tittanie komentáře u knih

Poslední dobou mě štve, jak moc autorů označují svou knihu jako ságu. Tohle podle mě sága není. Popisuje cca 70 let více lidí, kteří jsou a nejsou rodina. Ze začátku mi přišlo, že jednotlivé příběhy postav se nepropojují. Přišlo mi, že kniha je hodně dlouhá, ale vlastně nic mi neřekla. Moc mě to neoslovilo. A to jsem se tak těšila.

Na knihu jsem narazila náhodou, když jsem si četla článek o filmu Škola základ života a protože mám ráda tyhle filmy a knihy celkově, tak jsem si říkala, proč se nepustit do čtení.
Spíš jsem čekala příběh, ale kniha se hodně podobá časopisu Řev septimy, který vycházel ve filmu. Je to takové vysvětlení či souhrn všeho, co se ve škole dá potkat.

Loni v prosinci jsem si půjčila první díl a nepřišel mi špatný, tak jsem se pustila do čtení druhého dílu.
Kniha mi nepřišla špatná, jenom byla dost dlouhá a obsáhlá a přišla mi dost podobná prvnímu dílu. Taková šablonovitá. Nevím, jestli se budu pouštět do třetího dílu, ale rozhodně to nebudu dělat hned.

Na knihu jsem se hodně těšila, ale jsem asi trochu zklamaná.
Prvních cca 200 stran jsem přečetla na jeden nádech, a říkala jsem si, ty jo tu knížku přečtu za večer, ale pak mi přišlo, že se kniha jenom vleče, že autorka vymýšlí, co všechno špatného se ještě mohlo stát. A osobně bych knihu nenazvala ságou. Popisuje život jedné osoby.

Knihu jsem si přečetla jenom proto, že se mi hodila do čtenářské výzvy jinak bych ji nečetla.
Kamarádka si autorku docela pochvaluje. Já nevím, co říct. Je to taková jednoduchá, rychlá knížka s recepty. Ale potěšil mě recept z Káje Maříka na rozpíčky.

Knihu jsem četla asi 14 dní. Vůbec se mi do ní nechtělo. A ani teď nedokážu říct, jestli se mi líbila nebo ne.
První příběh se strašně vlekl, druhý mě docela bavil a ve třetím jsem přišla už na začátku, kdo je vrah.
Knihu jsem se rozhodla číst, jenom protože se mi hodí do výzvy a kdysi jsem přečetla první díl.

Musím říct, že jsem měla se sháněním této knihy stejné problémy jako medlovice. Nakonec jsem sehnala jako audioknihu.
Miluji Kukyho pokusy o pěstování čehokoliv. Opravdu čekám, že jednou to budou i brambory.
Možná bylo v knize trochu více náhod, ale jsem ráda, že se mi podařila sehnat a hlavně, že jsem si ji mohla přečíst.

Od autorky jsem toho přečetla letos docela dost, tak jsem si říkala, že se pustím i do této knihy, kterou jsem původně číst nechtěla kvůli nářečí, které mi nakonec vůbec nevadilo.
Přijde mi, že kniha je o generačních sporech. Obsahuje čtyři příběhy a v každém je hlavním hrdinou jedna generace. V první vnučka, ve druhé rodiče s malými dětmi, pak rodiče s dospělými dětmi a v poslední babička a dědeček.
První dva příběhy jsem přečetla strašně rychle, tak jsem si říkala, že to budu mít přečtené za hodinu, jenom že další dva už byl hodně dlouhé. Před touto knihou jsem četla Meze rozorané od Javořické a třetí příběh byl i o vztahu k půdě, minulá generace vs. současná generace vs. budoucí generace. A v poslední příběhu mi vadil dost častý popis počůraného dědy.
Jenom úplně nedokážu říct, kdy se kniha odehrává, někdy mi přišlo, že v současnosti, někdy v minulosti, ano postavy popisovaly svou minulost atd., ale přišlo mi, že myšlení postav je takové staré, jak z 90.let...

