Taťka Hraboš komentáře u knih
I když knihy s touto tématikou rozhodně nevyhledávám, je dobře, že se knihy o druhé světové válce a holokaustu pořád píší. Dnešní generace se o téhle strašné době dozví v hodinách dějepisu pouze pár dat, jmen, míst a čísel, ve sdělovacích prostředcích jen občas probleskne nějaká zmínka, a tak zůstává právě na literatuře, aby vzpomínky na tuto dobu uchovala a zprostředkovala těm, kdo ji sami nezažili (i když je otázka, nakolik věrně o ní dokáží psát současní spisovatelé, kteří sami čerpají informace už jen zprostředkovaně). V tom je i hlavní přínos téhle knihy. Po literární stránce mě už tolik nezaujala - většina postav je na můj vkus trochu psychologicky plochých, vyprávění je takové suché, emocionálně chudé. Přesto je to kniha působivá - možná právě pro ten kontrast mezi střídmostí výrazových prostředků a závažností a tragikou tématu a příběhů jednotlivých postav. A také stavba románu a zápletka jsou výborné, jen se mi nechce věřit, že by osud Hany vycházel ze skutečných událostí, jak se tvrdí na obálce knihy (ještě tak bych si dokázal představit, že Hana v sobě kombinuje osudy několika reálných postav).
Jedna z nejlepších knih autorky. Pohádka, která nic neidealizuje a sice laskavě a s humorem, ale pravdivě dětem ukazuje, jak složité mohou být vztahy a city i v nejužší rodině – mezi rodiči a dětmi. Že rodiče nejsou dokonalí a často se chovají dokonce nerozumněji a hůře než děti, ale že přes to všechno jsou to ti nejbližší lidé, které je přes jejich četné chyby a hluboké citové rány, které nám způsobují, možné mít rád. Těch poselství a postřehů je samozřejmě v knize mnohem více - třeba jak snadné je rozhádat se kvůli maličkosti, za kterou nikdo nemůže, nebo že i stáří a smrt (blízkého člověka) jsou přirozenou součástí života a je možné se s nimi vyrovnat s noblesou. Krásně podaná je tu také kouzelná severská příroda.
Dunu jsem četl tak před třiceti lety a v paměti mi zůstaly jenom střípky děje, takže jsem se bez obav mohl pustit do opětovné četby – částečně i proto, abych si ujasnil, zda už ji můžu zpřístupnit mladšímu synovi. Druhé čtení mě utvrdilo v názoru, že tahle kniha opravdu patří do top ten světové fantastiky. Je to od úplného počátku až do konce jedna velká jízda – skoro jako by si člověk šlehnul pověstného koření z planety Arrakis (nebo něčeho jiného z planety Země). Přitom je to kniha – jak po stránce děje a jeho zápletek a zvratů, tak po stránce samotného autorem stvořeného světa a jeho zákonitostí i po stránce psychologie postav - velice dobře promyšlená (byť by se drobné pochybnosti – hlavně o myšlení, motivaci a jednání některých postav – mohly vyskytnout, ale to platí o jakékoli knize). Smekám před autorem a minimálně další 3 díly si ještě hodlám dopřát (k těm jsem se v mládí nedostal).
Určitě netřeba pochybovat o tom, že Doerr psát umí, možná až moc dobře. Totiž – připadá mi, že tahle knížka je tak trochu psána na efekt – tak aby snesla přísný pohled kritiků, ale i zaujala co nejširší čtenářské vrstvy, včetně milovníků romantické literatury (viz volba postav, prostředí a doby i příběh samotný). Na druhé straně, proč vlastně ne – málokterý spisovatel píše jen proto, že ho to prostě baví – pro většinu je to hlavně zdroj příjmů. Mimochodem, mám jen já pocit, že to je kniha jako dělaná pro fimové zpracování? Už jen ty krátké, takřka filmové „záběry“ o něčem vypovídají. Co ale určitě stojí za ocenění, je autorův pokus o vhled do života, myšlení a pocitů slepé dívky, stejně jako snaha o zachycení bezvýchodnosti postavení nejen Němci podrobených národů, ale i samotných Němců, kteří s nacistickým režimem tak úplně nesouhlasili, ale pokud by se vzepřeli, čekaly by je vážné problémy. V tomhle ohledu je teď kniha docela aktuální s ohledem na současnou situaci na Ukrajině a v Rusku.
