thorir komentáře u knih

Vlastně nechápu, jak je možné, že jsem to míjel tak dlouho. Ano, je to nehodnotný brak a pulp. Ale zároveň je to absolutní guilty pleasure, kult s věčným ledem, mrazivou zimou, tyranskou Společností, nahotou, spoustou sexu a erotična, erekce, spoustou nahých žen, sympatickým protagonistou, a zajímavou zápletkou. Co víc si přát? Čtenář sleduje osudy glaciologa Liena Raga a několika dalších postav. Příběh je přímočarý a jednoduchý, přesto zajímavý. Kulisy v podobě apokalyptických obrazů světa pohřbeného pod kilometry ledu a odsouzeného k věčné zimě dokreslují kultovní atmosféru. Na pár stránkách je vykreslen tyranský společenský systém a boj o absolutní kontrolu nad zbytky lidstva živořícího mrazivé pustině. Absolutně kapitalistická a korporátní Společnost, tyranská a krutá Bezpečnost a fanatická a dogmatická Neokatolická církev, snový triumvirát. Autokratický systém, omezená sociální mobilita, tvrdá cenzura, studený, ledový, šedivý svět bez slunce, bez tepla, bez lidskosti. A obří vlaky! Bavilo mě to a jsem zvědavý, kam dál ty koleje vedou ...

13 05.03.2023

"Masa lidí žije životy tichého zoufalství. Thoreau si přesně všiml, že úzkost a dokonce utrpení sídlí hlavně v prsou těch, kteří rádi vystavují na odiv svoje štěstí. Taková je povaha lidské přirozenosti, že opak je úměrně pravdivý a za podmínek, které jsou obecně považovány za nejpravděpodobnější k vytvoření utrpení, může člověk vést život tichého štěstí."

Tohle je fakt zvláštní. Na povrchu se to tváří jako Sci-Fi se superdivnou mimozemskou rasou Utodů, v hloubce je to pak spíš jakási kritika lidstva, jeho rozpínavosti, kolonialismu, ekologie, nenažranosti, přelidnění, válkychtivosti, a ano xenofobie, a dalších civilizačních bolístek. Emzáci jsou zajímaví, za ně jednoznačně kladné body. Jsou "navržení" tak, aby otestovali lidské opovržení odporností na maximum. Prohlédnout skrze zcela odlišný životní styl, ekologii a cyklus a uvidět inteligenci a krásu pod nánosy hnusu, to chce vážně trpělivost a otevřenou mysl. Především otevřenou mysl. Je to zatěžkávací zkouška pro vnímání antropocentrické nadřazenosti, test respektu a tolerance k absolutním odlišnostem. Domnívám se, že přesně tam autor míří. Text je kritikou společnosti, poplatný době vzniku.

Jinak je příběh samotný spíše nezajímavý, postavy nijaké, zcela zapomenutelné, vlastně to ani nemá spád. Na jedné straně zajímavé části popisující ekologii Utodů, jejich myšlení, mluvení, žití, jejich historii, jejich náboženské hereze (sic!), střídají nudné části z pohledu lidí, a ještě nudnější části popisující dění na Zemi a jakési pseudovztahy mezi lidskými protagonisty, tohle je balast a nebavilo mě to. Textem probleskují silné progresivní myšlenky, klobouk dolů, na to jak je kniha stará.

S hodnocením jsem váhal. Uznávám, že závěr příběhu převyšuje šedý průměr a vynahrazuje jeho poněkud nudný průběh. Ano, mám problém s tím sebemrskačským poselstvím, avšak času stráveného s knihou nijak nelituji.

13 05.03.2023

„Všem tvorům je souzeno po krátkém čase života zemřít. Z prachu jsme vzešli, prach jsme a v prach se obrátíme. Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“

Legendární česká kniha, jejíž příběh je možná ještě známější díky geniálnímu filmovému zpracování. Je téměř trestuhodné, že se k přečtení dostávám až nyní. Co naplat. Příběh nás zavádí do pohnuté doby českých dějin, avšak dramatické historické události jen podkreslují drama zcela jiné, totiž drama osobní. Spíš než drama bych měl napsat horor. A příběh hororový skutečně je. Od začátku je zřejmá naprostá bizarnost chování a myšlení protagonisty. Úplná a naprostá odchylka od normy. Probleskující patologie mysli. Od počátku zaujme podivný jazyk, téměř poetický, odměřený, pomalý, plný mrazivých eufemismů. Protagonista skutečně není normální, příběh nepopisuje žádnou proměnu, spíš potlačované ambice a korupci mysli a duše na pozadí historických událostí. Jedno je však zřejmé, Karel Kopfrkingl je psychopat od samého začátku. Všechny ty pohřební monology, úvahy, neustálý lehký „úsměv“ na tváři, ironizující či sarkastický podtext. Kondenzovaná faleš. Monology a myšlenky jsou nelidské, v centru je zájem o smrt, převtělení a konec cyklu, a zejména pak o smrt žehem, jako středobod všeho, jako nejvyšší zájem protagonisty. Vše vyvolává intenzivní pozornost. Text ukazuje naprostou absenci emocí, naprostou lhostejnost, tolik typickou právě pro klinické psychopaty. Příběh vrcholí téměř podle očekávání. Téměř. Konec je nesmírně intenzivní, závěrečné události jsou dech beroucí, dočítal jsem zcela odzbrojen. Doporučuji všem.

„Možná, že i tenhle jízdní řád smrti bude ještě víc zautomatizován, zmechanizován víc než dosud.“

32 26.02.2023

„Ano, král království mrtvých, říše dýmu a přízraků. Jsem Ard-Righ z přízračného města … jsem král Turlogh z Bal-Sagoth a vítr rozhání mé království po ranním nebi. A tím připomíná všechna jiná impéria tohoto světa. Jsou to jen sny, duchové a dým.“

Mistrovská sbírka starodávných Howardovských fantasy povídek s přesahem do alternativní historie. Je tu vše podstatné: železní muži, nezdolní hrdinové, polonahé ženy, epické a krvavé bitvy, studené severní moře, Vikingové, Piktové, Irové, Sasové, ale i démoni a pozůstatky temné magie a starodávné mytologie. Je to hodně klukovské, hrdinské, akční, příběhy jsou plné krvavého násilí a nelítostné smrti ve znamení temných bohů. Hrdinové jsou odvážní, pevní, železní, smrt rozdávají bez lítosti, bez meškání a zároveň žádné slitování nečekají. Všude lítají mrtvá těla, usekané hlavy a údy, rozsekaná nebo rozdrcená těla. Je to plné historických nepřesností, romantických představ, dávno vyvrácených klišé, ale to vůbec nevadí, je to extrémně zábavné. V neposlední řadě kniha zaujme parádní obálkou Borise Valleja. Pokud bych měl vyzdvihnout několik kousků, pak jednoznačně epičtí „Bohové Bal-Sagothu“, „Svatyně odpornosti“ s parádní hororovou atmosférou, démonický „Aššurbanipalův plamen“ s cameo nejznámějšího z bájných Prastarých a závěrečná „Tygři moře“ s legendárním Cormacem Mac Artem. Doporučuji.

11 26.02.2023

„To nás přivádí k otázce: Měly by se otevřené společnosti více obávat totalitních hnutí, která zneužívají svobodu projevu k ničené svobody jako takové? Nebo naopak demokratických vlád, které porušují principy svobody projevu, aby umlčeli disent, a nevědomky tak kovají řetězy, kterými náš projev jednou spoutají skuteční autoritáři, jen co se dostanou k moci?“

„Svoboda žije v srdcích mužů a žen; když tam umírá, žádná ústava, žádný zákon, ani žádný soud ji nemůže pomoci. Dokud tam žije, nepotřebuje žádnou ústavu, žádný zákon, ani soud, aby ji zachránili.“ Learned Hand, americký soudce.

