tomasblazek komentáře u knih

Pokud bych zpětně dal Palánově knize Raději zešílet v divočině řekněme čtyři hvězdy, tak této druhé bych dal nejméně šest. :) Metoda i u druhé knihy rozhovorů ze setkání s podivíny a samotáři zůstala stejná, ale v té druhé jsou prostě mnohem zajímavější, hlubší lidé, takže už nemáte pocit, že je na nich zajímavější to, že jsou "divní", než že jsou samotáři. Hluboké, místy velmi hluboké čtení. Aleši, skvěle, a velký dík!

14 10.06.2020

Pro nás Čechy (Moravany) velmi užitečná kniha - a kromě toho je její čtení potěšením. Vlastně je celá o pochopení té česko-slovenské pomlčky. Neslavné pomlčky, trapné pomlčky, trapné a neslavné proto, že my Češi jsme roku 1990, v roce pomlčkového sporu o nic menšího než o budoucí název postČeskoslovenska vůbec nechápali, oč jde a proč těm nacionalistickým Slovákům tolik záleží na názvu, když přece je dost pěkný tak jak je - prostě Československo navždy. Jenže to byl velký, trestuhodný omyl a nedostatečnost, která se v českém vnímání Slováků a jejich postavení ve společném státě táhl již od jeho vzniku v roce 1918 či ještě předtím. A především o tom je Kosatíkova knížka; je to návod a apel nevnímat Slovensko jako potížistickou marginálii vedle Česka, jak jsem si za ono "slovenské století" zvykli a jak nám, bohužel, vešlo do krve, do kolektivní paměti. - Vybavuji si, jak jsme v létě 1993 vandrovali po slovenské Muránské planine a někde nahoře na těch kopcích potkali skupinu slovenských lesních dělníků a dělnic, byli mezi nimi i poměrně staří dřevorubci, až mě udivilo, jak mohou ti šlachovití zvrásnění stařečci tu dřinu dělat. (Žánrový obraz stereotypního vnímání Slovenska, chcete-li.) Jedna z těch bábinek se se mnou dala do řeči: "Tak nás rozdělili, však? Kto to chcel? K čemu je to dobré? Veď sme bratia, Česi, Slováci, čo sa zmení? Len hranice vytvorili." Jako ta stařenka tak ani já, jsem samozřejmě netušil, PROČ. Celé ono rozdělení jsme tehdy my v Čechách davově pokládali za nesmysl, bezdůvodnou politickou absurditu. Ale měli jsme aspoň tušit, nebo chtít vědět víc. - A Slovenské století je chvályhodným krokem pochopit, že právě ono trestuhodné stoleté české nevědění o Slovácích bylo vlastně jednou z příčin jejich odchodu, protože na reálnou rovnoprávnost v jednom státě neviděli možnost. Zda čas prokázal správnost toho rozhodnutí, dopečeného ve finále duem Klaus - Mečiar ve vile Tugendhat, to je otázka; já si myslím, že ano. - Mně knížka přinesla i záplavu nových informací o česko-slovenském stýkání a potýkání, to dodávám jen pro forma; Slovenské století není papouškováním již důvěrněji známých kapitol. Ale ani příliš nekomentuje, je stejně kritické ke Slovákům jako k Čechům - přiznám, že jsem od Slovenského století čekal cosi jako obhajobu až adoraci Slováků, nostalgické střípky z dějin, ale není tomu tak a je to pro Kosatíkovu knihu a její trvanlivost dobře. Kosatíkovo psaní a myšlení (a ano, stylistiku) mám obecně rád, ale touto knížkou jsem byl nad plán velmi pozitivně překvapen, tou zlatou žílou, kterou vynesla na povrch. Ovšem zlatou žílu, kterou jsme měli mít všichni dávno před očima - totiž ony naše tolik neznámé bratry a sestry ze Slovače. Příliš mnohé bylo jinak, než jsme z české kotliny v samolibé slepotě vnímali. Čtěte.

13 28.12.2021

Poslední knihou o Sherlocku Holmesovi od A. C. Doyla, kterou jsem až dosud nečetl, bylo Údolí strachu (1915). Nevím, jestli mě odrazovala negativní šeptanda, že je to dost divná knížka, každopádně jde o román ve stínu snad všech dalších holmesovek a je paradoxní, že jej v roce 1974 vydala Mladá fronta (v obřím nákladu 143 500 výtisků!) ve svazku společně s nejslavnějším Doylovým příběhem Pes baskervillský (1901) a soubor obou knih byl nazván právě po tom méně známém bratříčkovi - tedy Údolí strachu. - Struktura příběhu o vyšetřování vraždy pana Johna Douglase, kterému na zámku Birlstone kdosi ustřelil obličej upilovanou brokovnicí má dvě části, přičemž v té druhé už vůbec nevystupuje Sherlock Holmes, ale je líčena stará historie z amerického Údolí strachu, ovládaného zločinným klanem Brakýřů což je místní řádně zparchantělá odnož svobodných zednářů. Zatímco v první části Holmes ukázkově pátrá po vrahovi a jeho pátrání samozřejmě zločin záhy postaví zcela do jiného světla, ve druhém už dr. Watson vypráví to, co předcházelo události na Birlstonu. Holmes se pak už jen mihne v kratičkém epilogu. První část je krystalickou napínavou detektivkou, druhá je však možná ještě zajímavější svým zneklidňujícím líčením brutality Brakýřů a mechanismu jejich fungování coby smrtící smyčky, která obyvatele celé hornické Vermisské údolí, jak se Údolí strachu ve skutečnosti jmenuje, netakrytým terorem systematicky zotročuje. Pod jediného pána: Lóži 341 ve Vermisse. Píseň Karavana mraků od karla Kryla mohla být docela dobře inspirována právě tou druhou částí románů Údolí strachu, zatímco motiv první částí převzal - nevím ovšem, zda záměrně - Ed McBain do své novodobější kriminálky Brokovnice, která se vyznačuje jednou z nejgeniálnějších úvodních vět románu, jaké jsem kdy četl. "Detektiv Bert Kling šel ven zvracet." - Podle J. D. Carra je prý Údolí strachu dokonce nejlepším Doylovým detektivním románem. Ha! Jsou tam dvě nesourodé části, vlastně dvě knihy, z nich každá by mohla dobře obstát i samostatně. Ale to je asi jediný možný handicap, který jsem našel v Údolí strachu. - Četl jsem vydání z Mladé fronty se správně ponurými ilustracemi Josefa Hochmanna.

