Termaap komentáře u knih
(SPOILER) Už po přečtení prvních stran budete vědět, jak to celé dopadne (a pokud jste četli předchozí díl, tak vám konec bude jasný už po prvním řádku). Takže NEČEKANÁ LÁSKA vlastně až zas tak nečekaná není.
O Francesce jsem toho věděla ze všech sourozenců Bridgertonových asi nejméně. V předchozích dílech se o ní moc nepsalo a v seriálu jsem ji téměř nezaznamenala.
Nic z toho mi ale neubralo na čtenářském zážitku; opět čtivé a milé, i po tomto dílu jsem přesvědčena, že si koupím další.
Ke knize mám vlastně ještě jednu poznámku; nedozvěděla jsem se, zda se Francesce a Michaelovi nakonec podaří založit rodinu… snad bude tato informace obsahem dalších dílů.
Po PRVNÍ CHYBĚ jsem si hned koupila i další knihy autorky. Jelikož má NEVLASTNÍ SESTRA o něco nižší hodnocení, začala jsem s ní (to lepší si nechávám na konec:)).
Psychothrillery řadím mezi své top 3 žánry a na vrcholu tohoto pomyslného žebříčku psychothrillerů u mě vedou knihy Shari Lapeny a B.A.Paris, ale Sandie Jones se PRVNÍ CHYBOU dostala do jejich těsného závěsu. NEVLASTNÍ SESTRA nebyla až tak překvapivá jako již zmíněná PRVNÍ CHYBA; například si nemyslím, že si budu děj knihy pamatovat ještě za rok, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Čtení jsem si užívala, byla jsem napjatá, bavily mě hlavní postavy a jejich jednání spojené s příchodem nevlastní sestry a přesně to jsem od knihy očekávala.
Tuhle knihu si prý buď zamilujete a nebo vám vůbec nesedne a ztěží ji dočtete.
Po přečtení několika komentářů zde na databázi jsem byla téměř přesvědčená, že budu patřit do té druhé kategorie (navíc takových stran!). Opak je ale naštěstí pravdou.
Nedovedu si představit, že bych ji v půlce odložila. Bylo to tak milé čtení, ne jednou jsem měla slzy v očích.
Členové Sorensonovi rodiny mi přirostli k srdci, přestože tomu tak u všech nebylo hned od začátku. Pro některé činy jsem zprvu neměla pochopení, ale jelikož je kniha psaná z pohledu téměř všech postav, postupně jsem se nechávala obměkčit jejich úhlem pohledu.
Krásný a velmi citlivě napsaný příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny.
Přeji vám, abyste i vy byli NEJHEZČÍMI DNY NAŠICH ŽIVOTŮ tak mile překvapení jako já.
Také souzním s názorem autorů předchozích komentářů, že kniha nemá s thrillerem nic společného.
Četla jsem od Julie Clark její prvotinu POSLEDNÍ LET a musím říct, že me zaujala o fous více. Nadchl mě její originální námět a zápletka a vlastně i závěrečné rozuzlení mi v posledním letu přišlo zajímavější a překvapivější.
Rozhodně ale nelituji, že jsem si knihu OTEC NEZNÁMÝ přečetla. Musela jsem se, pravda, trochu víc soustředit u krátkých kapitol o genetice, ale určitě jsem se při nich nenudila, naopak některé se mi obzvlášť líbily.
Na konci knihy je tzv. příručka pro čtenářský klub (s čímž jsem se u knihy ještě nesetkala) a u čtení otázek k diskuzi jsem si říkala, ze by mě vlastně docela bavilo být součástí nějakého klubu knižních nadšenců.
“Když chcete vést šťastný život, měli byste se obklopit lidmi, kteří mají takové rysy, které byste chtěli mít vy sami. Časem je začnete absorbovat a budou se projevovat i u vás.” Tak jo!!
