thorir komentáře u knih

„Existuje ostatně blízká podobnost mezi nyní už prokázaným neúspěchem kulturní demokratizace a neúspěchem nebožky „integrace“. Osudovou chybou bylo chovat se tak, že nově příchozí nedostali pod záminkou ohledů nic, k čemu se připojit: nebyla tu pro ně v kultuře vzdělaná třída, kam by se integrovali. Nově příchozí na území národa už nenacházeli národ, s nímž by se asimilovali.“

„Národy, jež před našima očima vyhasínají, počínaje tím naším, nebudou moct tvrdit, že nebyly varovány. Raději však zmizí, než by se vzdaly své skvělé ideologické rovnostářské a výměnistické ortodoxie. Umřou ctností, ctností vylhanou a falešnou. Právě této sebevraždě z ideologického poblouznění, podobného těm praktikovaných v některých sektách, je nutné se rozhodně postavit, se všemi spojenci, kteří již tento boj vedou, a se všemi procitnuvšími, již jsou odhodláni se k nim přidat: NE výměně národa a civilizace.“

Další z příspěvků do diskuze na téma výměny západních, evropských a zejména francouzských obyvatel valící se masou nově příchozích migrantů. Pomiňme zdánlivou absurdnost úvodní věty, sbírka textů je konzistentním varováním před totálně zpackanou integrací, varováním příslušníka národa, který má s migrací desítky let zkušeností a přesto je dnes, bez většího přehánění, v některých lokalitách téměř na pokraji občanské války.
Text, nebo spíš sbírka esejů, proslovů, rozhovorů a dalších sebraných spisů, je staršího data, některé texty sahají až k počátku milénia, úvodní delší esej je z roku 2009, v té době musel autor i text samotný působit jako naprosté a absurdní zjevení. Autor ji napsal v době, kdy se zdejší mainstream vysmíval lokálním obskurním webům typu „Eurabia“, apod., přinášejícím zprávy (dnes by se řeklo „fake news“ a „ruskou propagandu“) ze západní Evropy a anglosaského světa, stižených těžkostmi plynoucími z přítomnosti neintegrovaných menšin ze svých bývalých kolonií a jiných částí třetího světa. Je to francouzský pohled na věc, prodchnutý všemi jejich kulturně nacionalistickými zvláštnostmi a čirým antiamerikanismem.

Je to zahořklý text, zahořklý stejně jako, a to musím říct, autor. Rozumím tomu, léta a možná desítky let bije na poplach, nikdo neposlouchá, nikdo ho nebere vážně, je ostrakizován establishmentem, trestně stíhán a odsuzován za slova, která pronesl nebo napsal. Trestán za iluzorní a obskurní zločiny z nenávisti, zhoubu západní civilizace. Vidí, jak jeho milovaná země nezadržitelně upadá a on cítí, že ve svém věku již nic moc nezmůže. Je to konzervativní a tradicionalistický výkřik, nářek starého chlapa, na konci své životní dráhy. Nemá absolutně žádnou šanci předat něco ze svých opěvovaných hodnot mladší generaci, která na druhou stranu jako jediná může efektivně bojovat proti patologiím mysli, které autor odsuzuje, proti antirasismu, politické korektnosti, fanatickému boji za sociální spravedlnost. Autor má v mnohém pravdu, má však jen minimální šanci nalézt posluchače a následovníky.
Je to ve své podstatě smutná kniha o zániku národa, jež si svůj zánik způsobil vlastní činností, vlastními prostředky, úplatou těch, co ho nyní rozbíjejí, a budiž to varováním pro ostatní. Můžeme se Francouzům smát, můžeme se smát vtipům s bílými vlajkami, bagetám, croissantům a žabím stehýnkám, ale nelze zastřít smutek z faktu, že tohle prostě nedopadne dobře.

Nijak se nedivím, že je autor ostrakizován a souzen. V době kdy psal první řádky příspěvků obsažených v knize, byly tyto teze kacířstvím nejhrubšího zrna, protivící se proti dogmatu prospěšnosti diverzity a inkluze. Je tomu tak naneštěstí dodnes. Právě proto text vyvolává obrovské množství úvah.

S hodnocením mám však problém, chtěl bych hodnotit vysoko, vzhledem k závažnosti tématu, vzhledem k dopadům do budoucnosti, ale autorův styl psaní to sráží. Není to filosofická kniha, není to objektivní popis reality, je to subjektivní pamflet. Ano, autor má v mnohém pravdu, v mnohém s ním bezvýhradně souhlasím, ale stylem psaní téma sráží a degraduje jeho závažnost, neboť do podobného textu se strašlivě snadno strefuje, jím opovrhovaní organičtí intelektuálové (jak nazývá intelektuály ve službě establishmentu) by to roztrhali napadrť. Je to nářek zhrzeného muže na konci života. Text je extrémně složitý a obtížně čitelný, plný komplikovaných vět, vět uvnitř vět, vsuvek, dodatků, citového balastu, plný nedokazatelných tvrzení. Styl psaní je přezíravý, autor je poněkud pohlcen svou vlastní důležitostí a sebestředností. Navíc, styl „sebraných spisů“ považuji tak trochu za „habaďůru“ na čtenáře, cítil jsem se poněkud ošizen, esej „Velká výměna“ zabírá cca třetinu knihy.

Přesto hodnotím, tak jak hodnotí. Kniha, ať je jaká chce, je důležitým příspěvkem do diskuze a vyvolává množství zásadních úvah. Tyto myšlenky a úvahy bude nutné, raději dříve než později, konfrontovat na celospolečenské úrovní. Nelze zavírat oči, nelze neustále mlít něco o přínosech multikulturalismu, diverzitě, inkluzi, aniž by měla možnost promluvit též širší veřejnost.

Neodpustím si ještě jednu poznámku. Všichni ti internetoví diskutéři a trollové naprosto přesně vědí proč tady ty tisíce, desetitisíce, statisíce migrantů nechtít. Možná to neumí elegantně vyjádřit a vyargumentovat, možná ve svých proklamacích nesahají ani po kotníky sečtělým kavárníkům, možná se mnozí z nich omezí na plamenné a v podstatě trestné výzvy k potápění lodí a střílení na hranicích, nicméně důvod je pokaždé stejný. Vidina toho co sužuje západní Evropu, vidina no-go zón, jejichž existenci mimochodem zapálení obhájci přínosů multikulturalismu popírají dodnes, vidina paralelní společnosti, ztráta bezpečnosti, nárůst strachu a nedůvěry v populaci, složitá pravidla soužití nehomogenních společností, to vše vidí a vnímají a nechtějí. Vždy si vzpomenu na jednu otřepanou frázi, ze které mě vždycky zamrazí: Když je tedy ten multikulturalismus tak přínosný, když je imigrace tisíců lidí takovým přínosem, proč se těm, co ji odmítají, vnucuje pod hrozbou sankcí?