„Bez svobody myšlení nemůže existovat moudrost a bez svobody slova nemůže existovat veřejná svoboda.“
„Svoboda slova je velkou baštou svobody; vzkvétají a umírají společně. Je postrachem zrádců a utlačovatelů a obranou proti nim.“
Thomas Gordon a John Trenchard, Catonovy dopisy

Kniha o svobodě projevu vychází v době, kdy je tato instituce, tato doména dnešních západních liberálních demokracií, tento úhelný kámen svobodných společností pod stále intenzivnějším útokem z různých stran. V dnešní době jsme všichni téměř denně konfrontováni s různými „dezinformacemi“, „fake news“ a „projevy nenávisti“, záměrně dávám do uvozovek, které dle mnohých ohrožují samotné základy a stabilitu moderních společností. Jen málokdo dnes považuje svobodu projevu, či dokonce absolutní svobodu projevu, za nedotknutelnou, včetně práva dezinformátorů publikovat a rozšiřovat své dezinformace, a pokud se přece jen někdo takový najde, pak je to bohužel často někdo s vlastní, ne zrovna průhlednou a čistou, agendou. Dnes je již zcela zřejmé, že Západ kolektivně a koordinovaně svobodu projevu postupně a plíživě omezuje. Otázka je jednoduchá: je to správné nebo špatné rozhodnutí? Mají se západní liberální demokracie bránit tomu co je dnes často, možná panicky, vnímáno jako ohrožení soudržnosti a stability omezením této jedinečné instituce? Kniha na to poskytuje jistou odpověď, nebo když ne odpověď, tak alespoň směr, kterým o svobodě projevu uvažovat.

Autor provádí čtenáře historií svobody projevu, od kolébky demokracie ve starověkých Athénách, přes staletí a tisíciletí až do současnosti. Čtenář tak navštíví starověké Řecko a Řím, raný středověk, sleduje vzestup a pád svobody v islámském světě, dále evropský středověk a zejména římskou a španělskou inkvizici – v souvislosti s projevy náboženské svobody, boje proti kacířům a svobodnému výkladu náboženských dogmat. Zcela zásadní a klíčovou událostí je pak vynález knihtisku, rychlé šíření knih a zejména Bible, vznik reformace (a protireformace) a následné související společenské turbulence v celé Evropě. Ukazuje stejně klíčový nástup osvícenství. Rozsáhle se věnuje americkému boji za nezávislost, implementaci americké ústavy a zejména jejího prvního dodatku. Dál se plynule přesune do dlouhého devatenáctého století, se všemi revolucemi a společenskými turbulencemi v Evropě. Obsáhlý komentář je věnován bolševické revoluci a stejně tak nástupu fašismu a nacismu v Itálii, respektive v Německu. Zcela na hlavu pak staví paradoxní snahu demokracií zajistit si bezpečnost a stabilitu různě tvrdou cenzurou, viz úvodní otázka komentáře – pokud by tohle fungovalo, Výmarská republika by zřejmě existovala dodnes. Jenže to nefungovalo, a přes intenzivní snahy omezit propagaci nacismu ve dvacátých a na začátku třicátých let, je všem známo, jak to dopadlo. Poslední kapitoly se pak věnují novým, vlastně ne až tak novým, fenoménům: ochraně před nenávistnými projevy, dezinformacím, fake news, internetu, cenzurní roli „big tech“, související „cancel culture“, „fact-checkingu“ a dalším bolístkám současnosti – mimochodem, historicky tu byly vždy, jen se jim jinak říkalo: hereze, odpadlictví, pobuřování, … jiné jméno, stejný princip. Jmenuje a cituje známé i méně známé či zcela neznámé historické osobnosti, které se různou měrou o svobodu projevu zasloužili, a kniha je rozhodně jakýmsi tributem jejich nezměrného úsilí.

Text ukazuje vzestupy a pády, lokální minima a maxima svobody v průběhu věků. Dnes jsme naneštěstí zrovna na hraně jednoho takového pádu. Historie je to nesmírně zajímavá a opravuje mnohé mýty a polopravdy, které kolem vývoje svobody projevu postupně vznikly. Ukazuje například, že svoboda projevu historicky nikdy nebyla absolutní, a že po naprostou většinu doby své existence tato instituce nebyla pro všechny, ale pouze pro vzdělanou elitu – což samozřejmě, a pro mnohé možná překvapivě, platí i pro zmíněné starověké Athény a tehdejší slavné rétory a filosofy. Tento důležitý atribut se pak vine celou následnou historií až do současnosti. Například dnešní snaha omezovat dezinformace je právě návrat k tomuto elitistickému modelu.

Autor jednoznačně argumentuje, že svoboda projevu přímo souvisí se svobodou myšlení a se svobodou jednotlivce. Kde neexistuje svoboda projevu, neexistují ani další svobody. Svoboda znamená volnou soutěž myšlenek, primární hnací motor inovací, tedy původu historického úspěchu západní civilizace. V době zákonů proti projevům nenávisti, v době snahy zakazovat dezinformace, je možné jakoukoliv kritiku považovat za projev nenávisti a jakýkoliv názor za dezinformaci. Dezinformaci od skutečnosti často dělí pouze čas, nedostatek faktů v dané době. Text jednoznačně ukazuje, že demokracie nemůže bez svobody projevu přežít. Na historických událostech demonstruje, že kdo si myslí opak, kdo si myslí, že dokáže najít rovnováhu mezi cenzurními zásahy proti například dezinformacím a udržením svobodné společnosti, ten se mýlí a je buď naivní, nebo arogantní ve své zaslepenosti, nebo má vlastní skrytou agendu. Jediným účinným prostředkem v boji proti nekonečným dezinformacím a projevům nenávisti je stejně nekonečné a neúnavné opakování pravdy a oddanost k pravdě. Cokoliv jiného je cesta do tyranie.

Na místě je poděkování českému vydavateli za bleskové zpřístupnění knihy českému čtenáři. Odnáším si mnohé a doporučuji všem.

17 05.02.2023

Prehistorie lidského rodu je stejnou měrou nesmírně zajímavá a nekonečně tajemná. Jen pomalu se daří rozkrývat ta dech beroucí tajemství a fascinující detaily životů pradávných lidí. Plná síla vědy, paleoantropologie a archeologie a mnoha a mnoha dalších zásadních oborů, mnohdy nestačí. V posledních letech se přidal nový obor – paleogenetika – a od základů změnil pravidla hry. Fascinujícím způsobem se mu daří vyplňovat některá – zdůrazňuji některá – bílá místa příběhu lidského rodu. Kniha je právě o tom – o nejnovějších příspěvcích genetiky / paleogenetiky / archeogenetiky v nekonečné skládačce vývoje rodu homo.

Text je populárně naučný, čtivou a přístupnou formou shrnuje nejnovější poznatky několika oborů. Např. již zmíněné paleogenetiky, archeogenetiky, dále paleoantropologie, archeologie, ale též třeba paleolingvistiky, a několika dalších disciplín. Slovo nejnovější si dovolím zdůraznit a podtrhnout. Kniha je příspěvkem v oboru, kde poznatky vlivem nových objevů extrémně rychle zastarávají a vzhledem k tomu, že jde o text stručný a přehledový a skutečně zásadně shrnující – jak je již níže doporučeno – i já doporučuji knihu přečíst co nejdříve – ideálně ještě letos.