Když jsem se pustila do prvního dílu série o sedmi sestrách, napadlo mě zjistit si něco o autorce a byla jsem upřímně trochu v šoku, když jsem si přečetla, že zemřela včera; tedy den předtím, než jsem se poprvé seznámila s její tvorbou. Kniha mě velmi mile překvapila a o to víc mě mrzí, že už autorka nic dalšího nenapíše.
SEDM SESTER i SESTRU BOUŘE jsem poslouchala jako audioknihy a i když jsem si přečetla množství kritiky na interpretku Zuzanu Kaprálikovou, mně se knihy v jejím podání moc líbily a také slovenština (jak se tak říká) lahodila mým uším.
Příběh druhé sestry Ally mě vůbec nezklamal a začínám více a více obdivovat dokonale propracovanou provázanost osudů jednotlivých sester. Autorce muselo dát ohromnou práci pohlídat si každý detail tak, aby se v dalších dílech nevyskytly nějaké nesrovnalosti.
Moc ráda se pustím do čtení o dalších sestrách… uvidíme zda mi radost a nadšení vydrží až k poslední tajemné sedmé sestře.
Jak je možné, že se o téhle autorce tolik nemluví? Její SBĚRATELKU SIROTKŮ jsem měla minulý rok v mém žebříčku pěti nejlepších knih roku a já vím, ze je teprve 4.ledna, ale PRO TVOJE DOBRO už jen tak něco nepřekoná!
Jsem vážně nadšená. Kniha je drsná a šokující, ale zároveň dojemná a tak napínavá! Mám moc ráda příběhy s rodinným tajemstvím, takže tohle bylo vážně něco pro mě.
Její kniha TMAVÉ STĚNY WILLARDU momentálně není k sehnání ani jako ekniha a já si ji snad půjdu půjčit do knihovny, protože asi nevydržím čekat na dotisk (který se myslím ani nechystá, minimálně se mi takovou informaci nepodařilo dohledat).
PRO TVOJE DOBRE budu všem okolo doporučovat, nemá chybu!
Poslední knihkupectví je poslední kniha, kterou jsem začala číst v předchozím roce a zároveň první, kterou jsem dočetla v tom novém. A jsem moc ráda, že mě zrovna tato knížka provázela přelomem roku.
Příběh je opravdu nádherný. Stejně jako Raty jsem i já (především ke konci) četla s očima plnýma slz od dojetí. Obzvlášť se mi líbily popisy pocitů, které zaplavovaly hlavní hrdinku Grace při nově objevené zálibě; při čtení. Ten klid když se člověk pustí do nové knihy, na chvilku se přenese z reálného světa a stane se součástí příběhu.
Knihy z období druhé světové války čtu často a ráda sahám i po těch, které se neodehrávají přímo v koncentračním táboře. Postupně se mi skrze takové příběhy skládá komplexní přehled o válce, což bych určitě doporučila všem místo nezáživného školního dějepisu.
V knize mi nechybělo vůbec nic, naopak před autorkou smekám, že dokázala na necelých 300 stranách popsat tolik lidských osudů a to ještě ke všemu tak poutavě.
Kdyby existovala nějaká kategorie knižní objev roku, Kathryn Hughes by ji u mě tento rok vyhrála na plné čáře. Začala jsem její knihou Klíč, přičemž jsem neměla žádná očekávání, a moc mě zaujala. Dopis se mi líbil snad ještě víc a tak bylo jasné, ze si přečtu i nejnovější (tedy co se týče českého vydání) Tajemství. Kniha mi opět nedala spát a já ji přečetla na jeden zátah. Zjistila jsem, že mě vlastně moc baví témata s nějakým rodinným tajemstvím, s něčím ukrytým v minulosti, co následně ovlivní přítomnost.
Pokud vás občas odradí kniha, která se rozjede až po několika desítkách stran, u téhle se vám to rozhodně nestane. Hned první kapitola vás tak vtáhne do děje, že se do knihy zkrátka nelze nezačíst.
Za mě stále vede autorčin Dopis, protože ten mě narozdíl od Tajemství dokázal dojmout a já probuzení určitých emocí při čtení beru jako měřítko pro následné hodnocení. Všechny tři knihy ale rozhodne řadím mezi to nejlepší co se mi letos dostalo do rukou.
