TheCiko5 komentáře u knih
Leviatan začíná nenápadně. Jako fádní lodní deník zdánlivě nepodstatných postav. Ze začátku čtenář vůbec nemá tušení, kdo co v té chvíli udělal, nebo mohl udělat. Zkrátka není se čeho chytit. A mistr Fandorin se na scéně objeví až skoro v půlce knížky. Je sympatické, že autor Fandorina nechtěl ukazovat na piedestalu, ale až takové začlenění do řadových cestujících první třídy si nezasloužil. :-)
Deníky postav se bohužel stylem trochu slévají a kdyby na začátku kapitoly nebylo jméno, z kterého deníku se bude číst, bohužel by se nic nestalo.
Ale vyústění krásné, pointa zajímavá a celkově moc pěkné čtení.
Tohle je moc hezká knížka!
Obsahuje jak přiblížení tématu úplným začátečníkům, tak propracovanější popis výroby nebo degustace vína. Krásné zpracování geografických údajů a vinařských oblastí ve Francii.
Vtipné je, že knížka vypadá jako přebal Dětí z Bullerbynu, ale přitom pojednává o tak krásném tématu jako je víno.
Když vidím v Knihovníkově "Oook!" větu, jsem já blázen, nebo Pratchett génius? :-)
Hvězda dolů jde na vrub opět Tallpresu.
Děckaaaa…. je to sice "jen" Pratchett, ale myslím si, že za větami prostě má být tečka.
Začnu citátem z osmého - posledního - paragrafu projevu, který měl Pasolini přednést na kongresu Radikální strany v listopadu 1975. Jelikož ale Pasoliniho dva dny před kongresem zavraždili, tento projev byl pouze přečten.
"Jsem si vědom, že říkám velmi závažné věci. Je to však nezbytné, neboť pokud by tomu tak nebylo, co bych tu pohledával?"
Kdyby měl autor ve dvou větách popsat hlavní myšlenku této knížky, jistě by to neudělal jinak.
Autor Korzárských spisů a Luteránských listů tyto dvě díla velmi šikovně spojil do sbírky filosofických esejů, totiž do Zuřivého vzdoru. Pasolini si bere na mušku opravdu ožehavá témata. Dětskou kriminalitu, sex, italskou buržoazii, interrupci, fašismus, Vatikán a jiné perličky. Když pominu jeho etickou a morální (ale samozřejmě i politickou) erudovanost, musím objektivně prohlásit, že mě neuchvátil ani tak tématy a názory (ikdyž je jeho promarxismus do očí bijící), ale spíš vroucností a oddaností k italskému, byť fašistickému národu.
Po knížeti z mlhy už mě nepřekvapil autorův svižný styl. Těšil jsem se na něj. Těšil jsem se, že mi zase někdo jednoduchou formou dokáže vyprávět příběh. Obyčejně, ale jasně a zřetelně. Pochopil jsem jednotlivé charaktery téměř okamžitě (absence důmyslnější rafinovanosti zkrátka někdy nevadí), děj je sice předvídatelný od začátku... Ale kdykoliv čtu Zafóna, mám pocit, že práce spisovatele není složitější než koupit v obchodě tři housky. Lazarus je opravdu fascinující postava !
Z první části knihy Podšité chvilky Podšité chvilky, tedy souboru tří středně dlouhých povídek na mě dýchnul blažený pocit nostalgie. Ikdyž Vianovo vyprávění je obecně vzato až kolotočářsky barevné, v těchto třech povídkách jsem vnímal lehké zúžení smyslů a vymezení těchto barev na jeden odstín. Odstín podzimu. Pád je typicky striktně obyčejná hnědá - jasná jako retrospektiva vlastního života. Hasiči jsou světle hnědí s příměsí žluté a oranžové, jako malý plápolající ohýnek. A Důchodce ? Sytě rubínově hnědá krev, vytékající z nebohého Lagrigeho. Lehký úsměv věnovaný Bukowskému :-)
Když si přečtu okolnosti, za kterých byla napsána "Pohádka pro průměrné lidi", považuji toto dílo za geniální. Lehkost, s jakou se Vian proplétá pohádkovými nástrahami, nutně musí čtenáře přimět k úvaze, že Vian byl zaprvé snílek a pošetilec, jehož mozek se neohlíží napravo nalevo a zanechává za sebou vyrytou brázdu plnou barevného prázdna, a za druhé přemýšlivý člověk, který se nebojí psát konkrétní kritiku. Jinými slovy - Boris Vian byl génius.
Na přebalu je použit skvělý obraz Jiřího Slívy.
