tatjana1737 komentáře u knih

Tuhle knížku jsem si koupila společně se "Zlým princem Charliem" poté, co jsem přečetla "Zabij a zachraň". "Nepohledného prince" jsem si nechala na později a četla ho až po "Charliem". Což byla chyba, protože "Charlie" je o něco lepší. Přesto opět vtipné a inteligentní čtení. Nyní se Moore inspiroval princem zakletým do Žabáka, postavou Rumpelstiltskina (dozvíme se něco o antisemitismu) a princeznou Rapunzel (použití jejích vlasů a okolnosti, jak tyto vlasy použít, bylo dalším překvapivým a vtipným aspektem knihy).

2 01.12.2015

Zaujala mne obálka a anotace, stejně jako začtení se do prvních řádek, takže jsem koupila a nelituji, stále se ke knížce vracím, i když znám pointu. Tentokrát variace na Sněhurku, Popelku a Šípkovou Růženku s neočekávanou pointou (nápověda viz komentář uživatele Dašička). A dojde i na trochu té mytologie a hledání něčeho, po čem se pídil i Indiana Jones. Výborný princ Neodolatelný, který by konečně chtěl, aby se mu zachráněné princezny odměnily i něčím jiným než bonboniérou či pugétem růží.

"Čaroděj byl zlý, opravdu zlý. Skutečně zlý. Doopravdy, vážně zlý. Zlý bez jakýchkoliv polehčujících okolností. Měl na svědomí mory a otravy, které se šířily vzduchem až do okolních zemí. Odpad z jeho hradu zamořil vodu ve všech vesnicích po proudu řeky. Vraždil osamělé pocestné, jejich kosti rozemílal na prášek a z jejich krve vařil nejrůznější lektvary. Při svých bizarních pokusech mučil malá chlupatá zvířátka. Trhal křídla motýlům. Nikoliv pro magické účely. Jen tak, pro legraci. Nikdy nenapsal mamince, když měla narozeniny. Kdykoliv si na trhu vybíral ovoce, mačkal ho tak silně, že už ho pak nikdo nekoupil."

Knížku jsem si koupila na gymnáziu a přečetla ji teprve nyní, nějakých 15 let po zakoupení. Některá tvrzení považuji již za překonaná (mně vadily údaje o vědeckém zdůvodnění homosexuality, přišlo mi to hodně zjednodušující + téměř vše bylo vysvětlováno působením hormonů v organismu, kterážto teorie frčela v 90. letech, ale dnes už není brána za 100% dogma), přesto je knížka docela vtipným a poučným čtením pro ty, kteří se vztahy buď začínají a narážejí na rozdíly mezi pohlavími, nebo kteří jsou ve vztahu již dlouho a pořád je rozčilují některé "vady" jejich protějšku. Veškerá tvrzení jsou zobecněná, ale i tak si dovoluji tvrdit, že se v nich dost z nás najde. Výborné jsou i doprovodné ilustrace. Ten, kdo se nebere moc vážně a je schopen nadhledu, tomu může knížka ledacos dát i dnes.

Za mne nejlepší kniha trilogie. Poprvé jsem se při čtení neotravovala a nerozčilovala a Tris jsem konečně vzala za plnohodnotnou literární hrdinku :-). Hlavní postava konečně dokázala proč je hlavní postavou a jediné co bych Rothové vytkla, a za to jednu hvězdu ubírám, protože se cítím dotčená, je konec. Říkala jsem si: "COŽE?! To jako vážně?!" a málem i vytlačila slzu.

Oproti předchozím dílům mi trochu vadila změna ve stylu vypravění příběhu - kniha už není psaná jen z pohledu Tris, ale i z pohledu Tobiase. Je to sice zajímavý vhled do příběhu, změna úhlu pohledu, čtenář se dozvídá víc věcí, protože obě postavy v jednu chvíli prožívají jiné věci, které jsou pro děj důležité, ale úplně mi to nesedělo.