Jak napovídá název, kniha je zaměřena zejména na osidlování Evropského subkontinentu. Autoři vypráví epický příběh a vypráví ho skvěle. Jak vidno, sledování a zkoumání informací obsažených v DNA prozradí mnohé, co by jinak zůstalo skryto. Mnohé mýty jsou uvedeny na pravou míru, mnohé závěry plynoucí například pouze s archeologických průzkumů jsou opraveny, jiné zcela vyvráceny a změněny. Pronikání prvních lidí z Afriky, kontakty mezi homo sapiens, neandrtálci, denisovany, „vítězství“ moderních lidí, zánik neandrtálců, zánik denisovanů, první lovci a sběrači, zemědělská revoluce a první zemědělci. Nebo třeba první obří migrační vlny, šíření nemocí spolu s migrací lidí – dýmějovém moru, lepry, tuberkulózy, syfilidu. Nebo nejnovější poznatky ohledně šíření indoevropských protojazyků. Vše pomocí informací obsažených v naší DNA, respektive v DNA nalezených vzorků. Tomu všemu a dalším tématům se autoři v knize věnují a pochopitelně neopomenout úvodem shrnout nejnovější vývoj metodik zkoumání, enormní posun za posledních několik let, a vysvětlit některé základní principy. Vhledem k velikosti a počtu stránek nutno podotknout, že vše výše uvedené je komentováno tak říkajíc z rychlíku, na kvalitě textu to nijak neubírá, je to konec konců přehledová kniha.

Jednu věc však nedokážu přejít. Jakkoliv se autoři snaží o objektivitu a vyváženost – a tomu nemám co vytknout – neubrání se k snad typicky Německé snaze o výchovu čtenáře a tedy čteme například věty typu „všichni jsme potomci migrantů“, nebo „klimatická krize je pro nás existenční hrozbou“. Jakkoliv je první věta pochopitelně pravda, svou rétorikou mi až příliš připomíná zbabranou německou migrační politiku. Druhá věta je však naprostý nesmysl poplatný nesmyslné panice a pro trochu pozitivního náhledu na skutečný stav věcí ohledně klimatické změny doporučuji například knihu „Falešný poplach“ od Bjørna Lomborga. Poslední kapitola je pak jako celek spíš politicky názorové prohlášení než skutečný závěr a každý si samozřejmě odnese, co potřebuje. Ten politický náboj by tam však za mě být nemusel.

Přes lehkou kritiku výše je kniha skvělým příspěvkem a zcela jednoznačně posouvá hranice laického poznání. A pokud s politickým vzkazem autorů nemáte problém, nebo s ním třeba souhlasíte, přičtěte si další hvězdičku. Děkuji vydavateli za rychlost a doporučuji.

27 22.01.2023

„U Trůnu, Ibrame, jsi ten zatracený chlap z reklamních plakátů na absurdní imperiální hrdinství. Bez tebe v přední linii se už moc dlouho neobejdou.“

Další příběh Gauntových Duchů. Jak naznačuje anotace, Duchové, po extrémně obtížné misi na planetě Jago, čerpají zasloužené volno a obnovují síly. Jak už to bývá zahálka je nepřítel vojáka a nuda v kasárnách nepůsobí příliš pozitivně na morálku pluku, se všemi negativními dopady. Nebyl by to Wh40k kdyby se, už tak ne zcela idylická, dovolená ještě více nezkomplikovala, viz anotace. Příběh je tentokrát víc komorní, často téměř hororový, omezen na několik nejvýznačnějších Duchů. Čtenář se mimo jiné dozví něco víc o Gautově minulosti před Duchy. Na scénu vstupuje imperiální inkvizice, to je vždy o zábavu postaráno. Gaunt se chtě nechtě tentokrát dostává opravdu hluboko do inkviziční jurisdikce, jakkoliv má solidní spojence na straně vrchního velení komisariátu. A pak je tu samozřejmě samotný Krvavý spolek, chaosem poznamenaní a fanatičtí kultisté, s jejich odpornými krvavými rituály a stejně odpornou čarodějnicí. Parádní pohled na nekonečné hrůzy chaosu. Akce nedosahuje kvalit předchozího dílu, přesto je to stále velmi intenzivní, hutné a krvavé. Jednoznačně povedený kousek.

13 22.01.2023

„Tak teda. Poslední objev medicíny, že člověk vůbec nepotřebuje spát osm hodin. Absolutně dost – čtyři hodiny! Proto přikazuju: práce začíná v sedm ráno, končí ve dvě v noci, přestávka na oběd hodina a na večeři hodina.“

Poslední část třídílného vydání. Tato je poněkud hloubavější. Ukazuje hlubší pohled na mentalitu Rusů a okolních národů. Zároveň jde stále o velice intimní zpověď táborového života. Kromě dalších a dalších detailů sovětského systému se však příběh nezadržitelně blíží ke konci. Autor ukazuje postupný rozklad systému gulagu, nárůst odporu, vzrůstající počet vzpour, vraždění práskačů a slabost stráží, lidé přestávají být ovcemi a začínají být opět individuálními lidmi. Ukazuje reakci a nevíru západních společností. Rozklad gulagu, ale zároveň rozklad a atomizace společnosti jako celku v důsledku permanentního života ve lži – což tedy v Rusku trvá dodnes. Zajímavé je porovnání carského systému vyhnanství s gulagem – kde v porovnání byl carský systém placená pohoda.

Celým textem, přes všechny tři díly, se samozřejmě vine sovětský jazyk, systém mluvy, změna významu slov, manipulace s řečí. Tomu důrazně doporučuji věnovat pozornost - nelze si nevšimnou obrovského množství podobností s rétorikou dnešní doby. Autor varuje před zastíráním pravdy, před životem ve lži a bohužel se nelze ubránit dojmu, že právě tam opět pomalu míříme a nepohodlná fakta a realita jsou opět zametány pod koberec.

Komunismus je čisté zlo a dnes je víc než zřejmé, že ruská společnost se s tímto zlem dosud nevyrovnala.

„Jste propuštěn, ale pamatujte si, že tu budete chodit jako na provaze. Nejmenší chyba, a zase z vás bude ze-ka. Ani nebude třeba vás soudit. Takže si dejte pozor a nemyslete si, že jste svobodný občan.“

„Dějiny nepotřebují minulost! Tak daleko se dostali dobrodějové. A co tedy dějiny potřebují? Budoucnost, nebo co …? To oni ty dějiny píší … Co jim všem teď můžeme namítnout, co říci na jejich jednomyslnou zabedněnost? Jak jim teď něco vysvětlit? Vždyť pravda je vždycky jaksi stydlivá, před příliš drzým útokem lži umlká. Dlouhodobá absence svobodné výměny informací ve státě vytváří propastné nepochopení mezi celými skupinami obyvatelstva, mezi miliony a miliony. Prostě přestáváme být jedním národem, protože skutečně mluvíme každý jinou řečí.“

15 09.01.2023

„Železný lidový komisař Jagoda píše hlavnímu inženýrovi (stavby Bělomořsko Baltického kanálu) Chrustaljovovi: „Podle zpráv, které máme k dispozici“ (to znamená od práskačů a od Kogana – Frenkela – Firina), neprojevujete a necítíte v práci potřebnou energii a zájem. Rozkazuji, abyste okamžitě odpověděl, zda míníte okamžitě“ (to je jazyk, co?) „ … začít doopravdy pracovat … a donutit poctivě pracovat tu část inženýrů, která sabotuje a škodí …“ Co lze odpovědět šéfovi? Člověk chce žít … „Uvědomuji si svou zločinnou změkčilost … lituji vlastní nesoustavnosti …“

