tatjana1737 komentáře u knih
Přiznám se bez mučení, že od svých sedmi let, kdy jsem začala aktivně číst, jsem přečetla lepší milostné příběhy i lepší porno. Všichni o knížce mluvili jako o erotickém románu, ale než dojde na akci, trvá to docela dlouho. Základní linka příběhu je jednoduchá a trochu připomíná pohádku o Popelce - obyčejné "průměrné" dívky si náhodou všimne šarmantní, mladý a atraktivní miliardář, kterého tato zjevně okouzlí a začne jí nadbíhat. To není nic nového, ale pořád je to romantická linka jak vyšitá a komu by se nelíbilo něco podobného zažít :-). Nicméně mně hlavní hrdinka hrozně vadila, přišla mi taková trochu pitomá a naivní, a prostě jsem nevěřila tomu, že může hlavnímu hrdinovi připadat výjimečná. Pak došlo na sexuální scény a přiznávám, že mne pozitivně naladily (jak říkala moje kolegyně z práce, které jsem knihu půjčila, mělo to jedinou chybu, že její muž nebyl ten týden doma :-)). Opět - komu by se nelíbilo zažívat extázi, být bezmocná a nechat všechno na chlapovi, aby to obstaral, přičemž on nikdy neudělá nic, co by se mi nelíbilo a myslí jen na mne? :-) Ten podtext dominance se mi líbil, myslím, že chlap by měl mít minimálně v ložnici trochu "navrch", i když některé praktiky (byť oblast S-M skýtá podstatně více drsnějších věcí - kdo čekal od 50 odstínů něco hodně brutálního, ten musel být zklamaný, reklama byla v tomto ohledu větší) bych v reálu sama realizovat nechtěla. Tenhle motiv knížky proto hodnotím kladně (ale u dalších dílů už to nemělo onen náboj, překvapení, něco nového, tam jsem se naopak u sexuálních scén neuvěřitelně nudila). současně považuji za dobré to, že kniha přitáhla mnoho žen opět ke čtení - kdo se prokouše tím neuvěřitelným množstvím stran a neodejde znechucen, tomu může titul sloužit jako odrazový můstek k mnohem lepším knížkám, s propracovanějším příběhem a mnohem líp vystiženou intimitou a sexuálním nábojem mezi hlavními hrdiny.
Zajímavá myšlenka, ale pro mne opět poněkud fantasticky uchopená a díky tomu jsem se s ní neztotožnila. Doporučila bych spíše mladším čtenářkám, které nemají tolik načteno a nemají taková očekávání.
Při čtení jsem byla nadšená - patřičně pochmurná atmosféra, tíživé rodinné tajemství, odkrývání vlastní i rodinné minulosti... čím víc moje nadšení rostlo, tím větší bylo zklamání z rozuzlení děje.
Woodová se čte pěkně, ale námět knížky už mi přišel hodně "fantasy" a autorskou licencí. Jako oddychové čtení to nebylo špatné, ale že bych měla potřebu se ke knížce vracet, to ne. Možná bych ji doporučila mladších čtenářkám, které toho nemají tolik načteno, jako startovací můstek k jiným knihám, které jsou od této autorky lepší.
Čtyři hvězdy dávám jen proto, že motiv knížky a její myšlenka jsou téměř přes kopírák s "Panenkami z ráje". Jinak ale moje druhá oblíbená kniha autorky, kterou jsem si po přečtení výtisku z knihovny koupila. Opět je můj dojem možná dán tím, že reálie a historii Keni příliš neznám, ale líbilo se mi to, jak se na pozadí osudů hlavních hrdinů (u Woodové jde především o hrdinky) čtenář nenásilně dozví i o historii jednoho státu. Také mne zaujal popis toho, jak Evropané svým pohledem "bílého anglosaského protestanta" hodnotí některé skutečnosti, které takové ale v reálu vůbec nejsou (soužití bílé menšiny a černé většiny, konflikt hlavní hrdinky při setkání s Černoškami v USA - nechápala jejich problémy + ony nechápaly ji coby Afričanku).
