Terva
komentáře u knih

„A co se stane, když toho vikinga,
kterého mají zavřeného dole,
vyčmuchá policie?
Může ho obvinit z únosu člověka,
který je už skoro tisíc let mrtev?“
„Nemohl byste tomu říkat nějak jinak než experiment?“
Hele, je to klasické béčko. Spousty nelogických věcí, šňůra situací, kterým by normální, vzdělaný člověk nemohl věřit, ale je to sranda. Připočtu-li paradoxy v cestování časem, které ve sledu událostí, vznikají, a situace, které poté následují – já se prostě smál. Vůbec jsem netušil, že Harry Harrison dokázal napsat nějakou veselou, akční knihu. A ejhle. Tady je.
Malá ochutnávka:
„Deset minut to bylo pro tebe, L. M.“ namítl Barney, „pro nás to ale byly hodiny. Stroj funguje, jak má, takže tu první a největší překážku máme za sebou. Víme teď, že vremeatron profesora Hewetta pracuje ještě líp, než jsme doufaly. Můžeme sbalit celej filmařskej štáb, odvézt ho do minulosti a natočit tam přesnej, realistickej, úspornej, kvalitní, celovečerní a širokoúhlej historickej film“.
Knihu jsem dostal zdarma. Objednal jsem si u jednoho antikvariátu asi patnáct knih a dostal jsem na výběr z několika desítek knih, zdarma, jako poděkování za nákup. Když jsem viděl nápis Stroj času zn. Hollywood, chvilku jsem váhal. Jenže, cestování časem já žeru a tak jsem neodolal. A jsem tomu rád. Příběh je plný akce, paradoxů, srandy a lásky. Nejlepší postavou v tomto knižním filmu je Gudrid (kterou hraje Slythej Toveová). To je naprosto pohodová postava a vedle vikinga Ottara jí to sluší.
Citát: Jediný, co se v tomhle filmu zatím vyvíjí podle plánu, je rozpočet.


„Kohouti, kteří lžou svým slepicím...
Laně, které truchlí...
Koně, kteří se stydí...
a prase cítí právě tak,
jako my...“
Oproti předešlé knize „Tajný život stromů“ mě tohle vlastně vůbec nepřekvapovalo. Dlouhodobým pozorováním zvířat by k tomuto cíli došel každý. Jen se podívejte na svého zvířecího přítele, kterého máte doma. Tušíte, co chce, co ho trápí a dává vám to všemožně a jasně najevo. Je vám tudíž jasné, že nějaké ty city určitě má. A čím déle se svým tvorečkem jste, tím je vztah víc a víc prohlubován. Dlouhodobým a vytrvalým pozorováním můžete přejít mnoha nepříjemnostem u utrpením zvířat.
Citát: Vytvořit si vztah k hmyzu je obtížné.
Já měl v jedné chvíli doma bílou hrdličku, dva diamantové holoubky, dva papoušky, jedno morče, myš a afrického šneka Achatinu velkou. Je vám asi jasné, že takové zvířectvo by bez citů spolu v jednom bytě nemohlo žít. Dlouhodobým pozorováním jsem zjistil, že i ta všemožná zvířata se spolu dorozumívají. Například, když morče dostalo salát, začalo vrnět blahem, okamžitě přiletěl jeden z papoušků a dal se s ní do jídla. Z akvária na ně smutně koukala Achátina, že by si jako taky dala a svými výkruty a klepáním na vrchní sklo, to dávala hlasitě najevo. Nakonec morče i papoušek na mě začali vrnět a pískat, tak jsem musel kus salátu odrhnout a dát ho do akvária. Všichni byli spokojení.
Citát: Energie investovaná do soudržnosti vytváří společenství, která jsou zvlášť odolná k vnějším hrozbám.
Ale zpět ke knize. Jediné, co mě tam překvapilo, je fakt, že mezi zvířata pan spisovatel zařadil i jednu houbu. Ano, houbu. Ale, kdo četl Tajný život stromů, nebude vůbec překvapen. A tak jsem se dozvěděl, že Vápenatka mnohohlavá (to je ta houba) miluje ovesné vločky a je schopna se pohybovat směrem k vytoužené potravě. A teď si představte, kdyby jste s touto houbou mohli komunikovat. Jednoduchými gesty se však dá domluvit s každým zvířetem. Otázka však je, co je to cit. Každé zvíře to má trochu jinak. Ale když chcete víc, tak si tuto knihu přečtěte, třeba budete překvapeni, co všechno vaše zvíře umí a jak to dokáže vyjádřit.
Citát: Člověk je z pohledu biologie rovněž zvíře, tudíž z řady ostatních živočišných druhů nijak nevystupuje.


