Terry11 komentáře u knih

S opravdovým potěšením jsem si přečetla další kauzu "Dallasky". Méně pak už jsem byla tentokrát potěšena překladem. Martin König se zřejmě neobtěžoval nahlédnout na překlady předcházejících dílů, a proto jsou dialogy hlavních osob tentokrát plné vulgarit. Domnívám se, že ne pokaždé se musí anglické slovíčko "fuck" překládat tím nejhorším ekvivalentem, může se nahradit jinými nespisovnými slovy, která přesto zcela adekvátně nastíní situaci. Tak, jak to ostatně činili překladatelé předtím. Prostě jsem byla nemile zaskočena slovníkem a některými obraty, které pan König užil. Myslím si, že by nakladatel měl dbát na to, aby takovéto série překládal stejný člověk.

5 18.11.2014

Nikdy bych nevěřila, že tak moderní téma a tak moderními prostředky může napsat osmdesátiletý pán. Klobouk dolů. Velmi čtivé a zajímavé.

1 13.09.2014

Konformista je člověk, který bezzásadově přizpůsobuje své názory názorům běžných občanů. Nechce se něčím vymykat, nelišit se od společnosti, ve které žije. A právě takový je Marcello, hlavní postava románu. V prologu se dovídáme, co zapříčinilo, že chce být "normální", a proč se stalo jeho celoživotní touhou, nebo spíše posedlostí nevybočovat, splynout. Kniha je výrazně psychologizována, děj má zvraty, zrovna tak závěr. Kniha kupodivu není známá jako Horalka a Římanka, ale skoro bych řekla, že je kvalitou převyšuje.

12.09.2014

Kdo zná Dostojevského, na tomto díle zvlášť pozná, jak byl Camus tímto Rusem ovlivněn. Mor je vlastně alegorie na okupaci Francie Německem.
Děj se odehrává ve čtyřicátých letech 20. století. Sledujeme doktora Rieuxe, hlavní postavu románu. A už v tom je první rafinovanost autora. Totiž až v závěru příběhu se dovídáme, že vypravěčem je sám Doktor Rieux. Do té doby se uplatňuje normální er-forma, právě z toho důvodu, aby bylo dosaženo objektivity.
Z důvodu moru je uzavřeno město Oran. Obyvatelé se cítí jako vězni, nikdo nesmí ven ani dovnitř. Blízkým přítelem doktora je Tarrou, jenž sepisuje kroniku událostí, z té je často v knize citováno. Další postavou je Cottard, původně se pokouší o sebevraždu, ale nastálá situace ho svým způsobem baví, už netrpí jen on.
Bavilo mě pozorovat jednotlivé postavy, jak se se situací různě vyrovnávají, jak přestože ví, co je čeká, nepřestávají bojovat.

3 12.09.2014

"Musíš sahat dál, než ti stačí ruka. Nač by jinak bylo nebe?"

Četla jsem ještě dřív, než jsem začala poznávat školství z té druhé strany. Ta forma je fantastická - ich-forma, er-forma, taháky, věstníky, hlášení rozhlasu, poznámky, popis hodiny, zmatek ve třídách i ve sborovně. Vypadá to na naprostý chaos, ale přečtete a máte asi tak jasno, jako když vidíte slavný film "Panu učiteli s láskou". Laskavější než "Džungle před tabulí."

1 12.09.2014

Když mně už přijde všechno na jedno brdo - Hladové hry, Divergence a teď tohle. Neumím posoudit, nakolik se autorky navzájem ovlivňovaly, ale mně už tohle téma nepřináší nic nového.