18 02.02.2021

„Lacis, jeden z vůdců Čeky, své funkcionáře instruoval: nepátrat po důkazech, že obviněný vyjadřoval nebo konal proti sovětům. Nejdříve položte dotaz, ke které třídě náleží, jaký má sociální původ, vzdělání a profesi. Toto jsou otázky, které o osudu obviněného rozhodnou. To je smyslem rudého teroru.“

„Dobrý soudruh udělal to, co mu bylo řečeno; byl ochoten veškeré kritické myšlení svěřit ústřednímu výboru.“

„Ve všem, co Lenin dělal, bylo konečným cílem prosadit moc. Pro jeho osobu nebyla moc prostředkem – byl to sám cíl. Abychom parafrázovali George Orwella, nevytvořil diktaturu proto, aby zabezpečil revoluci, ale vytvořil revoluci, aby zabezpečil diktaturu.“

Lze bez nadsázky prohlásit, že bolševická revoluce je jedna z událostí, které nejzásadnějším způsobem ovlivnili běh dvacátého století a, bez přehánění či patosu, ovlivňují běh dějin dodnes. Měříme-li objektivní zlo civilizačních selhání výčtem utrpení a počtem mrtvých, pak se bolševická revoluce a následné hrůzy páchané komunisty dvacátého století obecně dostávají na první místo žebříčků světových tyranů, zanechávaje daleko za sebou hrůzy Německého nacismu, holokaustu a druhé světové války. Komunismus je jako zhoubný nádor v srdci svobodné společnosti, roste, nepozorován, podceňován, záměrně přehlížen, až je nakonec pozdě i na radikální řez. Je to skutečná lidská tragédie.

Kniha je fenomenální a dech beroucí. Krátký komentář k popisu dojmů zdaleka nestačí. Autor jde opravdu do hloubky ve všem, ve všech tématech, ve všech oblastech. Kniha je značně rozsáhlá, je to „špalek“, který k sobě okamžitě stáhne pozornost. Šíře příběhu je enormní, množství detailů odzbrojující. Je to politický thriller té nejvyšší kvality, a přestože je čtenář dopředu seznámen s rozuzlením zápletky, často v dílčím odhalení lapá po dechu a nevěřícně kroutí hlavou. Autor píše skvěle a čtivě, epické obrazy s celonárodním dopadem střídají detaily ze života jednotlivců, vše psáno lehce, místy s ironickým nádechem.

Začíná kulturním pozadím revoluce, ruského lidu, zevrubně vysvětluje vliv a roli intelektuálů a části šlechty. Ukazuje ruskou vesnici a město jako dva naprosto odlišné světy, dvě naprosto cizí entity v jednom těle tehdejšího carského státu. Touto kulturní historií dokládá úspěch následné bolševické tyranie a masového vraždění, válku proti vesnici a opovržení kulaky. Je to fascinující čtení, s výrazným přesahem do dnešních dnů.

Nebyla by to historická práce, kdyby se detailně nevěnovala historickým událostem, počínaje carským dvorem, přes hladomory, nepokoje, přes první revoluční pokusy roku 1905, dopad první světové války, diletantství a neschopnost starého režimu, nevyhnutelné zhroucení carského Ruska, nástup bolševiků, převzetí moci, občanskou válku, přes osudy hlavních hybatelů, nadšení komunistických myslitelů, teoretiků, ideologů, po počátky vystřízlivění a návrat do reality. Vše v nejvyšším možném detailu, vše s důrazem na přesnost a objektivitu. Obšírně popisuje detaily politických a vojenských střetnutí, vyjmenovává vlivy vedoucí protistrany k úspěchu, nebo naopak k neúspěchu. Zaměřuje se na vliv jednotlivců. Ukazuje ideologii komunismu jako náboženství nahrazující víru za starého režimu.

V závěru bilancuje, vrací se k zásadním postavám, ukazuje lítost mnohých, co za nelidského démona to svého času pomáhali vypustit do lidského světa. To rozčarování bývalých revolucionářů, ale i prostého lidu a vesničanu, to kruté poznání, že nový režim mnohem a mnohem horší, než proklínaný a zatracovaný režim starý, je strašidelné. Příslovečné boží mlýny – karma, chce-li někdo. Aneb, revoluce vždy sežere svoje děti. Čtenáři jich je téměř líto, ale ve skutečnosti není, svým přičiněním a nadšením tohle peklo na zemi pomáhali rozpoutat, ať již měli sebeušlechtilejší ideály, svou část odpovědnosti za krutosti a zlo jednoznačně nesou.

Při čtení jsem nedokázal přehlédnout některé podobnosti s dnešní polarizovanou dobou, namátkou například politizace všeho běžného, veškerých témat a denních interakcí, očerňování politických protivníků, nebo třeba tzv. „Bývalé lidi“ (Byvšije ljudi) – naprosto neuvěřitelná podobnost s dnešní západní „cancel culture“, mazání a virtuální likvidaci nepohodlných, nekonformních osob. Mimochodem, jako perličku bych vyzdvihl fakt, že autor v textu několikrát použije spojení „odvážný nový svět“, snad jako parafrázi na ikonický román „Brave New World“ Aldouse Huxleyho. Druhé mimochodem, je pozoruhodné, že si autor všímá značné podobnosti mezi nacionalismem a socialismem a toho, jak velmi blízko k sobě tato hnutí ve skutečnosti mají. Tento dnes velmi nepopulární postoj v textu zevrubně obhajuje a dokazuje jeho relevanci.

Závěr je mrazivý, na zločiny komunismu není možné přestat upozorňovat. Knihu doporučuji všem. Je to varování. Jen vzdělání a znalosti nás uchrání před podobným osudem, neboť, jak autor upozorňuje, jeden z původních nadšených proponentů revoluce, spisovatel Maxim Gorkij, viděl důvod v selhání ideálu a následné uzurpace moci tyranským rudým terorem v zoufalé kulturní zaostalosti ruského lidu. Nekulturnost a nevzdělanost, neschopnost aktivně se bránit vzdouvajícímu se teroru, neschopnost myslet, neschopnost vyslechnout odlišný názor, obecný úpadek vzdělanosti – to vše se může stát v jakékoliv dnešní „vyspělé“ západní demokracii a jak se zdá, mnohde se to již děje. Události bolševické revoluce jsou ledově bodající připomínkou civilizačního selhání a varováním všem budoucím generacím. Tato kniha je skvělým prostředkem, jak toto varování přenášet dál.