„Jsi tvořivej,
intuitivní a umělecky nadanej,
a proto tě,
ty magore,
nikdo nechápe“.
POZOR – Komentář není vhodný pro těhotné, kojící a citlivější postavy a pro děti do 15 let.
„Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!“
Pár věcí mě na této knize zarazilo. Ta první byla cena. Knihu jsem koupil za 30 kč? Žádný antikvariát, ale plnohodnotné knihkupectví. Druhé zaražení se týká image, (což berte s nadhledem) ale je fakt, že kniha není balena v lidské kůži. A to je logické, že jo? Ovšem, originál je jen jeden. Dalším takovým otazníkem je přiznání tvůrců a nakladatele, že v tomto přepisu není použito doslovně všechno, co pan Sebastian Rainer napsal. Prý, abychom tomu lépe porozuměli. The Plastic People of the Universe by původní obsah příběhu určitě pochopili. (viz: Hmyz)
Malá ochutnávka: (viz: POZOR)
To je něco. Kdo si něco takovýho troufnul namalovat? Obraz na plakátě působil pohádkově i děsivě zároveň. Skupina šesti postav stahovala z kůže sedmou, uprostřed visící za nohy na stromě. Sakra, vždyť ty nohy nejsou lidský, jsou zvířecí! „A to malý děcko?“ Malé dítě drželo psa a další malý raťafák lízal krev ze země. Co ho uhranulo, byl smířlivý výraz visícího ubožáka.....
Příběh v této knize je dost brutální. Je to hodně o krvi, fanatismu, odplatě, sexu, chlastu a životním cílům. Hlavní postava románu je malíř, kterého fascinuje Tizianův obraz „Apollón a Marsyás“. Sám se pak snaží vytvořit podobné dílo. Ono, když se podíváte na ten obraz (teď googlit).. chvilku počkám ...máte ho? Síla, co? A tohle máme v Kroměříži. Přesně tak, jak násilná scéna na vás z obrazu „vyleze“, je násilí i v této knize. Vše je bravůrně rozděleno, dávkováno, nasekáno a pak na čtenáře vylito ve strhujícím a šokujícím konci.
Citát: Chlap, co přežil první i druhou světovou válku, pozná křik člověka, kterému jde o život.
Příběh o lidském šílenství jsem už dlouho nečetl. Možná se ptáte, proč to pan spisovatel zabalil do vlastní kůže, kterou si stáhnul z boků, inu, podívejte se znova na ten obraz. Pravdou také je, že v roce 1973 by tohle klasický čtenář prostě nedal. Takové násilí, to ještě nikdo nebyl zvyklej číst. Kniha tedy musela čekat, byla kdesi schovaná, až jí našel (Nebo se nechala najít) současný majitel a rozhodl se jí vydat. Ovšem, pokud už není pozdě, protože mezi tím se na celém světě staly horší zvěrstva. Je to však napínavý román, který rozhodně maniakům doporučuji.
Citát: Cokoli, co označíte za ohavnost, můžete stejně tak označit za krásu.
Jo, a pokud si vy uživatelé, co to čtete, myslíte, že jsem při psaní tohoto komentáře poslouchal The Plastic People of the Univerze, tak to se hodně pletete. Při poslechu této skupiny totiž hrozí, že zmagořím, zešílím a pak budu chtít napsat nějakou vlastní knihu. Nůž mám taky. Tím nechci nějak „urážet“ památku na Sebastiana Rainera, jen tím chci říci, že vše k něčemu vede. Šílenství má každý v sobě, jen někdo ho však dokáže vyvést až na povrch a ještě o něm napsat.
Citát: Každý prožitý trauma ti něco dá, něco tě naučí.


„Umřít,
protože člověk nic neudělá,
se zdálo horší,
než umřít kvůli tomu,
že něco udělá“.
„Stačily dva roky a příroda si od lidstva všechno převzala zpátky.“
Jak jsem se již zmínil v předešlém komentáři ke knize Remade, strašně mi to připomíná trilogii „Jižní zóna“ od Jeffa VanderMeera z roku 2015 respektive 2017. Anihilace (Remade), Autorita (Reborn) a Adaptace (Rebuilt). Přesně i tady se v dalších dvou knihám hodně vracíme do minulosti, a prožíváme s hlavními aktéry ty doby, před virem a nebo těsně po jeho příchodu. Musím však uznat, že Alex Scarrow v Rebornu nezasahuje až tak do hluboké minulosti, ale spíše se věnuje postupu, vývoji a možným cílům mimozemského „viru“
Malá ochutnávka:
A pak, Tome, starý brachu, tady budou ty zatracené následky. Miliony mrtvých. Stovky milionů, možná miliardy. Zhroucená infrastruktura. Ohrožené sítě zásob. Nestabilní vládní systémy. Nějaké země si s tímhle poradí mnohem lépe než jiné. Bude chaos. Labilita. Oportunistické zabírání země a zdrojů. A to končí jak? Atomovkami.....
Čekal jsem trochu úpadek ve vyprávění, ale je to stále podmanivé a plné nových a staronových překvapení. Pravda je taková, že tu vlastně sledujeme nejen Leona, ale i jeho otce Toma. Děj se tudíž střídá. Je to trochu nepřehlednější, ale dá se to vstřebat. V příběhu se objevuje baseballová pálka opletená ostnatým drátem (Zdravím Negana), jen škoda, že nedostane víc prostoru, a v jedné hororové scéně určitě každý pozná podobu z příběhem Thing (Věc). Ano, je tu pár věcí, posbíraných z různých příběhů, ale tomu se už asi žádný spisovatel nevyhne.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Tak šílené to tam venku je, když je kulka do hlavy tou „lepší“ možností.


„Nevadilo mi umřít,
ale nechtěl jsem,
aby to bolelo tak jako naposledy.
I když technicky -
jsem vlastně neumřel“.
Rotmastr Maxmilián Bronštejn, hlásím se do služby po návratu z dovolené...
Zajímavý je fakt, že po delší době čtu příběh, kde není moc akce, skoro žádný sex, ani humor a mě to baví. Druhý díl trilogie „Kapitán“ je spíš průvodce Pustinou. Je to příběh o objevování, o učení a strategii. Velká průzkumná akce, kde se Kapitán Max Bronštejn opět projevuje jako perfektní stratég, vůdce a muž, který tvrdě brání své podřízené, přátele a celou posádku. Velmi sympatická postava, která mnohdy dokáže překvapit svým jednáním a výroky. Rozhodně jsem si ho oblíbit.
Malá ochutnávka:
„Zdravotník! Kde je zdravotník? Doktor, kde je doktor?“ řval jsem. Zdravotník!
Klekl jsem si ke zraněnému a zkoušel mu nějak pomoct, ale nedokázal jsem si vůbec představit, jak by to šlo. Pak konečně umřel.
Ulevilo se mi.
Co mě trochu překvapilo na konci příběhu, je použití pojmu Maurbyho efekt. Zatím, co se v tomto příběhu snaží vše chránit proti magii, aby se například tanky dokázaly magii bránit, je najednou zmíněn tento efekt. Mám pocit, že Maurbyho efekt je pojem spíše ze série JFK (John Francis Kovář). Jedná se o efekt, kdy se zbraně nové výroby dostávají do jiné reality a jiného času, kde nedokážou držet konzistenci a brzy přestávají fungovat. Tak nevím, zda se to sem nedostalo omylem. (A nebo jsem to popletl)
Citát: Sekundy odplouvaly jedna za druhou na skládku věčnosti...
Pravda je, že ke konci knihy se naskládalo pár nelogických skutků a věcí. Asi dvakrát jsem se musel vracet o stránku či dvě zpět, zda jsem něco nepřehlédl. Příkladem tak je čtveřice vojáků, který jsou zajati. O dva odstavce zpět je už psáno o pětici mužů a následně už zase o čtveřici. Také mě chybělo vysvětlení, co se s těmito muži stalo po výslechu, zda byli zadrženi nastálo, nebo propuštěni. Ale i přes pár nepřehledných situací je tohle velmi dobré čtivo. Sice s vojenskou tématikou, což některým čtenářům může vadit, ale já se bavil.
Citát: Všechno jde vylepšit, absolutní dokonalost neexistuje.


