tonysojka komentáře u knih
Tenhle výbor mne hodně potěšil, zavzpomínal jsem na své začátky s českou fantasy zhruba před 15 lety. A utvrdil v tom, že Bakly a Koniáš od Žambocha patří k tomu nejlepšímu, co se u nás od té doby napsalo v tomto žánru.
Velmi milé chvíle jsem strávil s verši této básnířky,takový vhled do ženské duše...
SKORO TROCHU ŠŤASTNÁ:
"Vy mě nepoznáváte?
Svlékla jsem
svůj úsměv reklamy na zubní pastu
a jsem ,jaká jsem:
velice unavená,
velice sehnutá,
velice zraněná,
velice nemocná,
ale skoro trochu šťastná,
protože teď jsem ,jaká jsem."
Postřehy nadšené chovatelky. Jako majitel hejna těchto někdy vypočítavých darebaček jsem se nic nového světoborného nedozvěděl. Doporučuji animovaný film Slepičí úlet, ten je lepší
:-)
Oskarova upřímnost je odzbrojující a zároveň inspirativní. Příběh vede k zamyšlení nad smrtí, životem a Bohem. Doporučuji.
I když jsem zatím nečetl žádnou knihu od Virginie Woolfové, tak se mi Deníky líbily a to hodně. A vhled do autorčina života a myšlení ještě více. Inspirovaly mne k zakoupení Paní Dallowayové, na jejíž čtení se těším.
Posloucháno jako audiokniha, přednes Taťány Medvecké vynikající.
Doporučuji.
Skutečné příběhy porážejí ty vymyšlené a tady to platí dvojnásob.Příběh se špatným začátkem,dechberoucím středem a až neuvěřitelně šťastným koncem.Dává naději,že stojí za to v každé situaci bojovat a nevzdávat to.Zaujalo mne autorovo vyznání ve víru v Boha na str.185-186:
"Jediná bytost,se kterou mluvím,je Bůh,ale ten nepatří do mého světa fantazií.Pro mě je skutečný,jeho přítomnost uvnitř i kolem mě je uklidňující.Mluvím s Bohem jako severoameričtí indiáni s jejich duchovními průvodci nebo pohané s živly a Sluncem.Snažím se vyjasnit si s ním co se mi stalo,prosím ho aby mě chránil.Neprobíráme spolu zásadní věci života,nevedeme filozofické debaty ani se nepřeme o náboženství ale mluvím s ním pořád,protože vím,že máme společně něco důležitého.Nemám důkaz o Jeho existenci,ale věřím v Něj,protože vím ,že je skutečný.Bůh mi to oplácí stejně.Na rozdíl od lidí nepotřebuje důkaz o mé existenci-ví o ní"
Líbil se mi nadhled knížete na historii naší republiky z hlediska emigrace i rodových kořenů. Zajímavé pro mne je, že stejný nadhled měl po návratu z emigrace například Karel Kryl a postupně během času zatrpkl při prožívání chyb naší transformace do západního stylu života. Kníže ne. Jestli to nebude třeba tím, že člověk, i kdyby byl šlechticem, se sám sebe nemá brát vážně. A to kníže nejen vyhlašuje, ale i dodržuje, čímž má mé sympatie. Velmi zajímavé je i jeho působení v politice s ideály, jež dodržel, ale neubránil se určitého pošpinění. Což asi nejde.
Já taky v práci, když musím jít něco namazat, tak jsem od oleje a vazelíny a při mytí nadávám.
Ostré, drsné,temné, dechberoucí.
Umírat
je umění,jako všechno ostatní.
V tom já se vyznám přímo skvěle
To já umím tak,že to pálí,že je to jak peklo vřelé.
To já umím,že to cítím v celém těle.
Po dočtení knihy stále přemýšlím,co to může být za nemoc nebo zlou sílu ,která dožene člověka k sebevraždě, a to dokonce ženu s malými dětmi.Na textu mne překvapil nadhled,ironie i zvláštní humor. Jsou tam i scény ze kterých mrazí ,např.popis elektrošoků nebo jejích vnitřních pocitů.Až je neuvěřitelné,že dílo napsala psychicky nemocná žena.Jan Zábrana ,který překládal Ariel se o ní zmiňuje v dopise Antonínu Přidalovi: "...ta holka je fakt šílená...Na internetu jsem se dočetl,že její syn také spáchal sebevraždu ve věku 47 let.Jedna z jejích vizí je pro mne nezapomenutelná a svým způsobem klíčová k částečnému pochopení psychicky nemocných lidí:
Připadala jsem si jako závodní kůň ve světě, kde nejsou žádná závodiště, nebo jako univerzitní fotbalový šampión, který se najednou musí vyrovnávat se skutečností Wall Streetu a s formálním oblekem a z jehož slavných dnů mu zbývá jenom malý zlatý pohár na krbové římse, s vyrytým datem jako na náhrobním kameni.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat.
Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.
Rihatama to vystihla úplně přesně.Poprvé čteno před 34 mi lety,tehdy zcela nepochopil,teď podruhé,pochopil jen jako v hádance,nerozuměl ,ale strašně líbilo.
Tak tato jeho kniha mi neskutečně sedla,dokonalý historicko-kriminální příběh
Literární práce po jazykové stránce určitě perfektní, autorka velmi citlivě, vnímavě popisuje osudy jedné volyňské rodiny během minulého století.
Zároveň se příběhem táhne taková ta jakoby východní odevzdanost osudu, pasivita a beznaděj, která mu spolu s popisy ukrajinských lidových zvyků a pověr dává zvláštní příchuť.
".....Líza je opět na konci,zahnaná k východní zdi,za níž se může všechno stát. Třaskavá směs komplexů méněcennosti a velikášství,strašidlo celého jejího života. Cítí se jako malá myška,před kterou se tyčí veliký medvěd. Myška piští:"já bojus "
A medvěd se kymácí ze strany na stranu a dobrotivě praví "Něbojsa, ty privykněš "....
(SPOILER) Komentář obsahuje spoiler.
Kniha byla pro mne zajímavým úhlem pohledu na čarodějnické procesy na Šumpersku ,který je jiný než pohled Kaplického v knize Kladivo na čarodějnice nebo Vávrův ve filmu podle knihy.
Čechura předkládá výběr záznamů z vyslechů dochovaných dokumentů, komentuje je a komentáře dokládá poznámkami a odkazy pod čarou. Z toho všeho vyvozuje závěry,z kterých skládá a nabízí teorii, že skutečně v oblasti Losin a Šumperka operovala sekta, která kradla hostie,scházela se na Petrových kamenech, provozovala čarodějnictví a škodila majetku na panství a proto vrchnost zakročila tak,jak zakročila.
Procesy podle něj nebyly prý řízeny ziskuchtivým Bobligem ale Apelačnim soudem v Praze, jehož pokyny a rozsudky musel dodržovat. Výpovědi obviněných prý nebyly učiněny pod nátlakem a k mučení docházelo velmi zřídka a prý je ahistorické a fatálním omylem je srovnávat s komunistickymi politickými procesy padesátých let minulého století.
No nevím. Mně třeba, kdyby obvinili, strčili na několik let do vězení a jen ukázali mučící nástroje, tak vypovím cokoliv, co by vrchnost chtěla. I létání na koštěti do Ameriky.
Na druhé straně ke krádeží hostií docházelo, satanské sekty existují i v dnešní době.
Čtení je to náročné, místy nechutné a jako kronika jednoho šílenství v jedné době zajímavé i když svými závěry pro někoho může být nepřijatelné.
Protože autora trochu znám, pracujeme ve stejné firmě, tak bude mé hodnocení a komentář subjektivní a nekriticky obdivný.
Zkrátka, strávil jsem s jeho knížkou střípků vzpomínek velmi hezké a milé chvíle s úsměvem na rtech.
Před rokem jsem četl Lásku za časů cholery a byl jsem z ní nadšen, dodnes na knihu vzpomínám.
V tomto případě případě se nadšení nekonalo, připadalo mi to příliš stručné,jakoby nedokončené a úplně jsem nepochopil,co příběhem chtěl autor sdělit.
Třetí hvězdu dávám za popisy života otroků a vypravěčské umění.
Mně tam chybělo vyprávění z pohledu Nùlgin..Myslím, že o to by mohlo být dílo ještě zajímavější.Možná by to trochu vyrovnalo můj dojem, že všichni ostatní nejsou tak trochu normální.V tichém domě se odehrává několik tichých osobních dramat.
Zajímavé bylo vyprávění o zábavách turecké mládeže bohatých rodičů, stejně prázdných jako na "Západě".
Pasáž popisující tzv."turecký večer"je přesná,podobné dojmy jsem měl z nedávného zážitku na dovolené, ač můj zážitek a Pamukův popis dělí asi třicet let.
Dějiny Turecka jsou pro mne neznámé.
V poznámkách na konci knihy jsem se dozvěděl, že v roce 1923 došlo k vyhlášení Turecka za republiku,tedy k přechodu od osmanství k demokracii západního typu, takže docela velká změna, jejíž důsledky mohly být pro národ i jednotlivce, řekněme, všelijaké a Pamuk svůj román věnuje tomuto.
