Termaap
komentáře u knih
Měli jsme štěstí
Georgia Hunter
Ufff… Prvně bych chtěla napsat, že vzhledem k tomu, co se teď děje na Ukrajině, mě při čtení několikrát až mrazilo. Třeba když si členové rodiny už v září roku 1939 mysleli, že Hitler nemá šanci a že tenhle konflikt přece nemůže trvat déle, než pár týdnů.
Fakt, že je kniha napsána podle skutečných událostí, jsem si zjistila až v její polovině a musím říct, že mě to dost překvapilo. Do té doby jsem si totiž myslela, že je děj knihy vymyšlený přesně tak, aby ilustroval všechny “možnosti”, jak bylo s Židy během druhé světové války nakládáno. Snad neprozradím nic nového, myslím, že už samotný název o ději dost napovídá, ale znovu jsem se přesvědčila o tom, jak v té době o životě a smrti rozhodovaly náhody, takhle z vyprávění opravdu působící až nereálně.
Obdivuji autorčinu důkladnou práci, která vedla až k finální podobě této knihy. Řadím ji mezi to nejlepší, co jsem o tomto tématu doposud přečetla.
P.S. Líbíš se mi
Kasie West
Já takovéhle knížky potřebuju; oddechovku, u které nemusím moc přemýšlet, u které můžu vypnout a odpočinout si tak od náročnější literatury a vlastně všeobecně tak nějak od všeho:).
Měla jsem teď s tímto žánrem trochu ponorku, nebavila mě ta předvídatelnost a stále se opakující scénář, ale zřejmě to bylo spíše stylem psaní, protože u “P.S.LÍBÍŠ SE MI” jsem se s tím setkala také a přesto jsem knížku nemohla odložit a vážně si jí užila.
Projekt manželka
Graeme Simsion
Posloucháno jako audiokniha.
Humorné knížky… já se jim vlastně vyhýbám; ta stále se ozývající obava, že to bude trapné, většinou zvítězí nad zvědavostí. Mohlo by se tudíž zdát, že kniha vděčí za mých pět hvězdiček hlavně nízkým očekáváním, ale ne! Tohle byla prostě pecka!
Opravdu vtipné, kouzelné, milé, doporučuji mužům i ženám bez rozdílu věku, do jakéhokoli počasí:).
Neviditelný život Addie LaRue
Victoria Schwab
Myšlenka celé knihy se mi líbila moc; ze žánru fantasy jsem toho zatím moc nenačetla, takže nevím, zda je takový námět zpracovaný už v jiných příbězích, ale já ho vnímám jako velmi originální. Díky tomu si myslím, že budu i za pár let vědět, o čem kniha byla.
Zároveň mě napadá, že se s nápadem neviditelnosti mohla pojit spousta chyb a nepřesností, ale nezaznamenala jsem žádné; celých téměř 550 stran bylo doladěných do detailu.
Některé pasáže byly na můj vkus dosti poetické a byla potřeba větší dávka soustředění, ale konec mě příjemně překvapil. Přála bych si ho jiný, ale navzdory svým přáním ho považuji za parádně promyšlený.
Upálené
C. J. Tudor
Od C.J.Tudor se ke mne dostala nejdříve její velmi oceňovaná prvotina, KŘÍĎÁK. Je pravda, že horory úplně nevyhledávám (bohužel se mi pak nadpřirozené bytosti připomínají nejvíce v noci a do Nebojsy mám v té chvíli daleko), ale KŘÍĎÁK mě natolik zaujal, že si od té doby kupuji všechny knihy autorky hned, jakmile vyjdou. Teď si vlastně uvědomuji, že jsem všechny další zhltla jako audioknihy, UPÁLENÉ stejně tak. Namluvila ji Jitka Ježková a ta je u mě sázkou na jistotu.
U hororových příběhů mám všeobecně problém se závěrem. Vždycky mi přijde tak nějak moc vyhrocený, nereálný a zbytečně natahovaný. U UPÁLENÝCH mě ale finále příjemně překvapilo. Celkově jsem od knihy dostala ještě víc, než jsem čekala.
TI DRUZÍ se stále drží na první příčce mého žebříčku oblíbenosti knih C.J.Tudor, ale UPÁLENÝM se podařilo posunout JÁMU a KŘÍĎÁKA níž.
Než jsme byly tvoje
Lisa Wingate
Posloucháno jako audiokniha v podání Dany Černé, kterou společně s Jitkou Ježkovou řadím mezi své top interpretky. Její hlas se poslouchá opravdu velmi příjemně, díky lehkým změnám hlasu hned přesně víte, kdo je autorem právě čtené přímé řeči.
