tereza0319 komentáře u knih
Autor mi svým stylem velice připomíná Milana Kunderu. V jedné z povídek k němu taky explicitně odkazuje, a tady jsem narazila na jednu věc, která mi vadí. Významně na mě v textech mrká, abych si všimla, k čemu z reality se právě vztahuje. To jednak uráží moji čtenářskou inteligenci (ne, že bych všechna vyústění pochopila), jednak nestojím o to, aby byla literatura tak pevně zakotvena ve skutečnosti. Líbil se mi svižný ráz a z něj vyplývající koncentrovanost povídek, na druhé straně si říkám, jestli by zakončení nebyla pozvolnější a promyšlenější, kdyby byly o něco delší. Protože o zajímavá témata nouze nebyla.
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
Jeden z nejzajímavějších životních příběhů, jaký jsem kdy četla. Film Petra Václava bohužel vůbec nevyužil jeho potenciál, možná kvůli nedostatku financí. Jak se v knize píše, film o něm by býval rád natočil už Miloš Forman, jenže si spočítal, že by se mu to nevyplatilo. To by bylo tak zajímavé, plné děje, a ta pestrobarevná Myslivečkova osobnost! Měla jsem to štěstí, že jsem se o něm dozvěděla už na gymplu, utkvěl mi, protože paní profesorka nám o něm nadiktovala celou áčtyřku, místo dvou řádků u ostatních. Takže díky ní jsem okamžitě zavětřila, když jsem se doslechla o připravovaném filmu, a tak se dostala i ke knížce. Chystám se na Arbesovo romaneto.
Tohle je tak bezostyšná nalejvárna, že to snad nemá cenu ani dál komentovat.
Knížka mi dokázala dát pocit, že nejsem až tak divná, jak jsem si celé dětství a dospívání myslela, takže mě mrzí, že se ke mně nedostala daleko dřív. Naopak člověk může být na sebe hrdý v oblastech, o kterých by ho snad ani nenapadlo přemýšlet, autorka přesvědčivě ukazuje, proč svět potřebuje oba typy lidí (i zvířat). Hemžilo se to tam amygdalou a neokortexem, to mám ráda, když je v takové publikaci i pár vědecky podložených výzkumů. Nemile mě ale překvapilo, že asi z 95 % se Susan Cain věnuje pracovní oblasti, a to ještě krajně specifické, až v závěru to dohání statí o tom, jak přistupovat k introvertním dětem, a popisem manželské hádky, to mi tedy připadá jako dost chabé pokrytí osobního života. Otevřené a jmenovité pomlouvání práce a děl svých kolegů, byť evidentně odůvodněné, mi přijde hluboko za hranicí vkusu.
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.
Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.
Ze začátku se mi to líbilo, Vincent mi byla sympatická, myslela jsem, že se příběh bude odvíjet jako psychologická sonda do života jedné dívky, ale bohužel, nestalo se tak. Příběhy jednotlivých protagonistů nakonec jen kloužou po povrchu, spousta postav má pouze ilustrační funkci, spíš než by někam posouvaly děj. Působilo to na mě tak, že si román hraje na hlubokomyslný, a přitom skutek utek. Ve chvíli, kdy se začne řešit Ponziho schéma, to už začne být průšvih. Čpí z toho, jak si autorka něco nastudovala, a teď se snaží s tím seznámit čtenáře, a to zcela beze zbytku, aby to pochopili i ti hloupější. Nejlepší je na tom celém obálka, je pěkná a zajímavá, doporučuji ohmatat.
Tenata kapitalistického systému jsou tu popsána tak děsivě, že to připomíná sci-fi, mrazí o to víc, když člověk ví, že je to reál. Tím myslím supermarket i trh uměleckých děl. Já v takovém světě odlidšťujícím člověka nechci žít! Moc jsem si užila vhled do duše i oka výtvarného umělce a zamyšlení nad otázkami umění. Jenomže děj, směs detektivky a dívčího románu, lehce křečovité příhody ze života jedné slušňačky (ale dovídáme se, že její osobnost ovlivnilo trauma). Souhlasím s veriszv a přílišným tlačením na ártovou notu, ty začátky kapitol, to už byla manýra. Zas na druhou stranu jsem ocenila Alenu a její makaronismus, mám kamarádky, které tak mluví, a já můžu vyletět z kůže, tady to na mě překvapivě působilo jako terapie. Z toho konce mi bylo trapně, ale po pracovní stránce vlastně autorka nabídla variantu, jak z toho hnusného života vybruslit.