10 04.07.2021

Stroj času je útlý přelomový román, který jako jeho první známé dílo proslavil pozdějšího klasika science fiction Herberta George Wellse. Knížka je to velice krátká a hutná. Já jsem četl ošklivé vydání v nakladatelství LIKA z roku 1992, vydání sice nevkusné, ale s pěknými ilustracemi Petra Minky - těch cca 150 stran přelousknete za hodinu. Poutníka v čase (jiné jméno mu autor v knize nedal) jeho epochální vynález přenese do budoucnosti nijak blízké, ale až do roku 802 071 - Poutník totiž předpokládá, že lidé z tak daleké budoucnosti budou na značně pokročilejším stupni vývoje, než jsme my dnes, což si chce ověřit. Jenomže jeho předpoklad je mylný. Lidstvo (lidstvo?) roku 802 071 je zdegenerované, rozdělené na kasty ušlechtilých a krásných, ale bezbranných eloiů a v podzemí žijících zákeřných morloků. Myslím že právě už v tomto románu Wells položil základy celého žánru vědecké fantastiky, kdy na křídlech futuristické techniky autor s nádechem mysteriozna domýšlí budoucí, minulé či paralelní civilizace a vztah tak či onak vždy současného člověka k nim. Poutník v čase se z dobrodružné cesty vrací zpět do přítomnosti, je vyhladovělý a unavený, má roztrhané šaty a občerství se dvěma sklenicemi vína. Pak přátelům vypráví, co v budoucnosti zažil... Ať už oni mu věří nebo nikoli, zřejmě v budoucnosti bylo něco, co Poutníka nenechalo klidným dál zůstat žít v jeho vlastním čase - protože krátce po návratu Poutník balí tlumok, bere si fotoaparát a nastupuje na další cestu časem. Slibuje, že se vrátí týž den k obědu (čas je přece relativní) a pak bude pokračovat ve svém vyprávění. Jeho posluchači napjatě čekají jeho návrat, ale Poutník se nevrací... zmizel navždy. Navždy? - Je to stále velmi svěží a napínavá knížka s kouzlem románů zašlých časů, kdy řešení všech problémů počínalo v kruhu gentlemanů nacpáním dýmky a mocným zabafáním. Čtěte. Nebudete zklamáni a Stroj času vám ani toho času mnoho nevezme.

10 02.05.2021

Veršem "Říkejte mi Izmael" končí Robert Křesťan text své písně Tanečnice. A právě touto větou začíná slavný román Hermana Melvilla Bílá velryba (v orig. Moby Dick). Dlouho se mi ho nechtělo číst, protože jsem ho vlivem jakési profanace tohoto díla v literárním prostoru považoval za dobrodružnou selanku, psanou pro dětského čtenáře. Bílá velryba je ale čímkoli možným, jenom ne selankou. Začíná jako nic neslibující svěží příběh z námořnického prostředí, pokračuje překvapující hypnotickou a zneklidňující scénou seznámení hlavního hrdiny Izmaela s "lidojedem" Kvíkvegem, čtenář se s Izmaelem a Kvíkvegem pak ocitá na velrybářské lodi, kterou až do konce dynamického příběhu už neopustí. Mezitím se střídají encyklopedická líčení o velrybách a velrybářství a divadelní dialogy, na scénu vstupuje propastně démonická a morálně nerozšifrovatelná postava kapitána Achaba a začíná putování za pověstnou bílou velrybou... Co je vlastně tou velrybou, vražedným Moby Dickem, kdo jsou skutečně jeho pronásledovatelé a jaká touha je žene? Existuje vůbec nějaké dobro a jakési zlo? Nakolik je každý člověk pouhou lodí, zmítanou proudy; kde jsou hranice lidství? Podrobnosti příběhu nebudu popisovat. - Zmíním ještě litanické monology lodníků, motivy kruté a řezavé jak z Dostojevského, či sugestivní líčení setkání lodníků s Eliášovým ohněm na jejich lodi Pequoda, škvaření tuku v pekelných kotlech velrybářské lodi... to vše jsou ale jen ornamenty a schůdky ke zběsilosti závěrečného thrilleru, který (myslím si) právě tak, jak byl napsán, Melvillovo mistrovské dílo učinil nesmrtelným. - Odeonské vydání z roku 1968 provází kongeniální ilustrace Rockwella Kenta; podobenství tvrdých linek perokresby, prostých všech detailů. Čtěte. A střezte se své bílé velryby...