Jak se v mých očích Tris přerodila v komplexní a plnohodnotnou literární hrdinku, tak Tobias naopak upadl. Docela to vystihuje jedna Trisina myšlenka: "Jak to, že jsem si nikdy předtím této rozpolcenosti v jeho srdci nevšimla? Jak jsem si mohla nevšimnout, že za silnou a laskavou stránkou jeho povahy se skrývá malý, nejistý kluk se šrámy na duši?" (kapitola 36, str. 254) Zprvu mi Čtyřka přišel jako lepší hrdina než Tris, určitý schematismus v popisu jeho postavy hrál v jeho prospěch (silný, pohledný, tajemný). Ve dvojce se autorka začala pitvat v jeho psychologii a tím z něj udělala ukňouránka, a jak se ve trojce z Tris stala sebevědomá hrdinka, tak Tobias pro mne začal ztrácet mužskost (stejně jako Christian Grey v dalších dílech 50 odstínů).

POZOR SPOILERY!
Teprve ve trojce se čtenář dozvídá více o světě, ve kterém se knížky odehrávají, a upřímně - takový svět se mi úplně nelíbí a doufám, že nebude... Zajímalo by mne, jak na tom je "starý svět", když ten "nový" je v troskách... Motiv genetického inženýrství jako hrozby je myslím v USA více profláknutý, takže českého čtenáře možná tolik netrkne, stejně jako kritika vlády, která manipuluje s informacemi a říká lidem jenom to, co chtějí slyšet (tohle mi připomnělo Phoebe z Přátel, když představovala svůj domeček pro panenky, že je postavený na indiánském pohřebišti a úložišti radioaktivního odpadu, a prohlásila něco ve smyslu: "Vy toho o americké vládě ještě moc nevíte!" :-)). Na jednu stranu mne aktuálnost témat vadila, na druhou stranu mi přišla lepší než cokoli, co dosud Rothová v rámci trilogie představila.

Celkově Rothovou musím rehabilitovat (i když Hunger Games u mne pořád vedou o špetičku víc ;-)), jen ten závěr, ten závěr... :-/

9 21.11.2015

Jak vidno, nejen já, ale i ostatní čtenáři Foglarovek nejsou spokojení s tím, že o Stínadlech jsou napsány jen tři knížky :-). Jenže tito ostatní na rozdíl ode mně vzali do ruky pero a zkusili něco sepsat. Meč Vontů se mi líbí, přestože v něm již nevystupují Rychlé šípy, ale úplně noví hrdinové. Ale ono sepsat dnes Foglarovku je kumšt (navíc by současné čtenáře, kteří nevyrůstali na Foglarovi asi nezaujala), takže to autorovi ani v nejmenším nezazlívám. Knížka ukazuje na to, že i dnešní mládež může zažít trochu té romantiky při překračování Rozdělovací třídy, a to i přes to, že od dob, kdy se temnými uličkami toulali hoši z Rychlých šípů uběhlo již několik let a hodně se toho změnilo. Hoganovi bych vytkla snad jen to, že jeho mládež je na mne až moc "moderní", nevím, zda vychází ze své zkušenosti či představy, ale místy pro mne bylo chování hlavních postav trochu podbízivé mladému čtenáři. Vadila mi "oprsklost" dívčích postav (patrná už u Ájiny ve Společnosti správných romantiků), myslím, že sebevědomou dívčí hrdinku jde napsat i jinak. Stejně tak vyobrazené subkultury (skinheads) mi nebyly úplně vlastní, ale možná je to jen tím, že já jsem s nimi do školy nechodila. V knize nechybí politická linka, kritika minulého režimu, která mi tentokrát taky nebyla úplně vlastní. A jakožto milovnici Foglara mi vadil popis osudů Otakara Losny, já chci zůstat v časech dětství a jinošství, kdy nikdo nevěděl, že přijdou nacisti a komunisti.

5 18.11.2015

Knížka se mi už nelíbila tolik jako Lži na pohovce a Když Nietsche plakal, možná díky povídkovému formátu a tomu, že vycházela z reálných příběhů. Nejde však v žádném případě o hloupé čtení a kniha může být zajímavá i pro ty, kteří o terapii nic nevědí.

1 18.11.2015

Nevím, zda existuje onen zámek i obora, ale pokud ano, musím se tam vypravit, zda je to tam opravdu tak krásné, jak to na mne z knížky působí. Knížku chválím i proto, že velmi podprahově a nenásilně informuje mladé čtenáře s historií našeho státu, ať už s dobou nedávno minulou, do které se Hogan "naváží" i v jiných knížkách (Meč Vontů), tak s dobou druhé světové války. Hlavní postavy jsou sympatické (u mne nejvíc vede Spratek Dan), nechybí romantika letních prázdnin, konkurenční parta a rozluštění tajemství.

