TomHr komentáře u knih
Na knihu se nejvíce hodí slovo standard. Prostředí, zápletka, stavba příběhu, vše je takové standardní. Hrdina knihy je standardní klaďas, autor jenom musí zkraje vysvětlit, jaktože je tak neohrožený bouchač. Knížka rozhodně není špatná, autorovi se daří slušně navodit atmosféru zkorumpovaného zapadákova, ale až na několik málo zajímavě napsaných scén moc v paměti neutkví. Dalšího Jacka Reachera si někdy rád přečtu, ale nemusí to být hned.
Bremeno minulosti jistě nepatří k vrcholným dílům série z Nášho mesta. Ani zápletkou, ani atmosférou či detektivní prací moc nevybočuje; spíše po čase splyne s některými jinými knihami Dominika Dána. Ale stejně jsem si příběh užil. Ta vraždárska banda je zkrátka sympatická, jejich eskapády a vtípky i letech pořád baví (a doktor Lengyel jim zdatně sekunduje). A tak už dneska vím, že si pořídím i další knihu ze série, až vyjde.
Zapomenuty jsou Pérákovy slovní hříčky, tatam je poživačnost Egona Adlera. Pravomil je obyčejný český kluk, který se narodil do turbulentních časů a byl vychován v lásce k pravdě a k vlasti. A jako takový nemůže zůstat stranou, když se milované Československo dostane do spárů fašismu a hned nato se na scénu dere komunistická zhouba. Odbojářská činnost Pravomilova má samozřejmě nepříjemné důsledky, maďarský arest i sovětské lágry. Při líčení neuvěřitelně krutých poměrů v táborech na Sibiři si čtenář uvědomí, že tohle si autor tak úplně nevymyslel, tyhle hrůzy si prožily tisíce lidí, z velké části nevinných, spousty domnělých špiónů, nepřátel státu a revoluce. Také cesta zpět do vlasti přes Kyjev a Duklu, v řadách československého armádního sboru, je velmi uvěřitelná, místy až reportážně popsaná, vždy však s Pravomilovým (Stančíkovým) výstižným hodnocením situace a osob. Postavám, které známe z dějepisu, přidává Stančík další rozměr na pomezí reality a fikce. Pravomil potkává Heliodora Píku, budoucího prezidenta Kennedyho, Klementa Gottwalda, krutého Karola Veše – známého komunistického soudce. Přes všechna protivenství osudu, přes ztrátu milované osoby zůstává Pravomil věrný svým zásadám cti a vlastenectví. Boj za spravedlnost a svobodu pro něj zůstává nejvyšší metou až do samotného konce (kterým kniha vlastně začíná).
Už v některých předchozích románech byla patrná Stančíkova rezervovanost vůči Němcům. Nejinak je tomu v Ohlušujícím promlčení, zde je ale více zvýrazněn protiválečný a humanistický akcent. Kniha obnažuje nespravedlnost a zhoubnost komunistického světonázoru a zvrácenost přisluhovačů komunistického zřízení. Stančíka neopouští humor, ale od poměrně rozverných knížek, ve kterých jen tu a tam prosvítají třeba protiválečné motivy, se posunul k docela angažovanému, ale dojemnému historickému románu, k vážným tématům, jako je čest, spravedlnost, vlastenectví, láska k přírodě, smysl pro povinnost a pravdu. A to je dobře. Navíc: Pravomil je jedna z nejsympatičtějších literárních postav, se kterými jsem se v poslední době potkal. Třebaže není úplně vymyšlený. Nebo možná právě proto.
Na své si přijdou příznivci klasických amerických thrillerů, najdou v knize napětí, atraktivní prostředí, správného vyšetřovatele i atraktivní ženu. Ale snad se jedná víc o detektivku: přece jen je tady o něco víc klasické detektivní práce než brutálních mordů, přestřelek a honiček. Hlavní hrdina je sympaťák a jak už to bývá, nese si s sebou nějaká ty bubáky z minulosti. Je to jeho neústupnost a správný instinkt, co nakonec vede k vyřešení dobře naplánovaného zločinu. Samozřejmě, jak se v thrilleru sluší, na konci víceméně umře. Ale přežije to!