21 02.02.2021

Ano, text je pohledem dnešní doby poněkud zastaralý, edukativně nehodnotný, medicínsky překonaný a pohledem krásných nových progresivních zítřků zoufale patriarchální, bigotní a šovinistický. Přesto doporučuji – otevřete si s partnerkou / manželkou / kamarádkou / milenkou lahev vína a začněte si z knihy navzájem náhodně předčítat, a pokud jste oba otevřené mysli, garantuji, že zažijete naprosto neopakovatelný a legendární večer :-) a možná některá z doporučení též prakticky vyzkoušíte :-)

14 02.02.2021

„V prvním svazku Parerga und Paralipomena jsem si znovu přečetl, že všechno co jeden člověk může prožít od okamžiku zrození do okamžiku smrti, si sám předem určil. A tak každé opomenutí je záměrné, každé ponížení je pokáním, každý nezdar tajemným vítězstvím, každá smrt sebevraždou. Není obratnější útěchy nad myšlenku, že jsme si svá neštěstí sami zvolili. Taková individuální teologie nám zjevuje skrytý řád a zázračně nám dává splynout s božstvím.“

Dech beroucí sbírka, průřez autorovou tvorbou, vrchol imaginace. A to povídky příliš nevyhledávám. Napsané je to skvěle, některé kousky jsou složité, jiné jednoduché, další jsou hlubší než Macocha. Některé jsou čtivé, téměř akční, jiné méně, více filosofické, hloubavé a o to víc je pak čtenář konfrontován udivujícím a vzrušujícím závěrem. Jihoamerické reálie, prostupující téměř do všech textů, dodávají nádech exotična. Tajemno se však vine celou knihou. Autorova fascinace fikcí, metafyzikou a mysticismem je zřejmá, vlivy alchymie, Islámského Súfismu, dokonce Odinismu a kacířství jsou nepopiratelné. Alfou a omegou je pak čas, vnímání času a proměna. Při čtení jsem jen zřídkakdy měl pocit, že jsem tím krátkým formátem nějak ochuzen, že o něco přicházím. V naprosté většině případů jsem byl nadšen. Ano, některé povídky začínají a končí „nikde“, přesto nemá čtenář pocit něčeho neuzavřeného – v tom je autorovo mistrovství. Borges však čtenáře rozhodně nevede za ručičku, nic moc nedá zadarmo, neznalost neodpouští, několikrát jsem litoval, že nemám „víc načteno“, přesto je sbírka naplňující, texty jsou uspokojující, na konci povídek jsem často pocítil příslovečné uspokojivé zacvaknutí, kdy vše hladce zapadlo na své místo. Pokud bych měl vytáhnout jednu jedinou povídku, kvůli které po knize sáhnout, a že je to téměř nemožné, zvolil bych Babylónskou knihovnou, dystopickou, nelidskou vizi chaosu neomezeného počtu možností. V mém případě šlo o výjimečný čtenářský zážitek, doporučuji.

21 01.01.2021

Dnes již téměř klasické dílo, skvělé, čtivé, nápadité, místy možná trochu archaické, přesto extrémně zábavné, originální, chytlavé a svým způsobem nadčasové. Hrdinové jsou sympatičtí, čtenář se s nimi rychle sžije. Doslova cítí ten omezený čas, ten tlak, daný zákony nebeské mechaniky. Autor buduje skvělou atmosféru objevování neznámého, aby se vzápětí přepnul do rychlé akce. Text dnes vlastně působí jakoby z jiného světa, příběhem se vine silný objevitelský duch doby, odvaha čelit neznámému, riskovat život s nejistou vidinou posunout hranice lidského poznání zase o kousek dál. Je to oslava objevitelů a průzkumníků, oslava odvahy, schopností a odhodlání. A pak je tu Ráma, tajemný posel z kosmických dálav, bezvěký cizinec, hádanka epických rozměrů, již jen představa stát uvnitř a spatřit vše na vlastní oči bere dech. A je vůbec z naší galaxie? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Příběh je zcela zaslouženě zařazen mezi mistrovské díla Science Fiction, odmazávám si tímto jeden čtenářský rest a všem fanouškům SF jednoznačně doporučuji.

39 01.01.2021

Při pohledu na hvězdnou oblohu si často říkám, o co vše dnes přicházíme se vším tím světelným smogem, které je všude kolem nás. Ve městech vidíme jen pár nejjasnějších hvězd a planet, a vše ostatní je nám skryto za světly lamp, oken, budov a výloh plných zbytečného konzumního zboží. A pak, když jednou za čas vyjedeme v noci za město, žasneme nad tím, co vše se nachází nad našimi hlavami, mnozí dojati k slzám. Je v tom kus romantiky, srdce neobjeveného, zářící hvězdy na temném nebi, víc než cokoliv jiného, nás zvou zkoumat tajemství světa a vesmíru, ve kterém žijeme. Noční obloha plná hvězd a člověk hledí na tu neuvěřitelnou podívanou a v mysli mu běží otázky. Pohled na hvězdné nebe je dech beroucí a vyvolává touhu objevovat.

Kniha čtenáře zavádí do dnes již dávno ztraceného světa, kde hvězdy byly bohy. Detailně popisuje astronomické znalosti tří vybraných civilizačních skupin: Neolitické severní Evropy – Stonehenge, Mayů a Inků. Popisuje astronomické systémy, tvorbu kalendářů, architekturu observatoří, význačná data v kalendářním roce spojená s pozorovatelnými astronomickými úkazy a spojení astronomie a mytologie. Kniha je relativně krátká, občas jsem litoval, že o diskutovaných civilizacích není uvedeno víc detailů, nebo že je kniha omezena pouze na tři civilizace. Přesto je výběr proveden chytře, jedna se nachází výrazně severně od rovníků, druhá kolem obratníku raka, třetí kolem rovníku až obratníku kozoroha. To autorovi umožňuje demonstrovat rozdíly v pozorování hvězd, ale též vysvětlit některé kulturní odlišnosti vybraných civilizací. Rozsah knihy tak kombinuje přiměřenou čtivost a nudu způsobenou popisem x-tého způsobu pozorování Slunce, Měsíce, Venuše (čehokoliv), byť právě ty antropologické poznámky považuji za jedny z nejzajímavějších. Kniha má místy trochu umělý multikulturní nádech, avšak nepřekračuje to zdravou míru a schopnosti a znalosti dávných civilizací rozesetých po světě si obdiv zaslouží.

Závěr pak shrnuje zásadní rozdíly u eurocentrického vnímání, pozorování a vědecké teorie a rozhodně by si zasloužil větší detail a hlubší analýzu proč právě západní způsob myšlení byl tak zásadně úspěšný, že dramaticky převážil nad čímkoliv, co kdy existovalo v jakékoliv jiné části světa. Například Inkové, u nichž středobodem vnímání světa a vesmíru bylo zřejmě kolo, tak jak je možné, že toto kolo nedokázali přenést do praxe? Bránila tomu snad dogmatická ideologie a náboženská tyranie vládnoucích kast? Odpovědi na podobné otázky se pravděpodobně ještě dlouho nedozvíme, jestli vůbec někdy.

Mnozí lidé dnes již nevědí, jak vypadá obloha posetá hvězdami, bez rušivých vlivů. Všechen ten světelný smog nás o tu noční krásu a fascinující podívanou připravuje. Západní člověk, odsouzen dnes k životu pod lampami umělého osvětlení, nemůže chápat ten mysticismus, tu fascinaci neznámem, spojenou s nebem plným hvězd. Jsem přesvědčen, že hvězdná obloha byla v minulosti jedním z hlavních tahounů „vědeckého“ vývoje civilizací. Dnes o to v přeplněných a přesvětlených městech přicházíme, a je to znát.