Epos pokračuje. Autor v další a dalším detailu popisuje systém gulagu. Nejsou to jen tábory v regionu Kolyma na kraji světa. Jsou to také gigantické sovětské megaprojekty, například naprosto šílený Bělomořsko Baltický kanál, při jehož budování zemřelo možná až 250 tisíc lidí / sovětských otroků. Nebo například počátky gulagu, první pracovní tábor – klášter na Soloveckých ostrovech, kdysi místo mnišských modliteb a rozjímání, za Stalinova teroru místo hrůzy a utrpení. Čtenáři se opět a opět nedostává dechu z všeho toho šílenství a prvoplánové krutosti. Komunismus prostě potřeboval místa, kde levně zabije tisíce, statisíce a miliony svých odpůrců, kritiků a jiných nekonformních jedinců. A samozřejmě, jak autor ukazuje, mnohdy nebylo nutné ani odporovat a kritizovat, a jedinec stejně skončil jako otrok s výhledem na tři měsíce nepředstavitelného utrpení, následované smrtí z absolutního vyčerpání. Vykonstruované procesy byly normou, závist, nenávist, mezi sousedská třenice, tak málo stačilo. Text je obtížný, nečte se snadno, čte se s těžkým srdcem – doslova, častý je pocit pohnutí nad osudy těch chudáků, které ničil tyranský režim, zároveň je však svým způsobem nesmírně naplňující a povznášející.

„Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme!“

13 09.01.2023

„V novosibirské tranzitní věznici přejímá v roce 1945 ozbrojený doprovod vězně a provádí prověrku podle případů. „Odsouzený tenaten!“ „58/1a, dvacet pět let.“ To vzbudilo zájem velitele doprovodu“ „Za cos to dostal?“ – „Ale za nic.“ – „Lžeš. Za nic se dává deset!“

První díl monumentálního kompletního vydání Souostroví Gulag. Autor nás zavádí na samotný začátek. První kniha popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši – v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty. Text je velmi hluboký a psychologický, autor detailně popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit, vše s cílem zničit, rozbít, zastrašit, znemožnit jakoukoliv obranu, jakýkoliv odpor, do nejmenších podrobností promyšlený teror s cílem zlomit duši i mysl člověka, dokonalý systém destrukce mentální obrany jedince. Psychologicky porovnává vězně a věznitele a hledá dobro a zlo. Ukazuje zločinnost celého sovětského systému a zrůdnost jeho zakladatelů a čelních představitelů, což je téma, které se samozřejmě jako příslovečná rudá nit vine všemi třemi částmi. Ukazuje bolševické kreatury dychtící po krvi a majetku, neváhající obětovat miliony a miliony duší na oltář zločinné pokrytecké ideologie.

„Tribunál hněvivě pohrozil hlavnímu obhájci Bobriščevovi-Puškinovi, že ho zavře – už tehdy to odpovídalo mravům doby a bylo to tak reálné, že Boriščev-Puškin honem předal svému kolegovi Gurovičovi zlaté hodinky a náprsní tašku … A svědka profesora Jegorova dal tribunál na místě zatknout, protože vypovídal v metropolitův prospěch. Ukázalo se však, že Jegorov byl na všechno připraven: měl s sebou tlustou aktovku, a v ní – jídlo, prádlo a dokonce tenkou přikrývku!“

„Teror – to je přesvědčovací metoda.“ – Lenin

18 09.01.2023

„Kdyby to bylo tak jednoduché! – že kdesi jsou lidé s černou duší, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce …?“

Je to dva roky, co jsem tento monumentální a legendární epos přečetl a dodnes mnou rezonuje jako málo co. A počítám, že rezonovat bude silně i nadále. Je to drsné svědectví hrůzného režimu, kdy lidskost a lidství bylo zničeno a zašlapáno do bláta a krve a humanismus spláchnut do kanálu, do žumpy spolu se svobodou a pravdou. Je to hluboká a rozsáhlá sonda do duší a myslí lidí žijících v nevyzpytatelné tyranii a v absolutním teroru a ukazuje zrůdnost komunismu a kolektivismu v plné nahotě.

Autor postupně ve třech knihách ukazuje absurdní nelidskost sovětského systému, dokazuje, že tento plesnivý a hnijící stát od začátku potřeboval miliony a miliony otroků, aby mohl, ve své izolované zaslepenosti, „dohnat a předehnat“ kapitalistický svět. Z této potřeby se zrodil strašlivý systém feudálních pracovních táborů – GULAG – a tento pomocí masového teroru mučivým způsobem zničil a zahubil nepřeberné množství lidí. Systém, který obětoval a zabil tím nejkrutějším způsobem miliony a miliony na oltáři nesmyslné ideologie.

Text je nesmírně působivý a rozebírá sovětský komunistický systém do posledního detailu, do poslední částečky. Popisuje systém absurdního trestního práva, zatčení, vyšetřování, obvinění, transporty, pobyty v táboře, úmornou, vysilující a zničující práci, udávání, monstrprocesy, komunismus – rakovinu společnosti, rozpad vazeb a atomizaci ruského obyvatelstva, ideologický jazyk, postupnou metaforickou hnilobu lidí, jejich myslí a duší - nelze se divit, že Rusko je dnes tam, kde je, po desítkách a desítkách let téhle hrůzy.

Často jsem četl bez dechu, ruce sevřené v pěst nad absolutní nespravedlností. A často jsem se ptal sám sebe, zda bych to utrpení vydržel? Nevím a jsem rád, že si na to nemusím odpovídat. Ne, nečte se to snadno, text je obtížný, někdy sarkastický, často smutný a absurdní. Čtenář žasne a autor stále a znovu a znovu ukazuje nové a hlubší lidské dno. Přesto, nebo právě proto, doporučuji každému. Jako varování před podobnými excesy a tendencemi do budoucna – neboť mladí svazáci, v různých podobách, opět vystrkují růžky, jako memento lidského selhání, memento nesmírné zloby, krutosti, nenávisti a dogmatismu, a jako vzpomínku na ty miliony obětí. Važme si možnosti žít ve společnosti, kde svoboda a pravda jsou stále ještě považovány za jedny z těch nejvyšších ctností. Epos je jasnou obranou proti tyranii. Proti tyranii, která nikdy nespí.

„Ideologie! To dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni a bolševici v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.“

20 09.01.2023

„Problém nového environmentálního náboženství spočívá v tom, že je čím dál apokalyptičtější, destruktivnější a čím dál víc samo proti sobě. Vede své stoupence k často pokrytecké démonizaci jejich odpůrců. Vede je ke snahám omezit moc a blahobyt doma i v zahraničí. Šíří úzkost a deprese, aniž by uspokojovalo hlubší psychologické, existenciální a duchovní potřeby, jak po tom jeho zdánlivě sekulární stoupenci touží.“

„Zpravodajská média, redaktoři a novináři by se mohli zamyslet nad tím, zda jejich věčné senzacechtivé nafukování problémů životního prostředí není v rozporu s jejich profesním závazkem nestrannosti a přesnosti, či jejich osobním závazkem být ve světě pozitivní silou. Ačkoliv si nedělám velké iluze ohledně toho, zda utajení aktivisté pracující jako novináři někdy změní styl, jímž poskytují informace, doufám, že konkurence z prostoru mimo tradiční zpravodajské instituce, zejména ze sociálních médií, vnese do environmentální žurnalistiky novou rivalitu a pomůže zvýšit standardy.“

Klima se mění, to asi není třeba nějak zpochybňovat nebo rozporovat. Do jaké míry je za klimatické změny odpovědná činnost člověka je stále předmětem konsenzu, kdy, slovy Václava Cílka, 98% vědců zastává jeden názor – tedy rozhodující odpovědnost má činnost člověka, cca 1% vědců s tímto názorem nesouhlasí, a zbytek se zatím nedokáže rozhodnout. O tom však kniha není, autor klimatickou změnu nerozporuje. Kniha je předně o klimatickém alarmismu, o panice a hysterii, o vyvolávání strachu a o bilionech a bilionech Dolarů / Euro vyhozených za nesmyslné projekty nařízené dekarbonizace, uhlíkové neutrality, apod.