10 08.01.2021

Pět hvězd, bez debat. Příběh kriminálního rady. Tak to jsem si chtěl přečíst tuhle při tom kovidu něco milého, s takovou tou domácí pohodou. Řídil jsem se tím nevinným názvem knížky. HU... To jsem si ale dal. Protože tohle je Ladislav Fuks. Horrový příběh, u kterého ani po přečtení s jistotou nevíte, kdo je ten zlý/dobrý, jak to vlastně celé proboha bylo?! Stupňující se úzkost, postupující paranoidní nedůvěra ke všem postavám, které v příběhu figurují. Také mně proběhla hlavou po dočtení myšlenka: Fuks musel být psychopat. Velmi černá kniha, mistrovské dílo. (Necítíte-li se zrovna psychicky úplně dobře, tak si to raději přečtěte až někdy jindy.)

9 15.11.2020

Plný počet. Je to místy úmorných 1100 stran, ale Tolstoj, jak se mi zatím zdá, byl mimo jiné mistrem hluboké pointy a jeho knihy se proto vyplatí protrpět až do konce. Já na konci ANNY KARENINy zažil jedno z oněch čtenářských satori, kdy jsem si užasle mumlal: "Ty vole! Pane Mistr Tolstoj, tohle bylo dobrý!" Hromada mystiky, řada divných názorů, snaha o "zbožštění mužika"... Možná proto je Tolstoj tak důležitý: není hluboký a beznadějný, jako hrob v knihách Dostojevského, není bezútašně věrným plátnem jakkoli šedé i barvité reality jako Čechov, není sžíravý jako Gogol... je nelítostný, velkolepý, je to romanopisec, který mohl točit filmy. Tolstoj jako smolná pochodeň ukazuje cestu... nebo takto ukazovat cestu chtěl. A i dnes může hluboce zasáhnout.

9 14.08.2019

Je trochu legrační číst tak nějak z badatelského zájmu v 48 letech některé foglarovky poprvé. Ale vlastně o to víc si to s tím odstupem folarovce již "nevěřícího" užívám. Dobrodružství v zemi nikoho bych bez váhání zařadil k tomu nejlepšímu, co JF napsal. A to i s přihlédnutím k tomu, nebo právě proto, že tam autor bez jakéhosi velkého vysvětlení či odstupu použije celkem drsný rasový stereotyp, ... SPOILER!! skvěle vylíčený hrůzný nález mrtvoly nechá projít dějem a dále se k němu nevrací nijak jej neuvádí do dalšího děje, či vysvětlení. Prostě mrtvola z vyprávění zmizí a čtenář si může jen (vcelku však kupodivu příjemně) lámat hlavu, nakolik je takový nález mrtvého těla v krajinách Foglarovy fantazie věcí banální každodennosti, kterou nestojí za to se déle zabývat. KONEC SPOILERU. Mírně pro mě rušivé bylo použití hovorového jazyka, samozřejmě mě coby trampa osobně na*ralo vylíčení trampů - tzv. Zelených vest - jako bezectných chuligánů. I když nakonec přece Zelené vesty v příběhu překvapí - ale to si přečtěte sami. Velmi slabý je zde výskyt Foglarových oblíbených líčení "krásných těl správných mladých hochů", knížce to prospělo. - Shrnuto však - knížka bez slabého místa, prostoupená napětím, tajemstvím; jedno z Foglarových TOP.

8 10.11.2020

Řekl bych hodně pečlivě vyzdrojovaný a názorově vyfedrovaný postoj k revoluční ekologii. Čekám, že se se snad rozvine odborná debata, která Lomborgovu knihu a jeho hlavní teze podrobí kritice. Ty teze jsou tři: , věřme schopnosti k adaptacím, zaveďme tvrdou globální uhlíkovou daň, neodklánějme se však od fosilních paliv a tím vsaďme na přínos prosperity chudých - to vše ovšem s tím, že i dle Lomborga je klimatická změna tvrdým faktem, který musíme prostě jako fakt brát. Doporučuji číst.

