TomHr komentáře u knih

Mužská duše a mysl je nesmírně jednoduchá. Jinak si neumím vysvětlit lehkost, s jakou ženy spisovatelky (P. Dvořáková, V. Bendová...) důkladně proklepnou mužské nitro a všechny pochybnosti, strachy a mindráky, které se tam skrývají před světem. Motivace a pohnutky hrdiny příběhu působí velmi uvěřitelně. Při tom autorka nezapomíná na dějový spád a čtivost, knížka baví a není problém ztotožnit se s doktorem Gráblem v některých situacích, které musí řešit.
Výrazným plusem románu je jeho autenticita. Mnohé situace z knihy zcela jistě pozná ten, kdo má doma puberťáka. Prostředí nemocnice je popsáno do obdivuhodných detailů, sál, služby, různé typy doktorů a sester... Jako doktor (chirurg) můžu napsat, že autorka v zájmu příběhu sem tam nějaký detail přibarvila, ale jinak ano, přesně takhle to ve špitále chodí! Upřímně, neošetřujeme klienty, ale támhletu ženskou a tohodle dědka :-) Ale s alkoholem, to fakt ne.
Výborná knížka se sympatickým hrdinou... až mi bylo líto, že už je konec.

40 09.03.2021

Jistě se najde hnidopich, který nám vysvětlí, že tohleto odporuje fyzikálním zákonům a támhleto je biochemický nesmysl. I mnohý lingvista by nad některými pasážemi nesouhlasně mlaskal. Přesto si nemůžu pomoct: Spasitel je skvělá, zábavná a humorná knížka. Sci-fi starého střihu – spojené úsilí lidstva, rakety, rychlost světla a dilatace času, dramatické situace, napětí, setkání s mimozemskou formou života, tedy rovnou se dvěma. Osamocený hrdina je sympaťák a osvěžující je způsob vyprávění, střídání dějových linií. Coby poučený laik jsem se bavil i výpočty a technickými vychytávkami. K výborné knize mám jedinou výhradu, která se ovšem týká i dalších dílek z vědeckofantastického žánru: ani tváří v tvář bezprostřednímu zániku zeměkoule se lidstvo nedokáže sjednotit a semknout, v tom je Weir příliš velký optimista.

33 17.02.2022

Vůbec se nedivím popularitě téhle knihy, asi nejen v mé sociální bublině se stala během chvilky fenoménem. Nový a nesmírně sympatický Forrest Gump bezděky zažívá eskapády, které bychom po stých narozeninách nečekali. Všecko je to kořeněné jemným humorem a hezky to do sebe zapadá, autor servíruje dějové zvraty s lehkostí a čtenář má pocit, že "jasně, tohleto se přece běžně stává". A navíc, coby fanda novodobých dějin, jsem si užil i ty historické vsuvky.
Na okraj: když se povede knížka, film zpravidla nestojí za moc. Ale i zfilmovaný Stoletý stařík je príma.

31 24.09.2019

Člověk se už nemůže ani v klidu zasebevraždit!
Ove je prototyp nerudného důchodce, takového toho co nadává na všechny a na všechno a dřív by se tohleto stát nemohlo. Anebo je to trochu jinak? Třeba je to jenom člověk, který má rád svůj klid a pořádek. Jo, je přísný, ale nejvíc na sebe. Jo, je malicherný, ale současně se dokáže rozdat. Jo, je nerudný, ale nikdy vás nepodrazí, je totiž rovný chlap. A svou ženu miloval až za hrob - to je obrázek, který postupně odkrývají retrospektivy.
Noví otravní sousedi ze zapšklého důchodce udělají príma chlapíka. Uznávám, příběh není moc originální (Gran Torino...). Čtenář tak nějak tuší, jak to celé dopadne. Ale stejně je to moc pěkná knížka, po které snad časem sáhnu znova, až mě přepadne chandra z toho, jak jsou lidi omezení.