Tentokrát se ocitáme v trochu jiných kulisách, než na jaké jsme u Nesba zvyklí. Ale i daleko na severu autor bravurně splétá osudy antihrdiny – zabijáka, který vlastně zabijákem tak úplně není. Nechybí napínavé okamžiky a nečekaná pointa, milostný vztah na nečekaném místě, to vše v přízračné krajině a ve zvláštní atmosféře bílých nocí.
Bez okolků rovnou do nejsmradlavějšího stockholmského bahna roku 1793! Ve stockholmské stoce, tedy pardon, v jezeře plave zohavená mrtvola. Při pátrání po totožnosti oběti a pachatele máme vypečené průvodce: válečného veterána bez ruky a právníka souchotináře nad hrobem. Nesourodá dvojka vyšetřovatelů je nečekaně schopná a čím dál tím sympatičtější, zejména svým lpěním na spravedlnosti ve světě, kde je systém prohnilý od nejvyšších pater moci a kde se spravedlnosti dopřává jen těm vyvoleným, rozuměj bohatým. Knížka je napínavá, nechybí akční scény a příběh má spád. Děj je celkově uvěřitelný, i když motivace pachatele trochu pokulhává. Přesto se jedná o výbornou historickou detektivku.
V druhém plánu je patrná špína, bída a otroctví chudých vrstev Stockholmu a Švédska na konci 18. století. Autor erudovaně vylíčil každodenní krutý boj o živobytí, ten tvoří plastické pozadí příběhu. Ale možná to není jen kulisa, snad bylo jedním z autorových záměrů zavést čtenáře někam jinam, než na rytířská klání, do paláců a budoárů krásných dam.
Hrdinka knihy to neměla lehké už na startu života. Laponka, nemanželské dítě, sovětský otec, nadávky a ústrky ze všech stran. O to více je hrdá na svou práci porodní báby, ranhojičky a odbornice na neduhy těla. Schizofrenním finským působením za Druhé světové války snad mohla projít poměrně klidně, nebýt ovšem esesáckého důstojníka, do kterého se, poprvé v životě, bezhlavě zamilovala. Esesákovi Johannesovi navíc kape na karbid, obtížně vytěsňuje děsy, které ho doprovázejí z ukrajinského Babího Jaru, z doby, kdy fašistická mašinérie teprve promýšlela, jak co nejrychleji povraždit a zlikvidovat co nejvíce příslušníků nižších ras. Ukazuje se, že tady, na severním cípu Finska, má obdobný úkol jako tehdy na Ukrajině.
Zpočátku se kniha tváří jako další zajímavá sonda do osudů lidí za světové války, reflexe nelehkých a zajímavých osudů Finska mezi dvěma mocnostmi. Avšak čím dál tím více je z toho červená knihovna, okořeněná tunou hnisu, hlenu, výtoků, výkalů a použitých vložek. Chápu, že venkovská porodní bába nemluví latinsky, ale na mnoha místech jsou vulgarismy užity samoúčelně, snad ke zdůraznění laponské syrovosti a zemitosti jeho obyvatel. A tak jsou četné pasáže obtížně stravitelné a nakonec i nudné. Nicméně jednotlivá vlákna příběhu jsou v závěru rozpletena a jakkoli nepravděpodobně vypadá vztah laponské porodní báby a příslušníka SS, klidně se tohle všechno mohlo doopravdy odehrát.
Historické romány zalidnily středověkou krajinu spoustou chrabrých reků, statečných rytířů, hrdinů s jejich nevídanými skutky. No jo, ale co všichni tihle velitelé armád a družin dělají na stará kolena? To už se do románů moc nehodí. A přesto: může se z toho vyklubat zajímavý příběh.