Došlo tam i ke změně letopočtu a nucení přijmout příjmení, což u lidí typů Fatmy nemuselo projít, zatímco u jejího manžela,zcela nekriticky přijímacího vše západní, včetně popírání existence Boha a propagace ateismu bylo hodno obdivu.
Tedy změny zásadní pro tuto kulturu a lidi.
A o sžívání se s tím je tento příběh.
Zajímavý a čtivý, ovšem místy unavující, opakováním situací a myšlenek.
Poetické a zároveň realistické vyprávění o průběhu srpnové okupace během jednoho dne v jihomoravské vesnici.Místy s vtipnými postřehy.:
...."Jihomoravské vesnice do pěti set obyvatel si v ničem nezadají se Sicílií...."
Příběh lásky Václava a Magdy,kdy se ona rozhodne pro emigraci,popis záchrany rodící jalovice a mnoha dalších osudů obyvatel, deníkové vzpomínky babičky Domanské líčící těžký život na vesnici v první polovině dvacátého století ; to vše bylo pro mne čtenářským zážitkem,i když styl není zrovna lehký.
A nakonec i zajímavá obhajoba, proč být komunistou : ...."Pořád si říkám, že ti nahoře přece musí rozumět své práci. Každý z nich má už svoje za sebou, mají zkušenosti. . . Jsou komunisté. A já jsem taky komunista. Komu bych měl tedy věřit, když ne komunistům? Podle čeho bych se měl řídit, když ne podle Rudého práva? Jaké noviny bych měl číst, když ne Rovnost? Jak mohu nevěřit televizi? Jak mohu nevěřit prvnímu tajemníkovi, předsedovi vlády, předsedovi Národního shromáždění, prezidentovi?! ... Buďto jsem komunista a věřím, nebo nevěřím a nejsem komunista.
Já jsem taky komunista.
Vám taky věřím.
Předseda se usmál. Nejsi komunista. Ještě ses jím nestal, přesněji řečeno ... Lidem důvěřuj, ale také si je prověřuj. Bezvýhradně věř jenom myšlence. Ideálu ... Do každé strany lidé vstupují nejen z ideje a s touhou po uspokojení vnitřních sil, ale někteří i z prospěchu.....
Za mě je Kostrhunovo Vinobraní a Svatba ve vypůjčených šatech velkým literárním překvapením.
"... Neustále si hlídat záda.A pusu...."
Celkem zajímavé vyprávění o tom co obnáší práce letušky (letušáka), výcviku, vztazích v posádkách, nekonečné únavě,hladu a nevyspání.
Zábavné příhody se střídají s nechutnými, svědčícími o nevychovanosti a nekultivanosti jedinců ze všech národů.
O předletových i poletových brífinzích,přetvářce a psaní hodnocení na své kolegy.
Jen by mě ještě zajímalo,zda všechny tyto nepříjemnosti vynahradí výše platu a těch pár volných chvil v různých světových destinacích.
Od Houllebeqa mám kromě esejů přečteno vše,od druhého pána nic, neznal jsem ho.
Měl jsem obavy,jestli kniha bude pro mne zajímavá a srozumitelná,ale oba pánové je svým jazykovým a literárním mistrovstvím,vtipem a nadhledem rozptýlili.
Přes své rozdílné povahy, názory a postoje se nakonec oba vyznávají ze své velké lásce ke slovu,jazyku a práci s ním, která je pro ně doslova nade vše.
Houellebecq:...."Nastavím světu zrcadlo a jemu se nelíbí, co vidí.Zrcadlo obrátí a tvrdí:"nepopisujete svět,ale sebe."
Otočím ho taky a řeknu:"Ve svých ubohých článcích nepíšete ani o mých knihách,ani o mně,jenom v nich odhalujete své nedostatky a lži."
Skutečná hranice je tu spíš morální než intelektuální......"
O něco níže přiznává, že jeho zrcadlo může být pošpiněné a deformované.
Upřímná korespondence z obou stran.
Rozečteno podruhé kvůli nedostatku jiného brakového odpočinkového čtiva i kvůli jakési nostalgii po sérii Černokněžník,kterou jsem kdysi dávno četl jako první od pana Červenáka. Knihy od odpadu zachraňuje určitá znalost slovanské mytologie a historie skloubená odvážně s přímočarým vyprávěním plným potoků krve,vyhřezlých střev,magie atakdále. Některé drsné scény napodruhé působí úsměvně,ale tehdy před léty to bylo napoprvé fajn.