31 20.09.2019

Od prvních stránek silný příběh, nepřikrášlené líčení osudů hornické rodiny v Polsku. Teda ve Slezsku. Tedy vlastně v Rakousko-Uhersku. Pak v Československu. Kde vlastně? A záleží na tom? Důležité je, jak se lidem žilo, jak byli havíři hrdí na svou dřinu, jak se rodina protloukala po ztrátě živitele. A jestli se mluvilo německy, polsky, česky nebo po našimu, to bylo přece všem jedno.
Nyní přichází pro mě nejzajímavější moment celé knihy. Co se nám v dějepise jeví jako záslužná činnost – působení českých učitelů a Matice České, zakládání čistě českých škol, českého divadla, šíření české kultury – přispívá sice k sebeuvědomění Čechů ve Slezsku, ale najednou přestává být jedno, jak komu zobák narostl. Vím sice o „sedmidenní“ československo-polské válce, ale netušil jsem, čím si opravdu prošlo po roce 1918 Těšínské Slezsko, jakým národnostně motivovaným vražděním mezi civilním obyvatelstvem, jakou nenávistí. A to su Ostravak! Už jenom za (vynikající!) zpracování trochu zapomenutého konfliktu si Šikmý kostel zaslouží všechny hvězdy a vysoké ocenění.
Půl hvězdy bych strhnul za jazyk, který je snad poněkud plochý, až reportážní, jakoby neodpovídající síle příběhu. Ale celkově: knížka, kterou jen tak nedostanete z hlavy.

28 16.11.2023

Je to už nějaký ten rok, co jsem se poprvé potkal s knihou Dominika Dána, byl to tehdá Červený kapitán. Od té doby jsem si vypěstoval závislost. Tyhle knížky se čtou jedním dechem, Dán čtenáře chytne a nepustí až do posledního písmenka. Přitom tak nějak tušíme, že se nejedná o stěžejní díla slovenské literatury, která za sto let budou tématem diplomových prací studentů slovenštiny. Dokonce nemůžu říct, že bych souzněl se všemi Dánovými světonázory.
Jedním z důvodů návykovosti je jistě přímočarý jazyk a zaměření na příběh. Jasný tah na bránu bez přílišných komplikací a vyumělkovaností. Autor velmi dobře zachází s dějovými liniemi, které proplete a pak v přesném pořadí rozmotává, aniž by čtenář resp. posluchač ztrácel přehled v ději a v postavách. V knihách se nabízí několik pachatelů a možných scénářů, to vše dospěje k překvapivému a jasnému závěru.
Důležitou devízou Dánových knih je důvěrná znalost prostředí policejních služeben a kanceláří, ale také podsvětí, vagabundů a jejich žargonu. Hlavní postavy jsou kriminalisté ze staré školy, kteří spoléhají na staré osvědčené postupy, třeba chodí dům od domu a vyptávají se svědků - to se v dnešních thrillerech moc nenosí.
Ano, hlavní postavy. Ty jsou také důležitým důvodem obliby Dánových detektivek. V dnešní době se staly módou stostránkové psychologické rozbory rozervaných postav, podrobné popisy každého hnutí mysli hrdinovy. Asi to má být známkou kvalitní literatury. U Dána se sáhodlouhé psychologie nedočkáte. Přesto: Krauze a spol. mám přímo před očima, jako osoby z masa a kostí, tuším, jak přemýšlejí, jaké jsou pohnutky jejich konání. Jsou to ochmelkové, lenoši, nevěrníci... vlastně jako my všichni obyčejní lidi. Tak se čtenář rád ztotožní s hrdinou příběhu, zejména když na jiném místě vystoupí do popředí odvaha, smysl pro čest a pro spravedlnost.
Zkrátka knihy Dominika Dána jistě patří k tomu lepšímu, co dnes nabízí detektivní žánr. Pro knihu Venuša zo zátoky všechno řečené platí jakbysmet.