1 11.09.2014

Sice jsem od Nory četla dvě knihy, které se netýkaly Evy Dallas, ale ty mě nijak nezaujaly, natož aby mě nadchly, zatímco těchto pseudosci-fi erotických detektivek jsem zhltla už skoro sedm. No, taky se domnívám, že jsem optimální čtenář, protože do konce příběhu netuším, kdo je vrah, baví mě sledovat vztah Evy a Rourka a vtipné dialogy s Peabodyovou. Také postupné odkrývání traumat z dětství obou hlavních postav je zajímavé. Mám za to, že Roberts musela načerpat spoustu informací z různých oborů, aby uspěla i jako autorka neotřelých a netradičních kriminálních případů. Pro mne je to zábavná oddechová záležitost. Navíc jsem také pochopila, proč se Sylvia Day (Nezkrotná,atd) tolik o této spisovatelce zmiňovala. Její Eva a Gideon mají s Evou a Rourkem hodně společného.

3 09.09.2014

Tentokrát mi stačí jen kliknout (Amyse) na palec. Ulehčila mi práci. Líp bych tu recenzi ke knize opravdu nenapsala. Nemám co dodat, se vším souhlasím.

1 23.08.2014

"Na druhou stranu nebyl dost chlap na to, aby se mu postavil. Myslím, aby se postavil Sethovi, aby bylo jasno. Ten dvojsmysl fakt nebyl záměrnej. Hehe."

Nevím o spisovatelce zhola nic, jen jsem četla její Znamení vlka a to mě přivedlo k této knize. Ten příběh je milý, i psaní v první osobě mužského rodu mi přišlo zábavné, zvláště když čtenář (-ka) čte, co si jako myslí chlap, ale je naprosto zřejmé, že takhle bohužel muži nefungují. Přestože je děj zasazen do amerického prostředí, je z mnoha odkazů jasné, že musí jít o českou spisovatelku, a mně to ani trochu nevadilo. Líbila se mi autorčina obliba homonym, často je využívala k poukázání pestrosti češtiny (!), jen si myslím, že je nemusila tak vysvětlovat, však on by nám ten jazykový vtip došel i tak.
Ten kriminální dějový prvek byl poněkud zjednodušeně pojednán, působil naivně a nereálně, pro mě by mohl být klidně vynechán. Z některých obratů a prvků v knize bylo cítit, že autorka ještě není vypsána, protože Znamení vlka bylo o poznání lepší. Jak stylisticky, tak dějově.
Přesto jsem si knihu ráda přečetla. Jako odlehčené intermezzo mezi Dostojevského a Prousta :-) je ideální.

3 23.08.2014

Tuto novelu jsem četla v době, kdy jsem viděla první film s homosexuální tematikou - Zkrocenou horu. Je to vlastně velmi lyrický, psychologický příběh, analýza pocitů muže, který se bojí přiznat k lásce a obdivu k mladému polskému chlapci Tadeášovi. Jde o čistě platonický vztah, i ze strany chlapce lze rozpoznat zájem, ale nikdy se navzájem ani neosloví. Krása tohoto příběhu nespočívá v ději, ale především ve slovech, v krásné stylistice, kterou Pavel Eisner svým překladatelským uměním jen potvrdil.

3 14.08.2014

Jejda! Ví pan Milani, že Zlodějku knih napsal muž? A že se do příkladu pokleslých literárních děl zrovna moc netrefil? To je tím, že kritizuje něco, co sám nečetl.
Jinak podnícena četbou Smrt v Benátkách jsem se pustila i do této slavné ságy a nebyla jsem vůbec zklamána. Přes sto let stará kniha se mi líbila a poté, co si na chvilku odběhnu odpočinout k dnešním spisovatelkám :-), se zase vrátím k osvědčené kvalitě.

1 13.08.2014

"Jeden moudrý člověk mi jednou řekl, že psané slovo je nebezpečné, protože nikdy není záruka, že ostatní budou číst vaše slova ve stejném duchu, v jakém byla napsána..."