Knihu jsem dostala od maminky svého expřítele v době, kdy jsme spolu chodili. Říkala jsem si: "Ach jo, to bude nějaká pitomina, co mi to koupila, půjdu to vrátit." Slušnost mi ale nedala, knížku jsem otevřela a začetla se. A četla i přes noc, namísto abych spala. Autorka píše velmi dobře a překladatel odvedl skvělou práci. Téma pro mne bylo zajímavé - generační román několika žen v jedné rodině v muslimském světě. Možná proto, že neznám reálie, popisu egyptské společnosti v průběhu změn politických režimů jsem věřila. Na osudech jedné rodiny jsou de facto popsány politické dějiny druhé poloviny 20. století. K tomu motiv postavení žen v muslimské společnosti - ženy jsou vážené, ale v případě porušení některých tabu je rodina zavrhne, přestože za to ony samy nemohly... Kniha je plná několika zvratů, kapitoly jsou vypointované a nutí čtenáře pokračovat, i když si řekl: "Dočtu tohle a už jdu spát." :-) Woodová psát umí, čemuž odpovídá i její obliba mezi čtenáři, ale jiné knížky mne takhle silně nezaujaly.
Nejprve jsem četla Panenky z ráje a podobné knížky, až potom jsem se dostala k této "historické romanci". Oproti předchozím knížkám jsem byla docela zklamaná. Ne, že by to nebylo napsané dobře, nebo že by příběh nebyl dostatečně romantický a plný překvapení. Knížku jsem přečetla na jeden zátah. Ale vadilo mi, že jde o historickou fikci. I kdybych sebevíc věřila osudům hlavní hrdinky, které jsou hodně epické, nedokázala jsem již uvěřit jejímu životě v Antickém Římě. Kdyby do děje nebyly zapleteny reálné historické osobnosti, asi by mi to tak nevadilo, ale tenhle fakt, spolu s tím, že už je to hodně "vymyšlené" mi výsledný dojem z knížky zkazil. Pokud však někdo není historický hnidopich, doporučuji ke čtení. Woodová píše čtivě, laik se dozví i nějaká fakta z minulosti, plus romantický příběh - velká láska, odloučení, náhody vstupující do života hrdinky a měnící vše, i když by stačilo jen málo, apod.
Miluji filmové zpracování s Omarem Sharifem a Julie Christie, takže přečtení knihy pro mne bylo nutností. V knížce mi vadí pouze to, jak Živago zemře - jeho filmový konec mi ladil trochu víc. Učitelka kurzu světové literatury na střední škole mi to vysvětlovala tím, že Živago je obyčejný člověk, takový antihrdina v tom, že jím osud smýká bez jeho přičinění, a jeho smrt to jen završuje. V tomhle pohledu jsem dílo nikdy nehodnotila, vždy jsem se soustředila hlavně na příběh... jak se jednotlivé postavy téměř od dětství mimoděk setkávají, aby se jejich osudy nakonec protnuly, spojily a zůstaly spjaté i když nejsou spolu. Navíc popis ruských revolucí, Ruska v prvních letech vítězství Bolševiků... Vždy jsem hluboce pohnuta. A filmové zpracování z roku 1965 moje okouzlení jen umocňuje.
Sice jsem po celou dobu čtení netušila, kdo je Miluška Voborníková, přesto jsem se bavila a poučila. Líbí se mi i odkrytí názvu knihy, tzn. kdo byl onen Hrdý Budžes, který vytrval. Knížku bych doporučila studentům dějepisu, protože díky ní nahlédnou do každodennosti normalizace a udělají si obrázek o tom, jak to tehdy vypadalo.