26 17.03.2020

Oddělení vražd se v poslední době nějak nedaří. Objasněnost klesá a nadřízení, až na výjimku schematicky vykreslení jako troubové, na kriminalisty tlačí. A tak mrtvá dívka dlouho nemá ani jméno. Současně se zvolna začíná odvíjet příběh mrtvé ženy a dítěte, které najdou hasiči po zlikvidování požáru domku na kraji vesnice u Brna. Mravenčí detektivní práce postupně odhaluje zamotané pozadí zločinů. Kromě osazenstva kanceláře 141 se opět potkáme s Krauzovým spolužákem z holešovské policejní školy.
Ve srovnání s ostatními knížkami Dominika Dána je tahle vážnější, vyznění není úplně optimistické. Objasněnost sice stoupla, prémie budou, někteří vagabundi budou sice za mřížemi, ale ten nejnebezpečnější a také ten nejmocnější justici unikli.
Krv nie je voda, stejně jako ostatní tituly Dominika Dána, patří k výborným detektivkám se všemi atributy, které má tento žánr mít.

26 17.03.2020

Kolik knížek o Druhé světové člověk přečte? A kolik filmů shlédne? A přesto knížka přináší nové náměty k zamyšlení. Jak válku prožívá slepá holka? A vůbec, jak to udělat, aby se slepé dítě neztratilo ve městě?
Příběh dívky a drahokamu je rádiovými vlnami propojený s příběhem německého sirotka, který směřuje přes elitní nacistickou školu do jednotky likvidující v Rusku partyzánské rádiové stanice. Přes Rakousko pokračuje do Francie, kde tajnou vysílačku udržuje v chodu odbojářská buňka složená z laskavých hospodyněk, slepé dívky a starého pána trpícího strachem z otevřených prostor ...
Příjemně napsáno, se smyslem pro zkratku a současně i pro detail. Přiznávám, že jsem se uprostřed chvíli zasekl, ale druhou půlku knihy jsem slupnul jako malinu a na konci prostě musím dát všech pět.

24 05.12.2017

Krajně nesympatická alkoholička zmateně pobíhá z místa na místo, otravuje různé lidi a na úplném konci je někdo pachatel. Tak asi takový pocit mám z knihy. A taky jsem si většinu kapitol z celého srdce přál, aby už přišel nějaký vrah a tu hroznou ženskou zapíchnul. Jsem zvyklý vždycky knihu dočíst, ale tady to bylo jen se sebezapřením. Zdá se neuvěřitelné, kolik písmenek se dá vyplýtvat na chabou zápletku a schematickou psychologii postav. Dávám jednu hvězdičku za... no asi za snahu.

23 23.03.2020

Povrchu Země se dotkla blíže neurčená mimozemská civilizace a zanechala po sobě životu nebezpečné území plné podivných úkazů, cizí flóry a nástrah. Do tohoto Pásma je sice vstup přísně zakázán, přesto však přitahuje dobrodruhy. V Pásmu se dá najít leccos zajímavého, na černém trhu tučně zpeněžitelného.
Knihu vypráví jeden z nich, z tzv. stalkerů. Vystupováním neohrožený pistolník, ale dostatečně opatrný na to, aby v pásmu přežil. Jen málo stalkerů se totiž dožije důchodu... Ale pokud se podaří fakt dobrá rána, hodně vzácný nález, třeba zlaté slunce, může se vším stalker seknout a poflakovat se do konce života. Z dřívějších výprav se ví, kde se dá zlaté slunce najít. Problém je dostat se k němu a neumřít.
Z knihy se nedozvíme, proč a jak Pásmo vzniklo. To přispívá k znepokojivé a snové atmosféře, která na podivném opuštěném území panuje. Záhadno bublá přímo pod povrchem věcí. Kniha nepostrádá napětí a otevřený konec je tak nějak správný. Tahle knížka patří na čestné místo v knihovničce čtenáře sci-fi.