Velmi zjednodušeně vyjádřeno je to vlastně příběh "souboje" dvou posedlostí. Než jsem si přečetl komentáře níže (z nichž nic takového neplyne), myslel jsem si, že právě v tomto základu je možná skryt zádrhel a důvod, proč kniha přes svou - z mého pohledu - nesmírnou poutavost a napínavost nemá příliš vysoké hodnocení mezi čtenáři. Obě hlavní postavy - kladná i záporná - a jejich chování totiž mohou na někoho působit nereálně. Na druhé straně - jak z vědeckých prací, tak z mých vlastních, hlavně pracovních, zkušeností plyne, že duševně nemocných jedinců a jedinců s různými poruchami osobnosti je v populaci slušné procento a řada z nich trpí různými, až neuvěřitelnými bludy a posedlostmi. Navíc knize možná ublížil i ten zvláštní závěr. Pro mě to ovšem bylo výborné čtení a nějakou knihu od autora ještě určitě do ruky vezmu.
Stopařova průvodce jsem četl na vysoké a ulpěl mi v paměti jako ta nejvtipnější kniha, co jsem kdy četl. Pak už jsem se k ní nevrátil hlavně pro svůj (zlo)zvyk nečíst knihy znovu (prostě raději poznávám neznámé, než si připomínám známé). Nakonec na opětovné čtení přece jen došlo a jsem tomu rád (i já musím uznat, že jsou knihy, ke kterým stojí za to se vracet a možná i opakovaně). Přečetl jsem Průvodce dětem před spaním a překvapilo mě, jak se při četbě i přes tu spoustu cizích výrazů a komplikovaných teorií obě děti (mladší ještě na prvním stupni ZŠ) zjevně výborně bavily. A možná nejen bavily; v téhle knize je do žertů a legrace zabalena nejedna hluboká myšlenka z oboru života, vesmíru a vůbec ;-) .
Říkal jsem si, mám dovolenou, tak si trochu odskočím k lehčímu žánru, který se pro toto období hodí. Nakonec jsem v noci zavíral okna, protože co kdyby … (i když by takové opatření k ničemu nebylo). Ale teď vážně – můj postoj ke knize se postupně měnil. Nejprve jsem si říkal, proč tam Simmons toho netvora dával, vždyť by mu k dosažení stejně intenzivního účinku bohatě stačila realita – všudypřítomný mráz a led, tma, nedostatek potravin a hlavně lidský faktor. Když do toho ale v závěru vložil eskymáckou mytologii, došlo mi, že ta potvůrka tam není jen, ba ani hlavně, pro zvýšení emocionálního účinku. Takže pro mě téměř za plný počet hvězdiček. Věřím, že ani ne tak zapálený příznivec hororů a fantasy nebude úplně zklamán, protože tu atmosféru severu, neskutečně náročné životní podmínky, život na lodi při průzkumné výpravě na sever či zmíněnou mytologii a životní zvyklosti Eskymáků popsal autor v knize působivě – bylo znát, že se na psaní této knihy dobře připravil (viz také seznam použité literatury v závěru). Mimochodem, kniha je jako dělaná pro seriál – a jak jsem dodatečně zjistil, také byl podle ní natočen. Možná někdy, až bude více času …
Moje první kniha od Soukupové a příjemné překvapení. Tři nemilosrdné sondy do života moderní české rodiny – zaměřené jak na vztahy mezi rodiči a dětmi, tak na vztahy mezi sourozenci, v různých konstelacích, věku a životních situacích. Žádné veselé, optimistické čtení. Pokud autorka nečerpá z vlastních zkušeností, pak je obdivuhodné, jak se do svých, hlavně dětských postav (kromě toho většinou chlapců), dokázala vcítit.
Pozoruhodná, inteligentní, komorní scifi s nádechem psychologie a filosofie. Nedávno jsem četl Stokerova Draculu a kupodivu mají tyto dvě knihy jeden podstatný aspekt společný - jak se má člověk postavit k něčemu, co přesahuje meze jeho chápání, vlastně by podle něj vůbec nemělo existovat, a přece to tu fyzicky je. Dalším ústředním bodem knihy je otázka, zda lze mít plnohodnotný vztah k něčemu, co jako člověk vypadá, myslí a chová se (navíc jako člověk, ke kterému jsme kdysi měli velmi silný citový vztah), ale přesto to člověk není. Těším se, že se někdy kouknu na některý z filmů, kterým byla kniha předlohou.
