tereza0319
komentáře u knih
Jíst, meditovat, milovat
Elizabeth Gilbert
Vypravěčku bych popsala jako buranku, co si myslí, že objevila Ameriku (v tomhle případě spíš Evropu a Asii), a sděluje nám to prostřednictvím pseudomouder. Z knihy čiší absolutní povrchnost, všechno je zalito sluncem, všichni to s Liz myslí dobře, a pokud ne, tak to tak nemyslí. Dokonalá ukázka literárního kýče, řekla bych. Jsem z toho rozčarovaná, protože Velké kouzlo se mi líbilo. Téma je přitom velmi atraktivní, obrovská škoda. Jedna hvězda za sugestivní a poetický popis italských jídel a za pána na fotbale, díky němuž dokonale vyjádřila svou lásku k italštině.
Trainspotting
Irvine Welsh
Takhle odpozorovat život, pak ho dokonale přenést na papír, a to všechno bez jakéhokoli mentorování, takže je čtenář donucen udělat si vlastní názor - klobouk dolů.
Dívka s perlou
Tracy Chevalier
Nečekala jsem vůbec nic, spíš možná něco špatného, asi proto jsem toho dostala víc než dost. Jak už zmínilo mnoho čtenářů přede mnou, autorce se povedlo vytvořit jedinečnou atmosféru a vzbudit touhu prohlížet si Vermeerovy obrazy. Spousta popisu mě sice zpočátku nudila, ale byla nutná pro to, abychom se ocitli v Holandsku sedmnáctého století, viděli, slyšeli a cítili. Charaktery postav propracované, přitom načrtnuté s lehkostí. Obdivuju, že hmatatelné erotické napětí vytvořila téměř bez použití explicitních scén. Napětí taky nemizí, přitom to, co se děje, je většinou jednotvárné až nudné jako život služky, ono ale bublá pod povrchem. Jediné, co bych vytkla, je, jak Griet občas fundovaně hovoří o umění, samozřejmě mohla mít neobyčejné umělecké cítění, ale přecejen, holka, která neumí ani číst a psát, a mluví o umění jako Palacký včetně použití odborných výrazů, je pro mě mírně řečeno nevěrohodná. Ale jak říkám, je to pro mě jen drobná vada na kráse.
Honzlová
Zdena Salivarová
Vůbec si nedovedu představit dnešní jednadvacetiletou holku, že by psychicky a intelektově ustála takové situace jako Jana Honzlová. Nebo že by se dnešní patnáctka vdávala. Těžká doba evidentně vyžaduje od člověka výkony. Byť je dnes už velice vzdálená, spisovatelce se podařilo vdechnout postavám věčný život, máte pocit, že si to svoje kafe z melty pijou vedle vás. Proto člověka vypjaté scény tolik zasahují, i když jsem měla pocit, že ve dvou závěrečných už se autorka snaží ždímat emoce, no, samozřejmě že je vyždímala i ze mě, hlavně při té první s kočkou. Jazykově skvělé, to taky pomůže přenést se o nějakých sedmdesát let zpět a polidští papírové postavy, spousta černého humoru. Nejsilnější mi připadala scéna se křtem, to mě úplně zamrazilo, ani nevím proč. Doporučuju číst teď v létě kvůli sugestivně vykreslenému pražskému vedru, i když vlastně ani v zimě by to nemuselo být špatné. Strašná, odporná doba. Každý bychom si měli něco takového občas přečíst, abychom si uvědomili, že svobodu si za žádnou cenu nesmíme nechat vzít.
P.S. Konečně jsem se díky této knížce dozvěděla, proč se kondomu říká olačka. :-)
Senzitivní lidé
Sylvia Harke
Kdyby se mi taková knížka dostala do ruky tak někdy před dvaceti lety, byla bych vděčná, ale lepší pozdě, nežli později. Velký přínos pro mě měly příznaky HSP a kapitola o vztazích. To, že psychické nezvládání školních zkoušek může mít souvislost s traumatem při porodu, tak to je teda hustý. Některé věci byly pro mě ale vysvětleny matoucím způsobem a celkově mi styl autorky úplně neseděl. Jsem opravdu ráda, že mi někdo vysvětlil, co to se mnou je.
Milénium!
Johana Fundová
Lepší než Devadesátky, hlavně sloupky osobností byly zajímavější, pobrečela jsem si u popisu povodní v pražské zoo, to by nevymyslel ani Stephen King. :-( Za těch pět let se toho stalo vlastně strašně moc, dokud jsem to neviděla černé na bílém, ani mi to nepřišlo. Mnohé z toho, co tehdy bylo možné, vlastně běžné, by dneska už neprošlo, viz reklamy nebo časopis Maxim. Stýská se mi po té době a jsem ráda, že na ni můžu vzpomínat.