Knihu jsem prachsprostě ukradla mamince z knihovny a pořád se z té krádeže tetelím a těším. Jedná se o slovníková hesla bohů a hrdinů, kteří se objevují v bájích antického Řecka a Říma, přičemž mnohá z hesel obsahují i obrazový doprovod vyobrazení příslušného Boha/hrdiny v dílech světového malířství a sochařství. Přestože jde o slovník, Zamarovský píše jednotlivá hesla čtivě, poutavě a s vtipem. Proto kolikrát po knížce sáhnu i jen tak, kdy nemám co číst a mám chuť se ponořit do řecké a římské mytologie. Hesla jsou sice stručná, ale obsažná a člověk se o osudech jednotlivých bohů/hrdinů dozví mnohem více, než kolik lze vyčíst z různých knižních zpracování či vidět ve filmových adaptacích mýtů. Stejně jako autoři jiných komentářů, i já jsem na knížku narazila jako děcko a i díky ní jsem si zamilovala antiku. Nicméně dílo doceňuji až nyní. Také musím podotknout, že když jsem v pubertě sledovala seriál Xena, který je kompilací nejen řeckých mýtů, ale tvůrci do něj postupně nasázeli i reálné historické postavy (i když dosti anachronicky - Xena měla styk s Caesarem, ale sama je biologickou matkou Solóna... a to už nemluvím o Keltech a starověké Číně ;-)), domnívala jsem se, že kupa dějových linií a postav je také autorskou licencí - proto jsem byla velice překvapená tím, že mnoho postav jsem nalezla i v Zamarovského slovníku a že první díly opravdu mají tendenci "popularizovat" antické mýty :-).
Nádherná kniha a netradiční námět - o umírání a smrti. Po přečtení jsem byla hodně zasažena a začala přemýšlet nad tématem, které v naší společnosti nepatří právě mezi small talk. Knihu mi doporučila maminka, která při sledování seriálu Život je p(l)es prohlásila, že na něj kouká proto, že je o starých lidech a umírání, a ona už k tomu má blízko :-). Knížka mi pomohla uchopit to, nad čím její vrstevníci možná již běžně přemýšlejí a co je pro nás zdánlivě daleko, i když se nás to týká. Doporučuji čtenářům, kteří chtějí být "hluboce zasaženi", jak mi napsala kamarádka, které jsem titul doporučila.
Pro mne velmi zajímavá kniha o americkém jihu, soužití bílého a barevného obyvatelstva, a to z netradičního úhlu černošských hospodyň. Velmi zajímavě popsaný kontrast toho, že chůvy Černošky vychovávají děti svých bílých zaměstnavatelů, hrají si s nimi, znají je líp než vlastní matky, učí je na záchod, aby jednoho dne děti vyrostly a staly se opět jen zaměstnavateli a mezi původně velmi blízkými lidmi se vytvořila neviditelná bariéra nejen díky společenskému statusu, ale i barvě kůže.
Po přečtení knížky, která na mne hodně zapůsobila, jsem se podívala i na film a rozhodně doporučuji předlohu. Film je hodně limonádový a neobsahuje v sobě onu děsivou neprostupnou bariéru, kterou se hlavní hrdinky snaží prorazit. A i scéna s koláčem vyzní trochu do ztracena, zatímco v knize dává větší smysl.
Homer Simpson plakal, že si přečetl knihu Jako zabít ptáčka a nikdy se vlastně nedozvěděl, jak zabít toho ptáčka! :-) Je pravda, že kdo by za názvem hledal tento návod, bude zklamán. Já se však k tomuto titulu z knihovny mojí maminky, potrhanému, bez přebalu, ohmatanému a špinavému z častého čtení budu pořád vracet. A pořád se dojímat. Je pravda, že téma amerického jihu a vztahu mezi černými a bílými bylo od vydání knihy zpracováno již mockrát a možná i překonáno, přesto příběh považuji za věrný odraz toho, jak to tehdy mohlo vypadat. Včetně idylického vztahu s černou chůvou, rasových předsudků i hrstky slušných bílých lidí, kterým stálo za to hájit spravedlnost a pravdu i na úkor vlastního života či života rodiny. Moje maminka tuhle knížku dostala od své maminky, když jí bylo asi třináct let. Babička netušila, že si z ní máma odnese hlavně pestrý slovník sprostých slov a vynalézavých nadávek, kterými hlavní hrdinka Jana Luisa Finchová alias "Čipera" oplývá :-). Já jsem četla výrazně později a neustále se obohacuji příběhem, který není o nějakém zjevném hrdinství, ale tom skrytém, kterým oplývají slušní lidé - a ty je i dnes málo vidět.