Byly jsme čtyři:
bioložka, antropoložka,
kartografka a psycholožka.
Já jsem byla bioložka.
K této knize jsem se dostal díky filmu. Natočil ho Alex Garlad, známý spíše svou scénáristickou prací, než jako režisér. Napsal scénáře k filmům jako je Sunshine, Dredd nebo 28 dní poté. A samozřejmě, že udělal scénář i k Anihilaci, kterou si posléze natočil. Film je plný barev a „mimozemské přírody“. Jako nejsilnější stránku filmu bych označil, scénu nazvanou „tanec s Anihilací“, která mi silně utkvěla v paměti.
Citát: Materiály jsou nejednoznačné, naznačují lokální původ, ale to ještě nemusí znamenat lokální stavbu.
Kniha je trochu něco jiného. Příběh v ní je spíše psychologickým pohledem na Oblast X, napadenou cizí formou života. Z pohledu bioložky se v ICH formě postupně dovídáme, jaké nástrahy, strasti, možná i slasti v nebezpečné zóně číhají. V knize je nejsilnější situace kolem Lezouna, tvora o němž se dozvíme všechno a vlastně o něm nevíme vůbec nic.
Malá ochutnávka:
Tam, kde leží rdousivý plod, jenž podala ruka hříšnice, nechám vyklíčit semena mrtvých, aby se rozdělila s červy, kteří se hromadí ve tmě a oplétají svět mocí svých životů. Přijde oheň, který zná tvé jméno, a v přítomnosti rdousivého plodu si přivlastní svým temným plamenem vše z tebe.....
Většinou nečtu knihy, které jsem viděl zfilmované, ale tady jsem rád, že jsem udělal výjimku. Tak obrovské rozdíly mezi knižním a filmovým příběhem dělají z Anihilace něco unikátního. Něco, co rozhodně stojí buď za přečtení nebo za podívání. Mám pocit, že spoustě uživatelů se nebude líbit oboje. Pro své podstatné rozdíly v ději a situacích se z Anihilace stal perfektní dvojí pohled na to, co Jeff VanderMeer napsal.
Citát: Stromy nejsou stromy, ptáci nejsou ptáci a já nejsem já, ale jen něco, co hodně dlouho šlo.
Posléze jsem zjistil, že Anihilace má dvě knižní pokračování. A tím jsou Autorita a Adaptace. A protože se mi první příběh líbil, rozhodně jsem neváhal a sehnal si celou trilogii. Z příběhu jsem vyjmul šestnáct citátů a nechal je vepsat Jeffu VanderMeerovi do jeho profilu. Příběh je založen na postupných změnách a pozorování hlavní hrdinky. Rozhodně však je to minimálně za čtyři hvězdy. Ale co se to děje! Co to je! Hvězdy jsou napadeny jakousi mimozemskou formou žlutých motýlků! Konkrétně jich je tři a půl!
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Co můžete dělat, když vám pět smyslů nestačí?


Tak kde máš toho ducha?
Jak to, že jste dva?
Tohle je moje kolegyně Lesley Mayová.
Proč máte masku?
Protože mi odpadl obličej.
Třetí příběh ze série Řeky Londýna přináší opět další překvapení. Myslel jsem si, že kvalita příběhů bude mírně klesat, ale je vidět, že Ben Aaronovitch má co říci a v rukávu má ještě pár es. V tomto příběhu opět najdeme odlehčený britský humor, nám známé postavy, pár nových přírůstků, zažijeme další dobrodružství a zde je přidána i špetka napětí až hororu. A nesmí chybět pár narážek na Harryho Pottera.
Malá ochutnávka:
Metropolitní policie zaujímá k vyšetřování vražd velmi přímočarý postoj, není jí vlastní instinkt detektiva ani rafinovaná logická dedukce soukromého čmuchala. Ne, metropolitní sbor na problém rád vrhne kvanta lidí a sleduje každou jednu potenciální stopu, dokud se nevyčerpá, dokud není dopaden vrah nebo stářím nezemře vrchní vyšetřovatel....
Opět se to lehce čte, příběh nabírá na otáčkách zvolna, krásně se tu čtenáři dávkuje děj, nic není ponecháno náhodě. Jen jsem měl pocit, že tu není nějaká silnější scéna, která by se čtenářům vryla do paměti. Například v předcházejícím příběhu to byla eskapáda ze sanitkou, v první příběhu to rozhodně bylo skákání z mostů Matky Temže – to vše jsem si zapamatoval, ale zde taková silná scéna chybí. Proto také jen ty čtyři hvězdy.
Citát: Člověk by si myslel, že polda, co je zároveň čaroděj, bude zajímavější. Harry Potter nebyl takovej suchar. Vsadím se, že i Gandalf by tě přepil.