Loni jsem měla období, kdy jsem si do Chystám se číst dala knížky, které se týkaly komunismu, tuhle knihu mají jenom v jedné knihovně a trochu jsem na ni musela čekat.
Javořická píše knihy, které jsou hodně smutné a hodně o víře a přírodě. Trochu mě překvapovalo, jak psala, že starý hospodář měl rád vůni mateřídoušky a dalších kytek, které asi znám pod jiným názvem.
Kniha nebyla taková, že bych u ní brečela, ale nakonec mi z ní bylo smutno. A jsem ráda, že autorka se na konci posunula v čase a dovyprávěla příběhy Jarolíma a Josefa.

Knihu jsem četla na doporučení. Potom co jsem si přečetla Hovory s TGM od Čapka. Musím říct, že mě překvapilo množství informací, které jsem nevěděla. Třeba informace, že se Karel Čapek s Masarykem pohádal. Zrovna včera dávali díl seriálu Modrá krev, ve kterém mluvili o předsedovi vlády Janovi Malypetrovi, kterého tato kniha také zmiňovala.
Smrt Masaryka mě dojala.

Od autorky jsem četla Odbočku v lesích a ta mě strašně bavila. Horory normálně nečtu, ale u té knihy jsem musela číst dokud nebyl konec.
Jiné místo se četlo velice dobře, rychle, ale přišlo mi, že v tom chybí ten můj strach. No jo, když se teď dívám, tak tahle knížka nemá označení horor, tak to pak ano.
Kniha mi myšlenkou trochu připomínala Trhlinu od Karika, ale to byl horor.
No musím říct, že se asi přikláním k variantě, že Monika nebyla blázen. Asi mě v tom utvrdil ten konec.

(SPOILER) Autorku jsem objevila až letos a už mám od ní přečtené čtyři knihy, prozatím jsem nečetla jenom Hudbu z vedlejšího kupé. Musím říct, že první díl se mi líbil daleko více.
Tuhle knihu bych rozdělila do dvou částí. Na první ve které se Jack a Riley seznamovali a ukončila bych ji, když prasklo to s tím bulvárem. Musím říct, že mě Riley tak moc naštvala, že jsem si říkala, že bych ji neodpustila. A chvilku jsem si říkala, jestli to vůbec chci číst dál, ale samozřejmě, že jsem pokračovala. Ještě musím dodat, že mi docela vadilo, jak si Jack nevěřil, Riley mu řekla nějaký vtípek a on hned uvažoval, jestli je to vážně nebo ne jestli se má urazit nebo ne. Ať už to bylo víno, velikost auta nebo prstýnek (mimochodem až tady mi došlo, jak divné je, když vybírá muž snubní prsten pro současnou partnerku s bývalou partnerkou)
Druhá část mi přišla docela nedotažená, postavy nevěděly, co chcou nebo si to neuměly říct. Žili vedle sebe a pořád se sami uráželi. Ta zápletka s bulvárem mi přišla nedořešená a stejně tak ten tanec za odpuštění. Návštěva u doktora mi přišla hrozná.
Musím ale ocenit prostředí Nového Zélandu, přijde mi docela exotické. Líbily se mi zase dva obrázky pod názvem kapitol. Jenom jsem si pořád říkala, proč jsou u Riley ty klubíčka vlny a jehlice... no pak mi to došlo.
Komentář zní hodně kriticky, ale kniha je dobrá, dobře se čte, ale chtěla jsem jenom poukázat na věci, které se mi nelíbily.

Od autorky jsem četla Chirurga, Vrány, Zahradu a protože se mi knihy líbily, tak jsem si půjčila Sítě a Dědinu v knihovně. Sítě jsem přečetla za den.
Tahle kniha mi přišla jinačí než, ty které jsem četla od této autorky. První dva příběhy mi přišly podobné. V obou mi byly osoby Jáchyma a Standy strašně nesympatické. Poslední příběh mi nedělal moc dobře, protože celkově lékařské prostředí mi nahání hrůzu a tady mi nepřišlo nic pozitivního. V prvních dvou jsem něco našla, tady v tom posledním nic pozitivního nebylo.

Na knihu jsem narazila tady na databázi a objednala jsem si ji v knihovně.
Kniha se četla velice rychle. Je v ní hodně fotek. Ze začátku jsou příběhy sester a pak takový souhrn.
Musím říct, že se mi líbilo, že autorka vybrala různě staré sestry. Popisovala ty které zažili komunistickou perzekuci, i ty kterých se již nedotkla.

