tereza0319
komentáře u knih
Tahle země není pro starý
Cormac McCarthy
Tolik lidskosti a nelidskosti zároveň v jedné útlé knížce plus temná prognóza, to beru, i když nerada. Dialogy občas jak vystřižené z Pulp Fiction, viz „je horší věc, než že jsou tady lidi, co prodávají dětem drogy".
Jih proti severu II. Po bouři
Margaret Mitchell
(SPOILER) Dialog strýčka Petra a Scarlett o yankeeských ženách podává důkaz o nesmírné složitosti světa a patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetla. Naštěstí jsem měla překlad Jarmily Fastrové, tam mě sice iritovalo neustálé oslovování „miláčku" mezi ženami, ale nějakého toho „tydlifidli" jsem byla naštěstí ušetřena. :-) Nebyla jsem úplně nadšená z prokreslování charakterů, Scarlett například je tvrdá a chytrá při svém obchodování dřívím, s každým byznysmenem si hravě poradí, ale když přijde na jednání s Rhettem, je z ní najednou pětiletý zlostný harant, a skočí mu na každý špek? Anebo ta Melanie, z toho jsem rostla. Dejme tomu, že se z nenápadné, nepříliš hezké ženy najednou stala hvězda Atlanty (ovšem ta scéna s hroby, to už bylo příliš), ale když je tak inteligentní, duchapřítomná a odvážná, že když dojde na lámání chleba, vždycky udělá to nejsprávnější, tak není schopna vidět, co má každý den před očima? Myslela jsem, že aspoň na té smrtelné posteli naznačí, že o tom ví, a má pochopení, ale prostě ne. Taky mě mrzelo Rhettovo vidění Ashleye, ke kterému na konci dospívá i Scarlett, takže si myslím, že je to názor samotné autorky. Nepřijde mi to správné, protože i Mitchell několikrát naznačuje, že Ashley a Rhett jsou dvě strany téže mince. Na světě je rozhodně potřeba obou takových povah, není jedna lepší a druhá horší, to je můj názor. Přes tyto výhrady si ta zpráva o člověku, jakou knížka podává, nezaslouží ani o jednu hvězdičku míň.
Muzeum nevinnosti
Orhan Pamuk
Čtení šlo tak pomalu, že jsem měla pocit, jako bych se snažila plavat v tekutém asfaltu, ale uznávám, že forma zcela odpovídala obsahu, nemohlo to být ani jinak. Celou dobu jsem oscilovala mezi „proboha, jak se v sobě může tak rýpat" a „to je úžasné, jak dokáže detailně popsat to, co velká většina z nás někdy pocítila, ale nedokáže o tom ani přemýšlet, natož to hodit na papír". Souhlasím s tím, že tato kniha se nečte, ale prožívá. Turecké reálie mě obohatily, chtěla bych si přečíst víc, připadá mi, že jejich kultura je u nás literárně zanedbávaná. Upozorňuju, že výslovnost tureckých hlásek je uvedená ve vysvětlivkách na konci knihy, stejně jako vysvětlení reálií. Myslím, že to mohlo být o takových sto až dvě stě stránek kratší, proto hvězda dolů. Těším se na dokument.
Život Vernona Subutexe 2
Virginie Despentes
Úplně nejvíc se mi líbí pravdivost, která z knížky čiší. Jak tak čtu, docházím k názoru, že je to to nejtěžší, co do příběhu dostat. I přes svoji bezútěšnost dává naději, což bych od knížky takového stylu nečekala, a o to víc to oceňuju. Krásný překlad, určitě dal práci.
Jih proti severu I.
Margaret Mitchell
Samotnou by mě zajímalo, jestli literatura kdy zrodila ještě nějakou podobnou Scarlett O'Hara, strašnou pipinu a svini, u které člověk přesto nemůže odolat, aby ji měl rád. Nejen ji, vůbec všechny svoje postavy autorka odstiňuje do těch nejjemnějších nuancí, je požitek to číst. Děj se táhne jako žužu, ve stylu života na americkém Jihu, přesně do té doby, než přijde pořádná porce akce. Redukovat tento společensky podvratný historický román na romantickou linku mi přijde jako smrtelný hřích. Popis vztahů mezi otroky a otrokáři je nesrovnatelně zajímavější, překvapivější a vrstevnatější než u Jako zabít ptáčka. Taky je tady dobře vidět, jak jsme my lidi pořád stejní, máme stejné tužby a myšlenky, děláme stejné chyby, říkáme tytéž kraviny, jen kulisy jsou jiné. Rhett Butler - dokonalý a nad věcí vždy a ve všem, co ale udělal při noční cestě do Tara, to mi přijde dost přitažené za vlasy, úplně mimo jeho charakter, nechce se mi tomu věřit. Však uvidím v dalším díle, jak se to vyvine. Jo a rozhodně nesouhlasím s tím, že by Ashley byl nudný.