7 26.12.2021

Se sdílené temnoty snad může vysvitnout bledý proužek světla. A protože život tvoří překvapení a život čtenářův nejinak, mé další překvapení je zde. Snad dvacet let mám ve své polici s nečtenými starými knihami též jeden svazek v bytelné kožené vazbě béžové barvy. Používám tu knihu - ale neprozraďte to dětem! - každoročně coby knihu hříchů, když v roli sv. Mikuláše obcházím se svatou družinou domovy blízkých a známých. Tak jsem tedy po letech konečně otevřel román Kašpar Hauser od Jakoba Wassermanna a za tři večery jej přečetl. Mohu rovnou sdělit, že lepší beletristický román jsem za poslední měsíce nečetl. - Příběh vychází ze skutečné události, kdy byl 26. května 1828 v Norimberku nalezen záhadný chlapec ve věku asi sedmnácti let; jinoch s bledou pletí, pokrytou modrými žilkami a se zkrvácenými chodidly; hoch, který neuměl takřka mluvit a chodil nemotorně jako dítě; který kromě chleba a vody odmítal jíst a u sebe měl záhadný zapečetěný dopis - snad mystifikační podvrh - to se však s jistotou v knize nedozvíme. - Chlapec neví, kdo je ani kde je, nikoho nezná a nikdo nezná jeho. Tím se započíná temný kafkovský příběh nalezence, vrženého do světa, kde nikdo neví, co si počít s neuchopitelnou chlapcovou bytostí, kterou nelze popsat ani vychovat, nelze jí lhát a ani předstírat, že neexistuje - tím spíše, že se s nalezencem stále zjevněji pojí a zhmotňuje jakési hrůzné mystérium, které zasahuje celou společnost. - Kašpar Hauser je svěřen do péče gymnasiálnímu profesorovi Daumerovi, pro mne nejkrásnější osobě románu. Daumer je Hauserem fascinován. "Jeho duše se podobá vzácnému drahokamu, jehož se ještě nedotkla chtivá ruka; já však po něm sáhnu, mne opravňuje k tomu vznešený účel. Anebo nejsem toho hoden? Myslíte, že nejsem toho hoden?" ptá se Daumer své matky a sestry, ve skutečnosti ale sám sebe. A po třech dnech, kdy Kašpara u sebe doma ubytuje, má jasno. "Vždyť děláš, jakobys sám vyvázl z vězení," mínila sestra, která se nemohla než radovati s ním (když se Kašpar poprvé po probuzení ráno usmál). "Ano, a dostal jsem celý svět darem," odpověděl Daumer. "Podívej se na něho! Je to lidské jaro!" - Zde jsme svědky zázraku: v Kašparovi Hauserovi se zjevuje člověk jiné, nepostižitelné kategorie. Přecitlivělý, učenlivý hoch, který poznává svět a lidi v něm jako něco, čemu nerozumí, protože je ve svém adolescentním věku duševně malým dítětem. Nebo byl Kristem své doby? Dnes bychom ale spíše řekli - nebyl autistou? Nebo snad vězněm dobového Fritzla z Amstettenu, který byl - ale proč? a proč s dopisem? - propuštěn na svobodu ze svého vězení bez denního světla, kde trávil roky pouze v občasné společnosti věznitele... Proč se Kašpara Hausera někdo pokouší zavraždit? Nebo se o to nikdo nepokouší a pokus o zločin jen jako zločin vypadá? "Vůbec je to krásné, když tak čteme: slunce!" pokračoval Kašpar. "Slunce! To tak krásně zní!"- Kdyby se takový člověk znovu objevil, rozpoznali bychom ho, dokázali bychom mu porozumět, vzít jeho ruku a přijmout jeho do vesmíru vrženou existenci mimo středoevropské společenské normy, mimo naučené strategie, prostého tenat všech mezilidských vztahů? Všechny tyto otázky román neodpovídá doslovně, v šeru zůstává zahalen původ i možné směrování Kašpara Hausera - tak jako v jeho reálném příběhu ani zde není naznačeno, co by bylo dál, kdyby... dál musíte však číst sami. - Kašpar Hauser putuje společností jako nechtěné dítě od dobrého ale nevlivného Daumera k paní Beholdové, o jeho osvojení se vzápětí hlásí obskurní lord Stanhope, nakonec Kašpar Hauser skončí v domově učitele Quandta, postavy tragického charakteru. Kašparem Hauserem se zabývají politici v nejvyšší úrovni, střeží jej zkorumpovaná policie, salonní společnost se Kašpara dílem štítí a dílem si ho předchází, Hauser je i milován, nikomu však není lhostejný... kolem něj se dějí věci, kterým on sám nerozumí, přesto cítí, že se ocitl v proudu, kterým mu byl předurčen a jehož destruktivní síla ho unáší. - Wassermann napsal vynikající román o střetu člověka s roztopeným kotlem davu, o společnosti jako lidožravém monstru, které nechápe, které se děsí, které neodpouští a které vyvrhuje vně sebe - anebo ledově mlčí a umrtvuje chladem. - J. W. napsal příběh chlapce Hausera v roce 1908, o šest let později píše Franz Kafka svůj Proces. - Kdo sakra byl ten bledý mladík? Jsem snad já Kašpar Hauser?? Proboha, čtěte, protože on je stále živ...! "Věříš, že svět bude stále a věčně mlčeti, jako mlčí nyní?" - - - (Četl jsem vydání z roku 1923 z Družstevní práce.)

7 05.02.2021

Velmi precizní kniha, velmi čtivá - samozřejmě pro toho, koho zajímají dějiny špionáže a studené války zvláště. Karel Köcher si vaše sympatie rozhodně nezíská. Četl jsem jedním dechem. Pro autora knihy Vladimíra Ševelu za tuto práci velký respekt.

7 02.08.2017

Velmi poctivě napsaný životopis, který neznechutí Gorbačova těm, kteří ho mněli rádi, ani jej nepřinutí milovat jeho odpůrce. Taubman vykreslil jeho osobnost maximálně zblízka, důsledně a detailně, jako člověka rozporuplného, průbojného stranického kariéristu s vizí, ale též takového, který uvolnil stavidla změnám v Sojuzu a ve světě natolik, že byl sám překvapen, jak je jimi unášen až k vlastnímu pádu, který stěží mohl ještě se svým naturelem odvrátit. Svým způsobem tragédie člověk a politika, jehož dílo bylo větší než on sám. Čte se jako napínavá detektivka. Pro poznání Gorbačova - jsem jeho dlouholetý příznivec - asi nejlepší dostupné dílo.

6 01.02.2023

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo. - Ovšem Tajemná Řásnovka! Ta je v nejlepší tradici Záhady hlavolamu a dalších Foglarových perel typu Chata v jezerní kotlině či Boj o první místo. Setmělé spletité uličky, intriky, záhady, temná tragédie, beznaděj i uvolnění, napětí i patologické lidské zlo... Bezvadné. Je tam všechno, co od foglarovek čekáme. Velkým a skvělým překvapením pro mě byla třetí knížka Když Duben přichází. Z mého pohledu velice netypická pro autora, cele se odehrávající ve školním prostředí, zabývající se šikanou. Příběh místy až depresivní, děsivý a beznadějný, neztrácející ale dynamiku a snad v nejhlubší intimitě odhalující Foglarovu duši. Nechybí samozřejmě vítězný boj za mravnost, krátké a co nejkratší chlapecké kalhotky (!), svalnaté paže, chmýří pod nosem a krásné (samozřejmě klukovské) tváře... ale to už prostě k Foglarovi se vší svou bizarností patří a tak to bereme. - Takže po x-leté čtenářské přestávce - Dík, dík, pane Foglar! Kouzlo stále funguje.

