Taťka Hraboš komentáře u knih
Výborná kniha. Je psána tak přesvědčivě, že by člověk i uvěřil v magické schopnosti žítkovských bohyní. A i když je čtenáři řada věcí jasná dříve, než je autorka prostřednictvím hlavní hrdinky odkryje, závěr mne osobně překvapil (i ten je ovšem v kontextu všeho ostatního naprosto logický, ale člověk si ho jaksi nechce připustit). Kromě toho je kniha skvělým připomenutím temných stránek časů ne až tak dávno minulých. Četbu doporučuji zvláště pro ty, kdo je aspoň trochu nezažili.
Drsné, syrové vyprávění v reportážním stylu s nekompromisním zakončením. Je to dlouho, už nejmíň 20 let, co jsem od autora přečetl několik později napsaných knížek, ale matně si vybavuju, že tímto stylem psány nebyly. Poněkud depresivní četba, ale o to silnější emocionální zážitek. Určitě patří mezi knihy, které by si měl přečít každý, koho nezajímá jen lehká četba pro zábavu.
Takový trochu chaos, ale velmi čtivý a napínavý chaos. U žádné postavy – včetně té hlavní – si čtenář nemůže být jistý, čím vlastně je (a zvědavost je přece hlavním hnacím motorem většiny knih). Autor teprve postupně odhaluje totožnost některých postav a jejich záměry a někdy je to odhalení docela překvapivé. Mně se ty hrátky s mýtickými postavami docela líbily, jen to chtělo už dopředu mít něco přečteno o božstvech a dalších nadpřirozených bytostech z většiny hlavních kulturních okruhů (kupodivu vyjma nám nejznámějších antických). A ještě malá poznámka k hlavnímu hrdinovi: Není to poprvé, co použiji tenhle trochu absurdní příměr, ale svou odevzdaností do rukou osudu (přitom to ale není postava nijak pasivní) mi připomínal Medvídka Pú. A stejně jako to dělá zmíněný medvěd, nakonec vzal věci do svých rukou a všechno dobře dopadlo :-) .
Není to dávno, co jsem četl knihu Madeleine Thienové Neříkej, že nemáme nic, která se zabývá v podstatě týmž tématem, a neubráním se srovnání obou knih. Divoké labutě bezpochyby nemohou knize od Thienové konkurovat po stránce umělecké, jejich styl psaní je na to příliš jednoduchý, vnucuje se mi výraz školský (otázkou ovšem je, nakolik se na tom podepsal překlad). Na druhé straně je to kniha mnohem komplexnější, doslova nabitá informacemi, které jsou podávány jasným, přehledným a pro každého srozumitelným způsobem. Možná i proto se tahle kniha prosadila v celosvětovém měřítku. Asi málokterá jiná kniha dokázala maoistický komunistický režim tak dobře odhalit v jeho plné a strašlivé nahotě. Člověku se skoro nechce věřit ani ne tomu, co se v tehdejší Číně všechno dělo (i když některé absurdity asi v jiných režimech svoji obdobu nemají), ale hlavně jak dlouho se to v různých obměnách – podle Maových momentálních nálad a plánů – dělo, jak dlouho to tamní lidé mohli vydržet, a přesto Maovi a straně věřit. Můj obdiv má autorka hlavně proto, že jí muselo dát nesmírně mnoho práce shromáždit všechny tyto (zcela jistě běžně nepřístupné) informace a nenásilně je skloubit se svým osobním příběhem a příběhem své rodiny.
Vlastně je trochu s podivem, že má kniha tak vysoké hodnocení, protože Puzo není bůhvíjaký spisovatel. Jeho styl je jednoduchý, strohý, dalo by se říci až žurnalistický, beze snahy o nějaký hlubší vhled do psychologie postav, dokonce ani napětí tu vlastně není moc přítomno. Na druhé straně tenhle styl výborně souzní s titulní postavou Vita Corleona (k Michaelovi sedí už o poznání méně). A hlavně – jak jsem nedávno napsal u jiné knihy - důležitý je příběh, a ten se Puzovi opravdu povedl, i když bych ocenil nějaké to překvapení na závěr (co takhle zrada Toma Hagena? ;-) ). Kromě toho – pokud kniha opravdu odpovídá tehdejší realitě – je v ní výborně popsán svět italské mafie v Americe a na Sicílii, plný intrik a násilí (a do jisté míry i svět amerického filmového průmyslu). Kdoví, možná popularitě knihy napomohly i skvělé filmy s Marlonem Brandem a Al Pacinem v hlavních rolích.