Na knihu jsem několikrát narazila na databázi a několikrát jsem zamítla, že ji budu číst. Z toho důvodu, že se bojím nemocnic, doktorů... Ale hodila se mi do čtenářské výzvy téma, ve kterém je hlavní postava alkoholik. To je druhá věc, která jsem se bála, protože nemám ráda alkoholiky, alkohol...
Ale musím říct, že ta kniha byla spíš o práci chirurga v nemocnici. Autorka umí psát. Četla jsem od ní Vrány a Zahradu a tyto dvě knížky mi přišly takové useknuté. Tahle mi přišla uzavřená a jsem za to ráda.

Když jdu do knihovny, tak mám v ruce seznam s knížkami, které si chci půjčit, mám poznačené, kdy vyjdou, ve které knihovně jsou, jestli jsou dostupné... a protože takhle chodím do knihovny už dva roky, tak jsem se rozhodla seznam nechat doma.
Takže tahle kniha je první kniha, kterou jsem si půjčila letos bez seznamu.
Nebyla to špatná volba. V knize je několik dějových linek. Nejvíce se mi líbila ta z roku 1912. Knihu jsem přečetla pár hodin, ale přišlo mi, že to občas někde drhlo.

Dostala jsem druhý díl k Vánocům, takže jsem si v knihovně náhodou půjčila první díl.
Už jsem od Lorentz četla Kočovnou nevěstku a musím říct, že knihy jsou na jedno brdo, ale čtou se velice dobře.
V knize se Kláře stalo na cestách snad všechno, co vás napadne - jed, řešila porod, kacířství, byla chirurgem, medvěd,... takže souhlasím s komentáři níže...
Na to jak se kniha dobře četla, tak mě překvapilo nižší hodnocení.

Když jsem letos přemýšlela nad čtenářskou výzvou u témata, kniha, kterou nebudu číst poprvé, tak jsem si řekla, super to mi jistí Harry Potter, ale pak jsem se podívala do předchozích výzev a zjistila, že HP už mám všechny díly, kromě prvního, u všech možných témat a některé díly dokonce dvakrát.
Tak jsem si řekla ne musím si přečíst něco jiného a pak jsem si říkala, že mám ráda Čapka a že je to super příležitost ke znova přečtení Války z mloky, kterou jsem četla asi před 15 lety a četla jsem ji jenom jednou.
No a co k tomu dodat? Obdivuji Čapka. Jeho knihy jsou opravdu nadčasové a je jenom škoda, že umřel tak mladý.

9 02.02.2023

K autorce jsem se dostala až letos. První jsem četla Knihomolku a pak Hana za lilii. A teď tohle. Kniha se čte velice dobře, ale musím říct, že mi přijde asi nejslabší z těch, které jsem od autorky četla.
Přišlo mi, že zápletka s hacknutím počítače nebyla využita. Co ale musím ocenit, je to, že autorka se neřídí tím obvyklým klišé, a to je rozchod páru pár stran před koncem knihy, a zbytek knihy oba přemýšlí, jak se milují, ale nemůžou být spolu, protože on neumí vymačkat zubní pastu a ona jí špagety nožem nebo nějakou jinou pitomost, ale všichni víme, že se stejně pár dá dohromady.

První kniha, kterou jsem si koupila do nové knihovny. Hned po tom jsem si koupila další díly. Už mi chybí jenom šestý díl.
Je mi trochu líto, že jsme v tomto díle opustili Londýn. A tím pádem i postavy z předchozích dílů, ale zase jsme se mohli potkat s Millie, která se vrátila na své sídlo. Za což jsem ráda.
Přišlo mi, že v tomhle díle se více řeší vztahy než práce. Štvala mě Effie a její naivita a proměna paní Huntley-Osborneové, která byla z ničeho nic. A stejně tak Milliina babička, která se z ničeho nic začala chovat jinak než se dalo očekávat.
Ale nadchlo mě, že autorka napsala v této sérii ještě spoustu dalších knih, tak se těším až je přeloží a zaplním knihovnu.