14 19.12.2020

(SPOILER) „A musím je varovat před skřítky.
Ačkoli to je to nejméně důležité. Člověk má své způsoby – velice kruté způsoby. Způsoby jak se vypořádat se vším, co mu stojí v cestě.
Jenkins si povzdechl.
Bůh buď skřítkům milostiv, řekl si.“

Poetická vize o konci a rozpadu lidstva. Ne, vlastně to není konec a rozpad, je tam cosi dalšího, cosi pokračujícího. Je to krásný text, který zvedá náladu zrovna v době kdy to, zdá se, potřebuji. Slova plynou a hladí na duši. Ten psí pohled, ty dvě hluboké studny psích očí, čtenář doslova cítí jejich sílu. Ten silný humanismus, zmíněný v anotaci, není póza, není to prázdná fráze, žádná vějička. Od čtenáře však vyžaduje účast, zastavení se, zamyšlení se. Příběh má enormní časový rozsah, od lidí, přes psy, po mravence. Všechno jsou to fáze světa, fáze dominantní formy, chcete-li. K tomu jeden dům, jedna rodina, jeden robot. Děj je klidný, plynulý, čtenář zpočátku tápe, později žasne. Text je jednoduchý, bez kudrlinek, bez odboček, nikde nenudí, nutí čtenáře číst, stránku za stránkou. Zaujme množství témat, která autor zkoumá, ať jde o agorafobii, deurbanizaci, transhumanismus, transendenci a přechod na jiné formy bytí. Samotné jednotlivé příběhy jsou vlastně pouze kulisy pro něco silnějšího. Ne nadarmo je kniha řazena do síně slávy SF Masterworks a přitom to vlastně není ani moc Sci-fi. Já osobně jsem byl nadšen a doporučuji všem.

25 22.11.2020

Pro mě nostalgické čtení, jako malý kluk jsem vyloženě hltal příběhy potápěčů, vývoj akvalungů, první pokusy s ponorkami, podmořské základny. Opakovaně jsem četl zejména kapitolu o jeskynním potápění, o neuvěřitelné odvaze, hrůzně fascinován osamocenou smrtí někde v temnotě, ještě teď mi naskakuje husí kůže z toho, co vše si tenkrát dětská mysl představovala. Když jsem se k tomu pak po letech v dospělosti vrátil, mnohé z toho zmizelo, přesto jde o super čtení, dnes už však spíš pro pamětníky.

12 17.11.2020

Archaické SF, které mi tématem trochu připomnělo stejně archaické Metuzalémovy děti Roberta Heinleina. Podstatnou roli zde hraje dlouhověkost a nesmrtelnost. Prostředí Venuše, její oceány, habitaty, nepřátelská pevnina, dnes působí trochu směšně a zdánlivě již nemá co předat. Styl psaní je jednoduchý, kniha se čte dobře, akorát jsem při čtení měl neodbytný pocit lhostejnosti, protagonista mě vůbec nezaujal a některé fyzikální jevy jsou z dnešního pohledu, lehce řečeno, naivní. Přesto kniha nakonec není špatná, objevuje se klasický motiv pomsty, příběh je zajímavý, oceňuji silný důraz na vývoj a pokrok lidstva, kolonizaci, ono pověstné „ad astra per aspera“ – přes obtíže ke hvězdám. Odmyslet si Venuši, je zajímavé i prostředí, podmořské habitaty, temné, tmavé, bez Slunce. Nelze též nezmínit autorovu imaginaci při popisu a použití různých drog a halucinogenů. Vše je odrazem doby, kdy byla kniha napsána, doby plné naděje.

12 17.11.2020

„Nyní si představme šokující čísla ze skutečného života – náš průměrný neuron disponuje kolem deseti tisíci dendritických trnů a zhruba stejným počtem axonálních zakončení. K tomu připočtěte sto miliard neuronů a pochopíte, proč poezii píše mozek a ne ledviny.“

Enormně zajímavá a zároveň náročná kniha, která sice dá dost zabrat, ale zvídavého čtenáře adekvátně odmění. Text je svým záběrem značně rozsáhlý na to, aby se dal popsat jednoduchým komentářem, přesto se o komentář pokusím. Jak název napovídá, hlavním tématem je chování, autor je etolog. Snaží se vysvětlit chování, principy, které chování ovlivňují, od genetiky, evoluce, kultury, výchovy, prostředí, během různých stádií života, opět od prehistorie, přes vývoj v děloze (u savců a samozřejmě člověka), přes dětství, adolescenci, dospělost. Všichni se nějak chováme, jednáme, vnímáme, autor čtenáře provede historickým i prehistorickým vývojem chování člověka, evolucí, vlivy kultury a prostředí, výchovou, vysvětlí fungování člověka, lidského mozku, různých interních systémů: limbický, dopaminový, frontální kortex. Je to náročná a epická výprava.

Kniha se skvěle čte, autor je dost vtipný, přes některé podivnosti překlad vůbec není špatný, text nikde nedrhne. Pro nebiologa je však kniha opravdu komplikovaná, dala dost zabrat, četl jsem neobvykle pomalu a dlouho. Zda je to dáno tím, že jsem procházel poněkud složitým životním obdobím, nebo je látka na technicky vzdělaného čtenáře přece jen poněkud obtížná, je otázka. Pravděpodobně mix obou, s lehčím důrazem na první uvedené. Přesto všechno jsem z textu nadšen, kniha mi dala hodně. Několik lákadel zmíním dále.

Autor vysvětluje fungování genů a hormonů, jejich vliv jako prostředků zesilujících již existující tendence. Nesmírně zajímavé jsou kapitoly věnující se společenským evergreenům jako například biologický původ rasismu a xenofobie, zejména nečekaný podíl oxytocinu.

Dále například polemizuje a rozporuje platnost závěrů známých pokusů Johna Calhouna, tzv. „behavioral sink“. Obsáhle se věnuje vězňovu dilematu, vnímavý čtenář si opět odnese závěr, že dokonalý komunismus nejde zavést již z principu. Věnuje se multikulturalismu, věnuje se trojici známých psychologických experimentů zkoumajících lidské zlo: Ash, Milgram, Zimbardo.

Věnuje se pocitu viny a hanby. Mnohé z jeho závěrů naneštěstí již neplatí, jak ukázal vývoj posledních pěti let, nástup extrémní autoritářské levice, kultu „woke“, „cancel culture“, fanatického „anti-rasismu“ spojených do nové nenávistné ideologie, kultury obětí, náboženského kultu, děsícího se svobody slova, nadřazujícího pocity nad fakta.

„Mimořádně smrtící kombinací je, když se kultura viktimizace – bylo nám ubližováno poslední týden, poslední desetiletí, poslední staletí – spojí s kulturou ctnostného étosu odplaty.“

Za sebe vůbec nejzajímavější považuji část knihy zabývající se behaviorálními rozdíly mezi politickou pravicí a levicí, mezi individualistickými a kolektivistickými kulturami a ideologiemi, behaviorální rozdíly mezi stratifikovanými a rovnostářskými kulturami. Pomyslnou korunu pak nasazuje vysvětlením procesu dehumanizace a pseudospeciace a roli, kterou tyto jevy hrají v genocidách a hromadném vraždění. Varování je jasné, pozor na jakékoliv projevy dehumanizace, je to nutná podmínka a přímá cesta k hromadnému vraždění ideologického a kmenového nepřítele. Všechny tyto procesy jsou pradávné, jsou ukryty hluboko v našem mozku, v insulárním kortexu.