23 16.03.2020

Z pana Spisovatele se nám na stará kolena stal psavec. Tenhle dojem jsem měl z prvních stran knížky. Jenomže pak se v dopisech rozvíjí osudy jednotlivých lidí, ožívají příběhy a čtenář je nenápadně pohlcen. Okouzlen prostředím a hrdinou knihy, tím starým puntičkářem a bystrým glosátorem. Okouzlen Svěrákovým jazykem a milým humorem, okořeněným nostalgií a špetkou smutku. A tak z posledních stran jsem měl dojem úplně opačný než na začátku: škoda, že už knížka končí.

22 09.04.2020

Další recenze Řbitova zviřátek? Nošení dříví do lesa! Jedná se o klasiku žánru, přitom nejde ani o vyvražďovačku, ani o typický zombie horor. Hrdinové knihy, běžní slušní a hodní lidé, si zlo přivolávají sami, přestože tuší, s čím si zahrávají...
Jak je u Kinga obvyklé, děj se rozvíjí zvolna, aby vyvrcholil dramatickým finále. Nicméně v této jeho knize je od prvních kapitol pod povrchem znatelná přítomnost čehosi zlovolného. V druhé půli knihy gradují mistrně napsané napínavé a hororové pasáže až k nevyhnutelnému konci.

22 16.03.2020

Peter May plasticky vykresluje charaktery postav, jejich obavy a motivace. Před očima takřka defilují lidi z masa a kostí. Za druhé nutno vyzdvihnout stavbu příběhů. Autor rozvíjí dějové linie střídmě, přesně tak aby udržel napětí. Nepostupuje chronologicky, v ději přeskakuje tak, aby ještě více podnítil čtenářovu zvědavost. V Šachových figurkách je hodně retrospektivy: rozsáhlý výlet do Finových studentských, ale i tragické události ještě staršího data. Za třetí k zážitku z knihy přispívá dokonalé vylíčení prostředí a navození atmosféry místa. Vítr, bouře, jezera, rozbouřené moře, drsná krajina Hebrid, to vše prostupuje románem, ostatně celou hebridskou sérií. Mimochodem jedním z témat je zde dohra dějů, popisovaných v předchozích knihách série.
Šachové figurky jistě patří k nejlepším knihám Petera Maye. Jedná se o výbornou, byť netradiční detektivku - detektivku s velkou přidanou hodnotou.

21 09.01.2022

Trhlina je takový kompilát několika motivů, které jsou do příběhu zapracovány někde organicky, jinde docela násilně. Celé první dvě třetiny jakože pravdivého příběhu musíme přetrpět mnohomluvné a rádoby kůl žvanění, se spoustou anglismů a neologismů, ale s chabým obsahem. Pozvolnou palebnou přípravu na strašidlácký závěr mám velice rád třeba u Kinga, ale u Kariky zkrátka nefunguje. Zejména když autor beze smyslu hromadí další a další motivy, aby pak některé (slibné!) zcela zapomněl rozpracovat. Proto taky místy vyprávění postrádá logiku.
Poslední třetina knihy je napsána velice dobře. Tady Karika teprve ukáže, jak ovládá spisovatelské řemeslo. Nenápadně stupňuje napětí, přitom hororové prvky dávkuje střídmě a mám pocit, že by se bez nich obešel úplně - zcela by stačil popis prostředí, ve kterém se hrdinové pohybují. Příběh postrádá nějaký vysvětlující závěr, ale ten jsem ani nečekal.

21 12.10.2020

Úsměvy smutných mužů mají právem své místo mezi knihami (ale i filmy) popisujícími protialkoholní léčbu. Námět není originální, ale autorův syrový styl dodává knize na naléhavosti. Jedná se o koláž příběhů jednotlivých protagonistů, jejichž svízelná pouť se protne v léčebně. Formánek velmi dobře dokázal popsat fyzickou a duševní zhoubu, ke které vede tvrdá a přitom legální a snadno dostupná droga. A tak trochu nahlodává představu, že "tohle se mi stát nemůže." Pacienti léčebny totiž pocházejí z nejrůznějších prostředí a sociálních skupin. Už jen kvůli tomu stojí knížka za přečtení.