Nastražte uši!
Bez sluchu to nejde.
Vždy s klidem.
Naslouchání.
Jenom publikum.
Vůbec netuším jak vy, ale já, jako městská hrouda, se do lesa opravdu moc nedostanu. Sem tam jednou za rok na houby. Jenže to spíše hledím k zemi a pozoruju utíkající fungi, které se předemnou schovávají a já tak nedostanu šanci dostat je do svého perorálního otvoru. Určitě pak nemám čas pozorovat ptáky, kteří jsou v mé blízkosti, a svým posměšným zpěvem dávají jasně najevo, jak jsou rádi, že jejich rostlinní přátelé utekli. Houba kdysi byla rostlina, teď už je to jen houba. Ale zpět k ptákům. Musel bych si vzít dalekohled a vyrazit na celodenní výlet. Jenže, zas tak mě to neláká. Ptáky miluju. Pravda, více papoušky, ale celkově mám velmi kladný vztah, ke všem tvorům, co dokáží létat.
Citát: Les je víc než jenom stromy. A není les jako les.
Když už se nedostanete do lesa, musí hora k mohamedovi. A tím mohamedem je v tomto případě německý spisovatel, fotograf i pozorovatel Klaus Nottmeyer. Dal dohromady tuhle nádhernou knížku. (pozor, existuje víc knih, nejen z lesa) Hned, jak jí otevřete, musíte žasnout. Začíná to anatomií ptáků a pokračuje sérií 24 fotografií, nejčastěji viděných ptáků v lese. Ano, 24 se zdá hodně, ale to jsou jen ti „vidění“. Existuje spousta těchto teplokrevných obratlovců, kteří před váma obratně zmizí a jen si zlehka zatrylkují. V této antologii najdete opravdu všechno. Dokonce se budete i divit u některých ptáků, že jsou řazeny do „lesního“ teritoria. Já byl například překvapen u některých druhů čápů.
Citát: S pozorováním ptáků je to jako s učením cizího jazyka, čím dříve začnete, tím lépe.
Dohromady tady najdete 64 druhů ptáků a zhruba okolo 150 odnoží tipu nisius, milvus nebo třeba cornix. To jsou jen malé rozdíly mezi stejnými druhy. Kecám jak encyklopedie, co? Je to však tím, že jsem si tuto knihu přečetl, prohlédl všechny ty okřídlené a sem tam jsem si i něco zapamatoval. Ale nemyslete, že mám vztah k ptákům jen v knihách. Díky jedné místní Mostecké uživatelce už jsem zaregistrovaný v ornitologické společnosti a poskytuji jim statistiky krmených ptáků. Ovšem jen za mým oknem v hlavním městě. A to bude téma mého příštího komentáře k jiné knize o ptácích. Tohle je krásná a vyčerpávající publikace, kterou doporučuji všem ptákům.
Citát: Podle dnešních zákonů musí být každá plocha, na níž byl vymýcen les, do dvou let znovu osázena.


Smoljak-Cimrman-Svěrák
Dobytí Severního pólu
Čechem Karlem Němcem
5. dubna 1909
Severské drama.
„Ty máš krysu huso! Tedy husu, kryso!“
„Navrhuju sníst psy“. Tohle je snad nejgeniálnější věta, co kdo kdy na Českém pódiu vyslovil. Okamžitě z řad diváků vybuchla salva smíchu. A když Varel, kterého vzali na Severní pól místo psů nepochopil a začal přemýšlet, nad tím, jaké psi, to už jsem brečel smíchy i já. Navíc perfektní píseň, která v této hře zazní je nezapomenutelná. A mnoho dalšího. V této hře je spousta situací, které každého rozesmějí a tak se nebojím tuto hru zařadit mezi nejlepší, možná i, a to se nebojme vyslovit, nejgeniálnější divadelní představení všech dob.
Komentář k semináři „Cimrman a mráz“ který předchází této hře, najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky/dobyti-severniho-polu-79797
Citát: Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele....


Hoj, dénta aparátoš!
Já jdu zamrkat na váš zub, pane továrníku.
Otevřete si na mě hubu, prosím.
(Bierhanzel otevře ústa) Oj! Fujvároš! (Steward vrtá)
Tak prosím. Flusněte, prosím.
Vražda v salonním coupé – Detektivní hra
Dlouhé tmavé tunely přináší smrt. Tedy, alespoň kdysi přinášely. Dnes už to možné není, protože „coupé“ jsou osvětleny a i když zhasnete, svítí vám nad hlavou bezpečnostní světlo. Asi je to právě díky této hře a hlavně díky Mistru, protože, a to si přiznejme, má asi velký podíl na tom, aby v tunelu bylo světlo. Jára Cimrman i teď zasahuje do naší doby. Nejlepší, pro mě, je postava Jindřicha Hlaváčka. Tedy jsem ovlivněn Miloněm Čepelkou, protože když jsem na této hře byl v divadle, tak to on hrál roli Jindry Hlaváčka. A právě jeho ústy jsem ústy pana Čepelky poprvé slyšel tu legendární větu, kterou řekla prostitutka Vilma „Hledej, šmudlo“. Perfektně zahrané a seminář i hra jsou na plný počet „kriminálníků“.
Odkaz na komentář k semináři „Na prahu kriminalistické kariéry“, který předchází této hře, najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky/vrazda-v-salonnim-coupe-79803
Citát: No dobře, prostitutka. I s takovými lidmi musíme pracovat.


(SPOILER) „Zakroutím hlavou,
zamlaskám,
protože bych si dal
pivo a panáka a cígo,
a vydám se za knížkama“
„Lidi jsou strašně divný zvířata“.
Ty dva citáty nahoře vlastně vystihují skoro celý děj tohoto příběhu. Obsahově to není zas tak složitý. Vincent Krhavý, neblaze proslulý likvidací „dárců“ orgánů, skončil v Odpočinku a musel vzít za vděk místní knihovnou. Avšak ke knihovně patří i kostel. Takže k půjčování knih dostal bonus. Jako farář, který vede nedělní mše. Příběh není tak strhující jako předešlá Posmrtná predace, avšak je to stále legrace plná slovních hříček, ironie, chlastu, hudby a knih.
Malá ochutnávka:
V týhle hnusný a nepřejícný republice máme takový rčení, že nikdy nejni tak zle, aby nemohlo bejt ještě hůř. A je pravda, že obvykle jsou to jen cynický kecy, ve kterej se odráží naše nátura – takovej ten důvod, proč o nás náckové za druhý světový mluvili jako o smějících se bestiích a většinu z nás hodlali zplynovat.
Pan Koubek má slovní dar. Dokáže slova ve větě tak nádherně poskládat, že to ve mně vyvolává takový zvláštní pocit, zda tou větou vůbec myslel to, o čem píše. Rozhodně se jeho slovní větné formace lehce a rychle čtou, není s nimi problém a někdy dostanete i příjemné vypointování na konci odstavce.
Jen jednou mě naštval!
Když prohlásil, že „ne všichni pejskaři jsou milovníci Kinga, ale všichni milovníci Kinga jsou pejskaři“. Houby, já jsem milovník Kinga, ale miluju papoušky.
Citát: Nevěřili byste, jak se s člověkem sblížíte, když spolu kopete hrob a nadáváte na starý lidi.