„Vraťme se k inzulární kůře a roli, kterou hraje při zajišťování chuťového a čichového znechucení u savců a zprostředkovaní morálního znechucení u lidí. V předešlé kapitole jsme uvedli, že nenávist k “jiným“ lze spolehlivě rozdmýchat, když zajistíte, aby se jevili vnitřně ohavní… Jakmile se při pomyšlení na jiné aktivuje lidská inzula můžete si na svém seznamu „co je potřeba udělat před genocidou" odškrtnou jednu položku.“

Kapitoly vysvětlující a popisující rozdíly pravice vs. levice (konzervativci vs. liberálové) patří vůbec k tomu nejzajímavějšímu a zároveň k tomu nejvíce polarizujícímu z knihy. Sám jsem s tím měl zpočátku problém. Autor je liberál v americkém smyslu, tj. levičák, sám se charakterizuje jako levičák, ale zároveň, a to mu slouží ke cti, se snaží udržet rovnováhu a celkem se mu to daří, byť občas něco z levicových postojů a stereotypů v pohledu směrem na pravici z textu prosakuje. Z počátku to konzervativnější / tradicionalistické čtenáře zarazí, později, jakmile přijmou autorův styl, to obtěžuje výrazně méně, v podstatě vůbec, a naopak, dává nahlédnout do liberálního stylu přemýšlení. Minimálně tohle, pravo-levé rozdělení politiky, by si měl přečíst každý, jako užitečnou pomůcku při pokusu vysvětlit dnešní politicky extrémně polarizovaný svět.

Poopravuje oblíbený mediální stereotyp, který se objeví téměř pokaždé, když někde zvítězí politická pravice. Totiž, že voliči pravice jsou obvykle méně inteligentní než voliči levice. Samozřejmě, že nejsou, jen zkrátka přemýšlí jinak. Možná méně do hloubky, protože k tomu nemají vnitřní motivaci. Argumentuje, že pravicové smýšlení víc odpovídá krizové době, kdy existují větší vnější tlaky na kognitivní procesy (v krizové době je lepší přemýšlet rychle a dělat závěry bez zbytečného zdržování, naopak v době blahobytu si někteří jedinci mohou dovolit přemýšlet dlouze, prozkoumávat různé další vysvětlení daného fenoménu).

Knihu rozhodně doporučuji.

„Dehumanizace a pseudospeciace. Nástroje propagandistů nenávisti. „Oni“ jako nechutní, „oni“ jako hlodavci, jako rakovina, jako nedovyvinuté druhy, „oni“ jako smrdutí a zapáchající, jako obyvatelé neuspořádaných kolonií, kde by nikdo jiný nežil. „Oni“ jako výkaly. Přimějte inzuly svých následovníků, aby zaměnili doslovné za metaforické, a máte 99 procent práce za sebou.“

20 16.11.2020

„Saúdský student, který si říká Ahmad, na svém blogu Saudi Jeans frustrovaně píše: „Rijád je pro lidi, jako jsem já, peklem. Není tady co dělat a kam jít: žádná kina, divadla, kluby, parky. Nic. Segregace pohlaví je mimořádně přísná a většina lidí tady má za to, že je to islámské. Obávám se, že není. Ve skutečnosti je to škodlivé psychologicky i sociálně. Zákaz vstupu mladých mužů do nákupních center je pro ty kluky jenom výzvou. Takže proklouznout dovnitř a pokusit se sbalit nějakou holku se stalo něčím, čím se tady každý chlubí a je na to pyšný… Rijád je mrtvé město zevnitř a potřebovalo by trochu oživit. Teď už ale chci jenom jedno: dokončit studia a vypadnout.““

Politický islám, to spojení dnes straší mnohé. A Zřejmě oprávněně, soudě dle posledního vývoje, například ve Francii, čehož si najednou všímá i obvykle zcela slepý a netečný mainstream. Islám však byl pro Západ strašákem po celou společnou historii, dokladem budiž množství konfliktů a dodnes tomu není jinak. Přesto zde nehodlám vypisovat nekompatibility, někoho démonizovat, nebo morálně odsuzovat, o tom kniha není, vlastně není ani o Islámu jako takovém. Kniha je především sociologickou studií současného stavu politiky a vlivu politického Islámu v Islámských zemích Středního východu.

A studie je to nesmírně zajímavá, byť si v rámci komentáře dovolím několik výhrad. Autor shromáždil obrovské množství statistických údajů a dat. Je zřejmé, že region zná a rozumí mu. Všechna čest.

Čtenář má možnost seznámit se z důsledky politiky posledních několika desítek let, získání nezávislosti, nástupy lokálních diktátorů a autoritářských vlád, negativní vliv značného nerostného bohatství některých místních zemí. Spolu s autorem čtenář sleduje zrychlený politický vývoj posledních dvou generací, pokus o implementaci modernity, svobody a demokracie bez korespondujícího pozvolného historického vývoje, bez změny mentality společnosti. Věnuje se všem společenským a demografickým fenoménům: vysoký podíl mladých lidí do 25 let – jedna z hlavních příčin politické nestability, vztah k menšinám a zejména vztah k sexuálním menšinám, vztah k sexu obecně. Kniha obsahuje obrovské množství statistických dat k různým sociologickým otázkám, jako vnímání korupce, vnímání demokratického deficitu, vnímání rozdílů mezi muži a ženami, nezaměstnanost, přezaměstnanost a snižující se efektivita práce, porovnání mezi různými státy.

Autor srovnává blízkovýchodní populaci s evropskou chudinou 19. století, příchylnost k Marxismu pak porovnává s dnešní nákloností k politickému Islámu. Bezprizorní lidé bez budoucnosti, kteří revolucí nemají co ztratit, pouze získat. Poukazuje na fakt, že mnoho místních Islamistických hnutí začínalo jako hnutí Marxistická. Dalším problémem jsou pak samozřejmě extrémně zkorumpované a naprosto neschopné, gerontokratické vlády a panovníci. Desetiletí diktatur vytvořilo vládní prostředí zcela odtržené od běžné životní reality, navíc vše povýšené ad absurdum enormním bohatstvím pro úzkou elitu generovaným těžbou ropy v některých státech oblasti. Téměř úplné zvýšení gramotnosti blízkovýchodního světa během 20. stol. a s tím související přístup běžné populace ke Koránu a dalším náboženským textům, bez nutnosti prostředníků, Imámů, pak samo o sobě způsobuje nestabilitu, který se v mnohém podobá Evropské Reformaci v 16. stol. – pro připomenutí, v Evropě po reformaci a rozšíření knihtisku následovala Třicetiletá válka.
Autor neopomíjí oblast vzdělání, detailně zkoumá dopady a vlivy vzdělané populace. Ukazuje, že Islamisté považují vzdělání za své „hlavní bojiště, kde se rozhoduje o kontrolu srdcí a myslí studentů, a důsledně se tak snaží infiltrovat veškeré vzdělávací instituce, a to včetně středoškolských.“ V tom se v mnohém nesmírně podobají Marxistům. Jednoznačně ukazuje, že islamisté a islámští radikálové se v naprosté většině rekrutují ze středostavovských rodin a jsou to většinou vzdělaní vysokoškoláci, nejčastěji technických, přírodovědných, nebo jiných exaktních oborů.