2 18.11.2015

Četla jsem dvakrát a už si tolik nepamatuju, ale vím, že se mi líbilo. Jen jsem místy měla zmatek v událostech a postavách, ale to mi přijde jako obecně Hoganův nešvar.

1 18.11.2015

Tuhle knížku jsem četla zatím jen jednou, ještě jsem se neodhodlala ji přečíst znovu. Ne, že by byla špatná, naopak, je napsaná dobře. Ale možná právě proto se k ní zatím nevracím, protože tak dobře popisuje dospívajícího hrdinu, že mi svého času při čtení jen připomínala mou vlastní pubertálně adolescentní jalovost :-). Hlavní hrdina navíc už také není pro každého, je to středoškolák s láskou k matematice, fyzice a hvězdám, takže takový "matfyzák", který díky tomu a díky tomu, že je to mladý kluk, dělá ve vztahu k hlavní hrdince různé boty, přestože je to holka do nepohody. Tohle mi svého času vadilo a zastínilo samotný příběh. Ačkoli knížka ve mně přesto zanechala stopy, protože kdykoli se procházím čtvrtí nad Lesním koupalištěm, vždycky koukám na tu jednu konkrétní střechu a přemýšlím, jestli je tam opravdu hvězdárnička, nebo jestli se autor jen neinspiroval tvarem střechy onoho domu :-). Pro Liberečáky velmi zajímavé čtení, protože se odehrává v reálných kulisách města pod Ještědem.

3 18.11.2015

Tři hvězdičky jen proto, že Cvoci jsou už zasazení do konkrétního časového období a dějinného rámce. A to mi úplně nesedí. Kdybych si odmyslela dobu, v níž příběh probíhá, a soustředila se na popis dobrodružství a cesty z ČR do SR "po vodě", dala bych pět hvězdiček. I přesto, že z Jonáše už se stává muž a prožívá svou první zamilovanost, takže je to trochu jiný Jonáš (Pajda), než na jakého je čtenář zvyklý. Ale díky tomu, že je příběh posazen do konkrétního období českých dějin, ztrácí pro mne onu lehkost předchozích dílů a tím mi kazí výsledný dojem.

2 18.11.2015

Druhý díl Sedmičky, který však nevyžaduje znalost předlohy. Líbí se mi už jen popisem letního skautského tábora (člověku se hned vynoří jeho vlastní vzpomínky) a různých každodenních příhod, líčením závěrečné pokladové hry či rozluštěním záhady, kdo stojí za "útoky" na táborníky a kdo jim dělá nejrůznější naschvály. Pro mne nadčasová záležitost - předobrazy literárních postav už možná mají stejně staré děti a vnuky, jako jsou hrdinové v knížce, ráda však při čtení předstírám, že se děj odehrává dnes. Jediné, co mne mrzí, že nevím, jak to dopadlo s Koldou a Hájkem (když v Sedmičce bylo napsáno, že v oddíle je místo jen pro dva nováčky, a v Ostrově přátelství vystupují Jonáš a Chrostík, co se stalo s těmi dvěma výtečníky?).

5 18.11.2015

Moje neoblíbenější "zapletalovka". Sice se odehrává v pro mne neznámých Pardubicích, její aktéry však již považuji za staré známé a vždy se na ně těším. Sedmička je možná příběhem o vodáckém chlapeckém oddílu a jednom klukovi, který si nebyl jistý sám sebou, podceňoval se, a pak díky dobrým přátelům našel i sám sebe, ale je to i příběh o něčem ze mně, protože jinak by mne pořád tak neoslovovala. A je to nejen tím, že se mi líbí popis činností oddílu (sama jsem bývalá skautka, i když suchozemská), vztahy mezi jednotlivými postavami, slovní humor apod., ale i Zapletalův cit pro vykreslení dospívajících.

6 18.11.2015

U Zapletala u mne nejvíc vedou Sedmička a Ostrov přátelství, přesto je Soví jeskyně jedním z mých evergreenu. Jakmile začnou prázdniny, otevírám ji, čtu a myšlenkově se přenáším na všechna popisovaná místa a do období vlastního dospívání. Zapletal umí mimořádně dobře vystihnout dospívající mládež, přesto jeho knížky neztrácejí kouzlo i pro dospělé čtenáře. Pro ty, kteří navíc znají místa, jež se v knížkách objevují, mají příběhy neuvěřitelnou přidanou hodnotu. A přestože jsou knížky nějaký ten pátek staré, na což poukazují jen drobnosti ve slovníku hlavních hrdinů, když je čtu, říkám si, že je klidně může prožívat někdo i dnes.