„Akta X
jsou typickým výrazem
devadesátých let,
protože dávají možnost
o všem pochybovat.“
„Není v nich žádné řešení, žádná odpověď.“
Druhý neoficiální průvodce seriálem Akta X má o jednu řadu víc. Tedy se zaobírá třemi prvními řadami populárního seriálu. Prvním dvěma řadám jsem se věnoval v tom zeleném neoficiálním průvodci a tak bych se zde soustředil na řadu třetí. Ale ještě než to udělám, vyzradím některá základní fakta a nic nebudu tajit. Nejdříve je tu pár informací o hercích a tvůrcích seriálu, lokality pro natáčení a pár střípků informací o vzniku seriálu.
Citát: Chris Carter se rozhodl do seriálu pevně zakotvit realitu tím, že proti záhadným paranormálním událostem postaví jako protiklad vědecký skepticismus Scullyové.
Nejbohatší nadílka je formou informací o samostatných dílech v seriálu. Najdete tu třeba datum prvního vysílání, scénáristy, režiséry a hlavně obsazení. Jména nejen herců, ale i postav, které ztvárnili. Dále stručný obsah každého dílu a pak delší povídání na dané téma, postřehy a střípky z natáčení. Tak že opravdu bohatá nadílka pro všechny fandy seriálu. Bohatá studnice informací od A až do Z. Prostě vše, co se o vzniku různých dílů v tomto seriálu můžete dozvědět.
Citát: Jsou dvě věci, které nebudu dělat ve svém volném čase: mluvit o Aktech X a přemýšlet o tom, jak mě lidi vnímají (David Duchovny)
A teď něco málo o třetí řadě. Vždycky jsem byl přesvědčen, že kdykoliv se v seriálu objeví nějaký mimozemšťan, vždy ho doprovází spousta politiky a tajností. Zamlžování a tajnosti, to je vždy okolo mimozemšťanů zatažená opona. Ale je tu několik velmi nádherných dílů i bez mimozemského přičinění. Například velmi mrazivý je díl S03E11 nazvaný Zjevení (Revelations), zde jsou postavy Mulder a Scullyová prohozeny myšlenkově a chovají se jako jejich protějšky. Mulder tu například šíří skepci, kdežto Scullyová je schopna uvěřit.
Citát: Zjevení zpočátku vypadalo jako dost obtížná epizoda. Patřilo k těm měkčím epizodám, a k těm je třeba přistupovat opravdu opatrně, aby Akta X neztratila své hlavní rysy.
Asi nejzajímavější a vlastně nejvtipnější epizodou bych označil tu s názvem Válka koprofágů (S03E12). Mě osobně se tu líbila dr. Bambi Berendaumová, kterou ztvárnila herečka Bobbie Philipsová. Přitažlivá herečka, kterou můžete třeba zahlédnout v televizním filmu Chameleon si tu zahrála pěstitelku švábů. Zajímavostí je, že při natáčení používali tvůrci živé švábi, ale ze dvou různých pěstitelských kolonií, a ti se mezi sebou nesnášeli.
Citát: Spoustu legrace jsme si užili i se zvuky, které švábi vydávají. Protože to měli být mimozemští švábi, chtěli jsme zkombinovat zvuky, které vydávají brouci, s něčím kovovým.
Co mě však nejvíc překvapilo v této řadě jsou dva díly na sebe navazující. Tím jsou Piper Maru (S03E15) a Apokryf (S03E16). V těchto dílech (64 a 65) se objevuje černá hmota mimozemského původu. Pro větší pochopení, a tak trochu ze srandy, bych tuto hmotu popsal jako Venom. Ano, Marveláci mě teď pošlou do „Já jsem Groot“, ale já si nemohu pomoci. Tato látka se dostává do těla formou černé tekutiny, lidi nezabíjí, protože po opuštění hostitelského těla, lidé přežijí. Akorát není ukecaná jako Venom, ale pro mě je to Venom.
Citát: Epizodu Piper Maru nám seslalo samo nebe. (Režisér Rob Bowman)


„Snažil jsem se ty věci pojmenovávat
pomocí pozemských analogií,
ale většina těch analogií
se nacházela od reality dál
než Brno od slušného piva“.
Nic než petragun!
Rudý Vrabčák je zatím nejlepším příběhem v sérii Legie. Překvapil mě svou akcí, napětím a zajímavým koncem. Příběh obsahuje i nějaký ten sex, tak důležitý pro Kotletovo psaní, a v neposlední řadě i humor. Od původní „Operace Thümmel“, kterou jsem moc nepobral, se příběh zlepšuje. Ano, je to stokrát známý příběh (například Expanze S. A. Coreye má děj podobný), ale je to napsané s tím veselým Českým přístupem. Navíc mě velmi překvapil a vlastně i rozesmál konec tohoto příběhu.
Citát: Jo, dokud člověku bezhlavé násilí nezachrání život, nedokáže ho patřičně ocenit.
Jsem zvědav na pátou knihu a celkem se na ní i těším. Vzestupná tendence a kvalita obsahu mě prostě nutí si myslet, že to bude ještě lepší. Netuším, jaký vliv na příběhu má fakt, že jej píší dva spisovatelé a doufám, že u toho i zůstane. Že se duo Sněgoňová & Kotleta nebude snažit přibrat do projektu další spisovatele. Už víme, jak to dopadlo z projekty JFK a Kladivo na čaroděje. První se od 21. dílu plácá ve svém vlastním marastu a druhý byl prozatím raději stopnutý.
Malá ochutnávka:
Tradicí je vždy samice a tři otroci. Na setkání se s vámi spojí Císařský čistič křídel a vy odvezete všechno, co bude potřebovat. Není to nic náročného. Proto tu práci uděláte vy. Zvládnete přitom nevyhodit do povětří celou planetu, že ano?
S Gerasimem jsme oba sklopili zrak.
„Postarám se o to,“ pronesla rozhodně profesorka.
Pochybuji, že tomu sama věřila.
Takže střídmé dávkování všech ingrediencí, jako je sex, napětí, humor, akce, mě přesvědčilo, že to nakonec bude dobrá série. Navíc obrázek na hřbetech knih slibuje alespoň nějaké to zpestření v knihovně. Pravděpodobně to bude Kraksna. Pardón Vzdorující. Kapitán Bouchač a lord Mrdák ještě neřekli poslední slovo, ještě neudělali poslední průser. Tak že poprvé v sérii „Legie“ dávám plný počet Hetešáků, protože tohle za to stálo.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )
Citát: Jedna věc přebije sexuální pud spolehlivě, a to je pud sebezáchovy.