Autor se věnuje dalším a dalším tématům, místy se pouští do polemiky s vývody Bernada Lewise, do souvislosti s nestabilitou jednoznačně dává režimy soustřeďující se na dobývání renty, vnímání a místní kritiku západu, diskreditaci institutu svobodné společnosti a demokracie, diskutuje kulturní kompatibilitu se západním myšlením, zkoumá mnoho dalších a dalších otázek, na které v komentáři naneštěstí není místo.

Přes vše zajímavé výše je kniha extrémně nudná, až strohá. Text bych charakterizoval úslovím „méně je někdy více“. Časté je opakování již sděleného, několik zajímavých faktů odděluje obrovské množství balastního textu. Kniha by mohla být třetinová a stále by dokázala sdělit vše podstatné. Autor několikrát opakuje i stejné citace. To je hlavní důvod oněch třech hvězd. Přesto, zájemcům o problematiku doporučuji. Pod tíhou dat se neubráním dojmu, že všichni ti „xenofobní“, „rasističtí“, „nenávistní“ diskutující pod novinovými články s tématikou Islámu, migrace a blízkého východu, se zase tak moc nepletou. Jasně, nepoužívají tolik kultivovaný a neutrální jazyk, objektivní fakta, doložená daty a čísly. Jasně, výzvy k potápění lodí jsou možná hloupé a zcela jistě právně za hranou. Přesto, jsem přesvědčen, že jejich obavy z neřízené migrace jsou pragmatické, oprávněné a zcela na místě. Kniha ukazuje, možná v rozporu s autorovým záměrem, že ta uřvaná menšina propagátorů zcela otevřené společnosti se tragicky plete téměř ve všem, co hlásá.

„Kde není daň, není potřeba reprezentace. Na Blízkém východě není potřeba dokonce ani populace. Ta jen snižuje příjmy těch, kteří je ovládají. Proč se dělit s populací, kterou nepotřebuji? Nač se starat o její sociální, školské, kulturní, politické, společenské zabezpečení? Proč ji informovat? Proč ji rozvíjet? Proč zvyšovat její zaměstnanost? Arabské masy je nutné konsolidovat, stabilizovat ovládnout a udržet na přijmu 1-2 eura denně.“
Citace z knihy, autor Jana Hybášková

11 16.11.2020

(SPOILER) "Ano. Tohle tedy vím. Oddělení je fabrika pro účely Kombajnu. Je tady k tomu, aby napravovala chyby, ke kterým došlo v místě bydliště a ve školách a v kostelích; k tomuhle je nemocnice. Když se pak dokonalý výrobek vrátí zpátky do společnosti, bezvadně opravený, dočista jako nový, někdy i lepší než nový, srdce Velké sestry překypuje radostí; jen se podívejte, jak je dneska z toho co sem přišlo celé pošramocené, zase fungující, přizpůsobená součástka, jak dělá čest celému týmu, vyložený zázrak. Koukejte, jak lehce si to šine naší krásnou zemí a jak se s přiletovaným úsměvem vrací do svého roztomilého bydliště, kde zrovna rozkopávají ulici, aby do ní položili roury městského vodovodu. Celý je z toho blažený. Konečně se přizpůsobil prostředí."

Odzbrojující kniha a ohromující příběh. Jednoduchý, bez příkras a složitých zvratů, přesto silný a nutící přemýšlet. Text je plný zásadních metafor, dominuje zde kritika konformity a oslava individualismu. Snad neprozradím mnoho, když napíšu, že celý příběh je zosobněním úsloví cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Děj se odehrává v psychiatrické léčebně, kam je přivezen extrémně nekonformní jedinec, McMurphy, protagonista individualismu, svobodomyslný jedinec, pirát a nepřítel systému a společnosti. Oddělení je plné více či méně groteskních figurek, z nichž samozřejmě zcela vyčnívá Náčelník, vypravěč, představitel mlhy, konformity, jedinec, který ví, kde je jeho místo. Nad vším dohlíží Velká sestra, zákonná autorita, monopol násilí, prodloužená ruka systému, velitel tábora, zástupce kombajnu, nastavující pravidla a dozorující jejich dodržování. Šachovnice je připravena, hra může začít. A hra je to drsná, krutá a zásadně nespravedlivá, a vítězem bude jen jeden, ten druhý, ten kdo prohraje, skončí v temnotě a v nenávratném zapomnění.

Na začátku knihy jsem McMurphymu vůbec nefandil: buřič, potížista, chronický despekt k autoritám, měl jsem s tím problém, jsa zákona dbalým občanem, jenže ten člověk si mě získal, jeho charakter mě zcela okouzlil. Jeho vytrvalost, jeho optimismus, jeho boj za svobodu myšlení i jednání je ikonický. Je zosobněním absolutní oslavy individualismu. Individualismu jako vrcholné hodnoty západní filosofie. Individualismu, jako zásadní a jediné obraně proti zhoubnému kolektivismu, komunismu a stagnující konformitě.

Poněvadž McMurphy ví, že se člověk musí vysmát všemu, co ho bolí, protože jenom tak si může zachovat svoji rovnováhu, jenom tak může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství.

Vedle McMurphyho je Náčelník, jedinec utopený v Mlze, kde Mlha představuje pohodlí nehybnosti, otupělost, absenci změny, absenci jakékoliv aktivity ohrožující status quo. Mlha jako unik před syrovou realitou, únik před odpovědností. Ikonická postava, tiše pozorující dění, nereagující, hledící si své práce, svého koštěte. Oprávněně vystrašený z krutého Kombajnu.

A nakonec Velká sestra, doslova Velký Bratr, skryté a manipulativní zlo, zlo snažící se udržet si moc v proměnlivém světě. Představitelka systému, nekompromisní, neodpouštějící, surová autorita.

Příběh obsahuje silný totalitní prvek, však také totalita a tyranie jsou zavilí nepřátelé individualismu. Individualismus je právě dán vnitřní i vnější svobodou. Vnitřní svoboda individualismus pohání, vnější svoboda umožní realizaci. Odstraněním vnitřní nebo vnější svobody se individualismus vytratí. Odstraněním vnější svobody sice touha po individualitě zůstane, vnější podmínky však neumožní realizaci. Co je horší? Být vnitřně svobodný, ale žít s vědomím, že tuto vnitřní svobodu nikdy neproměním v jakýkoliv vnější projev? Nebo být vnitřně nesvobodný, jinak řečeno, slepý k možnosti být vnitřně svobodný? Záměrně se ochuzující o možnost individuality? Být konformní? To první je cesta otevírající možnosti zvítězit ve svobodné společnosti, to druhé je cesta umožňující přežití v nesvobodné společnosti.

Zásadní kniha, doporučuji všem.

"Nikdo s ní nehne, nikdo s ní nic nesvede. Dneska jednu malou bitvu prohrála, ale to je jen nepatrná bitva velké války, ve které vyhrává a bude vyhrávat napořád. Nesmíme McMuprhymu dovolit, aby nám dělal falešné naděje, aby nás vlákal do nějakého pimprlového divadýlka. Vždycky zvítězí, tak jako Kombajn, protože všechna moc Kombajnu je na její straně. Neprohrává svýma porážkama, zato našima vítězí. Abyste ji porazili, nestačí ji napráskat ve dvou ze tří bitev, nebo ve třech z pěti, ale pokaždý, kdy se s ní utkáte. Jakmile přestanete být ve střehu, jakmile jen jedinkrát prohrajete, zvítězila nadobro. A nakonec musíme prohrát všichni. S tím nikdo nic nenadělá."