Příběh mě zaujal už od samotného začátku a ono zaujetí se mě drželo až do konce. Poslední kapitoly jsem marně zadržovala slzy dojetí. Tohle putování do minulosti, pátrání po ztracených rodinných vazbách, to já proste můžu.
Jediné, co se nečetlo úplně příjemně, byl popis chování některých postav k dětem. Člověk má chuť vrátit se do minulosti a všechno tohle zlo odhalit, zarazit a už nikdy nepřipustit.
Dcery dvouhlavého draka: Příběh „ženy pro útěchu“
William Andrews
O ženách pro útěchu jsem před čtením knihy vůbec nevěděla a jsem vlastně ráda, že se takové knihy vydávají. Přesně jak bylo řečeno na konci knihy; “Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat.”
Přestože budu knihu doporučovat a hodnotím ji pěti hvězdičkami, nečetla se úplně snadno. Je hrozné, co s lidmi (pokud je tak tedy ještě lze nazývat) udělá válka, jakých krutostí a ohavností jsou schopní.
Silný příběh, asi ani nepotřebuje delší komentář. Právě jsem dočetla a ještě stále ve mně doznívá život obou dcer dvouhlavého draka… přečtěte si o něm také!
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Posloucháno jako audiokniha.
Nejdříve musím napsat, že vyhledávám hlavně beletrii; příběhy tvoří 99% toho, co jsem doposud přečetla. Rozhovory, biografie a motivační publikace mě nelákají, necítím potřebu je číst. Kvůli čtenářským výzvám se jim ale občas prostě nevyhnu. Má motivace ke splnění výzvy je totiž přání objevit dílo, které mě ohromí, přičemž bych po něm bez oné výzvy určitě nesáhla.
A tímto tedy moc děkuji za výzvu, která mi nepřímo zprostředkovala takový skvost, jako je “SVĚDECTVÍ O ŽIVOTĚ V KLDR”.
Kniha mě šokovala. Na jednu stranu se až stydím, jak málo jsem toho o Severní Korei věděla a vlastně se mi stále nechce věřit, že se může takovýto režim v dnešní době někde na světě stále udržovat.
Přemýšlím, zda mě více zaráží chování vůdců země či jejich obyvatel. Je pro mě nepochopitelné, do jaké míry lze člověka ovlivnit, pokud je tak činěno již od dětství a čeho všeho lze “dosáhnout” zastrašováním.
Musím ocenit výběr dotazovaných. Byl to takový průřez Severokorejským obyvatelstvem, a to v rámci věku a kast. Nic se neopakovalo a každý rozhovor přinesl pohled na KLDR z jiného úhlu, každý nabídl návštěvu do jiné sféry tamního života.
Formát audioknihy mi také velmi vyhovoval. Různí interpreti mi navodili dojem, že jsem při rozhovorech opravdu přítomna.
Přidávám si do seznamu mé ideálně sestavené povinné četby.
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Tak já to na 150.straně vzdávám. Nemůžu říct, že by mě to vůbec nebavilo, ALE! Já mám teď ve čtečce tolik knížek, na které se tak moc těším a myslet během čtení jedné knihy na jiné, nesvědčí nic dobrého. Nemám ve zvyku knihy nedočítat, nemám to moc ráda, ale denně se vydává tolik skvělé literatury, že nechci číst nic, do čeho se musím nutit. Myslím, že výraznou příčinou je i množství stran.
Možná, že se k ní ještě vrátím (hodila by se mi i do výzvy), ale momentálně na ni nemám ani trochu chuť. Dávám si od Amerikány časově nespecifikovanou pauzu.
Mlýn
Michal Vaněček
“MLÝN” jsem poslouchala jako audioknihu v podání Pavla Soukupa a byla jsem moc spokojená.
Věděla jsem, že se kniha věnuje mlýnu v průběhu 100 let a upřímně mě trochu zaskočilo, když jsem se po dvou hodinách posunula o padesát let. Zaostřeno bylo ale hlavně na dobu po druhé světové válce, na Československo pod nadvládou totalitního režimu. Jelikož jsem tuto dobu sama nezažila, cítím jako svou povinnost zjistit si o ní co nejvíce, ať už z vyprávění svých blízkých nebo skrze literaturu. Jsem moc ráda, že se píšou takové knihy; ukazují nám, jak se žilo v minulosti a já pevně doufám, že znalost historie nám poslouží jako poučení do budoucna.
Příběh bratrů Hadrbolcových mě zaujal už od začátku a byla jsem jím pohlcena až do konce. Ten se mimochodem neobešel bez slz od dojetí.
Čekání na Vlka
Sandra Dieckmann
Já se poslední dobou u dětských knížek nějak často dojímám. I u “ČEKÁNÍ NA VLKA” jsem měla potíže dočíst dcerkám do konce.