První díl Bridgertonovych jsem přečetla ze zvědavosti kvůli tak obrovské popularitě. A ačkoli se nemohu ubránit pocitu, ze tento typ literatury mi toho asi moc nepředá, čtení mě baví. Všechny Bridgertonovi jsem si zamilovala (což ještě umocnilo zhlédnutí seriálu) a s očekáváním vyhlížím další díly. Příběhy jednotlivých sourozenců jsou si vlastně dost podobné a přesto má myslím každý ten svůj oblíbený. Mne se nejvíc líbila kniha věnovaná Anthonymu, ale žádná mě vyloženě nezklamala. Celá série mi přináší přesně to, co od ní očekávám; oddechové čtení. Je to taková jednohubka, kterou prokládám knihy s vážnějším tématem a kupodivu ani s pátým dílem neklesá má radost ze čtení.
Měla jsem od knihy velká očekávání, což je občas problém, protože mě pak kniha většinou zklame. Tady se ale žádné zklamání nekonalo. Kniha byla přesně tak krásná, jak říkali/psali ti, co už ji četli. Silný příběh, důležitá témata, výrazné postavy. Jsem přesvědčená, že i za par let budu přesně vědět, o čem kniha byla. Už se těším na MATKY, další knihu autorky, určitě si ji přečtu hned, jakmile u nás vyjde.
(SPOILER) Posloucháno jako audiokniha.
Fantasy nemusím… dříve jsem se do nich nepoustela vůbec, ale pak se mi do rukou náhodou dostal PROKLETÝ ROK a kniha se dostala do mých top knih roku. Aha?! Od té doby občas nepohrdnu tipem na dobře hodnocené fantasy.
Na pojídačce hříchů mě zaujal fakt, že takové osoby opravdu existovaly. To jsem nevěděla, takže jsem se dozvěděla něco nového, což na knihách oceňuji. Bohužel tím mé pozitivní hodnocení končí. Postav bylo nějak moc a já se v nich ztrácela. Možná je to tím, že mě děj nevtáhl v takové míře, abych hltala každé slovo, nevím. Chyběla mi romantická linka, respektive nejake její pokračování, vývoj. Vždyť vztah hlavní hrdinky s venkovským balíkem začal tak slibně a ja opravdu čekala nějaký posun. Ale to je možná záležitost nějakého pokračování?
3,5*, posloucháno jako audiokniha
Kniha PTAČÍ DOMEK byla zařazena mezi ty, které prý posluchači vyrazí dech, četla jsem na ni skvělé recenze. Možná proto jsem čekala víc. Má očekávání byla zkrátka větší, ale neznamená to, že jsem dostala málo. Jsem rada, že jsem si knihu přečetla a ještě radši jsem, ze byla vůbec napsána. Hlavní hrdinka Len Howardová opravdu žila a já sympatizuji s jejím životem, který zasvětila studii ptáků, mám (obzvlášť vzhledem k tomu jak to s ptačím domkem nakonec dopadlo) opravdu radost, že skrze knihu její příběh opět ožil. Bylo to milé čtení, bavily mě popisy chování ptáků i sledování Leniny životní poutě. Skoda jen, ze jsem si zhruba ve třetině knihy precetla anotaci na audiolibrixu (zde je trochu jiná); v podstatě mi vyzradila děj až do konce.
(SPOILER) Přečteno v rámci čtenářské výzvy… jsem rada, že mě výzvy občas donutí přečíst něco, co bych nejspíš donekonečna odkládala. Já mám s klasikou všeobecně problém; myslím, ze mi to trochu zkazila škola. Snad krom Orwella mě bohužel z povinné četby nic moc nenadchlo. Rozhodně si teď dokážu představit jiné knížky, které by mě jako nactiletou bavily více, které by se možná zaobíraly tématy mne v té době bližší a aktuálnější a které by ve mne probudily lásku ke knihám a čtení obecně. Troufám si tvrdit, ze pokud by se poslední zmíněné podařilo uskutečnit u většiny studentů, do budoucna by ze zvídavosti po klasice přece jen sáhli. Jako třeba já právě teď. Cítím, ze klasická literatura je něco, o čem bych měla (a chci) mít alespoň základní povědomí a hlavně myslím, že jí v tomto pozdějším věku dokážu lépe porozumět.