Kniha je rozdělena do několika tematických kapitol, autor se věnuje množství populárních témat, od těch nejzákladnějších a mediálně nejvděčnějších, tedy kácení deštných pralesů v Brazílii a obří lesní požáry, přes vymírání druhů, vč. ledních medvědů, přes lov velryb, konzumaci masa, ikonická plastová brčka, přelidnění, emisní povolenky a industrializace rozvojového světa, a mnoho a mnoho dalšího, konečně po problematiku jaderné energetiky a hlubších úvah o původu a motivacích klimaalarmistického náboženství.

Každá kapitola je svým způsobem zajímavá. Obsahuje množství odzbrojujících detailů, obrácených pohledů, protinázorů vůči mainstreamu. Vše pečlivě ozdrojováno a doloženo – ze 450 stránkové knihy je cca 100 stran poznámek a zdrojů. Jako červená nit se knihou táhne premisa v podobě stoupajícího ekonomického rozvoje a ruku v ruce s tím rostoucí environmentální ochrany. Vypíchl bych zejména dvě výše zmíněná zásadní témata, tj. jaderná energetika a klimaalarmistické hnutí.

Jako technicky vzdělanému inženýrovi se mi kapitola o úpadku jaderné energetiky četla obzvlášť obtížně, pěsti zaťaté vztekem, rudo před očima. Tolik lží z úst klima kreatur, tolik technického tmářství, tolik logických nesmyslů. Člověku, a nemusí být nutně technik, je z toho smutno a úzko. Kapitolu věnovanou jaderné energetice velmi oceňuji a vyzdvihuji. Perfektně mapuje, kde se ta nenávist k atomu historicky vlastně vzala.

Druhý zásadní motiv je vlastní klimahysterické hnutí. Proč to vypadá, že se dnešní nejmladší generace dočista zbláznila? Kulty smrti Extinction Rebellion, Last Generation, autistická Greta Thunberg, a zcela jistě výčet není konečný. Kde se vzali? Proč uvažují, tak jak uvažují? Autor jde skutečně hluboko, sám bývalý zapálený environmentalista, hledá spojky až u známého Thomase Malthuse a v jeho neméně známé Eseje o principech populace, dále zmiňuje například Paula Ehrlicha a jeho knihu Population Bomb z konce šedesátých let – mantru a bibli všech soudobých environmentalistů, a v neposlední řadě zkoumá kultický charakter klimaalarmistického hnutí, zejména tématiku smrti, doslova kult smrti, jako manifestace strachu ze smrti, nepovedeného života, pocitu promarněného života, nebo pocitu, že je život aktuálně ve slepé uličce. Tato část mi přišla extrémně zajímavá, jakkoliv je samozřejmě krajně spekulativní, rozhodně si zaslouží další hlubší úvahu.

Během čtení jsem se nedokázal ubránit srovnání s jinou podobnou knihou: Falešný poplach z roku 2021 (Argo/Dokořán) od Bjørna Lomborga. Shellenberger píše spíš populárněji, i volba témat, byť se částečně překrývá s Lomborgem, je víc populární, poplatná bolístkám mainstreamu. Oba autoři však používají stejné technické argumenty a formulují podobné závěry stran toho, co dělat do budoucna. Tam kde je Shellenberger spíš populární, je Lomborg více vědecký, víc rigorózní, více se opírá o čísla, grafy, tabulky. Shellenberger se skvěle čte, styl psaní je jednoduchý, svižný, čtivý. Naopak Lomborg je opět spíš techničtější, přesnější. Technicky zdatnému čtenáři bych doporučil spíš Lomborga. Laikovi, nebo komukoliv kdo se příliš nechce zabývat čísly, pak spíš Shellenbergera. Obě knihy rozhodně stojí za přečtení, a pokud máte čas pouze na jednu, volte Lomborga.

Závěrem opět vyvstává otázka, proč tohle pohnutí svědomí v myslích klima kreatur máme platit? Ty enormní náklady na dosažení mýtických a nesmyslných cílů? Nebo mají pravdu konspirační teoretikové a všechno je to jen transfer peněz z kapes daňových poplatníků a jejich rozdělení mezi několik vybraných vlád a korporací?
Za sebe to vnímám tak, že svět možná až tak nepotřebuje radikální snížení emisí CO2 a dosažení mýtické a neexistující uhlíkové neutrality za cenu biliardových nákladů. Svět však nutně potřebuje obrousit a otupit hrany obou extrémů, tedy jak v táborech radikálních popíračů, ale hlavně v táborech radikálních hysteriků – protože tito evidentně v tuto chvíli páchají mnohem větší ekonomické a společenské škody.

Doporučuji.

16 07.01.2023

"Přestože obchodní zástupci často vědí, že nějaký lékař vydává recepty neoprávněně i pacientům, kteří lék neužívají, obvykle dotyčného neudají, poněvadž díky němu vydělávají velké peníze."

O opioidové krizi v USA jsem se prvně dozvěděl z podcastu Joe Rogan Experience několik let nazpět. Naprosto nevěřícně jsem poslouchal vyprávění o obrovském množství lidí, skupinách, celých komunitách závislých na opioidech primárně závislých na lécích proti bolesti opioidních analgetikách, ale též na heroinu a fentanylu. Milióny závislých, statisíce obětí předávkování, zničené lidské životy, rodiny, celé komunity. Již tenkrát byl ve spojitosti s krizí zmíněn lék proti bolesti OxyContin, výrobce rodinná firma Purdue Pharma, a majitelé, rodina Sacklerů. Ve zkratce OxyContin je značně návykový, firma Purdue Pharma / rodina Sacklerů o tom věděla, tuto informaci tajila nebo aktivně potlačovala, vše za účelem maximalizace prodejů. Spor ne nepodobný soudu s tabákovými giganty v devadesátých letech o návykovosti nikotinu.

Kniha je téměř biografická, autor se zaměřil zejména na rodinu Sacklerů a podrobně mapuje její vzestup a nedobrovolný pád. Děj začíná v New Yorku, na začátku dvacátého století, narozením tří bratrů Sacklerových, Arthura, Mortimera a Raymonda. První část knihy je primárně zaměřena na Arthura, jako na nejstaršího z trojice. Autor sleduje jeho životní dráhu, studia medicíny, první zaměstnání, zásadní úspěchy v oboru reklamy na farmaceutické výroby, postupné budování rodinného jmění z příjmů z reklamy, fascinaci filantropií, až patologickou touhu dosáhnout nesmrtelnosti pomocí filantropie. Z pohledu dalšího budoucího vývoje je pak klíčová akvizice Purdue Frederick, tehdy malé a neznámé farmaceutické firmy.

