tereza0319 komentáře u knih

Po sérii různých motivačních knih a příběhů se šťastným koncem je tahle dávka deprese docela osvěžující. :-)
Často jsem měla pocit, že postavy šustí papírem, přestože jejich problémy jsou až příliš reálné. Souhlasím, že povídky v druhé polovině sbírky, a ty delší, jsou špičkové.

1 30.03.2023

Prosincová tma
je číšnicí
všech nedopitých nocí

2 30.03.2023

Perlička na dně.

2 25.03.2023

Zjištění, že lidi se mezi sebou dokáží bavit nejen o praktických nebo každoddeních záležitostech, a to navíc kultivovaně a do hloubky, je až ozdravné. Je to jako pít pravé šampaňské. Souzněla jsem s nimi oběma až do Lévyho posledního dopisu, kde zmiňuje, že nemá rád zvířata. Vždyť on se ani ze zdvořilosti nezeptal, jak se má Houellebecqův zraněný pes! Možná je to nespravedlivé a subjektivní, ale považuju to za vadu charakteru.

5 24.03.2023

Je obdivuhodné, s jakou odvahou nám autor dává nahlédnout do intimního světa své rodiny i svých vnitřních úzkostí. Slovy neplýtvá, sdělení je sevřené, upřímné, závažné a hluboké, nechybí mu vhled.

2 20.03.2023

(SPOILER) Nora nakonec zjistí, že její původní život je stejně dobrý jako všechny ostatní, navíc je lepší v tom, že je doopravdy její, nenastoupila do něj někde v půlce a nemusela se spoustu věcí domýšlet, spoustu věcí neprožít, jako třeba porod vlastního dítěte. Myšlenka je skvělá, stejně jako cestování po životech. Haig se snažil propojit několik žánrů, aby si každý přišel na své, udělal z toho i motivační knihu, což bylo zjevné po celou dobu, ale tento žánr závěrem úplně převzal kormidlo, spisovatel všechno strašně vysvětluje a doříkává, kdyby se snad čtenář náhodou nedovtípil. Nora najednou naprosto všechno vidí z lepší stránky, z jiného úhlu pohledu, to, co vypadalo jako katastrofa, se vyjeví být tím nejlepším, co se jí mohlo přihodit, vše zalito sluncem, Haig zaplul i do žánru červené knihovny. Opravdu škoda toho závěru, nápad i ztvárnění se mi celou dobu moc líbily.

Někdo si stěžuje, že je tu spousta filosofických mouder, ale proč to nepřijmout, když to moudra skutečně jsou? Podle Života v lesích, který autor hojně cituje, se sama řídím, je to moje krédo. Filosofové se k něčemu po zkušenostech a dlouhém bádání skutečně dobrali, tak proč si o tom neříct, namísto pseudofilosofických keců motivačních knih (které hltám)?

Několik lidí psalo, že téma je hodně podobné knihám Veronika se rozhodla zemřít a Poslední kabriolet. Mimochodem, věděli jste, že Poslední kabriolet čte Dulava v reklamě na tu sekačku či co? Ale ty se mýlíš, lásko! :-D

6 17.03.2023

V životě jsem nepoznala Nezvalovu mladickou dekadentní polohu, netušila jsem, že je vůbec schopný takového pesimismu, bylo mi, jako bych objevila někoho nového, a líbilo se mi to. Všichni si tak nějak myslíme, jak se píše i v doslovu, že vydal všechno, co napsal, ale jak dokazují tyto pozůstalé básně, vůbec to tak nebylo, jsou tu i takové milé, vyloženě dětinské kravinky, ale je tam i jedna, Torzo, která by klidně mohla patřit autorovi dvacátých let 21. století, tím svým stylem. A na konci, ty básničky předznamenávající smrt, z toho mrazí.

1 14.02.2023

Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.