Jak píše Václav Cílek v závěru knihy (volně parafrázováno), pokud jste dočetli až sem, musíte z toho mít slušnou depresi. Pokud by se měl člověk knihou ve všem všudy řídit a snažit se na případnou pořádnou krizi také pořádně připravit, nebude dělat pár let nic jiného a bude ho to stát spoustu peněz. Přesto je to výborná kniha, kterou i pro ty „menší“ krize typu povodně, déledobého výpadku proudu či odstávky vody nebo třeba bloudění v horách s nutným přespáním stojí za to přečíst - a také mít ji doma, aby se do ní dalo kdykoli nahlédnout. Leccos, o čem se dá v knize dočíst, může totiž pomoci i ve zcela běžných životních situacích. A navíc to není obyčejná „příručka pro přežití“, ale i kniha se značným filozofickým a psychologickým přesahem, která člověka donutí zamyslet se nad svým životním stylem a hodnotami.
Román určený především pro ženy (muži v něm také hrají jen okrajovou roli), na můj vkus trochu moc patetický, ale přesto velmi čtivý. Oceňuji také věrohodnost postav a jejich chování i informační hodnotu knihy. Stěží říct, nakolik je téma v Americe nadále aktuální, ale zřejmě ano, když ve své domovině kniha vyvolala takový poprask i přesto, že byla vydána více než čtyřicet let po událostech, které popisuje.
Byl to nářez, a to místy doslova. Nejprve vás autor naláká předzvěstí lehce erotického dobrodružství krásné dívky a pak vás shodí do propasti temného scifi s hororovými prvky. Navíc je pravda, že v některých ohledech není kniha zvlášť pečlivě promyšlená. Přesto dávám plný počet hvězdiček, protože tenhle nedostatek bohatě vyvažuje čtivostí, napětím, mistrně vykreslenými postavami (co postava, to outsider, kterému skutečný život jaksi utíká mezi prsty) a konečně i myšlenkovým bohatstvím (třeba o tom, jak málo si vážíme takových zázraků, jako je příroda, modré nebe nebo padající sníh).
Z Houellebecqových hrdinů mám vždycky smíšené pocity – někdy je mi jich líto, jindy nad nimi nevěřícně kroutím hlavou nebo je mi z nich dokonce na zvracení. To je ovšem zjevně efekt, o který tomuto autorovi jde. Ačkoli se často nemůžu ztotožnit s jeho myšlenkami a už vůbec ne s jeho pohledem na svět, je to pohled nesmírně zajímavý a podnětný. Kromě toho je Houellebecq opravdu výborný spisovatel (snad jen nebýt těch častých obscénních vsuvek – ale to by zase nebyl tak úplně on) a má na laika obdivuhodný přehled v rozličných oborech. I v téhle knize jsou hlavními hrdiny dva outsideři - v doslovném smyslu tohoto výrazu stojící mimo společnost, rozdílní v tom, že jeden z nich by se do ní – svým způsobem - rád začlenil, ale nedaří se mu to, zatímco druhý v tom nevidí žádný smysl, ačkoli by s tím asi neměl žádný větší problém, kdyby o to stál. Bruno je takový zamrzlý puberťák, otrok svých sexuálních vášní, které rozumem není schopen krotit – sice podivínská, ale vlastně ani ne tak neobvyklá a rozhodně psychologicky pochopitelná postava. Michel je přesný opak – rozumová stránka jeho osobnosti jako by vůbec nedala šanci projevit se té citové; s psychologickou věrohodností této postavy jsem ale měl problém, její citový chlad mi nedával smysl. Autistou Michel zjevně nebyl (byť by se určité náznaky této poruchy v jeho myšlení najít daly) a jen z toho, že byl vychováván babičkou namísto rodičů, tyhle důsledky také vyvodit nelze (takových lidí, a přesto normálních, na světě je). Navíc ani Houellebecq v tomto u něj nebyl důsledný – něhy byl Michel schopen, ale mít někoho rád nikoli? Každopádně ovšem ve mně kniha zanechala hluboký dojem, a i přes výše uvedené výhrady jí dávám plný počet hvězdiček.