29 07.11.2020

Přímočará, jednoduchá, akční sci-fi, která nenudí, se zajímavým příběhem a ještě zajímavějším smrtícím prostředím pekelné planety – planety smrti. Protagonista si mě docela získal. Profesionální hráč, gambler, který je postaven před zdánlivě nemožný úkol, bez cesty zpět, bez možnosti úniku, nucen neustále jít kupředu, nucen rvát se s nepřáteli lidskými i nelidskými, smrtící planetou samotnou. Je v tom trochu staré školy, atmosféry dobyvatelů světa, atmosféry, kdy lidstvo věřilo, že dokáže vše. Není to dokonalé, ale zároveň to v tomto formátu a délce funguje skvěle na solidní čtyři hvězdy. Čte se to snadno, děj odsýpá, čtenář se nenudí. Absence detailnějšího popisu smrtícího světa je možná trochu promarněná šance, na druhou stranu, obdobné popisy mívají tendenci být nudné a zbytečně zdlouhavé, takže autor vlastně udělal dobře, že se příliš nerozepsal. Co naopak velmi příjemně překvapilo, byl motiv boje proti dogmatismu, fanatismu a tyranii, to jsem tu rozhodně nečekal. Solidní novela, v SF knihovničce se neztratí.

18 07.11.2020

Fascinující a epická cesta do prehistorie člověka. Prastarý příběh evoluce, Odyssea lidského druhu. Tak bych v krátkosti shrnul tento parádní autorský a vydavatelský počin. Jako absolutní laik, nebiolog, shledávám knihu neobyčejně zajímavou. Český laický čtenář moc dalších možností, kde se v takto přehledné a ucelené formě s tématem seznámit, nemá (samozřejmě kromě níže zmíněné druhé knihy „Prehistorie rodu homo“).

Prvních asi sto stran čtenáře seznámí se základy biologie, evoluce, přirozeného výběru a genetiky. Autoři vysvětlují principy a pojmy důležité k pochopení dalšího textu. Pro čtenáře nebiologa, jako jsem já, jde o čtení místy zajímavé, místy nudné, místy obtížně pochopitelné, nicméně, při zpětném pohledu nutné. Přesto se text čte skvěle, autoři vysvětlují pojmy, které používají, což nanejvýš oceňuji. Dále je čtenář seznámen se základy zoologie, taxonomie, se vztahy lidoopů a člověka, s hledání posledního společného předka s primáty.

Následují kapitoly věnující se jednotlivým archaických formám prvních „lidí“, přes australopitéky, přes první formy rodu homo – ergaster, erectus, habilis, abych uvedl alespoň některé, zmíněn je neobyčejně zajímavý homo floresiensis, další kapitoly jsou věnovány neandrtálcům a denisovanům, až konečně po nástup a vývoj homo sapiens. Autoři detailně popisují místa nálezů, nálezy samotné, fyzické charakteristiky jednotlivých forem, nástup kulturních artefaktů. Provedou čtenáře přes všechny osídlené kontinenty, seznamují nás s postupem a rozšířením osídlení a místními specifiky, z původních lokalit v Africe, přes Střední východ, Evropu, Asii, Jihovýchodní Asii a konečně obě Ameriky. Kniha je plná fotografií, kreseb a map.

Čtenář v knize nalezne skutečně fascinující a dech beroucí pohled do prehistorie, pohled na milióny a milióny let vývoje, nespočet generací předků, pohled na cestu, kterou jsme jako druh museli ujít. Všem, které zajímá, odkud jsme přišli, knihu rozhodně doporučuji.

Mimochodem, souhlasím s komentářem níže, pro množství stále nových a nových nálezů v různých koutech světa, kniha poměrně rychle zastarává. Přesto, jako souhrnný a ucelený zdroj informací bude pro širší veřejnou ještě nějakou dobu dobře fungovat.

13 01.11.2020

Někteří dnes říkají, že, tak jako bylo dvacáté století stoletím fyziky, tedy té „tvrdé“ fyziky, jaderné fyziky, kvantové fyziky, bude jedenadvacáté století stoletím biologie (a přidružených oborů). Z prostého pozorování vědeckého vývoje světa se zdá, že tito lidé mají pravdu, ať již jde o probíhající výzkumy popisované v knize, nebo o genetické modifikace, ale zejména cílené zpomalování stárnutí a regenerace orgánů, a pravděpodobně mnoho dalšího. Knihu jsem otevíral, aniž bych věděl cokoli o nějaké kvantové biologii, aniž bych věděl, že takový obor vůbec existuje. Nebýt knihy, vůbec by mě nenapadlo spojovat jevy jako vnitřní kompasy migrujících druhů, fotosyntézu, čich, geny, mysl, a další, s působením světa kvant. Jako naprostý laik považuji knihu za přínosnou, zejména proto, že otevírá nové obzory, zvídavý čtenář bude potěšen. Na druhou stranu a zcela na rovinu, kniha není jednoduchá, text je místy obtížný, některé kapitoly jsou pochopitelné lépe, jiné hůře, místy jsem příliš nerozuměl tomu, kam chtějí autoři čtenáře zavést. Přesto, jsem rád, že jsem knihu přečetl, otevřela mi další obzory směřování současné vědy.

9 29.10.2020

Příběh je tentokrát opravdu trochu hloupý; pasti, překážky a nástrahy ještě hloupější, ale stejně je to zábava. Kresba je skvělá, tolik odlišná od všeho ostatního. A pak je tu hrdinův machismus, ten nelze neocenit. Tentokrát se dokonce dozvíme něco málo o jeho minulosti. Vyprávění nedosahuje úrovně předchozích dílů, ať si o nich čtenáři myslí cokoliv. Na druhou stranu, blíže se podíváme na klášter pod ledovou planinou a prozkoumáme jeho tajemné podzemí, a to je rozhodně fascinující podívaná.

12 29.10.2020

Knihu lze považovat za úvod do světa kryptoměn pro naprosté začátečníky. Prvních několik kapitol je věnováno základním ekonomickým faktům a jevům, užitečné k pochopení dalšího textu. Jde o naprosto základní popis, žádné hlubší či teoretické popisy. Následuje technický popis funkce blockchainu, jednotlivých kryptoměn, popisy odlišností, rizika, výhody a nevýhody, technické detaily, vysvětlení pojmů z oboru, další budoucí teoretický vývoj, fyzikální limity. Některá prezentovaná fakta jsou rozhodně zajímavá a určitě si zaslouží další pozornost. Autoři se též věnují praktickým záležitostem uchovávání kryptoměn, tipy na SW a HW peněženky, burzy, apod.

Co čtenář v knize nenalezne? Nenalezne zde žádný návod „jak investovat“, „jak vydělat“, žádné tipy a triky pro začínající investory, nic podobného. Jedná se o prostý faktografický popis stavu kryptoměnového světa k datu vydání knihy.