Moc nechápu, proč se po vydání knihy kolem ní strhl takový humbuk (i když jak je patrné ze zdejšího hodnocení, v mezidobí se všeobecné nadšení z knihy značně zmírnilo). Já osobně jsem byl docela zklamaný. Že je hlavní hrdinka alkoholička (a podstatně jí to ubírá na čtenářské přitažlivosti), na tom je kniha postavena a musí se s tím počítat. Co jsem ale obtížně překousával, byla její hloupost. Především je to ale kniha překombinovaná a psychologicky nevěrohodná (hlavně pokud jde o osobu pachatele). Takže pozitivně hodnotím, že jsem si mohl odškrtnout další položku ve čtenářské výzvě a možná i to přiblížení myšlení a jednání na alkoholu závislé osoby (snad si k tomu autorka předtím nastudovala dost informací, protože na autobiografii to nevypadá).
Na první pohled vodopád slov, nezadržitelná řeka; ve skutečnosti se tahle řeka klikatí, meandruje, víří, naráží do překážek, a tím spíše jsem s ní zpočátku měl problém udržet krok. Zjednodušeně vyjádřeno jde o příběh introvertní dívky v nepřátelském, paranoidním světě, který nic neodpouští, ba ani (a možná především) to, že je člověk naprosto bez viny. Zprvu jsem myslel, že knihu napsala mladá žena, až pak jsem si přečetl, že autorka je už zkušená literární matadorka. Asi největším - příjemným - překvapením pro mě bylo, jak do vážného textu na ještě vážnější téma dokázala vtělit tu spoustu humoru, ironie a absurdity. Ocenil jsem ale i to, že se jedná o knihu velmi sugestivně líčící poměry v Severním Irsku v dobách intenzivního irského odboje, moc takových knih u nás zatím určitě vydáno nebylo.
Výborná kniha, která člověka chytí tak, že si ani neuvědomí, že přečetl 550 stran. Typická Atwoodová a její ponor do hlubin ženské duše, někdy opravdu temných. Její knihy (tuto nevyjímaje) po přečtení zanechávají ve čtenáři více otázek, než mu poskytují odpovědí, ale čtenářský zážitek je obvykle tak silný, že tento "drobný" detail vůbec nevadí.
Určitě už jsem od Kinga četl lepší knihy, ale i tahle se četla výborně. Koupil jsem ji na Vánoce jako dárek pro celou rodinu a potěšilo mě, že až na pár drastičtějších scén v ní není nic, co by mi bránilo konečně tohoto autora představit i oběma synům. Pohádkovému světu i příběhu, který si mistr hororu vymyslel, v zásadě není co vytknout, i když pár nelogičností, nebo spíše nedůsledností by se najít dalo (ale nechci spojlovat). Kromě toho hlavní hrdina působí jako příliš velký „slušňák“, navzdory tomu, že se ve vzpomínkách na svou pubertální minulost snaží tento dojem vyvrátit. Takového slušného a současně odvážného mladého muže v realitě těžko najdeme – ale Kingův příběh je koneckonců pohádka. Nakonec jako výchovný vzor pro mladé čtenáře to aspoň trochu fungovat může.
Pan doktor je bezpochyby nesmírně schopný člověk, a pokud bych měl někdy problém vyžadující neurochirurgický zákrok, rozhodně bych neměl nic proti tomu, aby jej provedl zrovna on. Nicméně lidsky mi už tolik nesedl. To množství pochvalných výroků na adresu sebe samotného, nadšení, s nímž vypráví o své nedisciplinovanosti v dětství a mládí či lajdáctví při vysokoškolském studiu, opomíjení vlastní rodiny a vlastně všeho, co není jeho prací či koníčkem, jednoznačné, takřka černobílé vidění některých zdaleka ne tak jednoduchých problémů, včetně kategorického odmítání psychosomatického přístupu v medicíně, i když vlastně sám uznává a jakoby se tím i trošku chlubil, že kromě toho svého oboru toho z medicíny moc neví. Na druhé straně - člověk asi musí být opravdu svéráz, aby se pustil do takto náročného a nebezpečného oboru – vždyť skoro každý lékař je pořád jednou nohou v kriminále, když se něco nepovede, a zrovna tady ty důsledky bývají nejhorší. Každopádně je to ovšem kniha, kterou se vyplatí si přečíst – i pro to množství zajímavých a někdy i docela překvapivých informací.
