tereza0319 komentáře u knih
(SPOILER) Jeden z nejlepších gotických románů, jaký jsem kdy četla. Vášně a emoce stříkají, omdlévá se a blázní, tak to má být. Tomu detailnímu mrazivému vykreslení nenávisti nesahají dnešní thrillery ani po kotníky. Co asi musela Emily prožít, vždyť něco takového se snad vymyslet nedá. Postavy zobrazeny se všemi svými zápory i klady, že se za celou dobu nestačíte rozhodnout, jestli vám jsou sympatické nebo ne. Říkám si, jaký by příběh asi byl, kdyby byl vyprávěn jednou z přímo zúčastněných postav. Jediné, co mě zklamalo, byl závěr, ten happyend (nebo vlastně dva) je na sílu, doufala jsem, že tomu ještě nějak přitne, aby z toho byl člověk ještě rozsekanější, než se vůbec dá.
Nedovedu si představit, že někdo přemýšlí, mluví a jedná tak, jak to bylo představeno v této knize. Celé to na mě působí neživotně a povrchně, lživě. Autorka se snaží o intelektuální přesah, ale na malé ploše toho nakousává příliš mnoho, a nic nedotáhne. Podle mého názoru nepovedená neempatická sonda třicátníka do mentality šedesátníka.
(SPOILER) Co mě na knize nejvíc znechucovalo, bylo, jak se nám King snaží vnucovat své politické názory - Kennedyho prostě zabil Oswald, kdo věří jiným teoriím, je konspirátor, který na to má sice právo, ale přesto přece všichni víme, že je to blbec, že? Resignoval i na popis Oswaldovy povahy z různých úhlů - hlavně mu nepřiznat ani jednu dobrou vlastnost - pokud se o to přece jen někdy pokusil, hned za tím následoval původní odsudek. Skoro jako by to psal na objednávku. Postavy jsou černobílé, hlavní představitel a jeho milá se často ocitají v centru kýčovitých projevů sympatií okolí, o milostných scénách ani nemluvím.
Děj je často vatovitý, a proto zdlouhavý. Autor se v knize podle mého názoru snaží být vtipný za každou cenu a rád vyslovuje všeobecné pravdy, aby se zavděčil co největšímu počtu čtenářů. Konec rychlý, nedotažený, přišlo mi, že to už chtěl ukončit, děj se co děj. V neposlední řadě jsem byla zklamaná z překladu.
Pár věcí se mi přece jen líbilo. Harryho slohová práce s pravopisnými chybami, které ještě umocňovaly hrůzný dojem, srovnávání 50. let se současností a scéna Jakeova bití. King má na hrůzu talent, to je bez diskuse. Bohužel ale nemůžu dát ani jednu hvězdičku, je mi to líto. Moje první setkání se spisovatelem, škoda, ale dám mu šanci, chystám se na Řbitov zviřátek.
Na rozdíl od většiny ostatních se mi překvapivě líbil i prolog. Ta jeho jemná ironie, se kterou střílí do úředníků, a která vlastně prostupuje celým dílem. Dějově je příběh jednoduchý, ale plný drobných detailů a neotřelých povšimnutí, jež ho asi dělají tím, čím je. Zobrazený svět se svými hodnotami se nám dnes už zdá neskutečný, ale je dobré ho poznat a porovnat s dnešním. Román mě uhranul hlubokými city vyjádřenými nepateticky, dá se říct skrytě, je to taková jedna velká natlakovaná plechovka. A taky svou krásnou ponurostí, obálka z roku 2012 ji vystihuje skvěle. Zajímavý Hawthorneův pohled na ženskou otázku.
Proč musel jeden člověk tohle všechno snášet? Jak mohla společnost dopustit, aby se to dělo? Co všechno po sobě mohla zanechat, kdyby se jí vedlo aspoň o trošku lépe? Po všem tom mnohaletém strádání jí hráblo, to je na těch dopisech vidět. Bohužel se to navíc přesně ve stejnou dobu stalo i Josefu Němcovi. Je mi z toho hrozně. Až budu zase jednou v Praze, moje kroky povedou na Vyšehrad zapálit jí svíčku.