„Na Solárii
je každý v něčem
buď jediný
nebo nejlepší,
nebo obojí.“
Druhá kniha, druhý příběh detektiva Eliáše Baleye a R. Daneela Olivawa, který mistr Isaac Asimov napsal již v roce 1957. Už v té době dokázal pan spisovatel s roboty takové divy, že se nám nad tím tají dech. Dokonce už vymyslel i kolonizaci 49 světů. A ačkoliv se všichni skoro vyvíjejí, Země naopak čelí přelidnění a nemocem. Ale i tak si vnější světy sem tam s něčím neví rady. Proto vraždu na Solárii musí přiletět vyšetřit pozemský detektiv. Sci-fi a detektivka možná nejde dohromady, ale pan spisovatel to dokázal.
Citát: Ale já přeci nemůžu opustit Zemi!
Líbí se mi ten obrovský paradox, pozemšťan, který se bojí oblohy a slunce je nucen řešit případ na planetě, kde se naopak strašně bojí pozemských nemocí a doslova se štítí pobytu mezi dalšími lidmi. Geniálně vymyšlená situace, u které si čtenář říká „to přece nemůže fungovat!“. Nakonec zjistíte, že to funguje a Lie Baley i R. Daneel Olivaw se na Solárii ocitnou. To, co tam prožijí je nádherná detektivní spolupráce a skoro po vzoru Sherlocka Holmese se vydávají k cíli. Tedy vraždu vyřešit.
Malá ochutnávka:
Bylo to přece naprosto směšné, dětinské, tohle předstírání, že Pozemšťané můžou ovládnout vesmír. Dobývání Galaxie! Galaxie byla Pozemšťanům uzavřena. Měli ji už zabranou Vesmířané, jejichž předkové byli sami před staletími Pozemšťany.
I když je to o tři roky dál od Ocelových jeskyní, je tu poznat, že se Isaac Asimov se svým dílem hodně posunul. Jeho technika je propracovanější a logičtější. Ano, sice je tu stále lidstvo závislé na jaderné energii, která určitě byla, za dob života pana spisovatele, vrcholem technologií, ale i on už pomalu chápe, že s jaderným štěpením to prostě dál nepůjde. Proto se už tady (napsáno 1957) dostává do popředí solární energie jako záchrana. A k tomu ještě další věci, které ale nebudu prozrazovat. To by jste měli moc jednoduché.
Citát: Člověk přeci ani nemohl přátelsky milovat Daneela Olivawa, který vůbec nebyl člověk, ale robot.
Musím přiznat, že Nahé slunce se mi líbilo mnohem víc, než Ocelové jeskyně. Je tu náznak možností cestování na jiné planety a upozornění na to, že i tyto Vnější světy mají své chyby a nedostatky. Je to mrazivé, hlavně poslední kapitoly této knihy. To, co v nich Isaac Asimov rozvíjí je šílené až geniální. Rozhodně mi z toho čtení vstávají chlupy na těle i dnes. Tohle si zaslouží plný počet.
(Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )
Citát: Robot uvažuje logicky, ale ne rozumově.


„Život a smrt jedno jsou.“
„Kdo se smrtí
se nesmíří,
života neužije,“
řekl Ten druhý.
„Je to zvláštní, zúčasnit se konce civilizace a přežít ho.“
Příběh „Cynik“ začíná přesně tam, kde příběh „Dobrák“ končí. („Aby ses z toho nepo. . .“ povídá Ten druhý) Respektive první příběh končí před setměním a téhož dne začíná toto dobrodružství. („Fakt, plnohodnotná informace, rýpnul si Ten druhý. . .“) Pravda je, že jsem měl raději, když byl hlavní dvojhrdina sám, nebo i když byl s Jonášem, to se ještě dalo. Protože účast více lidí mi v postapokalyptickém světě, okupovaném mimozemšťany, připadá celkem rušící. (Jak to řekl Ten druhý: Zbytečná! . . . ) Nerad to říkám, ale Ten druhý má pravdu. Moc lidí znamená moc opatrnosti, moc rozkazů, moc pohlcení osobnosti a moc starostí o ty druhé. (Hele, hele, máš nějaký problém s Těmi druhými? . . . ) Tak že jsem netrpělivě „čekali“ až se příběh pořádně rozjede.
Malá ochutnávka:
Tak jak se cítíš? Řekl ráno Ten druhý.
Cítil jsem se odpočatě a měl jsem dokonce i něco jako hlad. Zato Singhaia nevypadala dobře, opravdu ne.
Sakra! Sakra sakra sakra!!! začal jsem horečně tahat věci z lékárny.
Zapomněl jsem jí včera dát triádu. Když jsem ty tři injekce vbodl, veškerý hlad mne přešel. Budu to muset dělat každé ráno ještě dalších deset dnů. Třetí den bude navíc zpestřen vyndaváním stehů.
To se moc nenajíš, poznamenal Ten druhý.
Naštěstí hrdina a ani Ten druhý nechtějí pap-anc-tek, (ani se neptejte, z čeho pochází) tak že dokonáno jest. Vedl jsem s Tím druhým dost dlouhej rozhovor o tom, jak se zachovat a nakonec jsem se shodli, že „ve dvou se to lépe táhne“. Takže oba hrdinové, Jonáš a Singhaia pokračují v cestě sami a spolu ve čtyřech. To je dobré nakročení k dalšímu dobrodružství. Minimum lidí, více šancí. Sranda teprve začala operací. Nebo spíš odstraněním dvou prstů na ruce Singhaiy. To jsem omdlel a musel to za mě dočíst Ten druhý.
Citát: No, vidíš, že vidíš. Je lepší přijít o obě chodidla než o jedno oko.
Čtyři měsíce byl klid. Jen jízda a jízda a jízda . . . a sex. Ano, ano, čtete správně, v příběhu je i sex. Ale neptejte se jaký, byl jsem nucen mít nasazené brýle na řízení saladina, koukat dopředu a na uších sluchátka s hlasitou hudbou. Ale sex byl asi dobrý, protože Ten druhý už docela dlouho mlčí. Pak se to zdramatizuje. A bylo načase. Jenže to drama nejsou jen pavouci. Příběh nabere zajímavý směr a pak ještě lepší. Další amputaci jsem s Tím druhým četli společně. No prostě, užíval jsem si každou větu, každou akci i každou ironickou poznámku Toho druhého. Mám pocit, že jsem se u toho i pochechtával. Opět perfektní. Dal bych deset pavouků, ale všechny jsem je snědl. Motýlci musí stačit.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )
Citát: Lepší si nachcat na hlavu, než v tom celou noc ležet.
PS – Už snad ani nebudu připomínat scénu „hledání neviditelného kola v poušti“. Je to jen malý odstaveček, ale mě utkví nadosmrti v hlavě . . . vlastně už tam mám Toho druhého. To je podle mého (vedle srnek) nejgeniálnější scéna v české, zahraniční i mimozemské beletrii. Nezáleží na velikosti, ale na poselství.
Citát: Hvězdy zrudnou krví našich nepřátel, máme nového boha a máme cíl. Cesta krve může začít.