Čteno podruhé - s odstupem více než dvaceti let. Tehdy pro sebe, teď pro děti - tehdy i teď hodnotím plným počtem hvězdiček. Mezitím už jsem samozřejmě několikrát (právě s dětmi) viděl i filmovou sérii, proto se logicky neubráním srovnání. Tenhle díl sice postrádá tu filmovou dramatičnost a napětí, film je na druhé straně oproti knize ochuzen o slušnou dávku humoru, který tu zastupuje třeba strašidlo Protiva či nečekaně vtipný Brumbál, ale i hlášky Freda a George, které se do filmu nedostaly.
Nádherná kniha, ze které je vám místy pořádně špatně. Je to jako na houpačce - chvíli si užíváte výšin krásy a humoru a o pár stránek spadnete do bezedných hlubin zmaru a beznaděje. Málokterý autor umí tak skvěle namíchat komediální i tragické prvky, prostřídat styly v jednotlivých kapitolách podle situace a ústřední postavy a do toho zakomponovat faktické události tak, že si je budete pamatovat mnohem lépe než ze školy. Jen ten závěr mne trochu zklamal - prostě se mu nedalo moc věřit.
Autor sám o knize říká, že jeho záměrem bylo vytvořit dílo, které by bylo dospěláckou obdobou Alenky v Říši divů. Poctivě přiznávám, že z Alenky znám prvních pár stran, protože tehdy to děti moc nezaujalo a s předčítáním jsme brzy skončili. K Alence se chci určitě jednou vrátit, a pokud je alespoň z poloviny tak zajímavá a zábavná jako tahle knížka, věřím, že se při ní nudit nebudu. Gaimanovy postavy jsou bez výjimky výborné, děj velmi akční a takřka nepředvídatelný (určité náznaky ohledně muže v pozadí a úlohy hlavního mužského hrdiny ale pozorný čtenář najde) a hlavně je tu spousta humoru. Kdo umí dobře anglicky (což není můj případ), ten by si asi měl knihu přečíst v originále, protože je zjevné, že je tu skryta i spousta jazykových hříček a návazností na názvy různých zajímavých míst města Londýn či jiná Angličanům dobře známá místa, jména a pojmy. O tento bonus je z části český čtenář ochuzen, na čemž nic nemění ani pěkný překlad.
Starý dobrý McCarthy a jeho životní témata cesty a absolutního zla v lidské podobě. Typický strohý, jednoduchý styl, střídající popisy děje a dialogy, někdy ponechávající čtenáře na pochybách, kdo je tu vlastně aktérem či mluvčím. Tady ale vložil mezi jednotlivé epizody i úvahy svého alter ega – stárnoucího šerifa – hlavně na téma morální povinnosti a zbabělosti a jejich hranic, čímž kniha doslala novou, obohacující dimenzi. Velmi znepokojivá kniha, která v člověku ještě dlouho po přečtení rezonuje.
Překvapivě zábavná četba, nesrovnatelná v tomto ohledu třeba s četbou starých řeckých bájí a pověstí (i když – kdyby je převyprávěl Neil Gaiman, kdo ví, jak by to dopadlo). Čteno dětem před spaním a skoro to vypadá, jako by tuhle knihu psal Gaiman právě pro ty mladší, protože tam není nic, co by snad bylo možno označit za pro děti nevhodné, tedy kromě násilí, které je ovšem s jakýmikoli pověstmi a mýty zákonitě spojeno, ale Gaiman je podává decentně a spíše náznakově (s výjimkou předposlední kapitoly o potrestání Lokiho, ta je opravdu drsná). Takže ideální kniha i pro společnou rodinnou četbu. A děti se konečně dozvědí, kdo byl ve skutečnosti ten Thor, který řádí ve filmových Avengers, nebo že anglický čtvrtek je vlastně Thorův den.
Velmi milé čtení, které (i když jsem to původně nečekal) si podmanilo i naše dva kluky. Nedokážu ovšem říci, v čem kouzlo téhle knížky spočívá - je to vlastně docela obyčejné povídání o docela obyčejných dětech, občas okořeněné špetkou humoru. I když pro nás a tím spíš pro naše děti už je ta "obyčejnost" dost relativní - ať už s ohledem na odlišnost švédských poměrů a zvyků, nebo hodně vzdálenou dobu, v níž se příhody dětí odehrávají.