Teii-hime
komentáře u knih
Černý kocour a jiné hororové povídky
Edgar Allan Poe
Můj milovaný strýček Poe a navíc v tak krásném vydání s tak dokonalými ilustracemi od Scafatiho..? To byla láska na první pohled. Obdivuju, jak Poe umí podmanit i vyděsit, a to přesto, že do temných končin lidské psychiky zabrouzdal jako jeden z prvních a neměl se tudíž kým inspirovat a od koho učit. Nejsou to "kýčovitě americké" horory typu kingovek (které osobně miluju a moc ;D), jejich kouzlo je trošku jinde.. x)
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Je mi jasné, že knížek s touhle tematikou je spousta a vlastně nevím, v čem (krom své autentičnosti) by měla být tahle výjimečná - to ale nic nemění na tom, že je tím nepůsobivějším, co jsem za hodně dlouhou dobu četla. Něco ve mně zanechala, donutila mě přemýšlet, byla mrazivá, bezprostřední a až děsivě sugestivní... zkrátka perfektní.
Spousta lidí říká, že by měla být zařazena do povinné četby. Já si to nemyslím. Mám pocit, že ne každý je připravený na takové čtení. Zvlášť, když si sama všímám, že v hlavinkách děcek působí její obsah spíš kontraproduktivně. Je to zbraň - může sice jednoho zastrašit, jiného ale může vyburcovat ke zlu. Tím zlem nemyslím jen drogy. Myslím pokřivené žebříčky hodnot, zvrácené touhy, nebezpečnu zvědavost... A co přinese těm, které se jí podaří varovat? Pochroumané ideje, znechucení ze světa, deprese? Chápu, tohle je asi potřeba - stejně na tom ale není veskrze nic hezkého. Na ničem z té knihy, na obsahu, ani na dojmu z ní...
Tak trochu jiné namlouvání
Vladimír Hrubý
Stejně jako mě nikdy nebudou bavit Doteky štěstí ani žádný harlekýnky, nemůžou mě bavit ani tyhle strohé zamilované příběhy bez hlubší pointy a spisovatelského umu. "A" se potká s "B" na ulici, v metru nebo kdekoliv - náhodou jsou samozřejmě oba homo - a zůstanou spolu na věky věků. Ale bylo to vlastně docela milý.... :)
Koralina
Neil Gaiman
Slavný příběh, který prý malé děti vnímají jak nevinný a dospělí z něj mají noční můry. Trochu nadsázky, trochu tajuplna, trochu neklidu a strachu. A tak to má být! Co mi ale vadí, že čtenář neví, kde a proč se vzalo to zlo, co vlastně představuje, o co mu jde a čeho chce dosáhnout, kam se podělo po zamčení dveří... asi mi na to chybí dětská fanatzie, ale já prostě nesnáším takovou prvoplánovost.
Občanský průkaz
Petr Šabach
Líbí se mi, že jsou to vzpomínky ze života, takový nostalgický vyprávění obyčejnýho chlápka, kterej umí s humorem a nadsázkou popsat i tehdejší nelehkou situaci . A vždycky si ráda přečtu o době, kterou znám jen z povídání, protože mám hned lepší představu, jak to tehdy vypadalo. Možná, že jsem od knížky čekala nějaký pro-národní buzení, nějakej odboj, nějaký hluboký ideje. Ale tohle je zkátka o partě puberťáků, kteří by prostě dělali bordel za každé situace i režimu, o politiku ani zahraničí se nijak zvlášť nezajímali, prostě jen filozofovali nad cigárem a hráli si na drsňáky. Ale co - snad o to líp se ta knížka čte, a je samozřejmě výborná.
Bajky barda Beedleho
J. K. Rowling (p)
Mám trošku pokušení říct něco jako "No, to se teda Rowlingová zrovna nevytáhla, má to být uzavření její potterovské ságy a ona příijde s několika primitvníma příběhama na těžce amatérské úrovni, úplně vařila z vody, kam se to hrabe na předchozí knížky..." Ale, koneckonců, jsou to vlastně celkem milé příběhy s dětinskou jednoduchostí a umím si představit, jak je předčítají kouzelíci a čarodějky svým ratolestem, stejně jako my slýchali Perníkovou chaloupku a Budulínka. Mají ponaučení, někdy snad i hlubší, než se může jevit dětským uším, což je ostatně pro pohádky příznačné.
Popravdě ale tyhle pohádky nejvíc šlechtí fakt, že výtěžek z jejich prodeje jde na charitu.
Romeo, Julie a tma
Jan Otčenášek
To, jakým stylem byla knížka napsaná, s jakou autentičností a emocionálním procítěním pan Otčenášek vyjadřoval pocity svých hrdinů, jejich bezbřehé zoufalství i záblesky skromné radosti.. nebo ty drobné útržky z každodenního života, neotřele trefné kouzelné větičky, které ve vás dovedou vyloudit kýžený úsměv i tíseň.. Ztrátka zatraeně působivé a uvěřitelné dílko.