V této fázi do děje začínají více promlouvat i ostatní dva bratři, kterým byla firma svěřena k řízení. Dále následuje podrobný popis vývoje a prodeje opioidních analgetik MS Contin a konečne OxyContin. Postupné zapojování další generace Sacklerů, zejména Richarda, ale i dalších.

Autor následně čtenáře vede spletitou chobotnicí kauzálních vztahů, snahy o maximalizaci prodejů, extrémní síly marketingu, nabádání k předepisování léku i tam, kde není vyloženě nutný, úplatků nebo prostého lhaní a mlžení tváří v tvář federálním úřadům. Vše pod morální záštitou léčby bolesti, úlevě pacientům s chronickou bolestí, které zdravotní systém do té doby přehlížel. Příběh, na jehož konci je dnešní tragický a nezáviděníhodný stav. Postupné upadnutí do osidel závislosti celých komunit, obrovských mas obyvatelstva. A OxyContinem to nekončí, autor ukazuje, že ten je za určitých okolností "gateway drug" k dalším lahůdkám typu heroin nebo fentanyl. Zničená generace.

Příběh je to v pravdě fascinující. Kniha je místy lehce bulvarizační, psána primárně k uspokojení amerického publika, přesto se čte skvěle, rozplétání chobotnice Sacklerovského impéria a pátrání mezi souvislostmi je téměř detektivní. Kniha je místy právnický thriller, místy detektivka, místy lékařský thriller. Na druhou stranu obsahuje několik snad dnes již povinných progresivních poznámek o bílých mocných mužích, zásadnějšího dopadu na afroamerickou komunitu, apod. Též nelze nezmínit několik chybek v překladu.

Při čtení jsem se nedokázal ubránit otázce, jak je možné, že ta hrůza zašla tak daleko? Ale vlastně to tak překvapivé není, a autor to v knize podrobně ukazuje. Za vším je extrémní chamtivost, touha po zisku, penězích, moci a nesmrtelnosti skrze filantropii. Autor ukazuje, jak do spletence finančních zájmů postupně spadli, nebo byli nataženi, všichni, včetně federálních úřadů a význačných právníků. Jde o odstrašující případ selhaní státních regulací v oblasti, kde jsou bezpodmínečně nutné. Samotné Sacklery, pavouka uprostřed pavičiny, komentovat nebudu, po přečtení si každý udělá názor sám. Příběh nicméně ukazuje ještě jednu věc, totiž možnosti extrémně bohatých lidí kličkovat na hraně a za hranou zákona a vyhýbat se zasloužené odpovědnosti, jakkoliv v tomto konkrétním případě ještě není všem dnům konec.

U nás se o opioidové krizi moc nepíše ani nemluví, to je podle mě chyba. Kniha má šanci, alespoň tedy zájemcům o problematiku, rozšířit obzory. Soud s Purdue Pharma a rodinou Sacklerů ještě neskončil. Doporučuji.

16 31.12.2022

„Čím víc o tom všem uvažuji, tím méně tomu rozumím, a tím víc si připadám úplně jiný než všichni ostatní, napadený neklidem a strachem. Nejsem už ani schopen rozmlouvat s bližními. Nevím, jak a o čem si s nimi povídat.“

„Slaboch se bojí dokonce i štěstí.“

Závěr roku se u mě nesl ve znamení četby několika „divnoknih“. Tohle je poslední z nich. Jde o životní příběh člověka, který vlastně nikdy nenalezl sám sebe. Vyprávění je smutné a depresivní. Jak popsat depresivní černotu lidem, kteří ji neznají a nikdy nezažili? William Styron se o to geniálním způsobem pokusil ve své „Viditelné temnotě“. Tahle kníže jde zase o kousek dál, byť to pravděpodobně vůbec nebyl autorův záměr.

Je to částečně autobiografická kniha, některé události v knize korespondují s životem autora, jiné ne. Středobodem je osoba protagonisty a jeho sžíravá nenávist k sobě samému. Popisuje svůj život od dětství, rodinu, studia, přátele (těch několik málo), partnerky a milenky – zajímavé je, že přes extrémní sebenenávist je schopen navazovat vztahy s ženami. Vypráví o životě ve strachu a úzkosti, bez pocitů štěstí nebo naplněnosti. Zajímavé je, že se ani nesnaží o nápravu, podivně smířen s metaforickou hradbou, která kolem něj roste výš a výš, jako jakási osudová nevyhnutelnost. Postupně sklouzává hlouběji a hlouběji do temnoty, bojuje s alkoholem, odmítá a nenávidí lidské štěstí, lásku, návrat. Zmiňuje pokus o sebevraždu. Jakékoliv další pokusy o změnu životní trajektorie selhávají.

Textem prosakuje neustálé opovržení sebou samým, jasně vyjádřeno například slovy: „… protože jsem nikdy, ani jako dítě nesplňoval požadavky kladené na člověka …“.

Empatický čtenář pociťuje lítost, ale lítost je k ničemu, lítost nic nespraví. Až ke konci textu jsem měl chvílema dojem jakéhosi uvědomění na straně vypravěče, uvědomění, že jde o nemoc, léčitelnou depresivní poruchu, že ta sebenenávist není objektivní pohled. Explicitně to zmíněno není a slabá a krátká myšlenka je protagonistou promptně zašlapána do nicoty a temná mlha pokračuje ve svém destruktivním díle:

„Kdesi v mém srdci se slaboučce ozval zoufalý hlas namítající, že přece nešlo o žádné dohnání k smrti, o žádné ždímání peněz, ale končí to opět tím, že myšlenky se zvrtnou a špatný jsem já sám – stále týž zlozvyk.“

Vlastní dehumanizace tak pokračuje nezměněným tempem a směřuje k nevyhnutelnému závěru, ten opět není explicitně zmíněn. Kniha nabízí jedinečný vhled do mysli a myšlení těžkého anhedonika, jehož neschopnost vnímat pocity štěstí přeroste v depresi a směřuje tam, kam nevyhnutelně musí. Kniha rozhodně není pro každého. Pro čtenáře neznalého podobných vnitřních pocitů musí podobné úvahy a myšlenky působit přímo směšně a nesmyslně. Přesto, každý máme své démony, a ve finále jsme s nimi sami.

Součástí knihy je několik vysvětlivek, ne až tak stručná časová osa autorova života a obsáhlý vysvětlující komentář překladatelky. Jak jsem již uvedl, kniha je částečně autobiografická a komentář zasazuje text do kontextu doby a autorova života, poukazuje na rozdíly mezi textem příběhu a autorovým životem, rozsáhle komentuje autorovu literární kariéru. Stejně nevyhnutelně jako vlastní text, i komentář směřuje k autorovu osudnému rozhodnutí.

Jakkoliv knihu velmi oceňuji, to, zda číst nebo nečíst tentokrát ponechám bez doporučení.