6 11.07.2020

Memoár, který se zabydlel natrvalo v mém čtenářském srdci. Tolik citu a přitom tak málo nostalgie... Tento spis by měl být součástí zlatého fondu české literatury, protože toto je životní příběh člověka, který spolutvořil kolektivní vědomí Čechů, v nejlepším slova smyslu.

6 30.09.2019

Krásné. Thoreau je nejsilnější ve svých prostých pozorováních, v deníkových záznamech. Tam kde uvažuje filozoficky, nebo popisuje jak s radostí a snadno přežívá v divoké přírodě, šustí trochu papírem. Je mu to vše odpuštěno. Pro mne po Waldenu Thoreau coby znovuobjevené literární zjevení. Sto procent.

6 21.02.2018

(SPOILER) Romantický rytířský román Waltera Scotta (1771-1832) Ivanhoe (1820) jsem měl asi spíše chroustat v dětství, než teď na prahu padesátky. Ale kdybych začal číst v dětství, patrně bych ho pro jeho archaický, didaktický a „pomalý“ styl vůbec nedočetl. Dnes jsem si ho díky tomu naštěstí dokázal – a je to má vůbec první četba Waltera Scotta - částečně i vychutnat. Dlužno však říct, že spíše než pro příběh románu samotný je tomu tak pro jeho námět a místa dějů, ušlechtilý autorův jazyk a pro skutečně překrásné doprovodné ilustrace; zde ve vydání v Albatrosu z roku 1989 jde o pérovky od výtvarníků jmen Lix, Narie, Scott a Riou. :: Ivanhoe je vyprávěním z Anglie sklonku 12. století, kdy za vlády krále Richarda Lví srdce snaží se zmocnit vlády jeho bratr Jan a podmanění Sasové bojují proti nadvládě normanské šlechty. Klíčové události se začínají odvíjet na rytířském turnaji v Ashby, kam se sjíždí aktéři příběhu: saský šlechtic Cedrik, normanský templář Brian de Bois Guilbert, lakomý žid Izák, či maskovaný Wilfred z Ivanhoe i samotný král Richard. Krvavý boj může začít… :: Pokud je však v něčem síla Ivanhoeova románu, není to rozhodně v dobrodružnosti a akčnosti, tu nechť v něm dnešní čtenář nehledá. Všechny očekávané napínavé zápletky Scott pojímá velmi zběžně nebo ve vzdálených ohlasech, někdy dokonce formou dialogů, kdy si např. dvě postavy líčí v rozhovoru ničivou válečnou vřavu – dobývání hradu, jejíž krvavý děj právě probíhá nedaleko od nich. SPOILER Jednou z výjimek je například zdařilá klíčová scéna ze závěru románu, kdy domněle v bitvě zabitý poslední potomek saských králů lord Athelstane se zjevuje mezi svými druhy v pohřebním rubáši – byl totiž jen zraněn, omráčen a poté uvězněn svými odpůrci templáři v kryptě kostela, odkud se mu podařilo uprchnout. KONEC SPOILERU Děj Ivanhoea je samozřejmě zcela dostatečně popsán na jiných místech, já zde jen zmíním aspekty, které mě zaujaly. Je to pěkné líčení lidských charakterů – byť samozřejmě poměrně statických, postavy neprodělávají vývoj, spíše mění strany odpůrců bratrovražedného zápasu o moc nad rodící se Anglií. Malebné jsou postavy pasáka sviní Gurtha a potulného šaška Wamba hned z úvodní expozice románu, unikavý je charakter ikonického typu lichvářského, ale současně věčně týraného žida Izáka, dějem se jenom mihne populární zbojník Robin Hood, dramatický vnitřní zápas prodělává padouch a hrdina v jedné osobě Bois Guilbert. Dostatečně si užijeme líčení detailů drsného rytířského života, do detailů až podšívek Scott popisuje dobové odívání, zbroje a erby či podoby hradů, v nichž se děj odehrává. Až takřka úmorně dlouhá jsou líčení neustálých rytířských klání, která však na druhou stranu přibližují možná lépe než co jiného charakter doby a tehdejší sociální a kulturní život. :: Pro mě je krásnou scénou pobyt Černého rytíře (je jím samotný král Richard v přestrojení) v lesní poustevně s malou kapličkou, kde ho nerad ale přece pohostí podivný nevlídný a nápadně ramenatý poustevník, jímž není nikdo jiný než veselý bratr Tuck, jeden ze zbojníků Robina Hooda. Tuck ani král Richard svému protějšku nevěří ani nevyzradí své přestrojení, ale přesto spolu valně popijí víno a svorně si zapějí při harfě staroanglické písně. :: Scottův Ivanhoe se dá i dnes dobře číst, avšak čtenář ať určitě neočekává thriller, ale spíše rozmáchlé vyprávění protkané naučnými výlety do anglické historie a jejích obyčejů v časech raného středověku a bojích mezi Sasy a Normany, z nichž se teprve rodil budoucí anglický národ. :: Četl jsem, jak již zmíněno, vydání z roku 1989, kde pobaví i rozčílí nezbytný politicky uvědomělý doslov Radoslava Nenadála. Tam se dočteme, že Walter Scott se ve svých názorech dopustil řady omylů, jakože například stranil velkostatkářské šlechtě a nikoli nastupující třídě dělníků, a že jeho literatura byla typem únikářského umění, které se bohužel nevěnovalo popisování bojů chudých proti kapitalistické společnosti Scottovy doby. Ale naštěstí správně, píše dál Nenadál, psal Scott většinou proto, aby mohli jeho krajané v rozborech minulých společenských dějů nacházet „odpověď na ony nepochopitelné problémy, které se vynořovaly (ve Scottově době – pozn. tb) z řady hospodářských a společenských novot. Umělec, zvláště historický romanopisec, je totiž schopen postihnout uměleckým rozborem minulosti alespoň v hrubých rysech jistou zákonitost, s níž se vývoj společnosti odehrává. (…)“ A už je vymalováno, jsme doma u marxistické dialektiky a její dějinné nevyhnutelnosti třídních bojů. Nenadál vykonal ukázkový filosofický kotoul. Skoro je s podivem, že tyto extrakty musely (?) být v Československu vydávané jako přílepek klasické beletrie ještě v roce 1989. :: Milí staromilí, čtěte Ivanhoea, ale nepředstavujte si, že konzumujete napínavý román, ale spíše text starobylé divadelní hry. Alespoň mně se za použití tohoto malého podvodu na vlastní mysl přece jen příběh toho starého čackého rytíře strávil lépe.