Věčná devadesátá: Proměny české společnosti po roce 1989
Jaroslav Spurný
Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že je mi vnucován nějaký pohled na věc, presentovaný jako jediný správný. Zároveň mám pocit, jako by se měl ze společnosti zcela vytratit humor, neustále jsem narážela na věty typu „tomu se lidé v (pomýlených) devadesátkách smáli, my se tomu ale dnes už nesmějeme, protože jsme na určité věci citlivější". Umění udělat si legraci sám ze sebe se asi vytratí už úplně. Oceňuji hloubkový ponor kapitol o privatizaci a o bydlení, mrzí mě odbytá kultura.
Parfém: Příběh vraha
Patrick Süskind
Do sebe zaklesnutá láska a krutost, krása a hnus, inteligence a hloupost, soucit a zatracení. Popis tak sugestivní, že je člověk schopen si všechno přesně představit svým vnitřním čichem. I takto podle mého může vypadat umělecké dílo.
Ach, vy dívky mládím zmítané 1
Mari Okada
Tady mi docházejí slova. Mám pocit, že jsem přečetla něco, co pochází z Marsu. :-O
Anna z Avonlea
Lucy Maud Montgomery
Lucy Maud Montgomeryová měla jedinečné pochopení pro ty nejmenší záchvěvy dívčí duše a dovedla ho pozoruhodně vyjádřit. V tomto případě vůbec nezáleží na tom, jestli je rok 1909 nebo 2024. Trochu mě štvaly jen výchovné pasáže. Čteno ve slovenštině, takže o to větší požitek.
A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor
Viktor Emil Frankl
Pro ty, kterým připadá, že jejich život postrádá smysl. A pro ty, kterým dělá problém cítit vděčnost.
Pláňata
Petra Dvořáková
Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.
Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette McCurdy
U těchto memoárů psaných románovou formou bych striktně odlišovala formu a obsah. Forma je dle mého dost děs, je to psáno tak, aby tomu porozuměl průměrný Američan, nejhorší pro mě byl začátek, kdy jsem jí to uvažování šestileté holčičky vůbec nevěřila, navíc za každou větou na sílu nějaký vtip. Na druhou stranu to tam muselo být, aby člověk pochopil, jak nekriticky děti ke svým rodičům přistupují a za normální považují i to, co takové vůbec není. Jakmile Jennette přejde do dospělosti, styl psaní sedí víc, i černý humor je občas vtipný, během čtení jsem často měla pocit bolestivého mrazení v těle, jako když si přejedete po zubním kazu. Jsou tu dokonale popsány mechanismy dysfunkční rodiny, že každý hraje svou roli, a nikdo nedokáže být „zachránce", ani okolí ne, to radši dává ruce pryč. Ukazuje i to, že když trapič vyklidí scénu, neznamená to, že je všechno hned růžové. Poměry ve filmovém průmyslu jsou vyobrazeny moc pěkně, hned to jednoho odradí, aby tam strkal dítě. Ostatní tu hodně píšou, že kdo je na nějaké z témat citlivý, nemá po knize sahat, já si naopak myslím, že může být terapeutická. Kdyby se jednalo jen o obsah, dala bych pět hvězd.
Tam uvnitř něco je
Tomáš Peřina
Nádhera, moje surrealistické srdce přetéká rozkoší. Dokonalé jak po jazykové, tak po výtvarné stránce. Mám chuť si tu knížku koupit, a to to zásadně nedělám.
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Ocean Vuong (p)
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.
Devadesátky!
Johana Fundová
Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.
Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.
Srdcovka
Štěpánka Jislová
To, co jsem teď přečetla, mi nepřipadá jako příběh jednotlivce, ale příběh současné společnosti, že je celá přesně takovým způsobem traumatizovaná. Ráda bych věřila, že člověku se zdí mezi sebou a druhým stačí přečíst si několik psychologických příruček, aby změnil svůj pohled na svět a své prožívání. Pokud se to autorce povedlo, tak jí to z celého srdce přeju. Mně takový závěr připadá přece jen trochu příliš optimistický. Štěpánka v komiksu píše, že prožila spoustu času ve vymyšlených příbězích, což jí pokřivilo pohled na realitu. Samozřejmě, spousta knih a filmů taková je, ale pak jsou i takové, které vám vyjeví příběh vašeho života. Třeba zrovna film 500 dní se Summer, v díle zmíněný, je jeden z nich, alespoň pro mě. Tento komiks v sobě obsahuje velký kus pravdy o tom, jak dnes žijeme, díky za něj. Kvůli zkratkovité formě je to jen takové načrtnutí, ale určitě stačí k tomu, aby na sobě člověk začal pracovat.
Middlemarch
George Eliot (p)
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není.
Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc.
Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.
Temné matky a jejich dcery
Lucie Jandová
Stejně jako někteří čtenáři přede mnou mám pocit, že se spousta příběhů podobá, mateřská temnota má určitě ještě i nějaké jiné varianty a projevy, než jaké byly v knize předestřeny. Celkové vyznění, poselství, je v rámci možností povzbudivé, „ezobláboly" mi přišly podnětné, pomohla mi, jsem spokojená.