21 16.03.2020

Po všech těch severských detektivkách by člověk čekal, že celá Skandinávie už je vyvražděná, zbyli jen samí detektivové oplývající různými stádii podivínství. Nicméně Holger Munch je další originál. Jedná se o mé první setkání s jeho partičkou a musím říct, že jsem příjemně překvapen. Knížka má asi vše, co vyžaduje žánr detektivky, dobře se četla a děj odsýpal. Je na pět hvězdiček? Ale jo.

21 24.09.2019

Vynikající sci-fi, taková ta klasika, která by neměla chybět v knihovničce milovníka žánru. Před nějakými dvaceti třiceti lety jsem hltal veškerou sci-fi literaturu, která se mi dostala do ruky. Po letech začne spousta příběhů a hrdinů splývat, to ale není případ téhle knihy. Dodnes si pamatuju na ten pocit, když jsem ji poprvé dočetl.

21 16.09.2019

Kniha jak návštěva u zubaře. Doktor je příjemný, sestřička milá, ale pak se najde kaz a člověk už tuší, že to nebude příjemné.
Stejně tak čtenář od začátku tuší, čím si asi Hana musela projít. O to víc je zarážející určitá nevyváženost knihy: na mnoha stranách se pomalu prokousáváme zážitky Miry, příběhem vztahu Hany a Jaroslava, aby to vše vyústilo v hutně a zkratkovitě vylíčenou cestu lágry. Možná to byl záměr. Ale kniha tím ztrácí na naléhavosti, neboť podobných tragických osudů najdeme ve válečné literatuře celou řadu.
Dalším důvodem pro hvězdičku dolů je jazyk. Je poměrně strohý, sice čtivý, ale příliš nezaujme. Přímo se nabízí podtrhnout hloubku emocí naléhavějším vypravěčským stylem (viz Zvuk slunečního hodin), ale tuto výzvu autorka nevyužila. Škoda.

21 12.12.2017

Kafe je černé jako noc a Šumava je černá jako propast pekel.
Až na sem tam nějakou tu expresivní, ale nefunkční metaforu velmi dobře napsaná knížka. Zpočátku to vypadá na kombinaci mrazivého příběhu a psychotického blábolu. Ale postupně všechno dostává kontury a věci do sebe začnou zapadat. Autor suverénně pracuje s popisy a s detaily, během chvilky čtenáře přenese do nitra neproniknutelných šumavských lesů a zapáchajících močálů. Zlo je vykresleno dokonale, navíc se ukrývá v člověku, atmosféra je správně hutná. Osobně jsem rád i za ten závěr, jsem přítelem happyendů a nemám rád neukončené příběhy nebo tragické závěry, které mají působit jako veliké umění. Takže sumasumárum: za pět hvězdiček!
Chtěl jsem se dneska projít do lesa, ale eště si to radši promyslím...

20 26.03.2020

Překvapivě dobré! Ledová chladnokrevná Erika už po všech těch nočních lovech ztrácela poslední dechy. Tahleta Katka ji může určitě nahradit. Od prvních písmenek je sympatičtější a plnokrevnější. Jestli ji v dalších příbězích neopustí asistent, vypadá to na pěkně vypečenou vyšetřovatelskou dvojku na scéně kriminálního žánru. Jinak má kniha všechny atributy, na které jsme u autora zvyklí, vcelku fungující zápletku, spád, napětí, čtivost. Tentokrát se dočkáme i skutečného vyšetřování. Asi tak pětkrát mě sice zarazily nějaké nelogičnosti, ale knížka přečtena jedním vrzem a zanechala dost dobrý dojem.

20 25.03.2020