„Město
vidím veliké,
jehož sláva
hvězd se bude
dotýkat.“
Jak začít? Co k tomu říct? Je to kýč. Je to drahý kýč za 600 korun Českých. Chyták a lapač turistů. Z 70% na těch fotografiích není nic nejkrásnějšího. Ano, jsou tu focena nejkrásnější místa Prahy, ale ty fotky, to je někdy otřes. Jedny z nejhorších fotek jsou ty, kdy se fotograf snaží zachytit Prahu při vycházejícím Slunci. Je to rozmazané, oči z toho slzí, půlka fotky je bez obrazu – hrůza. A vrcholem je „vylézající“ slunce nad bronzovým „černým“ miminem, umístěným na Kampě. To je nejhorší fotografie v této knize. (strana 14) Nemluvě o tom, že se ty „tři fakani“ do nádherného centra Prahy vůbec nehodí. Můžete si to přečíst i anglicky, kdyby jste nevěděli, kde to je.
„Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá.“
Co mě strašně uspokojilo je, že pan fotograf vyfotil „katedrálu ukrytou za kvetoucími kaštany“. (strana 26) Já sám osobně jsem ten stejný záběr od pražské lanové dráhy udělal už asi před deseti lety. Uspokojilo mě, že jsem byl dřív. Rozesmála mě fotografie Lennonovo zdi. (strana 52) Je to jak baseballkou přes hlavu – to je absolutní anti-fotografie. Ale hlavně, že se všichni szeretet. Láska je láska. A prostudujete si třeba fotografii na straně 23. Hlavně její dolní část. To je umělecké dílo samo o sobě (myšleno ironicky) 30% fotografií je nádherných.
„Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ (Libuše)


„Pokud jde o zbraně,
tak těch máme víc
než porna.
A porna máme opravdu hodně.“
(Poutník z Mohameda)
Jsem rád, že v roce 2018 pan mistr Kotleta vyslyšel mé přání a ze dvou knih Leoše Kyši udělal jednu knihu Františka Kotlety. Naprosto úžasný počin, který však svým obsahem překonal mnohé knihy novější, které již napsal pod pseudo F.K. Ano, řekněme si pravdu, že Poutník z Mohameda a Alláhův hněv jsou rozhodně lepší příběhy než například Lovci (samostatný román - 2015) a nebo Vlci (spin-off k Bratrstvu krve – 2015). A já si s potěšením tyto dva příběhy opět znova přečetl. Tedy myslím Poutníka z Mohameda a Alláhův hněv.
Citát: Není nic tak posrané, aby to nemohlo ještě víc smrdět. (Alláhův hněv)
Tak trochu jsem čekal, že pan spisovatel do této dvojknihy vloží alespoň nějakou malou povídku. Daniel Kalandra by si to zasloužil. Jako bonus by to bylo pro čtenáře přijatelnější, než když si vlastně kupuje příběhy, které už jednou zakoupil a zákonitě i četl. Ne, dalšího příběhu Daniela Kalandry se už asi nedočkáme. Což pan Kotleta v předmluvě, u této knihy, sám napíše a potvrdí. Musí tak doufat, že knihu si zakoupí čtenáři jak ti, co už četli, tak i ti, kteří netušili, že Leoš Kyša je vlastně pseudonym pro Františka Kotletu.
POUTNÍK Z MOHAMEDA:
Strhující a dramatické akční sci-fi, kde nechybí plno mrtvol, trocha lásky a rodinné pohody. Tedy pokud se všechno neposere a nedonutí hlavního hrdinu Daniela Kalandru jednat. To pak jde přes mrtvoly a nezná Mohameda. Pravda je, že mi tady chyběl nějaký ten humor, toho je jako šafránu, ale na druhou stranu, tohle je prostě bomba. Syrové, surové a odvážné.
Malá ochutnávka:
Neboj se, řekl jsem Šadii, pohladil ji po vlasech a vlepil jednu rychlou pusu za ucho.
Provedeme plán bé, vysvětlil jsem.
A jaký je plán bé?
Nejdřív si odskočím a pak ho vymyslím, slibuji, zašeptal jsem jí do ucha.
ALLÁHŮV HNĚV:
Víte, když jsem tohle četl podruhé, došlo mi, že tento příběh Daniela Kalandry není zas tak poctivě napsaný. Je to moc rychlé, bez nějakých dramatických zvratů, kdy příběh prostě plyne, tam kam má a divák jen čeká, kdy se to posere. Ovšem loď Alláhův hněv a její funkce s černou dírou je fakt geniální myšlenka. Konec příběhu se nese spíš v rytmu pomalém, klidném a více politickém. Že by strach z Alláhova hněvu?
Malá ochutnávka:
Každým okamžikem může znovu začít válka a my musíme nutně vědět všechno o projektu Alláhův hněv. Váš otec je pro nás důležitý, stejně jako pro budoucnost kohokoliv mimo Muslimskou federaci. Chceme, aby byl spokojený a pomohl nám, přešel jsem do konejšivého hlasu.
Rusům se nedá věřit, prohlásila zarputile Číňanka, jako by ani neposlouchala, co jsem říkal.