Pohádky a pověsti, které chtě nechtě vtáhnou i čtenáře, který v životě ani nohou nezavadil o Valašský kraj. Chtělo se mi zaplakat, zatnout obušek do nejbližšího stromu a jít na zboj. Na brutální protipřistěhovalecký a protizbohatlický zboj. Brát bohatým a chudým dávat. Sobě si nechat jen na přežití. Kniha by mohla a měla motivovat čtenáře k boji nejen za nějaké levné a obyčejné dobro. Ale za trvalé dobro. Dobro, které bude trvat v naší krajině a v našich srdcích, dokud nevyschne Vltava... Omlouvám se za možná trochu přemštěný patriotismus, ale tato kniha mě v něm zkrátka podporuje a nedá mi jinou možnost.
Drobná novelka popisující komicky propletený osud několika novinářů a lepé děvy. Dnešní čtenář by se mohl na dílko dívat skrz prsty a ještě si na něm docela lehce vylámat jazyk. Poláčkova čeština totiž patří mezi jazyky lámavé a krkolomné, ale přitom lehké, zpěvavé a svěží. Je tedy nabíledni, že touto knížkou Poláček zamýšlel se jaksi předpřipraviti na dílo ještě větší a obtížnější, takže pracoval s materiálem jemu důvěrně známým, tedy autentickým prostředím novinové redakce, denního i nočního klubu a samozřejmě i ... lehkých žen... Ideální kniha pro seznámení s Poláčkovým jazykem.
Faber zde vypouští vražednou skotskou mlhu z jiné galaxie, která pohlcuje všechno živé a stopující. Obrácené vnímání "zvířat", která čekají v kotcích na svojí "nadrasu", až jim dá krmení, spoustu vnitřních monologů hlavní hrdinky, ne úplně povedené popisy skotské vysočiny a ne úplně vkusná parodie na Hamleta... Příběh je napsaný s takovou sebejistou samozřejmostí, která ve mně vzbuzuje tušení, že Faber látku čerpá ze svého strachu z nějaké pseudovelkovýrobny jídla typu KFC. Jenže srovnání vodselí farmy s potravinovým řetězcem v dnešním světě mi přijde jako porovnávat středověkou latrínu a postříbřený bidet. Autorem zamýšlené připodobnění se totiž dá vyložit různě a nutně nemusí jít o negativní kritiku zmíněných řetězců. Pořád nad hlavním mottem knihy přemýšlím a možná právě to byl autorův záměr.
Márquez čtenáře zavádí do zapadlé zasmrádlé a zkorumpované kolumbijské vesničky a prostřednictvím krátkých výměn názorů a zdánlivě nepodstatných dialogů mezi jednotlivými obyvateli přináší obrázek o kolumbijském venkově. Z každé věty v textu je cítit obrovské apatické vedro v kontrastu s ostražitostí, kterou se prezentuje každý obyvatel vesničky. Nikdo totiž neví na čem je a zda mu místní starosta spolu s jeho strážníky nevyrazí dveře domku a nevystřílí celou rodinu. Dobré náladě a optimismu vesničanům rozhodně nepřidává ani anonymní vylepování hanopisů. Autentické dílo a celkově výborná příprava Márqueze na Sto roků samoty.
"...život je vlastně jen souvislý sled šancí zůstat naživu."
Dílo Josefa Čapka mě vždy přivede k jedné myšlence - že se dnes čte příliš rychle. Nejde ani tak o krásu a atmosféru knihy, jde spíš o jednoduchost, přímočarost, žádné zbytečné okliky, pestré postavy a akční děj. Málokdo (samozřejmě kromě stařších ročníků) již dneska umí číst knihy, povídky, prózu a eseje například od Josefa Čapka. Tento hloubavý autor se nebojí psát pouze o pocitech, o malých věcech, kterých si my dnes ani nevšimneme. Umí navodit skvěle tichou a soustředěnou atmosféru v mojí duši. Například Chlapec, Opilec nebo Severus jsou úžasně hluboké texty. Člověk se k nim musí propracovat duševně a ikdyž mi to dalo hodně úsilí, myslím, že se mi to podařilo.
Dozvěděl jsem se, že americká veřejnost knihu hodnotí vesměs velmi kladně, ale ruku na srdce... nepochopil jsem proč. Příběh je vystaven příliš profesorsky, stroze a nezajímavě. Jakoby autor jen popisoval případ, který si náhodně vybral z policejního archivu a jen ho přet'ukal do knihy pod hlavičkou Román. Příběh není protkán žádným nápadem, zvratem, chybí emoce postav a nějaký autorův konkrétnější rukopis. S postavami nedýcháte a už vůbec se s nimi nedá ztotožnit. Nevím. Jediné, co mě oslovilo a oproti jiným detektivkám můžeme hovořit o něčem navíc,je pouze "krátkost" knihy,spolu se skutečností, že vám toto dílo příliš nezatíží mozek.