Knihu jsem četla poměrně delší dobu, potřebovala jsem se na text více soustředit. Bůh ví proč jsem si myslela, že příběh skončí nešťastně, takže přišlo příjemné prekvapeni v podobě happyendu.
Zhlédla jsem krátce po přečtení i film a nedokážu se ubránit srovnání. Film se mě dotkl trochu více, především závěr mi přišel v knize tak nějak okleštěný a nepřenesl na mě příliš emocí. Je to asi první film, který se mi zdál o fous lepší než kniha.
Příběh mě ale nejspíš zasáhl víc než bych si byla myslela. Je pravda, že se mi už pár dní drží v myšlenkách.
Myslela jsem si, že mě Dášenka jako dítě minula, ale prý ne, prý me prostě jen nezaujala. Teď jsem si ji poslechla jako audioknihu (namluvenou nepřekonatelným Karlem Högerem) s vlastními dětmi a objevila její kouzlo. Na začátku se mi na tváři vykouzlil úsměv a ten už tak nějak nezmizel.
Nekdy se pustím do knížky i bez čtení anotace; obcas jsou tak podrobné, ze mi vyzradi dej do půlky knihy. A tady se mi to vyplatilo, protože kdybych si anotaci ke knize Pacient precetla, asi bych se do ní ani nepustila. Nesnáším moc dobře brutalitu mířenou na děti, takže jsem byla jednu chvíli na vážkách, zda knihu neodložit. Tolik mě ale zaujal námět, ze jsem se dokázala ukonejšit vědomím vymysleneho příběhu. Bylo to vážně napínavé, (pro mě) nepředvídatelné a na konci překvapující. Ze začátku se mi spousta věci zdála nemožná, až příliš vykonstruovaná, ale po závěrečné kapitole se mi vše osvětlilo a příběh je vlastně celkem uvěřitelný. Musím také vyzdvihnout originální pojetí poděkování od autora.
Par stránek navíc jsem četla s téměř ročním odstupem od Kronik prachu a hezky jsem si připomněla ten krásný romanticky příběh, který mě před pár měsíci tak nadchl. Kniha mě ničím nijak zvlášť nepřekvapila, vlastně bych se bez ní asi i obešla, ale ve výsledku bylo zajímavé dozvědět se některé informace ze “spisovatelskeho zákulisí”. Možná bych od autorů mých top oblíbených knížek ocenila takových par stránek navíc:).
10 rande naslepo; měla jsem na ni zálusk už minulé Vánoce, když vyšla. Zaujala mě svou anotací a tak jsem stále čekala, až vyjde jako e-kniha. Do teď ale nevyšla a já si ji nakonec koupila v tištěné podobě. Vlastně mi i posloužila do výzvy, darovala jsem ji kamarádce:). Asi se budu opakovat, dej byl opravdu předvídatelný, ale vlastně bych byla pekne naštvaná kdyby to skončilo jinak. Rada čtu tenhle typ knížek, většinou jimi prokládám nějaké s vážnějším tématem, abych si tak trochu oddychla.
“Drak spí” jsem poslouchala jako audioknihu. Je to má prvotina od autorky a vůbec nejsem zklamaná. Naopak. Už chápu, proč se paní Klevisové přezdívá královna české detektivky. V knize vystupuje celkem dost postav, ale popsány jsou natolik pochopitelně a jasně, že se mi nijak nepletly. Vraha jsem neodhalila, ale to se mi nepodaří téměř nikdy. Děj knihy mě vtáhl už od prvních stránek a mám chuť pustit se i do dalších vyšetřování Josefa Bergmana. Snad mi nebude překážet fakt, ze jsem začala zatím poslední vydanou knihou ze série.