Trapný konec rytíře Bartoloměje je oddechovka, má docela přímočarý děj, je vyprávěn chronologicky, autor si vystačí s desítkou postav, které ovšem vykreslí plasticky a uvěřitelně, jakož i dobové reálie. Navíc vládne velmi příjemnou češtinou. Daří se mu aspoň mírně přizpůsobit jazyk historickému období a kontextu. A tak třeba zjišťujeme, že slovo "trapný" mělo ve středověku poněkud jiný význam, než jak ho vnímáme dnes.
Tahle knížka patří spíš do kategorie "Rozvoj osobnosti" než do poličky "Příroda".
Autorka asi spoustu let pozorovala vlky a to nejen v zajetí, ale i v jejich přirozeném prostředí. O to podivnější je, kolika zjednodušení se dopouští, jak opakuje některá klišé. Na základě vybraných vlčích historek páchá mravoučná kázání na adresu člověčenstva. Jasně, bylo by to bezva, kdyby lidi jednali podle vzorců, který nám tady autorka předkládá. Jenomže, obávám se, život je daleko složitější a mnohem méně čitelný a přímočarý. A to život lidí – i vlků.
Lahůdka pro milovníky detektivek klasického střihu. Sympatická partička vyšetřovatelů, klasická detektivní práce, trocha té kriminalistické intuice a štěstí, pachatel vypátrán. Vše sepsáno čtivě, příběh má spád a logickou stavbu.
Jedná se o mé první setkání s Václavem Neuerem a člověk se nemůže ubránit srovnání se sérií z Nášho Mesta. Vždyť se příběh odehrává v identických kulisách, ostatně i jednotlivé postavy jako by vypadly z Dánových knížek a změnili si jména. I toho navlas stejného Jumba tady najdeme, jen pod jiným jménem!
Další autor, u kterého se budu těšit na vydání další knížky.
Po všech těch nadšených recenzích velké zklamání. Největším zklamáním je hlavní hrdina, který je na jednu stranu správňácký úžasňák, na druhou stranu se co chvíli chová jako totální debil. A ty dialogy! Někdy jsou vážně nestravitelné, jak se hrdina pořád dementně ptá co? co? Rozhovory se ženami jsou ukázkou trapnosti, místy kniha působí jako prvotina ambiciózního středoškoláka. Je to samé šroubované přirovnání a nucený popkulturní odkaz. Ostatně už samotné základní premisy příběhu jsou jaksi přitažené za vlasy. Ale to je jedno, tahle knížka je přece jízda a zábava!
Ovšem jak příběh postupuje, zábava ne a ne přijít. Sem tam nějaká akční scéna, ale jinak se nám hrdina poflakuje po hospodách, dozvídáme se, co si kde objednal a co na sobě měl barman atakdále atakdále. Výrazné proškrtání a zkrácení by knize jednoznačně prospělo.
Přese všechno se autorovi podaří navodit napětí a pocit tajemna. Nakonec jsem byl vážně zvědavý, co se z příběhu vyklube. Jenom jedna záhada stále trvá: Washington se skloňuje a Baltimore ne? Nejsem si jistý.
Ano, některé knihy z Enzovy série jsou možná o chloupek lepší, ale Nezvratné alibi jistě patří k tomu lepšímu v detektivním žánru. Záhada je dostatečně záhadná, pachatel velmi chytrý a detektiv, přes svou inteligenci, místy dokonale zmatený. Autor bravurně vystavěl příběh, který nás dovede k překvapivému finále, i když ke konci prostřednictvím některých náznaků vytušíme pachatele. Rodinnými trampotami hrdinů autor nezahlcuje, nepůsobí rušivě a spíše dotvářejí příběh.
Ti "nahoře" jsou vesměs pěkné svině, se všemi svými penězi a šlechtickými tituly. Zato chudí ani v nuzných poměrech neztrácejí zápal a víru v dobro. V Bradavicích tohle klišé fungovalo, v dospělácké literatuře je to přece jen slabé na jeden ze základních motivů knihy. Ale to je asi jediná výtka na adresu Smrtící bílé. Jinak nezbývá než chválit. Příběh má logiku a spád, nechybí překvapivé zvraty a nakonec i složitý vývoj vztahu hlavních postav nepůsobí rušivě a dotváří příběh. Dokonce i netečným Cormoranem cloumají emoce a Robinino manželství by vydalo na samostatný vztahový román, ale i tato vedlejší story je zručně napsána a je tak nějak "ze života".