4 18.11.2015

Jedna z mých srdečních záležitostí i díky tomu, že se odehrává v Jizerských horách a týká se reálných událostí. Líbí se mi motiv chlapce, který si musel sáhnout na dno, aby zjistil, že je vlastně mladý muž, který je schopen jednat a konat, když je to potřeba. Pokud takovouto průpravu získali všichni členové Zapletalova oddílu, tak se mezi námi pohybuje mnoho nenápadných, ale velmi kvalitních lidí. Knížka je sice řazená do dobrodružné a chlapecké literatury, ale Zapletal píše tak svěže a dobře, že se k ní pořád vracím .

5 18.11.2015

POZOR SPOILERY, pro ty, kteří nečetli!
Řekla bych, že autorka drží standard nastavený Divergencí. Ta mne nijak nevzala, takže ani druhý díl mne ultra neoslovil, ale líbí se mi na něm, že rozvíjí myšlenku z jedničky a dává jí něco navíc. Tzn. první díl ukazuje část problému a dvojka dává najevo, že tento problém je součástí něčeho mnohem většího. Oceňuji také, že se autorka pokusila o nějakou lepší psychologii hlavní postavy - v jedničce mi vadilo to, že z neslané, nemastné holky se za chvilku stane ranařka (a to vlastně jen díky tomu, že si udělá tetování, oblékne se do černého, párkrát vyleze do výšky, naskočí do vlaku a sem tam jde na trénink, kde se nechá zmlátit), která umí rozdávat rány, střílí po lidech a ani s ní nehne, když někoho zabije nebo jí před očima umřou rodiče. Ve dvojce je naopak ukázáno, že to s ní pohnulo docela dost - ale veškeré pasáže, jak Triss brečí, má flashbacky a trpí vinou z toho, co udělala, nebo že lže přátelům a Tobiasovi, na mě působily nevěrohodně a ukňouraně. Vadilo mi ostatně celé její jednání v knížce, jak se pořád jen litovala a nebrala ohled na ostatní, dělala si co chtěla... ale celkově je mi nesympatická od začátku, takže to je možná tím, že jsem vůči ní zaujatá :-). Každopádně ve dvojce je víc vidět, proč je Triss výjimečná, že to vlastně tak moc šedá myš není, a je patrnější její význam a co to vlastně znamená, že je divergentní a jako jediná má předpoklady pro 3 frakce. Jinak mi ale přišel nevěrohodný i děj - jedna frakce téměř vyvraždí druhou a ostatní se stáhnou do neutrality, nic neudělají, naopak jdou "vítězné" frakci na ruku... takhle by to asi ve společnosti fungovat nemělo... možná tím autorka poukazovala na to, že systém frakcí je jako takový k ničemu a stačí, aby se přetrhl jeden článek řetězu a nebude to fungovat celé... Jak mi říkal kamarád, který mi knížky doporučoval - autorka těmihle kontrasty nastavila konflikt, kterým se v knížce zabývá. Já bych si to ale dokázala představit napsané líp :-).

6 18.11.2015

(SPOILER) Oproti filmovému zpracování, které dostalo trochu lesku z Hollywoodského pozlátka, je knížka realističtější a přímější. A to včetně nehollywoodského konce hlavního hrdiny.

6 13.11.2015

Pominu-li hodně drsný začátek knížky, je příběh nádherný, fantazijní, ale i temný a strašidelný. Četla jsem jako děcko, ale pořád si pamatuji depresi, která na mne při čtení několikrát padla a kdy mi nabízený "život po smrti" nepřišel jako nic atraktivního, ale hrozně smutného. Přesto je knížka krásná a z knihovny jsem ji nevyřadila a budu se k ní vracet. Kdo má rád lehčí čtivo, ať zůstane u Dětí z Bullerbynu (to je Kniha mého srdce), ale kdo chce nakouknout za oponu a zjistit, že život je i o umírání, ať dá šanci Bratrům Lví srdce.