Jak přelstít ďábla - Tajemství svobody a úspěchu
Napoleon Hill
Jsem ráda, že patřím k 98 % nevyvolených. Člověk nepodléhající ďáblu by podle Hilla měl být vědec bez emocí, který se svým podnikáním stará o zajištění materiálního bohatství. S takovou by mohlo zaniknout veškeré umění, beztak je příliš abstraktní a nemá jednoznačný význam, to „obyčejnému člověku" přece nemůže nic přinášet. Autor nám své myšlenky sděluje formou určenou snad žákovi pomocné školy, kdyby nám přece jen něco uniklo, paní Lechter nám to ještě jednou přežvýká a vypíchne nejdůležitější body. Jeho rozhovory jsou převážně fiktivní a ohání se „jiným myšlením", o kterém sám neví, odkud se vzalo. A ten obávaný ďábel to dotáhne tak daleko, že nám radí, jak dobře žít. No fajn. Jedna hvězda za pár myšlenek, které za něco stály. Knížku jsem si přečetla na základě toho, že tady někdo psal, že je lepší než Rady zkušeného ďábla. To nevím teda, ta aspoň měla hlavu a patu, za tu bublající žluč mi to nestálo, navíc jsem zjistila, že jsem si prapůvodně chtěla přečíst Ďáblův slovník od Ambrose Bierceho. Tak snad u něj konečně dojdu klidu.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Je tam všechno. Teď by knížka mohla být aktuální, co se týče pasáží o politice a válce. Kromě příběhu mě uchvátily ilustrace Borise Jirků, četla jsem olbřímí vydání z roku 1986. Jak to tak vypadá, mám dalšího oblíbeného spisovatele.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Potvrdila jsem si, že poetika Anny Bolavé je to pravé pro mě. Magický realismus a mysticismus, vodník, nemůžu si přát víc. Obdivuju autorčin cit pro jazyk, umisťuje slova na správná místa s dokonalou přesností, a to včetně vulgarismů. Postavy z reálného prostředí mi přišly nepřesvědčivé, ale oceňuju ztvárnění sobecké matky. Děj občas drhnul, hlavně na konci, kterému bych dala opačný náboj, ale četla jsem do dvou v noci, a to už se mi dlouho nestalo, nešlo přestat. Obálka je krásná, líbilo se mi i grafické zpracování názvů kapitol. Teď se budu těšit na Do tmy.
Duna
Frank Herbert
Takový Pán prstenů pro snoby. Do sebe zahleděný překombinovaný pseudofilosofický opus, postrádající sebemenší stopu humoru (snad kromě špičkování tchýně a snachy skoro úplně v závěru).
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Připadalo mi to jako z jiné planety, ne jako z evropské země, ale ta jinakost byla příjemná. Takové ty poznámky pronesené jakoby mimochodem, mimo hlavní děj, mě dostávaly do kolen. Jen společenskokritický osten mě trochu rušil, myslím, že by to vyplynulo, i kdyby to nebylo řečeno přímo.
Bílá velryba
Herman Melville
Jedna z těch knih, kdy si člověk uvědomí, proč vlastně čte, jaký to má smysl.
K moři
Petra Soukupová
Působilo to na mě jako K majáku bez surrealistického přesahu, nebo jak bych to vyjádřila. Ale to vůbec nevadilo. Reportážní styl psaní svou zhuštěností odhalil víc než sáhodlouhé popisy, jak už tu psali mnozí, jako byste ty lidi znali nebo jako by se to stalo vám. U popisování dalších životních osudů postav mi přišlo, že dobro bylo odměněno a zlo potrestáno, ale i to se určitě může někdy v životě stát. Klobouk dolů před umem a mládím autorky.
Intimní autoportrét
Frida Kahlo
Kdybych neviděla film, měla bych problém vidět tu její neutrápenou stránku. Ovšem ten popis manžela uvedený na konci, to je teda něco. Nádhera. Asi bych si o ní měla přečíst ještě něco jiného.