Ano, taky jsem si poplakala... Opět jsem kupovala na základě pochvalných recenzí livestylových časopisů. Zprvu jsem měla problém se začít, vypravěčka Smrt, podivný sloh a styl mi zprvu hodně vadily a přemýšlela jsem, zda má cenu se prokousávat dál. Vydržela jsem a byla odměněna velmi silným a sugestivním příběhem (který je však silný hlavně díky konci). Jednu hvězdu ovšem ubírám právě za závěr příběhu zlodějky knih, jsem více nakloněna happyendovým koncům. Ale uznávám, že jen samotná historická doba, v níž se příběh odehrává, happyendům nenahrávala...
Knížku jsem si koupila po přečtení mnoha pochvalných recenzí a nelituji. Čekala jsem sice trochu serióznější čtení, ale lehkost stylu a příběhu mi vůbec nevadila a coby aprobovaného historika mně potěšilo mnoho historických narážek, střetnutí a setkání.
Nedoporučuji těm, kteří soudě dle názvu očekávají předání hluboké moudrosti věků - takto se v knize zklamala má tchyně, která ji (pro mně nepochopitelně) četla asi rok (já přečetla během dvou dnů) a nakonec se zasekla 20 stránek před koncem.
Po přečtení Stoletého staříka jsem se těšila na něco podobného. Něco podobného to mělo, ale příběh mi přišel už hodně přitažený za vlasy z hlediska uvěřitelnosti - nějak už jsem nevěřila tomu, že by se hlavní hrdinka ze slumu vypracovala až tak nahoru... Stoletý stařík je sice také plný mnoha náhod a setkání jakoby "mimoděk" se slavnými a mocnými, ale věřila jsem mu víc. Knížka je přesto napsaná čtivě a vtipně, jen jí už chybí moment překvapení jako měla autorova prvotina.
Knížku jsem četla v prvním vydání, které mělo z druhé strany obálky (nemohu si teď vzpomenout, jak se tahle část knihy označuje :-)) barevné mapky svět Zeměmoří. Takže mě výčet plaveb z ostrova na ostrov nenudil, ale hledala jsem si, kudy Ged cestoval. Možná to bylo věkem, kdy jsem knížku četla, ale hrozně se mi tehdy líbila (a líbí pořád), oslovil mne i trochu netradiční sloh vyprávění, myšlenka hrdiny pronásledovaného Stínem, myšlenka toho, že máme pravé - tajné jméno, trochu jiné pojetí magie (nutnost znát pravá jména všech věcí), a učaroval mi i samotný svět Zeměmoří a jeho historie (tu mi trochu Le Guinová zkazila dalšími knížkami, zejména povídkami, kdy už mi nezbyl prostor pro vlastní fantazii). Rozhodně bych netvrdila, že jde o kopírování Tolkiena, je to něco jiného. Tenkrát šlo o první knihu, kterou jsem ihned po přečtení začala číst znovu, jak hluboce mne oslovila. Nyní už mám laťku trochu jinde, protože mezitím vyšly knihy jiných autorů, kteří umí psát a více se zavděčí současnému čtenáři (Goodkind, Martin, ...), ale pořád jde o moji srdeční záležitost. Nelíbí se mi jen poslední díl cyklu (Tehanu), ale spíše kvůli osudům hlavních hrdinů (POZOR SPOILER: Ged přijde o magii, ožení se a usadí), jejichž život jsem si představovala trochu jinak.
Knížku aktuálně prodávají v Levných knihách (tuším kolem 70,- Kč). Zaujal mne její název, ale od koupě odrazovala podoba obálky, která mi asociovala nějakou blbinu. Uvažovala jsem proto o výpůjčce z knihovny, ale pak jsem narazila na kladné recenze a těch sedm pětek obětovala :-). Rozhodně si nemyslím, že by to byly vyhozené peníze, naopak knížku vřele doporučuji. Ať už těm, kdo ji potřebují (my se po narození dítěte pořád hádáme, o TOM ani nemluvě - a to si myslím, že náš vztah nebyl předtím nijak dysfunkční), nebo těm, kdo se chtějí při čtení pobavit (a naivně si myslet, že jich se to nikdy týkat nebude ;-)).