10 13.11.2015

Já pořád nevím... omlouvám se všem fanouškům knížky, ale mne přes všechna doporučení a pozitivní reference neuchvátila. Věřím, že kdybych byla mladší, tak by se mi líbila víc. Samotné vykreslení společnosti a jejích frakcí, ale i prostředí válkou zničeného města mi přišlo nedotažené (nevím, jestli není rozpracováno v dalších dílech) a popis filozofie a způsobu života ve frakci Neohrožených mi přišel postavený na vodě. Šestnáct let je někdo vychováván nějakým způsobem, pak si může vybrat, přestoupí do zcela jiných podmínek a má hrozně málo času na to se připravit ke zkoušce, zda se v nové frakci udrží? Navíc k tomu nemá ani zaručeno, že pro něj bude volná kapacita, takže pak skončí u odpadlíků a celý život má pokažený? A čím se vyznačuje Neohroženost? Idea byla příliš skrytá pod množstvím piercingů, tetování, černého oblečení a skákání z výšek... Z hlediska výcviku v Neohroženosti se mi líbily jen pasáže v Krajině strachu, které byly i hezky udělané ve filmu. Popis bojových scén a nakonec střílení na konci knihy mi přišel povrchní - oproti srovnávaným Hunger games, kdy mne z hrůznosti systému mrazilo. Z celé knížky mne nakonec nejvíc zaujala milostná linka mezi Tris a Tobiasem, i když hlavní hrdinka mi na rozdíl od hlavního hrdiny přišla taková nemastná - neslaná, prostě nijaká (to Katnis Everdeenová alespoň uměla lovit, když už byla citově plochá). Ale jsem rozhodnutá dát sérii ještě šanci a možná mne další díly přesvědčí víc. A zkusím vnutit k přečtení mamince, kterou na rozdíl ode mne Hunger games neoslovily.

9 13.11.2015

Jak se už nepovažuji za scifistu (moje období science fiction začalo a padlo se čtením Star treku), tak tuhle knížku můžu. Další díly už mne tak nevzaly (líbil se mi akorát ten mimozemšťan, co abecedně urážel všechny tvory ve vesmíru - tuším, že to bylo ve trojce), oproti jedničce jim podle mě chyběla pointa i vtip, bylo to jen jakési vyprávění beze smyslu, které trápilo čtenáře a u kterého se při psaní musel trápit i autor.

V prvním dílu se mi líbí nejen hlavní hrdinové (nešťastník Arthur, který se nedopatřením stane posledním pozemšťanem, jeho dávný přítel Ford, který není tím, kým se zdá, šílený Zafod či depresivní Marvin), ale i paralela se zbořením domu a bouráním planety (včetně obligátního úředního šimla "námitky jste mohli podat ve lhůtě, vždyť to přece viselo na naší nástěnce"), mimozemšťané i nečekaná perfektní pointa knihy. Na bílé myšky se už nikdy nepodívám stejnýma očima.

Musím končit, beru si ručník a připíjím Vám všem Pangalaktickým megacloumákem!

26 12.11.2015

Jako první jsem viděla film... který měl tu jednu jedinou a velkou vadu, že můj starší bratr, který na něm byl svého času v kině, mi už tenkrát vykecal pointu :-). Přesto je to jeden z mých oblíbených snímků (a nejen proto, že se v něm Edward Norton objeví v trenýrkách), takže pořízení knížky bylo povinností. Někde jsem četla, že jde o bibli anarchismu a částečně v tom něco bude. A asi jsem anarchista, ale tam kritika současného konzumního světa a myšlenka na to, zničit bankovní ústavy, evidence toho, kdo má kolik na účtě apod., mi připadala atraktivní. Jakožto člověk vyrůstající v desilusi ze současné společnosti, který se akorát pachtí v práci a doma padne do postele, jsem si mnohokrát položila otázku, jak to asi vypadalo dřív a jak by to asi vypadalo, kdyby nastal "pravěk" (bohužel je mi jasné, že já bych nevydržela ani den :-)). Knížka je o něco syrovější než film (pokud se pamatuji dobře, konec je trochu odlišný), ale dobrá. Naproti tomu jiné Palahniukovy věci už jsem nedávala, přišly mi zahnané až za hranu (zobrazování násilí, zvrácenosti apod.).

9 12.11.2015