Romantismus americké provenience. A také můj návrat do mladých let, kdy jsem přečetl Stopaře, ale nejznámější Cooperovo dílo mě minulo. Není to špatné čtení. Pokud jde o spletitost děje, dějové zvraty a překvapení, nezadá si Cooper s nejlepšími současnými autory. Jen holt tehdy ještě neexistovaly kurzy tvůrčího psaní, takže se to přece jen čte hůře. Třeba navodit pocity ohrožení a napětí se autorovi moc nedaří, i když jsou jeho hrdinové co chvíli v nějaké bryndě. A postavy působí dost ploše, i jejich myšlenkové a emocionální pochody jsou podány značně jednoduše. Kniha má ovšem i určitou informační hodnotu, protože pěkně popisuje výsek anglicko-francouzských střetů o území na hranicích dnešních USA a Kanady.
Váhal jsem nad hodnocením. V některých ohledech výborné – námět, zápletka, spousta zajímavých nápadů (především ten s počítačovou hrou); obecněji by se dalo říct, že se autorovi povedla kniha hlavně po vědecké a technické stránce (i když nevylučuji, že být v tomto ohledu lépe vzdělán, viděl bych to možná jinak). Co mě ovšem zklamalo, byly postavy – psychologicky ploché, motivace jednání některých – hlavně členů PTO - nevěrohodná, příliš zjednodušená. V tomhle směru se kniha s klasiky žánru, jako je Asimov, Clarke, Lem či Bradbury, nedá srovnávat. Ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále.
Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Atwoodová svou knihou tohle pravidlo z jistého úhlu pohledu potvrdila, z jiného zase vyvrátila. Je to sice návrat do despotického režimu Gileádu, ale tentokrát trojrozměrný – z pohledu tří žen v naprosto odlišných pozicích, jejichž osudy jsou však spolu nerozlučně spojeny. Gileád viděný trojí optikou (žádná z žen tentokrát není služebnicí), a to nejen v přítomnosti, ale i v jeho počátcích, čímž kniha objasňuje leccos, co v Příběhu služebnice zůstalo zahaleno a ponecháno představivosti čtenáře. A pokud se autorce podle mého názoru podařilo do téže řeky vstoupit, pak proto, že Svědectvím autorka nijak nezaostala za kvalitou Příběhu služebnice. Možná je Svědectví dokonce čtivější, protože je dějově bohatší. Snad jediné, co bych vytknul, je ne zcela věrohodný příběh Beky a do učité míry i Nikoly (opravdu by v sobě našly dostatečnou motivaci k tomu, co udělaly?).
Pro mě to bylo překvapení. Ne v tom smyslu, že bych byl nějak zklamaný – čekal jsem výborné čtení a také se mi ho dostalo. Ale také jsem čekal román a místo toho jsem se dočkal povídek. Na druhé straně tenhle formát dovolil Asimovovi využít potenciál tématu a svou bezbřehou fantazii v mnohem větší míře, než by tomu bylo u románu. Oficiálně je to povídání o robotech, ve skutečnosti však ještě více o lidech. Asimovovi hrdinové řeší tytéž problémy a v mnohém se chovají jako my – svázáni svými třemi robotickými zákony, stejně jako my jsme svázáni morálními normami a ohledy k druhým (tedy alespoň ti nejlepší z nás – jak je na to trefně poukázáno v příběhu Důkaz). Zajímavé je i srovnání Asimovova hypotetického světa kolem roku 2020 a později, jak si ho v roce 1950 (přinejmenším pro účely této knihy) představoval, s tím naším reálným. V mnohém byl neskutečný optimista; na druhé straně i pro tento jeho rys ho čtu moc rád.
Můj druhý rozhovor od paní Červenkové (tím prvním byl rozhovor s doktorem Honzákem) a opět jsem nadšený. Vždycky je radost číst rozhovory s lidmi, kteří toho ve svém oboru tolik dokázali a vědí toho hodně i z oblastí jiných a navíc mají pozitivní vztah k lidem a jsou ochotni se pokusit jim své znalosti a moudrost alespoň trochu předat. Tady sice chyběl humor, kterým rozhovor s Radkinem Honzákem naopak oplýval, ale o to informačně hutnější tahle kniha byla. Opět jsou tu kapitoly, které bych zařadil do povinné četby, typicky ta závěrečná o starých lidech. Jen škoda, že leccos z oboru pana Koláře nelze snadno vysvětlit slovy, ale lepší by bylo to vidět nebo fyzicky cítit, leccos je zase příliš individuální, než aby se to dalo smysluplně zobecnit.