Román? Vážně chtěl autor napsat román? To jako že sleduje jednu či několik málo hlavních postav, jejich vývoj, zápletku, rozuzlení? Sviňu bych spíš zařadil někam na pomezí literatury faktu. Autor předvádí, kolik informací se mu podařilo nashromáždit. Bez ladu a skladu vrší údaje a události jednu přes druhou, stále se objevují nové názvy, firmy, další a další postavy. Slovenský čtenář si snad dokáže jednotlivé "románové" osoby ztotožnit s těmi skutečnými a chápe tak pozadí děje a celkový kontext, i když - podle některých recenzí i Slováci mnohdy tápou. Český čtenář v tom má zkrátka hokej.
Jednotlivé akce a příběhy mají svou sílu, jsou dobře napsány, mnohé však zůstanou nedopovězeny a přeskakování mezi nimi vyžaduje dost soutředění , aby se čtenář zorientoval - kdo je kdo, o jaký časový úsek se jedná. Asi největší devízou knihy je fakt, že se všecho odehrálo zhruba tak, jak to autor ve své knize popsal, jakkoli to zní neuvěřitelně. Přesto si neodpustím srovnání: některé knihy z Nášho Mesta nebo i ružomberská mafiánská série (Čierna hra) v mnohem menší míře popisují skutečné události, přesto vykreslují daleko sugestivnější a hrozivější mafiánské příběhy z mečiarovského a postmečiarovského období.
Úsměvná knížka, a to v pozitivním smyslu slova. Je prostě příjemná, mile protiněmecky nekorektní, čtenář od začátku ví, na čem je. Není pochyb o tom, kdo bude v příběhu ten statečný, prohnaný, silný a urostlý. A že cizák je zásadně podlý, krutý zloděj se zkaženými zuby. Přitom příběh je dobře vystavěn, zalidněn mnoha postavami, občas je potřeba soustředit se na nit vyprávění a na všechny ty osoby a jejich zvířecí přezdívky. Ono je ale od začátku jasné, že všechno dobře dopadne. Dokonce plenění, drancování a vraždění je popsáno zkratkovitě a odtažitě, jen jako dokreslení podlosti Braniborců, oproti detailním popisům vítězství chrabrých a chytrých Čechů.
Hodnocení jazykové stránky: úsměvné. Co jiného uvést na adresu některých milých a poněkud zastaralých výrazů ("statná vladyka")? Přese všechno si Tajemný rytíř své čtenáře jistě najde, milovníky dobrodružných historických příběhů.
Špionážní román je zamyšlený, přesto nepostrádá napětí a dějové zvraty, jak jsme u autora zvyklí. Celým příběhem prostupuje tísnivá atmosféra, která se stupňuje na nepřátelské straně Zdi. Také omšelý hlavní hrdina přispívá k ponuré náladě knihy. Je vykreslen jako protipól neohrožených agentů jejího veličenstva, přesto projevuje určitou zarputilost a koneckonců značnou míru odvahy.
Autor působí dojmem člověka s vynikající znalostí prostředí studenoválečných tajných služeb, a to nejen v tomto románu. V zajímavém doslovu svou znalost špiónského řemesla uvádí na pravou míru. Faktem je, že některé momenty v knize nepůsobí úplně věrohodně, zejména s odstupem, se znalostí rozhodovacích procesů uvnitř Stasi a komunistických garnitur. Přesto román stojí za poslech a za zamyšlení nad cenou lidského života.