To je ale parchant, ten Capote. Vypráví, jako by se nechumelilo, a na konci člověk zjistí, že je totálně rozsekaný. Souhlasím, že, jak už tu bylo zmíněno, je v tomhle hodně podobný Fitzgeraldovi.
(SPOILER) Neměl se otírat o moji milovanou Alenku, ne neměl to dělat. Motivace k tomu, proč se vrátit k rodičům, kteří mě evidentně emočně zanedbávají, má znít „co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci", tomu nějak nemůžu uvěřit. Celé mi to přišlo takové odbyté a nahodilé. A to jídlo! Tatínek uvařil „recept", regulérní zapečené brambory s pórkem, a Koralina si jde v mikrovlnce ohřát zmraženou pizzu s hranolkama, přičemž rodiče neřeknou ani popel!!! Jsem v šoku. Jestli tam měl být jako jinotaj narcistický vztah matky k dceři, tak jsem z toho měla aspoň něco málo.
Téma rasismu nikdy nepřestane být aktuální a je třeba na něj upozorňovat. Ale proč takovým čítankovým černobílým způsobem? Čtení se mi táhlo jako odpoledne na americkém Jihu. Jestli byly takových myšlenkových úvah, jaké jsou v knize popsány, schopné druhačky třicátých let minulého století, tak to jsme teď hodně pozadu. Ale spíš myslím, že nebyly. A ten závěr... Podle mě je kniha kýč jak bič, a ten by se klasikou stávat neměl. Jednu hvězdu za Attica, byl popsán věrohodně, se svými klady i slabostmi, líbilo se mi, že ho děti oslovovaly jménem, to by dle mého zlepšilo mnohý vztah dítěte a rodiče. A pak taky za uklidňující atmosféru doby, již se autorce podařilo přenést do příběhu, doby, kdy spousta věcí byla ještě v pořádku.
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.
Bylo pro mě překvapením, nakolik nás ovlivňují zažité představy a stereotypy, jak je bez přemýšlení bereme jako danosti. Jestli jsem si z knížky něco vzala, tak určitě to, že přemýšlet je nutné nad vším a pořád. Šokovala mě „neviditelnost" mnohých žen, které se o něco zasloužily, a taky incels - jestli je toto rozšířený společenský jev, tak něco děláme hodně, hodně špatně. Kniha je protkaná výroky rozhořčených „boomerů", ale mě by zajímaly i náhledy dnešních mladých Čechů, jak oni věci vnímají a cítí, například na hnutí #MeToo. Ty tam vlastně úplně chyběly. Ocenila bych vyšší toleranci k jinému názoru, méně ironie a víc objektivity, autorka často uvádí, že ne všechny ženy mají s nějakým konkrétním jevem špatnou zkušenost, ale to ji pro účely její knihy nezajímá, tak to zmíní jen tak mimochodem. Každopádně je moc dobře, že vyšla kniha upozorňující na aktuální negativní společenské jevy.
Podrobná psychologická studie jednoho nerovného prvorepublikového vztahu.
Nechápu , jak si, vzhledem k tomu, v čem žil, dokázal vypěstovat smysl pro krásu, lásku a naději. Ale dokázal. Možná za to může Vojtěch Martínek. Ta jeho představivost plyne tak přirozeně... V antikvariátu jsem ukořistila první vydání dokonce s podpisem, tak jsem pyšná.
Teda, co tomu chodilo hlavou... Obdivuju. Motivicky mi to přišlo chudé, ale to není ani tak vina Březiny, jako dekadence. Mile mě překvapilo, že se tomu dá alespoň trochu porozumět, myslela jsem, že to celé bude jedna velká šifra. Nejvíc se mi líbila „Moje matka" a pak „Návrat":
Až v šedivém toku
noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.
Psychologie postav je to, co na díle oceňuju nejvíc, je jasnozřivá, do nejmenšího záchvěvu odstíněná, propleteně černobílá, a to vše na velice malém prostoru, majstrštyk. Reportážní způsob vyprávění mě nudil, ráda bych více přímého děje, akce, materiálu pro to rozhodně nebylo málo. Jak už zmíněno, vyprávění z různých úhlů pohledu by taky stálo za to. Strnulost děje, vlastně až esejovitý charakter knížky, podle mě způsobuje, že se dílo jeví strašně zastarale, což se tluče s jeho nadčasovým posláním, a dost mu tím ubližuje. Bohužel. Slovenština je úžasná (pol'ovačka, sopliak, sral'ka). „Máš stále pekné kozliatka..." Přesně to bych toužila slyšet v romantické chvilce těsně po probuzení. :-D
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.