Knížka má obrovské plus, a to že je psaná z pohledu muže i ženy, kteří si zmiňovanými situacemi sami prošli, hovoří z vlastní zkušenosti a k tomu to jsou odborníci, kteří umí věci pojmenovat a poradit, jak je zlepšit a změnit. Velmi dobrou práci odvedl překladatel, který v poznámkách pod čarou uvádí odkazy na naše prostředí (autoři knihy se odkazují na publikace, které v češtině nejsou dostupné). Jazyk je místy přisprostlý, ale explicitní výrazy vždy odpovídají kontextu a nejsou samoúčelné. Prudérnější čtenáře však mohou odradit.
Hlavní a jedinou nevýhodu knížky vidím v tom, že aby měla kýžený efekt, měli by si ji (dobrovolně) přečíst oba partneři (co si budeme nalhávat, podobný typ literatury vyhledávají především ženy - i když v tomto případě má kniha mnoho co dát i jejich mužským protějškům).
(SPOILER) Nejprve jsem viděla filmy, ze třetího dílu pouze první část. Tenhle film se mi líbil nejméně, ale bylo to dané i tím, že - přestože je trojka rozdělená do dvou částí - byly děj a souvislosti hodně osekané. Po přečtení knížky se mi toho dost vyjasnilo.
POZOR, pro ty, kteří nečetli/neviděli zde mohou být SPOILERY
Rozhodně bych neřekla, že se jedná o nejslabší díl. Oproti jedničce a dvojce chybí scény v Aréně, které mají spád a jsou napínavé, trojka je oproti tomu hodně silná káva v líčení války. Možná je to tím, že mám doma vlastní dítě, ale scéna v Kapitolu byla pro mne hodně drsná, krutější než samotný popis postupu Katnissiny odbojové skupiny městem. Přestože jsou knížky prvoplánově určeny teen čtenářům, autorce se povedlo vykreslit hrůzy války, včetně toho, jak kruté zbraně dovedou obě strany vymyslet, aby soupeře porazily.
Koncem jsem byla trochu zklamaná, čekala jsem větší happy end, ale asi to byl záměr, jak ještě umocnit dojem z vraždění a umírání, které příběh kritizuje a odsuzuje. Nicméně jsem byla ráda, že se mi dostalo alespoň rozuzlení milostného trojúhelníku mezi Katniss, Peetou a Hurikánem :-).
Jsem zvědavá, jak bude druhá část knihy převedená na plátno a upřímně doufám, že to nakonec nebude taková depka :-).
Opět jsem nejprve viděla film, který se mi líbil víc než jednička. A opět doporučuji fanouškům filmové adaptace přečíst si i předlohu, která obsahuje popis pozadí některých scén, které ve filmu nejsou rozvedené a vysvětlené. POZOR SPOILER Ve filmu jsem např. nechápala, proč při předvádění jednotlivých splátců před tvůrci her Katniss rozčílil obraz Routy namalovaný na podlaze. Myslela jsem si, že ji tam namaloval někdo z Kapitolu, aby Katniss vyprovokovali, ale díky knize jsem pochopila, že Routu namaloval Peeta jako projev svého nadání a projev vzdoru vůči systému. Film taky neobsahuje historii toho, jak Hladové hry vyhrál Haymitch či setkání Katniss s uprchlíky z 8. kraje. KONEC SPOILERU V knize se pak objevují další hrdinové (bývalí splátci a vítězové předchozích ročníků), což ději dodává nový spád (protože myšlenka je v podstatě stejná jako v předchozí knize - boj o přežití v aréně - i když tentokrát jde o pomstu Kapitolu). Jediné, co mi na knihách oproti filmu vadí, je to, že jsou psané Ich formou z pohledu Katniss. Film oproti tomu obsahuje pohled "zvenku", vidíme, co v průběhu her říkají komentátoři, co dělá prezident Snow apod. - tento způsob vyprávění se mi pro složení celkového obrazu příběhu líbí víc. Ale uznávám, že do filmu by bylo obtížné převést pouze pohled hlavní hrdinky. Nemůžu se tedy vyhnout pochvale převedení knižního příběhu na plátno, myslím, že se to povedlo a odráží to duch a celkové ladění knížky.