Různí spisovatelé a psavci, autoři historických románů, si zakládají na dokonalé znalosti dobových reálií a jazyka. Pavel Hrdlička je hravě strčí do kapsy. Nejen že se to v jeho knize hemží měšťany osedlými a halasem pokrčemným, ale dozvíme se třeba, jaké bývaly na konci čtrnáctého století trestní sazby za různé prohřešky, jak se složitě přepočítávaly všechny ty měďáky, denáry a groše, jak se měřilo plátno nebo jak se lobovalo a platilo za některé lukrativní úřady. To vše nám autor servíruje s humorem a jakoby mimochodem, když sledujeme vyšetřování mordu osoby urozené. Podrychtář Václav, hlavní hrdina knihy, má se co otáčet, aby vyšetřování dovedl do zdárného konce, když navíc řeší další prohřešky a zločiny ctihodných staroměstských občanů. Ale že má pod čepicí, podaří se nakonec všechny pachatele usvědčit. A jak to bývá, valného uznání se na radnici nedočká...
Plnokrevná knížka nepostrádá napětí, humor a solidní nepřekombinovanou zápletku. Jistě je jednou z nejpříjemnějších oddechovek, kterou jsem za poslední roky poslechl či přečetl.
Podle anotací jsem očekával něco jiného, snad nové uchopení událostí ve stylu literární reportáže. Místo toho Binet přispěl do literatury faktu, kterou se pokusil obohatit o románově pojaté pasáže. Některá méně známá fakta, opomíjená jinými autory, jsou utopena v klišoidních úvahách: historické události versus fikce, role jednotlivce v toku historie a podobně. Přitom o pár stránek dál autor horuje proti používání zavedených klišé. Mimo jiné se též dozvíme, kolik toho autor přečetl, jaké výstavy a jaká restaurační zařízení a s jakými ženami navštívil...
Jeden bod dávám za informace, které skutečně nejsou popsány v jiných zdrojích. Druhý bod za několik dramaticky napsaných pasáží. Celkově je však kniha rozvleklá a místy se autor až neuroticky nimrá v nepodstatných detailech. Přitom ignoruje hlubší vhled do některých historických událostí a osobností, o jaký se snaží moderní literatura faktu. A tak i mírně poučený laik pozná stokrát opakovaná klišé (opět!).
Český čtenář může mít z knihy falešně uspokojivý pocit, neboť autor až nekriticky adoruje Prahu, Čechy a slovanské holky. Ale rádoby vtipné hlášky působí spíše trapně.
Středověk, to nebyla žádná selanka. A v okamžiku, kdy se zbraní chopí náboženští fanatici, ať už muslimové, katolíci či protestanti, tečou potoky krve a nikdo si nemůže být jist životem a majetkem. To jsou ve zkratce kulisy dalšího příběhu Juraje Červenáka. Děj je tentokrát zasazen do Vídně, kniha má spád, nechybí tajemství, zvraty a napětí, jak jsme u autora zvyklí. Netřeba dodávat, že stará známá trojice vyšetřovatelů dotáhne případ do zdárného konce, i když pachuť z nesmyslného násilí přetrvá. Mrazivý podtón dodává této příjemné oddechovce další rozměr.
Kdybych měl touhu přečíst si něco o gnómech a vlkodlacích, sáhnul bych jistě po jiné literatuře. Kouzlo Ostravských mystérií spočívá právě v té Ostravě dvacátých let dvacátého století. Kromě místa a času příběhy spojují stejní hrdinové - nesourodá trojice vyšetřovatelů.
Jakoby mimochodem, přitom ale velmi zasvěceně autor hrdiny provádí různými ostravskými zákoutími. A nejen to, kniha místy reflektuje urbanistické proměny, rozvoj okolních vesnic, ze kterých se v té době klubou čtvrti a předměstí Velké Ostravy. Zběžně nahlédneme do legionářské a četnické hierarchie, do šachet a vítkovických provozů.
Příběhy je možno považovat za kapitoly románu, který sleduje osudy a vývoj jednotlivých postav: mladinké účetní, katolického kněze, a zejména učitele Váchy, bývalého legionáře, který si odnesl z války několik šrámů na duši.
Knížka je zábavná a čtivá, a i těch šťastných konců se dočkáme, jako ostatně v každé pohádce.