Spalovač mrtvol patří k pilířům mé četby i kinematografie. Na Vévodkyni se mi bohužel líbila jen linka malíře Diezlera a Barbary, popisy jídel a pití, a taky to, že Fuks čtenáře nechá, aby si všechno odedřel sám, nic nevysvětluje, a že by bylo co. No nic, třeba do ní časem dorostu.
Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.
Přečetla jsem, protože mě nadchl seriál z roku 1985. K Vánocům jsem pak dostala čtvrtý díl série, ani nevím, kolikrát jsem ho přečetla. Skoro po třiceti letech jsem si poslechla první díl jako audioknihu. Ve slovenštině, takže poetický účinek textu tím dostal ještě větší grády. Až mě zaskočilo, jak se liší vztah k dětem tehdy a dnes, hlavně na začátku se Marilla chovala k Anně vyloženě krutě. I za její "průšvihy" většinou mohla ona. Ale potom mě s ní smířily její utajené myšlenkové pochody, jež jsou v knize detailně popsané. Jak tu spousta lidí poznamenává, i mně vadily Anniny nekončící monology, ale myslím si, že kdybych je četla v knize svým tempem, užila bych si je. Některé příběhy už na dnešní dobu působí naivně, a to, že je Anna, od počátku života znevýhodněná svým sirotkovstvím, mezi vrstevnicemi nejkrásnější (i když si to nemyslí), ve všem nejlepší, a až přehnaně ctižádostivá (což taky dost drhne, vzhledem k jejímu typu roztržitého snílka), mi dost lezlo na nervy. No, asi to má být výchovné. Způsob jejího vnímání přírody a vůbec světa, jakož i popis duševních pochodů a přerodů postav, ta intimita, ze které je člověk často na rozbrečení, a starosvětská pohoda, jež z knížky sálá, mi vynahrazují všechny nedostatky. Budu číst i další díly, kde je Anna uzavřenější, ale fantasie ji neopouští.
Čišel z toho intelektuální chlad. Kdyby aspoň některá z postav měla nějaké zvíře! :-)
To nastavování zrcadla nebylo vůbec příjemné, dost jsem při čtení trpěla. Oceňuju, jak Despentes vykresluje postavy, pěkně ze všech stran, nikomu nenadržuje, nikoho nepotápí, čtenáře nutí k vlastnímu názoru. Líbilo se mi, jak píše o sexu, není to kýčovité, trapné ani křečovité, to podle mě málokdo dovede. Ale jestli tohle mají být naturalistické scény, tak jsem asi četla něco jiného.
Spousta lidí tady přirovnala knížku k něčemu, co se dá jíst. Taky to tak cítím. Je to jako pochoutka, ke které se jeden tak snadno nedostane. Okusí a chvíli mu připadá, že to je to nejlepší, co kdy jedl, chvíli se sám sebe ptá, jestli mu to vlastně vůbec chutná. Nedá se sníst moc najednou, a člověk brzy pozná, že tohle je gurmánský zážitek.
Jsem obzvlášť vděčná za úvodní studii, definování obou pojmů, rozdílů mezi nimi a popis jejich historie. Úkol to byl nelehký a spletitý, přesto autorka vysvětluje jednoduše a srozumitelně.