15 31.12.2022

„Když je tělo bez nálady, srdce chřadne. Připadalo mi, že se pomalu odnaučuji to, co jsem se sice nikdy neučil, ale co jsem tak dobře uměl, totiž žít.“

Pád je zvláštní text. Podivný monolog člověka, pařížského advokáta Jean-Baptiste Clamence, který tak vypráví svůj životní příběh náhodnému neznámému v jednom baru v Amsterodamu. Text je krásný, každá věta je vybroušená, empatický čtenář s vypravěčem soucítí. Mnohé věty jsou nesmírně silné – úvahy o ztrátě schopnosti žít, ztrátě iluzí o vlastní osobě, rozpadlém ideálu, vlastních schopnostech, o ztrátě cítit radost, užívat život, několik stran je věnováno nesmírně působivým úvahám o sebevraždě a smrti. Je to takové chlapské kňučení, ale člověk soucítí – kdo z nás nebyl v životě alespoň jednou na dně?
Jenže ono je to nakonec jinak. Vypravěč není tak bezelstný a otevřený, jak se na první pohled zdá. Monolog je příprava podia k závěrečné scéně, která čtenáře nechá nevírou lapat po dechu. Mnohé se již objevilo v komentářích níže a je tedy zbytečné dodávat cokoliv navíc. Sdílím stejný pocit lži jako mnozí jiní. Kdo je posluchač? Snad sám čtenář? A mluví Clamence celou dobu pravdu? Nelze rozhodnout. Jakýkoliv soucit, lítost – ta stejně nikdy nepomáhá, porozumění jsou ty tam. Vypravěč sám sebe nazývá kajícným soudcem, nejprve se sám kaje, aby následně mohl soudit. Ta proměna je geniální, obrat o sto osmdesát stupňů. Najednou vypráví arogantní egocentrik, sebestředný pokrytec, zlý člověk. Každý máme své démony. Čtenář žasne a odnáší si poněkud rozporuplný pocit. Přesto jsem cítil naplnění. Jde o výjimečný čtenářský zážitek.

Kniha vyžaduje opakované čtení, a tedy se k ní v budoucnu určitě ještě jednou vrátím.

21 31.12.2022

„Rodí se lidé dvojího druhu – silní a slabí. Světci a obyčejní lidé. Hrdinové a bázlivci. Ti silní v dobách pronásledování dokážou pro víru uhořet nebo se dát pohltit mořem. Slaboši, jako takový Kičidžiró, chodí bezcílně po horách. Ke kterým patřím já? Kdybych neměl kněžskou hrdost a pocit odpovědnosti, možná bych stejně jako Kičidžiró šlápl na svatý obraz.“

Opět trochu úkrok stranou a v žádném případě toho nelituji. Kniha otevírá mnoho témat a lze ji číst vícero způsoby. Na jedné straně historický román – pro mě v dané chvíli největší lákadlo – stejně krutý jako poetický, pojednávající o pokusech christianizovat středověké Japonsko, o utrpení křesťanů a misionářů, o chudobě, o moci a síle feudálních pánů a šógunátu Tokugawa, o odvaze a síle, anebo naopak o slabosti, jednotlivců. Na druhé straně je tu pak otázka víry, paradoxů s vírou spojených, přetěžkých morálních dilemat, obětovat sebe vs. obětovat víru, vs. obětovat nevinné přihlížející. Mučednictví tváří v tvář lhostejné krutosti, pevnost víry proti nezměrnému utrpení, proti pochybnostem, proti kacířskému odpadnutí. Kniha je to silná, i pro ateistu, a nutí k přemýšlení o vlastních hodnotách a postojích. Rozhodně jde o výjimečný čtenářský zážitek.

„Pane, proč mlčíš. Proč stále mlčíš, šeptal …“

25 31.12.2022

„ … jako znázornění vztahu člověk-Bůh: člověk, který přichází k Bohu se svými nejobtížnějšími otázkami, které si nakonec musí zodpovědět sám, protože Bůh mlčí.“

Naprosto fascinující kniha. Vyprávění o historii objevu LSD perem objevitele Alberta Hofmanna. Příběh začíná ve Švýcarské farmaceutické firmě Sandoz, kam mladý autor nastupuje po dokončení studií chemie. Hned z prvních stran je zřejmý autorův zájem o látky obsažené v rostlinách a tam také směřují jeho první výzkumy. Samotný text je z počátku téměř vědecký, nicméně čte se velmi dobře a poskytuje plastický obraz z dějin farmacie a farmakologie. Syntéza a objev účinků LSD je v podstatě náhodné, ale ne tak úplně. V každém případě je to pouze začátek cesty.
Text popisuje první experimenty, první intoxikace, experimenty na zvířatech, na lidech, první psychiatrické studie. Součástí jsou obšírné komentáře k psychickému působení látky.

Extrémně zajímavé jsou pak popisy psychotických krizí a hororových tripů, charakteristiky používání, opakovaně je zmíněna absolutní a extrémní důležitost setu a settingu – tj. vhodného prostředí a správného nastavení mysli psychonauta. Popsány jsou psychotické reakce a možný vznik psychóz i trvalých následků. Zajímavá je například nevhodnost pro osoby trpící depresí, kdy LSD zesiluje vnitřní stav a tento pak může ve stavu absolutního zoufalství vést k sebevraždě.

Vedle LSD nelze nezmínit jeho objev / identifikaci psilocinu a psilocybinu, syntézu z mexické houby psilocybe mexicana a též práci s rostlinami ze skupiny povíjnic a opět identifikaci dalších halucinogenů – taktéž popsáno v textu.

Nelze nezmínit fascinující výpravu do Mexika s dalším velikánem oboru, Gordonem Wassonem.

Příběh pokračuje nezaslouženým úpadkem LSD a ostatních halucinogenů v nemilost a za okraj práva po masovém rozšíření mezi běžnou populaci na přelomu 50. a 60. let a s tím souvisejících společenských patologií. Užívání ve špatném prostředí dalo vzniknout množství špatných tripů s nepříjemnými a nebezpečnými následky, vč. zřejmě sebevražd a to samozřejmě neuniklo vždy bdělému oku práva a pořádku.

V závěru ve stručnosti načrtává některé hlubší myšlenky ohledně reality, ega, hmoty a mysli, mysticismu a metafyziky. Zmiňuje Eleusinská mystéria, pradávnou každoroční slavnost ve starověkém Řecku, iniciační rituál, zasvěcený Dionýsovi a Démétér, jako extatický rituál kolébky evropské civilizace. Zdůrazňuje důležitost mystické zkušenosti a metafyzického prožitku jako léku proti jednostrannému západnímu rozumovému materialismu. Poslední vývoj a snaha o rehabilitaci psychedelik, například pokusy s léčbou depresí pomocí psilocybinu, mu zřejmě dávají za pravdu.

Zájemcům o problematiku jednoznačně doporučuji.

12 30.12.2022

"Je to příběh veškerého života, který je posvátný, a je dobré ho vyprávět. Je o nás dvounohých, kteří ho sdílíme se čtyřnohými, s okřídlenci povětří a se všemi zelenými věcmi. Neboť ti všichni jsou dětmi jedné matky a jejich otcem je jediný Duch."

Příběh Černého Jelena je příběhem z nadobro ztraceného světa původních obyvatel severoamerického kontinentu v tomto případě příslušníka kmene Oglala Lakota. Černý Jelen vyprávění zahajuje popisem rozsáhlé iniciační / šamanistické vize, kterou prožil ve svých devíti letech. Popis je to nesmírně zajímavý a hodnotný i pro čtenáře, zajímající se o šamanismus obecně obsahuje všechny typické atributy. Dále popisuje dětství v kmeni, dětské hry, chlapecké hry hry na války, trénink k mužství. Nelze nezmínit ne zcela idylickou mezikmenovou krutost, odpovídá tomu, co popisuje např. kniha Říše půlnočního měsíce, pojednávající o kmenech Komančů. Vyprávění pokračuje popisy rituálů, písní, života v kmeni, cesta k léčitelství. Samostatné kapitoly jsou věnovány zásadním bitvám/masakrům: Little Big Horn a Wounded Knee. Z knihy je zcela zřejmá trudomyslnost z nemožnosti adekvátně pomoci svému národu navzdory silné a jednoznačné vizi z dětství, rozhořčení nad úpadkem vlastního národa po prohrách s wašíču.