Je to kniha o ztrátě někoho blízkého, o následném trápení se a nakonec i o vyrovnání se s jeho věčným odchodem. Možná byla kniha spíše pro mě, než pro mé holčičky; ty zprvu nepochopily, kam vlk tak náhle odešel a nechápaly tím pádem ani mé emoce.
Knížku bych určitě doporučila všem dětem, které potkalo něco tak hrozného, jako je ztráta blízkého člověka či třeba i zvířátka. Myšlenka, že se bude v podobě hvězdy zjevovat každou noc na obloze, může být myslím velmi uklidňující a konejšivá.
V neposlední řadě musím vyzdvihnout ilustrace; jsou skutečně nádherné, pohádkové, kouzelné.
Ďolík
Emma Adbåge
Jeeee, tohle byla paráda! Kniha o nezdolné dětské potřebě venkovní volné hry.
Má sice jen pár stránek, ale její poselství by mohlo rodičům přinést víc, než mnohé výchovné publikace. Nechme děti hrát si, zkusme se odprostit od mnohdy bezdůvodných obav a strachů, naslouchejme a nechme se vést jejich potřebami.
Úplně jsem si vzpomněla na naše “ďolíky”, které jsme jako děti navštěvovaly a ze kterých mám vlastně z celého dětství ty nejživější vzpomínky.
Skvělý počin tenhle ĎOLÍK:).
Dědeček v růžových kalhotách
Lucie Hášová Truhelková
S autorkou se díky této knize seznamuji poprvé. Její “TRAKTORY” jsem zaznamenala, ale jako maminka dvou holčiček je pro nás tématem nezajímavá (i když… třeba mám jen předsudky:)).
Dědečka jsem si koupila hlavně kvůli ilustrátorce, Andree Tachezy, její tvorbu obdivuji a díky ní u mě knížky nabývají na hodnotě.
Obsah této útlé knížečky mě mile překvapil. Musím se přiznat, že mě napoprvé i dojala, tak snad se při dalším čtení otrkám a budu schopna přednést ji dětem nahlas:). Má určitý přesah a určitě mám v plánu s ní pracovat i ve školním kolektivu.
Přemýšlela jsem nad několika komentáři níže, totiž ze babička zůstává smutná, že je jí dědečkovo chováním ubližováno. Myslím ale, že nám autorka ukázala přesně to, co chtěla abychom viděli, jen určitou část celku, na základě které si bez znalosti veškerých možných skutečností vytváříme mnohdy mylné představy, ony předsudky. Jsem zvědavá, až i tuto stránku knížky probereme s dětmi, určitě přijdou na něco, co mě (jako vždy) překvapí.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Moc jsem se na knihu těšila; očekávala jsem srdceryvný příběh, nad kterým budu ještě dlouho po dočtení přemýšlet. Podle počtu hvězdiček už je nejspíš zřejmé, že se mé předpoklady úplně nenaplnily.
Ze začátku jsem měla problém orientovat se v čase. Život hlavních hrdinů je popisován tak nějak na přeskáčku; jednou čteme o konci války a další kapitolou se opět vracíme do jejího počátku. Jelikož jsem příběh poslouchala jako audioknihu, chtělo to možná trochu více soustředění nebo bych možná takhle zpětně sáhla spíše po tištěné verzi, kde si člověk snadněji dohledá nějaký ten datum.
Příběhem jsem tak nějak proplula, aniž by ve mně vyvolal nějaké zvláštní emoce a doposlouchala jsem hlavně ze zvědavosti, jak to dopadne s hlavními hrdiny a modrým drahokamem, přičemž ne vše mi nakonec bylo odtajněno.
Slušní lidé
J. P. Delaney (p)
Také jste někdy přečetli knihu, která vás ale vůbec nezaujala, a na základě špatné zkušenosti jste zanevřeli na celou autorovo/autorčinu tvorbu? Ja to tak měla právě s J.P.DELANEYM. Jeho “VĚŘ MI” jsem dočetla, ale s vědomím, že tohle už víckrát ne. “SLUŠNÍ LIDÉ” jsou jako tištěná publikace i audiokniha poslední dobou vidět téměř všude, ale kdyby knihu nekoupila švagrová, já po ní (z již zmíněného důvodu) stejně nesáhnu.
Právě jsem dočetla poslední řádky této autorovy čtvrté, v České republice vydané knihy (čtenářská výzva!), a jsem k mému vlastnímu překvapení nadšená! Už od začátku mě příběh chytil a téměř 400 stran uběhlo jako nic. A závěr, který je většinou u (psycho)thrillerů zklamáním, byl zde myslím velmi povedený.