Kniha je docela složitá, co se týče kompozice. Dvě dějové roviny, vypravěč nestojí jen za jednou postavou, některé pasáže jsou psány v přítomném čase, což občas při promluvách v 3. osobě činilo potíže, protože jsem tápala, kdo tu určitou větu řekl. Zda on, nebo ona. Navíc někdy byly vzpomínky osob včleněny do přítomného děje, aniž by byly graficky odděleny, takže jsem text znovu četla, abych se zorientovala v čase. Moc se mi líbilo uvozování každé kapitoly skutečnou zprávou na rozloučenou, a to jak formou dopisu, tak pomocí sms či e-mailem. Bavilo mě dovídat se reálie o životě střední vrstvy v šedesátých letech v Anglii, o tehdejších konvencích, společenských zvycích, náhledu na rodinu. Emoce byly spíše vyjádřeny pomocí dopisů v ich-formě, což přispělo k autentičnosti příběhu, nabízelo se i srovnání obou ženských postav, byť to původně asi nebyl autorčin záměr. Zhruba od poslední pětiny příběhu jsem měla strach, že spisovatelka neumožní setkání Jennifer a Boota, a měla jsem jí to za zlé.
Tato kniha se v mnohém tolik lišila od "Než jsem tě poznala", že je s podivem, že byla napsána stejnou autorkou. Přesto se mi obě velmi líbily a určitě se k nim budu vracet.

14 13.08.2014

"Čekal jsem, kdy s křikem uteče. Nebo aspoň řekne, že to stačí, že už nechce nic slyšet a ať ji odvezu na letiště."

Opravdu jsem si i tento třetí díl přečetla s chutí. Ale už to bylo, jako bych jedla včerejší tatarák. Stejné schéma, takřka totožné charakteristiky postav, stejný humor, stejné situace (viz první věta). Nevadily mi mužské vulgarity, tak prostě chlapi mezi sebou či sami k sobě mluví, přijde mi dokonce, že je pak jejich mluva autentičtější. Ale příliš už jsem vnímala stejné vtípky, které Katka používá. Když jsem prvně četla spojení - "Aha," udělal Mike - to sloveso mi udělalo fakt radost. Neotřelé, všeříkající. Vtipné. Jenže pak to několikrát opakovat nejen v jedné knize, ale už i ve všech čtyřech, které jsem četla, no,...už to prostě ztratilo ten půvab a humorný nádech.
A přestože vím, že je všechno jen nadsázka a fikce, prvek s homeless dětmi mi prostě neseděl.
Takže jsem ráda, že Bavettovi končí, a doufám, že si Katka zase odskočí na český venkov a do českých reálií (S hlavou v oblacích), protože tady se jí bude zase dařit a určitě najde i živnou půdu.
Ty tři hvězdičky jsou jen takový ďobnutí, protože jí určitě zůstanu věrná :-).

2 08.08.2014

"A-dame, počkej, kde jsi? Prosím. Počkej na mě. Miluji tě!"

Byly chvíle, kdy jsem chtěla knihu odložit a vrátit se k ní, až budu mít víc trpělivosti. A pak stránky, kdy jsem napětím ani nedýchala. Celkově se mi ale kniha jevila jako zdlouhavá, pořád se opakoval stejný motiv, děj byl na mne překombinovaný, plný nereálných náhod. Vlastně jsem ráda, že ji mám za sebou, což se mi u seriózních knih nestává tak často.

14.07.2014

"V zásadě mluví muži a ženy jiným jazykem. Jinak to cítí. Postav muže a ženu do totožné situace a oba ji budou cítit naprosto jinak."

Někdy v půlce jsem si říkala, že autorka zpracovává několik zajímavých témat - vztah zámožného otce a původně odvrženého syna, nevyjasněnou sexuální orientaci mladého muže, prospěchářskou matku. Některé dialogy a názory uvedené v knize se mi velmi líbily. Jenže zhruba od poslední čtvrtiny se z poměrně čtivého románu pro ženy (na dovolené) stala harlekýnka a ke konci už groteska, kdy autorka nechala klečet muže prosícího o ruku celou dobu, co se jedla pizza. No to mě tedy podrž!