Tak tahle knížka si svou výbornou pověst zaslouží (i když předpokládám, že ne každého potěšil závěr, vyvolávající ještě více otázek než předcházející obsah knihy). Výborná pochmurná atmosféra, plná nejistoty a napětí od první do poslední stránky, příběh vyprávěný stručně a svižně bez zbytečných popisů či odboček a především skvěle nastíněná vize patriarchálního totalitního státu, která je i přes více než třicet let od napsání románu i u nás v Evropě stále více varující s ohledem na migraci z muslimských států, kde vlastně podobné režimy, někdy v mírnějších, někdy ovšem ve zcela srovnatelných verzích panují a mají tendenci rozšiřovat se na nová území.
U této knihy je nutno hledět na to, pro jakou cílovou skupinu (z hlediska věku) je určena. Náročný dospělý čtenář by určitě nějaké vady na kráse našel, ale pro starší děti (snad až na brutalitu některých scén s netvorem) je to určitě dobré čtení. Zajímavý nápad, časové a místní ukotvení, originální postavy, napětí a spád děje, ani na city a morální zásady se tu nezapomíná. Je to vlastně taková moderní pohádka. Film jsem neviděl, ale kniha je pro zfilmování jako stvořená.
Je to takové milé vyprávění, dotýkající se ovšem významných filosofických a etických otázek - vlastně samotné podstaty lidství. Milé především kvůli hlavní postavě - jejímu způsobu vyprávění, smýšlení a jednání, jejichž charakter je dán i tím, že Klára nemá ve svých obvodech zakódovány ani náznaky negativních lidských emocí - na rozdíl od těch pozitivních. Mě osobně ovšem zaujala ještě jedna věc, která se moc nezmiňuje ani v kvalitním doslovu či na obálce knihy - Klářino magické myšlení, které je vlastní i spoustě lidí, možná do určité míry každému, a to bez ohledu na výši inteligence a míru vzdělání, někdy k vlastnímu prospěchu, většinou však naopak.
I druhý díl drží laťku tak vysoko nasazenou tím prvním. Stále nové a nové neotřelé nápady, až se člověk diví, kde na ně autor pořád přichází (a přemýšlí, kolik jich ještě může mít v záloze). Ale nejde jen o nápady; od dobrého nápadu ke zdařilému provedení bývá hodně daleko, ovšem Adams je nejen vtipálek a fantasta, ale i výborný spisovatel.
(SPOILER) Poutavá četba hned od počátku. Plastický popis bossingu od psychopatického šéfa a z něj plynoucí situační deprese na jedné straně a neuspokojivého vztahu, v němž jeden se plně odevzdává a druhý jen bere a citově se neangažuje, na straně druhé. Je znát, že Viganová je výborná psycholožka a myšlenkové pochody a citové stavy svých postav umí pěkně podat i čtenáři. A docela mě dostal i ten závěr – přiznám se, že jsem podlehl autorčině mámení a očekával happy-end; nakonec se však – vlastně zcela v souladu s logikou celé knihy – ukázalo, že náhoda není spolehlivý spojenec a každý si musí nějak pomoci sám.
(SPOILER) Chvílemi jsem měl pocit, že tento jediný díl se mi zamlouval více v té filmové podobě – nic naplat, popsat pořádnou akci (a v tomhle díle akce střídá akci) slovy je – z hlediska síly účinku – o dost náročnější než ji, při současných technických možnostech, nafilmovat. Ovšem v závěru – především v pasážích, kde se vysvětlují Snapovy a koneckonců také Voldemortovy, Harryho a Brumbálovy osudové životní okamžiky – se znovu ukázaly přednosti knižního zpracování. Stejně by mě ale zajímalo (ale zkoumat to nebudu:-) ), nakolik pečlivá byla Rowlingová při aplikaci svého principu přechodu hůlek mezi kouzelníky (vždyť kolikrát jednotlivé postavy o své hůlky přišly při různých střetech – třeba i Harry v Chroptící chýši ve Vězni z Azkabanu nebo při trénincích Brumbálovy armády). Ale tyhle drobné pochybnosti nemohou zvrátit celkově výborný dojem z celé série. Jestli může něco přilákat současné děti ke čtení, tak je to právě Harry Potter. Škoda, že se Rowlingové nechce zpracovat knižně ještě Fantastická zvířata …