Vypadá to na další útok na mou peněženku, J.P. Delaney napsal ještě další knihy:). Za mě zkrátka velké doporučení.
Hodná sestra
Sally Hepworth
Tohle bylo super! Jedna z těch knih, která je tak napínavá, že jí dáte přednost i před spánkem. Alespoň já to tak měla.
Od autorky jsem nedávno četla její TCHYNI , a ta se mi tak líbila, že jsem si (i přes předsevzetí dočíst všechny již nakoupené knihy) HONDOU SESTRU pořídila hned po jejím českém vydání. Většinou se neubráním knihy od jednoho autora srovnávat, přemýšlím, která se mi líbila více a která méně, ale tady nevím. Obě tyto knihy Sally Hapworthové byly pro mě srovnatelné, obě považuji za skvělé!
Proto nemám důvod nedat 5*. I když jsem přesvědčena, že jsem už četla svým způsobem hodnotnější knihy, v rámci žánru by mi přišlo nefér hodnotit jinak.
Chata ve Švýcarsku
Julie Caplin
Já nevím, kde se stala chyba, ale CHATA VE ŠVÝCARSKU mě vůbec nezaujala.
Bylo to mě první setkání s autorkou a mám takový dojem, že do její další tvorby se už jen tak nepustím.
Já čtu ráda romantické knihy, občas na ně mám vyloženě chuť, takže jsem očekávala, že mě série “romantické útěky” na nějakou dobu zaměstnají. Přemýšlím nad tím, proč jsem z knihy vlastně tak zklamaná. Že by mi proste nesedl autorčin styl psaní? Protože od začátku předvídatelným závěrem to není, to je u tohoto žánru téměř zvykem, a to mi nevadí. Nějak jsem během čtení necítila takové to vzrušující očekávání, kdy to mezi hlavními hrdiny jiskří. Tady se mě to proste nedotklo a do čtení jsem se musela nutit.
Prý se během života čtenářský vkus mění, tak u mě právě možná nastal čas, dát si od romantické literatury na chvíli pauzu.
Rodina z podkroví
Lisa Jewell
Knize se nedá upřít čtivost, nepostrádá napětí (hlavně asi kvůli krátkým kapitolám, které končí převážně v situacích nějakého zvratu) a i námět mi přijde vcelku originální. Také se mi líbilo vyprávění z pohledu tří postav, přičemž nejvíc jsem “hltala” to Lucyino.
Celkově hodnotím čtyřmi hvězdami; čtení jsem si užila, ale pokud by po mě někdo chtěl tip na parádní thriller, nevím, zda bych si v té záplavě přečtených knih tohoto žánru vzpomněla právě na “RODINU Z PODKROVÍ”. Četla jsem takové, které mě nějakým způsobem dostaly více, ale zároveň jsem si jistá, že jsem přelouskala i mnohem horší.
Doupě
Jakuba Katalpa (p)
Doporučuji vůbec nečíst anotaci. Není nad to, ponořit se do knihy bez jakýchkoli informací o ději. U teto knihy obzvlášť. Já prostě jen věděla, ze autorkou je skvělá Jakuba Katalpa, a to mi stačilo. Jak jsem pak byla překvapená (či možná spíše šokovaná?), když jsem četla o doupěti, o jeho strůjci a o jeho budoucím využití.
Musím ale napsat, že nevím, zda jsem kdy četla knihu, kde by mi bylo tolik postav tak nesympatických. Opravdu jsem nesouzněla s chováním většiny z nich.
Ve čtečce už na mě čekají “NĚMCI” a já jsem zvědavá, čím mě autorka překvapí tentokrát:).
Zákeřné keře: Pohádka
Daniela Krolupperová
Naše už šestá kniha od autorky a opět velká spokojenost. Moje dvě holčičky (5 let a téměř 3 roky) mají moc rády příběhy s vílami v hlavní roli a já mám radost, že se baví a zároveň se vlastně nenásilnou formou učí.
Byla jsem příjemně překvapena, kolik si toho dcerky zapamatovali nejen o jedovatých keřích a rostlinách, ale i kolik si z knihy odnesly nových slovíček a frází, jež jsem je občas zaslechla pronést během jejich her.
Zaujala nás mapa vílího putování na konci knížky; každý večer, po přečtení kapitoly, jsme se k ni vraceli a “rekapitulovali” již navštívené keře.
Ilustrace opět úchvatné. Přiznám se, že při výběru dětských knih u mě estetická stránka hraje nemalou roli.
Na závěr bych měla opravdu jen pidi výtku, sice že otázky na konci každé kapitoly se vždy nevztahovaly k textu a na většinu nebyla připsána odpověď.