Snad by někomu mohlo vadit, že je kniha laděná dost romanticky, když je ústředním hrdinou árijský chlapec, který ukrývá židovskou dívku, ale já myslím, že právě ten kontrast mezi láskou těch dvou a nenávistí všude okolo dává jen vyniknout celkovému vyznění knihy.
Šifra mistra Leonarda
Dan Brown
Jelikož jsem příběh četla z pohledu Mě - naprostého laika, někoho, kdo se v tematice absolutně neorientuje, je příšerně naivní a důvěřivý a nechá se opít i patkou nahnilého chleba - perfetkně jsem se bavila. Bylo to neskutečně chytlavé, čtivé, nabité ohromující dějovou linkou s překvapivými zvraty. A Brownovi se povedlo takhle zblbnout a strhnout půlku světa, takže klobouk dolů!
Jediné, co mi vadilo, bylo neustálé přebíhání z místa na místo a já ze začáktku hodně ztrácela přehled jak v příběhu, tak v jeho jednotlivých aktérech, jejich jménech, vzájemných vztazích, událostech... což se ale časem poddalo.
Afterdark
Haruki Murakami
Tak, jako mě na jiných knihách ruší více dějových linií, k téhle mi tento styl vysloveně sedl. Dva příběhy, tak odlišné, jak jen to může být, mi rozhodně nesplývaly. Jeden byl velmi epický, akční, opravdový. Druhý lyrický, fantaskní, snový. Jeden podával psychologický obraz těžkosti reálného života, druhý byl psychologickým obrazem utrpení duše. Přesto jsou tyto linie od základů provázány, ať už vědomě či v náznacích - kterým mnohdy, jakožto pouzí nestranní diváci, stejně neporozumíme. Nicméně je tento hluboký příběh (nejen) o umění a významu lidské komunikace podáván lehce, srozumitelně a uvěřitelně. Trochu jako samotný život - na první pohled v něm není žádná velká filozofie, prostě přirozeně je a hotovo, avšak za zdánlivou jednoduchostí toho, co se zdá běžné, sami tušíme cosi víc... :)
No a krom toho se jednotlivé scénky tohohle nočního dění odehrávají na tak věrně a barvitě vylíčených kulisách, až jsem žasla, jak perfektně někdo může popsat.. mno, třeba proudící noční život nebo probouzející se nové ráno... Taková pestrost, ty detaily, to prostě vnímáte jedině tehdy, když to opravdu zažíváte. A umět ten pocit navnadit je umění! :)
Slzy mé duše
Kim Hjon-Hi
Kim si myslí, že sepsáním tohohle příběhu koná pokání, bere to jako vlastní hlubokou omluvu za svůj čin. To je velké kouzlo, které si řádky uchovávají. Druhé kouzlo je pravda, jakkoli pozměněná a zastíněná zkresleným vnímáním okolního světa mladou dívenkou. Protože si zasloužíme znát pravdu. Ale co je nejdůležitější - musíme u toho přemýšlet. Dávat si věci do souvislostí. Posuzovat z různých pozic různých lidí žijících v různém přesvědčení.
Obecně vzato byla ale knížka zajímavá, poučná a čtivá, zhltla jsem ji za jedno odpoledne a zůstane mi v paměti, a to je vždycky fajn. :)
Soumrak samurajů
Takashi Matsuoka
Líbí se mi, že jsou styčné body knihy skutečně podloženy reálnými historickými událostmi. Líbí se mi spletitost děje a provázanost příběhů jednotlivců. Líbí se mi líčení života panovníků, jejich bojů a sporů o panství a moc. Líbí se mi prvky nadpřirozena, které jsou do děje decentně a přirozeně vetkané. Líbí se mi lidský náhled na různé události z různých pohledů. Líbí se mi odlišnost a typizace charakterů postav. Líbí se mi líčení a popisy krajiny, lidí, prostředí. Líbí se mi lehká a do klišé neupadající romantika. Líbí se mi odstup autora a jeho schopnost dívat se na věci z různých úhlů. Líbí se mi filozofie knihy a poslání, která s sebou nese. Jediné, co se mi nelíbí, je prolínání několika časových a dějových linek. Jednak proto, že si některé logicky oblíbím víc a jiné mě pak od nich "zdržují", jednak proto, že to komplikuje orientaci a ubírá knížce na plynulosti a čtivosti...