5 11.02.2023

Už dlouho mě žádná svépomocná kniha nepřekvapila tak příjemně. Knížky o enneagramu u nás doposavad překládané měly vždycky křesťanský podtext, tato je první, jež upřednostňuje psychologické hledisko. Podle mého názoru (a že jsem toho přečetla už hodně, hlavně anglicky na internetu, protože problematika enneagramu mě velmi zaujala) kniha zpracovává téma srozumitelně, a přesto do hloubky, zabývá se příčinami, následky, stíny, ctnostmi, nic nevynechává, ale nepůsobí mravoličně, urážlivě, i ožehavé věci dokáže podat tak, že to člověk vezme. Čekala jsem trochu více návodu, jak sám se sebou pracovat, ale autoři sami doporučují psychoterapii, je pravda, že tak hluboké téma člověk nedokáže zvládnout úplně sám, pokud má teda velký problém. Vytkla bych jen časté opakování již řečeného (proč to ti Američani pořád dělají, to mají tak nízký paměťový kvocient? :-) ), častý výskyt slova "musíte" a přehnaně optimistický až euforický výhled na to, jak nám bude, až cestou zvládneme úspěšně projít. Ale ve srovnání s tím, jaké prozření dokáže kniha přinést, jsou to jen maličkosti. Doporučuju všem.

3 31.01.2023

Panebože, to je ale ďáblice! Očekávala jsem naivní sladkobolný prvorepublikový románek, a dostala jsem drásavé sevřené psychologické milostné drama podané takovým způsobem , s jakým jsem se ještě nikdy v životě nesetkala. Představovala jsem si hloupoučkou afektovanou herečku, která chce ze svého vztahu se známou osobností vytřískat senzaci, a poznala jsem inteligentní multitalentovanou ženu s vkusem, obdařenou množstvím neobyčejně vroucí lásky, kterou se jí úspěšně podařilo přenést na papír. Literární vědci se ptají, kdo to ten Nezval vlastně byl, padouch, nebo anděl? A nedokážou najít odpověď. V této knize je bez patosu a kýče plasticky představeno složité nitro toho velkého člověka, ve kterém je dobro a zlo tak dokonale propleteno, že jediný závěr, jaký si z četby můžeme vzít, je, že jednoznačná odpověď neexistuje. A to přece není malá věc, když někdo umožní, že k takovému závěru můžeme přesvědčivě dojít. Někdo může namítnout, že to jsou přece pouze otištěné Mistrovy dopisy, ale právě komentář jeho milenky dává knize tu hodnotu, pro kterou je tak zajímavá.
Nechci budoucí čtenáře připravovat o požitek a prozrazovat víc. Jisté je, že budu Zpěv Orfeův a jeho autorku, jejíž dílo i ji samotnou nechal krutý osud upadnout v zapomnění, propagovat, kde se dá.

11.01.2023

Už dlouho jsem se s žádnou knížkou tak netrápila, jako tady s touto. Myslím, že to bylo překladem, některé věty vyznívaly podivně, chtěla bych zkusit přečíst si ji v originále, jestli to bude jiné. Nemám vůbec nic proti zmínkám o Bohu, ale tady to už bylo opravdu moc, hustotě výskytu snad může konkurovat jen Bible.
Přes potíže s formou mě úkoly zaujaly a chtěla bych je vyzkoušet. Jen se dost obávám, že nevydržím, vzhledem k nárokům na čas a pravidelnost.

Skvělý postmoderní úlet. Určitě jsem nepochytala všechny aluze, ale i tak to byla jízda!

2 21.11.2022

Autorka se s tím nemaže, na to, že se jedná o Američanku, tak to tam sází pěkně, bez zbytečného okecávání. Rady jsou inspirativní a mají hlavu a patu. Jen mě mrzí, že myšlenky často presentuje jako všeobecně platné, a ne jako ty, které fungují pro ni. Typ „rozervaného umělce" vykresluje jako pouhou pózu a duševní onemocnění v jejím pojetí nemůže v žádném případě ovlivňovat tvorbu kladně.

08.11.2022

Takovou skutečně objevnou vědeckou práci o Boženě Němcové tady máme už od roku 1992, a stejně to pro většinu pořád bude „děvka, co napsala Babičku“, navíc dávno po tom, co víme, jak to doopravdy bylo, se budou točit díla typu Božena , která v tomto názoru jen utvrzují. To si ta mučednice nezasloužila.