5 07.08.2022

Psát zde o nejslavnějším románu Herberta George Wellse Válka světů je patrně nošením dříví do Atén i sov do lesa. Já jsem ho přečetl až teď a konstatuji pouze, že legenda nelhala. Na tento strhující postapokalyptický epos z roku 1898 prach rozhodně neusedl. Při četbě toho brutálního příběhu zničujícího útoku obyvatel Marsu na Zemi jsem si neustále nemohl nevybavit scény a obrazy z Emmerichova filmu Den nezávislosti, který pro mě vlastně Wellsův román nadlouho zničil, ale současně mu dal takovou vizuální podobu - především v podobě řičících třínohých marťanských útočných monster - že jsem si při četbě liboval, jak přesně jsem v předloze ty filmové obrazy zpětně poznával. - Notoricky známo je, že Orson Welles v roce 1938 Wellsovu předlohu zdramatizoval v americkém rozhlase tak působivě, že se US obyvatelstvo dalo na úprk, protože si myslelo, že reálně vypukla válka s vetřelci z kosmu. Ale ke knize: Válka světů je thrillerem, který čtenáře nepustí až do posledních stránek, je prostoupena stupňujícím se napětím a scénami tak naturalisticky líčeného násilí, drastického spektáklu válečné katastrofy, davové hrůzy a paniky, obrazů malého lidského sobectví i syrové beznaděje přeživších či třeba biologického rozkladu - hromady mrtvol na ulicích, psi rvoucí se o "mršiny" těl Marťanů, lidské hyeny, okrádající mrtvé, až je s podivem, že knížka vyšla roku 1988 v "pruhované" edici KOD, určené dětským čtenářům dokonce s doporučením že je vhodná pro děti od 12 let věku. - Úryvek jedné z řady scén exodu Londýňanů po marťanském útoku: „Stůjte!“ zařval bratr, odstrčil z cesty nějakou ženu a vrhl se ke koni, snažil se ho chytit za udidlo. Dříve než se k němu dostal, uslyšel zpod kol bolestný výkřik a skrze zvířený prach viděl, jak obruč kola najíždí nešťastníkovi na záda. Kočí šlehl bičem po bratrovi, když se snažil drožku oběhnout. Do uší mu burácela matoucí změť výkřiků. Muž se svíjel na zemi uprostřed rozsypaných zlaťáků, vstát nemohl, neboť mu kolo přerazilo páteř a dolní končetiny mu ochrnuly a zmrtvěly. Bratr se od něho zvedl a varovně houkl na nejbližšího vozku. Na pomoc mu přispěl jezdec na černém koni. „Musíme ho odtáhnout z cesty,“ řekl; bratr chopil ležícího muže volnou rukou za límec a vlekl ho k okraji vozovky. Avšak vousáč nepřestával chňapat po rozkutálených penězích, vztekle se po bratrovi otočil a začal ho pěstí, v níž stále ještě svíral hrst zlata, tlouci do paže. „Tak uhněte! Nepřekážejte tu!“ ozývaly se rozezlené hlasy zezadu. „Z cesty!“ Zapraskalo dřevo, do kočáru, který zastavil jezdec na černém koni, narazil zezadu voji další povoz. Bratr se ohlédl, majitel zlata natočil hlavu a zahryzl se do zápěstí ruky, jež ho držela za límec. Otřes dospěl až k nim, vraník nejistě uskočil stranou a kůň zapražený do kočáru se tlačil podél něho. Jen o vlas minulo kopyto bratrovu nohu. Pustil ležícího muže a uskočil. Viděl ještě, jak se hněv na nebožákově tváři proměňuje ve výraz děsu, a vzápětí už bratra tlačenice unášela dál, pryč od ústí silničky, takže měl co dělat, aby se z dravého proudu lidí vyprostil. Viděl, že si slečna Elphinstoneová zakrývá oči rukou, a postřehl, jak si nějaké dítě, tak jak to jen děti se svou soucitností a představivostí dokážou, vytřeštěnýma očima prohlíží cosi černého, překrytého již prachem, znehybnělého, co pod sebou drtila kola dalších a dalších povozů. - Určitě si přečtěte, nelekejte se toho, že téhle knize je 123 let, je skvělá. Vydání z KOD provází statické, ale celkem pěkné ilustrace Petra Urbana.