„Naděje posiluje,
obavy jsou
koulí na noze
a úplná beznaděj
spolehlivě zabíjí“.
„Pán země“, kniha druhá z trilogie „Tajemství pěti světadílů“ se mi zpočátku obsahově strašně líbila. Šla ve stopách knihy první „Pán vzduchu“. Tak že se to perfektně četlo a dobrodružství jsem si užíval. Jenže, čím víc se příběh, respektive kniha, blížila ke svému konci, to nadšení mě pomalu opouštělo. Začal jsem dokonce pochybovat, a někdy i kroutit hlavou.
Malá ochutnávka:
Leviathan velebně putoval pod nebeskou klenbou, znovu vysoko nad příkrovem mračen. … Pohybovali jsme se jen v malé části jeho obrovitého objemu. … Za přepážkami z tvrzeného nehořlavého papíru hučely elektrické generátory. Vyráběly elektřinu pro čtrnáct motorů s vrtulemi...
Ve třetí třetině příběhu se mi začalo zdát, že už to pan Ondřej Neff trochu přehání. Všechny ty technické vymoženosti jsou uvěřitelné, a kdo četl něco od Julese Verna, tím víc byl spokojenější. Jenže pak přišel, a to doslova, chodící/létající stroj Nora a tady už jsem začal pochybovat. Jak se vešel do ponorky? Jak byl velký, když unesl ve vzduchu čtyři lidi? Kolik vůbec vážil? Atd... Tohle jsem prostě nepobral. A protože měl tento stroj hlavní podíl na konečném ději v tomto příběhu, lehce mě to přestalo bavit a celé mě to připadalo až absurdní.
Citát: Jsem pánem vzduchu. Blesky nejen přijímám, já je taky vytvářím.
Něco by mělo mít své hranice. Ondřej Neff se tu nechal moc unést a z kyber-steamu udělal skoro čisté sci-fi. Ano, sci-fi, které se do tohoto světa, počátku devatenáctého století, prostě nehodí. Navíc ilustrace v této knize nakreslil Lubomír Kupčík, obrázky jsou nevýrazné a oproti nádherným kresbám Milana Fibingera (Pán vzduchu) to beru jako úpadek. Tomuto druhému příběhu dávám dva a půl Hetešovo černě kovových motýlků a s obavou se pustím do knihy poslední.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: I ten nejchytřejší plán se skládá z třiceti dvou chyb.


„Mohl být někomu
vyměřen horší trest,
než je představa bolesti
bez naděje na úlevu?“
„Všechno, co lidstvo ví o řádu Šrámu, mu bylo známo“.
Kdo viděl stejnojmenný film, který si sám pan spisovatel Clive Barker natočil, nebude z této knihy zklamán. Těch pár rozdílů, které oba příběhy mají, nedokáží utlumit to krvavé řádění. Všechno je to precizně hororové a napínavé. Vlastně v této knižní formě jsem se i musel pousmát nad jednoduchostí, jak získat živé tělo jako stravu pro svou „lásku“.
Malá ochutnávka:
Frank se tak usilovně soustředil na rozluštění záhady Lemarchandovy kostky, že když se ozvaly první údery velkého zvonu, vůbec je nevnímal. Hlavolam sestrojil mistr svého oboru a potíž se měla takto: ikdyž bylo Frankovi řečeno, že schránka obsahuje hotové divy, vypadalo to, že do ní jednoduše nevede žádná cesta, na žádné z jejích šesti lakovaných stran se nenabízelo žádné vodítko ohledně umístění bodů, jejichž stisknutím by se od sebe uvolnily jednotlivé díly trojrozměrné skládačky...
Pravda však je taková, že cenobiti jsou ve filmu fakt brutální a mají perfektní image. Při čtení tohoto příběhu jsem si je úplně vybavoval, ale musím přiznat, že nevidět film, měl bych asi s pochopením jejich vizáže velký problém. Rozhodně tuto knihu doporučuji. Těm co viděli film spíše jako povinnost a těm, co film neviděli je tu nabídnuta „vřelejší“ verze.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Chtěl se povznášet svým chtíčem, místo aby kvůli němu cítil opovržení.


„Jestli kecáš,
tak ti rozbiju držku.“
„Platí…,
a jestli nekecám,
tak ji rozbiju já tobě“.
Březen je podle mínění některých měsícem Internetu a podle jiných ještě stále měsícem knihy. My jsme se fikaně rozhodli zavděčit se všem a současně trochu zpestřit obsah ISDN Serveru o nějaké to zábavnější čtení. (Petr Heteša & Karel Veverka)
Citát: Ať vstanu kdy vstanu, stejně se probudím až v deset.
Vzhledem k tomu, že mám mistra Hetešu načteného, neměl jsem velký problém se zorientovat. Spousta známě-neznámých slov, které jsem již četl v několika spisovatelovo knihách, mi nedělalo problém. Pro ty, kteří se dají do čtení této knihy a bude to zároveň první příběh od Petra Heteši, to bude určitě nejdříve chaos a zmatek, ale časem do toho vpadnete.
Malá ochutnávka:
Sedl jsem si do křesla k terminálu a okamžitě zaklel. Zapomněl jsem si vzít z ledničky pivo. Kdysi jsme měli s Ronym jednoho burše naprogramovaného jako sluhu. Prostě ráno neodjel na stavbu s ostatními, ale tajně jsme si ho nechali tady, aby obstarával všechny tyto pochůzky. Fungovalo to perfektně do té doby, než nám na to náš Slizoun přišel. Zůstali jsme kvartál bez prémií. Zapnul jsem terminál. Veškeré soustředění bylo v tahu. Vidina piva v ledničce mě tak rušila, že jsem stejně nakonec vstal a došel si pro něj. Všechno bylo jako naschvál a k vzteku.
Je tu snad vše, na co jsem už zvyklej. Hlavní postava, super programátor a mistr přes počítače, který však dokáže dělat chyby, cigára, pivo a chlast všeobecně, sex, spousty technologií a hlavně velké průmyslové město s několika podlažími, ve kterém se prostě musí žít natvrdo. Perličkou na vrcholu je pak člověk-robot. Prostě vás napíchnou na elektrody, spojí se s vaším mozkem a už děláte jen to, co vám „naprogramují“. Říkají tomu BURŠ
Citát: Vítejte v Pekle. Doufám, že se vám bude u nás líbit.
I když je příběh skoro bez humoru, četl se velmi rychle. Navíc jsem si užíval ty veškeré vymoženosti, co tvůrci do příběhu vložily. A když jsem se dostal až na samotný konec, do samotné propasti a hlubiny města Monopollis, vybuchnul jsem smíchy. Ano, vlastně jsem nějakou podobnou pointu čekal, ale strašně mě to rozesmálo. Příběh tak na 90% tedy devět půlek Hetešovo motýlků.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Vždycky jsem si myslel, že hůř už snad nemůže být a oni mi dokázali, že může.
