kvůli Pavlu Čechovi, který mě okouzlil a jehož zase okouzluje Ajvaz, ale já to nedala. Skončila jsem někde u dvacáté stránky, kdy zejména jeden slovní obrat ve mně vyvolal takovou vnitřní odezvu, že mi to neudělalo dobře, a usoudila jsem, že tohle nemám zapotřebí.

Řeháček psát umí, o tom žádná, stejně jako Pikous umí fotit. Kniha je moc hezky zpracovaná a netají se tím, že navazuje a jde ve šlépějích knihy o Jizerských horách Míly Nevrlého, který byl ostatně také jedním z kmotrů Bukového toulání. Zatím mám pouze rozečteno, ale hned úvodní kapitoly mě chytily za srdce a promluvily mi z duše. Sama při svých bukových toulkách prožívám podobně niterné pocity, jen jsem nikdy neměla potřebu vyjadřovat je slovy. Marek Řeháček to udělal za mě.