5 07.05.2021

Znalcům sci-fi literatury samozřejmě přinesu jenom to dříví do lesa, ty ostatní, kteří jako já tento žánr až tak příliš neznají, možná bude pozvánka k výboru povídek Poselství z vesmíru od Clifforda Donalda Simaka (1904-1988) vítanou. Předestírám, že jsem autora dosud vůbec neznal, a konstatuji hned, že to byla moje chyba; jeho knížky jsem se ujal náhodou coby vyřazené z jihlavské knihovny. Zřejmě si ji nikdo nepůjčoval. Potkal ji nešťastný osud: vyšla v obrovském nákladu 77 tisíc (!) výtisků v roce 1990, což se stalo - předpokládám - podstatné části nákladu zhoubou, tehdy jinak právem zasloužilá edice "dětských" dobrodružných knih KOD rychle vyšla z kursu. Přicházel čas přechodné módy kýčovitých obálek s akčními thrillery. A je to škoda, protože Poselství z vesmíru je knížkou velice dobrou. Tvorbu C. D. Simaka (Američana s českými kořeny) více zatím neznám, ale pokud bych mohl předkládaný výbor povídek někam zařadit, tak snad do žánru pozitivní nebo pastorální sci-fi, pokud něco takového existuje. (A teď se koukám na wiki, že skutečně byl Simak, který je jednou z ikon žánru, nazýván pro svůj styl "pastoralistou".) Mimozemšťané zde nevystupují v roli nepřátel lidí, ale bytostí v roli jejich učitelů v nejlepším slova smyslu - odtud název výboru povídek. Aby to však nevypadalo nijak kýčovitě: ta jakási morální, citová a inteligenční nadřazenost bytostí z jiných světů jednak není pravidlem a jednak se projevuje jaksi implicitně, v pozadí, vznáší se lehce nad příběhy, jako stříbřité předivo z průzračné hlubiny kosmu. - V první povídce z daleké budoucnosti provázíme cestovatele Seldena Bishopa při jeho cestě na planetu Kimon; má pro Zemi vypracovat zprávu, proč se nikdo z lidí z Kimonu nevrací zpět na Zemi. Jenže Bishop zjišťuje, že ani on se nevrátí, nechce se vrátit a nedokáže popsat, proč: chápe jen, že pozemšťané by jeho informaci nepochopili, protože zpráva z vyspělejšího světa Kimonu je nepřenosná. - Projekt Kelly je název povídky o léku od vesmírné civilizace, který dokáže léčit všechny pozemské nemoci. Hlavní hrdina povídky - bezejmenný lékař - prožívá dilema: má bránit šíření léku, který jej připraví o materiální existenci? - Jediným horrorovým sbírky je povídka Dvojník o muži s posláním zničit zabijácké inteligentní živé monstrum jménem puudly, které má superinteligenci a telepatické schopnosti. To se mu podaří, ale pak muž seznává, že se mu tak zdařilo jen proto, že on sám není tím, za koho se pokládá... - Smrt v domě je hluboce dojemným příběhem osaměle žijícího muže, který se setkal s mimozemšťanem. Ten se stává jeho přítelem, i když nejde o přátelství, jaké bychom si dokázali běžně představit. Pro mne asi nejlepší povídka z knížky. "Trávil pak po večerech dlouhé hodiny pozorováním rostliny a ptal se se sám sebe, jestli už z té osamělosti nezačíná podléhat přeludům. Jednoho rána spatřil rostlinu, jak stojí u dveří a čeká na něho. Byl to samozřejmě důvod k překvapení, ale on ani tak moc překvapen nebyl, protože byl s rostlinou stále ve styku, každý večer se na ni chodil dívat, a i když se to neodvážil sám sobě připustit, dobře věděl, co to je. Byl to ten tvor, kterého našel v lese, už ne nemocný, ale plný života a síly. I když úplně stejný nebyl." - Povídka Soused využívá koncept utopie, kdy se do zapadlého Mývalího údolí kdesi na americkém Západě mezi farmáře přistěhují zvláštní sousedé. Všechno se jim daří, jsou všemi oblíbeni, jejich farma jen kvete - jenomže jak je možné, že jejich traktor nespotřebovává vůbec žádné palivo, a že od té doby jejich přistěhování je v Mývalím údolí stále příjemné počasí? Přijíždí novinář, aby přišel těm záhadám na kloub... podaří se mu to? - Konečně Všechny pasti země jsou vyprávěním o robotovi, který se toužil stát člověkem. - Všechny příběhy - s onou jednou výjimkou jsou prodchnuté vůlí k životu; nadějí, že šipka vývoje přece jenom může v určitých případech ukazovat vzhůru. Považujte to klidně za selanku nebo třeba za jednu stránku pohledu na možnou fiktivní pozici člověka v kosmu, ale je to dobrá literatura a do mě tohle čtení vlilo potřebný jarní optimismus. K Simakovi se určitě ještě vrátím. - Knížku provází ilustrace Teodora Rotrekla - k tomu jenom má úvaha: proč jinak vynikající výtvarník v tomto případě sáhl od postupu jeden obraz-jedno téma k formě obrazu-mozaiky, na kterém se oko takřka nezastaví, protože nemá jedno ohnisko a prolíná se v něm několik motivů současně? Jeho práce tím devalvuje sama sebe.