Zcela fascinující je pak náhled do mytologie Lakotů. Svět řízený posvátnými snovými vizemi, duchy předků, duchy tvorů a věcí. Na jedné straně a z dnešního pohledu nesmírně hloupý a nesmyslný, na druhé straně stejně nesmírně fascinující. Svět, kde příběhy jsou vyjádřeny tanci, na základě mystických vizí. Svět, kde všechno má svůj náboženský a mytologický význam. Moderního člověka zcela jistě zarazí na první pohled směšná jednoduchost popisovaných tanců a písní, za vším je však velmi komplexní a hluboké mytologické pozadí, kde každý detail má svůj náboženský význam.

Kniha je čtivá, a přesto že je svým vyzněním spíše smutná a truchlivá, je zároveň velmi poetická a krásná.

Černý Jelen pokračuje ve vyprávění, popisuje svoji cestu léčitele, svatého muže, cestu do Evropy jaksi nepatřičně jako součást cirkusu a pak náhle své vyprávění končí.

Kniha však nekončí, neboť její součástí je velmi obsáhlý a hodnotný doslov překladatele. Překladatel svými nesmírně cennými poznámkami uvádí celý příběh do kontextu doby, poskytuje další detaily ze života Černého Jelena zejména události časově po knize. Opravuje některé představy. Dále detailně komentuje vztah Černého Jelena a Johna Neiharda a poskytuje další cenné údaje k oběma osobnostem. V neposlední řadě nelze nezmínit rozsáhlý komentář k Lakotské mytologii a kosmologii, náboženským představám, rituálům a vizím. Doplním, že překladatel je světově uznávaným lingvistou a specialistou právě na Lakoty a lakotštinu.

13 30.12.2022

„Bolest se dala ubít. Smutek ne, ale drogy mu mohly alespoň na chvilku zavřít hubu. V pustinách bylo nemoudré vzít si piluli, protože to jste se pak už nemuseli probudit, kdy jste potřebovali, například škrábáním mrtvých hord na vrata stodoly, ale ve Šťastných akrech a podobně už byl jedinec nezatížen kletbou věčného bdění. Tu a tam vypustit den, sjet se tím či oním – zasloužili si to.“

Jakkoliv jde zřejmě za velkou louží o oceňovaný text a oceňovaného autora, mně se to tentokrát do vkusu příliš netrefilo. Nalákala mě bezesporu zajímavá anotace, bohužel v mém případě samotný text poněkud pokulhává ve splnění vysokých očekávání.
Začátek je skvělý. Zábavný styl psaní, plný obrazů, živý text, živý (vlastně mrtvý) svět. Je to zombieárna, styl psaní je neotřelý, charakteristický rychlými změnami tempa, děje, obrazů. Jenže to počáteční nadšení u mě velmi rychle vyprchalo a ten styl je prostě celkově prazvláštní – nemění se po téměř celou délku knihy.
Zoufalé popisy marného, neoplakávaného a hlavně zmizelého světa, divná intermezza, kdy jsem nedokázal vysledovat, kam autor směřuje, aby mi to na konci onoho dlouhého popisu došlo. Autorovi nelze upřít představivost, ale je to dlouhé, dlouhé a nudné. Ani po několika desítkách stran jsem si nedokázal vytvořit vztah k postavám. Nutno přiznat, že i v tom zmaru se občas se objeví věta, dvě, které dávají smysl, pohledy do apokalypsy, něco racionálního, náznak jakéhosi děje. Je toho málo a jinak jsou to samé bláboly, haldy textu. Mají smysl, mají význam? Nepochybně ano, ale je to zcela zbytečný balast. Jakási narace příběhu, čtenář jako by se účastnil namluveného děje noirového filmu, kde obrazy míhají, a komentátor hlubokým, ostrým hlasem komentuje marnost světa. To blábolení mi strašně připomnělo Nahý oběd od W.S. Burroughse, byť tematicky je to samozřejmě úplně jinde. Proklamovanou dystopii jsem v tom bohužel nenašel, pouze nesouvislý mix bolestí současného světa, ať již domnělých či skutečných.
Abych pouze nekritizoval, potenciál to má. Čištění velkoměsta od „hnusáků“ se však určitě dalo napsat zábavněji. Skvělým momentem je určitě představa procházky v temných tunelech New Yorské podzemky. Až v poslední kapitole je náznak zajímavějšího děje. Nicméně kniha, jakoby si nedokázala vybrat, čím chce být.
V doslovu, za který vydavateli děkuji, je relativně obsáhlý komentář, kterým je text zasazen do dalšího kontextu a je poněkud více osvětlena motivace autora a další paralely, které jsem já hledal marně. Rozhodně souhlasím s autorem doslovu, že čtenář v Česku / Evropě bude knihu vnímat diametrálně odlišně, než čtenář v Americe, ty civilizační bolístky prostě vnímáme jinak a některé vůbec. Zároveň se v doslovu píše, že text vyžaduje aktivní zapojení čtenáře a pozorné čtení. Mnohovrstevnatost vyžaduje pozornost. To jednoznačně potvrzuji a zcela na rovinu přiznávám, že kniha vyžaduje výrazně víc pozornosti, než jsem byl v daný okamžik ochoten poskytnout – mnoho fines mi velmi pravděpodobně uniklo a výsledkem je hodnocení výše. S doporučením z pochopitelných důvodů váhám.

6 30.12.2022

Za začátku jsem tomu moc nadějí nedával. V úvodní kapitole čtenář tápe, divná sluneční plachetnice, divní lidé na palubě, naivní popisy, podivné chování a podivný nález vzkazu. Teprve potom se autor pouští do samotného příběhu. Alespoň to tak vypadá. Samotný děj zpočátku nedává smysl a s tímto pocitem jsem bojoval dvě třetiny knihy. Nemám ve zvyku příliš zkoumat reálnost sci-fi, obvykle si prostě jen užívám příběh, tady mi to nedalo a nedokázal nevidět všemožné nelogičnosti – zejména v hlavní nosné premise příběhu. Přesto přese všechno se to nečte špatně. Pocit „tohle je strašná blbost“ se náhle změní někde ke konci druhé třetiny. Najednou si říkáte „počkat, tohle jde hlouběji“. A ono opravdu jde. Poslední třetina knihy překvapivě nabírá na obrátkách a posouvá příběh výrazně jiným směrem. Najednou to začíná zapadat, najednou to začíná dávat jakýsi smysl, byť s jedním detailem mám stále problém a tento byl mnohem elegantněji vyřešen ve filmovém zpracování z roku 1968. Autor dává čtenáři prostor k úvahám o vývoji a úpadku lidstva, o budoucnosti, o klíčové roli řeči. K protagonistovi si čtenář cestu najde, se zájmem sleduje jeho cestu, jeho interakce s okolím. Popis opičího světa je zajímavý, zapadá do celkového příběhu, některé detaily – popisy pokusů na lidech v encefalickém oddělení – jsou téměř hororové. Závěrečná pointa je svým vzkazem poměrně silná, byť, jak jsem již psal, ve filmovém zpracování je, myslím, vyřešena elegantněji. Přes lehkou kritiku a počáteční nedůvěru jde o solidní příspěvek k žánru sci-fi, zájemcům doporučuji.

23 30.12.2022