Lev, čarodějnice a skříň
C. S. Lewis (p)
Přišlo mi, že se toho autor do knížky snaží napasovat pokud možno co nejvíc. A kvůli tomu je knížka nejen přeplácaná, ale taky pořádně nemá hlavu-patu. Najednou se objeví tlupa děcek, náhodou najdou skříň a v ní svět a ten náhodou zrovna oni zachrání. Zkrátka takové málo promyšlené kýčovité klišé. Nic do sebe hezky plynule nezapadá, všechno se zdá uměle vytvořené. Ani zdaleka uvěřitelné kulisy a prostředí, podivná plejáda tvorů a postav lacině splácaných ze všech již existujících příběhů... Být mi deset (či spíš osm), možná bych to viděla jinak. Možná bych to viděla jinak i v případě, že bych přečetla všechny knížky série. Nevím.
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
Opravdu zvláštní knížka.. V příběhu není dobro a zlo, hrdinové a poražení, žádná strhující zápletka, katastrofický nebo šťastný závěr. Jsou to jen útržkové vzpomínky jedné třicetileté angličanky, smířený popis tamější reality, v níž prožila svůj život. Snad proto mě to tolik zasáhlo - knížka si nesnaží hrát na žádný akční trhák ani na srdcervoucí doják, nebo tyto dva prvky dokonce kombinovat - na rozdíl od 90-ti procent všech světových bestsellerů. Lidi v ní žijí svými prostými životy tak, jako my těmi svými - prožívají dětství, první lásky, objevují okolní svět - vnímají a cítí totéž co my, jen za jiných okolností, z jiného úhlu pohledu a se zcela jinými vyhlídkami do budoucnosti. A přesto, či právě proto je to tak strhující.
Havran a jiné básně (14 básní)
Edgar Allan Poe
Poeovy básně jsou vesměs neuvěřitelně působivé. Úžasně skličujícího Havrana a dojímavě naivní Annabel-Lee jsem znala už z dřívějška, jinak mě asi nejvíc zasáhla báseň Zvony, zajímavá byla třeba i Ulalume, Město v moři a další :)
Co mě ale zrovna dvakrát nebavilo, že snad polovina básniček byla věnovaná slečnám, dívkám a ženám rozličných jmen a kvalit, jeho rozplývání se nad nimi a lkaní po nešťastné nenaplněné lásce.
Vesmírné lety ve starověku
Erich von Däniken
Myšlenky, které knížka prezentuje, bych rozdělila do dvou skupin. U jedné jsem hltala řádky s pusou dokořán a vyvalenýma očima a říkala si - "No jo, vždyť to je úplně jasný, to do sebe úplně zapadá a všechno by to vysvětlovalo, jak to doteď mohli všichni přehlížet?!"
No a pak je tu druhá skupina, která mě tak maximálně nutila k pousmání a nevěřícnému kroucení hlavou - "To snad nemyslí vážně, tohle je fakt až příliš přitažený za vlasy / vyloženě vycucaný z prstu, s něčím takovým bych nepřišla ani já, a to jsem blbá dost..."
Přesto to nic nemění na tom, že se knížka dobře četla a donutila mě zamyslet se nad věcmi trochu jinak..
Dolores Claiborneová
Stephen King
Obdivuji Kinga, jak se - stejně jako u většiny jeho děl - dokázal tak věrohodně vžít do pocitů životem zocelené ženy, vnímat a popisovat svět z její perspektivy a lidsky obhájit její zoufalé jednání. Podle mě je King výborný psycholog.
Černá krabice
Joe Hill (p)
První polvina knihy pro mě byla utrpením, ničím mě nezaujala. Snad proto, že jsem pořád měla tendenci srovnávat ji s dílky autorova otce ;) Zato od druhé poloviny jsem se nebyla s to odtrhnout, hltala jsem řádky a i když mi konec připadal lehce "přitažený za vlasy", zanechala ve mě knížka spíš pozitivní dojem.
Running Man
Richard Bachman (p)
Skvělá (ostatně jako každá kingovka) a tahle má i vydařený konec. Jen jsem možná čekala o něco víc, myslím, že námět knížky měl mnohem větší potenciál, který zůstal bohužel nevyužitý... Narozdíl třeba od Dlouhého pochodu, který je svým námětem podobný, ale pro mě mnohem poutavější.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Je šílené, jak rozporuplné komentáře na tuhle knihu se tu objevují :D Nicméně to chápu.. kniha nemá nijak strhující děj (má-li vůbec nějaký) a je psána jazykem přímočarého, trochu jednoduššího puberťáka. Zkrátka nic převratného. Ale způsob, jakým Holden uvažuje, jak se dívá na svět kolem sebe, jak přemýšlí o lidech, se kterými se setkává, jak je analyzuje, jak se k nim staví se svou otevřeností a upřímností... Mně to prostě fascinovalo od začátku až do konce a je to bezesporu jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četla.