5 02.04.2021

Knihu s názvem Rakovina asi člověk začne číst tehdy, když je v solidním duševním rozpoložení. Solženicynův román toho názvu není ale čtením bezvýchodným. Ocitáme se na taškentské onkologické klinice, kam se přichází hlavní hrdina Oleg Kostoglotov léčit s rakovinou. Prožíváme šeré dny a noci v sanatoriu, hovory pacientů, jejich umírání, vzdálené ozvuky konce poststalinské éry, která přináší muklům a vyhnanců svit naděje, druzí ji ani nezaznamenají a třetí uvrhá do chaosu; svět příslušníků stalinské administrativy se (zdánlivě) začal rozpadat... Kniha osvěcuje ruské paradoxy: vyhnanci nechtějí opustit vyhnanství, protože tam mají životní jistotu - odtud je už nikdo nemůže vyhnat ani je soudit, popravit... alespoň v to věří. Lékař si uchoval soukromou praxi, protože vyléčil aparátčíka. Propuštění pacienti se radují, ale netuší, že byli propuštěni jako nevyléčitelní, aby uvolnili místo nadějnějším případům... Paradoxy kontaktů příslušníka lidu klotových rukávů se zbídačelými vojáky z fronty, kdy oba mají pocit, že vlastně bojovali ze stejnou věc, ale vůbec si nerozumí a nechtějí rozumět. - Románem prosvítají záblesky tolstojovské mystiky, možná právě proto v ní není ta bezútěšnost. - Rakovina je v románu metaforou pro sovětskou chorobu: jako rentgen vše pronikající strach, úplatkářství, genocidu vlastního obyvatelstva, protekcionářství, elitu stranických bohů, pro Středoevropana stěží pochopitelnou hrůzu z negramotné drtivé moci, kterou řídí jako bezduchou lavinu i po Stalinově moci anonymní aparát. - Čte se to velmi dobře: útvar je sevřený, ukázněný a úsporný, dostatečně nedořečený a coby divadlo ruského světa též nedohraný, takže se k jeho poselství a významům dá opakovaně vracet. - Podnětné je myslím i pro zdravotníky a lékaře jako příspěvek k dějinám onkologické medicíny. - K ději inspiroval Alexandra Solženicyna jeho pobyt na onkologické klinice v Taškentu v roce 1955. Román byl dokončen v roce 1966, jedna jeho část vyšla - jako vůbec první publikace díla - na Slovensku v roce 1967. - Čtěte.

Když teď máme to mlžné bezčasí, pustil jsem se po večerech do další z těch velkých knih, které všichni znají, ale nikdo je nečte: Francois Rabelais a jeho renesanční groteskní kroniky Gargantua a Pantagruel. Měl bych začít od konce a tak začnu. S knihou jsem se totiž na první čtení nějak příliš neprotnul, přišlo mi to jako koláž dobových kuriozit, anekdot a parodií. Proto jsem hned potom přečetl vlivnou Bachtinovu studii Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. A ano, díky Bachtinovi mohu říct, že už je mi text Gargantuy poněkud dost jasnější. O čem tento příběh života a putování obrů Gargantua a jeho syna Pantagruela (a dalších) je, to si každý může dohledat na wikipedii. Co zaujalo mě: Rabelaisova modernost. Při čtení mě napadalo, že vlastně čtu takového Joyceova Odyssea zasazeného do 16. století. Literární experiment, využívající všechny možnosti jazyka a jazyků obecně, nešetřící experimenty, hrou se slohy a styly, parodickými výčty - například dvoustránkový výčet bájných zvířat, která jedna z postav - souputník obra Pantagruela Eusthenes - NESPOŘÁDÁ k jídlu, neboť je již syta; variace komické řeči makaronštiny; satira právnické hatmatilky; či detailní líčení vlastností vymyšlené rostliny pantagruelium... - Překvapilo mě, jak často se v Gargantuovi vyskytují fekální a skatologická témata, anatomické popisy částí těl, pojídání a procesy trávení - Bachtin to vysvětluje tak, že mu to věřím: celý Rabelaisův román je (nikoli metaforickým) karnevalem obrozujícího smíchu, převracejícím nízké ve vysoké, zánik ve zrození, lejno ve slunce, výmysly ve skutečnost a zase zpátky. - Též mě překvapilo, že v určitých částech v knize např. Pantagruel vůbec nefiguruje, jakoby tam nebyl, nebylo ho zrovna možná autorovi třeba, jako odložený instrument. - Čtení je to zajímsvé, nikoli oddechové, bez komentářů rabelaisologů je kniha dnes z větší části nesrozumitelná. S jejich poučením může být zážitkem. - Četl jsem překrásné vydání SNKLU z roku 1962 s dechberoucími ilustracemi Gustava Dorého. Vyplňují asi třetinu rozsahu tohoto vydání knihy. Dorého ilustrace mi nikdo vysvětlovat nemusel, z těch mě prostě mrazí v zádech. Mnohé z těch ilustrací jsou samostatnými vizemi, obrazovými romány, hrůzostrašnými příběhy. Protože i Rabelaisův román je jednou velkou anekdotou, jsou i Dorého ilustrace často karikaturami. - Přitom mne napadla kacířská myšlenka: zda totiž ty Dorého obrazy Rabelaisově knize vlastně neškodí, protože svou energií obrazotvornost čtenáře posouvají - jak jsem měl dojem - poněkud mimo území vlastního ilustrovaného textu. Tak to beru jako dvě samostatná velká díla v jednom: text / obrazy. K hostině fajnšmekrů doporučuji obojí. Dokonáno jest, ať žije hodování!

5 03.01.2021