Jo a ještě se mi líbilo, jak dávala zahulit francouzským potažmo evropským umělcům. To by si žádný za rámeček nedal. :-) No a nemá tak trochu pravdu?
Milenec ze severní Číny
Marguerite Duras
Neuvěřitelné, jak zhuštěný ten příběh je. Na nějakých 150 stranách je všechno, na co si člověk vzpomene, že by kniha mohla mít.
Gentleman v Moskvě
Amor Towles
Fantasy slátanina (nic proti dobré fantasy), která se vydává za historický román. Když si představím, že spousta lidí věří, že takhle nějak to tehdy v tom Rusku probíhalo... Bože můj!
Jíst, meditovat, milovat
Elizabeth Gilbert
Vypravěčku bych popsala jako buranku, co si myslí, že objevila Ameriku (v tomhle případě spíš Evropu a Asii), a sděluje nám to prostřednictvím pseudomouder. Z knihy čiší absolutní povrchnost, všechno je zalito sluncem, všichni to s Liz myslí dobře, a pokud ne, tak to tak nemyslí. Dokonalá ukázka literárního kýče, řekla bych. Jsem z toho rozčarovaná, protože Velké kouzlo se mi líbilo. Téma je přitom velmi atraktivní, obrovská škoda. Jedna hvězda za sugestivní a poetický popis italských jídel a za pána na fotbale, díky němuž dokonale vyjádřila svou lásku k italštině.
Trainspotting
Irvine Welsh
Takhle odpozorovat život, pak ho dokonale přenést na papír, a to všechno bez jakéhokoli mentorování, takže je čtenář donucen udělat si vlastní názor - klobouk dolů.
Dívka s perlou
Tracy Chevalier
Nečekala jsem vůbec nic, spíš možná něco špatného, asi proto jsem toho dostala víc než dost. Jak už zmínilo mnoho čtenářů přede mnou, autorce se povedlo vytvořit jedinečnou atmosféru a vzbudit touhu prohlížet si Vermeerovy obrazy. Spousta popisu mě sice zpočátku nudila, ale byla nutná pro to, abychom se ocitli v Holandsku sedmnáctého století, viděli, slyšeli a cítili. Charaktery postav propracované, přitom načrtnuté s lehkostí. Obdivuju, že hmatatelné erotické napětí vytvořila téměř bez použití explicitních scén. Napětí taky nemizí, přitom to, co se děje, je většinou jednotvárné až nudné jako život služky, ono ale bublá pod povrchem. Jediné, co bych vytkla, je, jak Griet občas fundovaně hovoří o umění, samozřejmě mohla mít neobyčejné umělecké cítění, ale přecejen, holka, která neumí ani číst a psát, a mluví o umění jako Palacký včetně použití odborných výrazů, je pro mě mírně řečeno nevěrohodná. Ale jak říkám, je to pro mě jen drobná vada na kráse.
Honzlová
Zdena Salivarová
Vůbec si nedovedu představit dnešní jednadvacetiletou holku, že by psychicky a intelektově ustála takové situace jako Jana Honzlová. Nebo že by se dnešní patnáctka vdávala. Těžká doba evidentně vyžaduje od člověka výkony. Byť je dnes už velice vzdálená, spisovatelce se podařilo vdechnout postavám věčný život, máte pocit, že si to svoje kafe z melty pijou vedle vás. Proto člověka vypjaté scény tolik zasahují, i když jsem měla pocit, že ve dvou závěrečných už se autorka snaží ždímat emoce, no, samozřejmě že je vyždímala i ze mě, hlavně při té první s kočkou. Jazykově skvělé, to taky pomůže přenést se o nějakých sedmdesát let zpět a polidští papírové postavy, spousta černého humoru. Nejsilnější mi připadala scéna se křtem, to mě úplně zamrazilo, ani nevím proč. Doporučuju číst teď v létě kvůli sugestivně vykreslenému pražskému vedru, i když vlastně ani v zimě by to nemuselo být špatné. Strašná, odporná doba. Každý bychom si měli něco takového občas přečíst, abychom si uvědomili, že svobodu si za žádnou cenu nesmíme nechat vzít.
P.S. Konečně jsem se díky této knížce dozvěděla, proč se kondomu říká olačka. :-)