2 11.07.2014

"Každá frakce podněcuje své členy, aby určitým způsobem jednali a mysleli A většině lidí to vyhovuje. Ale naše mysl pracuje komplexněji. Nelze nás přinutit k jedinému způsobu uvažování a právě to všechny u moci děsí."
Viděla jsem nejdříve film, pak jsem teprve četla a kupodivu film vyhrává. Byl svižnější, akčnější. Kniha se čte pěkně, tematicky se podobá HG, ale to mi nevadí, jen tuším, že vzpomínky na ni za chvíli přehluší jiné podobné dílo. Tak nějak mě nenutí k zamyšlení.

4 06.07.2014

"Vyšla ven, ale nečistila," řekl Marsh tiše. "Přešla kopce..."
"Počkej. Cože? Nečistila?"

Skoro se mi chce říct, že autor viděl polský film Sexmise. Alespoň prvních několik stránek jsem byla v pokušení tomu věřit.
Autor má velmi promyšlenou kompozici románu. Čtenář vkročí do děje a je zmatený. Pořád jsem se vracela zpět, jestli mi nějaké souvislosti neunikly. Sotva se s příslušnými informacemi začínám orientovat, umírají mi hned dva (domnělí) hlavní hrdinové. Ale pak to má spád. Přesto si myslím, že se mi bude více líbit filmová podoba, kterou prý chystá Ridley Scott. Je zde příliš technických informací a podrobně vylíčených scén, které přitom neposouvají děj kupředu.

10 24.06.2014

"To tedy znamená, že se ještě nikomu nepodařilo utéct?"
"To už je moc dávno...Jednou v noci jeden utekl i s celou rodinou...Jejich dům zůstal nějaký čas prázdný, a to je to nejhorší, co se může stát. Když se někde jen jeden dům sesype, jde to potom, jako když se protrhne hráz..."

Nesympatický hlavní hrdina, čtenář by mu snad ty tuny písku i přál, každodenní sisyfovská práce, nemožnost pochopit, snaha o útěk, útěk, nucený návrat, tupá netečnost, smíření.
Tak dlouho už jsem začnou knihu nečetla. Ne, že by mě to úplně nebavilo, ale byla jsem si vědoma toho, že čtu jen proto, abych si odškrtla další "světové jméno". Bez radosti, bez nedočkavosti.

4 15.06.2014

"Poznal jsem, že ji miluji dál, navzdory své hrdosti a navzdory své vlastní vůli."
Zpověď starého profesora latiny lékaři své duševně nemocné ženy, zároveň svému někdejšímu studentovi. Když jsem ten příběh četla před léty poprvé, stála jsem plně na straně profesora. Už si tím postojem nejsem tak jista. Nyní mi profesor připadá více jako slaboch, který svou nerozhodnost, nečinnost a neschopnost jednat v pravý okamžik halí do bezzubých zásad a zaštiťuje se přitom latinskými citáty. Není prostě chlap. Já bych mu také utekla.
Autorka využívá všech prostředků, které nabízí ich-forma, my proto máme vynikající možnost nahlédnout do nitra, citového rozpoložení i myšlenek hlavní postavy. Víme, proč jedná, jak jedná, můžeme s ním soucítit, nesouhlasit, napovídat mu. Neuvěřitelné, jak docílila autorka toho, že profesor stále působí tak plasticky, nutí vás přemýšlet o jeho postojích, zásadách. Často jsem s ním nesouhlasila, ale měl mé sympatie. Nikoli však lásku.

5 02.06.2014

Krátké i delší, humorné i závažné, dojemné i veselé, pokaždé napsané nádherným osobitým způsobem. Aškenazyho jsem objevila díky (ó, velké díky) profesorce čj na gymnáziu. Přečetla nám totiž povídku Vajíčko. Dojala nás všechny, i Matěje, který přečetl v životě jen Pravidla silničního provozu. Byla tak laskavá, tak filosofická, tak vypointovaná! A přitom tak krátká. Mistr zkratek, ten pan Aškenázy.

3 29.05.2014