Stejně jako DádězPrahy mi nesedla forma stylizovaného vyprávění, působilo to na mě jako nějaká didaktická etuda pro dívky z první republiky o tom, jak je důležité poslouchat rodiče, dobře se učit a věřit v Boha. Příběhy kvůli tomu zbytečně splývaly, hlavně dětství jednotlivých žen. Když jsem se od toho oprostila, zůstaly velmi zajímavé příběhy, myšlenky a křehké fotografie, které to všechno dokreslovaly. Skvělé, že to někdo pro nás udělal, že vynesl na světlo ožehavé téma. Hvězdu navíc za paní Loukotkovou, jsem v šoku! :-)
Jsem v šoku. Věděla jsem, že to Němcovi neměli v životě jednoduché, ale že až tak? Neustálé starosti o živobytí, o zdraví, do toho každou chvilku někdo umřel, mladý, starý, všechno fuk. Jak byli tehdy lidé stateční a jak měli za ušima, mohli bychom se od nich učit. Fascinuje mě ta čeština takořka bez pravidel, každý si s ní dělal, co chtěl. Dokonalé jazykové hody. No a ten Josef Němec... Proč nám tak dlouho lhali?!
Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.
Po přečtení knížky si jsem jistá, že by se autor podepsal pod výrok člověka hořce mám rád". Přistupuje k němu s láskou, ale nemilosrdně. Není na škodu, se občas podívat na věci z jiného úhlu a přemýšlet, ale k tomu, aby nám jiný úhel předestřel, je potřeba někoho jiného, tímto děkuji, pane spisovateli. Dostali jsme Johanku z masa a kostí a s chybami, ne jako světici, to polidštění ji pro mě udělalo ještě sympatičtější. Zároveň ji to ale v mých očích nezbavilo výjimečnosti.
Takového člověka naše doba nemá šanci zrodit. Jsem ráda, že vůbec byl.
Je to psáno stylem středověkých příběhů, něco na způsob Tristrama Shandyho nebo Jakuba a jeho pána, až jsem čekala, kdy se objeví něco, z čeho pochopím, že si ze mě autor utahuje. Nestalo se. I když je z díla cítit upřímný obdiv a úcta k hrdince, jak už tu píše Hobo, Loukotkové se podařil silnější emoční zásah, přestože v knize o Johance pojednává spíš okrajově. Nicméně, Mark Twain určitě napsal knihu, kterou je třeba číst.
Jak ta psala! Tím neustálým popisem vnějšku i nitra hlavní postavy jsem měla pocit, že ta stojí vedle mě, byť z patnáctého století.
Loukotková delší dobu něco tvrdí, aby to jedním okamžikem celé rozmetala, a čtenáře rozebrala na kousky. Na posledních čtyřicet stran shodí další pumu. Ohryzávala jsem napětím knížku. Sice mi v těch historických událostech udělala dost nepořádek, ale to nevadí, já si to dozjišťuju.
Klobouk dolů před ní.
(SPOILER) Opět skvělý nápad, stejně jako u Půlnoční knihovny. Jenomže Heig si toho nabral moc. Čtyři sta let a tři historické postavy v rozmezí tří set stránek. Všechno tak působí zploštěle, povrchně, protože na širší rozvinutí není prostor. S postavami nemůžeme navázat hlubší vztah. Moc se mi líbila pasáž o Shakespearovi, připadala mi uvěřitelná. Na takového Fitzgeralda, kvůli němuž jsem tu knížku četla, zbylo pár řádků.
Stejně jako u Půlnoční knihovny mě zarazil konec. Matt Heig něco rozvíjí, a na konci z toho vytvoří akčňák ve zběsilém tempu, který popře předchozí děj, a vyvolává otázky. Celou dobu se Tom na základě vlastní špatné zkušenosti snaží skrývat, ale na konci zjistí, že to najednou není potřeba, že k tomu byl vlastně nucen, rozhodne se, že o svém tajemství teď všem řekne, aby to nakonec zase neudělal? Najednou všechny problémy a lidská přirozenost, kvůli které se tak chránil, prostě zmizí? Jaké měl Hendrich motivy ke svému chování? To, že byl paranoidní je málo. Proč za všechno můžou Němci? Proč musí mít konec zářivý happyend? Tím, že čas od času do textu přihodí větu filosofa vytrženou z kontextu, ze své knihy hluboké dílo neudělá.