Při čtení jsem si představoval dobu, kdy pařížským bulvárům a kavárnám vládl Boris Vian a marně jsem dumal, kde bral to obrovské množství energie pro svoji práci v tolika uměleckých oborech.
Povídky jsou sarkastické, tajemné, ironické, na první pohled jakoby komicky nesmyslné, ale mnohdy až vizionářské, plné absurdit, neotřelých gagů a přirovnání... ale hlavně nasycené autorovou elegantně barevnou fantazií. Ten člověk byl génius.
Velmi příjemně mě překvapila Bukowského "nestručnost". Omezil svoji minimalizaci textu a nebál se rozepsat, v novinových sloupcích se nezalekl ani špetky filozofického přemítání. Téma mě samzřejmě nepřekvapilo, když jdu číst Bukowského, tak nic jiného ani nečekám :-)
Paráda !
Zajímavé zpracování slova Groteska. Příběh založený na zkaženém dětství dvou přerostlých sourozenců. První je génius, literární vědec a budoucí prezident USA a druhý je zakomplexovaný analfabet, který začíná nesnášet svojí rodinu. Více či méně humorný (nicméně velmi čtivý) příběh pozvolna přerůstá v americkou apokalypsu, kde mizí rozdíl mezi jednotlivými státy, které jsou nahrazovány "rodinami", mající každá své specifické prostřední jméno.
Nevím, jestli je Groteska přímo oslavou stylu grotesky Laurela a Hardyho, nicméně kdyby kniha nesla jiný název, bral by ji například jako oslavu zvláštně melancholicky úsměvného stylu Kurta Vonneguta Jr.
Nenápadná autorova prvotinka, která nám připomene naše ranné lásky,mnohdy neúspěšné. Bez příkras,obyčejně,ale přesně a poutavě popsán vztah,který snad musel zažít každý mladý člověk. Lásku,kvůli které jste schopni jeden rok všeho nechat a zorganizovat si svatbu na Havaji, a druhý rok té samé osobně nepřijít na jméno. Přesně takhle to funguje. Je vtipné si o takhle smutné životní zkušenosti přečíst v pěkné knížce...
Příjemná odpočinková netěžká knížka, jejíž děj jsem si sice musel trochu domýšlet a představovat, nicméně na literaturu z roku 1805 se jedná o výjimečně vyspělý text. Zpočátku jsem neustále musel listovat dopředu na graficky znázorněný rodokmen obou rodin, zvláště, když se syn jmenuje stejně jako otec. Po pár dopisech jsem se ale do toho trochu vpravil a pokoušel jsem se i rozeznat drobné stylistické změny v jednotlivých "rukopisech".
Škoda jen, že autorka si nemohla pomoct a na úplný konec doložila několikastránkové vyprávění (nikoliv dopis) děje, který následoval po ukončení korespondence. Dle mého by šel nahradit např. dopisem někoho cizího... Proč se autorka nedržela formátu "dopisový román"? To se asi nikdy nedozvíme...
Fanteho styl je mi velice blízký. Krátké přehledné kapitoly,dialogy s minimem slov ale s o to větším obsahem. Je zajímavé se zamyslet nad figurou Bandiniho. Autor se sice do této figury s úspěchem vtěluje,jenže mi nejde na rozum,že ji nevykresluje pouze ve světlých barvách. Bandini,přesto,že o sobě s jistotou tvrdí,že je skvělý spisovatel a básník,ve svém vystupování na veřejnosti za tímto tvrzením zaostává velmi daleko. Pije,je vulgární,ač milovník ženského pozadí, k ženám povrchní (samozřejmě s výjimkou Helen) ... Na druhou stranu nemá rád nečinnost,irituje ho,že dostává 300$ týdně za to,že si jde občas sednout do kanceláře a vypít kávu.... Potřebuje psát,tvořit,bobtná v něm touha zavařit psací stroj...ale když pak příležitost dostane,nedokáže se jí chopit a můza ho s ironickým úsměvem jen tak lehoučce pohladí po tváři... Zkátka: moc mě baví si za Bandiniho dosazovat Fanteho a domýšlet si,do jaké míry se autor do své postavy adaptoval a nakolik se v ní vzhlížel.
Beru si ponaučení: "Někdy je dobré se smířit s tím,že výsledek mé scénáristické práce se scvrkne na 'Ou' a 'Hijéé'" ...
Velmi vtipné zpracování největšího japonského problému. Chvilku mi připadalo,že čtu japonskou verzi Pulp fictionu,chvilku mi úsměv na tváři ztuhnul při pomyšlení,že to jednou všechno může být pravda...
Díky této knize,kterou občas za sychravých nejen podzimních večerů přibalím s sebou do tramvaje,se usmívám,či dokonce směju,jako kdyby žádný sychravý nejen podzimní večer nebyl.