1 03.11.2022

Konec na mě udělal dojem. Ten nápad, jak se jako umělec vyrovnat se smrtí dítěte je geniální. Moc se mi líbil překlad Terezy Markové Vláškové, krásně plynul, bez jakýchkoli zádrhelů, nic nerušilo. Jsem vděčná za autorčin seznam studované literatury, každá taková kniha by ho měla mít. Strašná škoda, že do češtiny bylo přeloženo jen jedno dílo z uvedených, na to se chystám. Moc ráda bych si přečetla i monografii o Anne Hathaway, tak třeba někdy v budoucnu.
Historické romány podle skutečnosti asi nejsou žánr pro mě. Spisovatelé v nich samozřejmě vychází z dostupných útržkovitých faktů o daných osobách, a právě pro jejich útržkovitost si musí leccos domyslet a leccos z faktů v zájmu příběhu pozměnit. Jak sama autorka v závěru dokládá, přesně tak to bylo i v případě této knížky. A právě to mi vadí, že spousta věcí se pravděpodobně stala úplně jinak nebo se nestala vůbec. Ale to je můj soukromý problém. Taky mi u historických románů vadí to, že to vždycky nakonec jsme my, lidé jednadvacátého století, obklopení kulisami, navlečení do kostýmů, ale jak se mezi sebou bavili a jak cítili lidi té které doby, můžeme tušit jen z literárních děl, která z konkrétního období skutečně pocházejí.

Na internetu je napsáno, že se jedná o parafrázi na Lewise Carrolla, řekla bych, že pokud, tak velmi, velmi volnou. Alenka je vypravěčem konfrontována s různými filosofickými úvahami na způsob anglických „riddles". Žádná akce se nekoná, oproti Carrollovi. Knížka je obsahově velice krátká. Zklamala mě, těšila jsem se na Alenku, protože originál zbožňuju. Hoffmeister si knížku sám ilustroval, ilustrace jsou pro mě mnohem zajímavější než psaný obsah, hodně připomínají Toyen.

23.09.2022

Literárněvědná část o způsobech psaní románu a jeho čtení ve vztahu k (ne)dějinám mi poskytla inspiraci pro mé vlastní vnímání tohoto žánru. Taky jsem se dozvěděla další informace o způsobu psaní Milana Kundery a zase mu o něco víc porozuměla. Politická část ve mně vyvolala otázky. Uvítala bych, kdyby někdo na knížku napsal recenzi nebo polemiku, třeba bych se dočkala i nějaké odpovědi.

3 18.09.2022

Nezval ve svých 116 letech opět v Paříži, společně se světovými básníky, reflektuje prostřednictvím svého básnického stylu současné dění. Nápad určitě dobrý a místy opravdu povedené, ale jako celek mě sbírka nezaujala, pro mě jí chybí něco, co by skutečně chytlo za mozek nebo za srdce.

1 13.09.2022

Podle mě to byl génius.

1 12.09.2022

(SPOILER) Toyen uteče od své úzkoprsé, omezené, uzurpátorské matky, aby si mohla všechno dělat po svém, přičemž se někdy v opilosti ani sama nezvládne naložit do taxíku. Potud uvěřitelné. Ale co ty večírky? To se opravdu všichni potom cudně rozešli do svých postýlek, jako žáci 3.B? O sexu samozřejmě mluvili jenom v náznacích, pokud vůbec. Chápu, že autorka z toho nechtěla mít senzacechtivý pornografický román, ale tohle na mě bylo moc. Toyen, rebelka tělem i duší, chodí za Štyrským, vzorně mu vaří, pere a uklízí, při tom ho plísní, proč tolik pije, vždyť má přece nemocné srdíčko!
Vrcholem všeho je vykreslení Nezvala, jak už tady psala Ventimiglia, komplikované osobnosti v románu šmahem odsouzené, jako důkaz prohnilého charakteru podáno to, že se mu při setkání se slavným básníkem potí ruce!!! Jakýsi pokus o objektivitu je zde odbyt větou: Kdoví, jak to všechno tenkrát bylo...
Kniha podle mého názoru lže, proto hodnotím takto.