Začátečníkům a čtenářům bez předchozích znalostí z oboru lze doporučit.

11 29.10.2020

„Existují věci, které lze měřit. Existují věci, které má smysl měřit. Ale co lze měřit není vždycky to co má smysl měřit; co je měřeno, nemusí mít žádnou souvislost s tím, co opravdu chceme vědět.“

Kniha, od které jsem možná čekal přece jen trochu víc. Vím o ní delší dobu, ještě předtím, než vyšla u nás. A možná jsem ji nakonec ani neměl číst. Toho času pracuji pro organizaci, kde dnes a denně vidím příklady toho, co autor popisuje. Management posedlý tabulkami, neschopný vidět cokoliv jiného, utopený v detailu, zcela ignorující širší realitu, a zároveň trpící selektivní slepotou, aneb nepohodlná čísla se neukazují a nezkoumají. A to jsem vzděláním technik, tedy k číslům a grafům mám veskrze pozitivní vztah.

Autor knihu rozdělil do několika kapitol, dle oblastí, které zkoumá, mimo jiné a ne v tomto pořadí: business a finance, zdravotnictví, armádu a policii, státní správu, školství a vysoké školství, filantropii a neziskové organizace. Vše je kriticky hodnoceno s ohledem na sběr a zpracování dat. Ukazuje realitu posedlosti měřit vše, bez schopnosti datům porozumět, ukazuje prokletí korporátního světa, deziluzi a absolutní ztrátu motivace technických odborníků a některých dalších profesionálů a významné omezení inovací. Na příkladech ze školství demonstruje známé problémy, například vítězství kvantity nad kvalitou, v podobě obřího množství nekvalitních odborných článků, za účelem posílení postavení instituce. Ukazuje další a další příklady z všemožných oblastí, nástup „úředníků“, bez zkušeností, bez znalostí, čtenáři je z toho až smutno.

Množství příkladů na úkor analýzy proč se tak děje je asi ten největší „problém“, který s knihou mám. Chybí mi detailní náhled na příčiny dnešního neutěšeného stavu, nějaká teorie, proč k tomu došlo. Je zřejmé, že snadný přístup k číslům, tabulkám a grafům umožnil snadněji rozhodovat široké vrstvě jedinců, je stejně tak zřejmé, že pro současný překotný svět je tento způsob nakládání s daty naneštěstí, ať už v jakékoliv podobě, nezbytný. Je to konečné stádium byrokratického světa? Doufám, že ne. Nakonec to není o tom, že by měření a sledování „tvrdých ukazatelů“ bylo inherentně špatné, jako spíš o tom, že často svádí k podvodům, manipulacím, přikrášlování skutečnosti a vylepšování výsledků za účelem zlepšení odměn jednotlivců. To je důsledek tyranie metrik.

„Metriky fungují nejlépe tehdy, pokud ti, kteří jsou měřeni, věří v jejich smysl a opodstatněnost.“

12 18.10.2020

Ikonická a kultovní kniha. Na psychoaktivní látky jsem za posledních pár let zcela změnil pohled, od naprostého odmítání čehokoliv podobného, k opatrnému přemýšlení o různých životních cestách. Psychoaktivní látky se, dnes jsem přesvědčem, že zcela nezaslouženě, naneštěstí nacházejí ve stejných kategoriích uvažování a pohledem zákona, jako tvrdé drogy. Dobrá zpráva je, že se to zřejmě pomalu začíná měnit.
Autor popisuje svůj zážitek s užitím látky meskalin, alkaloidu nacházejícího se v mexickém kaktuse Peyotl. Celá kniha je vlastně téměř celá o tomto zážitku a kromě několika faktů o psychoaktivních látkách, zejména o meskalinu, a několika úvah na téma psychoaktivní látky versus jiné, mnohem škodlivější drogy – počínaje alkoholem, obsahuje popis autorova stavu, vize, představy, vnímání, vnitřního rozpoložení, motivací. Autor samozřejmě neopomene varovat uživatele před doprovodnými jevy, neopomene zmínit, že jedinci s psychickými potížemi by měli být nanejvýš opatrní. Po přečtení si čtenář snadno uvědomí proč je kniha pojmenována zrovna tak jak je pojmenována. Vůbec se nedivím touze něco podobného vyzkoušet. Tyto látky, netoxické, nevyvolávající závislosti, byly, jsou a pravděpodobně znovu budou bránami rozšířeného vnímání, bránami do jiného světa, bránami transcendentálních zážitků. Od pradávné, v legendách utopené, šamanistické minulosti, přes bezútěšnou současnost, směrem k neznámé budoucnosti. Bez ohledu na dnešní nezaslouženou špatnou reputaci. Kniha je jednoduchá, nenáročná, zájemcům o problematiku doporučuji.

14 18.10.2020

„Od chvíle kdy Godefroi z Bouillonu opustil Lotrinsko, uplynuli tři roky, ale on i křižáci, kteří přežili útrapy cesty, došli k cíli. Byli hladoví, vyčerpaní a v cárech a zanedlouho měli znovu prokázat své vražedné sklony a své barbarství. Ve chvíli, kdy hleděli přes údolí, které je dělilo od nejsvětějšího města na světě s jeho medově zbarvenými kamennými zdmi, shluky střech a s velikým Skalním dómem, který vypadal stejně nádherně jako Šalomounův chrám, za který jej mnozí považovali, nebyl mezi nimi jediný, který by nebyl dojat do hloubi duše, a mnozí měli v očích slzy. Bůh neopustil svůj lid.“

Lehké, čtivé, výpravné, plné zajímavých historických faktů, tak lze v krátkosti charakterizovat tuto knihu. Autor vypráví poutavý příběh, příběh odvahy a naděje, nezdolné víry a absolutní morálky, ale zároveň absolutního fanatismu, náboženského vytržení a strachu a viny tváří v tvář Bohu. Příběh z magického světa, podmanivého blízkého východu, opředeného legendami. Byl to svět absolutní, svět plný kontrastů, plný krutosti, ale zároveň plný krásy a naděje na nový začátek na konci světa. Svět, kde náboženské slovo dokázalo vyvolat hromadné vize, posílit nebo zadupat morálku vojska, ovládat davy. Svět, kde, z pohledu Evropana, naděje a touha po novém začátku hnala muže a ženy na okraj světa.

Autor čtenáře seznamuje se základními daty, událostmi a postavami, od začátků tažení, plného naděje, po neveselý závěr a fatální konec. Popisuje první neúspěchy, armády bez vedení, fanatický dav. Ukazuje první, skoro nečekané, úspěchy, zakládání křižáckých států, roztříštěnost křižáků. Fascinující jsou vnitřní boje mezi evropskými křesťany, člověk si až říká, co by bylo, kdyby se tehdy dokázali domluvit. Neméně fascinující je též pak vhled do uvažování dobového člověka, člověka účastnícího se výpravy na konec světa, všechny jeho naděje, strachy, víry, pocity, názory, něco je stejné s dneškem, něco je naprosto odlišné. Ukazuje náboženství jako středobod jedince té doby. S pocitem jisté marnosti pak čtenář prožívá ústup a konec křižáckých států.

Kniha je lehká a čtivá, lze doporučit všem.

13 18.10.2020